ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.384.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 384/2023-324
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. 5. 2023 ve věci dovolání obviněné H. F. , rozené N., nar. XY v XY, bytem XY, podaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2022, sp. zn. 8 To 89/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 145/2021, takto:
Podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, se věc obviněné H. F. postupuje velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 6. 1. 2022, č. j. 2 T 145/2021-257, byla obviněná H. F. uznána vinnou přečinem popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle §405 tr. zákoníku a odsouzena k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb po 150 Kč, tj. celkem 15 000 Kč.
2. Podkladem odsuzujícího výroku bylo v podstatě zjištění, že obviněná v blíže nezjištěné době před 3. 3. 2016 ve faktické provozovně společnosti B. P., ve Žďáru nad Sázavou jako jediná jednatelka této společnosti zajistila překlad knihy „The Myth of the Six Million“ autora Davida L. Hoggana, jejíž originál je volně dostupný na webových stránkách www.ihr.org , z angličtiny do češtiny a tento překlad pod názvem „Mýtus 6 milionů“ knižně vydala a přinejmenším v období od 17. 4. 2016 do 23. 9. 2019 nabízela k prodeji na webových stránkách XY, ačkoli byla srozuměna s tím, že obsah této knihy patří do diskurzu popírání holokaustu a prostředí lidí popírajících holokaust.
3. Pro týž skutek, spáchaný prostřednictvím jednatelky obviněné H. F., byla se stejnou právní kvalifikací uznána vinnou také právnická osoba B. P.
4. Odvolání obviněné H. F., kterým napadla rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině a o trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2022, č. j. 8 To 89/2022-282, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto, stejně jako odvolání obviněné právnické osoby a odvolání státní zástupkyně, podané v neprospěch obou obviněných do výroku o trestu.
5. Obviněná H. F. podala proti usnesení Krajského soudu v Brně dovolání. Výrok o zamítnutí odvolání napadla s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž však uvedla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Namítla, že v rozsudku zcela absentuje popis zavinění ve formě úmyslu, čímž byla ignorována zásada odpovědnosti za zavinění, což je v hrubém rozporu s právem na spravedlivý proces. Rozhodnutí nekoresponduje s výsledky provedeného dokazování a vytváří pouze domněnky a spekulace. Rozhodnutí odvolacího soudu nerespektuje recenze a předmluvu obviněné k předmětné knize. V recenzi zveřejněné na webu bodyartbook.cz hovoří o tom, že autor knihy ví velice málo o norimberských procesech, nezná základní fakta a dokumenty a dopouští se zásadních a neomluvitelných chyb. V předmluvě k předmětné knize se podle obviněné uvádí, že autor knihy některé prameny zkresloval a zfalšoval, jiné zamlčel a další si vymýšlel. Dále obviněná uvedla, že z této předmluvy a recenze jasně vyplývá její postoj k předmětné knize i k tzv. popírání holokaustu. Chtěla pouze ukázat čtenářům, jakým způsobem lze také manipulovat s daty a jaké ponaučení je třeba si brát z této a podobných publikací. Důležitým faktorem pro překlad a vydání publikace byl pro obviněnou finanční profit. Obviněná vydává prostřednictvím zmíněné právnické osoby řadu knih, které mimo jiné také holokaust a antisemitismus kritizují. Vydává ale i řadu knih z jiných oblastí (kultura, sport, cestování atd.). Obviněná dále uvedla, že řešením není „reagovat na cenzuru a represi proti závadným myšlenkám škrtáním a stíháním“. Je třeba se bránit odbornou debatou a zapojením kritického myšlení, nikdy však ne zákazy a trestním stíháním nepohodlných autorů a nakladatelů. Znalecký posudek Filozofické fakulty Masarykovy univerzity hodnotí pouze předmětnou publikaci, nikoli recenzi a předmluvu obviněné. Se závěrem posudku obviněná souhlasí, nechápe však, proč je její postoj k obsahu publikace napadeným rozhodnutím ignorován. Obviněná poukázala na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2019, č. j. 8 Tdo 314/2019-43, v němž byl řešen obdobný případ trestného činu podle §405 tr. zákoníku. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání (které bylo zasláno obhájci s poskytnutím lhůty k případné replice) poukázal na určitou nejasnost uplatněných dovolacích důvodů i některých formulací v dovolání, jež činí obtíže při zařazení a posouzení dovolací argumentace. Mimo jiné uvedl, že obviněná se nijak nevyjadřuje ke konstatování odvolacího soudu, že předmětná kniha žádnou předmluvu ani recenzi neobsahuje. Z hlediska namítaného vyjádření subjektivní stránky poukázal na to, že popis skutku obsahuje tvrzení, že obviněná byla srozuměna s tím, že obsahem knihy je popírání holokaustu. Shrnul, že dovolací námitky jsou dílem nejasné a dílem se jedná o opakování námitek uplatněných již v řízení před soudy obou stupňů, se kterými se oba soudy již dostatečně a správně vypořádaly. Státní zástupce navrhl odmítnout dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
7. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno obviněnou jako oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. a s obsahovými náležitostmi podle §265f odst. 1 tr. ř.
8. Obviněná odkázala na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně ze slovní citace dovolacího důvodu je zřejmé, že měla na mysli dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
9. Přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle §405 tr. zákoníku se dopustí, kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické, komunistické nebo jiné genocidium nebo nacistické, komunistické nebo jiné zločiny proti lidskosti nebo válečné zločiny nebo zločiny proti míru. Podle tzv. právní věty rozsudku se v tomto případě jednalo o to, že obviněná veřejně zpochybňovala nacistické genocidium.
10. Genocidiem se podle Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia (č. 32/1955 Sb.) rozumí níže uvedené činy spáchané v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou, a to: a) usmrcení příslušníků takové skupiny, b) způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům takové skupiny, c) úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení, d) opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí, e) násilné převádění dětí z jedné skupiny do jiné.
11. Pokud jde o nacistické genocidium a jiné zločiny nacistů proti lidskosti, šlo o plánovité masové vyhlazování lidí v celé Evropě jako všeobecně známou historickou skutečnost. Mimo jiné je zde možno se opřít o autoritu rozsudku Norimberského tribunálu [Mezinárodní vojenský soudní dvůr zřízený na základě dohody o stíhání a potrestání hlavních válečných zločinců Evropské Osy ze dne 8. srpna 1945 (č. 164/1947 Sb.)].
12. Veřejným zpochybňováním je relativizování závažnosti těchto zločinů, zlehčování, tvrzení, že k těmto událostem sice došlo, ale ne za takových podmínek a v takovém rozsahu apod. Účelem ustanovení §405 tr. zákoníku je přitom jen postih hrubého popírání či zpochybňování historicky uznaného rozsahu těchto zločinů (tj. nikoli diskuse o detailech či jednotlivostech). Veřejným spácháním se podle §117 písm. a) tr. zákoníku rozumí mimo jiné spáchání trestného činu obsahem tiskoviny, tj. i knihy.
13. V dané věci není sporné, že obviněná nechala přeložit do češtiny, vydala a prodávala předmětnou knihu a že tato kniha zpochybňuje holokaust, tedy nacistické genocidium páchané na židovském národu během druhé světové války (jak ostatně napovídá už název knihy „Mýtus 6 milionů“), a že je celkově antisemitská. Sporné není ani to, že obviněná tento obsah knihy znala a vydat ji chtěla. Konečně obviněná nezpochybňuje ani fakt, že kniha vyšla bez jakéhokoli vysvětlujícího komentáře i bez obviněnou opakovaně zmiňované údajné předmluvy (obviněná pouze tvrdí, že předmluva měla být do knihy dodatečně vkládána na jakémsi samostatném lístku).
14. Obviněná – bez bližší argumentace – v podstatě namítá, že jejím odsouzením bylo porušeno základní právo na svobodu slova a projevu. K této námitce se soudy obou stupňů přesvědčivě vyjádřily. Aniž by bylo nutno opakovat rozsáhlé výklady, v nichž se Ústavní soud i Nejvyšší soud ve své judikatuře s takovou námitkou v obdobných případech zabývaly, lze připomenout, že právo na svobodu projevu je upraveno v čl. 17 Listiny základních práv a svobod a v čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Není absolutní a zásahy do něj jsou přípustné za předpokladu, že splňují požadavky uvedené v čl. 17 odst. 4 Listiny – toto právo lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti, respektive požadavky v čl. 10 odst. 2 Úmluvy – užité opatření musí být stanoveno zákonnou normou, musí sledovat dosažení legitimního cíle a musí být nezbytné v demokratické společnosti. Blíže lze k této problematice odkázat například na nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 3. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 14/94, ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3108/08, ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2011/10, nebo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 6 Tdo 674/2019. Obviněná v dovolání neuvedla žádnou argumentaci v tom směru, že by uvedené podmínky pro zásah do práva na svobodu projevu nebyly splněny. Omezení či dokonce trestní postih projevů je nezbytně nutný v demokratické společnosti tehdy, pokud tyto projevy obsahují mimo jiné popírání, zpochybňování, schvalování nebo ospravedlňování nacistických nebo komunistických zločinů proti lidskosti spáchaných v minulosti. Rovněž z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Evropské komise pro lidská práva vyplývá, že hrůzy Osvětimi nepatří jen do historie a historické vědy. Přeživší Židé a jejich potomci mají právo na ochranu své důstojnosti a důstojnosti a památky svých předků. Usmrcení milionů Židů nacisty je notoricky známou a nepopiratelnou historickou skutečností, která byla zjištěna nade vší pochybnost na základě nevyvratitelných faktů. Předmětem vážného historického výzkumu může být odhad počtu obětí, ne však úplné popírání nebo bagatelizace holokaustu (rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ze dne 14. 7. 1983 ve věci T. v. Belgie). K tomu lze dodat, že podle znaleckého posudku filozofické fakulty Masarykovy univerzity podaného v této trestní věci se údaj o 6 milionech obětí holokaustu objevil v Norimberském procesu a od té doby byl dalšími výzkumy potvrzen s tím, že v závislosti na použité metodě se závěry pohybují od 5,6 do 6,3 milionů obětí. Tvrzení o neexistenci plynových komor je v rozporu se základními myšlenkami Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jak jsou vyjádřeny v jejím záhlaví, zejména s myšlenkou spravedlnosti a míru. Veřejný zájem na předcházení trestným činům a výtržnostem, které by byly vyvolány v důsledku podněcování nenávisti k Židům a požadavek na ochranu jejich práv, převažují v demokratické společnosti nad svobodou popírat všeobecně známou skutečnost masového vyhlazování Židů v koncentračních táborech během nacistického režimu (rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ze dne 6. 9.1995 ve věci Remer proti Německu). Práva na svobodu projevu podle článku 10 Úmluvy se nelze dovolávat v rozporu s článkem 17 Úmluvy, a to zejména v případech týkajících se popírání holocaustu, propagace nacismu, rasismu či jiné podobné nenávistné ideologie. Zneužívání práva na svobodu projevu je v rozporu s demokracií a lidskými právy a zasahuje do práv ostatních (rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 16. 11. 2004 ve věci Norwood proti Velké Británii). Údajnou „odbornou debatu a zapojení kritického myšlení“, jak o tom hovoří dovolatelka, tedy nelze zaměňovat za šíření zla a nenávisti, ať už mezi etniky, „třídami“ nebo jinými skupinami obyvatel.
15. Námitky obviněné týkající se subjektivní stránky činu jsou částečně skutkové povahy, zejména pokud obviněná namítla, že obsahem knihy měla být její předmluva vyjadřující negativní postoj k závěrům v knize prezentovaným, tedy v podstatě že kniha měla být vydána v jiné podobě, než vydána byla. K absenci předmluvy v knize došlo podle obviněné lidským pochybením. V řízení před soudem prvního stupně ovšem obviněná takto námitku neuplatnila, nýbrž pouze uvedla, že do knihy se vkládal list s proklamací, že vydavatel se distancuje od projevů rasismu, antisemitismu či xenofobie (č. l. 252). Odvolací soud námitku o předmluvě správně nepřijal, neboť je již sama o sobě zcela nevěrohodná. Odvolací soud konstatoval, že kniha nejen že žádnou podobnou předmluvu neobsahuje, ale neobsahuje ani žádný jiný dovětek či jakoukoli zmínku, ze které by vyplýval nesouhlas obviněné s obsahem knihy, případně v níž by upozorňovala čtenáře na obsažené manipulace s historickými fakty a doložitelnou nesprávnost prezentovaných závěrů. Své tvrzení, že takový text měl být do knihy vkládán na volném listu papíru, obviněná nijak nedoložila a soudy tuto její obhajobu důvodně neakceptovaly.
16. V průběhu řízení pak obviněná sice předložila text publikovaný na webových stránkách nakladatelství, z předloženého výtisku podoby webových stránek však současně vyplývá, že zde byl tento text umístěn v době, kdy kniha už nebyla dostupná, byla vyprodána (viz č. l. 202). Naopak na č. l. 118 spisu je založen výtisk podoby webových stránek v době, kdy byla kniha nabízena k prodeji, a kde je jako anotace ke knize obsažen zcela jiný text, z něhož žádný odmítavý postoj vydavatele k obsahu knihy nevyplývá. Obviněná knihu nabízela a prodávala v době, kdy věděla, že žádnou předmluvu neobsahuje. Tvrzení o plánované předmluvě a negativním postoji obviněné jako vydavatelky vyvrací i obsah poznámky na konci knihy (na str. 111), kde je kniha prezentována jako „průkopnická“. Lze tedy uzavřít, že obviněná knihu vydala (v počtu několika set kusů), nabízela a prodávala záměrně právě v té podobě, v jaké kniha skutečně v českém překladu vyšla a v jakém obsahuje pouze pseudohistorické, nepravdivé a matoucí pojednání zpochybňující holokaust. Obsah knihy je přitom realizací předem daného záměru rehabilitovat nacionálněsocialistický režim zpochybněním nacistické genocidy Židů.
17. Stěžejní námitky obviněné tvoří (i vzhledem ke zmíněné nižší jasnosti jejich vyjádření) jakýsi blok navazující i na námitky uplatněné již v odvolání. Obviněná se distancuje od myšlenek autora knihy, přičemž nezpochybňuje, že sám autor by mohl být pachatelem uvedeného trestného činu (jak výslovně namítala již v průběhu trestního řízení, že jedině autor by mohl být pachatelem). Obviněná však zdůrazňuje svoji především finanční motivaci k vydání knihy a zároveň snahu vyjádřit svůj negativní názor na její obsah, s tím, že ona neměla v úmyslu vydáním knihy holokaust zpochybňovat. Zároveň v dovolání poukazuje na obsah zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2019, č. j. 8 Tdo 314/2019-43.
18. Nejvyšší soud tak byl postaven především před otázku, zda přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle §405 tr. zákoníku může spáchat i ten, kdo pouze vydá a rozšiřuje knihu (nebo nějaký text, případně film či zvukovou nahrávku apod.) jiného autora, aniž by se on sám v této knize nebo nějakém díle (například v předmluvě nebo v doprovodném či vysvětlujícím komentáři) vyjádřil souhlasným způsobem tak, aby to naplňovalo znaky uvedeného přečinu. Sedmý senát Nejvyššího soudu zjistil, že k této otázce se vyjádřil osmý senát Nejvyššího soudu ve zmíněném usnesení ze dne 12. 6. 2019, č. j. 8 Tdo 314/2019-43, jímž odmítl dovolání nejvyššího státního zástupce proti zprošťujícímu rozhodnutí týkajícímu se několika obviněných a několika trestných činů, mimo jiné i přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle §405 tr. zákoníku. Převážně byly v uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu řešeny otázky netýkající se znaků tohoto přečinu (například otázky současné existence hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka a naplnění znaků trestného činu podle §403 tr. zákoníku). Pokud jde o přečin podle §405 tr. zákoníku, Nejvyšší soud se tehdy ztotožnil se závěry nižších soudů, že obvinění tento přečin nemohli spáchat tím, že knižně vydali projevy Adolfa Hitlera, neboť pachatelem by mohl být toliko autor sám, tj. Adolf Hitler. Přitom soud prvního stupně, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, konstatoval, že snahy o ospravedlnění nacistického genocidia či jiných nacistických zločinů nezjistil ani v předmluvách (odst. 28 odůvodnění cit. usnesení Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud se s tím ztotožnil v odst. 60 cit. svého usnesení a uvedl, že přečin podle §405 tr. zákoníku obvinění spáchat nemohli, neboť pachatelem by mohl být toliko autor sám, tj. Adolf Hitler.
19. Sedmý senát Nejvyššího soudu spatřuje ve shora uvedeném důvod k předložení věci velkému senátu trestního kolegia, neboť je toho názoru, že přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle §405 tr. zákoníku může spáchat i ten, kdo vydá a rozšiřuje knihu, případně jiným způsobem veřejně zpřístupňuje text nebo jiné dílo jiného autora, a to i aniž by se pachatel sám v nějakém doprovodném textu přímo vyjádřil tak, aby to naplňovalo znaky uvedeného přečinu. Pachatelem uvedeného přečinu tedy může být i například vydavatel knihy zpochybňující holokaust, pokud není z jejího vydání jasně patrné odmítnutí jejího obsahu a patřičné vysvětlení.
20. Naplnění znaku „popírání, zpochybňování, schvalování nebo ospravedlňování“ je přitom nutno dovozovat z celkové povahy díla a z jeho kontextu. V daném případě nebrání dovození znaku zpochybňování genocidia fakt, že text je uveden na str. 2 dvěma větami, že „vydavatel odmítá a odsuzuje jakékoli projevy antisemitismu, rasismu a xenofobie“ a že kniha „slouží pouze ke studijním účelům“. Takovou obecnou deklaraci v daném kontextu knihy nelze hodnotit jinak než jako preventivní snahu vyhnout se případné trestní odpovědnosti. Jinak se totiž v knize nenachází žádný vysvětlující komentář, předmluva, doslov apod., respektive v závěru knihy se konstatuje, že jde o „průkopnickou“ knihu. Ostatně obecné vymezení vydavatele proti rasismu a antisemitismu nemusí znamenat jasné vyjádření negativního poměru k obsahu knihy, jestliže v ní autor fakt holokaustu (jako důsledku a projevu krajního antisemitismu) zpochybňuje a v podstatě tvrdí, že pokud k nějakému zabíjení Židů došlo, způsobily to západní demokracie.
21. Kniha The Myth of the Six Million není historickým dokumentem, jako např. Hitlerův Mein Kampf, ale sice nekvalitní a pseudovědeckou, v principu však odbornou publikací, která se snaží historické události a dokumenty vykládat. Přitom, jak vyplynulo z provedeného dokazování, kniha nerespektuje vědecké metody, ale naopak systematicky a záměrně porušuje základní principy a pravidla historického výzkumu. Na základě reálných historických faktů tak pomocí jejich překrucování a zlehčování a zamlčování jiných důležitých skutečností konstruuje falešné závěry o historických událostech, jejichž cílem je čtenáře přesvědčit, že k holokaustu Židů za druhé světové války nedošlo. Pokud by motivací obviněné mělo být zpřístupnění takové knihy jako studijního materiálu, s nímž by se laický čtenář měl seznámit jakožto dokladem toho, jakým způsobem lze manipulovat s fakty, pak by bylo zcela logické, že kniha by byla doplněna, a to nikoli pouze o předmluvu vyjadřující vztah vydavatele k obsahu, resp. stručný poukaz na to, že autor s fakty manipuluje, ale podrobný vysvětlující komentář ke každému jednotlivému obsaženému tvrzení, který by věci uváděl na pravou míru a konkrétní způsoby manipulace odhaloval. Pouze takovým způsobem by mohl být uskutečněn záměr seznámit čtenáře s obsaženými manipulacemi a nikoli záměr se čtenářem manipulovat. Pro nepoučeného laika, kterému se taková vědecky se „tvářící“ publikace dostane do rukou, je mnohdy obtížné předestřené manipulace s fakty vůbec prohlédnout, natož pak dohledávat, jak se k uváděným skutečnostem staví odborná veřejnost. Vydání překladu knihy v nákladu několika stovek kusů přitom svědčí o tom, že právě na zájemce z řad laické veřejnosti vydání knihy cílilo. Současně bylo možno očekávat, že o knihu projeví zájem především lidé, kteří mají tendenci věřit konspiračním teoriím, případně kteří jsou v duchu jejího obsahu již názorově zaměření a publikace jim bude sloužit jako potvrzení jejich vidění světa a dodá jim potřebné argumenty pro případné další šíření antisemitských názorů a nálad ve společnosti. Navíc pokud by byla kniha vydána pro studijní účely historiků, lze se jednak domnívat, že zájem o ni by byl nesrovnatelně menší, tedy by se nevyplatilo ji vydávat v nákladu několika stovek kusů, především ale, pokud by již chtěl někdo odborně zpracovávat téma literatury věnující se popírání holokaustu, musel by vycházet z anglického originálu, nikoli z (nekvalitního) českého překladu.
22. Z hlediska naplnění znaků objektivní, ale ani subjektivní stránky skutkové podstaty uvedeného trestného činu není rozhodné, že vydaná kniha byla už předtím veřejně dostupná na internetu v anglickém originále. Podstatou činu obviněné je zveřejnění jejího českého překladu a tím šíření jejího obsahu, bez ohledu na to, zda již dříve existovala určitá omezená možnost se s obsahem knihy seznámit. Navíc cílem zjevně bylo šíření obsahu knihy mezi předpokládanými zájemci z řad osob, u nichž spíše nelze očekávat možnost studia knihy v anglickém originále, ale u kterých zato lze předpokládat přijetí a další šíření nepravd v knize obsažených.
23. Z hlediska naplnění znaků uvedeného trestného činu není rozhodné, že pachatel někde jinde než v předmětném díle projevil svůj – ať již předstíraný nebo skutečný – odmítavý postoj k jeho obsahu. Rozhodné totiž je, jaký text (jaký obsah díla) je čtenáři (případně divákovi nebo posluchači) předkládán. Podstatný není vnitřní psychický vztah pachatele k obsahu díla, ale obsah prezentovaný a šířený navenek.
24. Obviněná popírá svůj úmysl zpochybňovat nacistické genocidium a deklaruje svůj postoj k obsahu knihy, kterou vydala, jako údajně odmítavý, přičemž zdůrazňuje svou motivaci spočívající v tom, že chtěla dát možnost čtenářům se s obsahem knihy seznámit (studijní účely), a současně motivaci finanční, tj. snahu o dosažení zisku. Tyto námitky obviněné potvrzují, že si byla vědoma obsahu a vyznění publikované knihy, kterou přesto nabízela k prodeji.
25. Motiv zveřejnění knihy zpochybňující holokaust není rozhodný, takže není podstatné, pokud primárním cílem obviněné byl ekonomický profit (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 7 Tz 5/2023). Obviněná v dovolání uvádí finanční stránku jako motivaci pro vydání knihy, byť až na druhém místě za motivací spočívající v „ponaučení“ čtenářů. Tyto dvě motivace se však z výše naznačených důvodů navzájem logicky vylučují. Stručně shrnuto, vydat knihu v nekvalitně provedeném českém překladu pro potřeby historiků by ekonomicky nedávalo smysl, vydání pro laickou veřejnost by vyžadovalo podrobné okomentování dost možná svým rozsahem přesahující rozsah samotné knihy. Na druhou stranu vydání knihy za účelem finančního profitu je do značné míry spojeno se zacílením na zájemce z řad „konspirátorů“ a popíračů holokaustu a zde je naopak jakýkoli odborný vysvětlující komentář kontraproduktivní a zákazníky spíše odrazující.
26. Názor, že pachatelem stíhaného trestného činu může být jen sám autor díla, nemůže podle názoru ve věci rozhodujícího senátu obstát. Dílo samo může být i staršího data (jako je tomu v případě knihy „The Myth of the Six Million“ vydané v šedesátých letech minulého století, jejíž autor už nežije), ale podstatné je, kdo a jak jeho obsah „tlumočí“ veřejnosti v současné době. Jde tu o respektování a uchování základních hodnot společnosti. Jak už bylo řečeno, přeživší Židé a jejich potomci mají právo na ochranu své důstojnosti a důstojnosti a památky svých předků. Kromě toho se daný problém netýká jen historických událostí. To je dobře patrné i z celkového antisemitského ladění zde posuzované knihy, která podává výklad a (více či méně skryté) ospravedlnění antisemitismu nacionálněsocialistického režimu a hovoří o „obludném a nepodloženém obvinění“ vyvolaném jakýmsi (židovským) spiknutím nevídaného rozsahu (v angl. originále na str. 43 – „conspiracy on an unprecedented scale“). Přitom není sporu o tom, že antisemitismus je i současným problémem nejen Evropy, byť antisemitismus nikoli jen nebo převážně neonacistického ražení. Zpochybňování historického faktu holokaustu se však v posuzované knize (a vůbec v tzv. diskurzu popíračů holokaustu) prolíná a je nerozlučně spojeno nejen s antisemitismem, ale i s falšováním historie a z toho vyplývajícími soudobými konotacemi. Jde především o více či méně výslovné obviňování západních demokracií ze spoluviny na vyvražďování Židů, která údajně spočívala jednak v tom, že původní záměr a úsilí německých nacionálních socialistů Židy pouze vystěhovat zmařil odmítavý postoj západních zemí, a dále například v požadavku bezpodmínečné kapitulace Německa vysloveném prezidentem Rooseveltem v roce 1943, jenž – podle autora knihy – v podstatě zbytečně prodloužil válečné útrapy lidí. Není nutno zvlášť zdůrazňovat, že obviňování západních demokracií z vyvolání výbojů a zločinů agresivních totalitních režimů není jen otázkou minulosti. V této souvislosti lze například citovat z posuzované knihy, kde autor hovoří o období před zahájením Hitlerovy dobyvačné války: „Cílem organizovaných židovských akcí bylo podpořit tažení sousedních států proti Německu v naději zajištění úplného zničení německého národně socialistického státu pomocí války“ (str. 19 knihy). Nelze si nepovšimnout souvislosti těchto tezí (předpokládaného) autora posuzované knihy Davida L. Hoggana s názvem jeho stěžejního díla „Vnucená válka: příčiny a původci 2. světové války“, kde v podstatě vysvětluje, že nacisté válku nechtěli, ta byla rozpoutána politikou západních zemí v čele s Británií a postoji Polska. Z uvedených skutečností je patrná aktuální nebezpečnost různých podobných vzájemně se prolínajících falzifikací, které vedou k ovlivňování méně informovaných lidí mimo jiné směrem k různým „konspiračním“ a „protisystémovým“ postojům a konec konců k ohrožování samotných hodnot ústavního liberalismu, které právě jsou objektem trestného činu podle §405 tr. zákoníku. I proto je třeba odmítnout názor, že posuzovaný trestný čin nemohl být spáchán „pouhým“ šiřitelem díla, který není jeho autorem.
27. Podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu. Při postoupení věci svůj odlišný názor zdůvodní.
28. Sedmý senát Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že pachatelem přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle §405 tr. zákoníku nemusí být jen autor díla, jehož obsahem je popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování nacistického, komunistického nebo jiného genocidia nebo nacistických, komunistických nebo jiných zločinů proti lidskosti nebo válečných zločinů nebo zločinů proti míru, ale spáchá jej i ten, kdo učiní veřejně přístupným takové dílo jiného autora, učiní-li tak před nejméně třemi osobami současně přítomnými nebo obsahem tiskoviny nebo rozšiřovaného spisu, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem. Pachatelem uvedeného přečinu tedy může být i například vydavatel knihy zpochybňující holokaust, zvláště pokud není z jejího vydání jasně patrné odmítnutí jejího obsahu a patřičné vysvětlení. Tento shora odůvodněný závěr je odlišný od právního názoru vyjádřeného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2019, č. j. 8 Tdo 314/2019-43. Proto bylo rozhodnuto o postoupení věci velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu.
29. Závěrem pokládá Nejvyšší soud za nutné vzhledem k výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozhodnutí (dne 14. 6. 2022) konstatovat, že věc mu byla s dovoláním obviněné předložena dne 20. 4. 2023, tj. po více než deseti měsících. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 5. 2023
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu