ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.264.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 264/2023-14671
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 5. 2023 o dovoláních obviněných 1. M. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, 2. I. M. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, a 3. P. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 3 To 60/2021, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 4/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. H., I. M. a P. K. odmítají .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2020, č. j. 56 T 4/2019-13848, byli obvinění M. H., I. M. a P. K. uznáni vinnými pod bodem I. zločinem zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a obviněný P. K. dále pod bodem II. zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1, odst. 3 písm. b), d) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2015. Za to byl obviněný M. H. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru výroby a zpracování paliv a maziv a distribuce pohonných hmot, včetně zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních korporacích podnikajících v těchto oborech na dobu osmi let a podle §70 odst. odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných v rozsudku. Obviněný I. M. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru výroby a zpracování paliv a maziv a distribuce pohonných hmot, včetně zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních korporacích podnikajících v těchto oborech na dobu osmi let. Obviněný P. K. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněných P. G., P. L. a M. O. a obvinění I. B., P. H., L. O., D. S., P. Š., R. V. a P. R. byli zproštěni obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. a obviněný J. J. byl zproštěn obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř.
2. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 4. 2022, č. j. 3 To 60/2021-14313, zrušil podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněných P. G., M. H., P. K., P. L. a I. M. napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem I. týkajícím se obviněných P. G., M. H., P. K., P. L. a I. M. a ve výroku o vině pod bodem II. týkajícím se obviněného P. K., jakož i v celém výroku o trestech uložených těmto obviněným a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obvinění M. H., P. K. a I. M. byli uznáni vinnými pod bodem I. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném ode dne 1. 10. 2020 ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a obviněný P. K. dále pod bodem II. zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b), d) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2015. Obviněný M. H. byl za tento zločin a za sbíhající se zločiny poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku z rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 11. 4. 2022, č. j. 29 T 2/2021-2852, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru výroby a zpracování paliv a maziv a distribuce pohonných hmot, včetně zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních korporacích podnikajících v těchto oborech na dobu osmi let, podle §70 odst. odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných v rozsudku, a podle §67 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 175 denních sazeb, kdy denní sazba činí 1 000 Kč, celkem tedy ve výměře 175 000 Kč. Současně byl ve vztahu k obviněnému M. H. podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestech z rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 11. 4. 2022, č. j. 29 T 2/2021-2852, který nabyl právní moci dne 11. 4. 2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný I. M. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru výroby a zpracování paliv a maziv a distribuce pohonných hmot, včetně zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních korporacích podnikajících v těchto oborech na dobu osmi let. Obviněný P. K. byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněných P. G. a P. L. Dále vrchní soud podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce ohledně obviněné I. B. v celém rozsahu, a podle §259 odst. 1 tr. ř. v rozsahu tohoto zrušení věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Odvolání obviněného P. Š. a odvolání státního zástupce v neprospěch obviněných P. Š., P. H., L. O., R. V. a D. S. byla podle §256 tr. ř. zamítnuta. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změn.
3. Uvedených zločinů se podle zjištění soudů obvinění dopustili v podstatě tím, že
I. Obvinění P. G., M. H., P. K., P. L. a I. M. společně v rozsudku odvolacího soudu podrobně specifikovaných případech předstírali jiné než skutečné obchodní vztahy při dovozu a prodeji pohonných hmot za účelem neodvedení daně z přidané hodnoty (dále též „DPH“), když společnost V. S., pořídila pohonné hmoty v jiném členském státu Evropské unie od slovinské společnosti PETROL, SLOVENSKA ENERDETSKA DRUŽBA, D.D. (dále jen „PETROL“), za ceny bez spotřební daně a DPH, následně společnosti E., a V. T., tyto pohonné hmoty jako oprávnění příjemci uvolnily do volného oběhu na území České republiky a společnost L. i. L., C. b. – o. s. tyto pohonné hmoty prodávala svým odběratelům, konkrétně společnostem GasCZ, s. r. o., F.E.T. – Financion Expert Trading, spol. s r. o., NILREB, s. r. o., Spante, s. r. o., ZentA, s. r. o.,
neodvedení daně z přidané hodnoty docílili obvinění tím způsobem, že vytvořili fiktivní obchodní řetězec, jehož smyslem bylo vyvedení povinnosti přiznat a uhradit daň z přidané hodnoty na účelově zřízené nekontaktní společnosti (tzv. missing tradery), a to konkrétně na společnosti M., F., a H. + H. b.,
a to tak, že do skutečných obchodních vztahů mezi pořizovatele pohonných hmot společnost V. S., oprávněné příjemce společnosti E., a V. T., a distributora pohonných hmot na území České republiky společnost L. i. L., C. b. – o. s. obvinění účelově vložili simulované obchodní vztahy s obchodní společností F., Slovensko, přičemž veškeré platby za údajné dodávky pohonných hmot hrazené touto společností jejímu údajnému dodavateli a naopak hrazené této společnosti jejími údajnými odběrateli byly prováděny přes bankovní účet jiné slovenské společnosti, a to konkrétně C., a dále simulované obchodní vztahy s obchodními společnostmi M., F., a H. + H. b.,
skutečný kupec pohonných hmot, který tyto pohonné hmoty objednal z jiného členského státu EU, společnost V. S., ve svých daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty předstírala dodání pohonných hmot do jiného členského státu slovenské společnosti F., a této společnosti fakturovala reálně neuskutečněná zdanitelná plnění ve formě prodeje pohonných hmot na Slovensko, ve skutečnosti tyto pohonné hmoty dodávala tuzemskému odběrateli L. i. L., C. b. – o. s., respektive jeho dalším odběratelům,
účelově vložená slovenská společnost F., fakturačně a prostřednictvím bankovního účtu slovenské společnosti C., též platebními transakcemi předstírala vývoz pohonných hmot ze Slovenska zpět do ČR a jejich prodej nekontaktním společnostem M., F., a H. + H. b., u nichž pachatelé nikdy neměli v úmyslu daň z přidané hodnoty řádně přiznat a odvést,
distributor pohonných hmot na území ČR, fakticky objednávající od společnosti V. S., společnost L. i. L., C. b. – o. s. předstírala nákup pohonných hmot od společností M., F., a H. + H. b., ve svých daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty uplatňovala nárok na odpočet daně z přidané hodnoty za tato neuskutečněná přijatá zdanitelná plnění, doklady k tomuto daňovému tvrzení si společnost sama vystavovala, čímž zastírala skutečné dodání pohonných hmot od společnosti V. S.,
takto došlo k tomu, že z uskutečněných dovozů a následných prodejů pohonných hmot tuzemským odběratelům měla být a nebyla odvedena daň z přidané hodnoty, povinnost k odvedení daně z přidané hodnoty byla popsaným účelově vytvořeným řetězcem formálně přenesena na společnosti M., F., a H. + H. b., avšak tyto společnosti daň v rozporu se zákonem č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“), nikdy řádně nepřiznaly ani neodvedly,
přičemž takto pachatelé za dále specifikovaná zdaňovací období uskutečnili dovoz pohonných hmot ze Slovinska, a to prostřednictvím oprávněných příjemců v režimu dopravy vybraných výrobků z jiného členského státu EU s podmíněným osvobozením od spotřební daně, po propuštění do volného oběhu zboží oprávněnými příjemci byly pohonné hmoty prodány tuzemským odběratelům a v rámci intrakomunitární přepravy byly pohonné hmoty přepraveny až na místa stočení v České republice, konkrétně tak na území České republiky byly dovezeny pohonné hmoty ze slovinského skladu společnosti PETROL, kdy z ve výroku rozsudku specifikovaných uskutečněných dovozů pohonných hmot odvedli pouze spotřební daň, avšak nepřiznali a neuhradili daň z přidané hodnoty, jejíž povinnost přiznat a uhradit vzniká dle zákona o dani z přidané hodnoty pořizovateli pohonných hmot v jiném členském státu Evropské unie při jejich prodeji v tuzemsku, přičemž
1) za zdaňovací období srpen roku 2012 neodvedli DPH v celkové výši 2 750 347 Kč,
2) za zdaňovací období září roku 2012 neodvedli DPH v celkové výši 15 478 207 Kč,
3) za zdaňovací období říjen roku 2012 neodvedli DPH v celkové výši 18 869 847 Kč,
4) za zdaňovací období listopad roku 2012 neodvedli DPH v celkové výši 3 731 544 Kč,
5) za zdaňovací období prosinec roku 2012 neodvedli DPH v celkové výši 1 913 583 Kč,
za období srpen až prosinec 2012 tak obvinění neodvedli daň z přidané hodnoty v celkové výši 42 743 528 Kč,
přičemž obviněný I. M. se na popsaném jednání podílel přinejmenším tím, že jako osoba fakticky řídící a ovládající společnost V. S. vyjednal dodávky pohonných hmot ze Slovinska od společnosti PETROL, domluvil s obviněným M. H., jednajícím za společnost L. i. L., C. b. – o. s., že této společnosti, resp. jejím odběratelům bude fakticky pohonné hmoty dodávat, domlouval s ním jednotlivé objednávky a dodávky, podílel se na řešení praktických problémů vznikajících při nakládání pohonných hmot do cisteren ve Slovinsku, nahlašoval svému dodavateli, přes kterého oprávněného příjemce bude dodávka pohonných hmot uvolňována do volného oběhu, zapojil do celé věci obviněné P. K. a P. L. jako jednatele slovenských společností C., a F., domluvil s nimi, že společně budou předstírat, že společnost V. S. dodává pohonné hmoty společnosti F., na Slovensko a že tato společnost je dodává zpět do České republiky společnostem M., F., a H. + H. b., ačkoli k žádnému dodání pohonných hmot na Slovensko a zpět do České republiky ve skutečnosti nedocházelo, uváděl v omyl členku představenstva společnosti V. S. I. B., odpovědnou za fakturaci, vedení účetnictví a podávání daňových přiznání, když jí poskytoval nepravdivé informace o údajném dodání pohonných hmot na Slovensko, takže na základě těchto informací vystavovala faktury společnosti F., jako odběrateli a podávala daňová přiznání, v nichž společnost V. S. nepravdivě vykazovala dodání pohonných hmot na Slovensko,
obviněný P. K. se na tomto jednání podílel přinejmenším tím, že na základě žádosti obviněného I. M., který chtěl zapojit do popsaného obchodního řetězce slovenskou společnost, oslovil s touto nabídkou svého známého P. L., jednatele slovenské společnosti F., a poté, co se obviněný sám stal jednatelem slovenské společnosti C., poskytl pro účely zasílání plateb za předstírané dodávky pohonných hmot od údajných odběratelů společnosti F., a plateb poukazovaných jejímu údajnému dodavateli bankovní účet společnosti C., přes který byly veškeré tyto finanční transakce uskutečňovány, za společnost C., také fakturoval společnosti V. S. reálně neuskutečněnou dopravu pohonných hmot, za kterou přijímal platby na účet C., přičemž obviněný věděl, že k žádným dodávkám pohonných hmot společnosti F., na Slovensko a touto společností zpět do České republiky ve skutečnosti nedochází,
a obviněný M. H. jako vedoucí organizační složky L. i. L., C. b. – o. s. se na tomto jednání podílel přinejmenším tím, že vyjednal dodávky pohonných hmot od obviněného I. M. řídícího společnost V. S., s tím, že součástí této dohody bylo, že budou předstírat, že společnost V. S. dodává pohonné hmoty na Slovensko společnosti F., a ta je dodává zpět do České republiky společnostem M., F., a H. + H. b., které je pak dodávají společnosti L. I. L., jež je poté dále distribuovala svým odběratelům, když do prodejních cen kalkuloval úsporu z neodvedení DPH, domlouval jednotlivé objednávky a dodávky, podílel se na řešení praktických problémů vznikajících při nakládání pohonných hmot do cisteren ve Slovinsku a při komunikaci s oprávněnými příjemci, požádal obviněného P. G., aby mu za úplatu sehnal osoby, které měly pouze formálně, jako tzv. bílí koně, působit jako jednatelé či společníci v údajných dodavatelských společnostech, poté co P. G. takto na jeho žádost obstaral jako jednatele společnosti M., demencí trpícího V. N. a jako společníka společnosti F., již pravomocně odsouzeného R. N., kteří oba působili pouze jako bílí koně a na faktické činnosti či řízení společností se nijak nepodíleli, a poskytl obviněnému M. H. přístup k internetovému bankovnictví společnosti F., a dále k bankovnímu účtu K. S. p. v Č. r., který sám P. G. založil a pronajal společnosti M., obviněný ovládal tyto bankovní účty svých údajných dodavatelů, zajišťoval platby, fakticky jednal za tyto společnosti, když komunikoval, vydávaje se za jednatele těchto společností, s oprávněnými příjemci E., a V. T., a vystavoval či nechal nezjištěnou osobu vystavovat za společnosti M., a F., faktury k předstíraným dodávkám pohonných hmot, které zařazoval do účetnictví společnosti L. I. L.
II. Obviněný P. K. osobně vybral z bankovního účtu č. XY vedeného u Komerční banky, a. s., pro společnost C., jejímž jediným jednatelem a společníkem v době výběru peněžních prostředků byl, dne 13. 9. 2012 částku ve výši 60 000 Kč, dne 24. 9. 2012 částku ve výši 55 000 Kč, dne 2. 10. 2012 částku ve výši 800 000 Kč, dne 3. 10. 2012 částku ve výši 25 000 Kč, dne 12. 10. 2012 částku ve výši 300 000 Kč, dne 15. 10. 2012 částku ve výši 20 000 Kč, dne 17. 10. 2012 částku ve výši 448 000 Kč, dne 24. 10. 2012 částku ve výši 40 000 Kč, dne 1. 11. 2012 částku ve výši 7 800 Kč, dne 23. 11. 2012 částku ve výši 200 000 Kč, přičemž byl přinejmenším srozuměn s tím, že na tento účet jsou zasílány finanční prostředky jako platby v rámci fiktivního řetězce obchodních společností popsaného pod bodem I. výroku rozsudku, zřízeného za účelem krácení daně z přidané hodnoty v období od srpna do prosince roku 2012, tedy platby sloužící k zastření trestné činnosti a představující zároveň výnos ze zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, tímto způsobem vybral z uvedeného bankovního účtu celkem 1 955 800 Kč v hotovosti, s peněžními prostředky následně naložil nezjištěným způsobem, takže přestaly být identifikovatelné jako výnos z trestné činnosti.
Dovolání obviněného M. H.
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný M. H. prostřednictvím obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (zřejmě ve znění účinném do 31. 12. 2021), neboť uvedl, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který je obsažen ve výroku o vině. Soudy obou stupňů nesprávně posoudily, který konkrétní subjekt měl v daném případě přiznat a uhradit daň z přidané hodnoty, neboť v daném případě k žádnému krácení daně z přidané hodnoty na straně obviněného (ani spoluobviněných) nedošlo. V řízení bylo opakovaně odkazováno na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 19. 12. 2018 ve věci C 414/18 AREX CZ, jehož závěry soudy opomenuly se zdůvodněním, že je nelze aplikovat. Podle uvedeného rozhodnutí čl. 2 odst. 1 písm. b) směrnice o DPH musí být vykládán v tom smyslu, že v případě existence řetězce po sobě následujících pořízení, jež se týkala týchž výrobků podléhajících spotřební dani a vedla jen k jedné přepravě těchto výrobků uvnitř Společenství v režimu s podmíněným osvobozením od spotřební daně, není okolnost, že jsou tyto výrobky přepravovány v tomto režimu, rozhodující pro určení, kterému pořízení musí být přeprava přičtena, aby toto pořízení bylo předmětem DPH podle tohoto ustanovení. V daném rozhodnutí je popsán případ, kdy společnost AREX CZ, a. s., poté, co pořídila pohonné hmoty od svých českých smluvních partnerů, získala tyto pohonné hmoty do držení, když je v Rakousku naložila do svých cisteren a dovezla vlastními dopravními prostředky do České republiky. Právě této společnosti byla následně správcem daně vyměřena daň z přidané hodnoty. V této souvislosti zdůraznil, že v řízení nebylo prokázáno, že by společnosti F., C., M., F., a H.+H. b., byly nekontaktní či zřízené za účelem vyvedení daně z přidané hodnoty. Všechny tyto společnosti byly kontaktní, byly zřízeny za účelem podnikání a ani jedna z těchto společností, jakož ani společnost L. I. L., neměla s ohledem na výklad Evropského soudního dvora povinnost přiznat a odvést daň z přidané hodnoty. Tato povinnost svědčí až konečným odběratelům těchto společností, kteří, jak bylo v řízení prokázáno, si sami zajišťovali dopravu pohonných hmot přímo ze Slovinska. Dále nebyly prokázány ani další skutečnosti uvedené ve výroku o vině, a to že by obviněný či kdokoliv jiný předstíral při dovozu a prodeji pohonných hmot jiné než skutečné obchodní vztahy za účelem neodvedení DPH. Obchodní vztahy byly skutečné a nebyl předložen důkaz, který by to vyvracel. Rovněž nebylo prokázáno, že by byl vytvořen fiktivní obchodní řetězec, jehož smyslem mělo být vyvedení povinnosti přiznat a uhradit daň z přidané hodnoty na účelově zřízené nekontaktní společnosti. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně v celém rozsahu.
Dovolání obviněného I. M.
5. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal prostřednictvím obhájce dovolání i obviněný I. M., a to z důvodu podle §265a odst. 2 písm. g) tr. ř. [zřejmě §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], neboť uvedl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Za první nedostatek napadeného rozsudku označil skutečnost, že ve skutkové větě výroku je tvrzeno (stručně řečeno), že uváděl v omyl členku představenstva společnosti V. S. I. B., když ji poskytoval nepravdivé informace o údajném dodání pohonných hmot na Slovensko, takže na základě těchto nepravdivých informací vystavovala faktury společnosti F., jako odběrateli a podávala daňová přiznání, v nichž společnost V. S. nepravdivě vykazovala dodání pohonných hmot na Slovensko. Vrchní soud však zprošťující výrok ve vztahu k obviněné I. B. zrušil právě s tím, že je předčasný, neboť se nalézací soud nedostatečně zaobíral ve vztahu k možnému povědomí této obviněné o skutečném fungování obchodů účetními doklady vydanými spoluoobviněným I. M. Sám odvolací soud tak neměl v otázce, zda uváděl v omyl tuto obviněnou jasno, přesto uvedenou pasáž, která tvoří nezanedbatelnou část popisu jednání ve skutkové větě výroku rozsudku, zcela ponechal. Již tímto nedostatkem označil za naplněný tvrzený důvod dovolání, neboť odvolací soud měl uvážit a zaujmout závěr, že objasnění role obviněné I. B. je conditio sine qua non pro popis a následné posouzení jeho jednání.
6. Rovněž akcentoval, že sám odvolací soud potvrdil, že v případě realizace skutečného třístranného obchodu ve smyslu §17 zákona o dani z přidané hodnoty by mohla být společnost V. S. při splnění konkrétních zákonných podmínek osvobozena od daně. Aproboval však názor soudu prvního stupně, podle něhož k fiktivním obchodům vedeným úmyslem zkrátit DPH došlo již ve fázi řetězce před zapojením tzv. missing traderů. Společnost V. S. totiž fakturačně i platebními transakcemi (a následně i v daňovém přiznání) nepravdivě předstírala, že pohonné hmoty, které zakoupila ve Slovinsku od společnosti PETROL, dodala na Slovensko společnosti F., přičemž tato společnost opět nepravdivě předstírala, že pohonné hmoty dodává zpět do České republiky společnostem M., F., a H. + H. b. Tato skutková zjištění však označil jako rozporná s obsahem provedených důkazů. Za stavu, kdy společnost V. S. prodávala slovenským společnostem pohonné hmoty za cenu vyšší, než byla pořizovací, nemůže obstát tvrzení, že transakce nedávala ekonomický smysl. Poukázal také na to, že z listinných důkazů vyplývá, že všechny obchody provedené společností V. S. byly ziskové. Proto mechanismus, kdy zboží bylo ze Slovinska dopravováno přímo na území České republiky, přičemž prostřední osobou byla osoba registrovaná k dani na Slovensku, tj. v členském státě odlišném od členského státu prodávajícího a členského státu kupujícího, nelze označit za protiprávní. Za spekulaci označil obviněný tvrzení, že věděl, jak se budou chovat další členové tvrzeného řetězce společností, tj. že DPH nebude kupujícími (příp. jejich odběrateli) uhrazena. Z provedených důkazů tak nelze dovodit jeho záměr zkrátit daň, a to ani z pořízených odposlechů, přičemž jeho trestní odpovědnost je dovozována jen z výsledku, tj. neodvedení DPH dalšími společnostmi, které se zbožím nakládaly.
7. Nepřisvědčil ani právnímu názoru soudů, že v daném případě nelze vycházet z rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 19. 2. 2018 ve věci AREX CZ, tj. že lze stěží aplikovat konkrétní výkladová stanoviska unijního práva na ryze simulované obchodní transakce, u nichž bylo zjištěno, že jejich cílem bylo dosažení daňového úniku, a to způsobem, který lze při znalosti celého obchodního případu, resp. fakturačního řetězce, jednoznačně určit. Z právního hlediska nesouhlasil s tím, že rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie řeší nastolené otázky jen pro případ legálních a legitimních obchodních transakcí a podnikatelských aktivit, protože na jejich základě je nutno nejprve určit vznik a existenci daňové povinnosti a teprve pak lze hovořit o jejím úmyslném nesplnění. Daňové a trestní řízení tedy nejsou řízeními samostatnými a na sobě nezávislými, byť samozřejmě skutečnost, že správní orgány nezjistily či neprokázaly protiprávní jednání daňového subjektu, sama osobě nevylučuje trestní odpovědnost a postih pachatele za daňový trestný čin.
8. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud ve vztahu k jeho osobě zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a tomuto uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Dovolání obviněného P. K.
9. Rozsudek soudu druhého stupně napadl dovoláním prostřednictvím obhájce rovněž obviněný P. K. a opřel jej o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (zřejmě ve znění účinném do 31. 12. 2021), neboť uvedl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Konkrétně pak namítal, že právní závěry jsou v nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními a odporují principu in dubio pro reo a zásadě rovnosti zbraní. Obviněný dále vyložil obecné judikatorní principy s akcentem na ústavní ochranu práva na spravedlivý proces při existenci extrémního nesouladu právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními.
10. Napadené rozhodnutí označil za vnitřně rozporné, nesprávné a nemající oporu v provedeném dokazování. Setrval na svém tvrzení, že se v rámci společnosti C., vědomě nikdy nedopustil nezákonné činnosti. Problematika třístranného obchodu (pro obviněného vzhledem k jeho schopnostem a vědomostem reálně nepochopitelný proces) mu byla vysvětlena obviněným I. M. a daňovou poradkyní Romanou Saskovou, která se specializovala na prodej pohonných hmot, přičemž obviněný jim oprávněně uvěřil, že se jedná o zcela legální obchod. Na straně obviněného je nepochybně zřejmé, že došlo k informačnímu a odbornému deficitu. Společnost V. S. přitom měla na obchodním trhu s pohonnými hmotami dobré jméno a realizovala velké množství mezinárodních třístranných obchodů. Obviněný si tak nebyl vědom toho, že by docházelo ke krácení daně na základě tohoto obchodování, přičemž pro naplnění subjektivní stránky přisuzovaného zločinu ve formě úmyslu neexistoval dostatečný důkazní podklad. Stran poskytnutí účtu společnosti C., k obchodování uvedl, že se jednalo o běžný postup, v němž nelze spatřovat nic protiprávního zejména za situace, kdy si nebyl vědom nelegálního obchodu a pouze se řídil řádností a principy třístranných obchodů, ke kterým patří i poskytnutí bankovního účtu společnosti.
11. Obviněný dále konstatoval, že z výsledku provedeného dokazování je zřejmé, že byl v obdobné pozici jako spoluobviněný P. Š. (nadto informační a odborný deficit lze spíše spatřovat na straně obviněného P. K.), jenž byl za použití pravidla in dubio pro reo zproštěn obžaloby a rovněž se nevědomě krácení daně účastnil, přičemž nebyl srozuměn s tím, že obchody jsou zatíženy daňovým podvodem. V této skutečnosti obviněný spatřuje vnitřní rozpornost předmětného rozsudku, kdy dovolatel taktéž z pochopitelných důvodů neměl vědomí, že obchody, na nichž se podílí, jsou zatíženy krácením DPH. Společnost C., nebyla plátcem DPH a krácení DPH tedy bylo principiálně vyloučeno. Absentoval pak jakýkoli důkaz, který by mohl obviněného usvědčovat z jeho vědomosti o krácení daně. Obdobně poukázal na pasáž rozsudku nalézacího soudu, v níž bylo reflektováno, že spoluobviněná I. B. neměla před svým působením v této společnosti žádné zkušenosti se zahraničním obchodem, zároveň nikdy neměla žádné problémy se zákonem, neboť stejné závěry se dají vztáhnout i na jeho osobu, přičemž obchodování společnosti F., bylo ziskové a vykazované obchody byly spojeny s přiměřenou marží. Není zřejmé, proč soud v jeho případě postupoval jinak. Podle obviněného rozhodnutí vůči jeho osobě odporuje ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces, jelikož jsou závěry obou soudů v extrémním nesouladu jednak s učiněnými skutkovými zjištěními a jednak v porovnání se situací zproštěného P. Š.
12. Došlo tak k nesprávné kvalifikaci trestného činu, který měl spáchat obviněný ve výroku o vině u skutku pod bodem I. i II. Stran skutku pod bodem I. uvedl, že zjištěné jednání nebylo trestným činem, ale běžným třístranným obchodním postupem, ve kterém obviněný byl uveden v omyl ostatními osobami, a to tak, že se jedná o legalizovaný obchod, který nelze kriminalizovat. Jednal tedy v dobré víře jako osoba, která bude obchodovat poprvé a půjde o jeho první zkušenost v rámci třístranných obchodů. Stran skutku pod bodem II. konstatoval, že zjištěné okolnosti nelze hodnotit tak, že představují naplnění skutkové podstaty zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti. Závěry napadeného rozsudku jsou nebezpečné pro všechny podnikatele, kteří byli uvedeni v omyl, když zakládali na tvrzení ostatních, že se jedná o legalizované obchody a byli pouze osobou, která byla součástí lsti na společnost a na sebe samého. V dané věci nebyla respektována rovnost zbraní mezi obžalobou a obviněným, kdy obžaloba měla v očích obou soudů viditelnou preferenci. Soudy nerespektovaly svou povinnost přiklonit se k té verzi, která je pro obviněného příznivější, pokud je na základě provedeného dokazování možno dospět k několika, co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, resp. jejich právnímu hodnocení. Trestní řízení vedené proti obviněnému tak nebylo jako celek spravedlivé ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to včetně způsobu provedení a hodnocení důkazů v jeho prospěch i v jeho neprospěch, protože soudy opomněly ty části svědeckých výpovědí nebo svědecké výpovědi, které svědčily v jeho prospěch, což platí i pro listinné důkazy předložené obviněným. Nebyly ani respektovány základní zásady, které jsou součástí trestního řádu, neboť obviněnému musí být prokázána vina a on není povinen dokazovat žádnou významnou skutkovou okolnost. Soud se neřídil zásadou presumpce neviny, která spočívá v pravidlu in dubio pro reo .
13. Závěrem proto obviněný P. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a obviněného zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., protože v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, případně věc vrátil soudu prvního stupně či odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Pokud by nebylo vyhověno předneseným návrhům, pak navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a výrok o trestu, protože uložený trest je vůči němu nepřiměřeně přísný, a uložil mu mírnější trest.
Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
14. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněných M. H. a I. M. uvedl, že zvolenou argumentaci nelze přiřadit pod obviněnými užité dovolací důvody. Stran důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. konstatoval, že námitky uplatněné obviněným M. H. směřují do oblasti procesní, kdy fakticky vyslovil nesouhlas s výsledky dokazování, resp. s učiněnými skutkovými zjištěními. Svou argumentací prakticky prosazuje vlastní verzi skutkového děje o existenci reálných obchodních vztahů a řádného podnikání zainteresovaných subjektů, přičemž takové námitky se zcela míjí s obsahem předmětného dovolacího důvodu. Skutková zjištění učiněná soudy přitom vykazují veškeré znaky předmětné trestné činnosti. Námitky obviněných pak podle jeho názoru nelze podřadit ani pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obvinění závažné vady předpokládané tímto ustanovením nepopisují a pouze vyslovují názor, že nedošlo k prokázání předstírání jiných než skutečně existujících obchodních vztahů, přičemž nebylo dostatečně prokázáno, že by cokoli fingovali a chtěli krátit daň. Nicméně naplnění tohoto dovolacího důvodu nemůže být založeno jen na tom, že předkládají vlastní hodnocení důkazů a dovozují z toho jiné skutkové i právní závěry. Dále měl za to, že možná nejasnost týkající se spoluobviněné I. B. nemá vliv na postavení obviněného I. M., neboť jeho vinu nevylučuje a netýká se podstaty jeho jednání, jímž naplnil skutkovou podstatu rozhodného deliktu. Dále toliko stručně poznamenal, že výtky obviněných mířící vůči výsledkům dokazování či právní kvalifikaci nepovažoval za opodstatněné ani v obecné rovině. Z přezkoumávaných rozhodnutí totiž vyplývá, že obvinění jsou po skutkové stránce bezpečně usvědčeni komplexem důkazů, současně byla jejich vlastní obhajoba spolehlivě vyvrácena a bylo vysvětleno, proč se neuplatní obviněnými označené rozhodnutí ESD. Správná skutková zjištění byla posléze též správně kvalifikována. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud obě dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
15. Státní zástupce se rovněž písemně vyjádřil k dovolání obviněného P. K., přičemž konstatoval, že zvolenou dovolací argumentaci nelze podřadit pod formálně označený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod jazykově vyjádřený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Zvolená dovolací argumentace totiž míří do oblasti procesní, kdy obviněný fakticky vyslovuje nesouhlas s výsledky dokazování, resp. učiněnými skutkovými zjištěními. V konečném důsledku tvrdí, že skutkové závěry soudů nesvědčí o jeho vině bez důvodných pochybností, neboť nebylo dostatečně prokázáno jeho vědomí o nelegálnosti podniku, na kterém se podílel. Skutková zjištění učiněná soudy přitom vykazují veškeré znaky předmětné trestné činnosti, což ostatně ani obviněný nevylučuje, neboť prakticky jen prosazuje svou vlastní verzi skutkového děje bazírující na jeho nevědomosti, přičemž jeho námitky nejsou v tomto smyslu podřaditelné pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak nejsou rovněž podřaditelné, neboť dovolatel předpokládané závažné vady tímto ustanovením nepopisuje a pouze vyslovuje názor, že soudy provedené usvědčující důkazy nejsou dostačující z hlediska zjištění týkající se jeho vědomí o protiprávnosti podniku, že soudy dostatečně nepřihlédly k důkazům ospravedlňujícím, a v důsledku toho nebyla jeho vina prokázána bez důvodných pochybností. Naplnění předmětného dovolacího důvodu však nemůže být založeno jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové i právní závěry. Výtky obviněného mířící vůči výsledkům dokazování či právní kvalifikaci pak nepovažoval za opodstatněné ani v obecné rovině, neboť obviněný je po skutkové stránce bezpečně usvědčen komplexem důkazů a současně je jeho vlastní obhajoba spolehlivě vyvrácena. Správná skutková zjištění byla posléze též správně kvalifikována. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Obecná východiska
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že všechna dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
17. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný obviněným I. M., tento je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatněný obviněnými M. H. a P. K. [byť nesprávně označen jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.
K dovolání obviněného M. H.
19. Pokud jde o námitky předložené obviněným M. H., konstatuje Nejvyšší soud následující. Dovolatel spatřoval nesprávné právní posouzení skutku v tom, že bylo mylně posouzeno, který konkrétní subjekt měl povinnost přiznat a uhradit daň z přidané hodnoty, a to jednak s ohledem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 19. 12. 2018 ve věci AREX CZ, a. s., a jednak s ohledem na skutečnost, že nebylo prokázáno, že by společnosti F., C., M., F., a H.+H. b., byly nekontaktní či zřízené za účelem vyvedení daně z přidané hodnoty. Rovněž podle jeho přesvědčení nebylo prokázáno, že by obviněný nebo kdokoli jiný předstíral při dovozu a prodeji pohonných hmot jiné než skutečné obchodní vztahy za účelem neodvedení daně z přidané hodnoty, neboť obchodní vztahy byly reálné a nebyl ani vytvořen fiktivní obchodní řetězec, jehož smyslem by bylo vyvedení povinnosti přiznat a uhradit daň z přidané hodnoty na účelově zřízené nekontaktní společnosti. Takto formulované námitky se však se zvoleným důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. míjí. Obviněný sice formálně rozporuje nesprávné právní posouzení skutku, leč fakticky svou argumentaci vystavěl na odlišném skutkovém podkladě než na tom, který byl zjištěn soudy obou stupňů. Platí přitom, že v rámci zvoleného dovolacího důvodu je skutkový stav hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nicméně s velkou dávkou tolerance lze takovouto jeho argumentaci podřadit pod shora citovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předpokládající mj. existenci tzv. zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu a obsahem provedených důkazů, neboť obviněný z provedených důkazů vyvozoval shora citované závěry se společným jmenovatelem, a to že provedené obchody nebyly fiktivní.
20. Namítá-li tedy dovolatel, že nebylo prokázáno, že obchodní vztahy v rámci obchodního řetězce nebyly skutečné a současně společnosti označené jako tzv. missing tradeři nebyly nekontaktní či zřízené za účelem vyvedení DPH, lze konstatovat, že soudy na základě provedeného dokazování provedeného v dostatečném rozsahu již dospěly k odlišnému závěru, přičemž předmětný důvod dovolání nalézá své využití pouze a jen v případech, kdy se jedná o skutečně předjímaný rozpor zjevný, k čemuž však, jak bude vysvětleno dále, nedošlo.
21. Lze tedy toliko zopakovat, že soudy svá zjištění stran předstíraných obchodů založily především na zjištěních z databáze EMCS ( Excise movement and control system – elektronický systém pro přepravu a sledování výrobků podléhajících spotřební dani) a od jednotlivých dopravců, z nichž vyplývá, že zboží bylo dováženo přímo ze Slovinska do České republiky (nikoli na Slovensko a následně ze Slovenska zpět do České republiky). Dále lze poukázat na závěry vyplývající z dokladů vztahujících se k jednotlivým obchodním transakcím (zejména faktury) a znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví přezkoumávání ekonomických daňových a účetních aspektů operací spojených s pohybem zboží a služeb uvnitř i vně České republiky, resp. Evropské unie zpracovaný Českou znaleckou, a. s., že nebýt neodvedení DPH, provedené obchody by setrvale generovaly ztrátu, což nedávalo ekonomicky žádný smysl, pokud by se mělo jednat o řádné obchodování. Podle uvedeného znaleckého posudku samotná logika fakturačního přeprodeje pohonných hmot přes množství subjektů v daném řetězci nedávala smysl, neboť enormní množství přeprodejců pohonných hmot je předpokladem vzniku nekonkurenceschopných cen, kdy lze akcentovat i tu skutečnost, že nákupní cena u společnosti PETROL na začátku řetězce byla vyšší než prodejní cena společnosti L. I. L. na konci tohoto řetězce, tedy všechny obchodní případy jako celek byly ztrátové. V tomto ohledu lze odkázat na odstavec 312. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odstavec 313. tamtéž, v jehož rámci soud ilustroval nelogický cenový pohyb a předestřenou ekonomickou ztrátu.
22. Stran tvrzení, že společnosti F., C., M., F., a H.+H. b., nebyly nekontaktní či zřízené za účelem vyvedení daně z přidané hodnoty lze nejprve poznamenat, že u slovenské společnosti F., se jednalo o účelový zahraniční mezičlánek potřebný pro dosažení kýženého výsledku v podobě vyhnutí se povinnosti platit DPH, jež využívala účet společnosti C. Naopak české společnosti M., F., a H.+H. b., byly nekontaktní, DPH řádně nepřiznaly ani nezaplatily, jak vyplývá ze zpráv finančních úřadů. Do jejich čela přitom byly dosaženy osoby označovány jako tzv. bílí koně, přičemž veškeré úkony těchto společností činil někdo jiný. Lze se tak ztotožnit s učiněným závěrem, že uvedené společnosti sehrály úlohu tzv. missing tradera, tedy společnosti, která je účelově vložena do obchodního řetězce s cílem přenést na tuto společnost co nejvyšší daňovou povinnost, kterou nesplní.
23. Nakonec, co se týče obviněným konstantně v rámci celého řízení poukazovaného rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 19. 12. 2018 ve věci AREX CZ, a. s., pak s tímto se odpovídajícím způsobem již vypořádaly soudy obou stupňů, přičemž Nejvyšší soud se s jejich zdůvodněním ztotožňuje. Proto toliko stručně opakuje, že uvedené rozhodnutí řeší nastolené otázky pro případ legálních a legitimních obchodních transakcí a podnikatelských aktivit. V projednávané trestní věci řešící daňový podvodný delikt se pak nelze s úspěchem dovolávat právních úvah a závěrů zaměřených do obchodní sféry poctivých a skutečně obchodně motivovaných vztahů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 8 Tdo 545/2020). Jak správně poznamenal nalézací soud, jestliže bylo prokázáno, že se obvinění dopustili cíleného podvodného jednání v daňové oblasti, zahrnujícího předstírání reálně neexistujících obchodních vztahů a skutečností, nemohou se dovolávat toho, že by v případě poctivě proběhnuvší obchodní transakce za určitých okolností a podmínek mohla daňová povinnost ve skutečnosti postihnout jiný subjekt (viz odstavec 317. jeho rozsudku). Odvolací soud poté srozumitelně poznamenal, že jen stěží lze aplikovat konkrétní výkladová stanoviska unijního práva na ryze simulované obchodní transakce, u nichž bylo zjištěno, že jejich cílem bylo dosažení daňového úniku, a to způsobem, který lze při znalosti celého obchodního případu, resp. fakturačního řetězce, jednoznačně určit (viz odstavec 40. odůvodnění jeho rozsudku). Nelze pak přistoupit ani na to, že by obviněný předpokládal, že celý rozsah daňové povinnosti související s pořízením zboží ve Slovinsku bude plnit jiný daňový subjekt stojící mimo jeho působnost.
24. Naplnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. ř. tedy nebylo možné na základě popsaných námitek dovodit a dovolání obviněného M. H. tak bylo Nejvyšším soudem shledáno zjevně neopodstatněným.
K dovolání obviněného I. M.
25. Nejvyšší soud se rovněž zabýval dovolací argumentací uplatněnou obviněným I. M., jenž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Měl za to, že v tzv. skutkové větě rozsudku odvolacího soudu byla užita formulace, že obviněný „uváděl v omyl“ členku představenstva společnosti V. S. I. B., ač současně tento soud ve vztahu k dané obviněné zprošťující výrok zrušil pro jeho předčasnost. Dále rozporoval fiktivnost prováděných obchodů s poukazem na existenci třístranného obchodu a tvrzení, že transakce dávaly ekonomický smysl, jelikož z listinných důkazů (daňová přiznání a faktury) vyplývá, že obchody provedené společností V. S. byly ziskové. Podle jeho přesvědčení nelze z provedených důkazů dovodit jeho záměr zkrátit daň ani nemohl předvídat, jak se budou chovat další členové tvrzeného řetězce společností, přičemž jeho trestní odpovědnost je dovozována jen z výsledku (tj. neodvedení DPH dalšími společnostmi). V této souvislosti měl rovněž za to, že měly být aplikovány závěry vyplývající z rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci AREX CZ, a. s. Jeho námitky lze tedy v zásadě subsumovat pod zvolený dovolací důvod, neboť je jimi v konečném důsledku konstatován nesoulad mezi rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu a provedenými důkazy, avšak Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými.
26. Jde-li o námitku, že jestliže společnost V. S. prodávala slovenským společnostem pohonné hmoty za cenu vyšší, než byla pořizovací, pak nemůže obstát tvrzení, že transakce nedávala ekonomický smysl za situace, že všechny obchody provedené touto společností byly ziskové, pak této nelze přisvědčit. Obviněný jí totiž izoluje toliko simulovaný obchodní vztah mezi společnostmi V. S. a F., od celého fiktivního řetězce jakožto celku. V tomto ohledu je nutno odkázat na přesvědčivé závěry vyvozené soudy vyplývající především z dokladů vztahujících se k jednotlivým obchodním transakcím a znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví přezkoumávání ekonomických daňových a účetních aspektů operací spojených s pohybem zboží a služeb uvnitř i vně České republiky, resp. Evropské unie zpracovaný Českou znaleckou, a. s. Lze pak stručně zopakovat, že všechny obchodní případy jako celek byly ztrátové, neboť enormní množství přeprodejců pohonných hmot bylo předpokladem vzniku nekonkurenceschopných cen a nebýt neodvedení DPH, provedený obchody by nedávaly ekonomicky žádný smysl.
27. K námitce obviněného, uplatněné již v předcházejícím řízení, že byl realizován třístranný obchod ve smyslu §17 zákona o dani z přidané hodnoty, lze stručně odkázat na tu skutečnost, že odvolací soud sice skutečně připustil v odstavci 39. odůvodnění svého rozsudku, že v případě skutečné realizace třístranného obchodu by mohla být společnost V. S. při splnění konkrétních zákonných podmínek osvobozena od daně. K tomu však v daném případě nedošlo, neboť uvedené ustanovení nepřipouští výklad, že třístranný obchod by mohl být naznán. Třístranným obchodem podle §17 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty je obchod, který uzavřou tři osoby registrované k dani ve třech různých členských státech a předmětem obchodu je dodání téhož zboží mezi těmito třemi osobami s tím, že zboží je přímo odesláno nebo přepraveno z členského státu prodávajícího do členského státu kupujícího. Nicméně v nyní projednávané věci nebyly pohonné hmoty přepraveny vůbec na Slovensko, nýbrž do České republiky, a společnost V. S. ani uskutečnění třístranného obchodu nepředstírala, když provedené obchody vykazovala jako pořízení z jiného členského státu a následné dodání do jiného členského státu. Lze tedy zopakovat již ustálené skutkové okolnosti, podle nichž obviněný I. M. účelově zapojil do obchodního řetězce slovenskou společnost F., za účelem přenesení daňové povinnosti na jiný subjekt, přičemž tato společnost deklarovaná zdanitelná plnění prokazatelně neuskutečňovala. Současně právě tento obviněný věděl a dohodl, že dodávky pohonných hmot budou dále přefakturovány přes společnosti zařazené na pozice tzv. missing traderů a přes společnost L. I. L., nelze tudíž přisvědčit tvrzení, že by nevěděl, jak se budou další členové účelově vytvořeného obchodního řetězce chovat. V tomto ohledu lze poukázat např. na důkazy zjištěné na základě odposlechů, neboť předmětné dodávky řešil přímo s obviněným M. H. Za společnost V. S. sjednával obchody s dodavatelskou společností PETROL i se společností L. I. L., která dodávky od něj fakticky objednávala. Z provedených důkazů a s ohledem na vše shora uvedené tak lze bezpochyby dovodit i jeho záměr zkrátit daň, neboť to byl právě on, kdo fakticky vystupoval v rozhodujícím postavení společnosti V. S., kterou vedl, ovládal a rozhodoval o všech jejích obchodech.
28. Stran námitek směřujících proti nesprávné neaplikaci závěrů plynoucích z rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 19. 12. 2018 ve věci AREX CZ, a. s., lze pak plně odkázat na předchozí výklad Nejvyššího soudu, neboť obviněný uplatnil obsahově totožnou námitku jako obviněný M. H.
29. Obviněný dále poukazoval na fakt, že v tzv. skutkové větě výroku rozsudku odvolacího soudu je tvrzeno, že uváděl v omyl členku představenstva společnosti V. S. I. B., ačkoli byl současně ve vztahu k této obviněné zrušen zprošťující výrok rozsudku nalézacího soudu a věc byla v rozsahu tohoto zrušení vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí, a to právě z důvodu předčasnosti takového závěru při nedostatečném zkoumání okolností důležitých pro posouzení subjektivní stránky této obviněné, resp. jejím povědomí o skutečném fungování obchodů. V tomto ohledu lze připustit, že se sice jednalo o nesprávnou formulaci, jež se však nedotýkala samotné podstaty jednání obviněného I. M. Pro úplnost je vhodné doplnit, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 9. 2022, č. j. 56 T 4/2019-14572, schválil dohodu o vině a trestu uzavřenou mezi státní zástupkyní Městského státního zastupitelství v Praze a touto obviněnou, přičemž jednání obviněného bylo oproti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2022, č. j. 3 To 60/2021-14313, precizováno v tom směru, že obviněný zjednal (tedy nikoli uváděl v omyl) členku představenstva společnosti V. S. I. B., která vystavovala faktury společnosti F., jako odběrateli a podávala daňová přiznání, v nichž společnost V. S. nepravdivě vykazovala dodání pohonných hmot na Slovensko. Podstata jednání obviněného I. M. jakožto jednoho článku řetězce vedoucího k projednávanému daňovému podvodu spočívala především v tom, že jako osoba fakticky řídící a ovládající společnost V. S. vyjednal dodávky pohonných hmot ze Slovinska od společnosti PETROL, dále se domluvil s obviněným M. H., že odběratelům společnosti L. i. L., C. b. – o. s. bude fakticky pohonné hmoty dodávat a zapojil do celé věci slovenské společnosti C., a F. V tomto ohledu lze dospět k závěru o irelevantnosti formy jednání užité pro zapojení obviněné I. B., neboť jeho vinu nevylučuje. Rovněž tedy nelze hovořit o zjevném rozporu mezi provedeným dokazováním a z něj plynoucích rozhodných skutkových zjištění.
30. S ohledem na uvedené skutečnosti a nenaplnění důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) či h) tr. ř. proto byla dovolací argumentace obviněného I. M. Nejvyšším soudem shledána zjevně neopodstatněnou.
K dovolání obviněného P. K.
31. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami obviněného P. K. uplatněnými v jím podaném dovolání. Tento shledával naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v tom, že právní závěry jsou v nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními u skutků pod body I. i II. a odporují principu in dubio pro reo a zásadě rovnosti zbraní. V zásadě pak svou dovolací argumentací zpochybňoval toliko naplnění subjektivní stránky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, neboť byl přesvědčen, že se jedná o běžný třístranný obchod a jednal tedy za současného odborného a informačního deficitu v dobré víře o legálnosti prováděných obchodů. Obdobně i poskytnutí účtu společnosti C., označil za běžný postup. Svou pozici pak srovnával s pozicí spoluobviněných P. Š. i I. B., u nichž byla uplatněna zásada in dubio pro reo , v čemž spatřoval vnitřní rozpornost rozsudku a porušení jeho práva na spravedlivý proces. Obviněný sice formálně deklaroval nesprávné právní posouzení spočívající v nenaplnění subjektivní stránky přisuzovaných zločinů, nicméně fakticky svou dovolací argumentaci založil na nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů, přičemž dokonce deklaroval i to, že závěry obou soudů jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními. Takovou argumentaci je pak možné podřadit pod nezvolený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak Nejvyšší soud požadovaný zjevný nesoulad neshledal.
32. Stran subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby byl u obviněného P. K. shledán přinejmenším nepřímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť nepochybně musel vědět, že svým jednáním může porušit zájem státu na řádném vyměření daně, a pro případ, že toto porušení způsobí, s tím byl srozuměn. Dovolatel si totiž byl nepochybně vědom, že ve skutečnosti k žádným dodávkám pohonných hmot na Slovensko a zpět do České republiky nedochází, a tedy že fakturace i platby, na nichž se podílel, simulují neuskutečněné obchody a zdanitelná plnění, k nimž docházelo, a byl přinejmenším srozuměn s tím, že se touto činností podílí na rozsáhlém krácení DPH. Nelze pak přisvědčit interpretaci provedených důkazů obviněným, že jednal v dobré víře o realizaci třístranného obchodu nebo byl uveden v omyl, neboť byl jednoznačně identifikován jeho vědomý podíl na společném protiprávním jednání vedoucím k daňovému podvodu, kdy se spolupodílel na vytvoření jednoho z článků fiktivního obchodního řetězce, v jehož rámci nebyla DPH odvedena. Lze také vyzdvihnout, že obviněný participoval na projednávané daňové trestné činnosti z pozice osoby, která poskytla společnosti F., za účelem předstírání plateb za dodávky od společnosti V. S. bankovní účet své společnosti C., kterou si zajistil bezprostředně před trestnou činností, a sám dopravu takových pohonných hmot předstíral a společnosti V. S. fakturoval. Z uvedeného tudíž vyplývá závěr, že byl do předem naplánovaného daňového úniku zasvěcen. Jeho absence zkušeností s mezinárodním třístranným obchodem či fakt, že společnost C., nebyla plátcem DPH, jsou ve světle předestřených skutečnosti irelevantní, jestliže mu bylo kladeno toliko za vinu, že za jeho součinnosti byl účelově fingován obchodní řetězec, v jehož rámci k daňovému úniku došlo.
33. Stran souvisejících námitek, v jejichž rámci spatřoval rozpornost rozsudku v tom ohledu, že jeho postavení bylo obdobné jako postavení spoluobviněných P. Š. či I. B., u nichž byla na rozdíl od jeho osoby uplatněna zásada in dubio pro reo , lze uvést následující. Jak již bylo soudy zdůrazněno, případ každého z obviněných je třeba posuzovat individuálně. Znaky tvořící subjektivní stránku trestného činu obvykle vycházejí z odlišných okolností, které objasňují složku vědomostní a volní, což platí i pro připodobnění situace dovolatele a obviněného P. Š. Jedná se totiž o ryze subjektivní vztah ke způsobenému následku, na než lze usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Co se týče postavení obviněné I. B. lze jen připomenout, že tato po zásahu odvolacího soudu sjednala dohodu o vině a trestu se státní zástupkyní Městského státního zastupitelství v Praze, přičemž byla schválená rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2022, č. j. 56 T 4/2019-14572.
34. Ve vztahu ke zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti byl v případě obviněného shledán rovněž úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku s poukazem na již uvedené skutečnosti vztahující se k jeho zavinění ke zdrojovému trestnému činu. Obviněný nepochybně věděl, že k žádné přepravě pohonných hmot na Slovensko a zpět v případě projednávaných obchodů nedochází, takže fakturace této přepravy společností C., společnosti V. S. pouze zakrývala skutečný smysl pohybu finančních prostředků na bankovních účtech. Pokud vybíral z bankovního účtu společnosti C., finanční prostředky, o nichž věděl, že se jedná právě o platby uskutečněné na základě fiktivní fakturace, takovým jednáním zastíral původ věci, která byla získána trestným činem na území České republiky, tedy legalizoval výnos z trestné činnosti.
35. Z provedených důkazů je tedy seznatelné dílčí zapojení obviněného P. K. do sofistikované daňové trestné činnosti realizované řadou jednotlivých kroků, přičemž tyto je potřeba posuzovat jako celek v jejich vzájemné souvislosti. Nelze pak shledat zjevný nesoulad částečně prezentovaný obviněným a předpokládaný předmětným dovolacím důvodem. Neshledal-li Nejvyšší soud v posuzované věci zjevný rozpor, nemohla být ani porušena procesní zásada in dubio pro reo . Zásada in dubio pro reo , která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o průběhu skutkového děje nevznikly. Postupem soudů tak nemohlo být ani zasaženo do základního práva obviněného na spravedlivé řízení.
36. Lze dodat, že obviněný v závěru svého dovolání bez bližší argumentace naznačil, že uložený trest považuje za nepřiměřeně přísný. Tato námitka není podřaditelná pod uplatněný ani žádný jiný důvod dovolání. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu jen v případě uložení excesivně přísného trestu, který by odporoval ústavní zásadě proporcionality trestní represe. K tomu v daném případě nedošlo, když trest byl obviněnému uložen na samé dolní hranici zákonné trestní sazby uvedené u trestného činu nejpřísněji trestného. Zákonu odpovídá i výrok o způsobu výkonu trestu odnětí svobody.
37. Dovolací argumentace obviněného P. K. se svým obsahem míjela s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., lze ji však částečně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud ji však shledal zjevně neopodstatněnou.
Závěrečné shrnutí
38. Lze tedy uzavřít, že v případě obviněných M. H., I. M. ani P. K. nelze shledat zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, z nichž v napadeném rozsudku vycházel Vrchní soud v Praze. Ten by bylo namístě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Nicméně skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které krajský soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž řádně odůvodnil. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění obou rozsudků odkazuje. O správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky.
39. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněná dovolání obviněných M. H., I. M. a P. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
40. Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 21. 4. 2022, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až dne 17. 3. 2023 a v dovolacím řízení tak nedošlo k průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 5. 2023
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.
předseda senátu