ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.716.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 716/2023-535
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 8. 2023 o dovoláních, která podali obvinění J. M. a O. K. proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 4. 4. 2023, č. j. 6 To 58/2023-495, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 4 T 33/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. M. a O. K. odmítají.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. 2. 2023, č. j. 4 T 33/2021-451 (dále též jen „rozsudek soudu prvního stupně“) byli obvinění J. M. a O. K. (dále též jen „obvinění“ nebo „dovolatelé“) uznáni vinnými přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že
obviněný J. M. dne 4. 2. 2020 v jednací síni č. XY v budově Okresního soudu v XY během hlavního líčení v trestní věci obžalovaného M. L., vedené pod sp. zn. XY, přesto, že byl jako svědek řádně poučen o povinnosti vypovídat pravdu, nic nezamlčet a poučen i o následcích křivé výpovědi, lživě popisoval průběh konfliktu mezi obžalovaným M. L. a poškozeným M. F., když potvrzoval obhajobu obžalovaného, že se pouze bránil útoku poškozeného, přitom poškozený po vystoupení z auta na něj nijak neútočil,
a obviněný O. K. dne 5. 3. 2020 v jednací síni č. XY v budově Okresního soudu v XY během hlavního líčení v trestní věci obžalovaného M. L. vedené pod sp. zn. XY, přesto, že byl jako svědek řádně poučen o povinnosti vypovídat pravdu, nic nezamlčet a poučen i o následcích křivé výpovědi, lživě popisoval průběh konfliktu mezi obžalovaným M. L. a poškozeným M. F., když potvrzoval obhajobu obžalovaného, že se pouze bránil útoku poškozeného, přitom poškozený po vystoupení z auta na něj nijak neútočil.
2. Za to byli oba obvinění podle §346 odst. 2 tr. zákoníku odsouzeni ke shodnému trestu odnětí svobody na 8 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
Proti tomuto rozsudku (proti všem jeho výrokům) podali obvinění odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 4. 4. 2023, č. j. 6 To 58/2023-495 (dále též jen „napadený rozsudek“ resp. „napadené rozhodnutí“), a to konkrétně tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil pouze ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a sám za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl, že u obou obviněných se výkon trestu odnětí svobody podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání 1 roku.
4. Pro úplnost je třeba zmínit, že výše uvedené rozsudky soudů nižších stupňů nejsou jejich prvním meritorním rozhodnutím v dané věci. Okresní soud ve Zlíně vynesl první odsuzující rozsudek dne 2. 9. 2021 a tento byl zrušen z podnětu odvolání obviněných usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 6 To 307/2021. Následoval rozsudek okresního soudu ze dne 1. 11. 2022, jímž byli oba obvinění zproštěni obžaloby. I toto rozhodnutí bylo zrušeno, tentokrát na základě odvolání státního zástupce usnesením odvolacího soudu ze dne 15. 12. 2022, sp. zn. 6 To 336/2022. Poté již následovalo vyhlášení výše uvedeného rozsudku soudu prvního stupně ze dne 2. 2. 2023 a napadeného rozsudku soudu odvolacího ze dne 4. 4. 2023.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
5. Předmětný rozsudek soudu druhého stupně napadli dovoláním oba obvinění.
6. Obviněný J. M. svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu namítl, že pokyny odvolacího soudu, které předcházely nynějšímu odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, a na to navazující dokazování překročily meze kasace rozhodnutí odvolacím soudem. Záměrem odvolacího soudu bylo dosáhnout odsouzení obviněného, když tento soud dal jasně najevo, jaké skutkové závěry je ochoten akceptovat, aniž by ovšem sám provedl jakékoli dokazování. Fakticky tak uložil soudu prvního stupně, jak má ve věci rozhodnout. Tím došlo k porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Odvolací soud současně v napadeném rozhodnutí ignoroval, že soud prvního stupně nedodržel jeho předchozí pokyn ohledně zjištění důvodu telefonátu mezi odsouzeným M. L. a obviněným v době, kdy se měli oba nacházet na místě činu. Nebylo též respektováno, že svědecká výpověď je nadána jistou mírou subjektivního vnímání, a proto jakékoli názory obviněného na průběh událostí nelze automaticky posuzovat jako úmyslnou křivou výpověď. V té souvislosti obviněný odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1908/2006. Soudy obou stupňů uplatňovaly rozdílné nároky na výpovědi zúčastněných osob, když na jednu stranu očividné nesoulady ve výpovědích svědků akceptovaly, zatímco výpověď obviněného bez jakéhokoli bližšího zdůvodnění označily za nevěrohodnou. Na výpověď obviněného byla neodůvodněně kladena mnohem přísnější kritéria než na výpovědi svědků. Důkazní návrhy obviněného byly zamítnuty, aniž by to bylo soudy dostatečně zdůvodněno. Další pochybení spatřuje obviněný v tom, že popis skutku v odsuzujícím rozsudku se neshoduje s tím, jak byl popsán v obžalobě a v usnesení o zahájení trestního stíhání, tudíž nebyla zachována totožnost skutku. Na to, že se vede řízení o jiném skutku, než pro který byla podána obžaloba, nebyl žádným způsobem upozorněn.
7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v plném rozsahu zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby posledně uvedenému soudu věc vrátil k dalšímu řízení.
8. Obviněný O. K. uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Namítl vady ve skutkových závěrech soudů obou stupňů a na to navazující nesprávnou právní kvalifikaci, čímž podle něj došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v podobě porušení zásady materiální pravdy a související zásady in dubio pro reo . Dále uvedl, že nebyly provedeny jeho důkazní návrhy, které měly vyjasnit skutkový děj. Soudy obou stupňů se těmito návrhy nezabývaly, pouze je zamítly jako nadbytečné bez řádného odůvodnění. Ve shodě s obviněným J. M. poukázal na nezachování totožnosti skutku a v té souvislosti na porušení ustanovení §160 odst. 1, §177 písm. c) a §180 odst. 2 tr. ř. s tím, že skutková věta v odsuzujícím rozsudku se neshoduje s obžalobou ani s prvními soudními rozhodnutími ve věci. Od zahájení trestního stíhání byl skutek po celou dobu jednoznačně vymezen tak, že obviněný lhal v tom, že byl na místě činu a sledoval průběh konfliktu, když ve skutečnosti tam nebyl a incident sledovat nemohl. V konečném odsuzujícím rozhodnutí se však nic takového neuvádí, pouze se zmiňuje, že nepravdivě vypovídal v tom, zda M. L. jednal v nutné obraně. Soudní rozhodnutí v této věci jsou nekonzistentní, když soud prvního stupně před vynesením odsuzujícího rozsudku oba obviněné obžaloby zprostil. Tato diametrální změna v jeho závěrech ovšem nevycházela z doplněného dokazování, nýbrž ze zcela totožných skutkových zjištění. Pokyny odvolacího soudu byly v podstatě příkazem, jak hodnotit provedené důkazy, což vedlo k situaci, kdy soud prvního stupně rezignoval na zjištění skutkového stavu věci a podvolil se neústavnímu tlaku odvolacího soudu. Bez jakéhokoli doplnění dokazování po předchozím zprošťujícím rozsudku vyhlásil rozsudek odsuzující. Odvolací soud přehodnocoval skutkové závěry soudu prvního stupně a přímo i nepřímo mu naznačoval, jaké hodnocení důkazů před ním příště obstojí. Až ve svém druhém zrušovacím usnesení přišel odvolací soud s pokynem, že se má hodnotit, jestli M. L. jednal či nejednal v nutné obraně. Právě otázku nutné obrany pak soud prvního stupně propojil s nepravdivostí výpovědi obviněného, ačkoli tato skutečnost nebyla předmětem dokazování a sám obviněný nikdy netvrdil, že o nutnou obranu šlo. Soudy obou stupňů pochybily i při hodnocení samotné výpovědi obviněného, který předmětnou událost sledoval z jiného úhlu a vzdálenosti než svědci a je tedy logické, že mohl stejný děj popsat odlišně, na základě svého subjektivního vnímání. V původním trestním řízení byla jeho výpověď označena za nevěrohodnou, což však není totéž, co výpověď nepravdivá. V té souvislosti poukázal mimo jiné na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1103/2005, a na již výše zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1908/2006. Z rozhodnutí v původní trestní věci je zřejmé, že výpověď obviněného nijak neovlivnila rozhodnutí soudu o vině M. L. I když soudy v nyní řešené věci dovodily vinu obviněného, měly v jeho případě aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe a navazující princip ultima ratio . V intencích §12 odst. 2 tr. zákoníku nebylo namístě jeho jednání řešit v režimu trestního práva. Vytýkaný skutek nedosahuje takového stupně společenské škodlivosti, aby se jednalo o trestný čin.
9. Na základě uvedených skutečností obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
10. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněných do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřil.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
11. Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda jsou dovolání v této trestní věci přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na určeném místě a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, která splňují všechny obsahové náležitosti podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., a to včas a na místě, kde lze taková podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
12. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto následně hodnotil, zda obviněnými vznesené námitky obsahově vyhovují jimi uplatněným důvodům dovolání.
13. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
IV.
Důvodnost dovolání
14. Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že námitky obou obviněných lze formálně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to v jeho první a třetí alternativě. Jedna z námitek obviněného O. K spadá i pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Naproti tomu u obviněného J. M. žádnou z jeho námitek pod tento dovolací důvod subsumovat nelze. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nemůže být dán ani u jednoho z obviněných, neboť napadeným rozsudkem odvolacího soudu nebylo rozhodnuto o zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněných proti rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž bylo těmto odvoláním vyhověno, byť jen částečně.
15. Vzhledem k tomu, že velká část uplatněných námitek je u obou dovolatelů shodná, bude v této části shodné a pro oba společné i odůvodnění tohoto rozhodnutí.
16. Námitky obviněných jsou soustředěny prakticky výlučně do oblasti dokazování (skutkové), přičemž se poukazuje na údajný zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními a dále na to, že soudy nižších stupňů údajně nedůvodně odmítly provést obviněnými navržené důležité důkazy. Až na tuto argumentaci pak navazuje (vychází z ní) tvrzení, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jinými slovy, bude-li jinak posouzen skutkový stav (ve prospěch obviněných ve smyslu jejich skutkových námitek), pak musí být použita jiná právní kvalifikace. Takovouto konstrukci však nelze přijmout a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. na jejím základě nelze dovodit. Reálně se tak k tomuto důvodu vztahuje jen jediná námitka obviněného O. K. týkající se stupně společenské nebezpečnosti činu a ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku (viz níže).
17. Nejvyšší soud v posuzované věci žádný, natož pak zjevný, rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními neshledal. Rovněž tak nezjistil, že by nebyly nedůvodně provedeny podstatné důkazy navržené obviněnými, nebo že by zjištěné jednání obviněných bylo vadným způsobem právně kvalifikováno, resp. že by napadené rozhodnutí, případně rozhodnutí soudu prvního stupně, spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nebyl zde proto žádný důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat.
18. Je třeba připomenout, že o tzv. zjevný rozpor ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde pouze tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, když tato skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když jsou tato zjištění opakem toho, co je obsahem provedených důkazů apod. Musí se tedy jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obvinění na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Dovolání je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.
19. V projednávaném případě se obvinění domáhají evidentně především právě toho, aby provedené důkazy byly zhodnoceny jiným (jejich představám lépe vyhovujícím) způsobem. Prosazují přitom vlastní skutková tvrzení, aniž by ovšem zohlednili všechny relevantní důkazy nejen jednotlivě, ale zejména i v jejich logickém souhrnu a ve vzájemných souvislostech. Toto naopak správně učinily soudy nižších stupňů.
20. Jak zdůraznil Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (jehož porušení se obvinění mj. dovolávají) nelze vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení, resp. že mu zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám. Je jím zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, což se ovšem v projednávané trestní věci stalo.
21. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral je, porovnával je s obhajobou obviněných a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že Okresní soud ve Zlíně a Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí dostatečně podrobně, logicky a přesvědčivě vyložily, na základě jakých důkazů uznaly obviněné vinnými ze spáchání předmětných skutků, jak tyto důkazy hodnotily, na základě čeho mají za vyvrácenou obhajobu obviněných, jakož i to, proč jejich další důkazní návrhy považovaly za nadbytečné a nepotřebné pro rozhodnutí ve věci. I podle názoru Nejvyššího soudu bylo dokazování provedeno v dostatečném rozsahu a učiněná skutková zjištění mají odpovídající obsahové zakotvení v provedených důkazech, na něž soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích zcela konkrétně odkázaly. Pokud za dané situace založily rozhodnutí o vině obviněných zejména na výpovědích svědků M. F. a P. a N. L., pak jim nelze nic vytknout. Zcela jistě nelze učinit závěr, že by skutková zjištění byla ve zjevném rozporu s provedenými důkazy.
22. Soud prvního stupně i soud odvolací si byly evidentně vědomy všech zásadních skutečností zmiňovaných obviněnými nyní shodně i v jejich dovoláních (samozřejmě s výjimkou těch, které se vztahují až k písemnému odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Ve skutečnosti vůbec nejde o situaci, že by z provedených důkazů vyplývalo něco jiného, než s čím oba soudy nižších stupňů pracovaly a z čeho při svém rozhodování vycházely. Podstata dovolání obviněných spočívá toliko v polemice se způsobem, jakým soudy provedené důkazy zhodnotily. Argumentace obviněných tak není ničím jiným než pokračováním jejich stále stejné obhajoby, opakováním argumentů vznesených již v dřívějších fázích trestního řízení, s nimiž se ovšem soudy nižších stupňů vypořádaly. Rozhodně nejde o situaci předvídanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., která by měla vést Nejvyšší soud k zásahu v rámci dovolacího řízení.
23. Dovolacím námitkám obviněných nebylo možno přisvědčit ani zčásti. Závěr soudů nižších stupňů o tom, že se dopustili předmětných skutků, je správný, a správná je i použitá právní kvalifikace. Skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí, a to bez jakýchkoli důvodných pochybností. Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů a v dalším odkazuje na relevantní pasáže odůvodnění jejich rozhodnutí.
24. Problematikou potřeby reakce (odpovědí) na stále se opakující argumenty (otázky) obviněných se opakovaně zabýval i Ústavní soud. Například ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, zdůraznil, že ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (konkrétně viz např. věc řešená před Evropským soudem pro lidská práva García proti Španělsku). Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak to tím spíše platí pro řízení dovolací, je-li zjištěno, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám obviněného věnovaly dostatečnou pozornost.
25. Nejvyšší soud rovněž již mnohokrát ve svých předchozích rozhodnutích zdůraznil, že pokud obviněný v dovolání v podstatě jen opakuje námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím a tyto soudy se s danými námitkami dostatečně a správně vypořádaly, pak jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
26. Nad rámec toho, co v odůvodnění svých posledních meritorních rozhodnutí uvedly soudy prvního a druhého stupně, tak považuje Nejvyšší soud za potřebné přičinit už jen několik poznámek.
27. Námitka obviněných ohledně nezachování totožnosti skutku (jak byl popsán v obžalobě a v odsuzujícím rozsudku) je zcela lichá. Jakkoli nelze tuto námitku specificky podřadit pod žádný z obviněnými uplatněných dovolacích důvodů, s ohledem na její závažnost (když obvinění ve své podstatě namítají porušení svého práva na spravedlivý proces) považuje Nejvyšší soud za potřebné se k ní alespoň stručně vyjádřit. Jak správně uvedl už odvolací soud (viz str. 4, odst. 8 napadeného rozsudku), o zachování totožnosti skutku není pochyb. V popisu skutku orgány činné v trestním řízení od počátku bez jakýchkoli změn přesně uváděly, před jakým soudem, v jaké věci, kdy a kde (v rámci jakého hlavního líčení) obvinění (tehdy v pozici svědků) křivě vypovídali. V usnesení o zahájení trestního stíhání i v obžalobě bylo jejich jednání popsáno mimo jiné tak, že „v úmyslu podpořit obhajobu obžalovaného M. L. spočívající v tom, že se pouze bránil útoku poškozeného M. F., uvedli nepravdu, když lhali … o průběhu a okolnostech samotného konfliktu“, což je prakticky totéž, co se následně objevuje i ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku. Evidentně je zde dána minimálně částečná totožnost jednání obviněných a současně i úplná totožnost následku (ohrožení správného a spravedlivého rozhodnutí soudu v dotčené trestní věci). To pro zachování totožnosti skutku bohatě postačuje. Totožnost skutku není soudní praxí ani právní teorií chápána jen jako naprostá shoda mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení. Některé skutečnosti tedy mohou v rozhodnutí oproti obžalobě přibýt a jiné mohou naopak odpadnout (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 5 Tdo 411/2018).
28. Jedinou námitkou, kterou lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je (jak již shora řečeno) námitka obviněného O. K. spočívající v tom, že řešené jednání nedosáhlo potřebného stupně společenské škodlivosti, aby se mohlo jednat o trestný čin, že bylo namístě aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio a jednání obviněných tedy řešit prostředky jiného práva než práva trestního. Ani s tím se však Nejvyšší soud neztotožňuje.
29. Jak vyplývá ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Tak tomu ovšem v případě jednání dovolatelů není. Pokud tito jako svědci v trestním řízení před soudem účelově lhali v úmyslu pomoci jedné ze stran trestního řízení na úkor druhé, a to o zcela zásadní skutečnosti (kdo útočil a kdo se jen bránil), pak rozhodně není žádného důvodu s odkazem na ustanovení §12 odst. 2 tr. ř. uvažovat o tom, že by nešlo o trestný čin. Zcela jistě nelze mít za to, že by posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, ba právě naopak. Není přitom rozhodné, zda svědecké výpovědi dovolatelů nakonec reálně vedly či přispěly k vydání soudního rozhodnutí ve prospěch tehdy obžalovaného a dnes již odsouzeného M. L. Není to důležité nejen pro posouzení naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ale ani pro posouzení míry společenské škodlivosti činu. Pokud totiž dovolatelé v pozici svědků před soudem uvedli nepravdu o okolnosti, která měla evidentně podstatný význam pro rozhodnutí soudu, a to v úmyslu pomoci svému kamarádovi M. L. (aby se tento vyhnul trestní odpovědnosti, resp. odsouzení), pak již v té chvíli učinili vše, co mohli a co bylo třeba k potenciálnímu způsobení jimi kýženého trestněprávně relevantního následku. Další dění (zda soud jejich výpovědím uvěří nebo ne) již nebylo na jejich vůli závislé, toto již nemohli žádným způsobem ovlivnit.
30. Akceptovat nebylo možné ani námitku dovolatelů (která navíc ani nespadá pod žádný z jimi uplatněných či jiných dovolacích důvodů ve smyslu §265b tr. ř.), že odvolací soud udělil ve svém druhém zrušovacím usnesení ze dne 15. 12. 2022 soudu prvního stupně nepřípustné pokyny, jak má hodnotit důkazy (aniž by sám jakékoli důkazy provedl), a že mu v podstatě naznačil, jak má ve věci rozhodnout, tj. že má obviněné uznat vinnými, v důsledku čehož pak soud prvního stupně bez jakéhokoli dalšího dokazování vyhlásil odsuzující rozsudek. V procesním postupu obou uvedených nižších soudů Nejvyšší soud žádné pochybení neshledal. Pokyny, které dal krajský soud soudu okresnímu ve svém usnesení ze dne 15. 12. 2022, nelze považovat za nepřípustné, jak se dovolatelé snaží tvrdit, aby tím zdůvodnili údajné porušení svého práva na spravedlivý proces. Není pravdou, že by odvolací soud svému podřízenému soudu naznačoval, jak má ve věci rozhodnout. Pouze poukázal na to (a s tím se Nejvyšší soud naprosto ztotožňuje), že hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně v odůvodnění jeho rozsudku ze dne 1. 11. 2022 bylo nelogické a jeho závěry tudíž za daného stavu neakceptovatelné, že tento soud nedostál požadavkům uvedeným v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a že se nevypořádal se všemi skutečnostmi a okolnostmi důležitými pro rozhodnutí ve věci. Je totiž faktem, že v tomto svém, v pořadí druhém, meritorním rozhodnutí se soud prvního stupně soustředil (při posuzování pravdivosti výpovědí obviněných na straně jedné a poškozeného F. a svědkyň L. na straně druhé) zcela nelogicky v podstatě výlučně jen na to, zda obvinění teoreticky mohli být na místě konfliktu a sledovat jej, kolik ran M. L. poškozenému M. F. uštědřil a jak dlouho jejich konflikt trval, a na druhé straně zcela pominul pro rozhodnutí ve věci daleko podstatnější věc, a to zjištění, kdo útočil a kdo se bránil, tj. že dovolatelé v pozici svědků zcela nekriticky potvrzovali obhajovací verzi obžalovaného L., že agresorem byl od začátku do konce poškozený F. a on se pouze bránil jeho útoku. Nejvyšší soud zcela sdílí názor soudu odvolacího, že Okresní soud ve Zlíně ve svém rozsudku ze dne 1. 11. 2022 nezhodnotil provedené důkazy způsobem, který mu ukládá §2 odst. 6 tr. ř., určité skutečnosti evidentně přecenil a jiným se naopak vůbec nevěnoval. Současně prezentoval i nelogický a evidentně nesprávný závěr (aniž by jej ovšem jakkoli blíže odůvodnil), že znaky trestného činu podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nebyly naplněny mj. proto, že výpovědi dovolatelů v pozici svědků nemohly zapříčinit nesprávné (zprošťující) rozhodnutí v předmětné trestní věci Okresního soudu v XY sp. zn. XY. To ve skutečnosti samozřejmě mohly. Jak už bylo zmíněno, není pochyb o tom, že svědecká výpověď v tom směru, kdo útočil a kdo se celou dobu jen bránil, byla pro posouzení dané věci zásadní. Dovolatelé zjevně vypovídali o okolnosti, která měla podstatný význam pro rozhodnutí soudu (o vině či nevině v dané trestní věci obžalovaného M. L.). Za naznačené situace nelze odvolacímu soudu nic vytknout, pokud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil s tím, aby v ní učinil rozhodnutí nové. Pokud důvodem zrušení rozsudku bylo porušení ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. (okresní soud nezhodnotil provedené důkazy po pečlivém uvážení všech okolností případu, a to nejen jednotlivě, ale i v jejich logickém souhrnu), a jestliže okresní soud následně sám neshledal potřebu před svým novým rozhodnutím doplnit dokazování (ze strany krajského soudu mu nic takového uloženo nebylo), pak mu nic nebránilo v postupu, který zvolil (a který teď obvinění nedůvodně napadají dovoláním), tj. že svůj další rozsudek vyhlásil, aniž by předtím v hlavním líčení provedl další dokazování.
31. Nejvyšší soud souhlasí se závěry soudů prvního i druhého stupně i v tom směru, že rozsah a výsledky do té doby provedeného dokazování byly plně dostačující pro vydání meritorního rozhodnutí a že veškeré návrhy obviněných na doplnění dokazování byly nadbytečné. Oba nižší soudy se s návrhy obviněných na provedení dalších důkazů dostatečně vypořádaly (viz str. 6, odst. 4 rozsudku okresního soudu a str. 4 a 7, odst. 8 a 14 rozsudku soudu krajského). Za daného stavu nelze uzavřít, že by zde byla vada v podobě opomenutých podstatných důkazů [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě], jak tvrdí obvinění.
32. Obviněný O. K. dále ve svém dovolání namítl, že jeho vina byla nesprávně dovozena z toho, že M. L. nejednal v nutné obraně, ačkoli k tomu (zda v nutné obraně jednal nebo ne) nebylo provedeno řádné dokazování a on sám nikdy nic takového (že ze strany M. L. šlo o nutnou obranu) netvrdil. K tomu je opět třeba uvést, že jde jen o opakování téhož, co obviněný O. K. uplatnil už ve svém odvolání a Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně se tím zabýval a správně se s tím vypořádal (viz str. 5, odst. 9 napadeného rozhodnutí). Obviněný ve skutečnosti jen účelově vytrhl část odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně z jeho celkového kontextu. Ve výroku o vině není o nutné obraně ani zmínka, naopak je zde zcela konkrétně popsáno, v čem obvinění vypovídali nepravdu – že se obžalovaný M. L. pouze bránil útoku poškozeného M. F., když ve skutečnosti tomu bylo právě naopak. V této souvislosti lze mj. připomenout ustanovení §265a odst. 4 tr. ř., podle něhož jen proti důvodům rozhodnutí není dovolání přípustné.
33. Obvinění ve svých dovoláních brojili, ať už výslovně nebo implicitně, též proti údajnému porušení zásady in dubio pro reo . Uplatnění této zásady je ovšem namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Taková situace však v této věci nenastala. Pokud soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, pak se zásada in dubio pro reo uplatnit samozřejmě nemůže. Navíc nelze přehlédnout, že tato námitka opět míří do oblasti skutkových zjištění, do nichž však dovolacímu soudu, až na zákonem přesně stanovené výjimky, nepřísluší zasahovat.
34. Poslední z dovolacích námitek, která vyžaduje bližší zmínku, je argument obviněného O. K., že v původní věci sp. zn. XY Okresní soud v XY učinil závěr pouze o nevěrohodnosti jeho výpovědi, což však není totéž, co nepravdivost výpovědi, s čímž tentýž soud operuje v nyní řešené věci sp. zn. 4 T 33/2021. Znovu je třeba nejprve připomenout, že tato argumentace byla obviněným uplatněna již v jeho řádném opravném prostředku a odvolací soud se s ní vypořádal (viz str. 5-6, odst. 10 napadeného rozsudku). V obecné rovině nelze než s tvrzením obviněného souhlasit (nevěrohodnost a nepravdivost výpovědi skutečně nejsou jedno a totéž), avšak i zde jde pouze o to, že obviněný vytrhává část textu odůvodnění rozsudku z jeho celkového kontextu. Oba soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích ve skutečnosti jasně prezentovaly závěr, že výpovědi obou dovolatelů v pozici svědků byly nepravdivé (nikoli jen nevěrohodné), a tento závěr také patřičně odůvodnily. Prokazatelně přitom učinily svá vlastní zjištění k tomu, jaký byl skutečný průběh incidentu mezi M. L. a M. F. Závěr o tom, že prvně uvedený útočil a posledně jmenovaný se jen bránil (tudíž že dovolatelé ve svých svědeckých výpovědích lhali), soudy učinily nikoli jen s odkazem na výsledek původního trestního řízení proti M. L. (věc Okresního soudu v XY, sp. zn. XY), nýbrž především na základě vlastního dokazování provedeného v nyní řešené věci téhož soudu sp. zn. 4 T 33/2021 (k tomu viz zejména str. 4–6, odst. 3–4 rozsudku soudu prvního stupně a str. 5–6, odst. 10–12 rozsudku soudu odvolacího). Oba soudy tak plně vyhověly požadavkům zdůrazněným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1103/2005 (na které paradoxně odkazuje sám dovolatel).
35. Všechna výše uvedená konstatování ústí v závěr, že rozsudek soudu prvního ani druhého stupně netrpí vadami, které by naplňovaly dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) resp. h) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nemůže být dán, jak už bylo zmíněno výše, proto, že odvolání obviněných proti rozsudku soudu prvního stupně nebyla napadeným rozsudkem odvolacího soudu zamítnuta ani odmítnuta, nýbrž jim bylo, byť jen částečně, vyhověno.
V.
Způsob rozhodnutí
36. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 8. 2023
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Ondřej Círek