ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.752.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 752/2023-1405
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 8. 2023 o dovolání, které podal obviněný A. K. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2023, č. j. 3 To 3/2023-1248, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 11/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2022, č. j. 56 T 11/2020-1161 , byl obviněný A. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu pojistného podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb. (dále jen „tr. zákoníku“) k §210 odst. 1 písm. b), c), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku (ad I.) a přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (ad II.), jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
I. v době od 17. 4. 2016 do 5. 12. 2018 v úmyslu se obohatit prostřednictvím neoprávněně vylákaného pojistného plnění z Pojistné smlouvy číslo 49199536, kterou uzavřel dne 28. 7. 2015 s pojišťovnou MetLife Europe d.a.c., pobočka pro Českou republiku, IČO: 03926206, se sídlem Purkyňova 2121, Praha 1 (dále též jen „MetLife“), a prostřednictvím neoprávněně vylákaného pojistného plnění z Pojistné smlouvy číslo 51299934, kterou uzavřel dne 5. 4. 2016 s účinností ke dni 6. 4. 2016 s pojišťovnou NN Životní pojišťovna N.V., pobočka pro Českou republiku, IČO: 40763587, se sídlem Nádražní 344, Praha 5 (dále jen „NN“), za účelem obstarání si lékařských zpráv, které následně využije jako podklad pro uplatnění nároku na pojistné plnění a pro získání lékařských posudků o své invaliditě a na jejichž základě uplatní nárok na pojistné plnění, podstoupil řadu lékařských vyšetření v Mělníku, Litoměřicích, Roudnici nad Labem, Praze 9, Ústí nad Labem, Pardubicích, ve Štětí a v Lovosicích na odděleních neurologie, radiologie, chirurgie, na očním oddělení, oddělení ušní, nosní a krční, na psychiatrii, psychologii a u praktického lékaře, v rámci kterých úmyslně uváděl nepravdivé informace o svém zdravotním stavu, k jehož zhoršení mělo dojít v důsledku autonehody ze dne 16. 4. 2016 a v důsledku pádu v zaměstnání dne 16. 6. 2016, když přinejmenším podstatnou část tvrzených příznaků, resp. zdravotních problémů, které lékařům popisoval (bolest hlavy, pískání v uších, bolest krční páteře, závratě, zhoršení sluchu, zhoršení zraku a rozmazané vidění, bezvědomí, třes horních končetin, psychické problémy, nespavost, kolapsové stavy, problémy se soustředěním, pamětí, neschopnost ujít bez francouzských berlí či vozíčku více než několik metrů) obžalovaný úmyslně simuloval nebo agravoval, přičemž
1) ač věděl, že jeho zdravotní stav neodpovídá nárokovanému plnění, dne 14. 7. 2016 uplatnil u pojišťovny MetLife nárok na plnění z pojištění plynoucí z Pojistné smlouvy číslo 49199536 podáním Prohlášení osoby uplatňující nárok, které podepsal dne 8. 7. 2016 a k němuž připojil Prohlášení ošetřujícího lékaře, které na základě jím uváděných nepravdivých informaci vystavila praktická lékařka MUDr. Anna Nogová, následně dne 23. 8. 2016 v souvislosti s likvidací pojistné události zaslal pojišťovně lékařskou zprávu, následně dne 30. 9. 2016 v úmyslu zvýšit nárok na pojistné plnění z Pojistné smlouvy číslo 49199536 zaslal pojišťovně MetLife další Prohlášení osoby uplatňující nárok, v němž uvedl jako důvody prodloužené doby léčení zhoršení sluchu, zraku, závratě a neurologické záchvaty a k němuž připojil Prohlášení ošetřujícího lékaře, které vystavila na základě jím uváděných nepravdivých skutečností praktická lékařka MUDr. Anna Nogová, a následně v souvislosti s likvidací pojistné události této pojišťovně nejméně ve dnech 20. 4. 2017, 24. 5. 2017 a 28. 5. 2017 předložil další jím získané lékařské zprávy od různých lékařů, jimž při lékařských vyšetřeních uváděl nepravdivé údaje o svém zdravotním stavu za účelem získání pojistného plnění, přičemž na základě těchto předložených zpráv mu pojišťovna MetLife vyplatila pojistné plnění v celkové výši 3.461.000 Kč, a to v několika platbách, když poslední platba byla učiněna dne 19. 12. 2018,
2) ač věděl, že jeho zdravotní stav neodpovídá nárokovanému plnění, dne 24. 4. 2017 uplatnil u pojišťovny NN nárok na plnění z pojištění plynoucí z Pojistné smlouvy č. 51299934, když plnění nárokoval na základě Posudku o invaliditě prvního stupně č. j.: LPS/2016/5728-LT_CSSZ, který dne 21. 4. 2017 vypracovala lékařka Okresní správy sociálního zabezpečení (dále jen „OSSZ“) Litoměřice MUDr. Stanislava Sovová na základě obžalovaným dodaných lékařských zpráv, přičemž pojistné plnění by v případě uznání nároku činilo 1 000 000 Kč, následně dne 5. 12. 2018 obžalovaný podal v úmyslu zvýšit nárok na pojistné plnění další žádost o plnění s progresí, když plnění nárokoval na základě Posudku o invaliditě třetího stupně č. j.: LPS/2018/3587-LT_CSSZ, který dne 25. 10. 2018 vypracovala lékařka OSSZ Litoměřice MUDr. Stanislava Sovová na základě obžalovaným dodaných lékařských zpráv, přičemž pojistné plnění by v případě uznání nároku činilo celkem 9.200.000 Kč, NN však jeho nárok na plnění neuznala a peněžní prostředky mu nevyplatila,
II. v době od 17. 4. 2016 do 19. 2. 2020 s úmyslem se obohatit prostřednictvím neoprávněně vylákaného invalidního důchodu od České správy sociálního zabezpečení, IČO: 00006963, se sídlem Křížová 1292, Praha 5 (dále jen „ČSSZ“), za účelem obstarání si lékařských zpráv, které následně využije jako podklad pro získání posudku o invaliditě prvního stupně a následně posudku o invaliditě třetího stupně, podstoupil řadu lékařských vyšetření v Mělníku, Litoměřicích, Roudnici nad Labem, Praze 9, Ústí nad Labem, Pardubicích, ve Štětí a v Lovosicích na odděleních neurologie, radiologie, chirurgie, na očním oddělení, oddělení ušní, nosní a krční, na psychiatrii, psychologii a u praktického lékaře, v rámci kterých úmyslně uváděl nepravdivé informace o svém zdravotním stavu, k jehož zhoršení mělo dojít v důsledku autonehody ze dne 16. 4. 2016 a v důsledku pádu v zaměstnání dne 16. 6. 2016, když přinejmenším podstatnou část tvrzených příznaků, resp. zdravotních problémů, které lékařům popisoval (bolest hlavy, pískání v uších, bolest krční páteře, závratě, zhoršení sluchu, zhoršení zraku a rozmazané vidění, bezvědomí, třes horních končetin, psychické problémy, nespavost, kolapsové stavy, problémy se soustředěním, pamětí, neschopnost ujít bez francouzských berlí či vozíčku více než několik metrů) obžalovaný úmyslně simuloval nebo agravoval, přičemž
dne 20. 12. 2016 v Praze 9, Sokolovská 855/225, na Územním pracovišti Pražské správy sociálního zabezpečení, ač věděl, že jeho zdravotní stav neodpovídá nárokovanému invalidnímu důchodu, podal Žádost podmíněnou dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem, ev. č. 2016120415787, na základě které žádal o přiznání invalidního důchodu s dobou vzniku nároku od 30. 9. 2016, a k žádosti doložil lékařské zprávy, i když věděl, že při lékařských vyšetřeních uváděl nepravdivé údaje o svém zdravotním stavu za účelem neoprávněného získání invalidního důchodu a pojistného plnění, na základě jím předložených lékařských zpráv dne 21. 4. 2017 vypracovala lékařka OSSZ Litoměřice MUDr. Stanislava Sovová Posudek o invaliditě prvního stupně č. j.: LPS/2016/5728-LT_CSSZ, přičemž na základě tohoto posudku byl obžalovanému doplacen důchod od data přiznání 20. 10. 2016 do doby lhůtové výplaty 19. 6. 2017 v celkové výši 47.264 Kč a dále mu byl vyplácen invalidní důchod prvního stupně v období od 20. 6. 2017 do 19. 1. 2018 ve výši 5 997 Kč měsíčně a v období od 20. 1. 2018 do 19. 12. 2018 ve výši 6.247 Kč měsíčně,
dále dne 5. 9. 2018 v Praze 9, Sokolovská 855/225, na Územním pracovišti Pražské správy sociálního zabezpečení, podal Žádost o změnu výše invalidního důchodu na třetí stupeň invalidity z důvodu zhoršení svého zdravotního stavu, s datem uplatnění nároku ode dne 5. 9. 2018, a k žádosti doložil lékařské zprávy, i když věděl, že při lékařských vyšetřeních uváděl nepravdivé údaje o svém zdravotním stavu za účelem neoprávněného získání invalidního důchodu a pojistného plnění, na základě jím předložených lékařských zpráv dne 25. 10. 2018 vypracovala lékařka OSSZ Litoměřice MUDr. Stanislava Sovová Posudek o invaliditě třetího stupně č. j.: LPS/2018/3587-LT_CSSZ, přičemž na základě tohoto posudku byl obžalovanému zpětně za období od 5. 9. 2018 do 19. 12. 2018 vyplacen doplatek důchodu v celkové výši 24 781 Kč a dále mu byl vyplácen invalidní důchod třetího stupně v období od 20. 12. 2018 do 19. 1. 2019 ve výši 13.341 Kč měsíčně, v období od 20. 1. 2019 do 19. 1. 2020 ve výši 14.273 Kč měsíčně a v období od 20. 1. 2020 do 19. 2. 2020 ve výši 15.217 Kč měsíčně,
a tímto jednáním způsobil obžalovaný České republice, zastoupené Českou správou sociálního zabezpečení, škodu v celkové výši 382.435 Kč.
2. Obviněný byl za tyto trestné činy odsouzen podle §210 odst. 6 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán nahradit poškozené MetLife škodu ve výši 3.416.000 Kč.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 2. 2023, č. j. 3 To 3/2023-1248 , jímž ho podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení vrchního soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Filipa Seiferta, MBA dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., přičemž poslední z nich uplatnil v jeho druhé alternativě, tedy že byl jím podaný řádný opravný prostředek zamítnut, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech g), h). Dovolací důvod podle písm. g) označil v jeho první alternativě, tedy že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
5. Obviněný k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že odvolací soud se nevěnoval námitkám, které uvedla obhajoba v rámci svého závěrečného návrhu ve veřejném zasedání. Jeho jednání není trestné. Nárok na pojistné plnění uplatnil vždy na základě odborných závěrů svých ošetřujících lékařů. Ty byly nadto vždy podrobeny revizi nebo kontrolnímu mechanismu. Krom toho byly prokázány i důvody pro jeho opakované návštěvy lékařů. Naopak nebylo prokázáno, že by již od počátku jednal s budoucím prospektem páchání podvodné trestné činnosti, tedy vylákání pojistného plnění. Všichni slyšení znalci (MUDr. Ing. Petránek CSc., MUDr. Šejna a MUDr. Boháč) se shodli, že v důsledku dopravní nehody, kdy utrpěl zranění krční páteře, se mohlo jednat o tzv. opěrkový syndrom. V tomto ohledu uplatnil dovolatel celou řadu námitek ve vztahu ke znaleckým posudkům. Ve skutkové větě jsou uvedeny jiné skutečnosti, než jaké by měly oporu v provedeném dokazování. Části svědeckých výpovědí převzaté do odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně neodpovídají tomu, co svědci ve skutečnosti před soudem vypověděli. Soud prvního stupně byl zatížen předpojatostí a jeho rozhodování bylo založeno na domněnkách a subjektivním vnímání, což vedlo k porušení zásady presumpce neviny a zásady materiální pravdy.
6. Popis skutkového děje ve výroku rozsudku soudu prvého stupně nevyplývá podle dovolatele z provedeného dokazování, neboť
· z provedeného dokazování je zřejmé, že lékařská vyšetření podstupoval vždy v souvislosti se svými aktuálními zdravotními potížemi, což je podpořeno svědeckými výpověďmi z řad příslušných lékařů,
· množství lékařských vyšetření, která v průběhu let podstoupil, odpovídají diagnóze opěrkového syndromu, neboť se jedná o systémové postižení se zapojením řady lékařských odvětví,
· předložení lékařských zpráv k uplatnění nároku na pojistné plnění a pro získání posudků o invaliditě nebylo plánované, naopak uplatnění těchto nároků vyplynulo až s postupně se zhoršujícím zdravotním stavem
· k naplnění skutkových podstat trestných činů je třeba úmyslného zavinění.
7. Dovolatel zdůraznil, že žádný ze slyšených lékařů nepotvrdil, že by v rámci vyšetření svůj stav agravoval či simuloval. Nalézací soud ani konkrétně neuvedl, které konkrétní obtíže měl takto uzpůsobovat, jakož ani z jakých důkazů přitom vycházel. Soud usvědčující důkazy dostatečně nepopsal a nezhodnotil. Znalci jeho stav posuzovali zpětně a s odkazem na zjištění, že několikrát řídil automobil nebo jel na koloběžce, což vedlo k neobjektivnímu závěru, že mohl danou činnost vykonávat vždy. Jízda na koloběžce znamenala pro něj zlepšení, což potvrdila i MUDr. Procházková.
8. Ke skutkovým zjištěním dovolatel uvedl, že úsudek soudu prvního stupně po provedeném dokazování nevedl k jedinému správnému zjištění, a sice že jeho jednáním nebyly naplněny znaky skutkových podstat předmětných trestných činů. Zásadní je zjištění správné diagnózy spočívající v opěrkovém syndromu. Ten byl u dovolatele diagnostikován roky po autonehodě a byl příčinou zdravotních obtíží vedoucích k přiznání invalidity 1. stupně, s čímž souviselo uplatnění nároku na pojistné plnění, jakož i vznik jeho psychiatrické diagnózy. Diagnóza byla lékaři charakterizována jako trvalá a potvrzena opětovně (2021). Spojitost mezi opěrkovým syndromem a psychiatrickým nálezem lze spatřovat v závěru učiněném znalcem MUDr. Ivanem Šejnou, CSc. Obviněný připojil články z lékařských periodik věnující se uvedené diagnóze.
9. Dovolatel namítl, že soud prvního stupně z nepochopitelných důvodů uvedl, že není podstatné, zda opěrkovým syndromem skutečně trpěl/trpí či nikoliv, a to z důvodu, že nelze „zodpovědět, zda tyto problémy obžalovaný [dovolatel] skutečně měl a má a zda přetrvávaly (přetrvávají) po celou jím tvrzenou dobu” (bod 112. rozsudku). Takový argumentační postup se však zcela příčí základním zásadám trestního práva. Dovolatel upozornil, že pacienti trpící opěrkovým syndromem svůj stav nepopisují jako trvalý (ve smyslu v čase zcela neměnný), ale střídají se dobrá a špatná období. Skutečnost, že dovolatel netrpěl každou z jím popisovaných obtíží po celou dobu, proto není žádným projevem jeho lhaní či zveličování.
10. K tomu též přistupuje skutečnost, že u něj byla ve druhé polovině roku 2018 diagnostikována posttraumatická stresová porucha (tzv. PTSD) se stanovenou medikací (viz lékařská zpráva MUDr. Jiřího Pišvejce ze dne 22. 9. 2018). Jeho psychický stav v důsledku řady faktorů vyústil až v úzkostně depresivní stavy (lékařská zpráva MUDr. Martiny Spoustové ze dne 24. 3. 2023). Zkrátka autenticky popisoval stavy, které ho trápily, a činil tak v době, kdy ho trápily. Tento popis směřoval k adresátům, kteří se přihlásili k odbornému výkonu určitých povolání, u kterých každý může předpokládat dostatečné znalosti a pečlivost, a kterým tedy logicky ani není nutno dopodrobna vysvětlovat všechna specifika opěrkového syndromu, která by jim jako odborníkům již měla být známa. Ostatně i Městský soud v Praze správně podotýká, že vícero lékařů již v roce 2018 konstatovalo nález opěrkového syndromu.
11. Obviněný znovu upozornil, že soudy neuvedly, co konkrétně měl zveličovat či dokonce předstírat. Přitom objektivní metoda odhalování osob simulujících opěrkový syndrom existuje, nebyla však využita. Za nesprávný považuje též závěr stran hodnocení vyšetření provedeného na stabilometrické plošině Tetrax. Dodává, že vyšetření, které na tomto přístroji absolvoval v letech 2018 a 2019, tedy roky po autonehodě, nebylo zdaleka jediným průkazným závěrem o jeho zdravotním stavu. Zdůraznil, že špatné období a s ním související zhoršení psychického stavu plně vysvětluje rovněž nedostatek vlastní aktivity směřující ke korekci některých nešťastných formulací z lékařských zpráv.
12. Dovolatel se dále ohradil proti důkazům majícím původ na sociálních sítích. Jedinými důkazy, které svědčily v jeho neprospěch (vedle jeho sledování), byla jeho sebeprezentace na sociálních sítích. Tu daly soudy nesprávně do kontrastu s četnými lékařskými zprávami. Předně poukázal na to, že mnohost lékařských zpráv z několika odvětví, které jeho zdravotní problémy potvrzují, nelze opomíjet. Takové množství lékařů různých odborností nemohlo být soustavně uváděno v omyl, aniž by kterýkoli z nich dříve či později přišel se závěrem o fabulaci. Na své sociální sítě vkládal obsah, který široké veřejnosti nedokládal jeho zdravotní problémy, ale naopak vytvářel dojem lepšího zdravotního stavu. Obsah sociálních sítí má za cíl ukazovat věci v lepším světle, a tedy není věrohodným a pravdivým podkladem pro činění jakýchkoli závěrů. Prostřednictvím ne zcela upřímné sebeprezentace na sociálních sítích toliko využívá své přirozené právo brát se o vlastní štěstí (§3 odst. 1 o. z.). Fotografie a příspěvky umístěné na sociální sítě v průběhu roku 2016 nejsou důkazy, které by svědčily pro závěr, že jeho zdravotní stav neodpovídal tomu, co uváděl v lékařských zprávách.
13. Soudy chybně vycházely z informací získaných jeho sledováním, které však nemají věcně ani časově vztah k relevantním skutečnostem. Vypovídající hodnotu sledování je nutno posuzovat v kontextu skutkových zjištění vztahujících se k jeho zdravotnímu stavu. Zhruba půl roku před sledováním bylo u něj doc. Hahnem konstatováno zlepšení stability. Výrazné zhoršení bylo konstatováno až zprávou z 3. 12. 2019. Je tak zřejmé, že sledování probíhalo v období, kdy byl jeho zdravotní stav nezanedbatelně lepší. V té době již také bral medikaci a v kombinaci s rehabilitací tak u něj došlo k objektivně zaznamenatelnému zlepšení stavu. Upozornil, že PhDr. Honzíkové netvrdil, že nemůže řídit auto, ale toliko že si řídit netroufá. Pokud je zmiňováno vozítko, zjevně se jedná o koloběžku, resp. mobility scooter. Dodal, že pro posouzení druhé pojistné události, která měla původ v jeho psychiatrických problémech, z povahy věci ani nemohou být relevantní skutková zjištění zabývající se jeho, sledováním prokázanými fyzickými schopnostmi.
14. Soud prvního stupně opřel své závěry o znalecké posudky MUDr. Petránka a znaleckého ústavu Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, ačkoliv takové závěry, vzhledem k době jejich pořízení, nahrazují metodicky podložené závěry o zdravotním stavu dovolatele platné ke dni pořízení původních lékařských zpráv. Jeho „dovysvětlení“ nemá za cíl zastírat skutečnost, jen se snažil soudu podat úplný obraz skutečného průběhu událostí. Zásadní a extrémní nesprávnost skutkových závěrů ohledně nároku na pojistné plnění uplatněného u NN vedla k nesprávnému skutkovému zjištění, a sice že nárok na pojistné plnění uplatněný u MetLife byl svým charakterem podvodný. Pojišťovna MetLife, která disponuje vlastními revizními mechanismy, do počátku trestního řízení nepojala žádné podezření na domnělou trestnou činnost. Pokud jde o podezření ze strany pojišťovny NN, tato vyvolávají pochybnosti o jejích motivech a upřímnosti. Pojišťovna NN nechala zmizet některé pro toto trestní řízení potenciálně důležité věci, mj. lékařské zprávy.
15. Nesprávné právní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel shledává, neboť nebyly naplněny znaky skutkové podstaty. Beze všech pochybností není dána příčinná souvislost. Zprávy pojišťovnám nepředkládal vždy dovolatel, nýbrž jim je na vyžádání poskytl rovněž přímo lékař. Podvodný úmysl je nezbytnou podmínkou k naplnění subjektivní stránky, ten však v jeho případě dán nebyl. Žádný ze svědků z řad ošetřujících lékařů nepotvrdil, že by dovolatel v rámci vyšetření své zdravotní problémy zveličoval či dokonce simuloval. Všechny lékařské závěry obsažené v předmětných lékařských zprávách či posudcích nelze označit za údaje nepravdivé a skutečnému stavu věcí neodpovídající. Soudy jeho zdravotní stav v roce 2019, který měly prokazovat důkazy v podobě zajištěné operativy, posuzovaly prizmatem invalidity 3. stupně z důvodu onemocnění opěrného systému, a nikoliv z důvodů psychiatrických.
16. K výroku o trestu dovolatel uvedl, že jeho vina nebyla bez důvodných pochybností prokázána, a je tudíž nezákonný. Krom toho je nepřiměřeně přísný, neboť dokonaná část činila 3 miliony Kč, tedy ve spodní hladině značné škody se sazbou 2–8 let. Nebylo ani hodnoceno, že vycházel z lékařských posouzení, tedy že se důvodně domníval, že má na pojistné plnění nárok. Nebyly řádně hodnoceny veškeré okolnosti pro uložení nepodmíněného trestu podle §39 a následně tr. zákoníku.
17. K výroku o náhradě škody dovolatel uvedl, že mezi jeho jednáním a domnělým vznikem škody není beze všech pochybností dána příčinná souvislost. Soud prvního stupně mu uložil povinnost nahradit poškozené MetLife škodu v celkové výši 3.416.000 Kč. Byl však odsouzen za trestnou činnost toliko ve stadiu pokusu. Dodal, že poškozená MetLife disponující vlastními kontrolními mechanismy se k trestnímu řízení připojila až poté, co byly na základě oznámení konkurenční pojišťovny NN zahájeny úkony trestního řízení. Setrvává na stanovisku, že na vyplacené pojistné plnění měl nárok.
18. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení, tj. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2023, sp. zn. 3 To 3/2023, ev. současně i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2022, č. j. 56 T 11/2020-1161, a vadné řízení mu předcházející, a aby podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl rozsudkem tak, že se dovolatel podle §226 písm. a) tr. ř. zprošťuje obžaloby v celém rozsahu, ev. aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu či soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Připojil také žádost o přerušení výkonu rozhodnutí.
19. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten konstatoval, že dovolatel opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a kterou shrnul ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. Opět tak namítá, že mu nebyl prokázán podvodný úmysl, neboť lékařům, pojišťovnám i úřadům vždy uváděl pravdu, tedy že v důsledku opěrkového syndromu (whiplash syndrom) trpí závažným zhoršením svého zdravotního stavu. S těmito námitkami se podle státního zástupce již vypořádaly soudy nižších stupňů – soud prvního stupně v bodech 11. – 125. odůvodnění rozsudku a odvolací soud v bodech 9. – 12. odůvodnění napadeného usnesení. S argumentací soudů se státní zástupce ztotožnil. Vyzdvihl, že na závažné okolnosti namítané dovolatelem reagovaly soudy velmi pečlivým a zcela vyčerpávajícím odůvodněním, vyložily, proč jeho obhajobě neuvěřily a proč nemají žádné pochybnosti o skutkových zjištěních včetně dovolatelova podvodného úmyslu.
20. Státní zástupce poukázal na to, že dovolatel ne zcela důsledně rozlišuje mezi procesním dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a hmotněprávním dovolacím důvodem písm. h) citovaného ustanovení. Převážná část jeho námitek míří proti učiněným skutkovým zjištěním, a to i námitky, které dovolatel přiřazuje dovolacímu důvodu podle písm. h) citovaného ustanovení. V návaznosti na vyložení obsahového zaměření dovolacího důvodu podle písm. g) státní zástupce uvedl, že takovou vadou rozhodnutí soudů netrpí, protože soudy řádně odůvodnily, proč dovodily vědomou simulaci nebo agravaci zdravotních problémů dovolatelem. Pokud tento v bodech 9., 97. a 100. dovolání poukázal na onen shora uvedený „zjevný rozpor“, učinil tak jen v obecné poloze jako obecný úvod či obecné shrnutí své obsáhlé argumentace napadající skutková zjištění. Není tak zřejmé, který konkrétní důkaz (či důkazy) považuje za „zjevně rozporné“ s kterým skutkovým zjištěním. Výjimkou je rozpor tvrzený dovolatelem v bodu 80. dovolání, který dovozuje z údajných rozporů mezi body 7. a 120. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. V bodu 7. zmínil soud výpověď dovolatele u hlavního líčení, že „přibližně od září 2019 obžalovaný vozidlo neřídí“ a v bodu 120. pak konstatoval výsledek policejního sledování, že dovolatel řídil vozidlo v červenci a srpnu 2019. Vzhledem k tomu, že soud v citovaném bodu 7. pouze reprodukoval tvrzení dovolatele z hlavního líčení, a nikoliv dovolatelovo nepravdivé tvrzení vůči podvedeným osobám, není zřejmé, v čem má rozpor spočívat a jakého skutkového zjištění se má týkat. Podstatné pak je, že policejní sledování bylo pouze jedním z mnoha důkazů dovolatele usvědčujících. Podstatnější je znalecký posudek opatřený nalézacím soudem. Dovolatel navíc ani nepopírá, že v době své tvrzené invalidity měl „dobrá období“, kdy byl tělesně i duševně velmi aktivní. V návaznosti na to poukázal státní zástupce na výčet konkrétních lživých tvrzení dovolatele v bodu 116. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, která se žádného řízení automobilu netýkají a pro úvahu soudu o vině byla stěžejní. Pokud tedy dovolatel namítá zjevný rozpor mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním, jeho dovolání je v této části podle státního zástupce zjevně neopodstatněné. Takový rozpor dán není, tím méně zjevný.
21. K dovolatelem namítanému porušení zásady in dubio pro reo státní zástupce s oporou o judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu uvedl, že v dovolacím řízení je Nejvyšší soud oprávněn a povinen posoudit, zda její porušení nabylo závažnosti porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces. V takovém extrémním případě by se i porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem. Stejný význam má nyní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Samotné porušení zásady in dubio pro reo ovšem dovolacím důvodem není a být ani nemůže, neboť také výběr mezi různými alternativami skutkových zjištění je výsledkem provádění důkazů podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, k nimž dovolací soud ani Ústavní soud v zásadě již přístup nemají, pokud nemají samy zopakovat celé dokazování. Pokud tedy dovolatel opírá své dovolání o zásadu in dubio pro reo , v této části žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.
22. K dovolatelem uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce sdělil, že jeho věcné odůvodnění možno nacházet (s jedinou výjimkou) pouze v několika málo rozptýlených fragmentech textu dovolání, a to u námitek, že jeho jednání
· není trestné a že nalézací soud dovodil trestnost „skutkového děje“ (bod 9.) v rozporu „mj. se zásadou ultima ratio“,
· není trestné, pokud svou ne zcela upřímnou sebeprezentací na sociálních sítích využil „své přirozené právo brát se o vlastní štěstí“.
23. K první námitce se státní zástupce nevyjádřil, neboť nebyla argumentačně rozvedena, k druhé sdělil, že dovolatel nebyl postižen za to, jak se prezentoval na sociálních sítích (jeho prezentace je hmotně právně bezvýznamná, měla jen význam procesní – byla důkazem o tom, že dovolatel lhal o svém zdravotním stavu). Prezentace na sítích nebyla součástí skutku, za který byl odsouzen a který byl tedy právně posuzován, jeho námitka je tudíž zjevně neopodstatněná.
24. Okolnost uváděná v argumentaci dovolatele, že pro posouzení skutku je podstatné, že pojišťovnám nepředkládal lékařské zprávy pouze on ale někdy i přímo samotný lékař, není podle státního zástupce podstatná, neboť každý podvod je možno spáchat formou nepřímého pachatelství, tedy prostřednictvím jiných osob vystupujících jako pouhé živé nástroje. S oporou o citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 13. 11. 2013 sp. zn. 3 Tdo 1086/2013, usnesení ze dne 28. 6. 2017 sp. zn. 8 Tdo 361/2017, usnesení ze dne 8. 11. 2022, sp. zn. 4 Tdo 572/2022) vyjádřil státní zástupce názor, že podle podobných zásad by mělo být posuzováno nepřímé pachatelství v případě podvodů, včetně podvodu pojistného, jímž byl uznán vinným dovolatel. V této části proto považuje jeho dovolání za zjevně neopodstatněné.
25. K části dovolání (body 117. – 121.), v níž obviněný brojí proti výroku o trestu, státní zástupce sdělil, že podstatným je to, že dovolatel brojí toliko proti přiměřenosti uloženého trestu. S připomenutím rozhodnutí publikovaného pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a též usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 182/2018, ale zejména též nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, zaujal názor, že otázka přiměřenosti trestu, včetně otázky podmíněného odložení trestu odnětí svobody, žádnému z dovolacích důvodů v zásadě neodpovídá.
26. V rámci dovolacích důvodů se tedy dovolací soud přiměřeností uloženého trestu zabývat nemůže a zejména nemůže ani hodnotit, zda soudy postupovaly podle §39 tr. zákoníku. Přiměřenost trestu by mohl posoudit pouze ve dvou případech, jednak v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud by nastaly výjimečné podmínky vymezené nálezem sp. zn. II. ÚS 492/2017, a jednak mimo dovolací důvody, pokud by se jednalo o porušení ústavní zásady proporcionality trestních sankcí. Oba postupy mohou v praxi splývat a vedou k obdobnému výsledku.
27. K posouzení přiměřenosti trestu mimo dovolací důvody státní zástupce uvedl, že by se jednalo o tresty výjimečné svou nespravedlností. V takovém případě je uložený trest v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí, jak plyne z již poměrně obsáhlé judikatury Nejvyššího soudu. Avšak dovolatel na uvedenou zásadu nepoukázal a své dovolání výslovně opřel jen o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., z jejichž okruhu zjevně vybočit nechtěl a také prostřednictvím nich se domáhal výlučně blíže nespecifikovaného zmírnění trestu. Za těchto okolností státní zástupce uvedl, že mu nepřísluší konstruovat námitku, že došlo k porušení zásady proporcionality trestních sankcí. Rozporu uloženého trestu s uvedenou zásadou nic nenasvědčuje. Trest byl dovolateli uložen na samotné dolní hranici trestní sazby a jeho další zmírnění by bylo možné pouze cestou mimořádného snížení podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Toho se však dovolatel nedomáhá, patrně si je vědom toho, že taková námitka žádný z dovolacích důvodů založit nemůže. V případě trestu odnětí svobody uloženého na dobu přesahující tři roky přitom vůbec nelze uvažovat o podmíněném odkladu jeho výkonu, jak je patrno z §81 odst. 1 tr. zákoníku. Námitky dovolatele proti výroku o trestu proto žádnému z dovolacích důvodů neodpovídají.
28. V bodech 122. – 128. svého dovolání, brojí dovolatel proti výroku o náhradě škody, do bodu 126. patrně stále v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v bodech 127. a 128. s poukazem na alternativní skutková zjištění. Co se týče zákonnosti výroku o náhradě škody, napadá ji vzhledem k tomu, že „byl odsouzen za trestnou činnost toliko ve stadiu pokusu“. Je si ovšem vědom toho, že trestný čin dílem dokonal. Jinak si nelze vysvětlit jeho tvrzení v bodu 118. dovolání, kde (ve vztahu k přiměřenosti trestu) uvádí, že trest „je nepřiměřeně přísný s přihlídnutím k dokonané části ve výši cca 3 milionů Kč, … kdy druhá část skutku byla ve stádiu pokusu …“. Dovolatel tedy ví, že nárok na náhradu škody 3.416.000 Kč odpovídá výroku u vině, podle něhož se jedná o čin dílem dokonaný a dílem nedokonaný. Jiné námitky dovolatel proti výroku o náhradě škody neuvedl. Namítá tedy jen to, že nebyl odsouzen pro čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu. Podle státního zástupce tak namítá nesplnění procesní podmínky, která je podle §228 odst. 1 tr. ř. nezbytná pro to, aby mohlo být o náhradě škody rozhodnuto. Pak se ovšem jedná o námitku procesní, která žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.
29. Závěrem státní zástupce navrhl, jelikož podle jeho hodnocení konkrétní námitky uvedené dovolatelem dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem jsou zjevně neopodstatněné, aby Nejvyšší soud jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
30. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
31. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným vznesených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže
· rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.],
· rozhodnutí spočívá na nesprávném právní posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.],
· bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takového rozhodnutí nebo přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.].
IV./1. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
32. Dovolatel ve svém opravném prostředku označil první alternativu uvedeného dovolacího důvodu, tedy že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. V návaznosti na to třeba upozornit, že při jejím uplatněním (obecně pojímáno) se od dovolatele vyžaduje „podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná“ (viz usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22). V uvedeném směru je však argumentace obsažená v obsáhlejším opravném prostředku obviněného nedostatečná a vymezení vytýkaných vad se na několika místech pouze přibližuje. Dále je třeba zmínit, že nelze reagovat na zcela obecně vyjádřené výhrady postrádající jakoukoli argumentaci umožňující přezkum dovolacím soudem. Za takové lze považovat mj. ty výtky dovolatele vůči zachycení výpovědí blíže neurčených svědků v rozsudku soudu prvního stupně, tvrzení o nesouladu nespecifikovaných skutečností uvedených ve skutkové větě s provedeným dokazováním a námitku, že jednání dovolatele není trestné podle ultima ratio .
33. Dovolatel v podstatě argumentaci svého opravného prostředku postavil na zpochybnění skutkového závěru soudu prvního stupně o jeho agravaci a simulaci zdravotních obtíží, neboť opěrkový syndrom, který všechny obtíže vysvětluje
· mu byl několika lékaři diagnostikován,
· byl potvrzen vyšetřením na stabilometrické plošině,
· byl uznán za možnou příčinu i znalci,
· je spojen i s rozvojem psychických obtíží.
Naopak za jediné důkazy svědčící v jeho neprospěch, a tudíž zřejmě podle jeho mínění podporující skutkové zjištění soudu prvního stupně, jsou ty získané ze sociálních sítí a jeho sledováním, které zpochybňuje.
34. Dovolatel se v této souvislosti předně ohradil proti závěru soudu prvního stupně, který za klíčovou otázku k posouzení považoval, zda obviněný v podvodném úmyslu své zdravotní obtíže simuloval či agravoval, a nikoli zda v důsledku autonehody trpěl opěrkovým syndromem. V tomto směru je však na místě souhlasit se soudem prvního stupně. Znalecký ústav ve svém posudku uvedl, že potíže u opěrkového syndromu odeznívají v řádu týdnů, v 75 % případů do jednoho roku a pouze u malé části poraněných se objevují bolesti hlavy či pocity nejistoty pro pohybu hlavou (body 22. a 31. rozsudku soudu prvního stupně). Vzhledem k tomu, že obviněný byl účastníkem autonehody 16. 4. 2016 a zraněn v zaměstnání byl 16. 6. 2016, zásadní otázkou není, zda v době po těchto událostech uvedeným onemocněním trpěl, ale zda popisovanými příznaky trpěl trvale od 17. 4. 2016 do 5. 12. 2018, resp. do 19. 2. 2020, kdy se dopustil vytýkaného jednání.
35. Dovolatelovy poukazy na skutečnost, že onemocnění mu bylo diagnostikováno lékaři a za možné bylo označeno i znalci (zřejmě však myslel pouze MUDr. Ivana Šejnu, CSc., neboť ostatní znalci ho naopak vyloučili), jsou tudíž liché hned z několika důvodů. Lékaři bez objektivních nálezů vycházeli pouze ze subjektivního popisu obtíží obviněným, včetně jeho podání anamnézy, kterou taktéž upravoval (otok mozku po nehodě). Krom toho podle sdělení MUDr. Věry Baumrukové na vyšetření docházel nepravidelně a zprávy nedonášel (č. l. 701). Z provedených důkazů lékařskými zprávami vyplývá, že obviněný také lékaře často měnil, a to i v rámci jedné specializace. Jeho dlouhodobé sledování, diagnóza a léčba byla tudíž pro ně ztížená. Ostatně také znalec MUDr. Ivan Šejna, CSc., před vznesením závěru o diagnóze opěrkového syndromu měl k dispozici pouze vypracované posudky a dvě lékařské zprávy, přičemž pouze následně provedl vyšetření sluchu obviněného (viz bod 20. rozsudku nalézacího soudu).
36. Krom diagnózy lékaři dovolatel upozornil také na vyšetření na stabilometrické plošině Tetrax, které absolvoval opakovaně se stejným výsledkem a na základě něhož bylo jeho postižení kvalifikováno jako trvalé. Lékaři slyšení v hlavním líčení se shodli, že vyšetření na přístroji se dá velmi dobře nasimulovat (MUDr. Ing. Svojmil Petránek, CSc., MUDr. Ivan Šejna, CSc., i MUDr. Tomáš Fořt). MUDr. Jan Boháč, jeden ze zpracovatelů znaleckého posudku znaleckého ústavu uvedl, že podle výsledků měření byla zjištěna přítomnost všech tří možných příčin – v krční páteři, rovnovážném ústrojí ve vnitřním uchu i v mozku, což svědčí proti diagnóze opěrkového syndromu, protože ten postihuje pouze krční struktury (viz bod 35. rozsudku soudu prvního stupně).
37. Dovolatel namítl, že všichni slyšení znalci se shodli, že v důsledku dopravní nehody utrpěl zranění krční páteře, přičemž se mohlo jednat o opěrkový syndrom. Vybírá si však v tomto případě z jimi přednesených posudků pouze ty části znějící ve prospěch jeho obhajoby. Přestože všichni znalci, resp. znalci a znalecký ústav, skutečně potvrdili, že úrazový mechanismus při dopravní nehodě měl potenciál způsobit předmětné onemocnění, z hlediska věcného je rozhodující
· jednak to, že zásadní otázkou není, zda ho nehoda způsobila, ale zda příznaky dovolatel trpěl v popisovaném rozsahu a po celou vymezenou dobu, a
· jednak to, že znalec MUDr. Ing. Svojmil Petránek, CSc. i přibraný znalecký ústav jednoznačně uzavřeli, že obviněný své příznaky zveličoval či simuloval.
38. Pokud dovolatel namítl, že se soudy „přiklonily ke znaleckým závěrům, které nahradily metodicky podložené závěry o aktuálním zdravotním stavu dovolatele“, navázal tím na námitku ze svého řádného opravného prostředku, kde taktéž znaleckým posudkům MUDr. Ing. Svojmila Petránka, CSc., a znaleckého ústavu vyčetl, že „byly plné teoretizování a spekulací, nahrazujících odborné, metodicky podložené, posouzení zdravotního stavu obžalovaného relevantního pro předmětné trestní řízení“. Z uvedeného znění námitek však není zřejmé, vůči čemu se přesně dovolatel vyhrazuje, resp. v čem přesně shledává vadu označených znaleckých posudků. V projednávané věci byl v přípravném řízení na popud orgánů činných v trestním řízení vypracován znalecký posudek MUDr. Petránkem a znalecký posudek MUDr. Ivana Šejny, CSc., byl předložen obhajobou ve stádiu řízení před soudem prvního stupně. Protože závěry těchto znaleckých posudků byly odlišné, přibral soud prvního stupně znalecký ústav, Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví. Vzhledem k tomu, že znalci jsou zapsáni v seznamu znalců není na místě pochybovat o jejich odbornosti a v případě znaleckého ústavu je to pak zcela vyloučeno. Z obsahu jejich znaleckých posudků taktéž vyplývá, že jejich závěry nebyly založeny na spekulacích, ale vycházely z materiálů dostupných ve spise. Naopak MUDr. Ivan Šejna, CSc., při vypracování svého posudku vycházel pouze z omezených materiálů předložených mu obhajobou. Soud prvního stupně tudíž správně z předmětných znaleckých posudků vycházel.
39. Dovolatel taktéž poukázal na spojitost mezi opěrkovým syndromem a rozvojem psychiatrické diagnózy. Je pravdou, že souvislost mezi déle trvajícím opěrkovým syndromem a rozvojem úzkostných či depresivních poruch vyplývá z předložených lékařských periodik a naznačil ji také znalec MUDr. Ivan Šejna, CSc., nelze však odhlížet od dalších zjištění. Poukázat je třeba
· jednak na tu skutečnost, že ke změně rozhodnutí o invaliditě obviněného z I. na III. stupeň nebylo přistoupeno z uvedeného důvodu, tj. úzkostných či depresivních poruch ale pro zdravotní obtíže neurologického rázu (viz bod 52.), a
· jednak na to, že byla obviněnému sice stanovena psychiatrická diagnóza, avšak jednalo se o poruchu přizpůsobení (MUDr. Robert Kačnák, MUDr. Martin Spoustová), resp. v roce 2016 posttraumatickou stresovou poruchu (MUDr. Jiří Pišvejc) – obojí spadající pod kapitolu V. položka 5 „Poruchy neurotické, vyvolané stresem a psychosomatické poruchy“ vyhlášky č. 359/2009 Sb. o posuzování invalidity,
zatímco při posuzování pracovní neschopnosti obviněného byla brána v úvahu diagnóza organického psychosyndromu, tedy příznaků v oblasti psychiky, které vznikly jako následek fyzického poškození nebo nemoci mozku v rozsahu středně těžkého deficitu kognitivních funkcí (PhDr. Hana Honzíková), která spadá pod kapitolu V. položku 1 „Organické a symptomatické duševní poruchy“ téže vyhlášky. Fyzické poškození mozku však bylo zobrazovacími metodami podle závěru znaleckého ústavu vyvráceno (viz č. l. 1088–1089).
40. Ve svých psychických obtížích a obdobích špatného zdravotního stavu taktéž dovolatel shledává příčinu své nedostatečné aktivity stran napravení „nepřesností“ v lékařských zprávách, na rozdíl od podvodného úmyslu, jenž v ní shledával soud prvního stupně. Na místě je však souhlasit se závěrem soudu, neboť těchto nesprávností v lékařských zprávách bylo jednak tolik, že se nemohlo jednat o náhodu či pouhé nepochopení obviněného ze strany lékaře, tím spíše když soud prvního stupně zaznamenal, že dovolatel totéž sděloval přímo pojišťovně (viz bod 116. rozsudku), a jednak lze těžko přehlédnout jistou nesrovnalost mezi vysokou aktivitou obviněného při návštěvách lékařů s jeho následnou netečností vůči závěrům uvedeným v jejich lékařských zprávách. Krom toho sám obviněný ve svém dovolání uvádí střídání dobrých a špatných období, a pokud v dobrém období zvládl běhání v metru a jízdu na koloběžce, jistě by měl dostatek sil ke kontaktování lékaře, aby napravil nepřesnosti při posuzování svého zdravotního stavu, na jehož přesném a správném posouzení má jistě eminentní zájem.
41. Dovolatel dále upozornil, že již dekády existuje objektivní metoda k odhalování osob simulujících opěrkový syndrom, přičemž mu nelze klást k tíži, že nebyla využita. Na místě je upozornit, že o uvedené metodě se nezmiňoval žádný ze slyšených lékařů, přestože řada z nich byla na uvedené onemocnění odborníky. Důvod k tomu může pramenit ze skutečnosti, že se jednak nejedná o metodu objektivní – je založena na dotazníkovém šetření, v němž pacienti odpovídají, nakolik shledávají určité každodenní aktivity náročnými [viz Sartori, G., Forti, S., Birbaumer, N., & Flor, H. (2003). A brief and unobtrusive instrument to detect simulation and exaggeration in patients with whiplash syndrome. Neuroscience Letters, 342(1-2), 53-56. https://doi.org/10.1016/s0304-3940(03)00233-7 ] a jednak bylo obdobných studií v minulosti provedeno hned několik, jedná se však pouze o předběžné výsledky, které musí být dále potvrzeny před jejich zavedením do praxe [viz Pina, D., Puente-López, E., Ruiz-Hernández, J. A., Llor-Esteban, B., and Aguerrevere, L. E. (2022). Self-report Measures for Symptom Validity Assessment in Whiplash-associated Disorders. The European Journal of Psychology Applied to Legal Context, 14(2), 73–81. https://doi.org/10.5093/ejpalc2022a7 ]. Přestože v posledně citovaném textu autoři porovnávali možnosti jednotlivých testů a jejich závěry ukazovaly na možnosti použití některých přístupů, uvedli, že v současnosti neexistuje žádná účinná metoda pro odhalení simulace opěrkového syndromu.
42. Pokud jde o námitky obviněného vůči použití důkazů získaných ze sociálních sítí, z argumentace obsažené v dovolání je zjevné, že jim přikládá mnohem větší váhu než soud prvního stupně. Ten sám k nim při jejich zhodnocení přistupoval s rezervou, neboť je třeba čekat „že i člověk trpící vážnými zdravotními problémy, včetně problémů psychických, bude mít spíše tendenci publikovat příspěvky optimistické, motivační, nevyjadřující jeho aktuální rozpoložení mysli“ (viz bod 121. rozsudku). Poukaz soudu na jistou nesrovnalost mezi fotografiemi obviněného ve fitness centru při cvičení nebo polonahého pochvalujícího si úspěšné rýsování svalů a jeho popisem nemožnosti pohybu bez francouzských holí je však zcela přiléhavý.
43. Totéž platí stran výhrad dovolatele proti výsledkům sledování. Pakliže by bylo možné se s velkou mírou přiklonění se ve prospěch obviněného přistoupit k jeho verzi, že se během sledování nacházel vždy v „dobrém“ období nemoci, pouze stěží by bylo možno učinit totéž při vzetí v úvahu diametrálního rozdílu v jeho zdravotním stavu mezi těmito obdobími – na jedné straně v období „špatném“ musí používat francouzské hole, bez jejich pomoci není téměř schopen pohybu a fall index na stabilometrické plošině má 100 %, na straně druhé v období „dobrém“ jezdí na koloběžce a přebíhá nástupiště v metru. Uvedené nevyplývá ani z jím předložených lékařských periodik. Naopak je poněkud v rozporu se zde uvedeným, kde je popisováno, že pacienti s opěrkovým syndromem zažívající „dobrá“ a „špatná“ období využívají „dobrá“ období buď ke cvičení, pokud mohou, nebo k odpočinku, aby se připravili na události, které mohou být spouštěči pro „špatná“ období [viz Krohne, K., Ihlebæk, C. Maintaining a balance: a focus group study on living and coping with chronic whiplash-associated disorder. BMC Musculoskelet Disord 11, 158 (2010). https://doi.org/10.1186/1471-2474-11-158 ]. Pokud dovolatel poukazoval na zlepšení zaznamenané MUDr. Hahnem v červnu 2019, pak dovolací soud odkazuje na jeho zprávu z 2. 6. 2020, kde uvádí, že prováděl celkem 3 vyšetření v období červen 2019 – červen 2020, všechny s typickým nálezem, přes intenzivní terapii s minimálním zlepšením (viz č. l. 166). Zlepšení znamenané v červnu 2019 tudíž nemohlo být natolik výrazné, aby opodstatnilo tak výrazný rozdíl mezi tím, co bylo zaznamenáno při sledování obviněného, a zdravotním stavem, který obviněný popisoval lékařům.
44. Konečně pokud dovolatel opakovaně uváděl, že zjištění ze sledování a sociálních sítí jsou jedinými důkazy svědčícími v jeho neprospěch, pak se s tímto nelze ztotožnit. Soud prvního stupně velmi podrobně popsal, na základě kterých důkazů dospěl k závěru, že dovolatel své zdravotní symptomy simuluje či zveličuje, a zevrubně také vysvětlil, z jakých důvodů má jeho obhajobu za vyvrácenou. Vzhledem k rozsahu jeho odůvodnění a skutečnosti, že stejným směrem se ubírala i argumentace vrchního soudu, není třeba, aby dovolací soud již uvedené na tomto místě opakoval. Pouze ve zkratce proto připomene, co uvedl již shora, tedy že především důkazy získané ze sociálních sítí měly pouze podpůrný charakter a nelze je považovat za podstatný, natož pak jediný rozhodující důkaz svědčící o vině obviněného. Přestože zjištění ze sledování jsou svým obsahem jako důkaz podstatnější, neboť představovaly také určitý podklad pro znalecké posudky, taktéž nestojí ve věci osamoceně. Ve věci byla provedena řada důkazů, na jejichž základě soud prvního stupně ke svým závěrům dospěl. Za jeden z nejpodstatnějších lze jistě označit znalecký posudek znaleckého ústavu ve spojení se znaleckým posudkem MUDr. Petránka, ale taktéž ostatní lékařské zprávy založené ve spise spolu s výpověďmi jednotlivých lékařů. Přestože se soud prvního stupně nakonec neztotožnil se všemi závěry MUDr. Švejny, je zřejmé, že také jeho zjištění vzal v úvahu a výsledky jeho vyšetření byly taktéž podstatné pro závěry znaleckého ústavu. Zásadní byly též materiály předložené pojišťovnami a ČSSZ. Tyto a další důkazy, které Nejvyšší soud nepovažoval za nezbytné vyjmenovat, poskytly soudu prvního stupně více než dostatečný podklad pro jeho rozhodnutí. Nelze proto uzavřít, že by důkazy zmíněné obviněným stály ve věci osamoceně.
45. S ohledem na vše výše uvedené je možno uzavřít, že dovolatel svými námitkami neosvědčil existenci zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Skutková zjištění soudu jsou přesvědčivá, mají dostatečně pevné ukotvení v soudem provedených a v souladu s požadavkem §2 odst. 6 tr. ř. zhodnocených důkazech a odpovídají tak požadavku §2 odst. 5 tr. ř. K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tudíž nedošlo.
IV./2. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
46. Přestože dovolatel svoje námitky stran „nedostatečných zjištění ohledně obligatorních znaků skutkové podstaty uvažovaných trestných činů“ podřadil pod dovolací důvod podle písm. h), z obsahu jeho argumentace je zřejmé, že v podstatné míře vychází z vlastní verze skutkových zjištění.
47. Předně namítl, že pro vznik trestní odpovědnosti je nezbytný podvodný úmysl. Uvedl, že lékařské zprávy často předkládali lékaři, on sám je neviděl a nemohl je ovlivnit. K tomu je možno uvést, že pro posouzení jeho trestní odpovědnosti není rozhodující, prostřednictvím koho se lékařské zprávy k adresátům (pojišťovnám, ČSSZ) dostaly, neboť možnost obviněného ovlivnit jejich obsah simulací či agravací svých příznaků, jak vyplývá ze zjištění soudu prvního stupně, byla v obou případech zcela stejná. Lékaři své zprávy vypracovávají na podkladě vyšetření pacienta, tedy na základě jeho subjektivního popisu příznaků a objektivních zjištění s pomocí vyšetřovacích metod a testů. Jejich obsah tedy dovolatel ovlivňoval již při svém pobytu v ordinaci lékaře, a není proto rozhodující, jestli byla zpráva následně předána adresátu přímo či jeho prostřednictvím. Rozhodující je dovolatelovo úmyslné simulování či agravování příznaků, na jehož základě pak lékaři tyto zprávy vypracovali.
48. Absenci svého úmyslu pak obviněný shledává ve skutečnosti, že žádný z ošetřujících lékařů podle něj nepotvrdil, že by v rámci vyšetření své problémy zveličoval či dokonce simuloval. Takto formulovaná námitka má zjevně skutkový základ a nemůže být vzata za podklad posouzení otázky tvrzené existence vady napadeného rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle písmene h). V uvedeném směru jsou rozhodující skutková zjištění vyjádřená v dovoláním napadeném rozhodnutí. S námitkami obviněného, že z provedeného dokazování nevyplývá závěr, že před lékaři své symptomy simuloval či agravoval, se dovolací soud vypořádal již výše. Vychází-li tedy Nejvyšší soud z uvedeného ustáleného (a dovolacími námitkami nezpochybněného) skutkového zjištění soudu, pak není důvod na uvedeným způsobem vznesenou námitku reagovat, resp. dostačuje zmínit to, že s ohledem na popis skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně o existenci zákonem vyžadovaného úmyslného zavinění obviněného žádná pochybnost nevzniká. Závěr, že se činů dopustil v úmyslu přímém (viz dále) je plně opodstatněn. Zopakovat je třeba, že formulací námitky směřující vůči uvedeném právnímu závěru soudu se obviněný ocitl mimo obsahové vymezení uvedeného dovolacího důvodu.
49. Pouze nad rámec, krom připomenutí rozsáhlého a podrobného dokazování soudu prvního stupně – včetně uložení vypracování revizního znaleckého posudku, Nejvyšší soud upozorňuje, že byť řada lékařů ve svých zprávách uváděla, že pro obviněným popisované obtíže není přítomen objektivní nález, měli tendenci hledat jejich příčinu a snahu mu pomoci. Tento jejich přístup svědčí o jejich profesionalitě a vstřícném přístupu k pacientům, který bohužel obviněný zneužil. Přesto lze ve zprávách nalézt i náznaky podezření, kdy např. lékařka MUDr. Jitka Jindrová ošetřující obviněného u praktického lékaře ve zprávě z vyšetření dne 3. 1. 2017 uvedla „Romberg I-III s titubacemi všemi směry (ale pouze někdy, je-li zaměstnán činností, titubace ustávají) [...] stoj a chůze o širší basi (ale pokud je vyš., jinak chůze po čekárně v normě)“ pozn. pozitivní Rombergův příznak se projeví silným kolísáním (=titubace) a neschopností udržet stoj bez ohledu na to, jestli má pacient otevřené či zavřené oči. Při následném vyšetření dne 12. 1. 2017 stejná lékařka ve zprávě v reakci na zprávy od specializovaných lékařů uvedla, že obviněný odmítl rehabilitace páteře, psychiatrickou léčbu i léky předepsané neurologem (ty si možná rozmyslí). V posudku o invaliditě ze dne 4. 11. 2019, č. j. LPS/2019/3774-LT_CSSZ, MUDr. Stanislava Sovová uvádí, že kontaktovala MUDr. Věru Baumrukovou, neuroložku obviněného, která jí mj. sdělila: „chůzi stále mění, nyní velice široká baze, venku chůzi neviděla, chůze atypická […] celkově nález nestandardní …“ (viz č. l. 701). Z uvedeného vyplývá, že přestože s ohledem na provedené dokazování nebylo nutné, aby byla simulace a agravace příznaků dovolatelem potvrzena také jeho ošetřujícími lékaři, také v jejich vyjádřeních lze takové poukazy seznat.
50. Pouze nad rámec uvedeného, neboť obviněný námitku vůči posouzení subjektivní stránky trestných činů účinně nevznesl, dovolací soud poznamenává, že soud prvního stupně v bodě 130. svého rozsudku uzavřel, že dovolatel se svého jednání v případě obou trestných činů dopustil v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný v případě jednání pod bodem I. výroku o vině vědomě podával v souvislosti s likvidací pojistné události a uplatněním práva na plnění z pojištění informace, které byly nepravdivé a hrubě zkreslené, ať už se jednalo o ty podávané přímo pojišťovnám nebo prostřednictvím lékařů a jimi vypracovaných zpráv, neboť byly založeny na jeho záměrné agravaci a simulaci zdravotních příznaků. Činil tak, neboť chtěl porušit zájem na ochraně cizího majetku za účelem svého obohacení. V případě jednání pod bodem II. výroku o vině podal žádost o přiznání invalidního důchodu, přestože věděl, že zdravotní stav popsaný lékařskými zprávami, na jejichž základě bude jeho žádost posuzována, neodpovídá skutečnosti, protože před lékaři svůj stav simuloval a agravoval, a že tímto uvede posuzujícího lékaře v omyl a ČSSZ bude způsobena škoda, neboť chtěl porušit zájem na ochraně cizího majetku a na úkor poškozené se obohatit. Ani tato námitka dovolatele proto nemohla být úspěšná.
51. Dovolatel dále uvedl, že příčinná souvislost mezi jeho jednáním a vznikem „domnělé škody“ poškozené Metlife a ČSSZ není beze všech pochybností dána. Již ze znění samotné námitky je zřejmé, že není založena na právní argumentaci a obsahovému vymezení citovaného dovolacího důvodu se zcela vymyká. Postačí proto pouze stručná reakce. Příčinná souvislost představuje vztah mezi jednáním a následkem. Podle teorie podmínky je kauzalita mezi příčinou a následkem dána tehdy, pokud by následek bez příčiny nenastal. Dovolatelovo jednání v obou označených případech spočívalo podle ustálených skutkových zjištění soudu prvního stupně v předložení lékařských zpráv obsahujících příznaky, které z podstatné části simuloval či agravoval. Metlife a ČSSZ v přímé reakci na tyto podklady vyplatily obviněnému plnění (pojistné, resp. invalidní důchod), na něž by jinak neměl oprávněný nárok, čímž poškozeným vznikla škoda. Příčinná souvislost mezi jednáním dovolatele, a vznikem škody na straně poškozených je tudíž zřejmá. Dovolatel nevznesl žádnou argumentaci svědčící o jakémkoli jejím přerušení či skutečnosti svědčící proti jejímu vzniku. I tuto námitku je tudíž nutno považovat za lichou.
52. Pod uvedený dovolací důvod dovolatel zařadil i výhradu, podle níž soudy obou stupňů nesprávně posuzovaly změnu z 1. na 3. stupeň invalidního prizmatem onemocnění opěrného systému namísto důvodů psychiatrických. V posudku o invaliditě MUDr. Stanislavy Sovové pro OSSZ Litoměřice ze dne 25. 10. 2018, č. j. LPS/2018/3587-LT_CSSZ, jenž je citován ve výroku soudu prvního stupně a jímž byl změněn stupeň invalidity z 1. na 3., je uveden souhrn skutkových zjištění, k nimž lékařka dospěla. Jmenuje zde vícečetné postižení CNS, těžkou poruchu stability, hypakusi (nedoslýchavost), distorzi C páteře, organický psychosyndrom i starší operace prodělané obviněným. Ze samotného odůvodnění je zřejmé, že lékařka při svém vyšetření brala v úvahu všechna tato onemocnění obviněného. Jeho zdravotní stav zde zhodnotila podle kapitoly VI., položky 1d jako středně těžké až těžké postižení – dysfunkci senzorickou, kognitivní a motorickou. Přestože v samotném závěru posudku je chyba v psaní, kdy je označena kapitola V., položka 1d, omyl je zřejmý, neboť pro uvedenou položku je maximální míra poklesu pracovní schopnosti 60 %, zatímco dovolateli byla stanovena míra 70 %, a lékařka se v odůvodnění věnovala především poruchám nervové soustavy, k nimž správně slovně přiřadila položku vyhlášky. Dovolatel tudíž nemohl být ani s touto námitkou úspěšný.
53. Z výše uvedeného vyplývá, že na základě žádné z dovolatelových námitek nebyla shledána vada napadeného rozhodnutí či jemu předcházejícího řízení spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
IV./3. K námitkám vymykajícím se dovolacím důvodům
54. Dovolatel v rámci svého dovolání vznesl také námitky vůči výroku o trestu. Nezákonným ho shledává, neboť nebyla prokázána jeho vina a nebyla posouzena subjektivní stránka jeho jednání. S uvedenými námitkami se dovolací soud vypořádal v příslušných odstavcích předcházejícího textu a shledal je neopodstatněnými. Pokud dále dovolatel shledává uložený trest nepřiměřeně přísný a okolnosti podle §39 a násl. tr. zákoníku nesprávně vyhodnocené, jedná se o námitky zcela se vymykající nejen zvoleným dovolacím důvodům, ale všem z dovolacích důvodů jmenovaných v §265b odst. 1 tr. ř.
55. Je tomu tak proto, že nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotně právních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, což ovšem není případ této trestní věci, neboť dovolateli byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §3 9 až §42 tr. zák oníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání podřazovat pod dovolatelem uplatněné ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku), a ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
56. Dovolatel konkrétně s ohledem na §39 odst. 7 písm. c) tr. zákoníku namítl, že mu měl být uložen trest pouze s přihlédnutím k dokonané části způsobené škody, neboť druhá část skutku byla ve stádiu pokusu. Trest měl být uložen podle jeho mínění při dolní hranici trestní sazby (2–8 let) stanovené pro způsobení značné škody. Dovolatel však pomíjí, že podle §21 odst. 2 tr. zákoníku je pokus trestného činu trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin. V případě jednání pod bodem I. výroku o vině jsou zahrnuty dva dílčí útoky jednoho trestného činu (§116 tr. zákoníku), z nichž jeden byl dokonán – vůči pojišťovně Metlife a druhý skončil ve stádiu pokusu, neboť pojišťovna NN jeho nárok neuznala. Škody způsobené pokračováním v trestném činu se sčítají, neboť všechny dílčí akty pokračování tvoří jediné jednání, které pak má i jediný následek, resp. účinek. Svým součtem takto způsobená škoda, resp. škoda způsobená a ta, o jejíž způsobení usiloval, překročila hranici škody velkého rozsahu [§138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku]. Soud prvního stupně tudíž správně jednání obviněného kvalifikoval podle §210 odst. 6 tr. zákoníku a podle trestní sazby stanovené tímto ustanovením, tedy 5–10 let, ukládal trest. S ohledem na dovolatelem citované ustanovení §39 odst. 7 písm. c) tr. zákoníku však soud přihlédl mj. k míře, do níž byl čin dokonán (viz bod 132. rozsudku). Při zvážení všech okolností svědčících ve prospěch i neprospěch dovolatele mu uložil trest ve výměře 5 roků, tedy na samé dolní hranici trestní sazby stanovené zákonem. Vzhledem k tomu je zřejmé, že obviněnému nebyl uložen trest, který by bylo možno považovat za nepřiměřený.
57. Obdobně se vymezení dovolacích důvodů vymykají taktéž námitky dovolatele směřující proti výroku o náhradě škody. Zakládá je totiž na svém stanovisku, že na pojistné plnění měl nárok. V uvedeném případě jednak opětovně směřuje své námitky do výroku o vině, a nikoli do výroku o náhradě škody, a jednak, což je ještě podstatnější, je buduje na vlastních skutkových závěrech. Pokud jde o tvrzení, že pojišťovna MetLife, disponující vlastními kontrolními mechanismy, se k trestnímu řízení připojila až na základě zahájení trestního řízení na podkladě podnětu pojišťovny NN, jen stěží v něm lze nalézt jakoukoli námitku, nadto hmotněprávní. Nezbývá proto než odkázat na výpověď svědkyně M. Š., pracující pro společnost MetLife, která uvedla, že jejich smluvní lékař označil mechanismus úrazu za nepravděpodobný, avšak pojišťovna peníze vyplatila, což činí téměř vždy, a peníze soudně vymáhají až v případě prokázání podezření (bod 51. rozsudku soudu prvního stupně).
58. Za zcela mimoběžnou lze označit námitku dovolatele, podle níž je výrok o náhradě škody nezákonný, neboť byl odsouzen pro jednání ve stadiu pokusu. Opětovně však pomíjí, že uvedené platí pouze pro část jeho jednání. Útok pod bodem I.1) vůči pojišťovně Metlife byl dokonán, neboť mu bylo vyplaceno pojistné plnění ve výši 3.461.000 Kč. Obviněný tak svým jednáním způsobil poškozené škodu. Dovolateli proto byla uložena povinnost poškozené MetLife škodu nahradit, a to z důvodu vyloženého soudem prvního stupně v částce o 45.000 Kč nižší, neboť poškozená se k trestnímu řízení vůči obviněnému připojila s částkou jí soudem přiznanou, tj. ve výši 3.416.000 Kč. Jak soud prvního stupně uvedl v bodě 134. svého rozsudku, uvedená společnost se řádně a včas se svým nárokem na náhradu škody připojila a ten jí z tohoto důvodu (procesního) mohl být přiznán. Dlužno dodat, že soud v odůvodnění svého rozsudku poukázal i na hmotněprávní ustanovení, podle něhož nárok poškozené přiznal. Vůči pojišťovně NN, jíž škoda způsobena nebyla, neboť k vyplacení pojistného plnění nedošlo, pročež tato část jednání skončila ve stádiu pokusu, nebyla vyslovena povinnost nahradit škodu.
59. Dovolatel dále namítl porušení pravidla in dubio pro reo. To vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tedy zřejmé, že zmíněná zásada má procesní charakter, týká se jen skutkových námitek a jako taková není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018). Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Ústavní soud dále konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy neměly žádné pochybnosti. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02.
IV./4. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
60. Obviněný uvedený dovolací důvod označil v jeho druhé variantě. Ta by mohla být naplněna pouze tehdy, pokud by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že již řízení napadenému usnesení vrchnímu soudu předcházející, a tedy i rozsudek městského soudu, bylo zatíženo vadou, která naplňuje některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. K takovému zjištění však dovolací soud z důvodů výše vyložených nedospěl. Dovoláním napadené rozhodnutí soudu druhého stupně proto nezatěžuje ani vada ve smyslu druhé varianty dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
IV./5. K otázce porušení základních práv obviněného
61. Dovolatel v závěru svého dovolání, a to v rámci samotného dovolacího návrhu (část V.) uvádí, že „došlo k závažným pochybením zasahujícím do základních práv dovolatele zaručených Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv“. Jinde ve znění svého odůvodnění však nespecifikuje, v čem měla tato pochybení spočívat, popř. do kterých z jeho základních práv mělo být zasaženo. Za takové lze považovat snad jen námitku porušení principu presumpce neviny, která je zakotvena v obou zmíněných dokumentech, především je však principem trestního práva procesního a s jako takovou se s ní dovolací soud vypořádal výše.
V.
Způsob rozhodnutí
62. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ty z jím uplatněných námitek, jež bylo možno považovat za odpovídající jím zvoleným dovolacím důvodům, nebyly shledány opodstatněnými. Zároveň nebyl shledán žádný zásah do základních práv dovolatele (dovolatel ani nespecifikoval, v čem měl spočívat). Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
63. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
64. Pokud v dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265o odst. 1 tr. ř. v jeho případě přerušil výkon trestu odnětí svobody, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu, který je příslušný o takovém podnětu rozhodnout, však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za situace, kdy podnětu není vyhověno, se samostatné (negativní) rozhodnutí nevydává, neboť dostačuje, pokud je o způsobu naložení s ním dovolatel vyrozuměn v odůvodnění vlastního rozhodnutí o dovolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 8. 2023
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu