ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.511.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 511/2023-1958
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 6. 2023 o dovolání, které podal obviněný J. R. , nar. XY v XY, Slovenská republika, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2023, č. j. 8 To 58/2022-1748, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 8/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 5. 2022, č. j. 5 T 8/2019-1603 , byl obviněný J. R. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pod bodem I) pokračujícím zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb., pod bodem II) zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb., a pod bodem III) zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb., jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil (zkráceně vyjádřeno) tím, že
I. v období let 2011 a 2012 přijal převodem na účet nebo v hotovosti v XY a i na jiných přesně nezjištěných místech v České republice nebo v Německu od K. -H. A., nar. XY, finanční prostředky, které K. -H. A. vyzvedl nebo odeslal ze svých účtů, a to v osmnácti případech ve výroku popsaných celkem 682 760 EUR, při přepočtu na českou měnu celkem 17 130 149,80 Kč, za účelem nákupu nemovitostí (pozemků) na území České republiky ve prospěch K. -H. A. a po založení obchodní společnosti B. R. dne 8. 12. 2011 (později R + A B. V. P. A L.) ve prospěch této obchodní společnosti, přičemž tyto finanční prostředky J. R. nepoužil na určený účel a na výzvu je nevrátil, čímž poškozenému K.-H. A. způsobil škodu ve výši 17 130 149,80 Kč ,
II. dne 9. 11. 2012 ve XY pod záminkou úhrady zálohy na koupi lesních pozemků od společnosti L. Č. r., s. p. vylákal od poškozeného K. -H. A. v hotovosti částku ve výši 42 000 EUR, kdy při předání finančních prostředků byl přítomen J. B., který zde na žádost J. R. vystupoval jako zaměstnanec společnosti L. Č. pod jménem A., a který rovněž na žádost J. R. vypsal pokladní doklad na částku 42 000 EUR s datem 9. 11. 2012 a s hlavičkou pokladního dokladu L. Č., kdy k předání finančních prostředků došlo na čerpací benzinové stanici A. u XY, když v souvislosti s tímto jednáním předtím v přesně nezjištěné době J. B. na žádost J. R. založil e-mailovou schránku XY, z níž J. R. dne 7. 11. 2012 zaslal poškozenému A. do jeho e-mailové schránky heye@me.com e-mailovou zprávu, že ve vztahu k lesu v XY, který se poškozený chystá s panem R. koupit, je potřeba uhradit 42 000 EUR společnosti L. Č. r. do pátku 9. 11. 2012, ačkoli společnost L. Č. r., s. p. s J. R. nebo společností B. R. (později R + A B. V. P. A L.) nikdy o prodeji lesních pozemků nejednala, vylákané finanční prostředky J. R. nezamýšlel užít na nákup pozemků pro společnost B. R., ale pro vlastní potřebu, čímž poškozenému K.-H. A. způsobil škodu ve výši 42 000 EUR, při přepočtu na českou měnu 1 066 380 Kč,
III. v době od 1.1.2009 do 31.12.2012 v obci XY, XY ulice XY, okr. Cheb, jako podnikající fyzická osoba nezapsaná v obchodním rejstříku, podnikající pod IČO: XY, registrovaný k dani z přidané hodnoty od 24.6.2008 jako čtvrtletní plátce, se záměrem neoprávněně snížit svou daňovou povinnost v níže uvedených daňových přiznáních před příslušným správcem daně Finančním úřadem v Chebu buď zamlčoval skutečnosti rozhodné pro vyměření daně z příjmů fyzických osob a daně z přidané hodnoty, nebo nepravdivě předstíral, že předmětné dodání zboží je osvobozeno od daně z přidané hodnoty s nárokem na odpočet daně dle §64 zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, případně daňové přiznání ve vybraných případech nepodal […] a svým jednáním tak zkrátil daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roků 2009 až 2011 o celkovou částku ve výši 711 570 Kč a daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. čtvrtletí roku 2009 až 4. čtvrtletí roku 2012 o částku ve výši 9 587 079,34 Kč, celkem tak svým úmyslným jednáním zkrátil daň za období od ledna roku 2009, do prosince 2012 o celkovou částku ve výši nejméně 10 223 721,34 Kč.
2. Obviněný byl za tyto trestné činy odsouzen podle §206 odst. 5 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti výkonu funkce statutárního orgánu a člena kolektivního statutárního orgánu právnické osoby na dobu pěti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozenému K.-H. A. částku 724 760 EUR.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 2. 2023, č. j. 8 To 52/2022-1748 , jímž ho podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Zdeňka Burdy dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. První body svého dovolání obviněný věnuje procentuálnímu propočtu struktury usnesení odvolacího soudu následované výkladem podmínek přijatelnosti podaného dovolání složené výhradně z rozsáhlých citací judikatury Ústavního soudu.
5. Důvody samotného dovolání obviněný vtělil zřejmě do bodu V. svého dovolání nazvaného „Nepřezkoumatelnost napadeného usnesení VS v Praze“. Namítá zde, že uvedené usnesení je nepřezkoumatelné, přičemž odkazuje na účinnost prostředku nápravy podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve smyslu čl. 13 ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Dodává, že z napadeného usnesení nelze seznat, co vlastně vrchní soud činil. Dovolatel ho proto nepovažuje za řádně odůvodněné rozhodnutí. Odvolací soud pouze odkazoval na obsah rozsudku soudu prvního stupně a argumenty předložené v odvolání pouze negoval, aniž by poskytl vlastní úvahy.
6. Obviněný upozornil na skutkové podstaty trestných činů podle §206 a §209 tr. zákoníku a čl. 4 Protokolu č. 4 k Úmluvě, podle něhož nikdo nemůže být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Uvedl, že svůj závazek výslovně uznal a podepsal směnku, čímž se z uznané částky stal dluh, a tedy soukromoprávní závazek.
7. Namítl dále, že ve věci byl proveden jediný důkaz, a to svědectví poškozeného. Jedná se o tvrzení jediné osoby. Přitom obžaloba má důkazní povinnost. On měl naopak právo nevypovídat. Došlo tudíž k porušení presumpce neviny a zásady in dubio pro reo . Na podporu svých argumentů dovolatel připojil rozsáhlé citace judikatury Ústavního soudu a ESLP, jakož i vlastní rozbory právního řádu.
8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2023, č. j. 8 To 58/2022-1748, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému rozhodnutí.
9. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který upozornil, že obviněný sice uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., věcná argumentace v dovolání těmto důvodům ovšem neodpovídá. Ve vztahu ke skutkovým a právním závěrům stran právního posouzení skutku vymezeného pod bodem III. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně dovolání neobsahuje vůbec ničeho. To samé de facto platí i ve vztahu ohledně skutku pod bodem II. výroku o vině rozsudku, když požadavek na využití zásady in dubio pro reo je v dovolání navázán na jen velmi obecně pojatou námitku údajného tvrzení proti tvrzení, což rozhodně neodpovídá důkazní situaci v případě skutku kvalifikovaného jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (ohledně tohoto skutku ostatně ani odvolání obviněného nezahrnovalo žádné vytýkané vady).
10. Co se týče dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání není pojmenováno ono skutkové zjištění, jež má být rozhodné pro určité znaky trestného činu (opět neupřesněné), ani konkretizovány ty důkazy, jež takovému skutkovému zjištění mají odporovat. Dovolatel ani náznakem neuplatňuje, že by soud při zjišťování skutkového stavu vycházel z nějakých procesně nepoužitelných důkazů nebo že by nedůvodně neprovedl určité jím navržené důkazy. Ani jeden takový důkaz není v dovolání konkretizován.
11. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by se jen velmi vzdáleně mohla blížit námitka, že při použití pojmů „vyplnění směnky“ a „dluh“ v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, by se podle názoru dovolatele mělo jednat o kauzu výlučně občanskoprávní. Z překroucení části odůvodnění odvolacího soudu, jeho smyslu a vyznění a dále z použitých slovních spojení v něm, jež jinak jsou právními pojmy občanskoprávními, však nelze vyvozovat nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení.
12. Obviněný nebyl v případě skutku pod bodem I. výroku o vině odsuzujícího rozsudku trestně stíhán za neschopnost splatit dluh z občanskoprávního smluvního závazku, ale za spáchání úmyslné trestné činnosti v podobě přisvojení si cizích finančních prostředků, které mu byly svěřeny. V důsledku tohoto protiprávního jednání naplňujícího po objektivní i subjektivní stránce znaky trestného činu zpronevěry obviněný poškozenému způsobil škodu. Hovořil-li odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí o vědomosti obviněného o jeho dluhu vůči poškozenému, musí si dovolatel uvědomit, že závazek může vzniknout nejen ze smlouvy, ale mj. i z protiprávního činu (§1723 odst. 1 o. z.). I z takového závazku má věřitel vůči dlužníku právo na určité plnění jako na pohledávku a dlužník má povinnost toto právo splněním dluhu uspokojit. Uznání dluhu není právním titulem vzniku dalšího (vedlejšího) závazku vedle závazku původního.
13. Jde-li o onu námitku nepřezkoumatelnosti, byť je možno připustit, že odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je poměrně stručné, nezastává státní zástupce názor dovolatele, že neobstojí v testu ústavnosti. Je nutno jej totiž posuzovat v kontextu odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, které nevykazuje žádných deficitů, a s přihlédnutím k tomu, jak bylo formulováno odvolání obviněného (poměrně stručně), a v jakém rozsahu zde byly namítnuty jednotlivé konkrétní vady. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu totiž jednak vyplývá, že se se skutkovými zjištěními i právním posouzením, jak bylo dostatečně podrobně vyjeveno v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, zcela identifikoval, jednak že si byl při tomto souhlasném postoji vědom těch námitek, jež byly v odvolání obviněného uplatněny, přesto jim po učiněném přezkumu nevyhověl.
14. Nelze dospět k závěru, že neodůvodněním každé jednotlivé výhrady, jež již byla uspokojivě a správně vyřešena soudem nalézacím, bylo zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces. ESLP v zásadě připouští, že soud rozhodující o opravném prostředku může pojmout odůvodnění svého rozhodnutí stručně, ať už tak, že přejme odůvodnění napadeného rozhodnutí, či jinak. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí lze přitom přijmout závěr, že se odvolací soud všemi důležitými otázkami, lze-li vůbec nějaké z těch, které byly nastoleny v podaném odvolání obviněného, skutečně zabýval a nespokojil se s pouhým neobjektivizovaným odkýváním závěrů soudu nižší instance. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jsou tudíž v konečném vyznění v souladu s §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř. Ingerence Nejvyššího soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů tedy není v posuzovaném případě dle názoru státního zástupce na místě. K zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedošlo.
15. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
17. Dovolatel sice v souladu se zákonným požadavkem označil dovolací důvody [§265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.], o něž svůj mimořádný opravný prostředek opírá, nekonkretizoval však, které z jejich alternativ uplatňuje, neboť citoval celé jejich zákonné znění. V samotném textu jeho odůvodnění k jednotlivým dovolacím důvodům žádnou konkrétní argumentaci, která by odpovídala jejich obsahovému zaměření, nepřiřadil, což je nutno vztáhnout i na část V. dovolání označenou jako „Nepřezkoumatelnost napadeného usnesení VS v Praze“.
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, pokud:
· rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo
· jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo
· ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy .
19. Jak již bylo zmíněno shora, dovolatel neuvedl, kterou z alternativ uvedeného dovolacího důvodu hodlal uplatnit. Státní zástupce ve svém vyjádření přiléhavě upozornil, že dovolatel v odůvodnění svého dovolání nenamítl žádný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními (natož rozhodnými) a neoznačil ani žádné důkazy, jež by měly být procesně nepoužitelné či nedůvodně neprovedené. Nezbývá proto než poukázat na judikaturu Ústavního soudu, podle níž „Není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s §265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání. […] Dovolací důvod podle současného §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu oproti tomu vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny.“ (viz usnesení ze dne 8. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22)
20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Ani ve vztahu k uvedenému dovolacímu důvodu dovolatel nevznesl žádnou podřaditelnou námitku. Za takovou nelze považovat ani námitku, že svůj závazek výslovně uznal podpisem směnky, čímž se z dluhu stal soukromoprávní závazek. Případné uznání dluhu dovolatelem nemá vliv na posouzení jeho jednání podle trestního práva. Dovolatel svým jednáním naplnil všechny znaky skutkových podstat trestných činů podle zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, přičemž uznání dluhu nezakládá zánik trestní odpovědnosti. Může sloužit pouze pro posílení pozice poškozeného při vymáhání dluhu v občanskoprávním řízení.
21. Krom výše uvedeného dovolatel založil podstatnou část svého dovolání na námitkách porušení jeho základních práv garantovaných Úmluvou, konkrétně čl. 6, tedy práva na spravedlivý proces, a čl. 13, tedy práva na účinné opravné prostředky. Jejich porušení shledává v nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, který podle mínění dovolatele nereagoval na jeho námitky a neposkytl mu řádné odůvodnění.
22. Ústavní soud k povinnosti odvolacích soudů svá rozhodnutí odůvodnit uvádí: „soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na soudní ochranu a promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva. Podle rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, body 59.–60.) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, jestliže krajský soud na některé odvolací námitky stěžovatele reagoval explicitním příklonem ke skutkovým a právním závěrům soudu prvního stupně, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají.“ (viz usnesení ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 795/21)
23. Byť lze s obviněným do jisté míry souhlasit, že odůvodnění odvolacího soudu je velmi stručné, nelze zároveň opomenout judikaturu ESLP, podle níž uvedená povinnost odvolacích soudů znamená, že aniž by byla vyžadována podrobná odpověď na každý argument předložený v opravném prostředku, strany soudního řízení mohou očekávat, že dostanou konkrétní a výslovnou odpověď na námitky, které jsou zásadní pro výsledek řízení (viz rozsudek velkého senátu ze dne 11. 7. 2017, Moreira Ferreira proti Portugalsku, č. 19867/1 2, bod 84., rozsudek ze dne 17. 4. 2018, Cihangir Yıldız proti Turecku, č. 39407/03, bod 42., nebo rozsudek ze dne 29. 1. 2019, Orlen Lietuva Ltd. proti Litvě, č. 45849/13, bod 82). Z toho vyplývá, že rozsah, resp. obsah, odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu odpovídá odůvodnění opravného prostředku. Obsahuje-li tedy odvolací prostředek pouze opakování námitek vznesených v předcházejícím řízení, případně námitky, na něž lze najít odpovědi již v rozhodnutí soudu nižšího stupně, není povinností nadřízeného soudu, aby se k těmto opakovaně vyjadřoval. Ačkoliv je tedy usnesení odvolacího soudu strohé, reakce na zásadní námitky obhajoby zde nalézt lze a své povinnosti tudíž dostál.
24. Dovolatel má dále za to, že bylo porušeno jeho právo na presumpci neviny podle čl. 6 odst. 2 Úmluvy, neboť proti němu byl předložen toliko jediný důkaz, resp. tvrzení. Z obsahu rozsudku nalézacího soudu je však zcela zřejmé, že v případě všech skutků, jimiž byl obviněný shledán vinným, byla provedena řada důkazů, na základě nichž byla jeho vina prokázána. Vzhledem k tomu, že dovolatel nevznesl žádné konkrétní námitky vůči jakémukoli specifickému důkazu, nebude na tomto místě Nejvyšší soud znovu vyjmenovávat všechny důkazy, jimiž byla jeho vina prokázána. Pouze nad rámec ve stručnosti připomene, že v bodě I. je svědecká výpověď poškozeného podporována listinnými důkazy, včetně směnky a notářského zápisu, které obviněný sám podepsal, v případě bodu II. je výpověď poškozeného podporována svědeckou výpovědí J. B. a dalšími listinnými důkazy a v případě bodu III. jsou k dispozici jak svědecké výpovědi, tak přehršel listinných důkazů. Nelze proto souhlasit s tvrzením obviněného, že byl předložen toliko jediný důkaz.
25. Co se týče námitek dovolatele stran absolutní důkazní povinnosti a rozporu formulace čl. 40 odst. 2 Listiny, jež údajně neodpovídá formulaci čl. 6 odst. 2 Úmluvy, uvedeným se již zbýval Ústavní soud ve svém usnesení ze dne sp. zn. 15. 8. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1622/22, přičemž dospěl k závěru, že „na ustálenou judikaturu ESLP navazuje i Ústavní soud, který setrvale judikuje, že obecný soud je povolán posoudit otázku, zda při objasnění věci v trestním řízení (a zejména při hodnocení důkazů) nedošlo k porušení presumpce neviny, přičemž presumpce neviny je jedním z nejdůležitějších ústavněprávních principů trestního řízení v demokratickém právním státě a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno, přičemž je to nakonec obecný soud, na němž spočívá odpovědnost za náležité objasnění věci. Lze tedy uzavřít, že trestní řízení v otázce způsobu, jakým je objasňována pravda (skutkový stav) a vedeno dokazování (aktivita stran ale i možná aktivita soudu za situace, kdy soud dospěje k závěru, že je nutno provést další dokazování, byť strany provedení důkazu nenavrhly) odpovídá textu i smyslu Úmluvy, a to i z hlediska toho, jakým způsobem (relativně autonomně) je judikaturou ESLP chápán princip kontradiktornosti řízení.“
26. Závěrem lze tedy uzavřít, že ani základní lidská práva stěžovatele garantovaná Úmluvou nebyla v projednávaném případě porušena.
V.
Způsob rozhodnutí
27. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ve svém dovolání uplatnil výhradně námitky, které neodpovídaly jím zvoleným dovolacím důvodům. Nebylo taktéž shledáno pochybení ve formě porušení jeho základních lidských práv vyžadující kasaci napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
28. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 6. 2023
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu