ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.726.2023.2
sp. zn. 7 Tdo 726/2023-310
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. 8. 2023 o dovolání, které podal obviněný J. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2023, sp. zn. 61 To 767/2022, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 1 T 49/2022, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2023, sp. zn. 61 To 767/2022, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 1 T 49/2022.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (soud prvního stupně, nalézací soud) ze dne 7. 9. 2022, č. j. 1 T 49/2022-195, byl obviněný J. K. uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Dále bylo rozhodnuto, že obviněný je povinen zaplatit na náhradu nemajetkové újmy poškozené D. D. částku 250 000 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podkladem odsuzujícího výroku bylo v podstatě zjištění, že obviněný dne 22. 8. 2021 v době od 15:00 hodin do 15:30 hodin v Praze 6 v bytě, který poškozená D. D sdílela se svou matkou a do kterého jej vpustila za účelem vrácení věcí z důvodu rozchodu, si sundal kalhoty i přesto, že mu poškozená před tím sdělila, že s ním nechce mít sex, lehl si k ní na postel, na což významně nereagovala, neboť znala výbušnou povahu obviněného z předešlých incidentů, poté ji chytil za ruku a snažil se ji přitáhnout k sobě, načež mu řekla, že nechce, a na znamení odporu obviněnému uhýbala a snažila se mu dát ruku pryč, avšak nakonec se jeho jednání z důvodu jeho fyzické převahy a strachu z jeho reakce podvolila a udělala, co chtěl, takže se posadila na obviněného s tím, že takto bude mít nad obviněným kontrolu a nebude to tolik bolet. Na to ji obviněný silně chytil za pozadí a pronikl svým penisem do její vagíny, přičemž mu stále opakovala, že nechce, ale zároveň se snažila, aby styk proběhl rychle dokud to nebolí, avšak obviněný požadoval, aby zpomalila. Poté poškozené řekl, aby si klekla na postel, sundal jí kalhotky a vložil jí je do úst, aby ji umlčel, neboť poškozená stále opakovala, ať to nedělá, a pokračoval v souloži zezadu, během čehož ji držel za ruce a za vlasy, které měla staženy do tzv. ohonu, a tahal jí hlavu k sobě, čímž se ocitla v bolestivé poloze. Následně vysunul svůj penis z její vagíny a bez dalšího jej vsunul do jejího análního otvoru, čemuž se poškozená bránila polohou těla, neboť nemohla přes kalhotky v ústech mluvit, přičemž dávala najevo, že si toto nepřeje, tak, že se hrbila a uhýbala, aby znemožnila obviněnému pokračovat v souloži. Následně začala plakat, vyplivla kalhotky z úst, a na dotaz obviněného, proč brečí, odpověděla, že to, co jí dělá, ji bolí, avšak obviněný na to nijak nereagoval a pokračoval v souloži dál, pročež poškozená začala plakat hlasitěji, svůj nesouhlas s jednáním obviněného dala zřetelně a opakovaně najevo, sdělovala, že ji to bolí, a prosila jej, aby přestal. Obviněný jí zacpal ústa svou rukou a řekl jí „nebreč, vydrž to, za chvíli to bude“. Následně obviněný vyvrcholil do análního otvoru poškozené.
3. Odvolání obviněného, kterým napadl rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 2. 2023, č. j. 61 To 767/2022-236, podle §256 tr. ř. zamítl. K odvolání poškozené přitom zrušil oba výroky o náhradě škody ( správně: nemajetkové újmy ) a nově rozhodl tak, že obviněný je povinen poškozené nahradit nemajetkovou újmu z titulu zásahu do osobnostních práv a způsobených duševních útrap ve výši 250 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 12. 3. 2022 do zaplacení.
