ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.711.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 711/2023-161
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2023 o dovolání, které podal obviněný M. V. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 10 To 38/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 3 T 115/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 19. 12. 2022, sp. zn. 3 T 115/2022 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný M. V. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„1) dne 16. 9. 2022 ve XY při jízdě v ulicích XY a XY, kde byl u domu č.p. XY v 08:35 hodin kontrolován policejní hlídkou, řídil osobní automobil tovární Kia Sorento, registrační značky XY,
2) dne 20. 9. 2022 v XY při jízdě po silnici č. XY, kde byl u domu č.p. XY v 16:35 hodin kontrolován policejní hlídkou, řídil osobní automobil tovární Kia Sorento, registrační značky XY,
3) dne 20. 10. 2022 ve XY při jízdě v XY z parkoviště u obchodního domu XY k čerpací stanici XY, kde byl v 09:07 hodin zastaven a kontrolován policejní hlídkou, řídil osobní automobil tovární značky Kia Sorento, registrační značky XY,
přestože věděl, že mu byl příkazem Městského úřadu Vrchlabí ze dne
21. 6. 2022, č.j. MUVR/16265/2022, který nabyl právní moci dne 13. 7. 2022, uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvanácti měsíců, s výkonem od 13. 7. 2022 do 13. 7. 2023“.
2. Za tento trestný čin byl podle §337 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, přičemž jeho výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Dále mu byly uloženy podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 let a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to osobního automobilu specifikovaného ve výroku o trestu.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a státní zástupce odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 10 To 38/2023. K odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle §337 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Ve výrocích o trestech zákazu činnosti a propadnutí věci odvolací soud napadený rozsudek nezměnil, přičemž odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Citovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 10 To 38/2023 (dále také jen „napadený rozsudek“), napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
5. Připustil, že v inkriminovaných dnech osobní automobil řídil, i to, že věděl o uloženém zákazu činnosti předmětným příkazem. Popsal okolnosti, za nichž mu byl tento zákaz činnosti uložen, jakož i situaci ohledně chování skotu a ovcí. S ohledem na únik chovaných zvířat a na možná rizika s tím související, se podle svých slov obviněný vždy snaží o co nejrychlejší nápravu. Taková situace přitom podle něj nastala také v žalovaných dnech, a proto byl nucen řídit. Uvedl, že si je vědom porušení uloženého zákazu řízení, nicméně tento mu neměl být ve skutečnosti uložen. Dále konstatoval, že je mu 72 let a léčí se s jistými zdravotními obtížemi. Ohradil se také vůči některým závěrům odvolacího soudu. Nesprávné právní posouzení pak spatřuje v tom, že nebyly řádně zohledněny okolnosti, které ho k jednání vedly. Podle jeho názoru snaha odvrátit nepředpokládatelné následky úniku zvířat eliminuje míru společenské škodlivosti natolik, že mělo být jeho jednání posouzeno jako jednání v krajní nouzi, a proto by nešlo o přečin. I kdyby se však o přečin jednalo, obviněný spatřuje trest uložený odvolacím soudem vzhledem k minimální míře společenské škodlivosti nepřiměřeně přísným.
6. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
7. K dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že část dovolacích námitek, které se vztahují k výroku o trestu, pod vytýkaný a ani jiný dovolací důvod podřadit nelze, zbylé námitky, související s výrokem o vině, označil za zjevně neopodstatněné.
8. Opodstatnění podle státního zástupce postrádá námitka, podle které jsou pochybnosti o tom, zda mu byl vůbec předchozí zákaz, jehož nerespektování se stalo podkladem pro závěr o protiprávnosti aktuálně projednávaných řízení motorového vozidla, uložen důvodně. Sám obviněný potvrdil, že o předchozím zákazu řízení motorových vozidel velmi dobře věděl.
9. Stejně tak je podle státního zástupce neopodstatněná námitka, že se v případě oněch tří řízení motorových vozidel jednalo o krajní nouzi. Aplikoval-li zásady vztahující se ke krajní nouzi na daný případ, je podle něj evidentní, že obviněný v krajní nouzi nejednal. I pokud by připustil, že obviněnému skutečně v uvedených dnech krávy, jejichž chov má zapovězen, z ohradníku utekly (policisté H. a N. vyloučili, že by se obviněný o takové situaci poté, co ho zastavili, zmiňoval), ze žádného z provedených důkazů nevyplývá, že by hrozilo jakékoli bezprostřední, přímé nebezpečí zájmu chráněnému trestním zákoníkem. Obdobně nebyla podle něj naplněna ani podmínka subsidiarity. Obhajobu obviněného, že manželka má strach řídit automobil, případně řídí špatně, označil státní zástupce za bezpředmětnou. V neposlední řadě uvedl, že se jednalo také o jednání dostatečně společensky škodlivé, u kterého bylo uplatnění trestní odpovědnosti rozhodně namístě.
10. K námitce stran nepřiměřenosti trestu pak státní zástupce zopakoval, že ji nelze podřadit pod uplatněný a ani jiný dovolací důvod. V případě obviněného se nejedná ani o extrémně přísné a zjevně nespravedlivé tresty.
11. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl. Současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
13. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 10 To 38/2023, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
14. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jemu uplatněnému důvodu dovolání.
15. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
IV.
Důvodnost dovolání
IV./1. K dovolací námitce vyhovující uplatněnému důvodu dovolání
16. Nejvyšší soud konstatuje, že z obviněným vznesených dovolacích námitek lze pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit jen tu, jejíž podstatou je nepodřazení mu vytýkaného řízení motorového vozidla pod jednání v krajní nouzi. Pouze tato námitka totiž vychází ze skutkového zjištění soudů, a proto formálně vyhovuje požadavku první varianty zvoleného důvodu dovolání spočívající v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Tato námitka však musí být vyhodnocena jako zjevně neopodstatněná z níže uvedených důvodů.
17. Obecně lze uvést, že krajní nouze je podle §28 odst. 1, 2 tr. zákoníku definována tak, že čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem, přičemž ovšem nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet.
18. Krajní nouzí se rozumí stav, při němž je možné chránit zájem, který zároveň chrání trestní zákon, jen tím, že se obětuje jiný takový zájem. Podstatou krajní nouze je střet zájmů na ochraně různých společenských vztahů v tom smyslu, že jednomu zájmu hrozí porucha, která může být odvrácena pouze tak, že dojde k porušení jiného zájmu. Základní podmínkou jednání v krajní nouzi je nebezpečí, které bezprostředně hrozí zájmu chráněnému trestním zákoníkem (život, zdraví, důstojnost, svoboda, čest atd.). Nebezpečí musí být skutečné (reálně existující), nikoli pouze domnělé, tj. pouze v mylné představě jednajícího. Musí hrozit přímo, tj. bezprostředně. Znakem krajní nouze je současně její subsidiarita. To znamená, že za daných okolností konkrétního případu nelze nebezpečí, které přímo hrozí chráněnému zájmu, odvrátit jinak než právě porušením jiného chráněného zájmu. Pro úplnost je třeba zmínit ještě požadavek, že osoba jednající v krajní nouzi nesmí způsobit následek, který je zřejmě stejně závažný nebo dokonce závažnější, než jaký hrozil z odvraceného nebezpečí.
Takto vymezená proporcionalita krajní nouze vyjadřuje zásadu, že nelze připustit záchranu jednoho zájmu obětováním rovnocenného nebo dokonce cennějšího zájmu jiného.
19. S ohledem na uvedené zásady a okolnosti daného případu je třeba ve shodě se státním zástupcem konstatovat, že obviněný v krajní nouzi nejednal. I pokud by skutečně nastala situace, že obviněnému v předmětných dnech krávy, jejichž chov má soudním rozhodnutím zakázán, z ohradníku utekly, ze žádného z provedených důkazů nevyplývá, že by hrozilo jakékoli bezprostřední, přímé nebezpečí zájmu chráněnému trestním zákoníkem. Vyslechnutí svědci – policisté – vyloučili, že by se obviněný o takové situaci – úniku krav – poté, co ho zastavili, zmiňoval, resp. neměli ani hlášení o útěku. Ostatně situace s únikem krav z ohrady nebyla nijak neobvyklá, podle výpovědí dalších svědků se tak dělo opakovaně, úsek komunikace byl označen výstražnou dopravní značkou, což konstatoval již soud prvního stupně. Pokud by přitom skutečně hrozilo takové bezprostřední nebezpečí, slovy obviněného neštěstí, obviněný by toto nepochybně akcentoval před policejními hlídkami poté, co ho v průběhu jízd zastavily. Tím spíše, když se tak mělo stát ve třech případech. Tak však obviněný neučinil.
20. Nebyla naplněna ani podmínka subsidiarity. Vzhledem k pravomocně uloženému zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel mohl využít jiného způsobu přepravy, oznámit událost příslušnému orgánu či požádat o pomoc (převoz na místo) jinou osobu. Jeho obhajoba v tom smyslu, že při řízení na manželku „houknul a ona už dál jet nechtěla“ nebo že od XY přejel 150 m k benzinové pumpě, kde chtěl počkat na dceru, je v daném kontextu naprosto bezpředmětná. Ve shodě s odvolacím soudem je možno uvést, že jednání obviněného svědčí o jeho neochotě respektovat rozhodnutí příslušných orgánů, což vyplývá i z výpovědi svědkyně V. H.
21. Je proto nepochybné, že v případě dovolatele se o jednání v krajní nouzi se nejednalo.
22. Poněkud nad rámec nezbytného (neboť obviněný se zmiňuje o tom, že jeho snaha odvrátit nepředpokládatelné následky úniku zvířat eliminuje míru škodlivosti jeho jednání, avšak toto tvrzení spojuje s požadavkem na podřazení jeho jednání pod krajní nouzi, tedy institut vylučující protiprávnost činu) Nejvyšší soud doplňuje, že v jeho případě nebylo namístě uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe a aplikovat §12 odst. 2 tr. zákoníku.
23. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku neznamená negaci formálního pojetí (definice) trestného činu, a to proto, že byť je trestný čin v ustanovení §13 odst. 1 tr. zákoníku vymezen jako jednání protiprávní a trestné na podkladě formálních znaků trestného činu, je zároveň chápán jako souhrn takových znaků, které ho ve svém celku charakterizují jako čin společensky škodlivý, před kterým je třeba společnost i jednotlivé fyzické a právnické osoby chránit, neboť porušuje základní právní statky, na nichž je vybudována demokratická společnost. Již vymezením konkrétní skutkové podstaty v trestním zákoníku pomocí konkrétních znaků a trestní sazby zákonodárce stanovil, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech zásadně půjde o trestný čin. Uplatnění zásady subsidiarity trestní represe v podobě nevyvození trestní odpovědnosti je tedy možné pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012).
24. Jednání obviněného nevykazuje takové rysy, aby neodpovídalo ani nejméně závažným, běžně se vyskytujícím případům a nějakým způsobem se vymykalo typově podobným případům trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to již s ohledem na skutečnost, že obviněný se tohoto trestného činu dopustil hned třemi dílčími útoky.
IV./2. K dovolacím námitkám nepodřaditelným pod uplatněný důvod dovolání
25. Závěr soudů o vině přečinem maření výkonu rozhodnutí úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zpochybňuje obviněný tvrzením o sice vědomém porušení uloženého zákazu řízení, avšak takového zákazu, který mu ve skutečnosti (z důvodů v dovolání rozvedených) neměl být uložen. V uvedeném směru však zpochybňuje samotný skutkový základ věci a domáhá-li se takto jiného právního posouzení, činí tak způsobem, který nelze na podkladě jím uplatněného důvodu dovolání realizovat. Hmotněprávní vada, kterou má dovolatel svými námitkami identifikovat, se musí vztahovat ke skutkovému zjištění, jež se stalo předmětem právního posouzení soudy, tedy ke skutku popsanému ve výrokové části rozsudku (ve věci posuzované rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil), který nelze modifikovat. Je totiž zcela zřejmé, že jinému skutkovému zjištění bude odpovídat i jiné právní posouzení. Podstatou dovolací argumentace obviněného je (v dovolání implicitně vyjádřeno) požadavek (nebude-li shledán důvod pro aplikaci §28 tr. zákoníku), aby dovolací soud věc uzavřel tak, že označený příkaz Městského úřadu Vrchlabí nemá žádné účinky (neboť v něm obsažený zákaz neměl být vysloven) a nemůže založit podklad pro závěr o trestněprávní povaze jeho jednání.
26. V tomto směru je však nezbytné uvést, že při rozhodování v trestních věcech (stejně jako v případě jiných řízení) se uplatňuje presumpce správnosti pravomocných rozhodnutí, dokud tato není zpochybněna v odpovídajícím opravném řízení. Jak Nejvyšší soud uvedl v typově obdobné věci (usnesení ze dne 15. 8. 2023, sp. zn. 6 Tdo 670/2023), byť je soud na podkladě §9 tr. ř. oprávněn v souvislosti s řešením viny obviněného samostatně (a případně odlišně) vyhodnotit (jako předběžnou otázku) důsledky pravomocného rozhodnutí, jehož výkon měl pachatel mařit, není takové posuzování bezbřehé a nemůže být libovolné. Na posouzení soudu tak může být především to, zda příslušný zákaz, který obviněný mařil, byl vydán orgánem veřejné moci v rámci jeho pravomoci a zda rozhodnutí, jímž byl uložen, nabylo právní moci (a stalo se vykonatelným). K oprávněnosti zkoumání otázky právní moci takového rozhodnutí viz též rozhodnutí TR NS 25/2006-T 885, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který byl vydáván Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha.
27. Jak si Nejvyšší soud ověřil na podkladě vyžádaných spisů Městského úřadu Vrchlabí, jimiž provedl důkaz v neveřejném zasedání, k žádnému zvrácení rozhodnutí, které založilo důvod pro vyslovení viny obviněného, ani následně nedošlo a dovolací soud proto nemá důvod dovozovat závěry odlišné od těch, které učinily soudy nižších stupňů. Zmíněná dovolací argumentace obviněného tak nemůže odůvodnit jím požadovanou kasaci napadených rozhodnutí.
28. Mimo hranice uplatněného dovolacího důvodu se ocitají i námitky obviněného, že s ohledem na minimální míru společenské škodlivosti mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, k tomu je třeba uvést následující.
29. Námitky vztahující se k hmotněprávnímu posouzení trestu, konkrétně k druhu a výměře uloženého trestu, lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., podle kterého byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. „Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zákona (nyní zejména §39 tr. zákoníku a násl.) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.“ (rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
30. Určitý průlom může nastat toliko ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Tak by zásah Nejvyššího soudu přicházel v úvahu i v případě trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně, jestliže by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).
31. Odvolací soud odůvodnil, proč přistoupil ke změně původně ukládaného trestu odnětí svobody jako podmíněného na trest nepodmíněný, přičemž nelze konstatovat, že by se jednalo o trest, který by vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe a byl trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. V těchto souvislostech postačí zmínit, že obviněný porušoval uložený zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel ve druhém a třetím případě dokonce za situace, kdy byl v jim předcházejících případech kontrolován policií a upozorněn na protiprávnost svého jednání. Nadto se činu dopustil v době výkonu trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu podnikání v oblasti chovu hospodářských zvířat, uloženého mu rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 3 T 5/2019, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 11 To 228/2019, na dobu 60 měsíců, a poté, co mu byl další takový trest zákazu činnosti (tentokrát na dobu 3 roků) uložen mj. pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 2 T 66/2021, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 12 To 193/2021. Tyto skutečnosti dostatečně výmluvně svědčí o tom, že obviněný není ochoten respektovat rozhodnutí orgánu veřejné moci, resp. toto rozhodnutí zcela ignoruje, a že uložení jiného, než nepodmíněného trestu by zjevně nevedlo k tomu, aby vedl řádný život (viz §55 odst. 2 tr. zákoníku).
32. S ohledem na vše uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že obě napadená rozhodnutí vytýkanými vadami netrpí.
V.
Způsob rozhodnutí
33. Nejvyšší soud proto dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 8. 2023
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu