Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 04.10.2023, sp. zn. 6 Tz 75/2023 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2023:6.TZ.75.2023.1

6 Tz 75/2023- ROZSUDEK Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 4. 10. 2023 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ivo Kouřila a soudců Mgr. Pavla Götha a JUDr. Ondřeje Círka stížnosti pro porušení zákona, které podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněných ml. Miloše Turka a Martina Maryšky proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 10. 1966, sp. zn. 3 T 198/66, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 1966, sp. zn. 2 To 548/66, a rozhodl takto: I. Podle §268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje , že - pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 10. 1966, sp. zn. 3 T 198/66, byl porušen zákon v ustanoveních §3 odst. 1 a §202 odst. 1 tr. zák. v neprospěch obviněného ml. Miloše Turka, nar. XY, - pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 1966, sp. zn. 2 To 548/66, a v řízení mu předcházejícím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 10. 1966, sp. zn. 3 T 198/66, byl porušen zákon v ustanoveních §3 odst. 1, §10 odst. 1 písm. b), §202 odst. 1 a §203 tr. zák. v neprospěch obviněného Martina Maryšky, nar. XY. II. Podle §269 odst. 2 tr. ř. se zrušují: - ve vztahu k obviněným ml. Miloši Turkovi, nar. XY, a Martinu Maryškovi, nar. XY, a za použití §269 odst. 2 věty poslední a §261 tr. ř. i ve vztahu k obviněným Peteru Jánu Mátrayovi, nar. XY, ml. Miloslavu Mazalovskému, nar. XY, zemř. XY, ml. Miloslavu Střelkovi, nar. XY, zemř. XY, Jaroslavu Slivkovi, roz. Sněhotovi, nar. XY, zemř. XY, ml. Františku Vovsovi, nar. XY, zemř. XY, ml. Ivanu Behenskému, nar. XY, zemř. XY, ml. Janu Kristlovi, nar. XY, zemř. XY, ml. Janu Růžičkovi, nar. XY, ml. Janu Pechému, nar. XY, zemř. XY, ml. Petru Forstovi, nar. XY, ml. Janu Cínovi, nar. XY a Janu Ungrovi, nar. XY, zemř. XY, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 10. 1966, sp. zn. 3 T 198/66, a to v celém rozsahu , - ve vztahu k obviněnému Martinu Maryškovi, nar. XY, a za použití §269 odst. 2 věty poslední a §261 tr. ř. i ve vztahu k obviněným ml. Františku Vovsovi, nar. XY, zemř. XY, ml. Janu Růžičkovi, nar. XY, a Peteru Jánu Mátrayovi, nar. XY, též rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 1966, sp. zn. 2 To 548/66, a to v celém rozsahu . Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí na oba zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. III. Podle §271 odst. 1 tr. ř. se znovu rozhoduje takto: Obvinění Peter Ján Mátray , nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, Slovenská republika, ml. Miloslav Mazalovský , nar. XY v XY, zemř. XY, naposledy trvale bytem XY, Praha 3, ml. Miloslav Střelka , nar. XY v XY, zemř. XY, naposledy trvale bytem XY, ml. Jaroslav Slivka, roz. Sněhota , nar. XY v XY, zemř. XY, naposledy trvale bytem XY, Praha 3, ml. František Voves , nar. XY v XY, zemř. XY, naposledy trvale bytem XY, XY, Martin Maryška , nar. XY v XY, trvale bytem XY, Praha 1, ml. Ivan Behenský , nar. XY v XY, zemř. XY, naposledy trvale bytem XY, Praha 6, ml. Jan Kristl , nar. XY v XY, zemř. XY, naposledy trvale bytem XY, Praha 8, ml. Jan Růžička , nar. XY v XY, trvale bytem XY, Praha 8, ml. Jan Pechý , nar. XY v XY, zemř. XY, naposledy trvale bytem XY, ml. Petr Forst , nar. XY v XY, trvale bytem XY, Praha 2, ml. Miloš Turek , nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, ml. Jan Cína , nar. XY v XY, trvale bytem XY, Praha 8, Jan Ungr , nar. XY v XY, zemř. XY, naposledy bytem XY, Praha 10, se podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťují obžaloby prokurátora Obvodní prokuratury pro Prahu 1 ze dne 3. 10. 1966, sp. zn. Pv 1413/66, kterou jim bylo kladeno za vinu, že 1. všichni obvinění buď předem připravovali, nebo se zúčastnili hromadné výtržnosti tzv. „vlasatců“ dne 20. 9. 1966 v 17,00 hodin v Praze 1 na XY náměstí. Po soustředění v průvodu šli XY, XY ulicí na XY nám., zpět na XY nám. a přes XY most k bývalému pomníku J. V. Stalina a v XY sadech, cestou hulákali, tleskali a pískali, došlo k omezení a bránění plynulosti pouliční dopravy, v průběhu pochodu Prahou provolávali hesla „Vraťte nám vlasy!“ a hrubé výroky proti straně a socialistickému zřízení a jiná hesla, čímž značnou měrou narušili veřejný klid a pořádek, přičemž obvinění Peter Ján Mátray, ml. Jaroslav Slivka, roz. Sněhota, Martin Maryška, ml. Miloslav Mazalovský, ml. Miloslav Střelka, ml. František Voves, ml. Ivan Behenský a ml. Jan Kristl tuto výtržnost organizovali, 2. obviněný Martin Maryška od 6. 6. 1966 do zadržení dne 28. 9. 1966 nikde nepracoval a soustavně se vyhýbal poctivé práci, nechal se vydržovat matkou nebo si prostředky k obživě opatřoval jiným nekalým způsobem, mimo doby 14 dnů, kdy byl na psychiatrickém léčení, obviněný Peter Ján Mátray od 2. 7. 1966, kdy s ním byl rozvázán pracovní poměr pro špatnou pracovní morálku, nikde nepracoval až do svého zadržení dne 29. 9. 1966, a protože byl v místě bydliště příliš znám, odejel do Prahy dne 11. 7. 1966, kde se živil příživnickým způsobem života a prostředky k obživě získával prodejem svršků a hlavně žil z toho, co dostal od svých kamarádů, obviněný ml. Jaroslav Slivka, roz. Sněhota, od 26. 6. 1966, kdy přestal pracovat v n. p. A., s výjimkou doby od 29. 6. 1966 do 3. 7. 1966, kdy byl nemocen, až do svého zadržení dne 20. 9. 1966 nikde nepracoval, ač zdráv a práce schopen, a prostředky ke své obživě si opatřoval z větší části tak, že se nechal vydržovat svojí matkou a z menší části sběrem surovin, tedy že ad 1. všichni obvinění se ze zjevné neúcty vůči společnosti dopustili veřejné výtržnosti a obvinění Peter Ján Mátray, ml. Jaroslav Slivka, roz. Sněhota, Martin Maryška, ml. Miloslav Mazalovský, ml. Miloslav Střelka, ml. František Voves, ml. Ivan Behenský a ml. Jan Kristl spáchali uvedený čin jako členové organizované skupiny, ad 2. obvinění Martin Maryška, Peter Ján Mátray a ml. Jaroslav Slivka, roz. Sněhota, se soustavně vyhýbali poctivé práci a dávali se někým vydržovat nebo si prostředky k obživě opatřovali jiným nekalým způsobem, čímž měli spáchat ad 1. všichni obvinění trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a obvinění Peter Ján Mátray, ml. Jaroslav Slivka, roz. Sněhota, Martin Maryška, ml. Miloslav Mazalovský, ml. Miloslav Střelka, ml. František Voves, ml. Ivan Behenský, a ml. Jan Kristl též podle §202 odst. 2 tr. zák., ad 2. obvinění Martin Maryška, Peter Ján Mátray a ml. Jaroslav Slivka, roz. Sněhota, trestné činy příživnictví podle §203 tr. zák., neboť v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestnými činy. Odůvodnění: I. Předcházející řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 10. 1966, sp. zn. 3 T 198/66, (dále též jen „napadený rozsudek soudu prvního stupně“), byli výše jmenovaní obvinění uznáni vinnými, že I. všichni obvinění, až na Jana Kristla a Martina Maryšku, se zúčastnili demonstrace, která započala 20. 9. 1966 po 17,00 hod na XY náměstí v Praze 1, obcházením pomníku M. J. Husa v zástupu, pak pokračovala pochodem v zástupu do XY ulice a zpět, dále na XY náměstí, zpět na XY náměstí a skončila na XY., kde někteří účastníci byli zadrženi. Při tom byli na XY nám. poraženi nejméně dva občané. Na křižovatkách neřízených světly byla narušena plynulost dopravy, zejména v XY ulici a na XY někteří účastníci demonstrace provolávali různá hesla, pískali na prsty, tleskali a pokřikovali na protest proti nucenému ostříhání výstředně dlouhých vlasů, II. obv. ml. Jan Kristl na tuto demonstraci pozval několik osob a obv. Martin Maryška navedl demonstranty, aby začali v zástupu pochodovat, III. obv. Petr Matray (podle zjištění Nejvyššího soudu správně a plným jménem Peter Ján Mátray) od 2. 7. 1966 až do svého zadržení dne 29. 9. 1966 nikde nepracoval a živil se zčásti prodejem svých svršků a zčásti tím, co dostal od svých kamarádů, obv. ml. Jaroslav Sněhota (jenž podle zjištění Nejvyššího soudu později přijal příjmení Slivka) od 26. do 29. 6. a od 4. 7. do zadržení 20. 9. 1966 nikde nepracoval, nechal se vydržovat od své matky a zčásti získával prostředky k obživě příležitostným sběrem surovin, obv. Martin Maryška od 6. 6. 1966 s přerušením 14 dnů ústavního léčení až do 28. 9. 1966 nikde nepracoval, dával se zčásti vydržovat matkou a bratrem, zčásti žil a kupoval si drogy z úspor a z odměny za dvojí statování ve filmu. Skutek pod bodem I. byl kvalifikován jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“ nebo „trestní zákon“), skutek pod bodem II. jako účast na tomto trestném činu ve formě návodu podle §10 odst. 1 písm. b) trestního zákona a skutky pod bodem III. jako trestné činy příživnictví podle §203 trestního zákona. Obviněným byly uloženy následující tresty: - obv. Peteru Jánu Mátrayovi úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody na 16 měsíců, - obv. ml. Jaroslavu Slivkovi, roz. Sněhotovi, úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody na 12 měsíců, - obv. Martinu Maryškovi úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody na 8 měsíců, - obv. ml. Miloslavu Mazalovskému nepodmíněný trest odnětí svobody na 5 měsíců, - obv. ml. Františku Vovsovi nepodmíněný trest odnětí svobody na 4 měsíce, - obv. ml. Janu Růžičkovi nepodmíněný trest odnětí svobody na 6 měsíců, - obv. ml. Janu Pechému nepodmíněný trest odnětí svobody na 7 měsíců, - obv. ml. Miloslavu Střelkovi trest odnětí svobody na 5 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 2 roků, - obv. ml. Ivanu Behenskému trest odnětí svobody na 8 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 2 roků, - obv. ml. Janu Kristlovi trest odnětí svobody na 3 měsíce s podmíněným odkladem na zkušební dobu 2 roků, - obv. ml. Petru Forstovi trest odnětí svobody na 5 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 2 roků, - obv. ml. Miloši Turkovi trest odnětí svobody na 5 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 2 roků, - obv. ml. Janu Cínovi trest odnětí svobody na 4 měsíce s podmíněným odkladem na zkušební dobu 2 roků a - obv. Janu Ungrovi trest odnětí svobody na 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 2 roků. Proti tomuto rozsudku podali obvinění Peter Ján Mátray, Martin Maryška, ml. František Voves, ml. Jan Růžička a matka obviněného Petera Jána Mátraye odvolání, o nichž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 11. 1966, sp. zn. 2 To 548/66 (dále též jen „napadený rozsudek soudu druhého stupně“ nebo „napadený rozsudek odvolacího soudu“). Částečně vyhověl pouze odvolání obviněného Petera Jána Mátraye, jemuž při nezměněném výroku o vině snížil úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody ze 16 měsíců na 1 rok. Všechna ostatní odvolání zamítl jako nedůvodná podle §256 tr. ř. 3. Odsuzující rozhodnutí u čtyř posledně jmenovaných obviněných nabylo právní moci dnem rozhodnutí odvolacího soudu, tj. dne 29. 11. 1966. U zbylých deseti obviněných, kteří odvolání nepodali, se tak stalo již dříve, v rozmezí od 12. 11. do 17. 11. 1966. II. Stížnosti pro porušení zákona a vyjádření k nim 4. Proti shora citovaným odsuzujícím rozhodnutím podal ministr spravedlnosti postupně dvě stížnosti pro porušení zákona podle §266 odst. 1 tr. ř. (dále též jen „stížnosti“), jejichž projednání Nejvyšší soud následně spojil do společného řízení. 5. První stížnost ze dne 27. 7. 2023 (u Nejvyššího soudu od počátku vedená pod sp. zn. 6 Tz 75/2023) byla podána proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 10. 1966, sp. zn. 3 T 198/66, ve prospěch obviněného Miloše Turka s tím, že došlo k porušení tehdy účinného trestního zákona v jeho ustanoveních §3 odst. 1 a §202 odst. 1. 6. V odůvodnění stížnosti ministr spravedlnosti nejprve vedle zmíněných ustanovení trestního zákona odcitoval i znění §1 odst. 1 a §2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a dále ustanovení §1 trestního zákona (ve stížnosti je zjevně omylem uveden §30 odst. 2), podle něhož účelem trestního zákona bylo chránit společenské a státní zřízení Československé socialistické republiky, socialistické vlastnictví, práva a oprávněné zájmy občanů a vychovávat k řádnému plnění občanských povinností a k zachovávání pravidel socialistického soužití. Dále poukázal na veřejně dostupný zdroj – článek na webových stránkách Ústavu pro studium totalitních režimů s názvem „Událost: Soud se po 56 letech vrátil k akci ‚Vlasatci‘ “, z něhož vyplývá, že příslušníci Veřejné bezpečnosti ve dnech 19. 8. až 21. 8. 1966 v Praze při „celoměstské prověrce“ cíleně vyhledávali mladé muže, kteří nosili dlouhé vlasy. Tito muži pak byli zatčeni, podrobeni výslechu a podle §75 v té době účinného zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, na základě rozhodnutí hygieniků ministerstva vnitra ostříháni. Z ověřených kopií podstatných částí spisů Obvodní prokuratury pro Prahu 1, sp. zn. Pv 1413/66, a Obvodní prokuratury pro Prahu 2, sp. zn. Pv 947/66 (které jsou uloženy v Archivu hlavního města Prahy) se dále podává, že proti této akci bezpečnostních složek státu byla dne 20. 9. 1966 v Praze uspořádána protestní demonstrace. V souvislosti s ní byla zadržena celá řada lidí a 16 z nich bylo odsouzeno napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (zde se jedná o další zjevnou písařskou chybu, neboť obžaloba sice byla podána na celkem 16 obviněných, ale napadeným rozsudkem bylo odsouzeno pouze 14 z nich). Jedním z odsouzených byl i tehdy mladistvý Miloš Turek, který byl uvedeným rozsudkem uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona a jemuž byl uložen trest odnětí svobody na 5 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 2 let. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 5. 1968, sp. zn. 3 T 198/66, bylo následně rozhodnuto o jeho účasti na amnestii prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1968, v důsledku čehož mu byl uložený trest prominut s účinkem, že se na něj hledí, jako by nebyl odsouzen. 7. V návaznosti na tato zjištěná fakta ministr spravedlnosti uvedl, že je třeba s odkazem na související judikaturu Ústavního soudu (např. nálezy sp. zn. I. ÚS 2056/12 a IV. ÚS 2853/12) posoudit, za jaké jednání byli obvinění v dané trestní věci ve skutečnosti postihováni, bez ohledu na to, jakou právní kvalifikaci jejich jednání přisoudil tehdejší totalitní režim. V té době bylo totiž zcela běžné, že jednání, které bylo realizací svobody projevu, bylo postihováno jako běžný kriminální čin, přičemž cílem bylo jednak zakrýt určitou kontroverznost takového postihu a jednak i snížit vážnost účastníků protestů ve společnosti. Jednání Miloše Turka při shromáždění konaném dne 20. 9. 1966 bylo zjevnou reakcí na nezákonné jednání bezpečnostních složek státu při tzv. akci Vlasatci, která proběhla ve dnech 19. 8. – 21. 8. 1966, a bylo legitimní realizací svobody projevu. Pokud byl Miloš Turek za takové jednání odsouzen a byl mu uložen trest, pak je třeba předmětný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 považovat za nezákonný. Jednání Miloše Turka totiž nebylo trestným činem, a to zejména z důvodu nedostatku jeho společenské nebezpečnosti. 8. S ohledem na výše uvedené ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem soudu prvního stupně byl porušen zákon v neprospěch obviněného Miloše Turka v ustanoveních §3 odst. 1 a §202 odst. 1 trestního zákona, podle §269 odst. 2 tr. ř. tento rozsudek zrušil a spolu s ním i všechna další na něj obsahově navazující rozhodnutí a podle §271 odst. 1 tr. ř. a sám ve věci rozhodl tak, že obviněného Miloše Turka zprostí obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. Ministr spravedlnosti současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o této stížnosti rozhodl v neveřejném zasedání. 9. Obhájce obviněného ml. Miloše Turka JUDr. Lubomír Müller vyslovil se zněním stížnosti pro porušení zákona, jakož i s návrhem ministra spravedlnosti na vydání konkrétního rozhodnutí Nejvyššího soudu, souhlas. Uplatnil pouze z hlediska rozhodování nepodstatné výhrady k drobným písařským chybám v dané stížnosti. Zároveň i on jménem klienta vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud věc projednal v neveřejném zasedání. 10. Ke stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil i státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále též jen „státní zástupce“). S obsahem stížnosti se ztotožnil a doplnil následující. I přes ne zcela dostatečný spisový materiál lze dovodit, že jednání obviněných, kteří byli v dané věci Obvodního soudu pro Prahu 2 odsouzeni, nenaplňuje všechny znaky trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona ve znění účinném do 31. 12. 1966. Z popisu jednání obviněných nelze žádným způsobem dovodit, že by se ze zjevné neúcty ke společnosti dopustili veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti. Konkrétně mělo dojít dílčímu narušení dopravy a zároveň měli účastníci protestu provolávat různá hesla, pískat na prsty, tleskat a pokřikovat. Ani přes pochopitelně odlišná měřítka dobové morálky nebylo možné z takového popisu skutku dovodit, že by si obvinění (jejichž účast navíc nebyla nijak individualizována) takto počínali ze zjevné neúcty ke společnosti, neboť smyslem jejich jednání bylo pouze vyjádřit nesouhlas se zjevně účelovým jednáním represivních složek vůči osobám, jejichž jediným „prohřeškem“ byla z tehdejšího hlediska nekonformní úprava zevnějšku. Z popisu skutku je obtížně dovoditelné i naplnění znaku výtržnosti, neboť tou by mělo být jen takové jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek, zpravidla zahrnující násilí vůči osobám či věcem. Takový výtržnický charakter však jednání obviněných nemělo, resp. z popisu skutku to nijak nevyplývá. Za násilí nelze považovat ani okolnost, že „byli poraženi nejméně dva občané“, pokud nebylo blíže zjištěno a popsáno, jak k onomu poražení došlo a kdo se jej měl dopustit. Státní zástupce má tedy za to, že v jednání obviněných neabsentovala jen materiální stránka trestného činu, ale i stránka formální, tj. naplnění samotné objektivní stránky skutkové podstaty daného trestného činu. K tomu pak přistupují další okolnosti důvodně zmíněné ve stížnosti ministra spravedlnosti, a to že účast obviněných na uvedené protestní akci byla jen realizací jejich práva na svobodu projevu a shromažďování. Tyto svobody přitom byly zaručeny i tehdy platnou a účinnou ústavou (zákonem č. 100/1960 Sb.), konkrétně v jejím článku 28. Účel protestního shromáždění byl v daném případě zcela legální, šlo o vyjádření nesouhlasu se zjevně účelovým, nepřiměřeným a šikanózním postupem represivních orgánů vůči občanům jen pro odlišnost jejich zevnějšku. Lze se proto ztotožnit se základní premisou stížnosti, že jednání obviněných nebylo trestným činem. Z dostupných podkladů vyplývá, že obviněný Miloš Turek ani prokurátor nepodali odvolání, tudíž stížnost správně směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně a je přípustná. Nelze však přehlédnout skutečnost ministrem spravedlnosti ne zcela doceněnou, že celého údajně výtržnického jednání se vedle obviněného Miloše Turka účastnili i další obvinění, jimž navrhovaný důvod kasace napadeného rozsudku prospívá ve vztahu k trestnému činu výtržnictví úplně stejně, tudíž by mělo být aplikováno beneficium cohaesionis podle §269 a §261 tr. ř. Stížnost podaná v této věci ve prospěch obviněného Miloše Turka evidentně souvisí s další stížností, kterou ministr spravedlnosti podal dne 8. 8. 2023 ve prospěch dalšího obviněného z dotčené trestní věci – Martina Maryšky. Jeví se být proto žádoucím vést v obou věcech společné řízení. 11. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud stížnosti ministra spravedlnosti vyhověl a rozhodl tak, jak bylo v této stížnosti navrženo, pouze s určitou modifikací v tom směru, že podle §269 tr. ř. za použití §261 tr. ř. Nejvyšší soud zruší napadený rozsudek soudu prvního stupně ohledně trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona i ohledně všech zbylých obviněných a všechny obviněné podle §226 písm. b) tr. ř. zprostí obžaloby pro jednání, v němž byl spatřován trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona. Zároveň vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí učil v neveřejném zasedání. 12. Druhá stížnost ministra spravedlnosti datovaná 8. 8. 2023 (u Nejvyššího soudu původně vedená pod sp. zn. 8 Tz 77/2023) byla podána proti témuž rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 10. 1966, sp. zn. 3 T 198/66, ovšem tentokrát ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 1966, sp. zn. 2 To 548/66, ve prospěch obviněného Martina Maryšky s tím, že došlo k porušení tehdy účinného trestního zákona v jeho ustanoveních §3 odst. 1, §202 odst. 1 a §203. 13. Pokud jde o odsouzení obviněného Martina Maryšky pro trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona, argumentace ministra spravedlnosti byla zcela totožná s tou, jež byla uplatněna v předchozí stížnosti podané ve prospěch obviněného ml. Miloše Turka (viz výše). K trestnému činu příživnictví podle §203 trestního zákona ministr spravedlnosti doplnil, že podle tvrzení obviněného Martina Maryšky v podnětu ke stížnosti pro porušení zákona jeho odměna za „dvojí statování ve filmu“ (jak bylo uvedeno ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně) nečinila 1.300 Kčs, nýbrž 1.300 tuzexových bonů, tedy 6.500 Kčs. To při tehdejší cenové hladině nemohl být „nekalý“ způsob obživy na 2–3 měsíce. Trestný čin příživnictví byl v té době přitom hojně využíván jako nástroj perzekuce nepohodlných lidí a uplatnil se i ve spojitosti s celostátní kampaní proti tzv. vlasatcům, kteří byli v médiích vykreslováni jako lenoši spatřující smysl svého života v neúctě vůči spoluobčanům a v příživnictví, popřípadě v páchání další trestné činnosti. Ke svému podnětu Martin Maryška doložil osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. 14. Na základě uvedeného ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem soudu prvního stupně, který nabyl právní moci ve spojení s napadeným rozsudkem soudu druhého stupně, byl porušen zákon v neprospěch obviněného Martina Maryšky v ustanoveních §3 odst. 1, §202 odst. 1 a §203 trestního zákona, podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a spolu s ním i všechna další na něj obsahově navazující rozhodnutí a podle §271 odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o stížnosti rozhodl v neveřejném zasedání. 15. Obhájce obviněného Martina Maryšky JUDr. Lubomír Müller vyslovil se zněním této stížnosti pro porušení zákona obecně souhlas, přičemž poukázal jen na několik drobných písařských chyb. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud svým novým rozhodnutím jeho klienta zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. s tím, že věc může projednat a toto rozhodnutí učinit v neveřejném zasedání. 16. Státní zástupce ve vyjádření k této druhé stížnosti nejprve poukázal na její spornou formulaci, když je striktně zaměřena proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoli ve věci proběhlo odvolací řízení před Městským soudem v Praze. S ohledem na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 158/2004 by se tak mohlo nabízet zamítnutí stížnosti podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť stížnost měla být správně podána pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu. V daném případě by ale závěr o nepřípustnosti stížnosti byl nepřiměřeným formalismem, s přihlédnutím k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu je ve stížnosti výslovně zmíněno a jde tak spíše jen o formulační neobratnost. Příčinou je zřejmě to, že již není k dispozici kompletní spisový materiál, což by však nemělo jít k tíži obviněného, v jehož prospěch byla stížnost podána. Dále pak státní zástupce poukázal na zjevnou souvislost s první stížností podanou ve prospěch obviněného ml. Miloše Turka a řešenou u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tz 75/2023 s tím, že o obou těchto stížnostech by bylo vhodné vést společné řízení. Znovu připomněl i nutnost uplatnění principu beneficia cohaesionis ve vztahu k ostatním obviněným v dané trestní věci, a to konkrétně v té části, kde byli odsouzeni pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona. 17. Ve vztahu k tomuto jednání (účast obviněných na protestní akci dne 20. 9. 1966) se státní zástupce vyjádřil zcela shodně jako ve svém předchozím vyjádření ke stížnosti podané ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného ml. Miloše Turka (viz výše). V jednání obviněných podle něj absentovala nejen materiální stránka trestného činu, ale i stránka formální, tj. naplnění samotné objektivní stránky skutkové podstaty daného trestného činu. O trestný čin se tudíž jednat nemůže. 18. Pokud jde o trestný čin příživnictví podle §203 trestního zákona, z podané stížnosti podle státního zástupce vyplývá, že uplatňované námitky jsou založeny na odlišných skutkových zjištěních, resp. na zpochybnění závěru soudů, že se obviněný nechával zčásti vydržovat matkou a bratrem. Poukazuje se na to, že jeho výdělky jakožto statisty byly vyšší, než jak soudy původně uvažovaly. Tato skutečnost sama o sobě může zpochybnit tehdy přijatý závěr soudů o spáchání trestného činu příživnictví, avšak bylo by k tomu třeba vést další dokazování. Za této situace nejsou dány podmínky pro to, aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl zprošťujícím výrokem podle §226 písm. a) tr. ř., tj. že se skutek nestal (obviněný měl prostředky pro svou obživu), popřípadě pro závěr, že se tento skutek sice stal, ale nemá znaky trestného činu ve smyslu §226 písm. b) tr. ř. (tj. že styl života obviněného nelze považovat za nekalý). Takový závěr by bylo možné učinit pouze na základě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn, což však podaná stížnost sama zpochybňuje. 19. Vzhledem k uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud stížnosti ministra spravedlnosti vyhověl s jistou modifikací – konkrétně aby rozhodl tak, že jednak podle §268 odst. 2 tr. ř. vysloví, že napadeným rozsudkem soudu druhého stupně a jemu předcházejícím rozsudkem soudu prvního stupně byl ve výroku o vině pod bodem I. právně posouzeném jako trestný čin výtržnictví v neprospěch obviněného porušen zákon v §254 odst. 1 tr. ř. a v §3 odst. 1 a §202 odst. 1 trestního zákona, a ve výroku o vině pod bodem II. právně posouzeném jako trestný čin příživnictví v §2 odst. 5, 6 a §254 odst. 1 tr. ř. a v §203 trestního zákona; jednak podle §269 odst. 2 tr. ř. zruší oba uvedené rozsudky ve výroku o vině obviněného Martina Maryšky pod body I. a II., dále podle §269 tr. ř. za použití §261 tr. ř. zruší napadený rozsudek ohledně trestného činu výtržnictví podle §202 trestního zákona též u všech dalších obviněných, současně zruší i všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu; a jednak sám podle §271 odst. 1 tr. ř. všechny obviněné zprostí obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. pro jednání, v němž byl spatřován trestný čin výtržnictví podle §202 trestního zákona, a dále podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaví trestní stíhání obviněného Martina Maryšky ohledně jednání posouzeného jako trestný čin příživnictví podle §203 trestního zákona, neboť nejde o trestný čin a není důvod k postoupení věci. Na závěr pak státní zástupce vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí učil v neveřejném zasedání. III. Posouzení stížností pro porušení zákona 20. Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byly stížnosti pro porušení zákona podány, a to v rozsahu a z důvodů v nich uvedených. Shledal přitom, že obě stížnosti jsou důvodné. Napadenými rozhodnutími soudů skutečně byl porušen zákon v neprospěch obviněných ml. Miloše Turka a Martina Maryšky. 21. Nejvyšší soud při svém rozhodování vycházel z právní úpravy, kterou bylo třeba aplikovat v době rozhodování soudů o podané obžalobě, současně však i z principů demokratického právního státu. 22. V souvislosti s tím, jakou optikou je nutno nazírat na řešenou problematiku, je potřebné zmínit některá dřívější rozhodnutí Ústavního soudu. Ve svém nálezu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, Ústavní soud k otázce výkladu a aplikace „starého práva“ při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona mj. uvedl, že pro demokratický právní stát, jímž Česká republika má být podle normativního příkazu plynoucího z čl. 1 odst. 1 Ústavy, je nepřijatelné, aby Nejvyšší soud vykládal §267 odst. 3 trestního řádu tak, že přezkumem zákonnosti napadeného rozhodnutí se rozumí výklad aplikovaného „starého práva“ v souladu s někdejší dobovou judikaturou. Ze stejného důvodu také není možné, aby při úvahách o tom, zda stížností pro porušení zákona napadené původní rozhodnutí je zákonné, nebral v úvahu a nevážil základní práva a principy českého ústavního pořádku, do nichž bylo napadeným rozhodnutím zasaženo. Ignorování těchto referenčních norem a principů činí napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nejen vadným pro porušení subjektivního práva stěžovatele, nýbrž, a to Ústavní soud považuje za nutné nad rámec posuzované věci podotknout, i nesrozumitelným pro společnost, neboť podrývá její právní, resp. ústavní vědomí a přispívá k existující nedůvěře v soudnictví v tom smyslu, že české soudy nedokáží ochránit práva občanů ve vztahu ke státní moci, když se projevila excesivně. Tak se zmenšuje důvěra v materiálně chápanou demokratickou právní státnost České republiky. Nemá-li princip právní kontinuity působit destruktivně ve vztahu k české ústavní státnosti, je třeba důsledně trvat při aplikaci „starého práva“ na hodnotové diskontinuitě s ním a reflektovat tento přístup v soudních rozhodnutích. V nálezu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 2056/12, pak tentýž soud konstatoval, že je (snad) notorietou, že v zásazích a řízeních vedených proti odpůrcům režimu před rokem 1989 existoval silný politický podtext, který evidentně omezoval jejich objektivnost. Proto nelze bez dalšího vycházet z právní kvalifikace skutků ze strany takto podjatých totalitních orgánů. Jinými slovy, je podstatné, za jaké skutky byl člověk skutečně postihován, nikoli jen to, jak tyto skutky byly formálně právně totalitním státem posouzeny. Stávalo se mnohdy, že lidé byli postihováni za činy, které nemohly být v demokratickém právním státě považovány za trestné, avšak aplikační orgány totalitního státu je právně kvalifikovaly nikoli jako politické, aby to nepůsobilo tak výbušně, aby se navenek zakrýval skutečný politický důvod represe, aby se z ve skutečnosti politických obětí vytvářeli „běžní kriminálníci“, a tím se i snižovala jejich vážnost ve společnosti . Ve více svých rozhodnutích tedy Ústavní soud zdůraznil, že v tehdejším komunistickém režimu bylo zcela běžné, že jednání, které bylo realizací svobody projevu či jiného základního práva (svobody) jednotlivce, bylo postihováno jako běžný kriminální čin. Cílem bylo jednak zakrýt určitou kontroverznost takového postihu a jednak, jak už bylo zmíněno výše, snížit vážnost odpůrců vládnoucího režimu ve společnosti. 23. Podle čl. 17 odst. 1 až 4 Listiny základních práv a svobod je zaručena svoboda projevu a právo na informace. Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. Cenzura je nepřípustná. Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. 24. Podle čl. 19 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod je zaručeno právo pokojně se shromažďovat. Toto právo lze omezit zákonem v případech shromáždění na veřejných místech, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, ochranu veřejného pořádku, zdraví, mravnosti, majetku nebo pro bezpečnost státu. Shromáždění však nesmí být podmíněno povolením orgánu veřejné správy. 25. Je třeba připomenout, že dokonce i právní úprava účinná v době vydání napadených rozhodnutí výslovně garantovala svobodu projevu a shromažďování. V čl. 28 odst. 1 Ústavy Československé socialistické republiky (ústavní zákon č. 100/1960 Sb.) bylo konkrétně uvedeno: „V souladu se zájmy pracujícího lidu je všem občanům zaručena svoboda projevu ve všech oborech života společnosti, zejména také svoboda slova a tisku. Těchto svobod občané užívají jak v zájmu rozvoje své osobnosti a svého tvůrčího úsilí, tak k uplatňování své aktivní účasti na správě státu a na hospodářské a kulturní výstavbě země. K témuž cíli se zaručuje svoboda shromažďovací a svoboda pouličních průvodů a manifestací“. 26. Relevantní ustanovení trestního zákona (zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů), na jejichž základě byla jednání obviněných kvalifikována jako trestná, zněla v době vydání napadených rozhodnutí takto: 27. §202 Výtržnictví: 1) Kdo se ze zjevné neúcty vůči společnosti dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo nápravným opatřením nebo peněžitým trestem. 2) Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo nápravným opatřením bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako člen organizované skupiny. 28. §203 Příživnictví: Kdo se soustavně vyhýbá poctivé práci a dává se někým vydržovat nebo si prostředky k obživě opatřuje jiným nekalým způsobem, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta. 29. §10 Účastník: 1) Účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně a) spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor), b) navedl jiného k spáchání trestného činu (návodce), c) poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník). 2) Na trestní odpovědnost a trestnost účastníka se užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže tento zákon nestanoví něco jiného. 30. Současně je třeba zmínit i ustanovení §3 odst. 1 téhož zákona, v němž bylo obecně vymezeno, jaké jednání lze považovat za trestné, a které znělo: Trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. 31. Podle §3 odst. 4 trestního zákona byl stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. 32. Na podkladě dostupného spisového materiálu Nejvyšší soud nejprve ověřil, že skutkové okolnosti uvedené v obou stížnostech pro porušení zákona odpovídají skutečnosti. Po zvážení všech podstatných skutečností pak dospěl k následujícím závěrům. 33. Napadená rozhodnutí je třeba pokládat za nesprávná a nezákonná, neboť jednak nerespektují základní principy demokratické společnosti (garantující mj. právo jednotlivce na svobodu projevu a shromažďování) a jednak byla učiněna v rozporu i s tehdy účinným trestním zákonem. Obecně lze v tomto směru odkázat na argumentaci ministra spravedlnosti v podaných stížnostech, jakož i na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k nim. S nosnými důvody uvedenými v těchto podáních se Nejvyšší soud ztotožňuje. 34. Jednání obviněných ml. Miloše Turka a Martina Maryšky popsaná pod body I. a II. výroku napadeného rozsudku soudu prvního stupně nenaplnila formální znaky trestného činu výtržnictví (ani jakéhokoli jiného trestného činu) a zcela jistě nebyl naplněn ani znak materiální (potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost). Tento závěr platí naprosto shodně i pro všech zbylých dvanáct obviněných, kteří byli pod body I. a II. rozsudku soudu prvního stupně též uznáni vinnými trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., ať už jako jeho pachatelé nebo jako účastníci na něm ve formě návodu (podrobněji k tomu viz níže). Totožný závěr o nenaplnění znaků trestného činu (znaků formálních, jakož ani znaku materiálního) lze učinit i v případě jednání obviněného Martina Maryšky, a jak bude dále podrobněji rozvedeno, stejně tak i obviněných Petera Jána Mátraye a ml. Jaroslava Slivky, roz. Sněhoty, popsaného pod bodem III. téhož rozsudku, které bylo kvalifikováno jako trestný čin příživnictví podle §203 trestního zákona Ani v tomto případě se o trestný čin nejednalo. K trestnému činu výtržnictví (body I. a II. výroku rozsudku soudu prvního stupně) 35. Je evidentní, že všech čtrnáct obviněných bylo fakticky postiženo za realizaci svých základních práv a svobod, a to práva shromažďovacího a svobody projevu. Pokud jde o jejich účast na předmětné protestní akci dne 20. 9. 1966, z jejich strany nepochybně nešlo o kriminální čin, nýbrž o demonstraci legitimního odporu proti tehdejšímu komunistickému režimu a jeho totalitním praktikám porušujícím obecně uznávaná a mezinárodně chráněná základní lidská práva a svobody. Jednání obviněných, za které byli následně odsouzeni, bylo zjevnou reakcí na předchozí nezákonné jednání bezpečnostních složek státu při tzv. „akci Vlasatci“, která proběhla na území hlavního města ve dnech 19. – 21. 8. 1966. V rámci tzv. celoměstské prověrky příslušníci Veřejné bezpečnosti cíleně vyhledávali muže s delšími vlasy, kteří byli zatýkáni, podrobeni výslechu a následně nuceně ostříháni. To, že demonstrace dne 20. 9. 1966 byla reakcí právě na tuto akci Veřejné bezpečnosti, je zcela evidentní. Vyplývá to i přímo z odůvodnění obžaloby (viz např. str. 10) a napadených rozhodnutí soudů obou stupňů (viz např. str. 4 rozsudku soudu prvního stupně a str. 2 a 3 rozsudku soudu odvolacího). 36. Primárním účelem trestního zákona v tehdejší době bylo chránit společenské a státní zřízení a socialistické vlastnictví, a až poté případně i práva a oprávněné zájmy občanů. O tom svědčí jak tehdejší znění §1 trestního zákona, tak i důvodová zpráva k tomuto zákonu, kde bylo mj. uvedeno: „Osnova trestního zákona je zaměřena k ochraně společenského a státního zřízení Československé socialistické republiky a socialistického vlastnictví, jakož i práv a oprávněných zájmů občanů. Při poskytování ochrany těmto zájmům se plně uplatňují zásady socialistického humanismu. Humanismus socialistické společnosti v oboru trestního práva záleží v tom, že volba prostředků a způsobů ochrany společenského řádu, upevňování socialistické zákonnosti, stanovení trestů porušovatelům právního pořádku se řídí vysokými morálními principy socialistické společnosti. Z nich vyplývá i použití přísných trestů vůči osobám dopouštějícím se trestných činů z nepřátelství k socialistickému státnímu zřízení a vůči osobám vážně porušujícím pravidla socialistického soužití nebo snažícím se žít na úkor společnosti “. 37. To, za co byli obvinění skutečně stíháni, odsouzeni a potrestáni, se jasně podává z odůvodnění obžaloby i napadených rozsudků – jednalo se o jejich projev nespokojenosti s předchozím zásahem bezpečnostních složek státu (v rámci „akce Vlasatci“) a údajné (blíže nespecifikované) hrubé výroky proti Komunistické straně Československa a socialistickému zřízení. Tendenčnost a účelovost obžaloby je zřejmá hned od první věty jejího odůvodnění: „V poslední době se na území hlavního města scházejí ve značném počtu ve skupinách mladí lidé, tzv. máničky“. Následuje tvrzení prokurátora, že tito lidé dlouhými neupravenými vlasy, svým zjevem a provokativním chováním narušují veřejný klid a pořádek. Projevují se u nich prý nezdravé tendence, které výrazným způsobem ovlivňují morálku, narušují vzájemné lidské vztahy a socialistickou zákonnost. Zároveň tito lidé hlásají, že je údajně jejich věcí, co budou nosit. V obdobném duchu se nese i závěrečné shrnutí prokurátora na str. 18 obžaloby: „Je zřejmé, že všechny obviněné spojuje snaha provokovat slušné pracující lidi a že jejich jediným společným znakem je snaha vyniknout v negativním smyslu a od slušných lidí se i výrazně odlišit neupraveným zjevem“. Samotný průběh demonstrace (podstatu žalovaného trestného jednání) prokurátor popsal na str. 11 obžaloby tak, že se obvinění při pochodu ulicemi chovali „nepřístojně“, když tleskali, pískali, křičeli „Hurá“, s nadšením kvitovali dosažení značného počtu účastníků, provolávali různá hesla jako „Vraťte nám vlasy“ nebo „Pryč s holiči“ a pronášeli i hrubé výroky proti straně a socialistickému zřízení. 38. V napadených rozhodnutích se soudy seriózně nezabývaly tím, zda došlo k naplnění znaků řešených trestných činů, a to jak znaků formálních, tak ani znaku materiálního (ve smyslu tehdy účinného znění §3 trestního zákona). 39. Pokud jde o trestný čin podle §202 trestního zákona, podle výrokových částí i odůvodnění obžaloby a napadených rozsudků měla výtržnost či hrubá neslušnost obviněných (soudy ani jednoznačně neuvedly, kterou z těchto dvou alternativ mělo jednání obviněných naplnit) kromě samotné účasti na totalitními úřady nepovolené demonstraci spočívat pouze v provolávání různých hesel, pískání, tleskání a zdržování dopravy. V tom však ve skutečnosti žádnou hrubou neslušnost, a už vůbec ne výtržnost, spatřovat nelze. Jediným, v čem by snad za určitých okolností objektivně mohla být spatřována výtržnost, bylo „poražení nejméně dvou občanů“. K tomuto však nebylo v rozhodnutí ani jednoho ze soudů uvedeno nic přesnějšího (kdo, koho, proč, za jakých okolností a jakým způsobem měl porazit, jaké to případně mělo následky atd.). Ve vztahu ke všem obviněným byl v tomto směru aplikován obecně nepřípustný princip kolektivní viny. Odůvodnění napadených soudních rozhodnutí je v této části každopádně nepřezkoumatelné, neboť k údajnému sražení dvou občanů na zem (viz výrok o vině pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně) zde není uvedeno skutečně vůbec nic. Naplnění formálních znaků trestného činu výtržnictví se soud prvního stupně snažil odůvodnit (na str. 5 svého rozsudku) tak, že „i když byla demonstrace z větší části tichá, tak trvala skoro tři hodiny, její účastníci prošli poměrně dlouhou trasu, jejich husí pochod v centru města v odpoledních hodinách, kdy zde byla zvýšená frekvence výskytu vozidel i chodců, narušil veřejný klid a pořádek, přičemž křik, pískot a vyvolávání hesel u hlavní pošty a na XY výtržnický charakter ještě posílily“. To, že se obvinění popsaného jednání dopustili ze zjevné neúcty ke společnosti, tentýž soud dovodil z „osobních profilů“ obviněných, z nichž třem, jak neopomněl zdůraznit, bylo zároveň prokázáno příživnictví a další měli před činem řadu neomluvených pracovních absencí. 40. Podle názoru Nejvyššího soudu není třeba dále rozebírat, že takovéto odůvodnění naplnění formálních znaků trestného činu nemůže obstát. Znaku materiálnímu se soudy nevěnovaly a závěr o jeho naplnění neodůvodnily vůbec. Je naprosto zřejmé, že za dané situace nebylo možné bez pochybností uzavřít, že obvinění svými jednáními popsanými pod body I. a II. napadeného rozsudku soudu prvního stupně naplnili všechny znaky trestného činu výtržnictví či jakéhokoli jiného trestného činu. Je tomu právě naopak. 41. Z povahy věci a akcesorického vztahu účastenství v užším slova smyslu, tedy i návodu podle §10 odst. 1 písm. b) trestního zákona, plyne, že nelze-li (z důvodů výše vyložených) jako trestný čin kvalifikovat jednání, jehož se měl způsobem popsaným v bodě I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně dopustit hlavní pachatel (resp. hlavní pachatelé), pak není možno za čin soudně trestný označit ani jednání, kterého se měli podle odsuzujících rozsudků dopustit návodci takového jednání (v posuzované věci obvinění Martin Maryška a ml. Jan Kristl). Ani jejich jednání nebylo možno kvalifikovat jako trestný čin, tedy jako návod k trestnému činu výtržnictví podle §10 odst. 1 písm. b), §202 odst. 1 trestního zákona, jak učinily soudy nižších stupňů. Závěr o tom, že jednání popsané pod body I. a II. rozsudku soudu prvního stupně není trestných činem, se vztahuje na všechny obviněné, a to bez ohledu na to, zda jejich jednání bylo kvalifikováno jako (spolu)pachatelství trestného činu nebo jako účastenství na něm ve formě návodu. K trestnému činu příživnictví (bod III. výroku rozsudku soudu prvního stupně) 42. K obdobnému závěru, tedy že se nejednalo o trestný čin, Nejvyšší soud dospěl i ve vztahu k jednání obviněného Martina Maryšky, jež bylo soudy prvního a druhého stupně kvalifikováno jako trestný čin příživnictví podle §203 trestního zákona. Je zřejmé, že odsouzení obviněného za toto jednání přímo souviselo s jeho odsouzením za účast na výše uvedené demonstraci. Fakticky šlo jen o další postih za jeho předchozí projev neposlušnosti vůči totalitnímu komunistickému režimu. Souvislost obou výroků o vině je zmíněna ostatně i přímo v odůvodnění napadeného rozsudku soudu druhého stupně. Městský soud v Praze zde (na str. 4) nejprve uvedl, že (příživnické) jednání obviněného Martina Maryšky nebylo příliš velké intenzity, poukázal na jeho nízký věk, že nebyl zjištěn žádný jiný nekalý způsob obživy, než že se nechal vydržovat od svých příbuzných, že jeho jednání ani netrvalo příliš dlouhou dobu a že je zde více okolností snižujících míru jeho zavinění. Sám odvolací soud tedy ve svém rozhodnutí zmínil řadu skutečností svědčících proti závěru o vině obviněného. Postih podle §203 trestního zákona však přesto byl podle jeho názoru namístě, a to „v souvislosti se zjištěním, že se obviněný zúčastnil na projednávané závažné výtržnosti“ (míněno demonstraci dne 20. 9. 1966). 43. Skutková věta uvedená v bodě III. výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně ve skutečnosti neobsahuje popis žádného jednání obviněného, které by bylo možné podřadit pod pojem „vyhýbání se poctivé práci“ ve smyslu §203 trestního zákona. Konstatuje se zde pouze to, že obviněný v uvedeném období nikde nepracoval, a to bez jakékoli bližší specifikace – kdy, proč a jakým způsobem ukončil poslední pracovní poměr, zda se pak nějakým způsobem snažil o získání nového zaměstnání, resp. že se o toto vůbec nesnažil, apod. Pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu příživnictví přitom musely být kumulativně splněny dvě základní podmínky – pachatel se jednak musel soustavně vyhýbat poctivé práci a jednak se musel dát někým vydržovat nebo si prostředky k obživě opatřovat jiným nekalým způsobem. Z uvedeného je zřejmé, že popis skutku obviněného, jak je obsažen ve výroku rozsudku, neumožňoval jej právně kvalifikovat jako trestný čin příživnictví. Stejně jako v případě trestného činu výtržnictví, ani zde se soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně (případně vůbec) nezabývaly naplněním všech znaků trestného činu. Formálním znakům se věnovaly jen okrajově (nedostatečně a nesprávně) a znaku materiálnímu vůbec. Mimo jiné nevysvětlily, na základě jakých úvah došly k závěru o naplnění znaku „soustavnosti“ vyhýbání se poctivé práci. Podle zjištění soudů měl být obviněný Martin Maryška bez oficiálního pracovního poměru od 6. 6. 1966 do 28. 9. 1966, s přerušením 14 dnů ústavního léčení (aniž by ovšem v té souvislosti byla jakkoli zkoumána jeho pracovní způsobilost). Z toho, že zhruba tři měsíce (po odečtení doby pobytu v léčebně) nikde oficiálně nepracoval, bez dalšího nebylo možné dovodit naplnění znaku soustavného vyhýbání se poctivé práci. V uvedeném tříměsíčním období měl obviněný navíc, jak je uvedeno v popisu skutku ve výroku rozsudku, blíže nespecifikovaný příjem za dvojí statování ve filmu, a na začátku posuzovaného období měl k dispozici i blíže nespecifikované úspory. Podle odůvodnění obžaloby činily tyto úspory 1.300 Kčs (což byla tehdy částka odpovídající zhruba jedné průměrné čisté měsíční mzdě). V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pak bylo přímo konstatováno, že nebyla vyvrácena obhajoba obviněného, že na začátku řešeného období měl úspory ve výši 1.200 Kčs a poté ještě příjem za statování ve dvou filmech ve výši 170 Kčs a 45 tuzexových korun (tj. 225 Kčs). Na základě toho bylo proto i přímo ve výroku rozsudku zmíněno, že ve vymezené době obviněný žil zčásti ze svých úspor a zčásti z legálně získané odměny za práci. Z toho ovšem logicky vyplývá, že v téže době si prostředky k obživě neopatřoval „nekalým způsobem“. Podle tehdejší ustálené judikatury (viz např. rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 11. 10. 1963, sp. zn. 2 T 191/63, publikovaný pod R 4/1964 tr.) bylo vyhýbání se poctivé práci považováno za soustavné tehdy, když pachatel takto jednal nepřetržitě po dobu alespoň tří měsíců . Takový závěr však v projednávaném případě učiněn být nemohl, resp. být neměl. 44. I ve vztahu k jednání obviněného Martina Maryšky pod bodem III. napadeného rozsudku soudu prvního stupně tedy Nejvyšší soud uzavírá, že toto nenaplnilo znaky žalovaného ani žádného jiného trestného činu. Zcela jistě nebyl naplněn znak materiální, když s ohledem na §3 odst. 4 trestního zákona čin obviněného nedosáhl potřebného stupně nebezpečnosti pro společnost, a na podkladě provedeného dokazování nelze bez vážných pochybností učinit ani závěr o naplnění formálních znaků trestného činu podle §203 trestního zákona. Žádná jiná právní kvalifikace činu obviněného do úvahy nepřicházela a nepřichází. 45. Naprosto shodný závěr činí Nejvyšší soud i ve vztahu ke stejně kvalifikovanému jednání (§203 trestního zákona) obviněných Petera Jána Mátraye a ml. Jaroslava Slivky, roz. Sněhoty, popsanému též v bodě III. výroku rozsudku soudu prvního stupně. Faktem je, že ve vztahu k této části odsuzujícího (odsuzujících) rozhodnutí stížnost pro porušení zákona výslovně podána nebyla, nicméně zásadní důvod, z něhož Nejvyšší soud na základě v pořadí druhé stížnosti pro porušení zákona rozhodl ve prospěch obviněného Martina Maryšky, prospívá naprosto shodně i obviněným Peteru Jánu Mátrayovi a ml. Jaroslavu Slivkovi, roz. Sněhotovi. I ve vztahu k nim je totiž namístě výše uvedené konstatování, že jejich jednání nenaplnilo všechny znaky trestného činu příživnictví, když zcela jistě nebyl naplněn znak materiální (tedy potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost). Vyvození trestní odpovědnosti za trestný čin příživnictví i u těchto dvou obviněných ve skutečnosti představovalo jen další prostředek jejich perzekuce za účast na totalitními úřady nepovolené demonstraci „mániček“ dne 20. 9. 1966. Přímá souvislost obou výroků o vině (trestnými činy podle §202 a §203 trestního zákona) je nepochybná – viz výše odst. 42 odůvodnění tohoto rozhodnutí. Odvolací soud tuto souvislost sám jasně vyjádřil na str. 4 svého rozsudku, a to výslovně nejen ve vztahu k obviněnému Martinu Maryškovi, nýbrž i k obviněnému Peteru Jánu Mátrayovi. Ve vztahu k obviněnému ml. Jaroslavu Slivkovi, roz. Sněhotovi, tak sice neučinil, evidentně však jen proto, že tento obviněný, na rozdíl od zmíněných dvou spoluobviněných, nepodal odvolání a Městský soud v Praze tak jeho odsouzení vůbec nepřezkoumával. Není však důvod k tomu, aby na odsouzení ml. Jaroslava Slivky, roz. Sněhoty, pro trestný čin příživnictví bylo nahlíženo odlišně. I v jeho případě se zjevně jednalo o jeho další perzekuci v souvislosti s účastí na demonstraci dne 20. 9. 1966, byť to z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně explicitně neplyne. Souvislost je však zřejmá ze samotné výrokové části tohoto rozsudku, a to vzhledem k popisu skutku v bodě III., který vyvození trestní odpovědnosti označeným trestným činem neodůvodňoval, tím spíše (nazíráno z hlediska tzv. materiálního znaku), že šlo o mladistvého, u něhož zákon vyžadoval, aby čin, který spáchal, vykazoval (oproti zletilému pachateli) vyšší stupeň nebezpečnosti, a to vyšší než malý (§75 trestní zákon: „Čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně, není trestným činem, jestliže je spáchán mladistvým a stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost je malý.“). 46. Na okraj a pro úplnost lze ještě dodat, že z prakticky stejných důvodů, jako byly uvedeny výše v odst. 43 tohoto odůvodnění ve vztahu k obviněnému Martinu Maryškovi, nelze mít ani u obviněných Petera Jána Mátraye a ml. Jaroslava Slivky, roz. Sněhoty, za naplněné dokonce ani formální znaky trestného činu příživnictví podle §203 trestního zákona. V popisu jejich skutků není uvedeno nic, co by bylo možné podřadit pod „vyhýbání se“ poctivé práci, když je zde bez dalšího uvedeno pouze to, že v daném období nepracovali. Dále, pokud Nejvyšší soud dospěl k závěru, že znak „soustavnosti“ vyhýbání se poctivé práci nebyl bez pochybností naplněn u obviněného Martina Maryšky, pak u zmíněných dvou obviněných to platí dvojnásob. Ani u jednoho z nich totiž celková doba páchání činu nedosáhla tří měsíců, což i podle tehdejší ustálené judikatury (viz výše) byla minimální doba potřebná k tomu, aby dané jednání vůbec bylo možné kvalifikovat podle §203 trestního zákona. Jak už bylo zmíněno, zdůvodnění naplnění tohoto obligatorního znaku „soustavnosti“ v odůvodnění napadených rozhodnutí soudů obou stupňů absentuje. Podle skutkových zjištění těchto soudů se navíc uvedení obvinění neměli živit „nekalým způsobem“ po celou ve výroku o vině uvedenou dobu (která už tak nedosahovala ani tří měsíců), když obviněný ml. Jaroslav Slivka, roz. Sněhota, si měl část prostředků ke své obživě opatřovat sběrem druhotných surovin (což bylo jindy tehdejším režimem vydáváno za společensky velmi prospěšnou činnost) a obviněný Peter Ján Mátray měl na začátku vymezeného období žít mj. z vlastních úspor (což se uvádí výslovně jak v odůvodnění obžaloby, tak i rozsudku soudu prvního stupně). IV. Způsob rozhodnutí 47. Na základě výše uvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obě stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti jsou důvodné. Napadenými rozhodnutími skutečně došlo k porušení zákona v neprospěch obviněných ml. Miloše Turka a Martina Maryšky. Obvinění byli odsouzeni pro trestný čin výtržnictví, resp. pro účastenství na něm ve formě návodu, a obviněný Martin Maryška mimo to i pro trestný čin příživnictví (jak je detailně popsáno v části I. odůvodnění tohoto rozsudku Nejvyššího soudu), aniž by byly naplněny všechny zákonné znaky těchto trestných činů. 48. Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že oběma napadenými rozhodnutími byl porušen zákon, a to konkrétně pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 10. 1966, sp. zn. 3 T 198/66, v ustanoveních §3 odst. 1 a §202 odst. 1 tr. zák. v neprospěch obviněného ml. Miloše Turka a pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 1966, sp. zn. 2 To 548/66, a v řízení mu předcházejícím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 10. 1966, sp. zn. 3 T 198/66, v ustanoveních §3 odst. 1, §10 odst. 1 písm. b), §202 odst. 1 a §203 tr. zák. v neprospěch obviněného Martina Maryšky. 49. Protože k porušení zákona došlo v neprospěch obviněných, musel Nejvyšší soud dále postupovat podle §269 odst. 2 tr. ř. Ve vztahu k obviněným ml. Miloši Turkovi a Martinu Maryškovi tedy napadená rozhodnutí zrušil. V souladu s ustanovením §269 odst. 2 věty čtvrté tr. ř. byla současně zrušena i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. 50. Vzhledem k tomu, že zásadní důvody, z nichž Nejvyšší soud rozhodl ve prospěch obviněných ml. Miloše Turka a Martina Maryšky, prospívají naprosto shodně i všem zbylým dvanácti obviněným (viz výše), rozhodl Nejvyšší soud za použití §269 odst. 2 věty poslední tr. ř. a přiměřeného užití §261 tr. ř. ( beneficium cohaesionis ) stejným způsobem i v jejich prospěch. 51. Všechny výroky o vině (všech obviněných) v napadených rozsudcích proto byly zrušeny a v té souvislosti byly zrušeny samozřejmě i všechny výroky o uložených trestech. 52. Vzhledem k tomu, že skutkový stav byl v napadených rozhodnutích soudů nižších stupňů zjištěn v zásadě správně (pouze byl chybně právně kvalifikován), Nejvyšší soud po zrušení napadených rozsudků ve věci sám hned znovu rozhodl. Z důvodů výše vysvětlených postupem podle §271 odst. 1 tr. ř. všech čtrnáct obviněných podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro všechny skutky v ní popsané (jednání následně vymezená v bodech I., II. a III. odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně), neboť tyto skutky nejsou (nebyly) trestnými činy. 53. Za souhlasu ministra spravedlnosti, státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství a obviněných ml. Miloše Turka a Martina Maryšky Nejvyšší soud o obou v této věci podaných stížnostech pro porušení zákona rozhodl v neveřejném zasedání (§274 odst. 4 tr. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 4. 10. 2023 JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek