ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.680.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 680/2023-527
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 8. 2023 o dovolání obviněného D. A. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 14 To 60/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 1 T 228/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. A. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 13. 1. 2023, sp. zn. 1 T 228/2022, byl obviněný D. A. uznán vinným v bodu 1) zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku a v bodech 2) a 3) přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 8 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené společnosti Billa, spol. s r. o., na náhradu škody.
2. Výše uvedených trestných činů se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně obviněný dopustil jednáním spočívajícím jednak v tom, že [bod 1)] dne 20. 6. 2022 v 7:30 hodin jako jeden z nájemníků v ubytovně na ulici XY v XY, úmyslně vtrhnul bez souhlasu dalšího nájemníka F. B. uzavřenými, avšak neuzamčenými dveřmi do jeho soukromého pokoje a zde po něm výslovně požadoval vydání finančního obnosu ve výši 200 Kč se slovy: „Dej mi 200 Kč, nebo ti zlomím vaz“, přitom rozhazoval rukama s upřeným pohledem vzbudil v poškozeném dojem, že je odhodlán ihned užít násilí, pokud mu požadovanou finanční částku nedá, a jen proto, že F. B. byl v dané době blízko ke vstupním dveřím, tak se mu podařilo z pokoje před obviněným utéci, aniž by došlo k přímému fyzickému napadení poškozeného, škoda na majetku poškozeného tak nevznikla.
3. Dále potom [body 2) a 3)] ačkoli byl ve výroku o vině citovanými rozhodnutími dříve odsouzen mimo jiné pro trestný čin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku, resp. podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, k trestům odnětí svobody, přesto jednak dne 7. 8. 2022 v prodejně OD B. v XY si uschoval pod tričko a do tašky přes rameno ve výroku konkretizované drogistické zboží, s nímž bez zaplacení prošel přes zónu pokladny, kde byl požádán pokladní k předložení nezaplaceného zboží, což odmítnul a z prodejny odešel, svým jednáním způsobil na odcizeném zboží společnosti Billa, spol. s r. o., škodu ve výši 1 347,20 Kč, a jednak dne 14. 8. 2022 v téže prodejně si pod tričko uschoval rovněž ve výroku konkretizované drogistické zboží, opět bez zaplacení prošel přes pokladní zónu, za kterou byl zastaven pracovníkem bezpečnostní agentury a vyzván k předložení nezaplaceného zboží, následně obviněný odcizené zboží ostraze prodejny a přivolané policejní hlídce dobrovolně vydal, svým jednáním tak způsobil společnosti Billa, spol. s r. o., škodu na odcizeném zboží ve výši 1 179,50 Kč.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 14 To 60/2023, podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
6. Blíže pak uvedl, že byl shledán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku. Předpokladem zákonného soudního rozhodnutí je správné zjištění skutkového stavu a přiléhavá právní kvalifikace. V daném řízení však nebyla dostatečně zjištěna a prokázána motivace žalovaného jednání z pohledu naplnění subjektivní stránky trestného činu. Podstatou konfliktu mohl být trvající osobní spor mezi účastníky nebo nenávist mezi nimi, nikoli loupežný záměr. V ubytovně bylo současně všeobecně známo, že F. B. byl dlouhodobě omezen na svéprávnosti a nemíval u sebe peníze, z řízení vyplynulo, že podle opatrovnického rozsudku mohl poškozený nakládat jen s minimální částkou. Nebylo proto logické, aby vtrhl do pokoje osoby, která u sebe nemívá peníze a peníze by požadoval. Vztah obviněného k poškozenému byl původně dobrý, byli přátelé, poté již nikoli. Rovněž sám poškozený uvedl, že měl s obviněným spor ohledně hlasitého poslechu televize do nočních hodin. Soud dále nevzal v potaz zdravotní stav obviněného, u hlavního líčení uvedl, že mluví nahlas, protože špatně slyší, proto jeho hlasitý projev neměl být automaticky brán jako výhrůžka. Obviněný rovněž trval na tom, že v době údajného konfliktu byl v práci a nebyl na ubytovně přítomen. Případně soudy měly uvěřit výpovědi R. A., který slyšel hovor přes zeď, konkrétně že obviněný nechtěl po poškozeném peníze a vyloučil tak pravdivost výpovědi poškozeného.
7. Dále podle obviněného ze znaleckého posudku znalkyně PhDr. Nory Martincové ve vztahu k osobě poškozeného vyplývají jiné závěry, než které dovodily soudy. Obecná i specifická hodnověrnost výpovědi poškozeného je snížena souběhem deficitu intelektu a psychiatrického onemocnění. Znalkyně při výslechu upřesnila, že poškozený trpí paranoidní schizofrenií a mentální retardací a jeho hodnověrnost vyhodnotila jako naprosto nedostatečnou k tomu, aby mohla být brána vážně. Mohlo dojít k události, kterou poškozený popsal, ale jeho náhled a jeho vnímání prožité reality byly zkreslené. Znalkyně uvedla, že nepochybuje o tom, že obviněný na pokoji byl, ale pokud jde o požadavek na peníze, zpracoval ji poškozený paranoidně tak, jak zpracovává většinu jiných událostí. Tyto skutečnosti vylučují možnost odsouzení obviněného a potvrzují pochybnosti o věrohodnosti výpovědi poškozeného.
8. Dále obviněný uvedl, že v sociálním prostředí na ubytovnách je křehká hranice mezi obyčejnou neslušností, slovní urážkou a závažným trestným činem a setrval na svém přesvědčení, že provedené důkazy jsou zásadně rozporuplné a nemohly vést k jeho odsouzení. Jako rozporuplnou přitom hodnotil důkazní situaci také krajský soud. Orgány činné v trestním řízení přitom musí vinu prokázat jednoznačně a bez pochybnosti. Obviněný namítl, že ve spise není založen ubytovací řád ubytovny a nebyl jednoznačně prokázán režim, který byl na ubytovně nařízen k dodržování (jak byly vymezeny společné prostory, prostory určené k výlučnému užívání, povinnost zamykat jednotlivé pokoje atd.). Rovněž nebyl prokázán právní důvod užívání pokoje poškozeným, nebyla založena žádná smlouva o nájmu nebo ubytování či užívání pokoje poškozeným a není proto zřejmé, jaký předpis na nutnost zachování soukromí v pokoji soud aplikoval. Pokud poškozený pokoj bez jakéhokoli fyzického kontaktu a zranění opustil, nemohlo jít o omezování osobní svobody. Nebylo provedeno dokazování v takovém rozsahu, aby mohlo být rozlišeno, zda nemohlo jít o jiný trestný čin (původně byl stíhán pro trestný čin vydírání). Není zřejmé, zda měl v úmyslu zmocnit se cizí věci a zda užil pohrůžky bezprostředního násilí.
9. Intenzita tvrzeného slovního útoku pak nezakládá naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže, navíc pokud znalkyně uvedla, že výhrůžná slova nemusela vůbec padnout, ale poškozený si je domyslel z postoje obviněného. K žádnému fyzickému kontaktu mezi obviněným a poškozeným nedošlo. Nebylo prokázáno zmocnění se cizí věci a ani pokus o takové zmocnění. Nebylo prokázáno, že by poškozený měl u sebe hotovost, k jejímuž zmocnění by směřoval úmysl obviněného. Nepřevzal faktickou moc nad žádnou věcí, kterou by měl poškozený v držení a nelze proto uvažovat o časové posloupnosti nutné k naplnění znaku trestného činu loupeže, tj. předchozí užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí a následné odejmutí věci poškozenému. V jeho případě došlo k příkrému nesouladu mezi skutkovým stavem a právními závěry, který odůvodňuje zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění. Soudy pochybily při právním i skutkovém posouzení věci, pokud jeho jednání posoudily jako žalované trestné činy.
10. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách a aby věc vrátil krajskému soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
11. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že shodné námitky obviněný uplatňoval v rámci své obhajoby od počátku trestního řízení a zabývaly se jimi oba soudy činné doposud ve věci. Odmítla existenci extrémního nesouladu mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky obviněného byly pouze polemikou s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Jednání obviněného bylo prokázáno především výpovědí poškozeného F. B., která je konzistentní a je podporována řadou dalších důkazů. Poškozený opakovaně a shodně popsal jednání obviněného vůči němu, a to včetně detailů týkajících se způsobu chování, použitých výhrůžek i pokud jde o divný pohled obviněného. Svědkyni L. S., sociální pracovnici, poté jednání obviněného popsal. Výpověď svědkyně L. S. podporuje i výpověď svědkyně L. R., která doprovázela poškozeného z městského úřadu na ubytovnu, protože poškozený měl z obviněného strach. Obhajoba obviněného, že se jednání nemohl dopustit, neboť byl v práci u M. K., byla vyvrácena výpovědí bratrance obviněného R. A. Z výpovědi svědka J. D., vedoucího provozu technických služeb vyplynulo, že předmětný den obviněný nevykonával ani veřejnou službu. Podle výpovědi policisty M. M. byl obviněný po oznámení věci poškozeným zastižen na ubytovně. Jednání obviněného tedy bylo provedeným dokazováním prokázáno a použitá právní kvalifikace je zcela přiléhavá. Meritorní rozhodnutí není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl.
12. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
13. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
15. Vzhledem k tomu, že dovolání je možné podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
16. Obviněný v podaném dovolání výslovně uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., přičemž konkrétně již neuvedl, jaké argumenty podřadil, pod který z nich. K těmto důvodům lze současně na okraj zmínit, že s ohledem na procesní situaci je bylo namístě tvrdit ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, nýbrž již proti údajným vadám založeným v rozhodnutí soudu prvního stupně, který ho uznal vinným a uložil mu trest. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedenému nedostatku nepřihlížel.
17. Dále lze připomenout, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
19. Z předloženého dovolání se podává, že obviněný brojil toliko proti skutku popsanému pod bodem 1) výroku o vině, jenž byl kvalifikován jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, tedy dalšími výroky o vině se Nejvyšší soud nijak nezaobíral.
20. Nejvyšší soud nejprve k dovolání obviněného uvádí, že je postavil na obdobných námitkách jako svoji dřívější obhajobu i svůj řádný opravný prostředek – odvolání (č. l. 443 a násl. tr. spisu), námitkami se tedy zabývaly a vypořádaly se s nimi oba soudy činné dříve ve věci. Tuto skutečnost ostatně ani obviněný nesporoval, avšak byl přesvědčen, že se soudy jeho námitkami nezabývaly dostatečně, provedené důkazy nesprávně hodnotily a vyvodily z nich nesprávné závěry, resp. jiné závěry, než které nabízí obviněný a které obviněný považuje za správné.
21. Podstatou dovolání tak bylo zejména opakované tvrzení obviněného, že se trestných činů, jimiž byl uznán vinným pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, nedopustil, přičemž důkazy provedené k tomuto skutku považoval za rozporuplné, které nemohly vést k jeho odsouzení. Ve věci shledal příkrý nesoulad mezi skutkovým stavem a právním hodnocením odůvodňující zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění. Převážnou částí námitek přitom zpochybňoval věrohodnost poškozeného F. B. Za tímto účelem citoval pasáže ze znaleckého posudku znalkyně PhDr. Nory Martincové a vyvozoval z nich své vlastní závěry. Soudy měly dále uvěřit jeho výpovědi, že se v době spáchání činu na ubytovně nenacházel nebo uvěřit výpovědi svědka R. A., který slyšel hovor přes zeď pokoje a žádný požadavek na vydání peněz neslyšel.
22. K takto pojaté argumentaci je nutno uvést, že naznačené námitky by bylo možné (za podmínek tam stanovených) opřít o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., konkrétně v jeho první alternativě, tedy v podobě tvrzení tzv. zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění, určujících pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů (neboť obviněný nijak nezmiňuje vady v podobě opomenutých či nezákonných důkazů). To však pouze pokud by, jak by měl tvrdit dovolatel, rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, pokud by byla dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud z obsahu důkazů nevyplývala při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). Není totiž smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily.
23. Shora přiblíženou argumentaci obviněného, týkající se zejména nevěrohodnosti poškozeného, resp. tvrzení odlišného průběhu skutkového děje, je přitom nutno vyhodnotit jako spíše skutkovou polemiku obviněného se závěry soudů nižších stupňů, a nikoliv jako argumentaci projednatelnou v rozsahu první alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (byť blížící se takové problematice). Obviněný totiž v zásadě neargumentuje ve smyslu výše rozvedeného zjevného (extrémního) rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, ale pouze pokračuje ve své dosavadní obhajobě, se kterou se soudy nižších stupňů vypořádaly, totiž tvrdí, že měly být jinak hodnoceny svědecké výpovědi, jiné závěry vyvozeny ze znaleckého vyjádření apod.
24. Nejvyšší soud tak do jisté míry nad rámec tohoto závěru konstatuje, že skutková zjištění, ze kterých soudy nižších stupňů vycházely, nejsou v žádném, natož ve zjevném (extrémním) rozporu s těmito důkazy. Jedná se naopak o zcela logický a nevyhnutelný výsledek důkazního řízení, které bylo provedeno v souladu s požadavky uvedenými v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. V tomto duchu se s uvedenou argumentací vypořádal i soud druhého stupně. Dále je možné uvést, že především otázka věrohodnosti poškozeného byla v provedeném řízení soudy pečlivě zvažována a v podstatě všemi ve věci provedenými důkazy byla ověřována. Soudy si byly vědomy okolností případu, totiž že se v případě poškozeného jedná o osobu s omezenou svéprávností, jehož opatrovníkem je město Moravská Třebová, fakticky pracovnice městského úřadu L. S. a jde o osobu s výrazným deficitem intelektových schopností, a vzhledem k tomu hodnotily jeho výpověď velmi obezřetně. Poškozený nicméně v průběhu trestního řízení spontánně, konstantně a bezrozporně (tedy bez existence podstatných rozporů ve svých výpovědích) popisoval průběh jednání obviněného dne 20. 6. 2022 vůči své osobě spočívající v razantním neoprávněném vtrhnutí do jím obývaného pokoje na ubytovně, včetně detailů týkajících se způsobu chování obviněného, rozhazování rukama, jednoznačného a důrazně vysloveného požadavku na vydání finanční částky 200 Kč, za vyslovení výhrůžky použití násilí zlomením vazu, pokud poškozený částku nevydá, včetně poškozeným zaznamenaného divného pohledu obviněného. Toto jednání obviněného poškozený popsal i bezprostředně poté, co se mu podařilo z pokoje od obviněného utéct, rovněž své opatrovnici svědkyni L. S., ke které neprodleně spěchal na městský úřad. Tato svědkyně pak jednak potvrdila stálost výpovědi poškozeného v tomto ohledu a jednak popsala stav poškozeného tak, jak ho vnímala dne 20. 6. 2022 bezprostředně po události, když za ní přispěchal na úřad, a popisovala ho jako vystrašeného a rozrušeného. Dále uvedla, že se nesetkala s tím, že by jí poškozený v závažných věcech lhal. Stav rozrušenosti a strachu z obviněného zaznamenala u poškozeného také svědkyně L. R., jež doprovázela poškozeného dne 20. 6. 2022 z úřadu na ubytovnu. Ve věci byl na osobu poškozeného vypracován i znalecký posudek z oboru školství a kultury, odvětví psychologie, znalkyně PhDr. Nory Martincové, ze kterého vyplynulo, že poškozený je osobou s výrazným deficitem ve vývoji intelektových schopností a s vrozenou inteligencí odpovídající dolnímu pásmu lehké mentální retardace. Znalkyně uvedla, že obecná a specifická věrohodnost poškozeného je snížena souběhem mentálního deficitu a psychiatrického onemocnění, které mu neumožňuje zcela objektivně vnímat a zapamatovat si prožitou událost a reprodukovat ji. Současně však u poškozeného shledala, že nemá tendence realitu záměrně zkreslovat, ani nemá tendence konfabulovat, přičemž nezjistila ovlivnění poškozeného jinými osobami ani snahu o pomstu ani snahu o vyvolání konfliktu či vyvolání problémů osobě pachatele. Poškozený není agresivní ani mstivý a dodržuje léčebný režim. Znalkyně vyslovila závěr, že nemá pochybnost, že poškozený popsal, co skutečně prožil.
25. Soud prvního stupně (stejně jako soud odvolací, který žádné rozpory, jak tvrdil obviněný v dovolání, neshledal) pak shledal vyvrácenou obhajobu obviněného, že se v daný den 20. 6. 2022 na ubytovně nenacházel, neboť byl v práci, a to s ohledem na svědectví M. K., J. B., J. D., policisty M. M. a listinné důkazy osvědčující, že zmíněného dne obviněný nebyl veden jako pracovník u M. K., ani nevykonával veřejnou službu, ale naopak byl přítomen na ubytovně, kde ho také ještě v dopoledních hodinách dne 20. 6. 2022 kontaktovala hlídka Policie ČR; tvrzení obviněného o pracovní činnosti tedy bylo nepravdivé. V návaznosti na to soud posoudil zcela oprávněně výpověď poškozeného jako pravdivou. Jako naopak nevěrohodnou pak vyhodnotil v průběhu trestního řízení měněnou, rozpornou a nelogickou výpověď svědka R. A.
26. Soudy po zhodnocení všech ve věci provedených důkazů došly k přesvědčivému závěru, že usvědčující výpověď poškozeného je jako celek věrohodná, přičemž pokud bylo možné ověřit dílčí tvrzení tohoto svědka jinými důkazy, ukázala se její pravdivost. Vyhodnocením všech provedených důkazů samostatně i ve vzájemných souvislostech bylo možno sestavit přesvědčivý obraz způsobu jednání obviněného dne 20. 6. 2022 spočívající jednak v neoprávněném vniknutí do obydlí jiného a jednak ve vyslovení pohrůžky násilím a požadavku vydání peněz.
27. Podrobné úvahy okresního soudu vyjádřené v odůvodnění jeho odsuzujícího rozsudku (body 20. a 21.), které bezpochyby odpovídá požadavkům uvedeným v §125 odst. 1 tr. ř., následně přezkoumal soud odvolací, který se s nimi ztotožnil. Nejvyšší soud coby soud dovolací tak i s ohledem na omezený rozsah přezkumu skutkových zjištění do těchto odůvodněných a důkazně podložených úvah a závěrů zejména soudu prvního stupně nemůže, a ani nemá důvod jakkoliv zasahovat. Rozhodně pak nelze hovořit, jak již bylo řečeno, o žádném, natož zjevném (extrémním) rozporu skutkových závěrů s provedeným dokazováním ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by jako jediný opodstatňoval zásah Nejvyššího soudu do oblasti stabilizovaných skutkových zjištění.
28. Lze tedy shrnout, že zmíněné konkrétní námitky, kterými se obviněný toliko snažil znevěrohodnit výpověď poškozeného a prosadit svou verzi průběhu skutkového děje, která však byla provedeným dokazováním vyvrácena, se s uplatněným dovolacími důvody míjí a nelze je podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod. Nejedná se navíc ani o námitky důvodné.
29. Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
30. Obviněný (byť Nejvyšší soud opětovně zdůrazňuje, že neozřejmil, které námitky, pod který dovolací důvod podřadil) v dané souvislosti obecně namítal, že jeho vina nebyla jednoznačně a bez pochybností prokázána. Pokud jde o zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, zpochybňoval naplnění objektivní a subjektivní stránky uvedeného zločinu, tvrdil, že nebyl dostatečně prokázán jeho loupežný úmysl, nebyl zjištěn jeho motiv k takovému jednání, není zřejmé, zda měl v úmyslu zmocnit se cizí věci a zda užil pohrůžky násilí bezprostředního nebo pohrůžky násilí, které mělo být vykonáno někdy v budoucnu. Intenzita tvrzeného slovního útoku pak nenaplnila formální znaky skutkové podstaty zločinu loupeže, k žádnému fyzickému kontaktu s poškozeným nedošlo a nebylo prokázáno, že by se zmocnil cizí věci, že by převzal faktickou moc nad nějakou věcí, jakož ani nebylo zjišťováno, zda poškozený vůbec měl u sebe hotovost. Pokud jde o přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku namítal, že nebyl dostatečně zkoumán režim, který bylo nutné na ubytovně dodržovat, spočívající zejména v povinnosti zamykat dveře pokojů, a nebyl prokázán právní důvod užívání pokoje poškozeným (nebyla doložena žádná nájemní smlouva), tedy není zřejmé, jaký předpis na nutnost zachování soukromí v pokoji soud aplikoval. V neposlední řadě namítal, že pokud poškozený bez jakéhokoli fyzického kontaktu a zranění pokoj opustil, nemohlo se jednat o omezení osobní svobody.
31. Byť jde na první pohled o argumentaci hmotněprávní povahy, bylo z části vycházeno z odlišných skutkových okolností (ke správnosti učiněných skutkových závěrů se přitom Nejvyšší soud vyjádřil již výše). Přesto Nejvyšší soud uplatněné námitky v obecné rovině pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadil a zabýval se jimi, avšak shledal je zjevně neopodstatněnými.
32. Zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Obviněný byl viněn z toho, že proti jinému užil pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
33. Objektivní stránka tohoto trestného činu, který má dva objekty (jednak osobní svobodu a jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit), záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžkou takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Pohrůžka násilím nemusí být vyjádřena výslovně, postačuje i konkludentní jednání, je-li z něho, jakož i z dalších okolností dostatečně zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí je tedy prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka. Trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn. Trestný čin loupeže je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci.
34. Aplikujeme-li tyto stručně shrnuté výklady na projednávaný případ, užitím pohrůžky bezprostředního násilí bylo ze strany obviněného vyslovení hrozby, že poškozenému zlomí vaz, pokud mu nevydá 200 Kč. Pohrůžka obviněného byla umocněna dalšími okolnostmi případu, razantním vstupem (vtrhnutím) do pokoje poškozeného a rozhazováním rukama, tedy vizuální agresí. Pohrůžka bezprostředního násilí vyjadřovala užití násilí, které má být vykonáno ihned, pokud by se poškozený vůli obviněného nepodrobil. Toto jednání obviněného zjevně vyvolalo v poškozeném strach a důvodnou obavu, že obviněný pohrůžku násilí ihned realizuje, přičemž poškozený jednání obviněného vnímal jako celek a tlak vůči své osobě. Jednání obviněného bylo vedeno evidentním záměrem zmocnit se finanční hotovosti ve výši 200 Kč, tedy byť v této nikoli vysoké hodnotě. Jak pak bylo uvedeno výše, trestný čin je dokonán použitím pohrůžky bezprostředního násilí, kterou obviněný, v intenzitě zcela dostačující pro závěr o spácháni trestného činu, podle provedeného dokazování evidentně pronesl v úmyslu získat peníze. Za takové situace není podstatné zjišťovat, zda poškozený vůbec takovou částkou disponoval (navíc omezené částky k dispozici měl), jakož i není relevantní, že se obviněný požadované částky nakonec nezmocnil či žádné násilí v konečném důsledku proti poškozenému neužil (poškozený utekl z pokoje), neboť trestný čin loupeže již i bez takového důsledku byl dokonán. K uvedenému Nejvyšší soud dodává, že není ani podstatné, že se útok stal na ubytovně, kde, jako třeba i v jiných sociálních skupinách, obecně může – avšak nutně nemusí – docházet třeba i mezilidským interakcím s jinak nastavenými společenskými pravidly. Ani v takové skupině a prostoru totiž nepřipadá v úvahu akceptovat spáchání zvlášť závažného zločinu jako obyčejné neslušnosti, jak navrhoval obviněný v dovolání.
35. Z hlediska namítané subjektivní stránky stran zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, byť je i tato námitka spíše založena na skutkovém základě, je třeba předně uvést, že se jedná o úmyslný trestný čin. Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu a musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Platí, že o zavinění ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn.
36. Z pohledu námitek obviněného je třeba především konstatovat, že úmysl (zjevně přímý) obviněného prostřednictvím pohrůžky bezprostředního násilí od poškozeného získat finanční hotovost byl provedeným dokazováním zcela prokázán. Přímým a jediným cílem obviněného byl jednoznačně zisk finančních prostředků od poškozeného, a tedy motivem pak se takto obohatit, a nikoli např. řešení nějakých obviněným předestíraných sporů s poškozeným. Jak totiž vyplynulo z učiněných zjištění, poté, co obviněný vtrhl do pokoje obývaného poškozeným, o žádných osobních sporech nehovořil, ale svá vyjádření směřoval pouze a jen k vyžádání zmíněné finanční částky prostřednictvím vyslovení pohrůžky. Je proto zřejmé, že jiný záměr ani projeven nebyl, ani k jinému cíli, než bylo vydání peněz za užitím pohrůžky, útok obviněného směřovat nemohl [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku].
37. Lze uzavřít, že jednáním obviněného byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Námitky obviněného shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými.
38. Pokud jde přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, dopustí se ho ten, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá. Obviněný je viněn z toho, že neoprávněně vnikl do obydlí jiného.
39. Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně domovní svobody zaručené čl. 12 Listiny základních práv a svobod , podle kterého je obydlí nedotknutelné, a proto do něj není dovoleno vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. Prostorové vymezení soukromí se vykládá v návaznosti na základní práva na soukromý a na rodinný život, zaručená v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod , přičemž účelem tohoto základního práva je respekt a záruka práva nebýt rušen v soukromé prostorové sféře. Chráněna je domovní svoboda jak vlastníka, tak uživatele domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení (např. nájemce) a příslušenství k nim náležející (obydlí), a to proti komukoliv. Podle ustálené judikatury je chráněn nejen dům či byt, ale také např. hotelový pokoj, pokoj ve studentské koleji, na svobodárně, v internátu, v ubytovně apod.
40. Naplnění citované skutkové podstaty spočívalo v případě obviněného ve vstupu (v neoprávněném vniknutí) obviněného do pokoje, který na ubytovně obýval poškozený, kde měl své soukromí, přestože ten jej dovnitř nepozval, resp. nedal obviněnému souhlas se vstupem. K námitce obviněného je nutno konstatovat, že z pohledu znaků aplikované skutkové podstaty je zásadní, že pokoj užívaný poškozeným byl jeho obydlím – poškozený již několik let obýval pokoj č. 5, obviněný pak obýval pokoj č. 4, jak bylo zřejmé např. ze samotné výpovědi obviněného na č. l. 390 p. v. tr. spisu, stejně jako z výpovědi poškozeného nebo svědka B. O., správce ubytovny. Pro právní posouzení pak nebylo podstatné, zda měl poškozený svůj pokoj zamčený či nikoli, neboť ochrana domovní svobody zásadně nezaniká odemčením dveří, a to ani v případě, že by bylo např. jinak pronajímatelem nařízeno zamykání vstupních dveří. Pokud bylo jinak zjištěno, že zmíněný pokoj byl obydlím poškozeného, kde požíval domovní svobody, nebylo rovněž nijak nutné zjišťovat další parametry právního vztahu např. smlouvou.
41. I stran této právní kvalifikace je nutné konstatovat, že obviněný svým vstupem (vtrhnutím) do pokoje poškozeného bez jeho souhlasu naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu porušování svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, a to opět zcela cíleně [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku].
42. K námitce obviněného spočívající v tom, že v jeho jednání nemohlo jít o omezování osobní svobody poškozeného pak Nejvyšší soud dodává, že mu není kladeno za vinu spáchání trestného činu omezování osobní svobody podle §171 tr. zákoníku, proto se jí netřeba dále zaobírat, stejně jako není bez dalšího rozhodné, že v dřívějších fázích řízení byla zvažována právní kvalifikace odlišná.
IV.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
43. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že námitky obviněného dílem nebyly podřaditelné pod žádný z uplatněných dovolacích důvodů, dílem byly shledány zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
44. Za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 8. 2023
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu