ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.729.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 729/2023-474
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 8. 2023 o dovolání, které podal obviněný J. R. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2023, č. j. 7 To 8/2023-388, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 54/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2022, č. j. 6 T 54/2022-358 , byl obviněný J. R. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že
v přesně nezjištěné době v průběhu roku 2015 až 2016 v nočních hodinách, v obci XY v okrese Kladno, XY, kde bydlel, v obývacím pokoji nejdříve poskytl přesně nezjištěné množství alkoholických nápojů tehdy nezletilé AAAAA (pseudonym), nar. XY, jejíž věk znal, a když na pohovce tvrdě usnula, využil jejího stavu, kdy nebyla schopna vnímat a dostatečně se bránit, a s cílem uspokojit sexuální pud, ji začal svlékat spodní kalhotky, což poškozenou probudilo, požádala obžalovaného, ať svého jednání zanechá, čehož obžalovaný nedbal, zasunul svůj penis do pochvy poškozené a začal vykonávat kopulační pohyby, které po třech pohybech ukončil a od vykonávání dalšího vaginálního styku upustil.
2. Za toto jednání byl obviněný odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 5 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené AAAAA nemajetkovou újmu ve výši 150.000 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 150.000 Kč, jdoucím od 8. 9. 2022 do zaplacení. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená odkázána se zbývající částí svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvoláních obviněného a poškozené proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. 3. 2023, č. j. 7 To 8/2023-388 , tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení vrchního soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Martina Račoka dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. U důvodu podle písm. g) výslovně označil jeho první alternativu, tedy že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. U zbylých dvou dovolacích důvodů pak citoval jejich celé zákonné znění bez označení zvolené alternativy.
5. Obviněný namítl, že právní kvalifikace použitá obecnými soudy nemůže obstát pro absenci násilí nebo pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy či zneužití bezbrannosti poškozené jako pojmového znaku skutkové podstaty zločinu znásilnění. Spáchání předmětného skutku od počátku popírá, ale i kdyby k jednání došlo tak, jak popisuje poškozená, nemohlo by se jednat o znásilnění. Poškozená říkala obviněnému „ať toho nechá“, nicméně nad rámec takto projeveného nesouhlasu se nijak nebránila nebo neprojevovala svůj odpor. Prosté vyjádření nesouhlasu s pohlavním stykem bez dalšího nepostačuje k závěru o znásilnění. Pokud tedy poškozená vzdala svou snahu jakkoli se bránit jeho snaze o vykonání soulože, když došla k závěru o jeho fyzické převaze, aniž by tuto fyzickou převahu fakticky využil, nelze takové jednání hodnotit jako násilí, pohrůžku násilím, ani jako pohrůžku jinou těžkou újmou. Absenci obrany poškozené a na ní navazujícího překonání takového odporu násilím nelze pro účely závěru o vině obviněného nahradit úvahou, že by snad obviněný svou fyzickou převahu skutečně použil.
6. Dále namítl existenci rozporu mezi výrokem napadeného rozsudku soudu prvního stupně a jeho odůvodněním, v důsledku čehož není zřejmé, jakým jednáním měl zločin spáchat, jestli zneužitím bezbrannosti nebo působením násilí. Jedná se o nepřezkoumatelné rozhodnutí a on se proto musí vyjádřit k oběma variantám. K bezbrannosti uvedl, že nebylo prokázáno, že by poškozenou do takového stavu přivedl, resp. že by poškozená ve stavu bezbrannosti byla. Není zřejmé, že by byla natolik ovlivněna alkoholem, aby na její stav bylo možno hledět jako na stav bezbrannosti. Sama poškozená svou bezbrannost přisuzovala svému nízkému věku, resp. jeho fyzické převaze. Skutečnost, zda byla poškozená alkoholem ovlivněna natolik, aby bylo na její stav možno hledět jako na bezbrannost, nebyla vůbec předmětem dokazování ani odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů. Z judikatury nadto vyplývá, že teprve určitá vyšší míra ovlivnění, která se projeví tím, že ovlivněná osoba není schopna projevit svou vůli, je považována za bezbrannost jako znak zločinu znásilnění. Podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se na poškozené dopustil zločinu znásilnění tím, že překonal fyzickou silou její odpor. Okolnost použití fyzické síly však nebyla v řízení vůbec prokázána a nehovořila o ní ani sama poškozená, která uvedla, že neměla žádnou šanci se bránit, tak k tomu prostě došlo. Jeho jednání je tak možno považovat toliko za pohlavní zneužití podle §187 tr. zákoníku.
7. S odkazem na uvedené argumenty obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil.
8. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Předně uvedl, že ve věci nelze shledat žádný, natož zjevný či extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, a dále zdůraznil, že obviněný totožné námitky uplatňoval již v rámci odvolacího řízení, přičemž vrchní soud se jimi podrobně zabýval a v odůvodnění rozhodnutí se s nimi vypořádal.
9. Krajský soud ve vztahu ke skutkovým zjištěním týkajícím se trestné činnosti, ze které byl obviněný uznán vinným, provedl v průběhu hlavního líčení všechny důkazy potřebné a nezbytné pro správné zjištění skutkového děje a posouzení stavu věci. Z hlediska obviněným implicitně namítaného porušení zásady presumpce neviny se přitom nelze ztotožnit s jeho názorem, neboť v nyní posuzované trestní věci žádný ze soudů po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje, který obviněný po celé řízení sporoval, a o jeho vině neměl.
10. Argumentace užitá obviněným k právnímu posouzení jeho jednání byla podrobně vyvrácena již odvolacím soudem. Státní zástupce s jeho závěry souhlasí a v podrobnostech na ně odkazuje, přičemž má zároveň za to, že mají oporu v provedeném dokazování a nikterak nevybočují z konstantní a zaužívané právní praxe a judikatury. S ohledem na znění právní věty v rozsudku nalézacího soudu, v níž je konstatováno užití násilí ze strany obviněného, čemuž přisvědčuje i skutkový popis jeho jednání, nelze s námitkami dovolatele souhlasit. Soud totiž ani na jednom místě rozsudku netvrdí, na rozdíl od obžaloby, že by obviněný využil bezbrannosti poškozené, tedy v uvedeném ohledu se nemůže jednat o nepřezkoumatelné rozhodnutí. Rovněž je třeba zdůraznit, jak na užití násilí v rámci předmětného trestného činu nazírá soudobá právní praxe a judikatura (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 885/2018, 3 Tdo 1498/2017 a 11 Tdo 294/2014). Pro naplnění znaku násilí podle ní stačí, pokud pachateli musela být zjevná nevole znásilňované osoby s jeho jednáním a není nutné, aby poškozená osoba kladla zřejmý fyzický odpor. Možnosti adekvátní obrany je vždy nutno v každém případu posuzovat jak podle dispozic poškozené osoby, tak podle nastalé situace. V té souvislosti je třeba přisvědčit nalézacímu soudu, který v odůvodnění svého rozhodnutí v rámci popisu násilného jednání obviněného vůči poškozené zdůraznil, že k jednání došlo v noci, bezprostředně po probuzení poškozené ve věku 12-13 let, která jednoznačně projevila s jednáním obviněného nesouhlas, navíc v pro ni cizím prostředí (v bytě obviněného). Všechny tyto aspekty v souhrnu naplňují definici užití násilí.
11. Státní zástupce má rovněž za to, že jednání obviněného, pro které byl uznán vinným, dosahuje míry škodlivosti nezbytné pro jeho posouzení v rámci trestněprávní odpovědnosti, tedy jako trestný čin. Došlo k velice intenzivnímu a cílenému zásahu do chráněných zájmů poškozené, což vyjadřuje i zvolená právní kvalifikace. Na základě uvedeného lze uzavřít, že v případě obviněného je zcela odůvodněn závěr o uplatnění trestní odpovědnosti vůči němu, včetně trestněprávních důsledků s ní spojených (viz blíže usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 17/2011).
12. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť obsahově nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., a to v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s učiněním i jiného než navrhovaného rozhodnutí v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je dovolání v této trestní věci přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na určeném místě a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje všechny obsahové náležitosti podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., a to včas a na místě, kde lze takové podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
14. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto následně hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.
15. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §256a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
IV.
Důvodnost dovolání
16. Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že námitky obviněného lze formálně podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř., nikoli však již podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve vztahu k posledně uvedenému dovolacímu důvodu totiž obviněný jen stručně v jedné větě zmínil, že v předcházejícím řízení „spáchání jednání, které je mu kladeno za vinu, popřel, ale i kdyby k němu došlo tak, jak jej popisuje poškozená, nemohlo by se jednat o znásilnění, neboť …“, a veškerá další argumentace se týká již jen údajně nesprávného právního posouzení skutku, tedy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolatel ve svém podání vůbec neuvedl, že by nějaká konkrétní skutková zjištění byla ve zjevném rozporu s obsahem konkrétních provedených důkazů, případně založena na konkrétních procesně nepoužitelných důkazech nebo že by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny konkrétní navrhované podstatné důkazy.
17. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jen na okraj a pro úplnost poznamenává, že v posuzované věci žádný, natož pak zjevný, rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními neshledal. Rovněž tak nezjistil, že by při rozhodování o vině obviněného byly brány v potaz jakékoli procesně nepoužitelné důkazy, nebo že by nebyly nedůvodně provedeny podstatné důkazy navržené obviněným. Je třeba připomenout, že o tzv. zjevný rozpor jde pouze tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, když tato skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když jsou tato zjištění opakem toho, co je obsahem provedených důkazů apod. Musí se tedy jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Dovolání je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři. V žádném případě není jeho úkolem, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral je, porovnával je s obhajobou obviněného a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že Krajský soud v Praze a Vrchní soud v Praze v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí logicky a přesvědčivě vyložily, na základě jakých důkazů uznaly obviněného vinným ze spáchání předmětného skutku, jak tyto důkazy hodnotily, na základě čeho mají za vyvrácenou obhajobu obviněného, jakož i to, proč nevyhověly jeho návrhu na doplnění dokazování.
18. Soud prvního stupně i soud odvolací si byly evidentně vědomy zásadních argumentů obviněného, obsažených nyní shodně i v jeho dovolání. Podstata dovolání obviněného spočívá v polemice s tím, jakým způsobem soudy zhodnotily provedené důkazy a především jak následně právně kvalifikovaly zjištěný skutkový stav. Současná argumentace obviněného není ničím jiným než pokračováním jeho stále stejné obhajoby, opakováním argumentů vznesených již v dřívějších fázích trestního řízení, s nimiž se ovšem soudy nižších stupňů dostatečně vypořádaly (viz str. 11, odst. 26 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 4, odst. 15 odůvodnění usnesení soudu odvolacího). Rozhodně nejde o situaci předvídanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h), resp. m) tr. ř., která by měla vést Nejvyšší soud k zásahu v rámci dovolacího řízení. Naopak, dovolacím námitkám obviněného nebylo možno přisvědčit ani zčásti. Závěr soudů nižších stupňů o tom, že se dopustil předmětného skutku, je správný, a zcela správná je i použitá právní kvalifikace. Nejvyšší soud se plně ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů a v dalším odkazuje na relevantní pasáže odůvodnění jejich rozhodnutí.
19. Problematikou potřeby reakce (odpovědí) na stále se opakující argumenty (otázky) obviněných se opakovaně zabýval i Ústavní soud. Například ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, zdůraznil, že ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (konkrétně viz např. věc řešená před Evropským soudem pro lidská práva García proti Španělsku). Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak to tím spíše platí pro řízení dovolací, je-li zjištěno, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám obviněného věnovaly dostatečnou pozornost.
20. Nejvyšší soud ve svých předchozích rozhodnutích též již mnohokrát zdůraznil, že pokud obviněný v dovolání v podstatě jen opakuje námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím a tyto soudy se s danými námitkami dostatečně a správně vypořádaly, pak jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
21. Nad rámec toho, co v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí uvedly soudy prvního a druhého stupně, tak považuje Nejvyšší soud za potřebné učinit již jen několik málo poznámek.
22. Předně nelze souhlasit s tvrzením obviněného o existenci rozporu mezi popisem skutku ve výroku rozsudku krajského soudu (kde se má údajně uvádět jen to, že zneužil bezbrannosti poškozené) a právní větou a odůvodněním téhož rozhodnutí (kde se má pro změnu hovořit o použití násilí k překonání odporu poškozené). Ve skutečnosti nejde o nic jiného než o to, že obviněný vytrhává jednotlivé části výroku a odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně z jeho celkového kontextu a tyto pak účelově vykládá ve svůj prospěch. Ve výroku o vině je v popisu skutku opravdu zmínka o tom, že obviněný v jedné chvíli zneužil bezbrannosti poškozené (poté, co jí podal alkoholické nápoje a poškozená tvrdě usnula), toto se však týká pouze první části jeho jednání, kdy začal spící poškozenou svlékat. Následně je ovšem na tomtéž místě uvedeno i to, že poškozená se v důsledku jednání obviněného vzbudila a zcela jasně mu dala najevo svůj nesouhlas s pohlavním stykem, čehož ovšem obviněný nedbal, ve svém jednání plynule pokračoval a pohlavní styk s poškozenou uskutečnil. Popis skutku tedy odpovídajícím způsobem vyjadřuje zjištěný skutkový děj, kdy obviněný v první fázi svého jednání využil bezbrannosti poškozené a ve druhé fázi pak překonal i její výslovný odpor.
23. Pokud jde o obviněným zpochybňovaný znak násilí , jak jej pojímá skutková podstata trestného činu znásilnění podle §185 tr. zákoníku, tím se obvykle rozumí použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli. Pro naplnění znaku násilí (nebo pohrůžky násilí či pohrůžky jiné těžké újmy) však není nezbytně nutné, aby poškozená osoba kladla fyzický odpor. Důležité je, že pachateli musela být zřejmá nevole této osoby s jeho jednáním (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1051/2011, usnesení téhož soudu ze dne 26. 3. 2014, sp zn. 11 Tdo 294/2014, a řada dalších). Na základě dokazování provedeného v nyní posuzované věci mohly soudy bez pochybností uzavřít, že poškozená dala svůj nesouhlas obviněnému jasně najevo. Jak už bylo naznačeno, v podobných případech se běžně nevyžaduje, aby se současně i výrazně fyzicky bránila, volala o pomoc apod. Možnosti adekvátní obrany je totiž třeba hodnotit vždy jak podle dispozic poškozené, tak i podle nastalé situace. Konkrétní jednání obviněného a poškozené je třeba posoudit s přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem činu. V daném případě je třeba připomenout, že poškozená byla dítětem výrazně mladším než patnáct let, obviněný jí v průběhu večera podával alkoholické nápoje a přivedl ji do stavu podnapilosti, až tvrdě usnula, ke spáchání samotného činu došlo uprostřed noci, kdy poškozená byla nepochybně rozespalá, malátná, do jisté míry stále ještě ovlivněná alkoholem, byla s obviněným sama v místnosti, v jeho bytě, přičemž obviněný měl nad ní nejen značnou fyzickou převahu, ale disponoval i jistou „autoritou“, neboť byl otcem jejího blízkého kamaráda. Pokud nižší soudy za této situace dospěly k závěru, že jednání dovolatele naplnilo znak násilí ve smyslu §185 tr. zákoníku, nelze jim absolutně nic vytknout. Naopak, Nejvyšší soud se s tímto plně ztotožňuje.
24. Uvedená konstatování ústí do závěru, že napadené usnesení ani rozsudek soudu prvního stupně netrpí vadou, která by naplňovala dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Protože řízení předcházející napadenému rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo obviněným tvrzenými vadami odpovídajícími dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. (a ani důvodům jiným), nemůže být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě. První varianta tohoto dovolacího důvodu je vyloučena již tím, že odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně věcně přezkoumal.
V.
Způsob rozhodnutí
25. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 8. 2023
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Ondřej Círek