4. Obviněný podal proti rozsudku Městského soudu v Praze dovolání. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Namítl, že soud prvního stupně nevycházel z provedených důkazů, ale rozhodl na základě spekulací a domněnek. Důkazy a skutečnosti, které jeho vinu zpochybňovaly, nevzal soud prvního stupně vůbec na vědomí. Námitkami obviněného se nezabýval ani odvolací soud. Soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a došlo k porušení zásady in dubio pro reo . Bylo zasaženo do ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
5. V dovolání se pak obviněný zabýval některými aspekty dokazování, zejména uvedl, že soud prvního stupě opřel svůj závěr o vině v podstatě pouze o výpověď poškozené. Neexistuje přitom žádný přímý důkaz, který by její výpověď potvrdil či výpověď obviněného vyvrátil. Soudy měly k dispozici řadu důkazů nepřímých, které výpověď poškozené minimálně znevažují nebo přímo vyvrací. Jde o popis okolností, které tvrzenému znásilnění předcházely (v okamžiku, kdy obviněný odešel z pokoje na toaletu, si poškozená sundala kalhoty a vlezla do postele), přítomnost matky poškozené za dveřmi pokoje, kde mělo dojít k násilnému pohlavnímu styku (přičemž poškozená nevolala o pomoc), svědecké výpovědi M. P., K. K. a J. K. a zejména lékařskou zprávu gynekologické ambulance Ústavu pro péči o matku a dítě ze dne 22. 8. 2021 a znalecký posudek MUDr. Michala Berana, Ph.D., podle kterých gynekologický nález u poškozené zjištěný bezprostředně po tvrzeném znásilnění nesvědčí přesvědčivě pro násilnou formu pohlavního styku, resp. že ze soudně lékařského hlediska k násilné souloži s velkou pravděpodobností hraničící s jistotou nedošlo. Jakékoli násilí ze strany obviněného vůči poškozené tak nebylo vůbec prokázáno.
6. Obviněný namítl, že v první fázi pohlavního styku, který probíhal v poloze, kdy byla poškozená nahoře, nemohla být jeho fyzickou silou nijak omezena, a to i vzhledem k jejich fyzické konstituci. Poškozená však podle své výpovědi pokračovala kvůli tomu, co by bylo potom, kdyby nebylo po jeho, a to za situace, kdy ze strany obviněného v minulosti k žádnému násilí nedošlo ani jí násilím nehrozil.
7. Pokud jde o druhou část soulože – v poloze zezadu, odkázal obviněný znovu na citovanou lékařskou zprávu a znalecký posudek, které jsou v rozporu s tvrzením poškozené, že obviněný docela hrubě a rychle pronikl do jejího análního otvoru, ona se začala bránit hodně fyzicky a byla v křeči a diskomfortu, bylo to velmi bolestivé, nepříjemné, a to místo bylo bolestivé i další dny, přičemž tento styk měl trvat 15-20 minut. Nedůvodně podle obviněného soudy opomenuly důkaz výslechem znalce MUDr. Michala Berana, Ph.D. Soud prvního stupně podle obviněného v rozporu s provedeným dokazováním absenci análního poranění vysvětlil tím, že se poškozená snažila styku nebránit a snažila se v průběhu tohoto nechtěného aktu anální otvor co nejvíc uvolnit.
8. Soud se podle obviněného dále nezabýval ani tím, proč poškozená, která z něj měla mít takový strach, že se mu podvolila, poté, co měla být z jeho strany znásilněna, se nebála jej vyprovodit ke vchodovým dveřím domu a nejspíš s ním nastoupit do výtahu a jak je možné, že obviněný poté, co měl poškozenou znásilnit, se šel v klidu rozloučit s její matkou, přičemž matka poškozené po celou dobu násilného aktu nic nezaslechla. Podle obviněného je zarážející i to, že poškozená o údajném znásilnění neřekla matce, ale telefonovala kolegovi ze zaměstnání svědku M. P., ačkoliv má tři dobré přítelkyně, kterým mohla zavolat. Jmenovaný svědek přitom vypověděl, že nabyl dojmu, že s ním chce poškozená navázat intimní vztah.
9. V zásadním nesouladu s provedeným dokazováním jsou podle obviněného i závěry soudu ohledně jeho pohnutky. Z žádného důkazu nevyplynulo, že to byla poškozená, kdo se rozešel s ním, a že obviněný rozchod těžce nesl.
10. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že nebyla naplněna objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu znásilnění, tedy že by poškozenou násilím donutil k pohlavnímu styku. Naplněna nebyla ani stránka subjektivní spočívající v tom, že by si byl obviněný vědom toho, že překonává vážně míněný odpor poškozené.
11. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 a soudu prvního stupně aby přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že se s argumentací soudů ztotožňuje, pouze z formálního hlediska nepovažuje za zcela vhodnou argumentaci nalézacího soudu v odst. 14 odůvodnění, kde jde spíš jen o osobní úvahu o jemných rysech a křehkosti poškozené, v odst. 16 představy o souložích Vikingů ve Velké Británii, dovolatelovo vědomí hříchu a přísloví „tonoucí se stébla chytá“ . Obviněný dovolacími námitkami brojí proti skutkovým zjištěním, avšak vady ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve věci nejsou. Celkový obsah námitek směřuje podle státního zástupce spíše k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo , která – s výjimkou krajních případů – dovolacím důvodem není. Dovolacímu důvodu odpovídá pouze námitka opomenutí důkazního návrhu výslechem MUDr. Berana. Odvolací soud však odůvodnil odmítnutí tohoto důkazního návrhu věcně adekvátním způsobem. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
13. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. a s obsahovými náležitostmi podle §265f odst. 1 tr. ř., avšak je zjevně neopodstatněné.
14. Nejvyšší soud neshledal důvody k odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř. Přezkoumal proto podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené rozhodnutí i předcházející řízení a dospěl k závěru, že dovolání obviněného je důvodné z hlediska obou uplatněných dovolacích důvodů.
15. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
16. V posuzovaném případě Nejvyšší soud shledal zjevný rozpor skutkových zjištění soudů s obsahem provedených důkazů. Soud prvního stupně se nevypořádal s obsahem zásadních důkazů, nehodnotil důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a spíše než ze skutečného obsahu důkazů vycházel do značné míry z vlastních ne zcela podložených až spekulativních názorů a závěrů, které navíc někdy vyložil s pomocí výrazů, které hraničí s pochybnostmi o jeho nepodjatosti (například když pojednává na jedné straně o velice jemné, křehké poškozené, a na druhé straně o tom, že obviněný si počínal „pomalu jak Vikingové v 6. století při nájezdech na pobřeží Velké Británie a Evropy“). Soud ani nehodnotil veškeré důkazy, nepřihlédl ke všem podstatným okolnostem, a pokud důkazy hodnotil, tak poněkud jednostranně.
17. Za vcelku nadbytečné lze považovat obsáhlé úvahy nalézacího soudu o fyzických dispozicích obviněného a poškozené, v nichž soud subjektivními úvahami nahradil data ze spisu, ze kterých plyne, že obviněný měřil 176 cm a vážil 65 kg, poškozená měřila 168 cm a vážila 71 kg. Patrně s vědomím, že tyto údaje nevypovídají dostatečně o fyzických schopnostech obou aktérů, nahradil soud tyto údaje úvahou, že ze skutečnosti, že obviněný je dobrovolným hasičem, „vyplývá jediná záležitost, tj. že se jedná o mladíka, který je velice dobře fyzicky komponovaný“, neboť k udržení požární hadice pod plným proudem je zapotřebí „dobře stavěného a cvičeného těla“. Poté, co pominul zmíněné údaje o tělesných proporcích poškozené a zpochybnil její fotografii ze spisu (aniž připustil, že za téměř rok od události mohla poškozená například zeštíhlet), uzavřel nalézací soud, že poškozená „nemohla jakýmkoliv způsobem fyzicky vzdorovat panu obviněnému“. Pro úplnost lze zmínit, že obhajoba naproti tomu uváděla faktory svědčící pro dobrou fyzickou kondici poškozené, jako je mladý věk, práce na záchranné službě a dřívější závodní sportovní kariéra, což jsou informace, které soud nebral v úvahu. Hlavní ale je, že naznačené úvahy soudu nejsou zásadní. I pokud by poškozená nebyla fyzicky schopna se obviněnému ubránit, nelze z toho dovozovat, že došlo ke znásilnění, jak činí nalézací soud. A naopak, ani větší fyzické schopnosti poškozené by znásilnění nevylučovaly, neboť záleží vždy na souhrnu více faktorů (konkrétní situace a subjektivní vnímání zúčastněnými, jejich emocionální stav aj.). Pokud lze v daném případě něco dovozovat z tělesných proporcí obou aktérů objektivně a s jistotou, pak to, že samy o sobě rozhodně nevytvářely jasný nepoměr, tj. situaci, v níž by poškozené z fyzického hlediska zjevně nezbývalo, než se obviněnému podvolit.
18. Nepodložené a spekulativní jsou rovněž obsáhlé a poněkud redundantní rozbory nalézacího soudu o pohnutce činu obviněného, kterou soud údajně hledal, protože jednání obviněného považoval za „nelogické“. Zbytečně se zde soud nechal unést úvahami, jež doplnil na několika místech vyloženě expresivními formulacemi, které jsou v soudním rozhodnutí poněkud nepatřičné. Soud vycházel ze zjištění, že to byla poškozená, kdo se rozešel s obviněným, ačkoli to z provedeného dokazování nevyplynulo. Tvrzení soudu, že obviněný „byl z onoho vztahu vyprovozen, odejit“, se nezakládá na žádném důkazu, jen na spekulaci soudu. Z toho pak soud dovodil, že ze strany obviněného se jednalo o svéráznou psychickou odplatu a ponížení poškozené za to, že si „dovolila ho opustit“. Obviněný tak podle soudu chtěl projevit svou „psychickou nadřazenost“, když věděl, že vztah končí, že poškozenou již „neoblomí“. Anální pohlavní styk přitom obviněný zvolil na závěr proto, aby poškozenou co nejvíce „zhanobil“, přičemž „ona temná stránka duše tohoto mladého muže ho zcela plně ovládla, a on se rozhodl, že když byl takto odkopnut, že udělá věc, která co nejvíce poníží poškozenou …“. Těmto úvahám věnoval nalézací soud nejrozsáhlejší pasáž z části nadepsané „hodnocení důkazů a závěry“ a do značné míry z nich patrně dovozoval závěr o vině obviněného. Jiné verze předestřené obhajobou, například že poškozená se snažila udržet obviněného (pro kteroužto verzi – na rozdíl od verze soudu – určitý podklad v obsahu některých důkazů je) a uskutečnila s ním dobrovolný pohlavní styk (avšak ani styk, ani to, co následovalo, neodpovídalo jejím představám), soud odbyl vyjádřením, že jde o výplod čiré fantazie obviněného. Nevzal v úvahu například to, že obviněný a poškozená se ve svých výpovědích shodli v tom, že poškozená si chtěla ještě (o jejich vztahu) promluvit, respektive že se shodli na tom, že si ještě promluví. Nezabýval se tím, zda odvoz matky poškozené do nemocnice byla toho dne pracovní povinnost obviněného, anebo zda to byla jeho dobrá vůle, která by ovšem nekorespondovala s údajným pocitem silného ponížení z toho, že byl poškozenou „odkopnut“, což ho ve snaze o odplatu mělo dovést až ke spáchání zločinu, jak to barvitě líčí nalézací soud. Nesporné je to, že už před posuzovanou událostí obviněný a poškozená víceméně předpokládali (i podle výpovědi poškozené), že se rozejdou. Obsah důkazů však nenasvědčuje tomu, že by to bylo jednostranně z vůle poškozené. Závěr soudu o pohnutce činu nemá oporu ani ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, a psychologie, odvětví klinické psychologie, v němž znalci (v podstatě v rozporu se zmíněným závěrem soudu) uvedli, že motivace činu obviněného, pokud mu bude prokázán, nebude podmíněna žádnou duševní nebo sexuální patologií. Na dotaz, co bylo spouštěčem šetřeného jednání, znalci lakonicky odpověděli, že inkriminovanou trestnou činnost obviněný plně popírá.
19. Při první procesní svědecké výpovědi si poškozená nepamatovala, nevěděla, zda styk zezadu byl pouze anální, nebo i vaginální (č. l. 23). V hlavním líčení už se ke konkrétnímu průběhu v podstatě nevyjádřila. Tuto okolnost a uvedený rozpor soud neujasnil a neopřel o konkrétní důkazy, což vede i k pochybnostem o přiléhavosti použité právní kvalifikace skutku. Ve skutkové větě výroku bez odůvodnění, respektive vyřešení tohoto rozporu uvedl, že poté, co si poškozená klekla na postel, pokračoval obviněný v souloži zezadu a teprve poté přikročil k análnímu pohlavnímu styku. Na to se pak váže níže uvedená nejasnost v právní kvalifikaci skutku.
20. Důkazně nepodložený je zásadní závěr nalézacího soudu, že fakt, že nedošlo ani k nepatrným zraněním například řitního otvoru poškozené, je irelevantní, neboť to lze vysvětlit tím, že poškozená se nebránila, „zcela zjevně“ se snažila anální otvor co nejvíce uvolnit a pohlavní úd obviněného byl lubrikován z pochvy poškozené a poté od spermatu. Takové východisko úvah soudu je však skutečně v rozporu s obsahem výpovědi poškozené, která popisovala, jak se při análním styku bránila „hodně fyzicky“, nebyla uvolněná, byla v křeči a diskomfortu, hrbila se a uhýbala. Obviněný měl přitom do ní vniknout bez upozornění, hrubě a rychle. Nalézací soud přitom považoval za důležité, že poškozená po styku (podle výpovědi její matky) „šoupala nohama“, tudíž měla bolesti a špatně se jí chodilo. Jestliže za této situace nalézací soud nepřihlížel k závěrům znaleckého posudku MUDr. Michala Berana, Ph.D., že k pohlavnímu styku tak, jak jej popisuje poškozená, s velkou pravděpodobností nedošlo, jde o opomenutý důkaz ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., respektive ve smyslu judikatury Ústavního soudu (byť důkaz byl proveden přečtením podle §211 odst. 5 tr. ř.).
21. Kromě výše uvedených nedostatečně důkazně podložených úvah zmínil nalézací soud ve vyhodnocení důkazů pouze to, že poškozená vypovídala k věci konzistentně (aniž reagoval na rozpory v její výpovědi) a svěřila se telefonicky „mentorovi“ ze zaměstnání – svědku M. P. a potom i své matce (to soud považoval za podpoření věrohodnosti výpovědi poškozené, aniž se vypořádal s námitkou obhajoby, že právě toto pořadí vzbuzuje pochybnost). Dále soud uvedl, že znalci popsali osobnost poškozené „velice pěkně“, a poměrně podrobně se zabýval dřívějšími těžkostmi v jejím životě (trauma z rozvodu adoptivních rodičů, zdravotní problémy v dětství, dva „těžké“ vztahy s muži staršími, než je ona apod.), aniž uvedl, co z toho vyvozuje.
22. Nalézací soud se však naproti tomu nezabýval některými podstatnými okolnostmi, jak na ně dovolatel upozorňuje a upozorňoval již v předchozím průběhu trestního řízení. V důsledku toho soud tyto okolnosti nevyhodnotil z hlediska pravděpodobnosti jednotlivých možných skutkových verzí události, tj. především základních verzí poškozené a obviněného (včetně například verze o sexu „usmiřovacím“ nebo o tzv. sexu na rozchodnou, při němž se obviněný posléze zachoval hruběji, než bylo obvyklé). Jde například o skutečnost, že poškozená se před návratem obviněného z toalety svlékla a vlezla si do postele, dále že v bytě se na doslech nacházela matka poškozené, že poškozená mohla z pokoje odejít poté, co obviněný po začátku (údajného) nátlaku na poškozenou odešel na toaletu, že obviněný poškozenou nikdy fyzicky nenapadl ani jí fyzickým násilím nevyhrožoval. Soud se nezabýval ani dovolatelem namítanými okolnostmi sdělení jednání obviněného dalším osobám, komu, co a proč poškozená sdělovala, nezabýval se blíže ani výpovědí svědka M. P. S ohledem na to, že se mělo jednat o znásilnění mezi sexuálními partnery, byť rozcházejícími se, bylo přitom nutné obzvláště pečlivě a nepředpojatě se zabývat všemi okolnostmi případu a pečlivě vyhodnotit obsah provedených důkazů z hlediska jednotlivých skutkových verzí události.
23. Svým povinnostem při hodnocení důkazů nalézací soud zjevně nedostál. Ačkoli konstatoval, že poškozená v hlavním líčení vypovídala kuse a útržkovitě, nepracoval s její svědeckou výpovědí z přípravného řízení, což rovněž vedlo k určitým deficitům důkazního řízení. Tak například v rekapitulaci výpovědi poškozené soud uvedl, že vypověděla, že s obviněným anální sex nikdy nepraktikovali, toto bylo poprvé (na to pak soud navázal své úvahy o mimořádném zhanobení poškozené tímto způsobem). Přitom zcela pominul, že v přípravném řízení svědkyně naopak vypověděla, že „párkrát“ anální pohlavní styk praktikovali (č. l. 21). K tomu uvedla, že při těchto předchozích análních pohlavních stycích byla uvolněná, byla na to připravená a obviněný tento styk uskutečnil s jejím souhlasem, pomalu a s citem (č. l. 22), na rozdíl od zde popisovaného případu. Připustila rovněž, že ji obviněný někdy při styku přidržoval za vlasy. Občas byl sexuální styk drsnější, ale nikdy to nebylo bolestivé, nepříjemné.
24. Není však smyslem tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu hodnotit důkazy a činit vlastní skutková zjištění. To bude úkolem nalézacího soudu, který bude mít na paměti, že je třeba se zabývat v úvahu přicházejícími skutkovými verzemi události, ale nikoli jen tak, že jde o „výplod čiré fantazie“ obviněného, nýbrž po řádném zohlednění a zhodnocením všech podstatných důkazů.
25. Pokud jde o napadené rozhodnutí odvolacího soudu, k tomu lze pouze uvést, že své přezkumné povinnosti nedostál a víceméně na ni rezignoval. Kromě obecných proklamací o tom, co mu brání zasahovat do hodnocení důkazů a skutkových zjištění a o bezvýhradném ztotožnění se s argumentací nalézacího soudu se konkrétně vyjádřil jen k jedné odvolací námitce, týkající se opomenutí znaleckého posudku MUDr. Michala Berana, Ph.D. Vyjádřil se k ní ovšem tak, jako kdyby ji nepochopil, neboť uvedl, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu znásilnění není vyžadováno způsobení újmy na zdraví.
26. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolání obviněného důvodné, neboť došlo k opomenutí podstatného důkazu a rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
27. Napadené rozhodnutí a rozsudek soudu prvního stupně nemohly obstát ani z hlediska právního posouzení skutku. Zločin znásilnění podle §185 odst. 1, alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku spáchá ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku a takový čin spáchá souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží. Podle právní věty rozsudku se obviněný uvedeného zločinu dopustil tím, že jiného násilím donutil k pohlavnímu styku a čin spáchal souloží. Souloží se rozumí spojení pohlavních orgánů muže a ženy. Anální pohlavní styk, k němuž došlo mezi obviněným a poškozenou, je „jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží“. Již z toho vyplývá nepřesnost právní kvalifikace, resp. právní věty, jak ji použil nalézací soud, který zjevně za nejzávažnější část skutku považoval právě anální pohlavní styk. Naplnění znaků zločinu znásilnění se nalézací soud dostatečně nevěnoval.
28. V obecné rovině je třeba uvést, že podle ustálené soudní praxe i právní teorie se násilím rozumí fyzický útok, tj. použití fyzické síly pachatelem za účelem překonání, zamezení nebo oslabení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli. Donucením jiného k pohlavnímu styku se rozumí překonání vážně míněného odporu znásilňované osoby nebo její podlehnutí proto, že nemá jiného východiska. O donucení jde i tehdy, když oběť po vyjádření vážně míněného nesouhlasu a projeveném odporu upustí od kladení odporu pro zjevnou beznadějnost kladení odporu, vyčerpanost nebo z odůvodněného strachu z dalšího násilí, anebo když jí pachatel nedal žádnou možnost odpor projevit. Nebyl-li odpor oběti vážně míněný, nejde o donucení. O donucení nejde ani tehdy, když sice poškozená osoba zpočátku klade odpor, ale později s pohlavním stykem dobrovolně souhlasí. Úmysl pachatele musí pokrývat jak znak násilí , tak znak donucení . Pokud se pachatel například vzhledem k menší intenzitě odporu poškozeného nebo vzhledem k jiným okolnostem domnívá, že jde o odpor jen předstíraný a že dotyčný ve skutečnosti s pohlavním stykem souhlasí, jde o tzv. skutkový omyl negativní, který vylučuje odpovědnost za úmyslný trestný čin. Odpovědnost pachatele však není vyloučena, jestliže poškozená osoba vyvíjí méně intenzivní odpor vzhledem k opožděnému vývoji své osobnosti a pachateli je tento její stav znám.
29. Aplikací těchto zásad na posuzovaný případ se nalézací soud nezabýval a svůj závěr o naplnění jednotlivých znaků trestného činu dostatečně neodůvodnil. Z odůvodnění rozsudku (odst. 18), ale konec konců i z tzv. skutkové věty výroku vyplývá, že za znásilnění považoval onu druhou (případně druhou a třetí) fázi pohlavního styku, tj. styk uskutečněný zezadu. Z odůvodnění rozsudku totiž plyne, že za použití fyzické síly za účelem překonání vážně míněného odporu poškozené soud považoval pouze to, že obviněný vložil poškozené do úst kalhotky a zacpal jí ústa rukou. Žádné jiné složky jednání soud v tomto směru neuvedl. V odst. 16 odůvodnění rozsudku konstatoval, že se nejednalo o znásilnění pouze do análního otvoru, ale o znásilnění, při němž nejprve docházelo po určitou dobu k pohlavnímu styku v pochvě poškozené. Nerozlišil však jednotlivé fáze celého aktu. Přitom použil nepřesnou terminologii a tím poněkud zatemnil své právní úvahy (beztak jen kusé a nedostatečné) – nesprávně použil pojem „soulož do análního otvoru“.
30. Aniž by Nejvyšší soud ve věci činil nějaké definitivní právní závěry, je třeba konstatovat, že popis první fáze skutku uvedený ve výroku rozsudku nalézacího soudu znaky trestného činu znásilnění formou donucení poškozené k pohlavnímu styku násilím skutečně nenaplňuje. To, že si obviněný lehl k poškozené (která se předtím svlékla a vlezla si do postele) a že ji bral za ruku, není jednání, které by mělo potenciál donutit poškozenou násilím k pohlavnímu styku, který proběhl tak, že poškozená sama usedla na obviněného a v této poloze souložili. Podle nesporných skutkových zjištění přitom nedošlo k žádným výhrůžkám a nelze hovořit ani o nějaké konkludentní (nevyslovené) hrozbě násilím, zvláště když nikdy v minulosti obviněný vůči poškozené násilí nepoužil (což je rovněž nesporné skutkové zjištění). Navíc jsou zde i další nesporná zjištění o okolnostech, zejména že matka poškozené byla přítomna na doslech v bytě a že poškozená už předem věděla o snaze obviněného dosáhnout fyzického sblížení, případně pohlavního styku a mohla – zejména v době jeho nepřítomnosti – z pokoje odejít nebo vůbec navození podobné situace nepřipustit.
31. Pokud jde o následující fázi pohlavního styku, tj. soulož zezadu, ve skutkové větě výroku rozsudku je sice vyjádřena, avšak – jak už bylo zmíněno – není opřena o zhodnocení důkazů, takže není jasné, z čeho ji soud dovodil.
32. Jestliže by bylo vycházeno ze skutkové verze, že v poloze zezadu proběhl pouze anální pohlavní styk, bylo by nutno konstatovat významnou vnitřní rozpornost rozsudku, v němž soud dovozuje znaky trestného činu znásilnění pouze ve vztahu k pozdější části pohlavního styku, který by tak neproběhl formou soulože, avšak na jiném místě uvádí, že celý akt byl znásilněním, aby na druhé straně v právní větě výroku považoval za znásilnění pouze soulož, tj. první fázi pohlavního aktu.
33. Z těchto důvodů právní posouzení skutku tak, jak je podal soud prvního stupně, nemohlo obstát. Vzhledem k nejasnosti a nepodloženosti dosavadních skutkových zjištění soudů nemohl ovšem Nejvyšší soud vyslovit ve věci nějaký závazný právní názor.
34. Popsané nedostatky nenapravil ani odvolací soud, který i v této části na svou přezkumnou povinnost v podstatě rezignoval, když ve vztahu k právní kvalifikaci pouze doslovně opsal zmíněný odstavec 18 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, aniž by sám sebemenší právně relevantní úvahu přidal. Napadený rozsudek Městského soudu v Praze je tak rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
35. Bude však na soudu prvního stupně, aby učinil jasná a podložená skutková zjištění, která budou v souladu s obsahem důkazů, a teprve poté aby provedl právní posouzení skutku. Nejprve bude ovšem nutno doplnit dokazování. Přinejmenším soud provede výslech znalce MUDr. Michala Berana, Ph.D., zákonným způsobem bude pracovat se svědeckou výpovědí poškozené z přípravného řízení, která se v některých podstatných bodech odlišuje od výpovědi z hlavního líčení [§211 odst. 3 písm. a) tr. ř.] a případně provede další dokazování, jehož potřeba vyvstane. Poté bude nutno v dané věci skutečně velmi pečlivě, obezřetně a bez jakékoli předpojatosti zhodnotit provedené důkazy a při respektování zásady in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného) vyhodnotit jednotlivé verze události a učinit opodstatněná skutková zjištění.
36. Dovolání obviněného je důvodné z hlediska dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Nejvyšší soud proto zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze, zrušil rovněž rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 jako součást řízení napadenému rozsudku předcházejícího a zrušil také všechna rozhodnutí obsahově navazující. Obvodnímu soudu pro Prahu 6, u něhož byly založeny zjištěné vady, přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 8. 2023
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu