ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.417.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 417/2023-612
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. 5. 2023 o dovolání obviněného V. R. , nar. XY v XY, bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2022, sp. zn. 11 To 355/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 2 T 13/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. R. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 6. 9. 2022, č. j. 2 T 13/2021-545, byli obvinění V. R. a M. T. jako spolupachatelé podle §23 odst. 1 tr. zákoníku uznáni vinnými přečiny omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku (bod 2 rozsudku). Za tyto trestné činy byl obviněný V. R. odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu ve výši 20 000 Kč, který tvoří 100 denních sazeb po 200 Kč. U obviněného M. T., který byl uznán vinným ještě dalším přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku (bod 1 rozsudku), bylo podle §44 tr. zákoníku upuštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 8 T 34/2022.
2. Jako přečiny omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku posoudil Okresní soud v Berouně skutek, který podle jeho zjištění spočíval v tom, že obvinění společně v přesněji nezjištěné době kolem 28. 2. 2020 v XY-XY XY, okres Beroun, v hasičské zbrojnici nejprve obviněný M. T. strčením do těla vpravil poškozeného T. P. V., nar. XY, do místnosti se splachovací toaletní mísou, poté společně s obviněným V. R. zadržovali dveře místnosti tak, aby je poškozený nemohl otevřít a místnost opustit, což činili po dobu přibližně patnácti minut, během níž nezjištěná osoba pootevřenými dveřmi stříkla na poškozeného látku z aerosolového rozprašovače, později pod dveřmi náplň ze sněhového hasicího přístroje a pak zapálenou látku z aerosolového rozprašovače, a poté, co se poškozenému podařilo překonat uzavření dveří a opustit místnost, ho obviněný V. R. uchopil bolestivým chvatem, dovedl ho zpět do zmíněné místnosti, kde ho bolestivým páčením ruky přiměl kleknout k toaletní míse a vsunout do ní hlavu, zatímco obviněný M. T. aktivoval splachovadlo.
3. Odvolání obviněných, podaná proti všem výrokům, byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2022, č. j. 11 To 355/2022-581, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
4. Obviněný V. R. podal dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze. Napadl výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání. Odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Vyjádřil nesouhlas se skutkovými zjištěními, která se stala podkladem výroku o vině oběma trestnými činy a která jsou podle něho v extrémním rozporu s důkazy. Zdůraznil, že ani nebyl na místě, kde měl být skutek spáchán. Soudy nesprávně vzaly za podklad skutkových zjištění svědeckou výpověď poškozeného. Obsáhle rozvedené námitky založil obviněný na tom, že výpověď poškozeného je nevěrohodná, nekoresponduje s ostatními důkazy a je v rozporu s objektivně zjištěnými okolnostmi. Výhrady vznesl proti tomu, že nebyla provedena rekonstrukce činu, že nebyly provedeny další důkazy, jimiž chtěl prokázat, že nebyl na místě činu, a proti tomu, jakým způsobem soud postupoval při provádění důkazu spisem Okresního soudu v Berouně sp. zn. 8 T 48/2021. Postup a závěry soudů při zjišťování skutkového stavu označil za porušení ústavních principů. Konečně zpochybnil, jestli skutek kladený mu za vinu může být vůbec trestným činem s ohledem na míru společenské nebezpečnosti. Obviněný V. R. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadené usnesení a aby přikázal Krajskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
5. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření konstatovala zjevnou neopodstatněnost podaného dovolání. Uvedla, že obdobné námitky obviněný uplatňuje prakticky od počátku trestního stíhání a tyto námitky nepřekračují meze prosté polemiky s tím, jak soudy hodnotily důkazy. Skutková zjištění soudů přitom nejsou v extrémním rozporu s důkazy. Po stručné rekapitulaci důkazní situace státní zástupkyně uzavřela, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, která by měla být napravena cestou dovolání, a navrhla, aby dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
6. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájkyně podle §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle §265e tr. ř., s obsahovými náležitostmi podle §265f odst. 1 tr. ř., avšak je zjevně neopodstatněné, přičemž zčásti bylo podáno z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
8. Skutková zjištění naplňující zákonné znaky obou trestných činů, jimiž byl obviněný V. R. uznán vinným, nejsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a naopak jsou v souladu s obsahem těch provedených důkazů, které soudy hodnotily jako věrohodné. V tomto směru jde především o svědeckou výpověď poškozeného, který podstatu jednání, jemuž byl vystaven ze strany obou obviněných, popsal dostatečně konkrétně, podrobně, konzistentně, přesvědčivě a celkově věrohodně. Soudy zaznamenaly i nesrovnalosti, nejasnosti či neurčitosti v jeho výpovědi, podrobně se jimi zabývaly, přičemž je z hlediska podstaty věci hodnotily jako nevýznamné zejména v kontextu s nižším stupněm jeho mentální vyspělosti. Pro tento závěr měly soudy odpovídající obsahový podklad ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, jímž byla osobnost poškozeného zevrubně posouzena co do osobních vlastností zaručujících pravdivost jeho podstatných tvrzení. Ze znaleckého posudku (zahrnujícího i opakovaný výslech znalkyně soudem), kterým se zejména soud prvního stupně zabýval velmi podrobně a hodnotil jej jako dostatečný (tj. bez nutnosti vyžádat revizní znalecký posudek, jak navrhoval obviněný) vyplývá, že poškozený má podprůměrné mentální schopnosti, což na jedné straně ovlivňuje jeho paměť, zvláště pokud se má vyjádřit ke skutečnostem ze vzdálenější minulosti, avšak na druhé straně vylučuje jeho způsobilost popsat byť jen v podstatných rysech opakovaně (tj. v přípravném řízení a s výraznějším časovým odstupem znovu v hlavním líčení) nějakou událost, kterou skutečně neprožil a kterou si jen vymyslel. Osobním vlastnostem poškozeného podle znaleckého posudku neodpovídá motiv nepravdivého obvinění, motiv msty vázaný na nějaké dřívější záležitosti apod.
9. Výraznější časový odstup, s nímž poškozený jako svědek popisoval jednání obviněných, souvisí s tím, že poškozený sám z vlastní iniciativy původně nehodlal učinit trestní oznámení, že se šikanózním jednáním vůči sobě měl zkušenost již ze základní školy, že celou situaci chtěl vyřešit odchodem z jednotky sboru dobrovolných hasičů, a že teprve když se ho svědek P. S. jako velitel sboru dotazoval na důvod zamýšleného odchodu, svěřil se mu s jednáním obviněných. Svědek P. S. poté do celé záležitosti zasvětil svědka R. F. jako zkušeného, uznávaného a vážnosti požívajícího člena sboru, před kterým poškozený zopakoval svá tvrzení a který dal najevo, že sám věc ohlásí na policii, pokud to neučiní poškozený. Oba svědkové doporučili poškozenému podat trestní oznámení a doprovodili ho na policii, aby mu tím poskytli oporu. Mezitím poškozený na svých tvrzeních setrval i před svědkyní K. Z., starostkou obce XY. Výpovědi svědků P. S., R. F. a K. Z. tudíž nepřímo podporují svědeckou výpověď poškozeného. Významným usvědčujícím důkazem pak je i to, co obviněný V. R. k incidentu uvedl při rozhovoru s poškozeným, který si tento rozhovor skrytě nahrál na mobilní telefon. Reakce obviněného na možnost, že poškozený věc oznámí, nespočívala v tom, že by tvrzení poškozeného označil za nepravdivá, vymyšlená či jinak uměle zkonstruovaná, že by ho vyzval, aby nelhal, apod., jak by se dalo logicky očekávat v případě nepravdivosti údajů poškozeného, zvláště když obviněný jinak byl policistou Policie České republiky v hodnosti nadpraporčíka. Místo toho obviněný uvedl, že to zapře, a začal poškozenému vyhrožovat, co mu způsobí, jestliže věc oznámí. Nahrávka tohoto vyjádření obviněného je důkazem zesilujícím věrohodnost svědecké výpovědi poškozeného.
10. Rozhodná skutková zjištění nejsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Takovým důkazem není nahrávka, kterou si na mobilní telefon při rozhovoru s obviněným pořídil poškozený. Soudy správně poukázaly na to, že i když šlo o skrytě pořízenou nahrávku bez souhlasu obviněného, byl na straně poškozeného legitimní důvod k tomu, aby nahrávka byla použita jako prostředek k prokázání pravdivosti těch tvrzení, která poškozený prezentoval ve svědecké výpovědi. Legitimita postupu poškozeného vyplývá z toho, že obviněný svým jednáním zasáhl do jeho osobnostní sféry mnohem závažnějším a intenzivnějším způsobem, než byl způsob, který při skryté nahrávce použil poškozený vůči obviněnému. Za procesně nepoužitelný lze sice pokládat úkon zachycený v protokolu o pokusu k prověření prostorových relací (míněno na místě činu), avšak tento úkon neměl žádný důkazní význam, neboť na jeho podkladě soudy neučinily žádná skutková zjištění, zejména ne rozhodná skutková zjištění. Ostatně již Krajský soud v Praze v napadeném usnesení vysvětlil, že nešlo o podstatnou vadu řízení ve smyslu §258 odst. 1 písm. a) tr. ř., i když při zmíněném úkonu nebyla respektována práva obhajoby. S dalšími procesními námitkami se odvolací soud vypořádal v odst. 9 odůvodnění napadeného rozhodnutí.
11. Výpovědi svědků, kteří podporovali obviněného v tvrzení, že se na místě posuzovaného incidentu vůbec nenacházel, soudy hodnotily jako nevěrohodné s přijatelným odůvodněním, že šlo vesměs o osoby s rodinným či jinak blízkým vztahem k obviněnému a motivované snahou mu pomoci. K tomu je třeba dodat, že za situace, kdy dobu činu nebylo možné přesně určit, nelze za přesvědčivé považovat důkazy vyznívající tak, že v době činu obviněný na místě činu nebyl. Soud prvního stupně rovněž poukázal na rozpory mezi výpověďmi těchto svědků a také obviněného M. T. (viz odst. 20 odůvodnění rozsudku) a celkově důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu důkladně zhodnotil.
12. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že není smyslem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu reprodukovat, rozebírat, porovnávat a hodnotit a případně činit nová (jiná) skutková zjištění. Ani specifikace „nového“ dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neznamená, že by se Nejvyšší soud stal jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními může nastat jen tehdy, když obsah důkazů vůbec neposkytuje podklad pro skutková zjištění, k nimž dospěly soudy, nebo je dokonce pravým opakem těchto zjištění, případně když obsah provedených důvodů nemůže být podkladem pro skutková zjištění soudů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení. Nic takového v posuzované věci Nejvyšší soud neshledal a obviněný to ani nenamítal. Vytýkal v podstatě pouze to, že soudy považovaly za věrohodné ty důkazy, které on naopak zpochybňoval. To, že obviněný prosazuje své vlastní hodnocení důkazů a svou vlastní skutkovou verzi, samo o sobě uvedený dovolací důvod nezakládá.
13. Další důkazy, které obviněný navrhoval a které soudy (s příslušným odůvodněním) neprovedly s odkazem na jejich nadbytečnost, nebylo nutné provádět. Evidentně se tedy nejedná o to, že by ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. To platí i ohledně rekonstrukce činu, kterou navrhoval obviněný a která nemohla být provedena v původních podmínkách z toho důvodu, že poměry na místě činu byly mezitím změněny stavebními úpravami. Nadbytečný byl také namítaný důkaz spisem Okresního soudu v Berouně sp. zn. 8 T 48/2021, z něhož byl v hlavním líčení přečten jen rozsudek. Podle námitek obviněného ostatní obsah spisu, který již nebyl čten, prokazuje, že poškozený je agresivní, třebaže nebyl odsouzen. Z rozsudku je patrno, že věc se týkala násilného jednání, jehož se měl poškozený dopustit vůči svým rodičům. Matka poškozeného, svědkyně L. V., v řízení vedeném proti obviněným V. R. a M. T. vysvětlila, že u poškozeného šlo o ojedinělý projev agrese, který vyplýval ze stresu způsobeného ztrátou zaměstnání a tím i výdělku a ze situace způsobené rozbitím auta, a že poškozený jinak není agresivní. Otázka, zda poškozený je agresivní osobou, nemá pro zjištění rozhodných skutečností žádný význam a zejména nijak neovlivňuje závěr o věrohodnosti jeho svědecké výpovědi. Je tedy nadbytečné doplňovat důkazy celým obsahem spisu sp. zn. 8 T 48/2021.
14. Z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolání zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
15. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
16. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, odpovídají obsahově uvedenému dovolacímu důvodu námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
17. Takové námitky obviněný V. R. v dovolání v zásadě neuplatnil. Z dovolání není patrno, který nebo které ze zákonných znaků trestných činů, jimiž byl uznán vinným, nebyly podle obviněného naplněny skutkem, tak jak ho zjistily soudy. Obviněný založil dovolání na námitkách proti skutkovým zjištěním soudů, proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování a že nevyhověly jeho návrhům na provedení dalších důkazů. Jde o námitky, které obsahově nijak nekorespondují s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nemají k tomuto dovolacímu důvodu žádný vztah a mají (částečně) význam jen jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Za podřaditelnou pod tento dovolací důvod lze považovat jen námitku vyznívající tak, že skutek kladený obviněnému za vinu není namístě posuzovat jako trestný čin s ohledem na nízkou míru společenské nebezpečnosti (škodlivosti), kterou však obviněný uvedl bez jakékoli bližší argumentace. Námitka se týká aplikace zásady subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku), s níž se však soudy obou stupňů dostatečně vypořádaly.
19. Trestným činem je podle §13 odst. 1 tr. zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně je tedy třeba vyvodit trestní odpovědnost za každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. roz. tr.).
20. Soudy správně vzaly v úvahu, že stupeň společenské škodlivosti je zvýrazněn tím, že obviněný ke svému činu i po jeho spáchání přistupoval bez jakékoli sebereflexe. Místo toho, aby se za něj omluvil, přistoupil k vyhrožování poškozenému, aby zabránil oznámení činu, případně usvědčující výpovědi poškozeného. Kromě toho vyhrožoval i další osobě – veliteli jednotky, který do jisté míry asistoval u trestního oznámení poškozeného. To vše za situace, kdy obviněný byl policistou, což mohlo navíc vést i k intenzivnějšímu vnímání jeho výhrůžek. Přitom právě jako policista by měl obviněný být ve svém vystupování a v chování vůči spolupracovníkům a spoluobčanům příkladem. Obviněný navíc posuzovaným jednáním naplnil zákonné znaky hned dvou trestných činů. Uplatnění trestněprávní represe je tudíž proporcionálním zásahem do základních práv obviněného.
21. Také z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dovolání zjevně neopodstatněné.
Závěrem k podanému dovolání
22. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného V. R. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 5. 2023
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu