ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.589.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 589/2023-674
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 9. 2023 o dovolání, které podala obviněná I. S. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2023, č. j. 44 To 68/2023-611, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 58 T 24/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 2. 2023, č. j. 58 T 24/2022-533, byla obviněná I. S. (dále „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou pod bodem I. zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a pod bodem II. zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustila tím, že
I. v období nejméně od roku 2017 do dne 23. 6. 2022, v Praze 6, ve společné domácnosti, v bytě ve 2. patře na adrese XY, poškozeného P. S., narozeného XY, opakovaně verbálně napadala a urážela slovy jako: „sráči, zachráněný potrate, kreténe, parazite“, a dále jej v nepravidelných intervalech opakovaně fyzicky napadala silnými údery otevřenou dlaní, případně pěstí, do oblasti hlavy a obličeje a trupu, shazovala jej z postele a následně do něj kopala, přičemž v uvedeném období obžalovaná konkrétně:
- v blíže nezjištěné době v roce 2018 na balkóně společně obývaného bytu, poškozeného opakovaně napadla údery otevřenou dlaní do obličeje, v důsledku čehož utrpěl podlitiny,
- dne 15. 7. 2018 jej napadla údery otevřenou dlaní, v důsledku čehož poškozený z bytu odešel, a po určitou dobu žil na ulici a u známých odkázán na pomoc kamarádů a sousedů v domě, kde bydlí, přičemž až do dne 8. 8. 2018 jej obžalovaná odmítala vpustit do bytu, ačkoliv je jediným vlastníkem tohoto bytu,
- v blíže nezjištěnou dobu udeřila poškozeného pěstí do obličeje takovou silou, že mu vyrazila zub,
a v důsledku takového jednání ze strany obžalované utrpěl poškozený opakovaně viditelné četné hematomy, podlitiny v obličeji i na těle, kdy obžalovaná se takovýchto fyzických útoků vůči poškozenému dopouštěla pod vlivem alkoholu, což u ní způsobovalo agresivní chování, a to nejen vůči poškozenému,
poškozený, přestože jednání obžalované vlivem svého osobnostního nastavení bagatelizoval, vnímal toto po celou dobu jako těžké příkoří, které označoval za „hrůzy“, a které u něj vzbuzovalo strach z obžalované, kterážto vzhledem k četnosti hematomů a dalších poranění poškozeného a znalosti jeho osobnostního nastavení, musela vědět, jak těžce poškozený její jednání nese,
II. dne 23. 6. 2022 v době mezi 21:30 hod. až 21:45 hod., v Praze 6, v bytě ve 2. patře na adrese XY, vyvrcholilo jednání obžalované popsané pod bodem I. tak, že obžalovaná po předchozí krátké slovní rozepři, kdy poškozenému P. S., narozenému XY, vyčítala návštěvu kamarádů v bytě mimo jiné slovy „Sráči zasranej nikoho sem nevoď“, následně vyndala ze zásuvky v kuchyni kuchyňský nůž s délkou čepele 14 cm, přičemž poškozený za ní přišel do kuchyně a zde jej jednou nožem bodla do oblasti levé poloviny hrudníku pod levou prsní bradavkou, kdy útok doprovodila slovy „Tak pojď ty sráči“, a poté odešla spát, čímž poškozenému způsobila bodnou ránu s vbodem pod levým prsem délky asi 2-3 cm nepronikající do dutiny hrudní, kdy bodný kanál probíhal zpředu směrem dozadu a vzhůru měkkými tkáněmi do mezižebří, kdy zranění omezovalo poškozeného v obvyklém způsobu života po dobu 10 až 14 dní,
přičemž při proniknutí 14 cm dlouhého nástroje do hrudní dutiny mohla být zasažena plíce, srdce či velké hrudní cévy, tedy mohla vzniknout vážná, bezprostředně život ohrožující poranění spojená se zakrvácením levé hrudní dutiny či vznikem tzv. pneumothoraxu, čehož si obžalovaná musela být vědoma vzhledem k místu útoku a intenzitě vedeného útoku, a k nimž nedošlo jen shodou okolností nezávislých na vůli obžalované.
2. Obviněná byla za tyto zločiny odsouzena podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 38 měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Dále jí byl podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože značky „Tesco“ s délkou čepele 14 cm. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně, a. s. škodu ve výši 11 612 Kč.
3. O odvolání obviněné a státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 3. 2023, č. j. 44 To 68/2023-611 , jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou při nezměněném výroku o vině odsoudil podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon jí podle §84 tr. zákoníku za podmínek uvedených v §81 odst. 1 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu. Dále jí podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložil trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože značky „Tesco“ s délkou čepele 14 cm. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (ve výroku o náhradě škody). Podle §256 tr. ř. zamítl odvolání státního zástupce.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku městského soudu podala obviněná prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Bc. Martiny Šotkové, LL. M. dovolání, jež opřela o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
5. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelka uvedla, že trestní stíhání pro trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku bylo zahájeno usnesením ze dne 25. 8. 2022, které jí bylo doručeno dne 30. 8. 2022. Poškozený byl vyslechnut v postavení svědka dne 14. 7. a 10. 8. 2022, tedy ještě před zahájením trestního stíhání pro tento skutek. Před soudem pak poškozený ke skutku nevypovídal. Byla tudíž zkrácena na svých právech na obhajobu, neboť neměla možnost poškozenému klást otázky a nebylo možné jej konfrontovat s jejími tvrzeními.
6. Namítla dále, že odvolací soud se nevypořádal s jejími námitkami, jejichž obsahem byly velmi konkrétní rozpory mezi provedeným dokazováním a úvahami soudu prvního stupně. Poukázala dále na skutečnost, že vypracované znalecké posudky byly zadány výlučně ve vztahu ke skutku pod bodem II. odsuzujícího rozsudku. Opakovaně proto navrhla doplnění dokazování v tomto směru.
7. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatelka uvedla, že co se týče trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jednalo se v zásadě o konfliktní situace v manželství, na jejichž vzniku měli podíl oba manželé. Soud se však jejími tvrzeními vůbec nezabýval. Žádnými z důkazů nebylo prokázáno, že poškozený její jednání považoval za těžké příkoří. Prokázáno nadto bylo, že k hádkám docházelo občas, nikoli pravidelně. Nebyly tudíž prokázány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu.
8. O její vině těžkým ublížením na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku rozhodl soud výhradně na základě výpovědí poškozeného, které však vykazovaly rozpory. Nebyl prokázán její úmysl. Bylo prokázáno, že pachatel neměl úmysl poškozenému ublížit více, než ublížil. Nadto byla zkrácena na obhajovacích právech, když nebyl proveden výslech všech osob, s nimiž se poškozený setkal nejméně 24 hodin předtím, než zranění viděli svědci I. Ch. a J. E.
9. Pod bodem IV. dovolání, nazvaným „Rozpory mezi úvahami soudu o provedeném dokazováním a provedeném dokazování“ dovolatelka uvedla své námitky, jimiž rozporuje (citacemi výpovědí svědků či obsahem jiných důkazů) jednotlivé pasáže rozsudku soudu prvního stupně. Prakticky všemi svědky mělo být dosvědčeno její tvrzení o konfliktnosti manželství, avšak žádný svědek nebyl přímo žádnému konfliktu přítomen. Poukázala na rozpory mezi popisem skutku a provedeným dokazováním stran odchodu poškozeného (ve skutečnosti byl odvezen RZS). Pokud soud opírá svoji úvahu o její vině o podaná vyjádření a vysvětlení osob založená ve spise, pak upozornila, že tyto nelze použít jako důkaz. Navíc má za to, že ani dokazování nebylo provedeno řádně, neboť soud při hlavním líčení toliko odkázal na čísla listů v soudním spise, aniž by specifikoval listiny a seznámil ji s jejich obsahem. Bylo na soudu, aby provedl dokazování svědeckými výpověďmi zúčastněných osob, jak navrhovala i obžaloba ve vztahu k paní K. Pokud soud vycházel ze svědeckých výpovědí o týrání poškozeného, nejsou tito svědkové obeznámeni s jejich životem a fungováním. Všechny informace navíc mají pouze od poškozeného. V případě svědka J. E. vznesla pochybnosti o jeho pravdomluvnosti. Upozornila, že zůstává neobjasněno, kde a jak poškozený ke zraněním přišel. Úvaha soudu o její agresivitě je v rozporu se svědeckými výpověďmi, protože nikdo ze svědků ji vulgární ani agresivní nezažil a takovou zkušenost s ní nemá. V případě skutku pod bodem I. nebyla vyvrácena její obhajoba, jedná se o situaci tvrzení proti tvrzení a soud by měl respektovat zásadu in dubio pro reo .
10. Žádným důkazem nebylo v trestním řízení prokázáno, že by poškozeného bodla a způsobila mu vzniklé zranění. O její vině rozhodl soud výhradně na základě výpovědi poškozeného, která však vykazovala rozpory. Nejasnosti trvají ohledně místa skutku, oblečení, způsobu a okolnostech vzniku zranění i samotném noži. Poškozený si zřejmě událost konkrétně nepamatuje a není schopen poskytnout žádné poznatky. Ke zranění poškozeného mohlo dojít kdykoli předtím, než přišla z vinárny, nebo také kdykoli poté, co odešla v časných ranních hodinách do práce. Není tak vůbec jisté, že nůž držela v ruce. Naopak je jisté, že se v bytě pohybovala třetí neznámá osoba. Právem dovolatelky bylo, aby byla tato osoba vyslechnuta (konkrétně se mělo jednat přinejmenším o A. B.). Zopakovala, že podle výpovědi znalce nemohlo dojít k těžkému ublížení na zdraví ve smyslu lékařském. Také v případě tohoto skutku se jedná o situaci tvrzení proti tvrzení.
11. Bod IV. dovolání, nazvaný „Věrohodnost svědků“, taktéž nebyl dovolatelkou, stejně jako bod předcházející, přiřazen k žádnému z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. Obviněná zde vyjádřila nesouhlas se závěrem soudu, který poškozeného označil za osobu věrohodnou, zatímco v jejím případě nikoli, přestože její výpověď byla taktéž logická a konzistentní. Byla taktéž podložena svědeckými výpověďmi. Na rozdíl od svědků podporujících poškozeného se však nejedná pouze o známosti z parku mající jen informace ze subjektivního popisu poškozeného. Ohradila se také vůči hodnocení výpovědi J. S. s tím, že povinností soudu je zhodnotit i důkazy v její prospěch. Výpověď J. H. popsala jako motivovanou snahou vykreslit poškozeného v pozitivním světle v důsledku jeho závislosti na poškozeném. V případě svědka J. E. upozornila na rozpory mezi jeho výpovědí v hlavním líčení a před policejním orgánem.
12. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2023, č. j. 44 To 68/2023-611, jakož i předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. 58 T 24/2022, a věc vrátil k dalšímu řízení.
13. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněné vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně uvedl, že podstatná část dovolacích námitek obviněné se s jí vytýkanými dovolacími důvody rozchází a zbylé jsou zjevně neopodstatněné.
14. Obviněná převážnou částí námitek nepokrytě brojí proti stěžejním skutkovým zjištěním soudů, a i když ve svém mimořádném opravném prostředku formálně tvrdí opak, zjevný nesoulad provedených důkazů a skutkových zjištění nevytýká. Fakticky totiž pouze polemizuje se skutkovými zjištěními soudů a prosazuje své hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového děje, což ani v současnosti pod žádný dovolací důvod podřadit nelze. V rámci tvrzení o zjevném rozporu přitom popírá realitu, neboť skutková zjištění Obvodního soudu pro Prahu 6, jejichž správnost stvrdil také Městský soud v Praze, z provedených důkazů, po jejich řádném vyhodnocení jednotlivě a v jejich souhrnu, nepochybně dovodit lze. Státní zástupce připomenul že těžiště dokazování je především u soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před odvolacím soudem, nikoli však v řízení o dovolání.
15. Státní zástupce dále zastává názor, že pod obviněnou vytýkaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – konkrétně pod ty jeho alternativy, jež jsou založeny vadami opomenutých důkazů a užitím důkazů nezákonných – lze podřadit pouze tu část dovolacích námitek, v jejichž rámci obviněná vytýká procesní nepoužitelnost výpovědi svědka P. S. ve vztahu k jednání kvalifikovanému jako trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí, dále neprovedení výslechů dalších osob, s nimiž se poškozený mohl setkat krátce před napadením nožem a které mohly být potencionálními pachateli, a konečně faktické neprovedení listinných důkazů u hlavního líčení, z nichž soud přesto vycházel.
16. V řešené věci je zjevné, že pokud již některá ze stran v průběhu trestního řízení vznesla požadavek na provedení nového důkazu, soudy takový návrh nepominuly, vyhodnotily ho z hlediska důležitosti a faktické nezbytnosti pro objasnění skutkového stavu věci, přičemž jeho neprovedení rovněž řádně zdůvodnily (např. odstavce 32. a 33. rozsudku soudu prvního stupně). To se týká právě i požadavku obviněné na výslech dalších osob, které se s poškozeným mohly setkat před pobodáním. K tomu je zapotřebí zdůraznit, že obviněná v dovolání ani nespecifikovala, o které další osoby se mělo jednat. V průběhu hlavního líčení sice navrhovala konktrétně výslech svědkyně A. B., její přítomnost se však soudu přes veškerou snahu zajistit nepodařilo. Podstatné však je, že i v případě výslechu této svědkyně se jednalo o důkaz zjevně nadbytečný, neboť o tom, že pachatelkou pobodání poškozeného byla právě dovolatelka, svědčí celá řada dalších důkazů.
17. Zjevně neopodstatněnou je i výtka, v jejímž rámci obviněná tvrdí, že při formování skutkových zjištění bylo vycházeno také z důkazů nezákonných. Co se týká pochybností o provedení listinných důkazů, z protokolu o hlavním líčení ze dne 13. 12. 2022 jednoznačně vyplývá, že veškeré listinné důkazy byly stranám předloženy k nahlédnutí postupem podle §213 odst. 1 tr. ř., přičemž žádná z nich návrh podle §213 odst. 2 tr. ř. neučinila (s výjimkou návrhu obhajoby na přečtení vyhodnocení části kamerových záznamů, jemuž soud vyhověl). V podstatě totéž platí ohledně výpovědi poškozeného P. S. Jak správně připomněl Městský soud v Praze v odstavcích 5. a 6. svého rozsudku, poškozený byl řádně vyslechnut jako svědek po zahájení trestního stíhání obviněné zastoupené obhájcem. V rámci výslechu se pak vyjadřoval k celkovému soužití s dovolatelkou a k veškerému jednání, jehož se vůči jeho osobě dopouštěla. Jím prezentovaný popis děje zahrnoval nejen napadení nožem, ale i předchozí závadové chování obviněné. Podstatné je zjištění, že obhajobě bylo umožněno – alespoň pokud tak může státní zástupce soudit z jemu dostupného spisového materiálu – aktivně se účastnit tohoto výslechu a klást poškozenému dotazy. Neexistuje proto žádný rozumný důvod, pro který by bylo nutno provádět další, totožný výslech poškozeného poté, co bylo rozšířeno trestní stíhání obviněné postupem podle §160 odst. 1, 5 tr. ř.
18. Státní zástupce tedy shrnul, že dokazování soudu prvního stupně bylo bezvadné a úplné a stejně tak přiléhavá jsou taktéž jeho skutková zjištění. Z hlediska jejich formování soud důvodně neuvěřil výpovědi obviněné, která trestnou činnost uvedenou pod bodem II. rezolutně popírala a ve vztahu k jednání pod bodem I. připouštěla pouze to, že k jakýmsi konfliktům v manželství sice docházelo, ty však probíhaly zcela odlišným způsobem, než je popisováno ve skutkové větě, neboť je z valné části vyvolával sám poškozený. Tato výpověď dovolatelky byla soudy v kontextu dalších důkazů po právu označena za lživou.
19. Státní zástupce připomenul, že Obvodní soud pro Prahu 6 vycházel při utváření skutkových zjištění zejména z usvědčující výpovědi poškozeného z přípravného řízení (jejíž pravdivost svědek stvrdil v rámci hlavního líčení), dále z výpovědí svědků E. a H., kterým poškozený ukázal bodnou ránu pod svou levou prsní bradavkou a popsal jim okolnosti jejího vzniku, jakož i z výpovědí sousedek, svědkyň Ch. a M. Všichni tito svědci podali i dílčí informace o předchozím závadovém chování obviněné k poškozenému. Nezpochybnitelný význam pro podporu věrohodnosti výpovědi P. S. pak měly také znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinické psychologie a soudního lékařství a rovněž další listinné důkazy.
20. K osobě obviněné bylo zjištěno, že netrpí žádnou duševní poruchou chorobného charakteru ani závislostí na alkoholu. Je impulsivní, není však technicky či instrumentálně agresivní. Pokud je agresivní, je to proto, že má nějaké emoční negativní rozpoložení a tímto způsobem je ventiluje. Sama pravidelná konzumace alkoholu pak uvedenou agresivitu uvolňuje a odbrzďuje. V případě pobodání poškozeného P. S. se o alkoholové okno nejednalo. Alkohol samotný zde nehrál významnou roli, přičemž nešlo o zmatečně jednání či patickou opilost. Obviněná zjednodušeně řečeno velmi dobře věděla, co dělá. K poškozenému přitom měla stabilně negativní postoj.
21. Obvodní soud pro Prahu 6 tak po pečlivém vyhodnocení všech důkazů dospěl k odůvodněnému závěru, že výpověď P. S. je – na rozdíl, od výpovědi obviněné – pravdivým popisem proběhlých událostí. Poškozený totiž zjevně neměl a nemá tendenci obviněné uškodit, kdy právě naopak má snahu její jednání bagatelizovat a omlouvat. Jeho věrohodnost pak rozhodně nemohly narušit určité dílčí, pro podstatu věci bezvýznamné rozpory či nesrovnalost.
22. Z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že v případě manželů S. se nejednalo o situační párové násilí, ale šlo o násilí asymetrické, kdy osobou dominantní byla dovolatelka a osobou ohroženou a submisivní poškozený. Byla to právě obviněná, která v rámci partnerského vztahu zcela vědomě zneužívala svého dominantního postavení a osobnostního nastavení poškozeného, který věci nehodlal sám řešit a ústrky a napadání z její strany snášel a nebyl schopen vyhledat pomoc. Zlé nakládání ze strany obviněné tak bylo ukončeno až zásahem svědků H. a E., kteří ve strachu o zdraví a život poškozeného i přes jeho odpor přivolali rychlou záchrannou službu a věc oznámili na linku Policie ČR. Skutečnost, že v případě jednání dovolatelky vůči poškozenému se jednalo o dlouhodobý stav, pak potvrzují rovněž policejní záznamy z roku 2018, jakož i výpovědi svědků, poškozeného a v podstatě i samotné dovolatelky.
23. Zcela nepatřičnou je podle názoru státního zástupce námitka, podle které nebyl důkazně ukotven počátek jednání pod bodem I. Trestný čin týraní osoby žijící ve společném obydlí je svou povahou trestným činem trvajícím, kdy pachatel vyvolá a poté udržuje protiprávní stav. Na rozdíl od např. jednorázového konfliktu, který zpravidla lze časově zařadit do konkrétního dne či alespoň krátkého časového období, se jedná o trestný čin, u něhož s ohledem na jeho charakter nelze určit přesný počátek. K vyvolání tohoto stavu dochází zpravidla postupně, v návaznosti na stále intenzivnější zlé nakládání agresora s obětí. V řešené věci pak bylo pro stanovení přibližného počátku zlého nakládání s poškozeným vycházeno právě z jeho výpovědi realizované v roce 2022. V jejím rámci potvrdil, že spolu s obviněnou byli ve vztahu přibližně 15 let a po 10 letech se vše zkazilo. Tomu odpovídá právě rok 2017. O zlém nakládání s poškozeným, k němuž docházelo již před mnoha lety, pak hovořili i další svědci. Z listinných důkazů pak vyplývá, že již v roce 2018 bylo v rodině zasahováno policejní hlídkou a z logiky věci tak k týrání muselo docházet již dříve.
24. Pokud pak jde o jednání pod bodem II. odsuzujícího rozsudku, obviněná po celou dobu trestního řízení tvrdí, že si dané jednání nevybavuje. Její výpovědi však soudy s ohledem na svědectví poškozeného i závěry znaleckých posudků důvodně neuvěřily. Znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Gabriela Léblová vyloučila, že obviněnou uváděné množství vypitého alkoholu mohlo vyvolat tzv. alkoholové okénko. Stejně tak uvedená znalkyně vyloučila patickou opilost i skutečnost, že by se mohlo jednat o chorobné jednání.
25. Pokud jde o samotný průběh napadení, dovolatelka je usvědčována zejména věrohodnou výpovědí poškozeného. Ráno po incidentu, když obviněná odešla do práce, pustil poškozený do bytu svědka H. a A. B., kterým ukázal své zranění i krev v bytě a popsal jim, a posléze i svědku E., jak ke zranění došlo. Věc sám řešit nechtěl, H. s E. mu však přivolali sanitku i policii. Výpověď poškozeného je dále – vedle výpovědí E. a H. – podporována i protokolem ohledáním místa činu a nalezeným nožem, na němž, stejně jako v bytě poškozeného, byly objeveny stopy krve s jeho DNA. Ze znaleckého posudku prof. MUDr. Hladíka, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství pak jednoznačně vyplynulo, že P. S. popisovaný způsob útoku zcela koresponduje se zraněním, které bylo zaznamenáno na jeho těle, jakož i s pořízenou fotodokumentací zranění. Znalec navíc vysvětlil, že charakter rány neodpovídá suicidálním aktivitám osob, které se chtějí pobodat, neboť v takovém případě se na místě vbodu obvykle nachází malé ranky, kdy si taková osoba nejprve zkouší, jak bude vbod bolet.
26. Právě shora shrnutá skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají provedeným důkazům, přičemž výlučně ona jsou podkladem pro navazující právní posouzení jednání dovolatelky. Právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo rozhodnutí odpovídající jeho představám. Nemohlo dojít ani k porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo , jak obviněná rovněž namítá, neboť podle celé řady respektovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu se nelze ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě odlišná tvrzení, respektive dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného.
27. Obviněná dále uplatnila ještě dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nutno nicméně zdůraznit, že rovněž v tomto případě se naprostá většina jejich námitek s tímto dovolacím důvodem rozchází. Dovolatelka své přesvědčení o nesprávném právním posouzení skutku buduje toliko na vlastních, naprosto nereálných a důkazům neodpovídajících představách o průběhu skutkového děje, podle kterých poškozeného nožem nenapadla a incidenty mezi nimi doprovázející jejich manželské soužití byly vzájemné, nezřídka iniciované a vedené samotným poškozeným.
28. Jedinou výjimkou je snad pouze výhrada, v jejímž rámci obviněná vyjádřila názor, že útok s ohledem na způsob vedení a jeho intenzitu těžkou újmu na zdraví způsobit nemohl. Ve vztahu k jednání pod bodem II. odsuzujícího rozsudku bylo prokázáno, že obviněná na poškozeného zaútočila kuchyňským nožem s čepelí o délce 14 cm. Útok byl veden silou střední intenzity s tím, že způsobila bodnou ránu délky asi 2-3 cm nepronikající do dutiny hrudní, která si následně vyžádala lékařské ošetření a klidový režim po dobu minimálně jednoho týdne. Obviněná byla při činu pod vlivem alkoholu, proto intenzitu útoku a způsob jeho vedení nemohla ovládat či regulovat. Reálně tak hrozilo, a to při mírně vyšší intenzitě bodnutí či jiném místě vbodu, nepoměrně těžší zranění, při němž by byly zasaženy např. plíce, srdce, či velké cévy. V důsledku jejich poranění by již vznikla vážná, život ohrožující poranění. To, že k takovému zásadnímu následku na zdraví P. S. nedošlo, bylo jen dílem náhody, neboť obviněná s ohledem na svůj stav nebyla schopna útok korigovat. Poškozenému tedy hrozilo zranění, které by naplnilo přinejmenším znaky těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Soudy tedy jednání obviněné naprosto po právu kvalifikovaly jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
29. K jednání pod bodem I. pak státní zástupce toliko pro pořádek shrnul, že obviněná poškozenému, s nímž žila ve společné domácnosti, po dobu cca 5 let opakovaně nadávala, vulgárně ho urážela, fyzicky ho napadala do oblasti hlavy i těla údery otevřenou dlaní, pěstí i kopy, k čemuž využívala své psychické a fyzické převahy. Jinými slovy zle nakládala s osobou blízkou, se kterou žila ve společné domácnosti, přičemž její stupňující se jednání, které vygradovalo útokem nožem, se vyznačovalo vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, a P. S. je pociťoval jako příkoří. To, že jednání, jehož byl obětí, jako příkoří skutečně vnímal – byť je s ohledem na své osobnostní nastavení neoznamoval Policii ČR – lze odvodit např. ze zjištění, že si na opakované brachiální útoky ze strany dovolatelky stěžoval kamarádům a sousedkám. Svědkům rovněž opakovaně sděloval, že při návratu obviněné z vinárny pro klid dělá, že spí , aby se tak konfliktům vyhnul. Je přitom zcela evidentní, že pravidelné vulgární napadání i bití, jemuž byl poškozený P. S. podroben, by vnímala jako těžké příkoří každá, i jen průměrně disponovaná osoba. Lze tedy uzavřít, že obviněná svým jednáním popsaným v bodě I. porušila zájem společnosti na ochraně osob před domácím násilím, přičemž soudy její jednání s ohledem na jeho intenzitu a délku páchání důvodně posoudily jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
30. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
31. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
32. Obviněná, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založila na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda dovolatelkou vznesené námitky obsahově odpovídají jí uplatněným důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost a jsou tudíž způsobilé odůvodnit jí požadovanou kasaci napadených rozhodnutí.
33. Úvodem je vhodné připomenout, že k naplnění obviněnou vznesených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže
· rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.],
· rozhodnutí spočívá na nesprávném právní posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.],
IV./1. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
34. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip, z čehož plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz §265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 … ), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s §265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
35. V návaznosti na tato teoretická východiska je nezbytné po posouzení konkrétních dovolacích námitek obviněné konstatovat následující skutečnosti.
36. Ve vztahu k první alternativě tohoto dovolacího důvodu je třeba (v souladu s vyjádřením státního zástupce) uvést, že obviněná ve svém dovolání nevymezila, která skutková zjištění, jež jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, pokládá za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, resp. konkrétně s jakým důkazem. V části II. svého dovolání sice pod bodem 6. odvolacímu soudu vyčítá, že se nevypořádal s jí poukazovanými velmi konkrétními rozpory mezi provedeným dokazováním a úvahami soudu prvního stupně, blíže je však nekonkretizuje. V bodě 8. pak poukazuje na tvrzení Městského soudu v Praze, která nemají oporu, resp. jsou v rozporu s provedeným dokazováním. Obdobně je část IV. dovolání nazvána „Rozpory mezi úvahami soudu o provedeném dokazování a provedeném dokazování“. Je tudíž zřejmé, že uvedená argumentace neodpovídá požadavkům zákona (a též i zmíněné judikatury Ústavního soudu) pro úspěšné uplatnění předmětné alternativy dovolacího důvodu. Dovolatelka sice opakovaně poukazuje na jakési rozpory, nekonkretizuje však žádná skutková zjištění, jichž by se měly týkat. Nadto jak vyplývá z teoretického výkladu výše, nepostačuje jakýkoli shledávaný rozpor, ale musí se jednat o rozpor zjevný , který se nadto vyskytuje u skutkových zjištění, která jsou rozhodná pro naplnění znaků trestného činu. Argumentace obviněné opřená o nesouhlas s dílčími úvahami či tvrzeními soudu se tudíž uvedenému zcela vymyká.
37. Pouze nad rámec, aby bylo postaveno na jisto, že žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a provedenými důkazy nebyl ve věci seznán, Nejvyšší soud uvádí následující. Dovolatelka rozpor shledávala především v tom, že soud prvního stupně neuvěřil její verzi o konfliktech v manželství, které vyvolával poškozený, a to navzdory výpovědím svědků, které její verzi podporují. Je však zřejmé, že obviněná z předmětných výpovědí vybírá pouze ty části, které jí vyhovují a zcela pomíjí jejich celkové vyznění. Například svědkyně I. Ch. v podrobnosti popsala fyzické napadení poškozeného obviněnou, kterého byla svědkem, a při kterém obviněná uhodila poškozeného do horní části těla a poškozený se nijak nebránil. Pečlivě také vybrala výpovědi dalších svědků, kteří ji znali pouze z pracovního prostředí (byť odsud znali i poškozeného), přičemž o domácím násilí je známo, že se odehrává tzv. za zavřenými dveřmi. Pominula přitom celou řadu svědectví, která shodně popisovala poškozeného jako nekonfliktního člověka, svá zranění připisoval obviněné a opakovaně sděloval, že ho bije. Uvedené je též v souladu se závěry znalců, přičemž MUDr. Gabriela Lébová obviněnou popsala jako nikoli primárně agresivní, avšak impulzivní, zatímco MUDr. Jakub Šimka u poškozeného neshledal známky toho, že by gradoval nebo vyvolával konflikty, přičemž, by u něj spíše očekával, že bude hrát pasivní roli.
38. Dovolatelka vznesla také řadu pochybností stran události ze dne 15. 7. 2018, neboť podle ní nebylo prokázáno, že by poškozeného napadla a on odešel v důsledku toho z bytu. Podle ní z bytu sám neodešel, ale byl odvezen RZS. Také zde opomenula vyjádřit, v čem by měl spočívat rozpor. Soud prvního stupně při formulaci skutkových zjištění stran této události vycházel jednak ze svědeckých výpovědí učiněných v projednávané věci, ale také spisového materiálu PCŘ vedeného v souvislosti s tímto incidentem. Přestože hlídka MOP byla na místo vyslána na základě oznámení, že poškozený má napadat ostatní členy rodiny, když přijela na místo, poškozený byl jediný se zraněním. Obviněná uvedla, že zraněný již přišel domů, zatímco poškozený oponoval, že mu zranění způsobila manželka. Následně dne 9. 8. 2018 M. K. i I Ch. MOP ohlásily, že poškozený byl fyzicky napaden ze strany své manželky. V souvislosti s dalšími ve věci provedenými důkazy neměl soud prvního stupně důvod pro pochybnosti o tom, že to byla skutečně obviněná, kdo poškozeného napadl. V reakci na uvedený konflikt, který byl zřejmě, jak soud prvního stupně důvodně uzavřel, odezvou na jeho ztrátu zaměstnání, poškozený byt opustil. Spisovým materiálem PČR je taktéž potvrzeno, že obviněná poškozeného pustila do bytu až za asistence policejního orgánu. Uvedenému zcela odpovídá předmětná část popisu skutku. Nejvyššímu soudu není zcela jasný poukaz obviněné na odvoz obviněného RZS, v němž shledává rozpor s popisem skutku, neboť soud prvního stupně shodně uvádí, že byl odvezen na záchytnou stanici (bod 37. rozsudku). Ostatně za rozhodující je v tomto případě nutno označit nikoli to, jakým způsobem poškozený z bytu odešel, ale to, že jej obviněná odmítala do něj znovu pustit, byť je poškozený jeho výhradním vlastníkem.
39. K části skutku, podle níž udeřila poškozeného pěstí do obličeje takovou silou, že mu vyrazila zub, obviněná uvedla, že soud nezkoumal stav chrupu poškozeného či skutečnost, že nenavštěvoval zubaře, přičemž mu vypadla pouze korunka, nikoli zub. Ani v uvedené argumentaci obviněné nelze nalézt námitku rozporu s jakýmkoli důkazem (vyjma namítnutého tvrzení proti tvrzení, k tomu viz dále). Co se týče vznesené argumentace, stav chrupu poškozeného je pro předmětný skutkový závěr soudu prvního stupně nerozhodný, neboť jej žádným způsobem nemůže zpochybnit – obviněná sama přiznala, že k úderu došlo (byť fackou) a k samovolnému vypadnutí korunky či zubu tedy nedošlo. Tvrzení obviněné, že se mělo jednat „pouze“ o korunku taktéž nepředstavuje žádný rozpor, neboť stojí ve věci osamoceně, zatímco poškozený i všichni svědci, kterým o událostech referoval, hovořili vždy o vyražených zubech. Rozhodující však především je, že obviněná poškozeného udeřila takovou silou, že mu zub vyrazila.
40. Obviněná má dále za neprokázané, kde a jak poškozený ke zraněním přišel. Ke skutku pod bodem II. poukázala na řadu drobných nesrovnalostí ve výpovědi poškozeného, ať už stran jeho oblečení, vlastnostem použitého nože apod. Opomenula však, že soud prvního stupně při vyhodnocování výpovědi poškozeného vzal v úvahu nejen vliv jeho osobnostního nastavení, ale také jeho podnapilost (bod 36. rozsudku), v důsledku níž lze očekávat, že si nebude události vybavovat zcela přesně. Při vzetí v úvahu zjištěných okolností, včetně kladného postoje poškozeného k obviněné, dospěl soud prvního stupně k závěru, že jeho výpověď je věrohodná (v případě dílčích rozporů postupoval ve prospěch obviněné). Ve prospěch věrohodnosti jeho výpovědi svědčí právě její konstantnost v jednotlivých stádiích řízení. Konstantní byla i tehdy, když jak uvádí poškozená „na potkání vykládal“, kdo byl původcem jeho zranění. Kromě přátel poškozeného J. E. a J. H., vůči nimž se obviněná přímo vyhrazuje, obdobně vypověděly také svědkyně J. Ž. M. a I. Ch., že jim poškozený sdělil, že mu zranění způsobila obviněná. Krom toho, jak již bylo zmíněno, byla poslední jmenovaná také přímou svědkyní fyzického napadení poškozeného obviněnou. S ohledem na osobnost poškozeného, která byla soustavně svědky i znalcem popsána jako pasivní a nekonfliktní soud prvního stupně také opodstatněně považoval za vyloučené, že by poškozený byl v takové četnosti opakovaně napadán na ulici, jak se snažila naznačit obviněná.
41. Dovolatelka zpochybnila také, že by ji kterýkoli ze svědků zažil agresivní či vulgární. Naopak poukázala na skutečnost, že se o poškozeného pečovala a obstarávala domácnost, přičemž to byl poškozený, kdo se v domácnosti projevoval negativně. Dovolatelka zřejmě za taková vyjádření svědků nepovažovala, když svědkyně J. Ž. M. uvedla, že když obviněná mluvila o poškozeném, byla vulgární, nebo když svědkyně I. Ch. sdělila, že obviněná „když se napije, je výbušná, jiná než normálně, je pak sprostá na kohokoliv…“ Přestože nelze popřít, že se obviněná podle všeho o společnou domácnost skutečně starala, přičemž poškozený sám uvedl, že mu její péče chybí, musí Nejvyšší soud vyjádřit souhlas se závěrem soudu prvního stupně, který upozornil, že „žádné nesrovnalosti soužití osob či negativní vlastnosti totiž neopravňují kohokoliv k použití jakéhokoliv fyzického či psychického násilí vůči svému partnerovi“ (viz bod 41. rozsudku).
42. Z uvedeného výkladu vyplývá, že argumentace obviněné je založena především na zpochybnění výpovědi poškozeného, na jejíž úkor protěžuje svoji verzi událostí podporovanou vybranými částmi svědeckých výpovědí hodícími se pro tento účel. Pokud poukázala na nějaké rozpory, jednalo se buď o dílčí nesrovnalosti vyplývající z nepřesností svědeckých výpovědí, nebo vyplývali z její verze hodnocení důkazů. Na základě toho však nelze dospěl k závěru o existenci rozporu mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Tento výklad taktéž potvrzuje již shora uvedené, tedy že dovolatelka v rámci části IV. svého dovolání nevznesla žádnou námitku, jíž by bylo možno považovat za podřaditelnou pod první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
43. Pod druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu ( rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech ) by bylo možno – jak učinil ve svém vyjádření státní zástupce – podřadit námitku, že
· výpovědi poškozeného ze dne 15. 7. a 10. 8. 2022 jsou procesně nepoužitelným důkazem a že na jejich podkladě nebylo možno učinit závěr o její vině skutkem popsaným pod bodem I., kvalifikovaným jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku (II./5.),
· důkazy, o něž se soud opírá při závěru o její vině jednáním ze dne 15. 7. 2018, nebyly řádně provedeny a „vyjádření a vysvětlení výše uvedených osob by pro trestní řízení byla nepřípustná“ (IV./20., 21.)
44. Ve vztahu ke svědecké výpovědi poškozeného je nezbytné zmínit, že obviněná ve svém dovolání námitku o procesní nepoužitelnosti označených výpovědí explicitně nevznesla, resp. že uplatněné důvody, proč by za procesně nepoužitelný důkaz měly být považovány, šířeji argumentačně nerozvedla. V bodě II/5. svého dovolání akcentovala
· časové souvislosti výslechu poškozeného (realizované dne 15. 7. a dne 10. 8. 2022) a jejího trestního stíhání pro uvedený zločin („Trestní stíhání … bylo vzneseno dne 25. 8. 2022...“),
· tvrzení, že poškozený „se k tomuto skutku, zejména pak dílčím skutkům NIKDY nevyjadřoval, NIKDY v této věci nevypovídal, nikdy nevznesl podnět k zahájení trestního řízení v takové věci“ a nebyl si vědom jejího trestního stíhání i pro tento trestný čin,
· zkrácení svých práv na obhajobu, když ke skutku pod bodem I. výroku neměla možnost pokládat poškozenému otázky a jeho tvrzení nebylo možno konfrontovat s tvrzením jejím.
45. I když Nejvyšší soud opakovaně upozorňuje na to, že jeho úkolem není za dovolatele jeho námitky formulovat a ani je domýšlet a přikládat jim případně jiný význam [zde doplněním vysvětlení k námitce ad a)], v posuzované věci cítí dovolací soud potřebu se k výše označeným námitkám obviněné vyjádřit. Již úvodem však poznamenává, že neshledává, že by napadená rozhodnutí trpěla vadou ve smyslu pojednávané alternativy dovolacího důvodu, a to z následujících důvodů.
46. Jakkoli je nesporné, že policejní orgán nepřistoupil k zahájení trestního stíhání obviněné stran rozsahu trestné činnosti, pro kterou na ni byla u obvodního soudu podána obžaloba, v jednom okamžiku, neboť až v průběhu již zahájeného trestního stíhání obviněné (pro skutek kvalifikovaný jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku) vzešly poznatky odůvodňující potřebu rozšíření jejího trestní stíhání (a to právě na základě údajů sdělených poškozeným při jeho procesním výslechu jako svědka), nelze s ohledem na charakter a povahu veškerého trestně právního jednání obviněné, ohledně něhož bylo v konečném stadiu soudy nižších stupňů rozhodnuto, dojít k závěru, že by ty části výpovědi poškozeného, o něž se soudy poté, co je (celé výpovědi) jako důkaz provedl soud prvního stupně postupem podle §211 odst. 3 tr. ř. ( viz protokol o hlavním líčení ze dne 13. 12. 2022 č. l. 479), byly ve vztahu k části jednání obviněné kvalifikované jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku procesně neúčinné, resp. procesně nepřípustné.
47. Podstatou protiprávního jednání obviněné vůči poškozenému je podle zjištění orgánů činných v trestním řízení (a je to vyjádřeno v napadených rozhodnutích soudů obou stupňů) zlovolné nakládání, jemuž byl po delší dobu vystaven, a které mělo podobu jak hrubých znevažujících slovních ataků, tak fyzických útoků různé intenzity z její strany. Jedním z nich byl i fyzický atak, kterého se obviněná vůči poškozenému dopustila dne 23. 6. 2022 v nočních hodinách, ohledně něhož došlo k zahájení jejího trestního stíhání pro skutek kvalifikovaný jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Tento, z počátku zdánlivě jediný útok a zdánlivě jeden celistvý skutek, je však – jak prokázalo další šetření věci – ve skutečnosti nezbytné pokládat za pouhou část jednoho širšího skutku de iure , jehož podstatou je celé zjištěné jednání obviněné (v celistvosti popsané pod body I. a II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně). Toto zde popsané jednání obviněné je skutkem, který není tvořen dílčími útoky (samostatnými procesními skutky ve smyslu §12 odst. 12 tr. ř.), neboť trestný čin, jehož zákonné znaky obviněná naplnila (týrání osoby žijící ve společném obydlí), nemá povahu trestného činu pokračujícího, nýbrž trestného činu trvajícího. V uvedeném smyslu dostačuje odkázat na rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014, publikovaného pod č. 17/2015 Sb. rozh. tr., v němž se Nejvyšší soud k povaze trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí a procesním souvislostem s tím souvisejícími vyslovil.
48. Povaha trestného činu má vliv na řízení ohledně něj vedeného. V případě, že je předmětem řízení skutek, při jehož právním posouzení je nezbytné dospět k závěru, že vykazuje znaky trestného činu trvajícího (§199 tr. zákoníku), resp. takového trestného činu a dalšího trestného činu spáchaného pachatelem v jednočinném (ideálním) souběhu (zde §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku), poté není třeba – pokud je v průběhu již ohledně něj (tohoto skutku) zahájeného trestního stíhání obviněného zjištěno, že jím byl ve skutečnosti spáchán ve větším rozsahu – z hlediska možnosti vedení trestního stíhání obviněného, i stran dosud v původním usnesení o zahájení trestního stíhání neuvedených skutečností, postupovat způsobem upraveným v §160 odst. 1, 5 tr. ř. Pro vedení trestního stíhání obviněné pro jednání vymezené v bodě I. odsuzujícího rozsudku (resp. předtím v bodě I. žalobního návrhu) proto dostačovalo postupovat podle ustanovení §160 odst. 6 tr. ř. (tj. při upozornění obviněné, že s ohledem na rozšíření skutku o popis příslušného jednání bude skutek, pro který bylo její trestní stíhání zahájeno postupem podle §160 odst. 1 tr. ř., nadále posuzován i podle dalšího ustanovení trestního zákoníku). Zvolil-li policejní orgán postup odlišný, spočívající v aplikaci §160 odst. 1, 5 tr. ř., nebylo toto nezbytné, neboť v citovaném ustanovení formulovaný požadavek vyžadující vydání dalšího usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného se vztahuje k situaci odlišné ( Vyjde-li během vyšetřování najevo, že se obviněný dopustil dalšího skutku, … ).
49. Samotná tato skutečnost, tj. že o rozšíření trestního stíhání byla obviněná vyrozuměna vyšší procesní formou (tj. usnesením, vůči němuž lze podat stížnost), resp. i to, že
· jednání popsané ve vydaném usnesení o zahájení trestního stíhání obviněné a žalobním návrhu pod bodem II. není kvalifikováno současně podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku,
· veškeré jednání obviněné, které je třeba považovat za jeden skutek, je v odsuzujícím rozsudku popsáno bod dvěma body a popisu obsaženému v bodě II. není přiřazena kvalifikace podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, ač takový souběh možný je (viz dále bod 50.) a při právním posouzení jednání obviněné soud nebyl vázán právní kvalifikací uvedenou v obžalobě (§220 odst. 3 tr. ř.) a toto vyjádřit mohl,
nic nemění na závěru, že o jeden skutek evidentně jde. Takový závěr se opírá nejen o časové a místní („ I. v období nejméně od roku 2017 do dne 23. 6. 2022, v Praze 6, ve společné domácnosti, v bytě ve 2. patře na adrese XY, “, „ II. dne 23. 6. 2022 v době mezi 21:30 hod. až 21:45 hod., v Praze 6, v bytě ve 2. patře na adrese XY, “), ale i obsahové („... vyvrcholilo jednání obžalované popsané pod bodem I. …“ ) vymezení. Procesní použitelnosti výpovědi poškozeného proto nebrání poukaz dovolatelky na časové souvislosti [ad a)]. Poškozený byl totiž jako svědek ve stadiu přípravného řízení procesně bezvadným způsobem vyslechnut, a to po zahájení trestního stíhání obviněné pro týž skutek.
50. Jak již bylo nastíněno, jednočinný souběh trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku a trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku (nebo trestného činu vraždy podle §140 tr. zákoníku), jestliže v důsledku týrání spolužijící osoby došlo jednáním pachatele (i) k úmyslnému způsobení těžké újmy na zdraví nebo smrti, je možný. Těžké ublížení na zdraví, resp. takový následek reálně a bezprostředně hrozící z podniknutého útoku nožem ozbrojené obviněné vůči tělu poškozeného (v posuzované věci odůvodňující závěr o vývojovém stadiu pokusu označeného zločinu) bylo totiž dostatečně významným důsledkem její trestné činnosti, a proto nepřichází v úvahu faktická konzumpce, která by vylučovala souběžnou právní kvalifikaci obou skutkových podstat, které byly jednáním obviněné naplněny [jak by tomu bylo v případě souběhu trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku a trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku nebo trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 tr. zákoníku, kde by (prosté) ublížení na zdraví osobě spolužijící bylo vedlejším a méně závažným dopadem (následkem) hlavní trestné činnosti pachatele, jíž je týrání osoby žijící ve společném obydlí ve smyslu ustanovení §199 tr. zákoníku]. Uvedený závěr odpovídá současně judikatorní praxi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 400/2014).
51. Námitky obviněné opřené o nevědomost poškozeného ohledně rozsahu jejího trestního stíhání a o neiniciování jejího rozšíření poškozeným [ad b)] nejsou způsobilé přivodit závěr procesní nepřípustnosti jeho výpovědi. Při trestním stíhání se uplatňuje zásada oficiality, zahájení trestního stíhání obviněného (obecně) není podmíněno trestním oznámením poškozeného, k vedení trestního stíhání obviněného pro trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí se nevyžaduje souhlas poškozeného, neboť trestný čin podle §199 tr. zákoníku není obsažen ve výčtu §163 odst. 1 tr. ř. upravujícího trestní stíhání se souhlasem poškozeného.
52. Stejný závěr je nutno vztáhnout i k námitce vznesené ad c), neboť tvrzené omezení obhajovacího práva obviněné (výslech poškozeného probíhal za účasti obhájce, který svá práva realizovat mohl) nezpůsobuje procesní nepoužitelnost svědecké výpovědi. K jejímu dalšímu zhodnocení viz níže část IV./4.
53. K námitce o procesní nepoužitelnosti listinných důkazů dostačuje odkázat na příslušné vyjádření státního zástupce, resp. na obsah protokolu o hlavním líčení ze dne 13. 12. 2022 (č. l. 482-483), z něhož plyne, že argumentace státního zástupce má oporu ve spise. Důkazy, o něž se soud opírá při závěru o vině obviněné jednáním ze dne 15. 7. 2018 byly provedeny při hlavním líčení dne 13. 12. 2022 (viz protokol č. l. 483) řádným způsobem jako důkazy listinné postupem podle §213 odst.1 tr ř. přečtením spisu PČR č. j. KPPA-264880 (č. l. 350-366).
54. K třetí alternativě tohoto dovolacího důvodu ( ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy ) obviněná v části IV. dovolání namítla, že nebyl proveden důkaz výslechem všech osob, s nimiž se poškozený setkal v čase nejméně 24 hodin před tím, než zranění viděla svědkyně I. Ch. a svědek J. E., přičemž specifikovala toliko A. B., a že soud zamítl navrhované důkazy znaleckými posudky. V části VII. nazvané „Shrnutí“ mezi neprovedené navrhované důkazy zahrnula také svědky z řad odborníků, kteří zpracovávali odborná vyjádření a policie zasahující u poškozeného doma.
55. K uvedenému dovolací soud prvně připomíná, že není procesní povinností obecných soudů vyhovět každému důkaznímu návrhu účastníka, neprovedení navrhovaného důkazu proto ještě neznamená, že je řízení jako celek nespravedlivé (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 234/04 a sp. zn. I. ÚS 972/09). Z judikatury Ústavního soudu sice plyne (např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03), že nesprávná realizace důkazního řízení se může projevit v porušení práva na spravedlivý proces, avšak ne vždy porušení ustanovení tzv. jednoduchého práva má ústavně právní konsekvence [srov. např. usnesení ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 3010/17: „… ne každé porušení procesních norem bez dalšího zasahuje do práva účastníka řízení na spravedlivý proces. O takovém zásahu lze hovořit pouze tehdy, jestliže jej zkrátil na možnost uplatňovat svá práva způsobem, kterým by pro sebe dosáhl (nebo reálně mohl dosáhnout) příznivějšího rozhodnutí.“]. Proto ne každé pochybení v postupu obecných soudů otevírá v řízení o mimořádném opravném prostředku cestu k přezkumu, neboť musí jít o takové pochybení, kde by jeho odepření vyvolalo zásah do základního práva, který naopak měl být odčiněn (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04).
56. Ostatně již ze samotné formulace předmětné alternativy dovolacího důvodu je zřejmé, že se musí především jednat o důkazy ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného čin . Je proto na dovolateli, aby ve svém opravném prostředku odůvodnil, jaký vztah mají jím odkazované neprovedené důkazy k rozhodným skutkovým zjištěním. V této souvislosti je vhodné poukázat též na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který při posuzování návrhů na provedení důkazů definoval tři kritéria: odůvodnění návrhu obhajobou a význam důkazu pro projednávanou věc, odůvodnění zamítnutí návrhu soudem a posouzení dopadu jeho neprovedení na celkovou spravedlivost řízení. Pokud jde o vzájemný vztah těchto kritérií, upozornil, že odůvodnění soudů bude muset být úměrné rozsahem a úrovní detailu k odůvodnění předloženému obhajobou (viz rozsudek velkého senátu ze dne 18. 12. 2018, Murtazaliyeva proti Rusku, č. 36658/05).
57. Příslušná alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyžaduje, aby k neprovedení důkazu došlo nedůvodně . Z rozsudku soudu prvního stupně je však zřejmé, že ten své rozhodnutí o zamítnutí provedení navrhovaných důkazů řádně odůvodnil. V bodě 32. osvětlil, jaké důvody jej vedly k neprovedení výslechu A. B., a v bodě 33. vysvětlil, proč považuje vypracování doplnění znaleckých posudků za nadbytečné. Pokud jde o svědky z řad odborníků, kteří zpracovávali odborná vyjádření a policie zasahující u poškozeného doma, je nutné konstatovat, že tento důkazní návrh, jak osvědčuje spisový materiál, nebyl obviněnou v hlavním líčení ani před odvolacím soudem vznesen.
58. Na základě uvedeného je zřejmé, že dovolatelkou jmenované důkazy nelze považovat za nedůvodně neprovedené, a k naplnění třetí alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tudíž nedošlo.
IV./2. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
59. Ke zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku obviněná namítla, že nebyly prokázány všechny znaky skutkové podstaty. Konkrétní argumentaci vznesla pouze v tom směru, že se jednalo o konfliktní situace v manželství, na jejichž vzniku měli podíl oba manželé, přičemž je často vyvolával poškozený. Žádným z důkazů nebylo prokázáno, že poškozený její jednání vnímal jako těžké příkoří.
60. Uvedené námitky obviněné svým obsahem nevyhovují předmětnému dovolacímu důvodu. Je tomu tak proto, že předkládá vlastní verzi skutkových zjištění, na jejichž základě teprve zpochybňuje právní kvalifikaci, a v případě druhém taktéž namísto právní argumentace zpochybňuje rozsah provedeného dokazování. K obhajobě obviněné, podle níž měl konflikty v manželství vyvolávat poškozený, se dovolací soud vyjádřil mj. již v bodě 37. shora. Soud prvního stupně uvedenou obhajobu obviněné jednoznačně označil za vyvrácenou (bod 37. rozsudku). V bodě 38. pak soud prvního stupně vyložil, na základě kterých důkazů dospěl k závěru, že v manželství obviněné a poškozeného nešlo o situační párové násilí, ale o násilí asymetrické. Své závěry podložil provedenými důkazy, včetně vypracovaných znaleckých posudků, a dostatečně zdůvodnil. Vzhledem k tomu, že nevykazují znaky libovůle či absenci logiky, přičemž dovolatelka nevznesla podloženou námitku, kterou by je zpochybnila (krom toho, že se soud údajně nezabýval jejími tvrzeními), neshledává Nejvyšší soud důvod do nich zasahovat.
61. Pokud jde o námitku druhou, pod pojmem „týrání“ osob je třeba rozumět takové jednání pachatele, které se vyznačuje zlým nakládáním buď s blízkou osobou, nebo i jinou osobou, s níž pachatel žije ve společném bytě či domě, a současně se vyznačuje i určitou mírou trvalosti a dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který pociťuje postižená osoba jako těžké příkoří, resp. psychické nebo i fyzické útrapy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005, uveřejněné pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Obviněná má za to, že poškozený její jednání nepovažoval za těžké příkoří, ale za běžné, či dokonce spravedlivé s ohledem na znalecký posudek MUDr. Jakuba Šimka. K tomu je na místě uvést, že takové posouzení nebylo předmětem znaleckého posudku, jak poznamenal sám znalec, neboť se vyjadřoval především k vnímání jednání pod bodem II. poškozeným a tomu, zda se u něj v jeho důsledku rozvinula posttraumatická stresová porucha.
62. Soud prvního stupně svůj závěr o tom, že poškozený jednání obviněné vnímal jako těžké příkoří podrobně odůvodnil v bodě 43. svého rozsudku. Upozornil především, že si poškozený opakovaně stěžoval osobám blízkým i sousedkám a vyjadřoval svůj strach z obviněné. Jejímu jednání se také snažil vyhýbat tím, že předstíral, že spí, jak taktéž sděloval svým kamarádům. Soud prvního stupně také poukázal na to, že vnímání jednání obviněné ze strany poškozeného je rovněž nutné posuzovat i podle toho, jak je takové jednání ve srovnatelných případech obvykle vnímáno osobami vybavenými běžnými vlastnostmi charakterizujícími jejich odolnost (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 7 Tdo 40/2018). Uzavřel přitom, že pravidelné vulgární napadání i bití každá osoba nutně musí posuzovat jako těžké příkoří, které zásadním způsobem ovlivňuje její život. Uvedené odůvodnění soudu prvního stupně je zcela vyčerpávající, a především s ohledem na vyjádření svědků z řad přátel poškozeného, jak oni vnímali jeho chování ve vztahu k obviněné, zcela podložené.
63. Výhrady obviněné se krom zmíněného znaleckého závěru omezily na tvrzení, že konflikty vyvolával poškozený svým jednáním a bylo to jeho chování, co hádky vyvolávalo, takže jim mohl zabránit. V případě prvním se jedná o opakovanou a vyvrácenou obhajobu obviněné. V druhém případě obviněná v podstatě uvádí, že věděl a byl srozuměn s tím, že jeho „společensky neakceptovatelné chování“ vyvolá konflikt, přičemž bylo v jeho moci a na jeho vůli tomu předcházet. Podstatné však je, že zatímco v případě poškozeného se jednalo – podle slov samotné obviněné – o chování toliko společensky neakceptovatelné, její chování bylo protiprávní. Zatímco důsledkem chování poškozeného je společenská odpovědnost, v případě obviněné je to odpovědnost trestní. Nezbývá proto než zopakovat, že obviněná nebyla nucena společensky neakceptovatelné chování obviněného snášet a mohla společnou domácnost opustit, spíše než reagovat popsaným způsobem.
64. Na základě uvedeného je zřejmé, že závěr soudu prvního stupně, že poškozený jednání obviněné vnímal jako těžké příkoří byl nejen správný, ale také podložený hned několika důkazy, přičemž obviněná nevznesla žádné námitky, kterými by ho zpochybnila.
65. K pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku obviněná namítla, že nebyl prokázán její úmysl, když z dokazování vyplynulo, že „pachatel PROKAZATELNĚ neměl ÚMYSL poškozenému ublížit více, než ublížil“. Obviněná k tomuto závěru dospěla na základě znaleckého zkoumání prof. MUDr. Jiřího Hladíka, přičemž citovala část jeho výpovědi, podle níž by při použití větší intenzity čepel nástroje sklouzla po žebrech a nedošlo by k proniknutí. Tento lékařský závěr však nesvědčí ničeho o úmyslu pachatele. Soud prvního stupně při právním zhodnocení skutkových zjištění (bod 45. rozsudku) správně uzavřel, že s ohledem na místo vbodu, které se nacházelo na levé části hrudníku těsně vedle srdce, plic a důležitých cév, lze usuzovat, že úmyslem obviněné bylo způsobit poškozenému těžké ublížení na zdraví, ke kterému nedošlo pouze shodou náhod nezávislých na její vůli. Obviněná jednala v úmyslu přímém (viz bod 46. rozsudku soudu prvního stupně). Věděla, že bodnutím nožem do levé části hrudníku poškozenému způsobí závažné zranění, přičemž naopak s ohledem na absenci lékařského vzdělání se specializací na soudní lékařství nemohla vědět, že vedením bodu pod určitým úhlem a intenzitou k tomuto následku nedojde. Přesto uvedeným způsobem jednala, vedena svojí dlouhodobou frustrací a zlobným afektem. Závěr soudu prvního stupně o jejím přímém úmyslu byl tudíž správný.
66. Na základě uvedeného je na místě uzavřít, že námitky obviněné, které bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., byly shledány neopodstatněnými. Zbývající námitky, které obviněná ve svém dovolání k uvedenému dovolacímu důvodu sice přiřadila, jeho obsahovému vymezení však nevyhověly.
IV./3. K námitkám vymykajícím se dovolacím důvodům
67. Mimo obsahový rámec dovolacích důvodů se nacházejí námitky obviněné, které vymezila v části VI. nazvané „Věrohodnost svědků“. Ostatně ani sama dovolatelka se nepokusila tuto část přiřadit k jednomu z dovolacích důvodů. Jejím obsahem je totiž výhradně polemika se způsobem, jímž hodnoceny jednotlivé svědecké výpovědi, zakončená výhradou, že ty znějící v její prospěch nebyly dostatečně zohledněny. Jelikož taková argumentace vůbec z povahy věci není schopna odůvodnit obviněnou požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí, omezuje se dovolací soud na připomenutí, že proces hodnocení důkazů je doménou nalézacího soudu a odvolací soud do něj může zasáhnout zcela výjimečně, a to v případech, kdy soud prvního stupně nepostupoval v souladu s trestním řádem, zejména pak zásadou volného hodnocení důkazů. Tím spíš je omezená pozice Nejvyššího soudu, který rozhoduje o mimořádném opravném prostředku (v tomto směru se jeho postavení blíží soudu Ústavnímu), neboť ten při svém rozhodování (i vzhledem k zákonné úpravě – viz §265o odst. 2 tr. ř.) žádné dokazování a tím ani vlastní hodnocení důkazů zpravidla neprovádí. Do hodnocení důkazů provedených obecnými soudy není zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. K takovému zjevnému pochybní soudů nižších stupňů ve věci posuzované zjevně nedošlo.
68. Obviněná dále namítla, že se odvolací soud nevypořádal s jejími námitkami. Dle judikatury Ústavního soudu není v rozporu s požadavky spravedlivého procesu taková praxe, kdy odvolací soud po dostatečném přezkoumání napadeného rozhodnutí, v situaci, že se závěry soudu prvního stupně souhlasí, na tyto zcela nebo zčásti ve svém rozhodnutí odkáže. Byť součástí práva na spravedlivý proces je požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, nelze tento požadavek interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného (srov. usnesení ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 795/21). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva. Podle rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, body 59.–60.) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu.
69. Za neodpovídající dovolacím důvodům je nutno považovat i opakované námitky stran nutnosti rozhodnutí v souladu se zásadou in dubio pro reo . Nutno však připomenout, že ta vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tedy zřejmé, že zmíněná zásada má procesní charakter, týká se jen skutkových námitek a jako taková není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 5 Tdo 595/2018). Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14).
70. Pokud dovolatelka poukazovala na situaci „tvrzení proti tvrzení“, Ústavní soud ve svém usnesená ze dne 11. 11. 2002, IV. ÚS 154/02, uvedl: „v našem trestním řádu tedy není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladné výpovědi, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného, soud má však povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. [...] Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá.“ Jak vyplynulo z předcházejícího pojednání, v projednávané věci měl soud prvního stupně k dispozici rozsáhlý důkazní materiál, kdy výpověď poškozeného byla podporována řadou dalších důkazů, včetně četných důkazů objektivní povahy. Nastalou situaci tudíž nelze považovat za takovou, kdy by proti sobě stálo „tvrzení proti tvrzení“. Nadto je z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zřejmé, že ten považoval důkazní situaci za dostatečnou pro své rozhodnutí, a pochybnosti tudíž neměl. S jeho závěry se následně ztotožnil i odvolací soud.
IV./4. K otázce porušení základních práv obviněné
71. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní, resp. zjevný nesoulad. mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, a sama skutečnost, že dovolatel přisuzuje provedeným důkazům jiný význam a následně na podkladě jiného skutkového základu věci namítá i nesprávnost právního posouzení skutku, nemůže být podkladem, který by mněl odůvodnit kasační zásah dovolacího soudu.
72. Dovolatelka namítla, že byla zkrácena na právu na obhajobu jednak tím, že nemohla poškozenému klást otázky během výslechu v přípravném řízení, a jednak tím, že nebyli vyslechnuti svědci, s nimiž se obviněný setkal před činem pod bodem II. výroku o vině. Právo na obhajobu je zakotveno mj. v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. b), c) Evropské úmluvy o lidských právech. Svůj odraz našla také v trestním řádu v §2 odst. 13, přičemž právem na obhajobu se rozumí: právo osobní obhajoby, právo zvolit si obhájce, institut nutné obhajoby a že o obhajobu musí dbát všechny orgány činné v trestním řízení (viz Šámal, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 55.).
73. Podrobnosti práva osobní obhajoby stanovuje §33 odst. 1 tr. ř., přičemž jeho součástí není právo obviněného účastnit se výslechů svědků v přípravném řízení či jim pokládat otázky, může však žádat, aby se úkonů přípravného řízení účastnil jeho obhájce. Podle §165 odst. 2 věty první tr. ř. Obhájce je již od zahájení trestního stíhání oprávněn být přítomen při vyšetřovacích úkonech, jejichž výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění o něm zajistit . Totéž ustanovení v odst. 1 uvádí, že Policejní orgán může připustit účast obviněného na vyšetřovacích úkonech a umožnit mu klást otázky vyslýchaným svědkům. Zejména tak postupuje, jestliže obviněný nemá obhájce a spočívá-li úkon ve výslechu svědka, který má právo odepřít výpověď . Ze znění tohoto prvního odstavce je však zřejmé, že se nejedná o právo obviněného, jenž by mu bylo garantováno, ale je na rozhodnutí policejního orgánu, zda k tomuto postupu přistoupí v závislosti na okolnostech případu. Je zřejmé, že vzhledem k tomu, že obviněná měla v projednávané věci obhájce, který se předmětného výslechu účastnil, nebyl k tomuto postupu důvod. Dovolatelka v tomto případě realizovala svá obhajovací práva prostřednictvím svého obhájce a k jejich zkrácení tudíž nedošlo.
74. Pokud jde o zkrácení uvedeného práva tím, že soud nevyslechl navrhované svědky, pak je třeba upozornit, že součástí práva obviněného na obhajobu je možnost činit důkazní návrhy, nikoli však nárok na jejich provedení ze strany soudu. Uvedené vyplývá z judikatury v podrobnostech citované shora v části věnující se alternativě třetí dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem k tomu, že obviněné bylo umožněno vznášet důkazní návrhy a bylo s nimi naloženo zcela v souladu s požadavky danými judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (jak bylo vyloženo shora), ani v tomto případě ke zkrácení práv obviněné na obhajobu nedošlo.
75. Pouze pro úplnost se uvádí, že také v části VII. „Shrnutí“, bodě 85. dovolatelka uvádí, že byla „zkrácena na svých právech“ bez bližší konkretizace, o jaká práva by se mělo jednat. Pod jednotlivými písmeny podřazenými pod tento bod opakuje dovolatelka argumentaci, kterou v rámci dovolání přiřadila převážně pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem k tomu, že se s jednotlivými námitkami vypořádal na jiných místech tohoto rozhodnutí, odkazuje Nejvyšší soud ve zbytku na bod 71. shora.
76. Na základě uvedeného lze seznat, že ani námitky obviněné stran vad dosahujících porušení jejích základních práv neměly opodstatnění. Nebyl proto v tomto směru shledán důvod pro kasační zásah dovolacího soudu.
V.
Způsob rozhodnutí
77. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněné plyne, že ty z námitek obviněné, jež bylo možno podřadit pod jí zvolené dovolací důvody, byly vyhodnoceny jako neopodstatněné. Nebyly ani shledány vady porušení základních práv obviněné opodstatňující zásah dovolacího soudu. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněné rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné .
78. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 9. 2023
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Zpracovala:
Mgr. Zuzana Ursová