ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.771.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 771/2023-358
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 8. 2023 o dovolání, které podal obviněný H. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. 2. 2023, č. j. 55 To 371/2022-324, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 98/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 8. 2022, č. j. 6 T 98/2021-239 , byl obviněný H. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
1. dne 30. 1. 2020 okolo 13:45 hodin v XY, XY, na toaletách v obchodním centru F. ukryt v kabince pootevřenými dveřmi pozoroval J. G., který močil, a přitom masturboval,
2. dne 30. 1. 2020 okolo 13:35 hodin v XY v parku u tramvajové zastávky XY si v blízkosti AAAAA (pseudonym) a Š. U. vyjmul z kalhot penis a masturboval, přičemž se k těmto osobám přibližoval.
2. Obviněný byl odsouzen podle §358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 16. 2. 2023, č. j. 55 To 371/020-324 , tak, že z jeho podnětu podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §358 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu dvanácti měsíců.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Vladimíra Škréty dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ač současně uvedl, že jeho důvodem je to, že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutků nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení“.
5. V rámci samotné dovolací argumentaci setrval na námitkách vznesených v průběhu celého řízení, tedy že
· v průběhu páchání skutků nebyl schopen chápat a ovládat své jednání,
· neměl deliktní způsobilost,
· v době činu trpěl hongkongskou chřipkou a covidem a
· v kombinací s alkoholem u něj došlo k patické opilosti.
6. Soudům dále vytkl, že nedocenily všechny důkazy, zejména výpověď svědkyně D. P., a že odvolací soud neprovedl její opětovný výslech.
7. V případě skutku pod bodem 1. namítl jeho nesprávné posouzení jako trestného činu, a to pro absenci znaku, že čin byl spáchán veřejně. Odkázal na údaj ve výpovědi svědka G. o rozsahu pootevření dveří kabiny a na své zdůvodnění toho, proč tyto dveře nebyly zavřeny. Podle něj svědek ke sledování jeho chování v kabince „musel vyvinout určitou nestandardní činnost a péči“ a podle dovolatele „rozhodně nemusel kontrolovat, co se děje za částečně zavřenými dveřmi“. Na posouzení jeho věci by měl být aplikován závěr vyslovený v rozhodnutí publikovaném pod TR NS 32/2006-T 955. Znak, že se jednalo o místo veřejnosti přístupné, není dán, proto neměl být uznán vinným skutkem.
8. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle §265k písm. k) tr. ř. zrušil a podle §265l odst. 1 (tr. ř.) krajskému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
9. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten upozornil na to, že ač obviněný své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž v něm výslovně označil, tento doplnil odůvodněním, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle státního zástupce tak pravděpodobně nezaregistroval novelu trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterou došlo s účinností od 1. 1. 2022 mj. ke změně ve formulaci dovolacích důvodů. Jeho záměrem tak patrně bylo – alespoň to lze dovodit z obsahu dovolání a popisu údajných vad – vytknout dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. v aktuálním znění.
10. Státní zástupce míní, že část dovolacích námitek, představujících v podstatě jen výhrady proti způsobu hodnocení důkazů soudy (obviněný v tomto směru obecně namítá, že soudy nedocenily všechny provedené důkazy, přičemž nesouhlasí ani s tím, že odvolacím soudem nebyla jako svědek opětovně vyslechnuta jeho již jednou vyslýchaná družka), nelze pod žádný dovolací důvod, a to ani pod nově koncipovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podřadit. Okresní soud realizoval komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Svým povinnostem současně dostál taktéž odvolací soud, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a se všemi jeho námitkami se přesvědčivě vypořádal. Z hlediska úplnosti a bezvadnosti dokazování je významné na prvním místě to, že všechny důkazy potřebné pro řádné objasnění věci v míře nezbytné pro objektivní a spravedlivé rozhodnutí provedeny byly. To se týká i výslechu družky obviněného, který byl realizován za účasti obviněného a jeho obhájce u hlavního líčení konaného dne 11. 8. 2022. Podle názoru státního zástupce pak není dán racionální důvod, pro který by bylo třeba svědkyni, která protiprávnímu jednání dovolatele a jeho chování na místě činu přítomna nebyla, vyslýchat znovu. Navíc nelze pominout, že odvolací soud se s požadavkem dovolatele na další výslech svědkyně D. P. předneseným až v rámci odvolacího řízení přesvědčivě vypořádal v odstavci 7. odůvodnění svého rozsudku. Je tudíž nepochybné, že Okresní soud v Liberci zjistil skutkový stav, o němž není žádných pochyb.
11. Nedůvodnými jsou i zbylé námitky obviněného, které by již bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný jednak nesouhlasí s právním závěrem soudů, podle kterého k činu pod bodem I. rozsudku okresního soudu došlo na místě veřejnosti přístupném, a současně rozporuje, že by byl v rozhodné době způsobilý spáchat uvedený trestný čin. Je přitom zjevné, že tyto námitky jsou v podstatě jen opakováním obhajoby z předchozích stadií trestního řízení, přičemž odůvodnění rozhodnutí obou soudů vypovídají o tom, že se s jejich opodstatněností (respektive neopodstatněností) přiléhavě vypořádaly. Je tak možno připomenout závěry Nejvyššího soudu uvedené
v usnesení ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle kterého opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvého stupně
a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
12. Se způsobilostí obviněného být pachatelem uvedeného trestného činu a jeho příčetností se oba soudy vypořádaly. Pečlivě se zabývaly nejen chováním dovolatele tak, jak bylo popsáno svědky, ale rovněž závěry znaleckého zkoumání k jeho duševnímu stavu. Na podkladě uvedeného pak dospěly k odůvodněnému a logickému závěru, že obviněný se sice jednání dopustil pod vlivem alkoholu, jednalo se však o prostou opilost. V době činu přitom u něj byly plně zachovány jak rozpoznávací, tak i ovládací schopnosti jeho jednání. K námitkám stran patické opilosti lze ve shodě s odvolacím soudem odkázat na závěry znalce MUDr. Marka Pávka, Ph.D., který potvrdil, že konzumace alkoholu má u obviněného povahu abúzu a nenese známky závislosti. Doplnil současně, že se jednalo o prostou nekomplikovanou opilost a vyloučil, že by se jednalo o opilost patickou. Soud taktéž správně akcentoval, že obviněný si byl v průběhu činu vědom toho, kde se nachází a koho potkal, přičemž byl orientován i v čase. Byl si tedy plně vědom reality a přes jisté rozpory v jeho výpovědi rozhodně nelze uzavřít, že by u něj došlo k poruše vědomí či narušení vnímání reality. Stejně tak nevypověděl, že by trpěl amnézií, přičemž své jednání se snažil hájit a popisoval ho jinak, než vyplynulo ze skutkových zjištění soudů.
13. Soudy se rovněž pečlivě vypořádaly s naplněním znaku „na místě veřejnosti přístupném“. V této souvislosti lze připomenout, že za místo veřejnosti přístupné v uvedeném významu není možno považovat uzavíratelnou část společných prostor, např. obytného domu nebo obydlí podobného typu, které je určeno k bydlení více uživatelů nebo vlastníků. Místem veřejnosti přístupným však může být prostor před vchodem do takového domu či obydlí. Přístupnost je pak zásadně nutno chápat v širších souvislostech a nelze
ji striktně vztahovat jen k úzce vymezenému prostoru, kam může veřejnost přímo vstoupit či v něm pobývat. Za veřejnosti přístupné místo lze totiž za jistých okolností považovat i prostory v osobním či soukromém vlastnictví, které sice nejsou samy o sobě považovány za místa veřejnosti přístupná, avšak bezprostředně sousedí s místem, kam veřejnost vstoupit může, a je na ně nebo do nich – např. přes nedostatečně izolující bariéru – vidět, eventuálně slyšet.
14. Na podkladě výše uvedeného tudíž lze sice obviněnému přisvědčit v tom, že kabinka toalety obvykle nebývá vnímána jako místo veřejnosti přístupné, současně však není možno ignorovat fakt, že obviněný dveře do kabinky nacházející se na veřejných záchodech nezavřel a jeho jednání bylo pozorovatelné při běžném pohledu na kabinku, aniž by svědek musel vynaložit větší úsilí. Soudy tedy podle názoru státního zástupce učinily odůvodněný závěr, že za stavu otevřených dveří, kdy bylo možno vidět dovnitř a spatřit dovolatelovo chování, se prostor kabinky stal faktickou součástí místa veřejnosti přístupného.
15. Státní zástupce, podle něhož námitky obviněného dílem pod žádný dovolací důvod podřadit nelze a dílem jsou neopodstatněné, závěrem svého vyjádření navrhl,
aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodováno ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
17. Jak již zmínil státní zástupce, při vymezení důvodu dovolání, o něž svůj mimořádný opravný prostředek opírá, se obviněný, resp. jeho obhájce jako zpracovatel tohoto podání, dopustil pochybení spočívajícího v tom, že označení dovolacího důvodu [písm. g)] se v něm rozchází s jeho slovním vyjádřením („rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutků nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení“). V uvedeném směru se jeví vhodné připomenout, že s účinností od 1. 1. 2022 jsou (z hlediska vlastních námitek v úvahu přicházející důvody dovolání) vymezeny tak, že k jejich naplnění dochází tehdy, jestliže
· rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.],
· rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
IV./1. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Úvodem Nejvyšší soud připomíná nedávné usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s §265i odst. 3 tr. ř., který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Odlišnost dovolacího důvodu podle současného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. po novelizaci podle Ústavního soudu „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
19. Ve vztahu k první alternativě tohoto dovolacího důvodu je nezbytné uvést, že obviněný ve svém dovolání nevymezil, která skutková zjištění, jež jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, pokládá za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, resp. konkrétně s jakým důkazem. Pokud uplatil námitky zmíněné výše v bodě 5., pak je nutno konstatovat, že nepředložil žádnou konkrétní argumentaci, jež by měla svědčit o zjevné nesprávnosti závěrů soudů v otázce jeho příčetnosti, neboť se uchyluje pouze ke konstatování opačně vyznívajících závěrů (tvrzení o existenci patické opilosti, vymizení rozpoznávací a ovládací složky atd.), aniž by jejich opodstatněnost jakkoli doložil. Uvedeným způsobem ovšem není možno první alternativu tohoto dovolacího důvodu uplatňovat. Doplnit lze, že rozhodnutí soudu přinášejí přesvědčivou argumentaci o danosti zákonného znaku subjektu (příčetnosti), neboť jejich závěry mají dostatečnou oporu ve zpracovaném znaleckém posudku a jeho logickém zhodnocení.
20. Druhou alternativou tohoto dovolacího důvodu ( rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech ) se netřeba zabývat, neboť žádné námitky, pod ni podřaditelné, obviněný ve svém dovolání nevznesl.
21. K třetí alternativě tohoto dovolacího důvodu ( ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy ) lze uvést, že obviněný sice namítl neprovedení jím navrženého důkazu, ovšem nesnesl žádnou argumentaci, která by svědčila o tom, že se jednalo o podstatný důkaz, který nebyl odvolacím soudem proveden nedůvodně. Odvolací soud své důvody pro nevyhovění důkazním návrhům obviněného vyložil v bodě 7. odůvodnění svého rozsudku a obviněný dovolací soud nepřesvědčil o tom, že by tento jeho procesní postup založil vadu vymezenou v nyní pojednávané alternativě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
IV./2. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
22. První alternativě tohoto dovolacího důvodu ( rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ) formálně vyhovuje námitka obviněného, jíž se snaží dovodit, že skutek popsaný pod bodem 1. odsuzujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně není označeným trestným činem, neboť se popsaného jednání nedopustil na místě veřejnosti přístupném. Obsahově shodnou námitkou se zabýval již odvolací soud, který se k ní vyslovil v bodě 10. odůvodnění rozsudku. Vůči tomuto posouzení se obviněný vymezuje s poukazem na jím citované rozhodnutí. Nejvyšší soud však neshledává důvod k tomu, aby stran skutkových zjištění soudů ohledně nastolené otázky, učinil právní závěr odlišný od soudů nižších stupňů, neboť jejich právní závěr je podpořen i tím, co ve svém vyjádření uvedl státní zástupce. Navíc nelze konstatovat, že by vývody odvolacího soudu odporovaly tomu, co vyjádřilo obviněným odkazované rozhodnutí, neboť ve věci posuzované se obviněný nenacházel v uzavřeném prostoru, přičemž soudy jeho tvrzení stran toho, co v kabince dělal a z jakých příčin nebyly její dveře zavřené, vyvrátily. V kontextu jejich skutkových zjištění je učiněný právní závěr o naplnění znaku objektivní stránky trestného činu výtržnictví, tj. spáchání hrubé neslušnosti na místě veřejnosti přístupném , důvodný. Nelze jej totiž považovat za rozporný s tím, jak k výkladu tohoto znaku přistupuje i komentářová literatura. Ta v návaznosti na sdělení že místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup širší okruh lidí, přičemž dostačuje že je přístupné jen určitému okruhu lidí a v určitou dobu, zdůrazňuje, že „[p]řítomnost lidí v době činu se nevyžaduje, stačí, že hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi. K naplnění skutkové podstaty trestného činu výtržnictví se nevyžaduje, aby čin pachatele skutečně viděly nebo jinak vnímaly jiné osoby. Postačí totiž jejich přítomnost na místě činu a možnost a schopnost jej vnímat (NS 11 Tdo 1149/2010).“ (viz Draštík, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, §358, marg. 13) Krom toho přístupností se ve smyslu §358 rozumí možnost vidět a slyšet projev pachatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1341/2016). V tomto smyslu z hlediska trestného činu výtržnictví možno za místo veřejnosti přístupné považovat i místa činu, která sice nejsou přímo veřejnosti přístupná ve smyslu, že by tam osoba z veřejnosti mohla vstoupit, jestliže je pachatel v tomto smyslu veřejnosti zpřístupnil anebo neučinil taková opatření, aby dění v nich nemohla veřejnost pozorovat a vnímat. Místem veřejně přístupným může být i vozidlo, jestliže pachatel učinil takové kroky, které vozidlo zpřístupnily i ostatním osobám (např. otevřel okno nebo dveře, rozsvítil interiér vozidla apod.) a které jim umožnily vnímat dění ve vozidle (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11 2012, sp. zn. 8 Tdo 1270/2012) (viz Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4509). Za místo veřejnosti přístupné je proto nutné považovat i kabinku, pokud byly její dveře pootevřené a byla tak zpřístupněna k vnímání dalším osobám.
23. Pokud obviněný rovněž namítl, že čin nebyl spáchán veřejně , pak je třeba primárně konstatovat, že soudy nižších stupňů při právním posouzení jednání obviněného tento znak neužily, sekundárně pak to, že žádná argumentace dovolatele ke zpochybnění tohoto (soudy neužitého) zákonného znaku snesena nebyla, neboť veškeré jeho úsilí bylo upřeno na zvrácení závěru o naplnění znaku spáchání činu na místě veřejnosti přístupném .
24. Druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu ( rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení ) sice obviněný rovněž uplatnil (viz bod 4.), avšak vůbec nevymezil, čeho by se měla týkat. Není úkolem dovolacího soudu, aby sám za obviněného námitky formuloval, či vzneseným výhradám, jím neuplatněný význam. Nejvyšší soud se v této části nemá k čemu vyjádřit.
V.
Způsob rozhodnutí
25. Z uvedeného hodnocení plyne, že obviněný ve svém dovolání uplatnil jednak námitky, které se s jím označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly, jednak námitky formálně podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které však byly vyhodnoceny jako zjevně neopodstatněné.
26. Vzhledem k tomu dovolací soud o mimořádném opravném prostředku obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
27. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 8. 2023
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu