ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.717.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 717/2023-384
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 8. 2023 o dovolání obviněné B. J. Ž. podaném proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2023, sp. zn. 5 To 16/2023, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 47/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné B. J. Ž. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2022, č. j. 10 T 47/2022-243, byla obviněná B. J. Ž. uznána vinnou přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za který byla odsouzena k peněžitému trestu ve výši 200 denních sazeb, přičemž výše jedné denní sazby činila 1 000 Kč, tedy celkem 200 000 Kč. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let. Dále bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně obviněná dopustila v podstatě tím, že dne 14. 7. 2021 v 18:28 hod., v Brně na vozovce ulice XY, po předchozím vědomém použití alkoholických nápojů, řídila osobní motorové vozidlo tov. zn. KIA Sportage, majitelky T. B., a při couvání ve směru od ulice XY k ulici XY, porušila ustanovení §5 odst. 1 písm. b) a §5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, neboť řídila vozidlo bezprostředně po požití alkoholického nápoje, plně se nevěnovala řízení vozidla a nesledovala situaci v provozu na pozemních komunikacích, v důsledku čehož nejdříve pravou zadní částí svého vozidla narazila do levé přední části zaparkovaného osobního motorového vozidla tovární značky OPEL Astra, které stálo při pravém okraji vozovky, poté popojela vpřed a vzápětí opět couvala a narazila levou zadní částí do pravé přední části vlevo zaparkovaného osobního motorového vozidla tovární značky ŠKODA Fabia, přičemž toto vozidlo bylo dále nárazem odhozeno a zadní částí narazilo do přední části za ním zaparkovaného osobního motorového vozidla tovární značky ŠKODA Octavia, a byla u ní hlídkou Policie ČR provedena dechová zkouška na alkohol přístrojem Dräger s pozitivním výsledkem, kdy v 18:43 hod. byla zjištěna hladina alkoholu v krvi 1,96 g/kg a opakovanou zkouškou v 18:49 hod. byla zjištěna hladina alkoholu v krvi 1,97 g/kg, přičemž na jí řízeném vozidle způsobila škodu ve výši asi 30 000 Kč, ke škodě T. B., a svým jednáním dále způsobila škodu poškozené P. P. ve výši 8 992 Kč, poškozené společnosti DanCzek Teplice, a. s., škodu ve výši 48 781,39 Kč, a poškozené J. H. škodu ve výši 1 292 Kč.
3. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2023, č. j. 5 To 16/2023-289, bylo odvolání podané obviněnou směřující proti výroku o vině a trestu podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, které nejprve opřela o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř, neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a bylo rozhodnuto o zamítnutí podaného řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, resp. v řízení předcházejícím vydání napadenému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Úvodem předestřela, že ač předmětné důvody dovolání vymezují povahu a dosah dovolání z hlediska hmotněprávních vad, zpochybnila správnost kvalifikace skutku jako přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Konkrétně měla za to, že nebyla naplněna subjektivní (nebyl prokázán úmysl) ani objektivní stránka (absentuje právně relevantní jednání, následek i příčinná souvislost mezi jednáním a následkem ve spojení s požadavkem obviněné na provedení odběru biologického materiálu a následného výstupu Widmarkovy zkoušky na přítomnost alkoholu v krvi) daného trestného činu. Doplnila, že alternativně přicházelo v úvahu uplatnění §257 odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nalézací soud měl věc postoupit jinému orgánu podle §222 odst. 2 tr. ř. Podle přesvědčení dovolatelky se soudy obou stupňů nevypořádaly s důkazy, které byly v hlavním líčení provedeny, a při jejich hodnocení bezdůvodně nepřijaly provedené důkazy mimořádně významné pro svá rozhodnutí a vedeny v omylu posoudily skutkový stav podle chybné právní kvalifikace, přičemž důležitost chráněných zájmů vyhodnotily naprosto izolovaně a zcela zkresleně.
5. V rámci svého dovolání dále uvedla (v rozporu s první části svého dovolání), že dovolacími důvody jsou §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., kdy současně došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, přičemž došlo k zamítnutí jejího odvolání, přestože prvostupňový rozsudek spočíval na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S ohledem na porušení jejího práva na spravedlivý proces konstatovala, že skutkové závěry soudů nižších stupňů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, soudy nižších stupňů hodnotily jen důkazy v její neprospěch a jí navrhované důležité důkazy byly odmítnuty a byla odsouzena v rozporu se zásadou in dubio pro reo .
6. K absenci objektivní a subjektivní stránky konstatovala, že nalézací soud provedl ve věci důkazy v souladu s §2 odst. 5 tr. ř., avšak jejich výsledky nevyložil do svých závěrů a nevyhodnotil zcela v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Ze spisového materiálu vyplývá, že dovolatelka byla podrobena opakovaně dechové zkoušce na zjištění množství alkoholu v krvi, z toho jednou zcela bez jakéhokoliv výsledku. Z protokolu o imunochemickém vyšetření moči a následném protokolu o lékařském a toxikologickém vyšetření při podezření z ovlivnění návykovou látkou se podává, že její chování bylo sice nadšené a mnohomluvné, avšak její chůze byla jistá, po čáře rovná, pokus prstu na nos správný a pohyby byly koordinované. Dále navzdory jejímu vyžádání lékařského vyšetření s následným pokračováním odběru biologických materiálů ve spise nejsou doloženy výsledky z provedeného odběru krve, přičemž tzv. imunochemického vyšetření nešlo z důvodu hemolyzace séra provést, na čemž obviněná nemůže nést negativní důsledky. Z protokolu vyplývá, že sice byl proveden odběr krve, avšak není zde uveden výsledek vyšetření, a proto na množství alkoholu v krvi lze usuzovat pouze z opakovaných dechových zkoušek. Akcentovala, že první měření bylo nulové a po výměně baterie v přístroji jí byla druhým měřením v čase 18:43 hod. naměřena hodnota 1,96 promile a při třetím 1,97 promile alkoholu v krvi, přičemž nebyl příslušným policistou dodržen uživatelský pokyn k obsluze přístroje Dräger, jelikož provedl další měření po 6 minutách, což samo o sobě činí takto zadokumentované měření za zmařené. S ohledem na judikaturu pak zdůraznila, že dechová zkouška na zjištění stupně ovlivnění alkoholem je pouze zkouškou orientační. Výsledky dechové zkoušky jako důkaz nemůžou zůstat osamoceny a musí odpovídat ostatním důkazům, přičemž v tomto případě nekorespondují s ostatními provedenými důkazy, zejména protokolem o imunochemickém vyšetření moči a následným protokolem o lékařském a toxikologickém vyšetření, z nichž vyplývá, že obviněná ovlivnění alkoholem nevykazovala. Namítala, že mnohomluvnost a nadšenost je jejím typickým znakem chování. Při jediném ukazateli stupně ovlivnění alkoholem, jimiž jsou nepřesvědčivé výsledky dechové zkoušky, nelze uzavřít, že by v daném případě bylo spolehlivě zjištěno množství alkoholu v její krvi v době řízení motorového vozidla, případně to, zda dosáhlo jedné promile. Dále konstatovala, že ke svému podezření si nalézací soud vypomohl způsobem jejího jednání u hlavního líčení a výpověďmi některých svědků. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu pak zdůraznila, že ani vysoká míra podezření k jejímu odsouzení nestačí, přičemž s ohledem na zásadu in dubio pro reo nelze její jednání posuzovat jako předmětný přečin.
7. Obviněná dále byla toho názoru, že právní závěr o jejím úmyslném zavinění v požití alkoholu před jízdou musí odpovídat zjištěnému skutkovému stavu a nelze si toliko odvozovat skutkovou stránku věci od neurčitého předpokladu o počtu poškozených vozidel. Subjektivní stránka byla postavena jen na následku – počtu lehce poškozených vozidel, bez nejmenšího zranění osob. Z rozhodnutí soudů pak není zřejmé, z jakých okolností byl dovozen její přímý úmysl a jsou v této části nepřezkoumatelná, neboť neobsahují popis skutkového děje tak, aby obsahoval relevantní údaje rozhodné pro danou právní kvalifikaci. Podle ustálené judikatury nelze dovozovat úmysl na základě pouhých presumpcí a spekulací soudu, přičemž nalézací soud mohl na návrh dovolatelky ustanovit znalce, což neučinil a návrh zamítl. Za nepřípustné označila automatické usuzování o tom, že alkoholické nápoje měla požít před jízdou.
8. Nakonec obviněná uplatnila námitky vůči uloženému trestu, jenž byl podle jejího přesvědčení v extrémním nepoměru k obdobným deliktům, kdy ani krajský státní zástupce nesouhlasil s výší peněžitého trestu. Obviněná pravdivě uvedla své majetkové poměry, přičemž tímto založila stav, že jí byl navýšen peněžitý trest, jehož výše se v rozhodnutích nižších soudů nevyskytuje. Jedná se tak o trest absolutně nespravedlivý se znaky extrémnosti v postihu. Obviněná není nositelem mimořádných příjmů, v inkriminované době byla bez příjmů a čerpala na svou obživu zčásti ze zdrojů prodeje rodinného domu s následným použitím finančních zdrojů ke koupi nemovitosti ke svému bydlení. Soudy se zabíraly její finanční situací v rozporu s přiměřeností při ukládání trestu. Poukázala rovněž na návrh krajského státního zástupce, aby byl obviněné uložen peněžitý trest ve výši 100 000 Kč, přičemž tento byl odvolacím soudem ignorován.
9. Závěrem proto navrhla, aby dovolací soud postupem podle §265k tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na napadené usnesení.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedl, že obviněná ryze abstraktně namítala nenaplnění hmotněprávních znaků skutkové podstaty (subjektivní a objektivní stránky), jakož i bezdůvodné nepřijetí navrhovaných podstatných důkazů, přičemž je nedoprovodila příslušným relevantním výkladem. V obecné rovině k tomuto konstatoval, že soudy učiněná skutková zjištění vykazují veškeré znaky trestné činnosti, která je obviněné kladena za vinu. Protiprávnost činu je evidentní, zavinění existuje, trestněprávně relevantní jednání se odehrálo a příčinný vztah mezi ním a následkem je zcela jasný. Z odůvodnění dotčených rozhodnutí extrémní vnitřní rozpory dovodit nelze. Úvahy soudů týkající se viny byly podle jeho přesvědčení logické a plně přezkoumatelné, žádné významné důkazy nebyly ze strany soudů opomenuty a nezaznamenal ani zásah do obhajovacích práv dovolatelky. S ohledem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dále konstatoval, že mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními neexistuje žádný, natož zjevný rozpor, přičemž soudy postupovaly v souladu s §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Obviněná byla spolehlivě usvědčena komplexem nezávislým, navzájem korespondujících důkazů, a to záznamem z přístroje zn. Dräger, výpověďmi svědků, úředním záznamem Policie České republiky, protokolem o lékařském vyšetření či protokolem o dopravní nehodě. Soudy vyhodnotily usvědčující důkazy zcela správně a současně vyvrátily obhajobu obviněné.
11. Rovněž se vyjádřil k namítané nepřiměřenosti uloženého peněžitého trestu. Odkázal na fakt, že ustálená judikatura připouští v rámci dovolacího řízení zásah do výroku o trestu mj. právě tehdy, je-li extrémně přísný či mimořádně nespravedlivý. V posuzované věci pak nemohl vyloučit důvodnost vznesených námitek, neboť obecné odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je v tomto směru nepřezkoumatelné, jelikož z něj nelze dovodit konkrétní úvahy, které soudy k uložení předmětného peněžitého trestu vedly. Nadto okresní soud založil pochybnosti o tom, zda není trest extrémně přísný, když uvedl, že příjem obviněné pochází ze sociálních dávek ve výši 10 000 Kč měsíčně, přičemž žije z prostředků, které má uložené v bance z prodeje domu, kdy se má jednat o částku „v řádu milionu“, což spíše značí špatnou příjmovou situaci obviněné. Z odůvodnění není ani jasné, jaké výše dosahují prostředky obviněné na účtu, jaké jsou její výdaje, závazky apod., není ani důsledně vyhodnocena závažnost deliktu z hlediska výměry trestu. Přesto bylo obviněné uloženo uhradit na peněžitém trestu 200 000 Kč, což je částka v praxi trestních soudů ve srovnatelných kauzách ne zcela běžně vídaná. Krajský soud pak nastíněný závažný nedostatek nenapravil. Dále konstatoval, že z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že nepřezkoumatelnost odůvodnění zpravidla též zakládá neústavnost rozhodnutí, resp. zásah do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto se domníval, že došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. per analogiam , neboť nepřezkoumatelnost není sama o sobě dovolacím důvodem, nicméně pro možný zásah do základních práv obviněné je k ní nutno přihlédnou a citovaný dovolací důvod se přitom týká nejbližších, často souvisejících procesních vad. Dodal, že však nelze vyloučit, že po řádném vyhodnocení všech nezbytných kritérií bude možno trest označit za adekvátní.
12. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně, zrušil i další rozhodnutí obsahově na ně navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §256l tr. ř. věc uvedenému soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
IV.
Důvodnost dovolání
14. Obviněná nesourodě a nejednoznačně uplatnila důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. Jelikož dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve spojení s důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. odůvodnila nesprávným právním posouzením skutku při současném porušení jejího práva na spravedlivý proces, lze předpokládat, že nereflektovala posun v dikci zákona provedený novelou č. 220/2021 Sb. S účinností od 1. 1. 2022 byl totiž pod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zařazen nový dovolací důvod, který je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Vymezení tohoto důvodu v zásadě úzce navazuje na Ústavním soudem vymezená pochybení stran vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces, která ovšem nyní nejsou součástí extenzivního výkladu některého z dovolacích důvodů, ale přímým obsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022.
15. V nyní účinném znění lze dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.
17. Konečně důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze uplatnit, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
18. Obviněná měla předně za to, že nebyla prokázána subjektivní ani objektivní stránka skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Nejprve je nutno poznamenat, že vznesené námitky rozporující naplnění subjektivní („nebyl prokázán, a tedy dán úmysl“) a objektivní („absentuje ve věci právně relevantní jednání, následek i příčinná souvislost mezi jednáním a následkem“) stránky uvedeného přečinu, pročež mělo dojít k nesprávnému právnímu posouzení skutku, jsou natolik v obecné poloze, že se k nim Nejvyšší soud nemůže blíže vyjádřit. Považuje rovněž za nutné připomenout, že není povinen ale ani oprávněn dotvářet argumentaci obviněné, neboť zůstala v rovině obecných prohlášení, přičemž není povinen domýšlet směr úvah obviněné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 6 Tdo 727/2019).
19. Část argumentace dovolatelky s odkazem na existenci extrémního rozporu mezi skutkovými závěry soudů nižších stupňů s provedenými důkazy pak spočívala v tom, že nebyla prokázána skutečnost, že by požila alkohol před jízdou, případně, že hladina alkoholu v krvi dosáhla jedné promile, přičemž jí navrhované podstatné důkazy byly odmítnuty. Uvedené námitky formulované obviněnou pak nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť jimi sice formálně brojila proti užité právní kvalifikaci, nicméně vystavěla je na odlišném skutkovém podkladě než na tom, který byl zjištěn soudy obou stupňů. Lze je však podřadit pod výslovně neuplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť současně spatřovala zjevný rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy s odkazem na neprokázání požití alkoholu či jeho dostatečného množství, přičemž takové zjištění lze z hlediska předmětné skutkové podstaty označit ve smyslu daného důvodu dovolání za rozhodující.
20. Avšak je nutno konstatovat, že Nejvyšší soud deklarovaný nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy na základě nesprávného hodnocení důkazů neshledal. Na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, totiž soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Tato zjištění se opírají zejména o záznamy z opakované zkoušky přístrojem Dräger s výsledky 1,96 a 1,97 promile alkoholu v dechu, protokol o lékařském vyšetření, protokol o dopravní nehodě včetně náčrtu a fotodokumentace, které korespondují s výpověďmi svědků M. S., G. J., V. P. a M. H.
21. Současně nelze souhlasit s výtkou obviněné, že by záznamy o opakované dechové zkoušce nebyly dostatečným podkladem, ve spojení s ostatními provedenými důkazy, pro závěr o její vině. Pokud obviněná obecně nesouhlasila s provedeným měřením přístrojem Dräger, neboť časový odstup mezi jednotlivými měřeními byl 6 minut, což je v rozporu s uživatelským pokynem k obsluze přístroje Dräger, dovolací soud musí konstatovat, že obviněná ve svém dovolání neoznačila žádný konkrétní uživatelský pokyn. Proto dovolatelkou zmiňovaný časový odstup mezi jednotlivými měřeními nečiní podle názoru dovolacího soudu výsledek dechové zkoušky sporným či nepřijatelným a tyto výsledky lze přijmout jako validní podklad pro zjištění míry ovlivnění řidiče motorového vozidla alkoholem. Míra ovlivnění řidiče alkoholem totiž může být zjištěna též dechovou zkouškou s použitím přístroje Dräger Alcotest 7510, protože takto naměřené hodnoty odpovídají hladině alkoholu v krvi. V závislosti na okolnostech konkrétního případu mohou vzniknout pochybnosti o správnosti výsledku dechové zkoušky a v takovém případě vyvstává nutnost objasnit míru ovlivnění řidiče alkoholem ještě dalšími důkazními prostředky, jakými jsou zejména krevní zkouška či zkouška moči. Nejsou-li o správnosti výsledku dechové zkoušky v konkrétním případě důvodné pochybnosti, pak není důvodu ani k tomu, aby výsledek dechové zkoušky nebyl považován za podklad pro zjištění míry ovlivnění řidiče alkoholem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1382/2017). Neexistence výsledku krevní zkoušky na množství alkoholu v krvi zásadně nebrání tomu, aby mohl být jinými důkazy zjištěn stav nezpůsobilosti k řízení motorového vozidla, tedy i uvedeným přístrojem umožňujícím kvantifikaci požitého alkoholu, zejména jsou-li v konkrétní věci opatřeny další důkazy, které svědčí o požívání alkoholu pachatelem, o jeho množství a stupně jeho ovlivnění takovou návykovou látkou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2009, sp. zn. 3 Tdo 80/2009).
22. Nejvyšší soud se ve shodě se soudy nižších stupňů domnívá, že z výsledků dechové zkoušky, jíž se obviněná po nehodě podrobila, lze při ustanovování skutkového děje vycházet, neboť o jejich správnosti pochyb není. V tomto případě výsledek odpovídal opakované dechové zkoušce, protokolu o lékařském vyšetření (obviněná uváděla požití alkoholu před deliktem), výpovědím shora uvedených svědků, kteří byli přítomni dopravní nehodě i následnému nestandardnímu chování obviněné po nehodě, úřednímu záznamu Policie České republiky (z obviněné byl cítit alkohol a nedokázala stát na místě), protokolu o dopravní nehodě, jakož i způsobu jízdy obviněné, jak již ostatně konstatoval soud odvolací v odstavci 4. odůvodnění svého usnesení. Nelze pak souhlasit ani s tím, že by z protokolu o imunochemickém vyšetření moči a následného protokolu o lékařském a toxikologickém vyšetření vyplývalo, že nevykazovala ovlivnění alkoholem, jelikož tyto byly primárně zaměřeny na potvrzení výskytu jiných návykových látek než alkoholu. V tomto ohledu je rovněž irelevantní, že pohyby obviněné byly či nikoli koordinované nebo její chůze jistá a po čáře rovná, kteréžto skutečnosti jsou obviněnou předkládány čistě selektivně. Obdobně lze nahlížet i na skutečnost, že nebyly zraněny osoby a vznikla škoda toliko na majetku, jelikož již ze samotné skutkové věty odsuzujícího rozsudku je zřejmý vysoce nestandardní způsob řízení motorového vozidla. Opatřené důkazy proto skýtají spolehlivý podklad pro závěr, že obviněná řídila motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost k takové činnosti. Současně je zřejmé, z jakých okolností byl dovozen její nepřímý (tedy nikoli přímý, jak uvádí v dovolání) úmysl, kdy obviněné muselo být známo, že svým jednáním může způsobit ohrožení zdraví a majetku a zřejmě s tím byla srozuměna.
23. Obviněnou tvrzená vada naplňující alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, tedy shledána nebyla. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy totiž nemůže být založena jen na tom, že obviněná předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Takový zjevný rozpor by bylo namístě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. K tomu však v nyní projednávané věci nedošlo. Zjištění učiněná soudem prvního stupně z provedených důkazů zřetelně vyplývají, přičemž veškeré své závěry soudy obou stupňů rozebraly i odůvodnily (viz zejména odstavec 8. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odstavce 3. až 4. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění obou rozhodnutí odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry, přičemž při zdůvodnění svých závěrů dodržely ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. Neshledal-li Nejvyšší soud v posuzované věci zjevný rozpor, nemohla být ani porušena procesní zásada in dubio pro reo . Zásada in dubio pro reo , která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o průběhu skutkového děje nevznikly.
24. Obviněná dále v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tř. ř. soudům vytkla zamítnutí návrhu obhajoby na doplnění dokazování, nicméně bez bližšího zdůvodnění, pouze povšechným odkazem na neustanovení znalce. Proto jen pro úplnost a nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší soud konstatuje, že v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V tomto ohledu je nutno podotknout, že soud nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Soud prvního stupně v odstavcích 5. a 6. odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, proč považoval důkazy navrhované obhajobou za nadbytečné, na což navázal i soud odvolací v odstavci 4. odůvodnění svého usnesení (včetně otázky nového znaleckého zkoumání). S jejich závěry se Nejvyšší soud ztotožnil, a proto by nemohlo důkazní řízení trpět ani vadou předvídanou další alternativou důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
25. Dovolatelka dále uplatnila námitky vůči uloženému peněžitému trestu, který s ohledem na jeho výši považovala za extrémně nespravedlivý a přísný, přičemž soudy se zaobíraly její finanční situací v rozporu s přiměřeností při ukládání trestu.
26. Nejvyšší soud nejprve připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. , tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Takové pochybení však obviněná netvrdila ani zmíněný stav reálně nenastal. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.
27. Zásah dovolacího soudu by pak ve vztahu k adekvátnosti trestu byl výjimečně možný, pokud by ovšem byl napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).
28. Obviněná své přesvědčení o tvrzené nepřiměřené přísnosti trestu postavila na tom, že nebyly korektně zohledněny její majetkové poměry, přičemž uložený peněžitý trest je v extrémním nepoměru k obdobným deliktům. Není totiž nositelkou mimořádných příjmů, v inkriminované době byla bez příjmů a čerpala na svou obživu zčásti ze zdrojů prodeje rodinného domu s následným použitím finančních zdrojů ke koupi nemovitosti ke svému bydlení.
29. K tomu je namístě uvést, že za spáchaný přečin podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mohl být obviněné uložen trest odnětí svobody na šest měsíců až tři léta, peněžitý trest nebo zákaz činnosti. Se zřetelem k dosavadní beztrestnosti obviněné nalézací soud nezvažoval uložení trestu odnětí svobody. Za přiměřený považoval trest peněžitý uložený ve výši 200 000 Kč rozložený na 200 denních sazeb po 1 000 Kč a současně v souladu s §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel uložený ve výměře tří let (jenž však obviněná v rámci svého mimořádného opravného prostředku konkrétními námitkami nenapadala a soustředila své výtky výlučně na uložený trest peněžitý). Podle §68 odst. 1 se pak peněžitý trest ukládá v denních sazbách a činí nejméně 20 a nejvíce 730 celých denních sazeb, podle odst. 2 tohoto ustanovení pak denní sazba činí nejméně 100 Kč a nejvíce 50 000 Kč. V §68 odst. 3 tr. zákoníku je pak rozveden postup určování konkrétního počtu denních sazeb a výše jedné denní sazby tak, že počet denních sazeb se určuje s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a výše jedné denní sazby je stanovena se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele. Konečně podle §68 odst. 4 tr. zákoníku příjmy pachatele, jeho majetek a výnosy z něj, jakož i jiné podklady pro určení výše denní sazby mohou být stanoveny odhadem soudu. V nyní posuzované věci byl tedy peněžitý trest uložen v zákonem stanovených mantinelech, přičemž spornou otázkou zůstává fakt, zda odpovídal citovaným kritériím, především pak majetkovým poměrům obviněné.
30. Lze přisvědčit názoru státního zástupce, že nalézací soud se s danou otázkou vypořádal v jakési obecné stručnosti, neboť uvedl, že vzhledem k majetkovým možnostem obviněné, jakož i k jí spáchané trestné činnosti považoval za přiměřený uložený peněžitý trest (viz odstavec 11. odůvodnění jeho rozsudku). Nicméně nelze se ztotožnit s tím, že by se majetkovými poměry obviněné dostatečně nezabýval a uložený trest by představoval extrémní vybočení při určování výše denní sazby. Nalézací soud v odstavci 10. odůvodnění svého rozsudku konstatoval osobní i majetkové poměry obviněné. Důležitým faktem zůstává, že obviněná byla rozvedená a bezdětná, její příjem ze sociálních dávek byl ve výši 10 000 Kč měsíčně a současně měla uložené finanční prostředky z prodeje domu „v řádu milionu“. K tomu považuje Nejvyšší soud za podstatné konstatovat, že uvedená formulace se jeví toliko jako gramatická nepřesnost a soud měl na mysli „v řádu milionů“. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 6. 6. 2022 (na č. l. 224) bylo totiž výslechem obviněné zjištěno, že disponuje finančními prostředky ve výši zhruba 10 mil. Kč, které jí zůstaly po prodeji rodinného domu. Odvolací soud pak odkázal (viz odstavec 5. odůvodnění jeho usnesení) právě na tuto výpověď obviněné, z níž nalézací soud při určování jejích majetkových poměrů vycházel, byť je nikterak blíže nespecifikoval a výslovně nekorigoval uvedenou nepřesnost. Pro úplnost lze dodat, že ani počet denních sazeb nelze s ohledem na zákonem uvedený rozptyl shledat jako zcela nepřiměřený povaze a závažnosti spáchaného přečinu.
31. Z tohoto úhlu pohledu nelze dospět k závěru, že by uložený peněžitý trest s ohledem na všechny skutečnosti byl v příkrém rozporu s relevantními hledisky pro jeho určování, tedy byl neslučitelným s ústavním principem proporcionality trestní represe. Nejvyšší soud si je plně vědom nutnosti jeho zásahu právě v takových případech (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1034/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1587/2019), muselo by však jít o výjimečný, skutečně krajní případ, při kterém by extrémní rozpor mezi druhem a výměrou uloženého trestu a jeho účelem a kritérii stanovenými zákonem dosahoval ústavně právní roviny. Taková situace v posuzovaném případě nenastala. Aniž by tedy byl Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat výrok o konkrétním uloženém trestu z pozice jakéhosi dalšího odvolacího soudu, konstatuje, že výrok o peněžitém trestu vytýkaným ústavním deficitem netrpí, byť si lze představit jeho preciznější odůvodnění.
32. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy: dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Obviněná nejprve pouze citovala zákonné znění tohoto dovolacího důvodu, a dále pak specifikovala, že „usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jejího odvolání, přestože rozsudek prvostupňového soudu spočíval na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.“ Zjevně jej tedy uplatnila v jeho druhé alternativě, v návaznosti na existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) [případně s ohledem na obsahové znění dovolání i písm. g) či i)] tr. ř. v předchozím řízení. Jestliže však bylo dovolání ve vztahu k těmto dovolacím důvodům podáno z jiného než zákonného důvodu nebo ve vztahu k nim bylo shledáno zjevně neopodstatněným, plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
33. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněné B. J. Ž. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 8. 2023
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.
předseda senátu