ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.943.2023.1
6 Tdo 943/2023-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 11. 2023 o dovolání obviněného T. B. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 7 To 1/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 22 T 5/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 22 T 5/2021, byl obviněný T. B. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl podle §140 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění z České republiky na dobu deseti let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla A. L. S., nar. XY, odkázána se svým nárokem (na náhradu škody) na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu se obviněný zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že
dne 28. 11. 2020 kolem 22:30 hodin v XY č. p. XY, v zadní části restaurace sloužící jako neoficiální ubytovna pro zahraniční dělníky, v reakci na vyhrocenou situaci provázenou vzájemnou fyzickou a verbální agresí, v prudkém afektu napadl velkou intenzitou nožem o celkové délce 26 cm a délkou čepele 15 cm, který uchopil v okamžiku, kdy nebyl ohrožován, neozbrojeného L. S., narozeného XY, a nečekaně jej bodnul do hrudníku v úrovni druhého žebra 3 cm od střední čáry vlevo, přičemž v průběhu bodného kanálu, který probíhal zleva dopředu, shora dolů a lehce ke střední čáře, došlo k průbodu horního laloku levé plíce a k průbodu oblouku hrudní srdečnice, když bezprostřední příčinou smrti L. S., který na místě během několika málo minut zemřel, byl šok z nadměrných krevních ztrát při bodném poranění levé plíce a hrudní osrdečnice, přičemž smrti poškozeného nebylo možné zabránit žádným způsobem.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 22 T 5/2021, podal obviněný v rozsahu výroků o vině a trestu odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 7 To 1/2022, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 7 To 1/2022, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Vytkl i tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a na jejich podkladě učiněnými skutkovými zjištěními, a tedy i s jejich následným právním posouzením.
5. Dovolatel nejprve zopakoval svou odvolací argumentaci. To, že nalézací soud chybně popsal průběh konfliktu s poškozeným, že nedůvodně odmítl obhajobu a že nepřezkoumatelným způsobem, nevyplývajícím z provedených důkazů, dovodil, že poškozený byl dovolatelem napaden nožem velkou intenzitou, a to nečekaně a v okamžiku, kdy poškozený nebyl ozbrojen a kdy dovolatele neohrožoval. Takový závěr je založen na v trestním řízení nepřípustných domněnkách, chybné orientaci soudu v prostoru místa činu, především v chybném umístění zajištěných stop na místě činu, jakož i v nekritickém hodnocení nevěrohodné výpovědi jediného očitého svědka V. T., který při svém výslechu vědomě opomněl rozhodnou skutečnost – že poškozený, tj. jeho kamarád z dětství, na dovolatele jako první zaútočil s nožem, který zlehčoval počínání poškozeného, a ačkoliv se osobně zapojil do konfliktu tím, že poškozeného z dovolatele strhl, tak tvrdil, že v okamžiku, kdy poškozený prokazatelně pokračoval v útoku, měl zapínat varnou konvici. Podle mínění dovolatele nalézací soud pochybil i tím, že nevyvinul větší snahu v zajištění přítomnosti svědka V. T. při hlavním líčení, ať již osobně či prostřednictvím videokonference. Jedná se o jediného očitého svědka, jehož výpověď v procesním postavení svědka je významně rozporná s jeho výpovědí při prověrce na místě podle §104e tr. ř. Postup soudu, který výpověď svědka podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. přečetl, je tak předčasný a procesně chybný. Dovolatel namítl, že nalézací soud vyjádřil negativní náhled na postup dovolatele, který v přípravném řízení využil svého práva a nevypovídal. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že jeho obhajoba nebyla provedenými důkazy vyvrácena, přičemž soud na základě nesprávných skutkových zjištění nesprávně dospěl k závěru o naplnění skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Soud patřičně nezdůvodnil, proč odmítl obhajobu, podle níž dovolatel jednal v nutné obraně podle §29 tr. zákoníku, případně v rámci privilegované skutkové podstaty trestného činu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku, a to vzhledem k předchozímu jednání poškozeného vůči jeho osobě.
6. Dále se dovolatel zaměřil na dovoláním napadené rozhodnutí. Konstatoval, že Vrchní soud v Praze, ačkoliv v řadě skutečností dal obhajobě za pravdu (např. chybné umístění nože s modrou rukojetí na místě činu), uzavřel, že nalézací soud dospěl v zásadě ke správným skutkovým závěrům, zcela správným právním závěrům, a tudíž lze na odůvodnění napadeného rozsudku v podstatě odkázat. Dovolatel nesouhlasil s názorem odvolacího soudu na výslech svědka V. T. Svědek sice byl vyslechnut dvakrát, avšak na samém počátku trestního řízení, přičemž při svém prvním výslechu lhal, neboť na opakované dotazy popřel, že by poškozený držel jakoukoliv zbraň, včetně nože. Pokud jde o dosažitelnost svědka, žádný ze soudů se nepokusil kontaktovat oficiální cestou právní pomoci orgány Moldavské republiky, a to i za pomoci Moldavského velvyslanectví, proto nelze uzavřít, že jsou tyto orgány na území Moldavské republiky zcela ignorovány. Podněstří není mezinárodně uznanou republikou, avšak má své orgány, včetně např. policie, kdy určitá spolupráce s orgány Moldavské republiky funguje. Vrchní soud tak měl učinit oficiální dotaz na orgány Moldavské republiky, aby tyto pomohly uskutečnit kontakt s orgány v Podněstří. Zájem trestního řízení na dosažení tzv. korunního svědka, a to i např. formou videokonference, nemá nic společného s politickou situací a otázkou mezinárodního uznání autonomní oblasti. Nevyslechnutím svědka v hlavním líčení došlo k porušení práva obviněného na obhajobu. Co se týče námitky dovolatele, že nalézací soud negativně hodnotil jeho odmítnutí vypovídat v přípravném řízení, odvolací soud zřejmě nepřikročil k přehrání zvukového záznamu hlavního líčení. Nalézací soud dovolateli při velice stručném ústním odůvodnění rozsudku jednoznačně vyčetl, že jeho obhajoba byla učiněna až v návaznosti na opatřené důkazy a že ji hodnotí v jeho neprospěch, neboť nevypovídal v přípravném řízení. Dovolatel odmítl tvrzení odvolacího soudu o tom, že měl připravenou výpověď. Dovolatel nahlížel do poznámek, jednalo se ovšem pouze o poznámky k obžalobě, přičemž prostřednictvím svého obhájce opakovaně uváděl, že jeho rodnou řečí je moldavština psaná cyrilicí, kdežto obžaloba a veškeré dokumenty byly přeloženy do latinky, neboť nebyl sehnán žádný tlumočník do moldavštiny, který by uměl přepisovat řeč cyrilicí. Na tuto skutečnost upozornil již při prvotním výslechu za účasti obhájce, rovněž i při vazebním zasedání, a souhlasil, že pokud takový tlumočník není, s obtížemi se spokojí i s přepisem do latinky. Pro takový případ si však musel učinit poznámky v cyrilici. S tím, že by tyto poznámky měly snižovat jeho věrohodnost, ovšem nesouhlasil. Dovolatel odmítl názor, že je zcela lhostejné, v jakém okamžiku se obviněný rozhodne vypovídat, protože při znalosti již provedených důkazů může být podaná výpověď zcela odlišná od jeho spontánní výpovědi na počátku řízení, kdy o obsahu dalších důkazů vůbec neví. Zdůraznil, že obviněný má libovolnou možnost hájit se tak, jak uzná za vhodné, respektive svobodně vážit, kdy a za jakých okolností bude k věci vypovídat, či nebude. Pokud senát vrchního soudu považuje takový přístup za nemyslitelný, jedná se o porušení práva na obhajobu, a tím i na spravedlivý proces.
