ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.839.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 839/2023-598
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 10. 2023 o dovolání, které podal obviněný Bc. Tomáš Novotný , nar. 11. 2. 1980 v Hodoníně, trvale bytem Nebovidy 240, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2023, č. j. 8 To 90/2023-547, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 125/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Bc. Tomáše Novotného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2023, č. j. 4 T 125/2021-505 (dále též jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný Bc. Tomáš Novotný (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečiny zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil tak, že
jako jednatel a společník spol. LWF, s. r. o., IČ: 018 62 111, se sídlem Pr. Veselého č. p. 1254, 695 01 Hodonín, uzavřel dne 10. 3. 2017 úvěrovou smlouvu č. 33666937 se společností MONETA Auto, s. r. o., na osobní auto zn. BMW X6 XDRIVE 40D, RZ XY, vin XY, které přesně neurčeného dne v listopadu 2018 předal K. H., nar. XY, a to bez vědomí vlastníka vozidla společnosti MONETA Auto, s. r. o., i když si byl vědom, že s vozidlem nemůže žádným způsobem právně nakládat, zejména jej převádět na jinou osobu, přesto následně dne 17. 12. 2018 vystavil kupní smlouvu o tomto prodeji na částku 115 000 Kč, čímž způsobil společnosti MONETA Auto, s. r. o., škodu ve výši 383 012 Kč, přičemž K. H. posléze v období od 6. 12. 2018 do 17. 9. 2019 postupně uhradila na kupní cenu částku v celkové výši 185 910 Kč, neboť ústně byla stanovena kupní cena 550 000 Kč, avšak jakmile kupující K. H. zjistila, kdo je skutečným majitelem vozidla, začala s jeho vlastníkem společností MONETA Auto, s. r. o., jednat o jeho vrácení a vozidlo mu také dne 11. 3. 2020 vrátila, i když částka, kterou uhradila prodávajícímu, ve výši 185 910 Kč, jí do dnešního dne nebyla vrácena.
2. Za toto jednání byl obviněnému podle §206 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 16 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let, za současného uložení přiměřené povinnosti obviněnému podle §82 odst. 3 tr. zákoníku ve zkušební době podle svých sil uhradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný současně zavázán zaplatit poškozené K. H. na náhradě škody částku 185 910 Kč.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku (proti všem jeho výrokům) rozhodl Krajský soud v Brně svým rozsudkem ze dne 16. 5. 2023, č. j. 8 To 90/2023-547 (dále též jen „napadený rozsudek“ nebo „napadené rozhodnutí“). Rozsudek soudu prvního stupně byl podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud sám znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným stejnými trestnými činy podle stejných zákonných ustanovení jako soud prvního stupně a uložil mu i shodný trest a povinnost k náhradě škody poškozené K. H., to vše ovšem na podkladě mírně upraveného skutkového základu, resp. popisu skutku. Jednání obviněného bylo ve výroku napadeného rozsudku popsáno tak, že
jako jednatel a společník spol. LWF, s. r. o., IČ: 018 62 111, se sídlem Pr. Veselého č.p. 1254, 695 01 Hodonín, uzavřel dne 10. 3. 2017 úvěrovou smlouvu č. 33666937 se společností MONETA Auto, s. r. o., na osobní auto zn. BMW X6 XDRIVE 40D, RZ XY, vin XY, které přesně neurčeného dne v listopadu 2018 předal K. H., nar. XY, a to bez vědomí vlastníka vozidla společnosti MONETA Auto, s. r. o., i když si byl vědom, že s vozidlem nemůže žádným způsobem právně nakládat, zejména jej převádět na jinou osobu, přesto následně dne 17. 12. 2018 v úmyslu podvodně uzavřít kupní smlouvu uzavřel s K. H. kupní smlouvu o tomto prodeji na částku 115 000 Kč, když využil omylu K. H., která jej považovala za vlastníka osobního auta zn. BMW X6 XDRIVE 40D, RZ XY, vin XY, přičemž věděl, že vlastníkem vozidla je společnost MONETA Auto, s. r. o., což poškozené úmyslně nesdělil, čímž způsobil společnosti MONETA Auto, s. r. o., škodu ve výši 383 012 Kč, přičemž K. H. posléze v období od 6. 12. 2018 do 17. 9. 2019 postupně uhradila na kupní cenu částku v celkové výši 185 910 Kč, neboť ústně byla stanovena kupní cena 550 000 Kč, avšak jakmile kupující K. H. v květnu 2019 zjistila, kdo je skutečným majitelem vozidla, začala s jeho vlastníkem společností MONETA Auto, s. r. o., jednat o jeho vrácení a vozidlo mu také dne 11. 3. 2020 vrátila, i když částka, kterou uhradila obžalovanému vystupujícímu jako prodávající, ve výši 185 910 Kč, jí do dnešního dne nebyla vrácena.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Mgr. Marka Orsága dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., přičemž odcitoval jejich plné zákonné znění.
5. Odvolacímu soudu vytkl, že nepřípustným způsobem doplnil výrok o vině, a to konkrétně o vyjádření subjektivní i objektivní stránky trestných činů. Skutková věta obsažená v rozsudku soudu prvního stupně neobsahovala všechny znaky trestných činů, kterými byl uznán vinným. Předání vozidla poškozené a „vystavení“ kupní smlouvy nebylo trvalým vyloučením vlastníka z dispozice s věcí (vozidlem) a zároveň neznamenalo ani uvedení někoho v omyl, využití něčího omylu nebo zamlčení podstatné skutečnosti. Neodmyslitelnou součástí práva na spravedlivý proces je úplné projednání věci před soudem. Za takové projednání nelze ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04, považovat případ, kdy ve výroku o vině skutková věta neobsahuje úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění skutkové podstaty trestného činu ve smyslu §120 odst. 3 tr. ř. Obdobně judikoval i Nejvyšší soud např. ve věcech vedených pod sp. zn. 5 Tdo 429/2002, 5 Tdo 1048/2004 a 7 Tdo 184/2007. Přestože odvolání proti rozsudku podal pouze obviněný, tak krajský soud změnil rozhodnutí v jeho neprospěch. Od skutkových zjištění soudu prvního stupně se odchýlil, aniž by podle §259 odst. 3 tr. ř. sám provedl jakékoli nové důkazy nebo zopakoval podstatné důkazy provedené již dříve v hlavním líčení. Konkrétní porovnání znění obou výroků o vině s vyznačením změn je obsaženo v příloze dovolání a je z něj zřejmé, že odvolací soud hodnotil důkazy jinak než soud prvního stupně. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 12 2006, sp. zn. II. ÚS 544/05, obviněný dále zdůraznil, že ze strany odvolacího soudu šlo o obecné vyjádření subjektivní stránky trestného činu bez návaznosti na skutkové okolnosti, čímž bylo též porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Ani po úpravě skutkové věty odvolacím soudem tato podle jeho názoru nenaplňuje všechny znaky v napadeném rozsudku uvedených trestných činů.
6. Ve zbylé části dovolání obviněný velmi obsáhle zopakoval svoji předchozí odvolací argumentaci, kterou Krajský soud v Brně podle jeho názoru chybně odmítl. Výpověď poškozené K. H. označil za rozpornou, nelogickou a nevěrohodnou s tím, že v této věci jde v podstatě o situaci „tvrzení proti tvrzení“ a s ohledem na princip presumpce neviny a právo na spravedlivý proces neměl být shledán vinným. Oba soudy nesprávně uvedly, že předmětné smlouvy uzavřel obviněný, ačkoli on ve skutečnosti stranou žádného smluvního vztahu nebyl. Smlouvy neuzavřel sám za sebe a pro sebe, nýbrž jménem společnosti LWF, s. r. o. Ani jeden ze soudů se nezabýval předběžnou otázkou, zda kupní smlouva uzavřená mezi poškozenou a společností LWF, s. r. o., je platným právním ujednáním, když ve skutečnosti šlo o simulovaný právní úkon z obou stran. Pro účely výpočtu výše škody byl k důkazu proveden úřední záznam policejního orgánu č. l. 379, který jako důkaz použít nelze. Navíc se v tomto záznamu odkazuje na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 304/2001, které se však týkalo nikoli úvěrové smlouvy (jak tomu bylo zde), nýbrž smlouvy leasingové. Listinný důkaz založený na č. l. 470 až 471 (jeho komunikace se společností DATOZ, spol. s r. o.) naopak proveden nebyl, aniž by o tom bylo rozhodnuto a zdůvodněno proč. Dokazování neproběhlo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) a v řízení nebylo postupováno podle zásady oficiality, vyhledávací a materiální pravdy (§2 odst. 4, 5 tr. ř.). To ve svém důsledku vedlo k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, přičemž odvolací soud se k uvedeným námitkám obviněného postavil tak, že postup soudu prvního stupně akceptoval.
7. Pokud poškozená měla od 23. 5. 2019 k dispozici technický průkaz vozidla (tedy nepochybně již věděla, kdo je v něm zapsán jako vlastník), pak od tohoto okamžiku již nemohla jednat v omylu a její veškeré další platby po tomto datu již nemohou být škodou způsobenou trestným činem. Po dni 23. 5. 2019 platila zcela dobrovolně za nájem vozidla. Za škodu nelze považovat ani částku 11 360 Kč, kterou dne 7. 2. 2019 obviněnému zaplatila za pojištění vozu. Poškozená poskytla finanční platby společnosti LWF, s. r. o., přičemž obviněný byl pouhým platebním místem, a za toto finanční plnění měla k dispozici předmětné vozidlo. K obohacení obviněného ani společnosti LWF, s. r. o., tak vůbec nemohlo dojít. Pokud by obviněný poškozené zaplatil přisouzenou náhradu škody, byla by to naopak poškozená, kdo by se neoprávněně obohatil, neboť by měla (minimálně od 23. 5. 2019) k dispozici vozidlo a nic by za jeho užívání neplatila.
8. Pro vyvození trestní odpovědnosti je navíc stěžejní často opomíjená otázka, do jaké míry k obohacení pachatele „přispěl“ sám poškozený. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, uzavřel, že pokud jde o soukromoprávní vztah, pak je třeba trvat na tom, aby na ochranu svých majetkových zájmů primárně dbali především samotní účastníci takového vztahu. Od nich je třeba požadovat, aby postupovali obezřetně a aby dodržovali alespoň elementární zásady opatrnosti, a to zvláště, když pro to jsou snadno dosažitelné prostředky. Poškozená si přitom mohla jednoduchým přečtením osvědčení o technickém průkazu ověřit vlastníka vozidla.
9. Pokud jde o trestný čin zpronevěry, obviněný svým jednáním neodňal vozidlo z dispozice jeho vlastníka, neboť svěřením vozidla poškozené neznemožnil svěřiteli věc trvale navrátit k původnímu určení. Poškozená jako quasi-detentor naopak vozidlo na výzvu ihned vydala. Nelze opomíjet, že ne každá dispozice se svěřenou věcí proti příkazu osoby, která věc svěřila, lze bez dalšího považovat za neoprávněné přisvojení si takové věci ve smyslu §206 tr. zákoníku. V posuzovaném případě obviněný jistě porušil smluvní podmínky, ale zpronevěra je úmyslným trestným činem a orgány činnými v trestním řízení musí být zjištěno takové úmyslné jednání, jež vede ke zmaření základního účelu svěření.
10. Bez ohledu na výše uvedené měla být zohledněna zásada subsidiarity trestní represe a ultima ratio . V daném případě se nejednalo o „klasickou“ zpronevěru vozidla, kdy vlastník neví, kde se vozidlo nachází a nemůže s ním disponovat. Obviněný hodlal vozidlo zaplatit podle úvěrové smlouvy řádnými nebo mimořádnými splátkami. Jeho jediným motivem k sepsání kupní smlouvy s poškozenou byly daňové a účetní důvody k optimalizaci daní. Nikdy neměl v úmyslu z poškozené vylákat peníze a vyloučit společnost MONETA Auto, s. r. o., z výkonu jejího vlastnického práva k vozidlu.
11. V rozhodnutích soudů obou stupňů bylo uvedeno, že čin spáchal ze ziskuchtivosti, přičemž soud prvního stupně toto posoudil jako přitěžující okolnost. Jedná se o nepřípustné dvojí přičítání téže skutečnosti k tíži obviněného. Spáchání činu ze ziskuchtivosti je již obsaženo v jednom ze znaků skutkové podstaty trestných činů podvodu i zpronevěry.
12. Na závěr obviněný namítl i to, že se soudy nezabývaly otázkou doby uplynulé od spáchání skutku. Ta činila více než čtyři roky a on během této doby vedl řádný život. Mělo to být zohledněno při ukládání trestu. Místo trestu odnětí svobody mu mohl být uložen trest peněžitý, který se v tomto případě přímo nabízel.
13. S ohledem na uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně a všechna další rozhodnutí na tyto rozsudky obsahově navazující, a poté aby buď sám obviněného postupem podle §265m odst. 1 tr. ř. zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., nebo aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než jím navržené rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
14. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyššímu soudu sdělil, že nevyužívá svého oprávnění ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání obviněného se vyjadřovat nebude. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí o dovolání učinil v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
15. Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda je dovolání v této trestní věci přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na určeném místě a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje všechny obsahové náležitosti podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., a to včas a na místě, kde lze takové podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
16. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto následně hodnotil, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.
17. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
IV.
Důvodnost dovolání
18. Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že námitky obviněného lze formálně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ve všech třech jeho alternativách, a část z nich i pod důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
19. Námitky dovolatele jsou soustředěny primárně do oblasti dokazování (skutkové), přičemž se poukazuje na údajný zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními a částečně i na to, že soudy nižších stupňů údajně nedůvodně odmítly provést obviněným navržený důležitý důkaz a že jeden z provedených důkazů, na němž soudy založily svá skutková zjištění, je procesně nepoužitelný. Až na tuto argumentaci v zásadě navazuje (vychází z ní) tvrzení, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jinými slovy, bude-li jinak posouzen skutkový stav (ve prospěch obviněného ve smyslu jeho skutkových námitek), pak nebude namístě použitá právní kvalifikace (nebude se jednat o žádný trestný čin). Takovouto konstrukci však nelze přijmout a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. na jejím základě nelze dovodit. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat pouze to, že skutek, jak byl soudem zjištěn , byl chybně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Většina námitek obviněného však ve skutečnosti směřuje pouze k tomu, že soudy nižších stupňů údajně vadně zjistily skutkový stav, tedy se vztahuje pouze k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (případně se s dovolacími důvody podle §265b tr. ř., jak bude dále rozvedeno, zcela míjí).
20. Nejvyšší soud každopádně v posuzované věci žádný, natož pak zjevný, rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neshledal. Rovněž tak nezjistil, že by nebyly nedůvodně provedeny podstatné důkazy navržené obviněným, že by podstatná skutková zjištění byla založena na procesně nepoužitelných důkazech, ani že by správně zjištěné jednání obviněného bylo vadným způsobem právně kvalifikováno, resp. že by napadené rozhodnutí, případně rozhodnutí soudu prvního stupně, spočívalo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Nebyl zde proto žádný důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat.
21. Je třeba připomenout, že o tzv. zjevný rozpor ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde pouze tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, když tato skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když jsou tato zjištění opakem toho, co je obsahem provedených důkazů apod. Musí se tedy jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Dovolání je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.
22. V projednávaném případě se obviněný domáhá evidentně především právě toho, aby provedené důkazy byly zhodnoceny jiným (jeho představám lépe vyhovujícím) způsobem. Prosazuje přitom vlastní skutková tvrzení, aniž by ovšem zohlednil všechny relevantní důkazy nejen jednotlivě, ale zejména i v jejich logickém souhrnu a ve vzájemných souvislostech. Toto naopak správně učinily soudy nižších stupňů.
23. Jak zdůraznil Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (jehož porušení obviněný též namítá) nelze vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení, resp. že mu zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám. Je jím zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, což se ovšem v projednávané trestní věci stalo.
24. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral je, porovnával je s obhajobou obviněného a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že Městský soud v Brně a Krajský soud v Brně v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí dostatečně podrobně, logicky a přesvědčivě vyložily, na základě jakých důkazů uznaly obviněného vinným ze spáchání předmětného jednání, jak tyto důkazy hodnotily a na základě čeho mají za vyvrácenou obhajobu obviněného. I podle názoru Nejvyššího soudu bylo dokazování provedeno v dostatečném rozsahu a učiněná skutková zjištění mají odpovídající obsahové zakotvení v provedených důkazech, na něž soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích zcela konkrétně odkázaly. Pokud za dané situace založily rozhodnutí o vině obviněného především na výpovědi poškozené K. H. v kombinaci s řadou listinných důkazů (vztahujících se k oběma řešeným trestným činům), pak jim nelze nic vytknout. Nejvyšší soud souhlasí se závěrem, že pravdivá a věrohodná je výpověď poškozené, zatímco obhajoba obviněného je účelová, nevěrohodná a provedenými důkazy bez pochybností vyvrácená. Dovolateli zcela jistě nelze přisvědčit, pokud tvrdí, že skutková zjištění soudů jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, že soudy hodnotily tyto důkazy svévolně, bez akceptovatelného racionálního logického základu apod. Je tomu právě naopak.
25. Soud prvního stupně i soud odvolací si byly vědomy všech zásadních skutečností zmiňovaných obviněným nyní shodně i v jeho dovolání. Jediné novum představuje námitka údajně nepřípustného doplnění popisu skutku odvolacím soudem. Jinak obviněný v dovolání pouze opakuje svoji dřívější argumentaci (s níž se ve věci rozhodující soudy podle jeho názoru správně nevypořádaly). Počínaje částí označenou „k bodu 4.b)“ na str. 3 dovolání se jedná v podstatě o totožný text jako v odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, ve druhé části doplněný pouze o jeho nesouhlas s tím, jak se s touto jeho odvolací argumentací vypořádal soud druhého stupně. Ve skutečnosti vůbec nejde o situaci, že by z provedených důkazů vyplývalo něco jiného, než s čím oba soudy nižších stupňů pracovaly a z čeho při svém rozhodování vycházely. Podstata dovolání obviněného spočívá toliko v polemice se způsobem, jakým soudy provedené důkazy zhodnotily. Argumentace obviněného není ničím jiným než pokračováním jeho stále stejné obhajoby, opakováním argumentů vznesených již v dřívějších fázích trestního řízení, s nimiž se ovšem soudy nižších stupňů vypořádaly. Nejvyšší soud mnohokrát ve svých předchozích rozhodnutích zdůraznil, že za této situace jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
26. Závěr soudů nižších stupňů, že se obviněný dopustil jednání popsaného ve výroku o vině, je správný, a správná je i použitá právní kvalifikace. Skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí, a to bez jakýchkoli důvodných pochybností. Nejvyšší soud se v podstatném ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů a odkazuje na relevantní pasáže odůvodnění jejich rozhodnutí (viz str. 10 až 19 napadeného rozsudku odvolacího soudu a str. 5 až 6 rozsudku soudu prvního stupně).
27. Problematikou potřeby reakce (odpovědí) na stále se opakující argumenty (otázky) obviněných se opakovaně zabýval i Ústavní soud. Například ve svém usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, zdůraznil, že ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (viz např. věc řešená před ESLP García proti Španělsku). Totožné stanovisko Ústavní soud zaujal i ve svém usnesení ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16 (zde s odkazem rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle proti Finsku) a řadě jiných. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak to tím spíše platí pro řízení dovolací, je-li zjištěno, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám obviněného věnovaly dostatečnou pozornost.
28. Odůvodnění dovolání obviněného je velmi obsáhlé, přičemž jeho velká část je věnována rekapitulaci obsahu jednotlivých provedených důkazů, co z těchto důkazů podle obviněného plyne, jaká skutková zjištění lze na jejich základě podle něj učinit, jaká odlišná zjištění učinily soudy a proč je jejich hodnocení (s odkazem na jednotlivé body odůvodnění jejich rozhodnutí) podle jeho názoru chybné. Ve smyslu výše uvedeného není důvodné se detailně, bod po bodu, zabývat jednotlivými pasážemi odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, jejich dílčími hodnotícími úvahami, konkrétními použitými formulacemi apod. Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.). Shora zmíněná rozsáhlá polemika obviněného s hodnotícími úvahami ve věci rozhodujících soudů a jeho vlastní hodnotící úvahy, na jejichž základě dospívá k závěru o své nevině (že měl být zproštěn obžaloby), v žádném případě nevyžadují obdobně podrobnou a rozsáhlou reakci Nejvyššího soudu v odůvodnění tohoto usnesení. Znovu lze odkázat na již citovanou judikaturu ESLP i tuzemského Ústavního soudu, podle níž právo na odůvodnění rozhodnutí ve smyslu práva na spravedlivý proces rozhodně nelze chápat tak, že soudy vždy musejí podrobně reagovat na každý argument obviněného. Pokud by Nejvyšší soud k tomuto přistoupil a sám se znovu vyjadřoval k jednotlivým skutkovým i právním námitkám obviněného, na základě čeho je považuje za vyvrácené apod., znamenalo by to, že by fakticky fungoval jako další „odvolací instance“, což však samozřejmě není jeho úkolem.
29. Nad rámec toho, co v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí uvedly soudy prvního a druhého stupně, tak považuje Nejvyšší soud za potřebné učinit už jen několik poznámek.
30. Především je třeba se vyjádřit k zásadnímu argumentu obviněného, že odvolací soud nepřípustným způsobem rozšířil (doplnil) popis skutku oproti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím podle obviněného došlo k porušení zákazu reformationis in peius , když odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podal pouze on, a v důsledku toho pak i k porušení jeho práva na spravedlivý proces. S tímto názorem se však Nejvyšší soud neztotožnil. Ve skutečnosti totiž nedošlo k žádné změně rozhodnutí v neprospěch obviněného. Ten byl odvolacím soudem uznán vinným na stejném skutkovém základě stejnými trestnými činy a byl mu uložen i shodný trest jako v rozsudku soudu prvního stupně, pouze byl upřesněn popis skutku tak, aby lépe odpovídal použité právní kvalifikaci, aby v něm byly výstižně uvedeny okolnosti vyjadřující všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu (vyplývající ovšem ze zjištění správně učiněných již soudem prvního stupně). Ze znění výroku rozsudku soudu prvního stupně bylo jasně zřejmé, že obviněný předmětné vozidlo prodal poškozené K. H. za situace, kdy věděl, že toto nesmí učinit, neboť jeho vlastníkem je společnost MONETA Auto, s. r. o., která k tomu nedala souhlas, jakož i to, že poškozené K. H. tuto naprosto zásadní skutečnost nesdělil a naopak vystupoval tak, jako by vlastníkem vozidla byla „jeho“ společnost LWF, s. r. o. – viz přelom str. 1 a 2 rozsudku Městského soudu v Brně, kde bylo v návaznosti na dřívější konstatování o uzavření kupní smlouvy se společností LWF, s. r. o. (zastoupené obviněným) doslova uvedeno „… avšak jakmile kupující K. H. zjistila, kdo je skutečným majitelem vozidla, začala s jeho vlastníkem společností MONETA Auto, s. r. o. jednat …“. Není pravdou, že by se odvolací soud v napadeném rozsudku odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně. Právě naopak zjevně vycházel ze skutkového stavu, jak byl tímto soudem správně zjištěn. Městský soud v Brně předmětná zjištění o podvodném úmyslu a podvodném jednání obviněného vůči poškozené K. H. prokazatelně učinil, výslovně je zmínil a podrobněji je rozvedl na str. 5 až 6 svého rozsudku, pouze je bohužel ne zcela dostatečně vyjádřil ve výroku o vině v rámci popisu skutku obviněného. Tento nedostatek pak správně napravil soud odvolací, který ve svém výroku o vině (v popisu skutku obviněného) podstatně lépe vyjádřil všechny znaky skutkové podstaty dotčeného trestného činu podvodu, jeho objektivní a subjektivní stránku. Nejednalo se o pouhé obecné vyjádření subjektivní stránky trestného činu bez návaznosti na skutkové okolnosti, jak tvrdí dovolatel s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. II. ÚS 544/05. Naopak, jak už bylo řečeno, daná změna popisu skutku vycházela ze skutkových okolností správně zjištěných již soudem prvního stupně.
31. V této souvislosti je třeba zmínit nedávné velmi podstatné rozhodnutí Ústavního soudu, a to konkrétně jeho nález ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/22. Za obdobné procesní situace (jako je řešena v této věci) zde bylo konstatováno následující. Je třeba od sebe terminologicky odlišit základní pojmy používané v trestním řízení – skutek a popis skutku. Podstatu skutku tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva. Popisem skutku se naproti tomu rozumí stručné a výstižné vyjádření skutku, tedy popsání všech skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty. Zatímco skutek je tedy výsečí minulé reality, jeho popis je vyjádřením rozhodných okolností, které jej individualizují, tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, které činí orgány činné v trestním řízení v příslušných procesních dokumentech (usnesení o zahájení trestního stíhání, obžaloba, meritorní rozhodnutí). Trestní stíhání se vede pro skutek, nikoliv pro jeho popis. K porušení zákazu reformationis in peius může dojít jen tehdy, činí-li v trestním řízení soud, který je tímto zákazem vázán, zcela nová skutková zjištění, která následně v neprospěch pachatele promítne do popisu skutku. Porušením tohoto zákazu naopak nemůže být doplnění popisu skutku o skutková zjištění, která již před nastoupením účinků tohoto zákazu soud učinil.
32. Toto rozhodnutí Ústavního soudu lze na nyní projednávanou trestní věc dovolatele přiléhavě aplikovat. Veškerá podstatná skutková zjištění, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozsudku a na jejichž základě uzavřel, že se obviněný předmětného skutku dopustil a že tento vykazuje znaky trestného činu podvodu (včetně zjištění, že obviněný jednal v podvodném úmyslu a že využil omylu poškozené K. H. ohledně vlastnictví vozidla, když ji o tom, kdo je skutečným vlastníkem, úmyslně neinformoval), učinil již soud prvního stupně ve svém odsuzujícím rozsudku ze dne 6. 2. 2023. Tato skutková zjištění tedy byla soudem učiněna dříve, než nastoupily účinky zákazu reformationis in peius . Ústavní soud ve výše citované věci výslovně aproboval názor Nejvyššího soudu, že doplnění popisu skutku o skutečnosti, které soud prvního stupně sice vzal za prokázané, ale výslovně je neuvedl ve výrokové části rozsudku (nýbrž jen v jeho odůvodnění), nelze považovat za porušení zákazu reformationis in peius .
33. K námitce obviněného, že soudy neprovedly jím navržený listinný důkaz založený na č. l. 470 až 471, se patří uvést jednak to, že touto námitkou se zabýval již odvolací soud (viz odst. 9 na str. 10 až 11 napadeného rozsudku) a jednak, a to především, že evidentně nejde o důkaz podstatný, tj. takový, který by mohl mít vliv na skutková zjištění, jež jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jedná se o emailovou komunikaci mezi obviněným a zástupcem společnosti DATOZ, spol. s r. o., která sice dokládá, co obviněný této společnosti (zastupující v daném okamžiku poškozenou MONETA AUTO, s. r. o.) sdělil, avšak až v únoru 2020, tedy dlouho po spáchání (dokonání) předmětného trestného činu zpronevěry (obviněný vozidlo předal poškozené K. H. již v listopadu 2018 a písemná kupní smlouva byla datována 17. 12. 2018). Za tohoto stavu jistě nelze dojít k závěru, že by zde byla vada v podobě opomenutých podstatných důkazů [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě], jak tvrdí obviněný.
34. Přisvědčit nelze ani tomu, že ve výroku napadeného rozsudku chybí popis objektivní a subjektivní stránky jakéhokoli trestného činu. Pokud jde o trestný čin podvodu, lze prakticky už jen odkázat na výše uvedené. V popisu skutku ve výroku napadeného rozhodnutí odvolacího soudu jsou všechny znaky tohoto trestného činu popsány naprosto dostatečně. Totéž lze konstatovat i ve vztahu k trestnému činu zpronevěry. Smysl argumentace obviněného, že předáním vozidla poškozené K. H. a s tím spojeným podpisem kupní smlouvy (což je uvedeno ve výroku odsuzujícího rozhodnutí) ještě nevyloučil vlastníka vozu – společnost MONETA Auto, s. r. o., z dispozice s věcí, není Nejvyššímu soudu příliš zřejmý. V rozsudcích obou soudů nižších stupňů (nejen v odůvodnění, ale i přímo ve výrocích o vině) bylo jasně uvedeno, že obviněný dobře věděl, kdo je vlastníkem vozu a že podle úvěrové smlouvy (kterou jménem společnosti LWF, s. r. o., sám podepsal) s ním nesmí bez předchozího souhlasu společnosti MONETA Auto, s. r. o., jakkoli právně nakládat, zejména jej nesmí prodat, pronajmout, půjčit či jakkoliv jinak dát do dispozice jiné osobě, a že tuto povinnost zásadním způsobem porušil – vůz předal do trvalé dispozice poškozené K. H., před níž předstíral, že vlastníkem vozidla je „jeho“ společnost LWF, s. r. o. S předmětným vozidlem tedy prokazatelně nakládal v rozporu s účelem, za nímž mu bylo svěřeno. Nakládal s ním tak, jako by byl jeho vlastníkem. Poškozenou MONETA Auto, s. r. o., o svém postupu nijak neinformoval, tudíž tato společnost (resp. její odpovědní pracovníci) vůbec netušila, kde se nachází její majetek a jak je s ním nakládáno. Skutečnost, že nakonec získala předmětné vozidlo zpět do své dispozice relativně snadno (zejména díky přístupu poškozené K. H.), nehraje z hlediska naplnění znaků trestného činu zpronevěry žádnou roli.
35. Další námitky obviněného směřovaly proti způsobu stanovení výše škody, a to ve vztahu k oběma projednávaným trestným činům. V případě trestného činu zpronevěry lze s argumentací obviněného souhlasit potud, že úřední záznam policejního orgánu založený na č. l. 379 až 380 není možné považovat za procesně použitelný důkaz, na němž by soudy mohly založit svá rozhodnutí. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 4, odst. 16 a str. 5, odst. 22) ovšem nevyplývá, že by tento soud vycházel z výpočtu výše škody policejním orgánem bez dalšího (ve smyslu, že dotčený úřední záznam výši škody prokazuje). Zřejmé je, že se ztotožnil s výpočtem zde uvedeným, který považoval za správný. Stejné stanovisko zaujal zjevně i soud odvolací, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku na str. 11, odst. 10. Obviněný ve svém dovolání (stejně tak jako předtím ani v odvolání) neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by správnost předmětného výpočtu zpochybnily. Každopádně nejde o skutkové zjištění, které by v řešeném případě mohlo vést k závěru o jiné právní kvalifikaci činu (které by bylo určující pro naplnění znaků trestného činu), neboť to, že hodnota vozidla v době činu výrazně převyšovala 100 000 Kč [spodní hranice větší škody podle §138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku] a nedosahovala částky 1 000 000 Kč [spodní hranice značné škody podle §138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku], tj. že činem byla způsobena větší škoda a byla tak naplněna kvalifikovaná skutková podstata trestného činu podle §206 odst. 3 tr. zákoníku, je mimo veškerou pochybnost. O povinnosti obviněného k náhradě škody vůči poškozené MONETA Auto, s. r. o., rozhodováno nebylo. Za lichou je třeba označit i navazující námitku dovolatele, že při výpočtu výše škody nemělo být postupováno podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. Tpjn 301/2001, když toto se týkalo leasingové smlouvy a v daném případě šlo o smlouvu úvěrovou. Shodnou námitku obviněný uplatnil již ve svém odvolání a Krajský soud v Brně se s ní správně vypořádal (viz str. 11, odst. 10 odůvodnění jeho rozsudku). Navíc nelze přehlédnout, že pokud by zmíněné stanovisko trestního kolegia na tento případ aplikováno nebylo, muselo by se při stanovení výše škody způsobené trestným činem zpronevěry vycházet z celé obvyklé (tržní) ceny dotčeného vozidla, tedy by tato škoda činila 632 800 Kč (viz znalecký posudek č. l. 167 a násl.) a nikoli jen 383 012 Kč, jak soudy uzavřely. Zpochybněním postupu, který soudy nižších stupňů zvolily, tak obviněný napadá rozhodnutí prakticky ve svůj neprospěch, což ovšem není přípustné.
36. Pokud jde o škodu způsobenou trestným činem podvodu, obviněný namítl především to, že od 23. 5. 2019 poškozená K. H. prokazatelně věděla, že vlastníkem vozu je společnost MONETA Auto, s. r. o. (neboť již měla k dispozici velký technický průkaz vozidla), tudíž veškeré její platby k jeho rukám po tomto datu již nelze včítat do způsobené škody, neboť se jednalo o dobrovolné platby za užívání vozidla. Do výše škody podle dovolatele nepatří ani částka 11 360 Kč, kterou mu poškozená zaplatila dne 7. 2. 2019 na pojištění vozu. Další argumentace pak spočívala v tom, že od poškozenou zaplacených částek je třeba odečíst částku odpovídající tomu, že v daném období měla vozidlo ve svém užívání. Pokud by jí nyní on zaplatil náhradu škody, jak mu bylo v napadeném rozhodnutí uloženo, došlo by na straně poškozené k bezdůvodnému obohacení, neboť by tak vozidlo užívala celou dobu vlastně zadarmo. Ani s těmito námitkami nelze souhlasit. Podle skutkových zjištění soudů totiž obviněný poškozenou K. H. uváděl v omyl i po výše uvedeném datu 23. 5. 2019, tj. poté, co poškozená skutečně zjistila, kdo je vlastníkem vozidla. Z výpovědi poškozené v hlavním líčení vyplynulo, že ji obviněný přesvědčoval, ať mu dál posílá domluvené splátky, že všechno bude v pořádku, vše se vyřeší, auto bude nakonec opravdu její, přičemž „mlžil“, jestli má vozidlo od MONETA Auto, s. r. o., na leasing či spotřebitelský úvěr, apod. Jakkoli toto nebylo vyjádřeno přímo v popisu skutku ve výroku rozsudku, nepochybně se jedná o součást téhož podvodného jednání (skutku), které v odsuzujícím rozhodnutí popsáno je. V té souvislosti lze opětovně odkázat na to, co již bylo uvedeno výše, že je třeba rozlišovat mezi pojmy skutek a popis skutku. Za podvodné jednání po datu 23. 5. 2019 (a s tím související způsobení škody – vylákání dalších částek od poškozené) nelze obviněného zvlášť trestně stíhat, a to s ohledem na zásadu ne bis in idem (překážku rei iudicatae ). Nepochybně se jedná o tentýž skutek (resp. jeho součást), za který byl odsouzen napadeným rozsudkem, a celá částka 185 910 Kč je jeho následkem. Co se pak týče námitky, že od soudy vypočtené škody by měla být odečtena, zjednodušeně řečeno, „hodnota nájmu“ vozidla, tak je třeba v první řadě zdůraznit, že je nutné vycházet z reálně nastalé situace a nikoli z hypotéz obviněného. Z žádného z provedených důkazů nelze dovodit, že by poškozená K. H. za dané situace měla zájem o prostý nájem předmětného vozu, tj. že by vydávala vysoké desítky tisíc korun jen za možnost jeho dočasného užívání, včetně nezbytného pojištění. Je tomu právě naopak. Z její výpovědi v hlavním líčení dne 28. 11. 2022 jasně plyne, že měla zájem pouze o koupi vozidla a peníze obviněnému posílala v přesvědčení, že jde o splátky dojednané kupní ceny ve výši 550 000 Kč. Pokud s ní obviněný později řešil možnost „započtení“ nějaké části jí uhrazených splátek jako nájemného za užívání vozu, tak to jednoznačně odmítla. Takovéto vozidlo by si do nájmu nikdy nevzala, a to mj. i proto, že v té době měla k dispozici jiný vůz. Veškeré peníze obviněnému posílala jen kvůli tomu, aby dané vozidlo zn. BMW získala do svého vlastnictví. Za této situace je třeba za škodu způsobenou trestným činem podvodu považovat veškeré platby související s vozidlem (včetně nákladů na jeho pojištění), které poškozená obviněnému na základě jejich ústního ujednání poslala. Splnění uložené povinnosti k náhradě škody obviněným v žádném případě nebude bezdůvodným obohacením poškozené, nýbrž reparací reálně vzniklé škody na jejím majetku. S námitkou údajného promlčení nároku poškozené na náhradu škody se vypořádal již odvolací soud (viz str. 19, odst. 28 jeho rozsudku). Tvrzení obviněného navíc vychází z nesprávného předpokladu (z jeho vyvrácené obhajoby), že poškozená od začátku věděla, že jí uzavíraná kupní smlouva je absolutně neplatná, a zároveň přehlíží zásadní fakt, že výrok o povinnosti k náhradě škody je založen na jeho nikoli smluvní, nýbrž deliktní (trestní) odpovědnosti. Stejně jako i na jiných místech je veškerá argumentace obviněného založena na tom, že z jeho strany nešlo o žádný trestný čin, že se jednalo o běžný občanskoprávní vztah. Tak tomu ovšem evidentně nebylo.
37. Námitka obviněného, že se soudy nezabývaly dlouhou dobou uplynulou od spáchání řešeného jednání a že mu vzhledem k tomu mohly místo trestu odnětí svobody uložit trest peněžitý, se jednak nachází mimo zákonem vymezené dovolací důvody a jednak je obecně nedůvodná. Časový odstup vyhlášení odsuzujícího rozsudku od spáchání činu (zhruba čtyři roky) rozhodně není natolik extrémní, aby bylo třeba jej jakkoli zohledňovat ve prospěch obviněného v souvislosti s úvahou o druhu ukládaného trestu. Pokud jde o jeho výměru, soudy nižších stupňů rozhodly poměrně benevolentně, pokud obviněnému za oba úmyslné trestné činy (přičemž na každý z nich trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody od jednoho roku do pěti let) uložily úhrnný trest odnětí svobody ve výměře pouhých 16 měsíců, tj. v jedné dvanáctině zákonné trestní sazby. Úkony trestního řízení byly v této věci zahájeny v březnu 2020, a to na základě trestního oznámení poškozené MONETA Auto, s. r. o. (č. l. 1), a rozsudek soudu prvního stupně byl vyhlášen v březnu 2023, tj. prakticky přesně po třech letech. Časová prodleva zhruba jednoho roku mezi spácháním činu a podáním trestního oznámení byla do značné míry zapříčiněna chováním obviněného, když poškozená K. H. mu na základě jeho slibů a přesvědčování nejprve dál posílala splátky kupní ceny vozu (viz výše) a na poškozenou MONETA Auto, s. r. o., se obrátila až na začátku roku 2020, kdy nastalou situaci vyhodnotila už jako bezvýchodnou. V žádném případě nelze hovořit o tom, že by došlo k porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu, že jeho věc nebyla soudy projednána v přiměřené lhůtě.
38. S dovolatelem lze naopak souhlasit v tom, že soud prvního stupně pochybil, pokud mu jako přitěžující okolnost přičetl, že trestné činy spáchal ze ziskuchtivosti (viz str. 6, odst. 25 rozsudku Městského soudu v Brně). Vzhledem k charakteru trestné činnosti, jíž byl obviněný uznán vinným, se zištný motiv pachatele samozřejmě předpokládá. Každopádně však nejde o pochybení podstatné a už vůbec ne takové, které by naplňovalo některý z dovolacích důvodů. Jak už bylo řečeno, trest, který soudy nižších stupňů obviněnému vyměřily v pouhé jedné dvanáctině zákonné trestní sazby, je sankcí vysloveně mírnou, a je zřejmé, že žádné skutečně podstatné přitěžující okolnosti (s výjimkou spáchání více trestných činů) k jeho tíži nezohlednily.
39. Poslední námitkou obviněného, která má podle něj naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a ke které je třeba se podrobněji vyjádřit, je údajně chybná aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku. Podle názoru obviněného nemělo být jeho jednání vůbec posouzeno jako trestné s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio . S tím evidentně souvisí i jeho další argumentace (byť byla uvedena zvlášť na jiném místě dovolání), že při posuzování jeho trestní odpovědnosti ve vztahu k trestnému činu podvodu mělo být zohledněno to, do jaké míry ke vzniku následku (ke škodě na vlastním majetku) přispěla sama poškozená K. H. Ta si podle obviněného mohla při elementární obezřetnosti snadno ověřit, kdo je skutečným vlastníkem vozidla. Pouhým přečtením si malého technického průkazu mohla zjistit, že v něm uvedený provozovatel vozidla není shodný s vlastníkem. V té souvislosti obviněný odkázal na tři různá rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž bylo konstatováno, že na ochranu svých majetkových práv by měli primárně dbát zejména samotní účastníci soukromoprávních vztahů, kteří by měli postupovat obezřetně a dodržovat alespoň elementární zásady opatrnosti. Ani této dovolací argumentaci nemohl Nejvyšší soud přiznat opodstatnění.
40. Jak vyplývá ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Tak tomu ovšem v případě jednání dovolatele není. U obou trestných činů, jimiž byl uznán vinným, naplnil znaky nejen základních, ale i kvalifikovaných skutkových podstat – konkrétně podle §206 odst. 3 a §209 odst. 3 tr. zákoníku, v důsledku způsobení vyšší škody. To sice ještě samo o sobě neznamená, že je bezpodmínečně třeba uplatnit trestněprávní odpovědnost (že uplatnění odpovědnosti podle jiných právních přepisů nemůže být dostačující), nemalý význam to však jistě má. Trestným činem podvodu obviněný způsobil škodu 185 910 Kč [tj. ve výši téměř dvojnásobku minimální hranice větší škody ve smyslu §138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku] a trestným činem zpronevěry ještě podstatně vyšší škodu 383 012 Kč (tj. ve výši téměř čtyřnásobku zmíněné minimální hranice větší škody), což závažnost jeho jednání významně zvyšuje. Nejsou zde žádné mimořádné okolnosti, které by mohly resultovat v závěr, že jednání obviněného z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům daných skutkových podstat.
41. Nepřípadný je i související odkaz obviněného na některá dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu. V první věci sp. zn. 7 Tdo 486/2010 byla posuzována poněkud odlišná situace. Jednalo se o koupi nemovitosti a ve spojitosti s tím o převzetí zálohy na kupní cenu ve výši 1 000 000 Kč obviněným, který poškozeným nesdělil (výslovně je sám z vlastní iniciativy neupozornil, když poškození se na to ovšem neptali), že k dané nemovitosti existují určitá práva třetích osob. V té souvislosti bylo zdůrazněno, že skutečný stav (právní zatížení nemovitosti) si poškození mohli velmi snadno zjistit z veřejně dostupných údajů v katastru nemovitostí. V nyní řešené věci však dovolatel aktivně předstíral (u poškozené K. H. vzbudil dojem), že „jeho“ společnost LWF, s. r. o., je vlastníkem předmětného vozidla. S ohledem na okolnosti činu, především blízkou znalost osoby obviněného (byl mezi nimi kolegiální vztah a až do té doby také naprostá důvěra) poškozená nepojala žádné podezření, že to, co jí obviněný sděluje, by nemusela být pravda, že by z jeho strany mohlo jít o jednání podvodné. Z toho, že si v osvědčení o technickém průkazu vozidla nevšimla, že v kolonce, zda je provozovatel vozidla shodný s jeho vlastníkem, byla zaškrtnuta alternativa „ne“, jistě nelze dovozovat, že by nedbala ani elementární opatrnosti a zásadním způsobem tak přispěla ke vzniku škody na svém majetku. Údaje o vlastníkovi vozidla rovněž nemohla zjistit tak jednoduše, jako je tomu v případě vlastnictví nemovitosti, kde má každý snadný přístup do veřejně přístupného registru. Soukromoprávní základ skutku v tomto konkrétním případě zjevně neodpovídá těm judikaturou Nejvyššího soudu vymezeným specifickým případům, v nichž bylo možné uvažovat o přepětí trestní represe, resp. o nepřiměřené ingerenci veřejné moci do ryze soukromých záležitostí jednotlivců (účastníků soukromoprávního vztahu) a nepřípustném suplování nedostatečné péče o vlastní záležitosti tím z nich, jehož majetková sféra byla v důsledku činu zasažena. Jak konstatoval Ústavní soud v již výše zmíněném nálezu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/22, dotčená rozhodnutí Nejvyššího soudu rozhodně nelze interpretovat tak, že by trestní postih pachatele byl vyloučen vždy, když na straně poškozeného došlo při jednání s pachatelem k pochybení svědčícímu o nedostatečné obezřetnosti. Platí to tím spíše v případech, kdy poškozenou stranou nebyla bankovní instituce ani jiný podnikatelský subjekt, nýbrž fyzická osoba, u níž pachatel využil blízkého vztahu. Nižší míra obezřetnosti poškozené K. H. byla nepochybně dána jednak blízkým kolegiálním vztahem k obviněnému a jednak byla i důsledkem manipulace, jíž se obviněný vůči ní dopustil. Pokud jde o další obviněným odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, toto se týkalo případu zcela odlišného, kdy na straně poškozené byl bankovní ústav a šlo o poskytnutí úvěru obviněnému tzv. online bez jakéhokoli bližšího ověření jeho bonity ze strany banky. Na nyní projednávanou věc je toto rozhodnutí zcela neaplikovatelné. Totéž platí i o posledním rozhodnutí, které obviněný ve svém dovolání zmínil, a to usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 4 Tdo 85/2017. Zde bylo dokonce naopak zdůrazněno, že v případě poškozeného – fyzické osoby (jednalo se o podvodné vylákání peněžních částek) nelze po poškozeném žádat absolutní obezřetnost, neboť takový požadavek by znamenal, že účastníci občanskoprávních vztahů by se nikdy nemohli stát obětí trestných činů podvodu či zpronevěry.
42. Všechna výše uvedená konstatování ústí v závěr, že rozsudek soudu prvního ani druhého stupně netrpí vadami, které by naplňovaly dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) resp. h) tr. ř.
V.
Způsob rozhodnutí
43. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 10. 2023
Mgr. Pavel Göth
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Ondřej Círek