7. Za zcela nepřezkoumatelné považoval obviněný tvrzení odvolacího soudu, že pokud by poškozený při konfliktu měl nůž s modrou rukojetí, tak by jej vůči dovolateli nepochybně použil. Uvedené postrádá elementární logiku, neboť z držení nože nelze usuzovat nepochybné použití. V takovém případě by se jednalo o pokus vraždy ze strany poškozeného. Poškozený nůž nikam neodkládal, i proto jej měl pořád ve své dispozici, avšak nelze spekulovat, proč jej nepoužil. Jeho útoku se obviněný snažil bránit, přičemž na zemi v objetí nůž použít nelze. Co se týče dovolatelova „úniku“ do rohu místnosti, dovolatel nikdy netvrdil, že by se jednalo o únik a o delší dobu stání v rohu místnosti. Situace byla velice vyhrocená a rychlá, nicméně poté, co běžel do rohu k lednici (cca 1 m od úplného rohu místnosti) a tam uchopil nůž, celou dobu nehybně stál, přičemž to byl poškozený, kdo proti němu šel. Krajský soud zcela chybně a v rozporu s důkazy uzavřel, že dovolatel šel do rohu místnosti a šel proti poškozenému, vrchní soud tento chybný závěr zlehčil vyjádřením, že je sice pravdou, že svědek nepopsal, že by obviněný nějak aktivně šel proti poškozenému, naopak poškozený šel proti obviněnému, nicméně o tom, že obviněný šel proti poškozenému, svědčí kapky krve na zemi, které se v rohu místnosti nenacházely. Podle dovolatele se opět jedná o spekulativní úvahu odvolacího soudu. Dovolatel detailně popsal situaci. Uvedl, že poškozený držel nůž v levé ruce, poté, co jej dovolatel zasáhl, se začal otáčet, upustil nůž s modrou rukojetí, chytil se za ránu a ušel cca 3 m ke dveřím, kde se svalil. První krevní stopy se nacházejí cca 1 m od místa události, což odpovídá tomu, že se poškozený chytl za ránu, jakož i časové prodlevě, než krev dopadne na zem, v žádném případě tak není zjevné, že obviněný šel proti poškozenému. Takový závěr je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
8. Dovolatel měl za to, že v řízení bylo prokázáno, že to byl on, kdo byl poškozeným fyzicky napaden, a to opakovaně, přičemž to byl poškozený, kdo jako první vzal do ruky nůž, slovně vyhrožoval podříznutím, čímž v dovolateli vzbudil přirozenou a důvodnou obavu o život, kdy i poté, co od něj byl odhozen svědkem T., v útoku pokračoval a s nožem v ruce opětovně zaútočil, kdy ve chvíli, kdy se dostal do bezprostřední vzdálenosti k dovolateli, dovolatel tento útok odvrátil ve snaze zachránit si svůj život tím, že jej jednou bodl do hrudi. Byl toho mínění, že jednal v nutné obraně podle §29 tr. zákoníku, jeho jednání spočívalo pouze v obraně proti napadení – proti útoku s nožem. Soudy jeho jednání nesprávně právně posoudily, pokud v něm shledaly naplnění všech obligatorních znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Poznamenal, že skutečnost jeho výrazného ovlivnění alkoholem není podstatná, poněvadž útok a jednání poškozeného byly natolik ohrožující, že by byly vnímány stejně i zcela střízlivým člověkem. Podle dovolatele v řízení nebyly objasněny základní skutkové okolnosti, přičemž pokud by se Vrchní soud v Praze vypořádal s námitkami v odvolacím řízení, nemohl by dospět k závěru o vině dovolatele. Odvolací soud nedostál své přezkumné povinnosti podle §254 odst. 1 tr. ř., neboť pouhým konstatováním o zásadně správných závěrech soudu prvního stupně nesplnil „procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“ [viz dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.].
9. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 7 To 1/2022, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 22 T 5/2021, podle §265k odst. 2 tr. ř. aby zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l tr. ř. krajskému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje obviněný v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi soudy nižších stupňů zabývaly. Odmítla tvrzení obviněného, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. K průběhu konfliktu uvedla, že sám obviněný v opilosti přinejmenším zčásti celou věc vyprovokoval. Ve své podstatě se jednalo o relativně běžný konflikt opilých osob, kdy po různých nadávkách následoval fyzický střet nijak výjimečné intenzity. V žádném případě nelze považovat za přiměřený způsob obrany proti nadávkám a mávání nožem, posléze odloženého, použití bodné zbraně, zejména, bylo-li následkem usmrcení druhé osoby. Nadto byl útok veden poměrně značnou silou a především zacílením, kdy obviněný zasáhl životně důležité místo s vysokou přesností. Poškozený nožem vůči obviněnému pouze mával, ale ani podle výpovědi samotného obviněného se jej nesnažil bodnout. Nezpůsobil mu ani jiné poranění. Naopak nůž odložil před převrácením stolu. Obviněný naopak zaútočil velmi rychle a také razantně proto, že se poškozený nestačil bránit, jak prokázala absence poranění svědčících o obraně na jeho těle. Aplikace ustanovení §29 tr. zákoníku tak v daném případě nepřichází v úvahu. Pokud jde o výpověď svědka V. T., podle státní zástupkyně nezbylo než čtení jeho výpovědi podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť důvodem pro tento postup bylo, že byl z České republiky vyhoštěn a zdržuje se v Podněstersko Moldavské republice, nevelkém území tvořící na základě výsledků války mezinárodně neuznávaný stát, který neuznává na svém území orgány mezinárodně uznané Moldavské republiky. Soud učinil pokus provést výslech svědka prostřednictvím videokonference, kdy podle vyjádření Ministerstva spravedlnosti České republiky je provedení tohoto procesního úkonu možné v podstatě jen prostřednictvím orgánů Moldavské republiky, proto je jeho provedení vyloučeno. V zásadní shodě s názorem soudu druhého stupně měla státní zástupkyně za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Navrhla dále, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila tímto ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je obviněný podal včas (§265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
12. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
13. Dovolací soud považuje za potřebné zdůraznit, že s účinností od 1. 1. 2022 došlo ke změně právní úpravy řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (zákon o Probační a mediační službě), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. V řízení o dovolání byl tak v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dosavadní písmena g) až l ) §265b odst. 1 tr. ř. se označují jako písmena h) až m). Uvedená změna ve svých důsledcích také znamená, že za právně relevantní dovolací argumentaci lze považovat též takovou, která důvodně poukazuje na ty závažné procesní vady, které ve svých důsledcích zpravidla mají za následek porušení práva na spravedlivý proces a jsou podřaditelné pod alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [do 31. 12. 2021 písm. g)] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
15. Podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. [do 31. 12. 2021 písm. l )] lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až l ) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, nevztahuje. Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozsudku předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný relevantně odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Ač bylo dovolání obviněného formálně opřeno o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., je zjevné z jeho obsahu, podle kterého bylo podání Nejvyšším soudem posouzeno, že obviněný, jenž vytýkal nesprávné právní posouzení skutku a namítal, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, fakticky uplatnil důvody dovolání podle písm. h), m) téhož ustanovení, když nereflektoval změnu právní úpravy účinnou od 1. 1. 2022. Současně je z obsahu podaného dovolání zjevné, že obviněný, rozporoval-li rozhodná skutková zjištění soudů a namítal-li tzv. extrémní rozpor, uplatnil též důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve smyslu aktuální právní úpravy.
IV. Důvodnost dovolání
17. V projednávaném případě však dovolací soud žádná z výše uvedených pochybení nezaznamenal. Výtkám obviněného obsaženým v podaném mimořádném opravném prostředku nelze přisvědčit.
18. Dovolací soud ve věci nezjistil tzv. extrémní rozpor, resp. zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (body 2. až 14. rozsudku nalézacího soudu, body 13. až 31. usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
19. Dovolací soud nicméně nad rámec shora uvedeného poznamenává, že soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích precizně vysvětlily, z jakých důkazů při ustanovování skutkového děje, a tedy i rozhodných skutkových zjištění, vycházely. Částečně vzaly v potaz výpověď obviněného (přičemž toliko z toho, že obviněný vypovídal až v hlavním líčení, nečinily při respektu k právu obviněného hájit se jakýmkoli způsobem – viz bod 16. usnesení odvolacího soudu - žádné závěry mající dopad na závěr o vině), za klíčovou však považovaly výpověď svědka V. T., který jako jediný byl přítomen na místě činu v době jeho spáchání, který se v procesním postavení svědka zúčastnil prověrky na místě činu podle §104e tr. ř. a jehož výpověď korespondovala se svědeckými výpověďmi V. B., M. B., P. D., S. S., V. K., A. V. a N. K. (byť tyto osoby se nenacházely přímo v místnosti, v níž k projednávanému skutku došlo) a dále především s protokolem o ohledání místa činu, s fotodokumentací, s úředním záznamem o zajištění věcných stop, se záznamem z linky 155, se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví a znaleckým posudkem z oborů psychiatrie a psychologie. Svědek V. T. k okamžiku, který bezprostředně předcházel bodnutí nože poškozeného obviněným, ve své druhé výpovědi uvedl, že obviněný rozléval pivo a poškozený k němu strkal stůl, až ho převrátil. Poškozený také držel v ruce modrý nůž, ostřím dolů, a tento odložil, než došlo ke strkání a poté ke rvačce. Nakonec se spolu oba aktéři začali prát, až spadli na podlahu, svědkovi se podařilo je od sebe odtrhnout. Poškozený měl určitou převahu, navíc obviněného bolela záda. Po odtržení a velmi krátkém uklidnění obviněný prošel vzniklou mezerou po spadlém stolu, tedy směrem do vzdálenějšího rohu kuchyně. Zde vzal ze stolku vedle lednice černý nůž. Svědek neznal důvod pro toto jeho jednání. Poškozený pouze křičel a mával rukama a šel směrem k obviněnému. Poškozený v ten moment v rukou nic nedržel, zejména ne nůž s modrou rukojetí. Opět mezi nimi vypukla hádka. Moment bodnutí svědek neviděl, protože právě zapínal konvici na vodu. Stál proto u linky k oběma zády, navíc neměl náladu je nadále poslouchat. Uslyšel bouchnutí dveří. Poškozený se držel na hrudníku, šel směrem do vedlejšího pokoje a potom chtěl zavolat záchranku. Za chvíli se zhroutil ve dveřích na zem.
20. Odvolací soud v kontextu zmínky svědka o noži s modrou rukojetí, který měl poškozený držet v ruce, a v návaznosti na to v kontextu s argumentací obviněného, na které byla postavena jeho obhajoba, relevantně upozornil na skutečnost, že svědek V. T. se ve své první výpovědi o tom, že by měl poškozený nějaký nůž, vůbec nezmínil – z této výpovědi tedy jakékoliv závěry o činnosti poškozeného s nožem nelze činit. Ve své druhé výpovědi – prověrce výpovědi na místě činu – se již o noži zmiňuje (soud konstatoval, že uvedené pouze potvrzuje věrohodnost jeho výpovědi, zejména té druhé, neboť by samozřejmě mohl setrvat na neuvedení jakéhokoli nože v ruce poškozeného). Odvolací soud reagoval na zmínku soudu prvního stupně, že poškozený nožem mával směrem k obviněnému, přičemž obhajoba ve snaze, aby věc byla posouzena jako jednání obviněného v nutné obraně, se dokonce zmiňovala o dvojím napadení obviněného nožem. Ani jedno takové tvrzení neodpovídá důkazní situaci – popisu svědka V. T. a dalším důkazům, např. ohledání místa činu. Svědek nikdy neuvedl, že by poškozený s nožem mával, zcela absentuje jakákoliv zmínka o napadení obviněného nožem, přičemž z vyjádření svědka nelze dovodit, že by poškozený nožem obviněnému byť jen vyhrožoval. Podle jediného vyjádření svědka poškozený nůž držel, poté jej odložil na stůl (neví, zda ne ten převrhnutý či ten, který zůstal stát), menší stůl převrhl, překročil a dostal se do fyzického střetu s obviněným, který také již vstal, evidentně očekávaje útok poškozeného. Oba se pak prali na zemi (nepoužívali při tom žádné nástroje) a svědek V. T. je od sebe odtrhl. Žádné zranění nožem nebylo u obviněného nikdy zjištěno, přičemž poškozený při úmyslu obviněného fyzicky napadnout nůž odložil. Z toho je zřejmé, že při tomto fyzickém napadení neměl záměr nůž použít.
21. Dovolací soud s náhledem odvolacího soudu na výskyt nože s modrou rukojetí v rukou poškozeného v průběhu skutkového děje a na jeho manipulaci ze strany poškozeného souzní, neboť takové hodnocení plně koresponduje s obsahem výpovědi a zejména pak vyjádření v pořadí druhého, zaznamenaného na videozáznamu pořízeném se svědkem přímo na místě činu, kde se k průběhu incidentu vyjádřil opakovaně, mj. též k dotazům obhájce, a zcela jednoznačně popsal bez zaváhání a autenticky postavení obou aktérů potyčky, jejich pohyby, přesuny po místnosti i event. manipulaci s předměty. Odvolací soud správně akcentoval, že se svědek V. T. o noži zmínil až ve své druhé výpovědi, tedy poprvé o něm vůbec nehovořil, což svědčí o tom, že jeho (případné) držení poškozeným nehrálo při předmětném konfliktu žádnou významnou roli, nadto svědek – ve své pozdější výpovědi – neuváděl žádné mávání nožem, žádné vyhrožování nožem obviněnému, útok nožem na obviněného či pokus o takový útok. Oporu v provedeném dokazování tedy evidentně nemá tvrzení obviněného o tom, že to byl poškozený, kdo jako první vzal do ruky nůž, slovně obviněnému vyhrožoval podříznutím, čímž v něm vzbudil přirozenou a důvodnou obavu o život, kdy i poté, co od něj byl svědkem V. T. odhozen, v útoku pokračoval a s nožem v ruce opětovně zaútočil, přičemž ve chvíli, kdy se dostal do bezprostřední blízkosti dovolatele, ten útok odvrátil ve snaze zachránit si svůj život tím, že poškozeného jednou bodl do hrudi. Ani další vyslechnutí svědci, byť nikdo z nich nebyl přítomen inkriminovanému konfliktu v dotyčné místnosti mezi obviněným a poškozeným a na místo činu se dostavili bezprostředně po spáchání činu, nezmiňovali, že by poškozený na obviněného zaútočil, navíc s nožem, a tento se uvedenému útoku byl nucen bránit taktéž za pomocí nože. Naopak – hovořili o vzájemné rvačce mezi obviněným a poškozeným, která byla způsobena vzájemnými antipatiemi zapříčiněnými odlišnými představami o osobní hygieně a národnostními rozdíly, o tom, že oba aktéři konfliktu byli opilí (a to poměrně výrazně podle znaleckého posudku z oboru toxikologie) a že obviněný poškozeného podřezal/zavraždil. V reakci na námitku dovolatele stran věrohodnosti svědka V. T. nutno upozornit, že tento ve své první procesně použitelné výpovědi svědka ze dne 30. 11. 2020, jak již bylo uvedeno, o noži s modrou rukojetí v rukou poškozeného vůbec nehovořil, avšak ani na to nebyl nijak dotazován, tedy není pravdou, že by tuto skutečnost k dotazům opakovaně popřel (viz č. l. 72 až 84). Soudy správně vyhodnotily nezaujatost svědka V. T., který, ač je dovolatelem hodnocen přesně opačně, nejenže podal velmi podrobný a plastický obraz celé události, nýbrž po činu osobně odnesl a v lese ukryl vražednou zbraň a v druhé výpovědi v pořadí netrval na popisu, podle něhož poškozený nikdy žádný nůž nedržel. Je tedy důvodný závěr, že svědek rozhodně netrpí potřebou vypovědět tendenčně v neprospěch obviněného, spíše naopak se snažil mu po činu prospět, byť roli sehrála obava všech moldavských svědků vědomě se zdržujících a pracujících na území České republiky neoprávněně. Ačkoli nůž s modrou rukojetí byl nalezen v blízkosti místa fatálního střetu obviněného s poškozeným, ono místo koresponduje s odložením nože a následným tažením a převržením stolku poškozeným, jak jej popsal svědek, aniž by bylo logicky možno zcela detailně dovodit, po jaké trajektorii se nůž na místo dokumentovaného nálezu dostal. Útok nožem ze strany poškozeného svědek V. T. rezolutně negoval a nakonec ani sám obviněný nijak, natož věrohodně, nepopsal, jak na něj poškozený měl útočit, jak s tímto útokem naložil, resp. jak jej odrazil, jak poškozeného nože zbavil apod., čímž takovou fázi vzájemného střetu, kterou ani svědek V. T. nezaznamenal, ve své výpovědi zcela opomenul. Nebylo ani zjištěno, že by obviněný byl poškozeným jakkoli poraněn, zejména nožem v eventuálním obranném zákroku.
22. Obviněný tedy v řízení opakovaně rozporoval výpověď klíčového svědka T., nicméně soudy nižších stupňů se s jeho výtkami dostatečně a správně vypořádaly. Lze souhlasit s jejich názorem, že svědek vypovídal v zásadních skutečnostech shodně, jasně, logicky, věcně, nezaujatě a bez emocí, aniž by se svou výpovědí snažil komukoliv stranit či komukoliv uškodit. Svědkova citově nezabarvená výpověď se může s přihlédnutím k tomu, že byl s poškozeným v přátelském vztahu, jevit jako neobvyklá, ovšem obdobně věcně a bez zaujetí líčili událost i ostatní svědci pocházející ze stejné oblasti jako obviněný a poškozený. Vůči přístupu soudů v souvislosti se zajištěním osobního výslechu svědka V. T. (jehož výpověď lze nepochybně považovat za zásadní) nelze mít žádných výhrad. Soudy podrobně vysvětlily, proč byla výpověď svědka podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. v hlavním líčení přečtena. Poukázaly na sdělení Ministerstva spravedlnosti (č. l. 629), z něhož bylo nutno vyvodit, že výslech svědka je prakticky neuskutečnitelný, a to vzhledem k tomu, že svědek po vyhoštění z České republiky pobývá v Podněstří, což je sice součást Moldavské republiky, ale fakticky relativně samostatná, která oficiální orgány Moldavské republiky, prostřednictvím kterých jedině by bylo možné realizovat výslech prostřednictvím videokonference, v podstatě ignoruje. Žádat o pomoc adresovanou samozvaným orgánům Podněstří označily soudy důvodně za nepřípustnou nejenom z hlediska procesního, ale též mezinárodněprávního. Za daných okolností lze tedy shledat naplnění zákonných předpokladů pro soudem prvního stupně zvolený procesní postup podle uvedeného ustanovení, neboť osoba svědka se stala pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou. Ačkoli tedy soud fakticky nepřistoupil k oficiální žádosti o právní pomoc, adekvátně vyhodnotil iracionalitu takového postupu na základě fundovaného stanoviska Ministerstva spravedlnosti a postupem podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. přečetl jinak procesně použitelný protokol o výpovědi svědka z přípravného řízení. Dlužno doplnit, že v rámci tohoto výslechu svědka i v rámci prověrky na místě byl výslechu přítomen obhájce obviněného, který intenzivně využil oprávnění klást svědkovi otázky, čímž bylo plně zachováno právo obviněného na obhajobu i na spravedlivý proces, ač dovolatel tvrdí opak.
23. Co se týče námitky nesprávného právního posouzení skutku, dovolatel neuvedl žádnou argumentaci podporující jeho přesvědčení o vadnosti užité právní kvalifikace. Nadto nelze přehlédnout, že k závěru o nesprávném právním posouzení skutku dovolatel dospěl na základě úvahy o nesprávných skutkových zjištěních, poněvadž v dovolání výslovně konstatoval, že soud na základě nesprávných skutkových zjištění nesprávně dospěl k závěru o naplnění skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Svou námitku tak primárně založil na předpokladu odlišných skutkových zjištění (že sám byl napaden a v inkriminovaném okamžiku stále ohrožován nožem ze strany poškozeného), která však byla vyvrácena, a nerozporoval tedy nesoulad skutkových zjištění soudů s užitou právní kvalifikací. Nejvyšší soud se tudíž správností právní kvalifikace skutku jako zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku nezabýval. Za relevantní hmotněprávní námitku naproti tomu považoval tu, kterou obviněný prosazoval svoje tvrzení, že jednal za okolnosti vylučující protiprávnost. Ani této však nepřisvědčil.
24. Podle §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle §29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
25. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Předpokládá odražení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákoníkem, přičemž obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Jestliže byl útok ukončen nebo přerušen a nebezpečí již přímo nehrozí, nepřichází nutná obrana v úvahu. O nutnou obranu rovněž nejde, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná. Přiměřenost obrany je třeba posoudit se zřetelem na všechny okolnosti případu.
26. Okolnosti vylučující protiprávnost činu podle §29 tr. zákoníku se nemůže dovolávat ten, kdo se při obraně proti útoku neomezí na odvrácení útoku, ale podnikne další útočné činy, neodůvodněné již pouze nutností obrany, a kdo se popř. dá s útočníkem do vzájemné půtky, takže již u něho nejde o obranu, ale o vypořádání se s útočníkem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 25. 1. 1967, sp. zn. 4 Tz 101/66, uveřejněné pod č. 26/1967 Sb. rozh. tr.). O nutnou obranu totiž nepůjde tam, kde útok již fakticky skončil, nebo kde pachatel reaguje na útok takovým způsobem, že útok ve skutečnosti oplácí a nikoli odvrací.
27. Nutno předeslat, že skutková zjištění vyjádřená ve skutkové větě výrokové části rozsudku nalézacího soudu – a nikoliv dovolatelem prezentovaný a preferovaný skutkový děj – se stala předmětem posouzení, zda mohou představovat podklad pro právní závěr dovolatele, že jednal v režimu nutné obrany. V daném případě soudy dospěly ke správným závěrům, jestliže skutek obviněného jako jednání za podmínek nutné obrany podle §29 odst. 1 tr. zákoníku neposoudily, neboť součástí skutkového popisu projednávané události není žádná zmínka o přímo hrozícím či trvajícím útoku na tělesnou integritu obviněného ze strany poškozeného, který by obviněný byl nucen adekvátním způsobem, tj. za přiměřeně intenzivních postupů a v bezprostřední návaznosti na hrozící či trvající útok, odvracet. Pro takový závěr nevzniká prostor ani po zhodnocení obsahu provedených důkazů, z nichž vyplynulo, že obviněný v rozhodující části konfliktu, poté, co on a poškozený, peroucí se na zemi, byli od sebe odtrženi svědkem V. T., odešel do rohu místnosti, kde stál stůl, na němž ležel nůž o celkové délce 26 cm s délkou čepele 15 cm, tento nůž uchopil a poškozeného, který pouze křičel a gestikuloval, v prudkém afektu tímto nožem napadl tak, že jej bodnul do hrudníku. Útok obviněného nožem vůči tělesné integritě neozbrojeného poškozeného byl zcela nečekaný a prudký (intenzita útoku vyplynula ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví). Obviněný v tomto okamžiku nebyl poškozeným ohrožován, poškozený, pokud někdy v průběhu verbálního konfliktu skutečně držel v ruce shora zmíněný nůž s modrou rukojetí, tento odložil/odhodil pryč, než přistoupil k samotnému fyzickému střetu s obviněným, avšak i tato část incidentu byla podstatně časově vzdálená onomu bodnutí, neboť se oba aktéři nejprve prali holýma rukama na zemi, poté byli odtrženi svědkem V. T. a teprve poté se opět oba dostali z protilehlého kouta místnosti na základě přetrvávajícího verbálního konfliktu k sobě. Zde poškozený na obviněného pouze křičel a roztahoval ruce do stran (jak svědek podrobně popsal). Jednání obviněného tedy nesvědčí o jeho snaze toliko odvrátit útok ze strany poškozeného, poněvadž v tento okamžik žádný útok netrval ani nehrozil. Vypovídá naopak o jeho touze po „vypořádání se“ s poškozeným a po odplatě. Dlužno dodat, že jak obviněný, tak poškozený se nacházeli ve stavu těžké opilosti a byli stejné váhové kategorie. Obviněný proto v rámci konfliktu s poškozeným nemohl vnímat ani žádné znevýhodnění vůči „soupeři“, které by jej vedlo k potřebě získat výhodu v podobě opatření si zbraně. Navíc tuto zbraň obviněný bezprostředně poté, co si ji opatřil, použil, a to způsobem vedoucím k prakticky okamžité smrti poškozeného, když jej bez váhání bodnul do oblasti srdce. Závěr o jednání za podmínek nutné obrany je tedy vyloučen.
V. Způsob rozhodnutí
28. Dovolací soud shledal, že námitky, jimiž obviněný odkazoval na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. nemají opodstatnění. V důsledku vzájemné podmíněnosti dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. nemohl být naplněn ani dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
29. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 11. 2023
Mgr. Pavel Göth
předseda senátu