ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.754.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 754/2023-690
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 8. 2023 o dovolání obviněného L. P. podaném proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. 13 To 90/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 2 T 107/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. P. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 31. 1. 2023, č. j. 2 T 107/2020-617, byl obviněný L. P. uznán vinným pod bodem 1) přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 2) přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 3) přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za tyto přečiny a dále za pokračující přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 3 T 77/2020, který nabyl právní moci dne 2. 8. 2022, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce tří let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu uložený obviněnému rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 3 T 77/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok o trestu navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1, 3 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Naproti tomu byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi ze dne 29. 6. 2020, sp. zn. 1 ZT 267/2019, pro skutek popsaný ve zprošťující části rozsudku, kterým měl spáchat přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
2. Uvedených přečinů se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že
1) v přesně nezjištěné době od 1. 5. 2018 do 30. 6. 2018 na přesně nezjištěném místě převzal od svého podřízeného a zaměstnance společnosti G., s. r. o., B. D., finanční hotovost ve výši 24 005 Kč, kdy se jednalo o hotovostní dobírky od zákazníků za rozvoz zboží, kterou měl nejpozději následující den od převzetí hotovosti předat oprávněné společnosti V., s. r. o., což však dosud neučinil a tím způsobil poškozené společnosti V., s. r. o., škodu ve výši 24 005 Kč, přičemž škoda byla později zápočtem ze strany poškozené společnosti vůči pohledávce společnosti G., s. r. o.,
2) dne 17. 1. 2018 na základě plné moci vystavené poškozenou T. K., s jejím souhlasem a po předchozí dohodě prodal její vozidlo Hyundai i20, za částku 80 000 Kč v autobazaru JoLaCar na adrese Kateřinská 517, Stráž nad Nisou, přičemž tato částka mu byla v hotovosti vyplacena kupujícím dne 17. 1. 2018, a tuto částku v rozporu s předchozí dohodou s poškozenou poškozené nepředal, ani ji nepoužil na akontaci v souvislosti s koupí jiného vozidla pro poškozenou, částku poškozené dosud nevrátil, čímž poškozené T. K., způsobil škodu ve výši 80 000 Kč,
3) v přesně nezjištěné době, pravděpodobně dne 30. 4. 2018 na přesně nezjištěném místě jako osoba vystupující za společnost G., s. r. o., v úmyslu sebe nebo jiného obohatit, vystavil za tuto společnost fakturu číslo 180100033 na částku 175 450 Kč za vozidlo značky Mercedes Sprinter 515 CDI, které společnost G., s. r. o., nikdy nevlastnila, kdy tuto fakturu následně předložil zaměstnankyni společnosti V., s. r. o., T. K. k proplacení s tím, že na proplacení faktury je domluven s finančním ředitelem poškozené společnosti M. K., což však nebyla pravda, T. K. fakturovanou částku obviněnému v hotovosti uhradila, avšak obviněný shora specifikované vozidlo ani jiné poškozené společnosti nedodal, vyplacenou finanční částku nevrátil, čímž poškozené společnosti způsobil škodu ve výši 175 450 Kč, přičemž škoda byla později nahrazena vzájemným zápočtem závazků a pohledávek mezi společností G., s. r. o., a společností V., s. r. o.
3. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2023, č. j. 13 To 90/2023-670, bylo odvolání obviněného směřující proti odsuzující části napadeného rozsudku podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
4. Lze doplnit, že Okresní soud v Mladé Boleslavi již dříve ve věci obviněného rozhodl rozsudkem ze dne 28. 1. 2021, č. j. 2 T 107/2020-509, který byl k odvolání obviněného a státní zástupkyně podle §258 odst. 1 písm. b), c) a d) tr. ř. zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2022, č. j. 13 To 19/2022-533, a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně. Následně rozhodl soud prvního stupně shora uvedeným způsobem.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) a h) tr. ř. Ke skutku pod bodem 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně uvedl, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry. Podle jeho přesvědčení skutkové závěry soudů obou stupňů neuvádějí žádný právní ani jiný důvod, pro který by byly prostředky z dobírek (věc cizí) svěřeny přímo obviněnému. Smluvní vztah jako právní důvod nakládání s cizí věcí byl uzavřen mezi společnostmi V., s. r. o., a G., s. r. o., na základě dohody byly finanční prostředky vybrány od zákazníků panem B. D. (nikoli obviněným), který vystupoval jako zaměstnanec společnosti G., s. r. o. Cizí věc byla tedy nepochybně svěřena společnosti G., s. r. o. S přihlédnutím k použití těchto prostředků k úhradě mzdy svědka B. D. poukázal na pochybnosti o tom, že by dané prostředky ve formě hotovosti vůbec fyzicky převzal. Převzetí nahradil neformální pokyn, aby si svědek částku ponechal a podepsal příjmový doklad. Dále rozporoval naplnění znaku přisvojení věci, jelikož s danou částkou bylo naloženo tak, že byla uhrazena mzda svědka B. D., tedy závazek společnosti G., s. r. o., nikoli obviněného. Na úmysl si danou částku ponechat pak neukazuje žádný důkaz, zjištěné skutečnosti naopak takový závěr zpochybňují. Nebyly zjištěny žádné kroky k utajení či skrytí existence nároku, společnost V., s. r. o., byla o svých nárocích informována, přičemž částka byla následně uhrazena započtením vzájemných nároků. Společnost G., s. r. o., tak formálně znaky daného přečinu mohla naplnit, neboť daná částka byla nesporně svěřena jí a použita k jejímu prospěchu. V případě obviněného však podmínka svěření nebyla splněna a ani skutkový děj, jelikož s danou částkou disponovala formálně společnost a fyzicky spíše svědek B. D. po celou dobu od svěření do změny dané částky na vyplacenou mzdu svědka B. D., nelze posoudit jako přisvojení. Takto popsané jednání posuzováno samostatně by naplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž předpokladem by bylo způsobení škody nikoli malé, čemuž však skutkové závěry nenasvědčují. Tudíž se jedná o nesprávné právní posouzení ve smyslu „§256b odst. 1 písm. b) tr. ř.“
6. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně namítal naplnění dovolacího důvodu podle „§256b odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Konstatoval, že svědkyně T. K. byla jeho přítelkyní, a tedy ve vztahu k němu osobou blízkou. Přesto po celou dobu trestního stíhání nebyl vyžádán její souhlas ve smyslu §163 odst. 1 tr. ř. vzdor skutečnosti, že její vztah k obviněnému byl orgánům činným v trestním řízení znám. Měl pak za to, že trestní stíhání pro tento skutek bylo nepřípustné a sama výpověď poškozené byla procesně nepřípustným důkazem, proto namítl i naplnění nespecifikovaného dovolacího důvodu podle „§256b odst. 1 tr. ř.“.
7. Nakonec obviněný vznesl své námitky i ke skutku pod bodem 3) výroku rozsudku soudu prvního stupně, přičemž namítal kumulativní naplnění dovolacích důvodů podle „§256b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.“ Z procesního hlediska považoval za procesně nepoužitelný důkaz i ohledně tohoto skutku výpověď svědkyně T. K. Podle jeho přesvědčení je-li tato výpověď nepoužitelná kvůli neřešení otázky souhlasu se zahájením trestního stíhání jednoho ze skutků, nemůže být přijat jiný závěr ani ohledně části výpovědi vztahující se ke skutku, u něhož souhlas poškozeného není třeba. Tento závěr podle obviněného podporuje fakt, že celá výpověď představuje jeden celek a jediný důkaz, a zákon nezná pojem částečně nepoužitelného důkazu. Dále za vadu výroku o vině označil samotný popis skutku, který je nejednoznačný a nepřezkoumatelný, s akcentem na skutečnost, že z něj musí vyplývat, koho měl pachatel uvést v omyl, ohledně jaké skutečnosti a popis příčinné souvislosti mezi uvedením v omyl a vzniklou škodou. Ohledně závěru, že by k realizaci dané dohody musel být vlastníkem vozidla, obviněný namítal nesprávné právní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť k obstarání určitého vozidla není nevyhnutelně třeba být jeho vlastníkem a důkazy neposkytují ani minimální oporu pro závěr, že by ohledně této skutečnosti obviněný kohokoli uvedl v omyl a tvrdil, že je vlastníkem vozidla. Konstatoval pak možnou právní kvalifikaci jako trestný čin zpronevěry s použitím tzv. živého nástroje. Jednání s cílem získat dřívější zálohovou platbu na existující smluvní vztah (nadto za situace, kdy po nerealizování zamýšleného prodeje byla částka vrácena) směřovalo k závěru o úmyslu neoprávněně užívat cizí majetkovou hodnotu po přechodnou dobu do vzniku nároku nebo nabytí jistoty, že smluvní vztah nebude realizován. Takové jednání naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného užívání cizí věci, přičemž i případná škoda by měla být odvozována z hodnoty užívání, nikoliv z hodnoty užívané věci. Z hlediska občanského práva pak rovněž není rozdíl mezi důsledky vrácení částky a úhrady zápočtem, v obou případech je závazek částku vrátit splněn a částka uhrazena.
8. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání ke skutku pod bodem 1) uvedl, že vznesené námitky nepovažuje za důvodné. Označil za nepochybné, že došlo ke svěření ve smyslu §206 odst. 1 tr. zákoníku (což vyplývá z výpovědi svědka B. D. i samotného obviněného). Moment svěření cizí věci je dostatečně jasně vyjádřen rovněž v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Fakt převzetí peněz obviněným je evidentní, a tedy z právního hlediska akceptoval svěření dotčených peněžních prostředků. Totéž konstatoval i pro znak přisvojení si cizí věci, neboť i tato skutečnost vyplývá z provedených důkazů (např. výpovědi svědků M. K. a T. K.) a současně je náležitým způsobem zachycen i v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Z hlediska tohoto znaku označil za bezpředmětné, vyloučil-li obviněný jeho naplnění s tvrzením, že došlo k užití prostředků na úhradu mzdy svědka B. D. a nebylo prokázáno, že by si peníze ponechal. Za rozhodující stanovil, že obviněný s inkriminovanými penězi naložil v rozporu s jejich účelem, pro který mu byly svěřeny, neboť je neodevzdal oprávněnému majiteli. Proto zvolenou právní kvalifikaci skutku považoval za správnou. Ani výhrady ohledně skutku pod bodem 2) spočívající v námitce nepřípustnosti trestního stíhání nepovažoval za opodstatněné. Svědkyně T. K. byla přítelkyní obviněného někdy v roce 2017, usnesení o zahájení trestního stíhání však bylo vydáno až 4. 9. 2019. Za této situace nebyl souhlas poškozené potřeba. Zároveň nelze hovořit o jakémkoli pochybení v rámci výslechu poškozené, které by vedlo k nepoužitelnosti její výpovědi, ostatně ani obviněný žádný nedostatek kromě existence minulého vztahu nepopisuje. Konečně k výhradám obviněného stran skutku pod bodem 3) konstatoval, že procesní nepoužitelnost výpovědi svědkyně T. K. nemůže být založena tím, že v minulosti byla přítelkyní obviněného, neboť zákon nezakládá žádné omezení tohoto typu. Neshledal ani eventuální vadu dotýkající se její výpovědi, neboť byla plně použitelná. K nejasnosti či nepřezkoumatelnosti skutkových zjištění uvedl, že z odůvodnění dotčených rozhodnutí nebylo možno dovodit existenci zjevných rozporů mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, neboť soudy postupovaly v souladu s §2 odst. 5 a 6 i §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř., a rozhodnutí jsou tudíž plně přezkoumatelná. Pro vyjasnění nejasnosti obviněného, koho měl uvést v omyl a ohledně jaké skutečnosti, odkázal na tzv. skutkovou větu odsuzujícího rozsudku. Z té vyplývá, že v omyl byla uvedena svědkyně T. K. stran existence údajné dohody o proplacení faktury s finančním ředitelem poškozené M. K., je z ní pak patrný i příčinný vztah. Veškeré znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku tak byly dle jeho názoru naplněny. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
IV.
Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné.
12. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
13. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , ten je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Je tedy především určen k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž je předmětem trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.
14. Obviněný se domáhal nápravy stavu ve vztahu k bodu 2) výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, neboť k jeho trestnímu stíhání nebyl udělen souhlas poškozenou T. K., a tudíž byla podle jeho přesvědčení její výpověď nepoužitelná návazně i ve vztahu ke skutku pod bodem 3) výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud však konstatuje, že námitky obviněného důvodnost dovolání ve vytýkaném směru nezaložily.
15. Obecně je nutno konstatovat, že nepřípustnost trestního stíhání je vymezena zejména v §11 tr. ř., v projednávané věci by konkrétně připadal úvahu §11 odst. 1 písm. l) tr. ř., ve kterém se uvádí, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že se jedná o oprávnění poškozeného, aby v některých případech mohl disponovat předmětem trestního řízení. Zmíněným institutem zákonodárce respektuje legitimní zájmy oběti trestného činu, jímž je třeba mnohdy přiznat stejnou důležitost jako společenskému zájmu na postihu kriminality (k tomu blíže nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10). Podstatou toho, zda měl být v nyní posuzované věci požadován souhlas od poškozené T. K., je vyřešení otázky, jestli se jedná o poškozenou, od které měl být podle §163 odst. 1 tr. ř. vyžadován souhlas se zahájením trestního stíhání obviněného. Uvedené ustanovení stanoví, že k trestnímu stíhání pro (mimo jiné) trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku je vyžadován souhlas poškozeného, který by měl jako svědek právo odepřít výpověď podle §100 odst. 2 tr. zákoníku. Jako svědek by kromě jiného mohl výpověď odmítnout druh (družka) nebo jiná osoba v poměru rodinném nebo obdobném, pokud by újmu obviněného právem pociťovala jako újmu vlastní.
16. Pro posouzení skutečnosti, zda měl být či nikoli vyžadován souhlas poškozené s trestním stíháním obviněného, je tedy podstatné, zda se nacházela v takovém postavení, jež by odůvodňovalo postup podle §163 odst. 1 tr. ř. Obviněný přitom dovolacímu soudu předkládá argumentaci, že poškozená T. K. byla jeho přítelkyní, tudíž ve vztahu k němu osobou blízkou. Z výpovědi poškozené T. K. přitom vyplynulo, že byli s obviněným v partnerském vztahu v době, kdy pro jejich společnost začal jezdit jako autodopravce, tedy asi v roce 2017, přičemž to trvalo asi půl roku. Rovněž upřesnila, že partnerský vztah byl ukončen, neboť přišla na to, že jí lže a nedostál svých slov ohledně jejího vozu i vůči společnosti V., s. r. o. Usnesení o zahájení trestního stíhání je pak datováno k 4. 9. 2019. V tomto ohledu je nutno podotknout, že poměr poškozeného a toho, vůči němuž má právo udělit nebo odepřít souhlas s trestním stíháním, musí (s výjimkou trestného činu znásilnění) existovat v době, kdy se trestní stíhání vede, resp. má vést, nikoli v době, kdy byl čin spáchán (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2117). Z uvedeného je především zřejmé, že pro případnou aplikaci postupu podle §163 tr. ř. je nutné primárně dovodit aktuální existenci vztahu ve smyslu odst. 1 daného ustanovení. Z tohoto úhlu pohledu je tedy nerozhodná povaha jejich partnerského vztahu před zahájením trestního stíhání, nýbrž ten fakt, že tento již byl ukončen. Obviněný přitom ani nikterak blíže nespecifikoval, že by jejich vztah pokračoval v době zahájení trestního stíhání.
17. Nejvyšší soud konstatuje, že vedení trestního stíhání obviněného nebylo nepřípustné, nedošlo proto ani k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Pro úplnost lze doplnit, že se tudíž nemohlo jednat ani o procesně nepoužitelný důkaz ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl-li proto obviněný ve vztahu k bodu 3) výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, že výpověď svědkyně T. K. je v návaznosti na nevyžádání si souhlasu se zahájením trestního stíhání procesně nepoužitelná ohledně předmětného skutku, neboť celá výpověď představuje jeden celek a jediný důkaz, nelze mu přisvědčit ani v tomto ohledu. Nejvyšší soud v souladu s názorem státního zástupce konstatuje, že zákon nezakládá žádné omezení tohoto typu. Případné neudělení souhlasu poškozeného se vztahuje na konkrétní trestný čin uvedený ve výčtu §163 odst. 1 tr. zákoníku. Svědkyně T. K. přitom v rámci předmětného skutku pod bodem 3) nebyla ani osobou poškozenou, kterou byla společnost V., s. r. o. Nadto, jak již ostatně bylo osvětleno, jejího souhlasu nebylo třeba ani pro trestní stíhání pro trestný čin, v jehož rámci poškozenou byla.
18. Obviněný dále ve vztahu ke skutkům pod bodem 1) a 2) uplatnil námitky podepřené důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. (byť i nesourodými odkazy na neexistující §256b tr. ř.). Již na tomto místě je však vhodné podotknout, že dovolací námitky spočívaly v nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními soudů, ačkoli formálně dovolatel namítal nesprávné právní posouzení. Pakliže uplatněné skutkové námitky byly vystavěny toliko na polemice se skutkovými zjištěními soudů, lze je sice formálně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud neshledal jeho naplnění. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je totiž dostatečně zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, je na místě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., k čemuž však, jak bude vyloženo dále, nedošlo.
19. Obviněný ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně dále rozporoval naplnění znaků skutkové podstaty přečinu zpronevěry. Konkrétně nesouhlasil s tím, že by byl naplněn znak svěření ani znak přisvojení si cizí věci. Nicméně nutno konstatovat, že svou argumentaci založil výlučně na polemice se skutkovými zjištěními soudů, jelikož ji vystavěl na tvrzení, že finanční prostředky nebyly svěřeny jeho osobě, nýbrž společnosti G., s. r. o., a současně s částkou fyzicky disponoval toliko svědek B. D., dále společnost V., s. r. o., byla o svých nárocích informována, přičemž částka byla následně uhrazena započtením vzájemných nároků. Z provedeného dokazování totiž vyplývá, že finanční hotovost ve výši 24 005 Kč sice od zákazníků inkasoval svědek B. D., avšak odevzdal ji právě obviněnému (jenž byl osobou podílející se na chodu společnosti G., s. r. o., na základě generální plné moci vystavené jednatelem této společnosti). Lze tedy dospět k závěru, že cizí věc (finanční hotovost společnosti V., s. r. o.) byla svěřena obviněnému, jestliže mu byla odevzdána do jeho moci s tím, aby s ní naložil určitým způsobem, a to aby ji nejpozději následující den od jejího převzetí oprávněné společnosti předal. Nicméně ten s ní naložil v rozporu s účelem, pro něž mu byla dána do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření, neboť ji nepředal společnosti V., s. r. o. (lze shodně odkázat na výpovědi svědků M. K. a T. K.), tedy fakticky si ji přisvojil. Jak ostatně správně poznamenal již soud nalézací, z hlediska trestní odpovědnosti je nerozhodné, zda si peníze ponechal pro svou osobní potřebu jakožto fyzické osoby, nebo je použil pro potřebu společnosti G., s. r. o. (viz odstavec 46. odůvodnění jeho rozsudku). Nelze tedy přistoupit na argumentaci obviněného, podle níž z provedeného dokazování nevyplývá, že by si chtěl danou částku ponechat, neboť taková skutečnost je zcela irelevantní, kdy částka byla s největší pravděpodobností vyplacena jako mzda svědku B. D. Dále bylo prokázáno (zejména výpovědí svědka M. K.), že obviněný neměl k takovému počínání předchozí souhlas společnosti V., s. r. o. Následný zápočet způsobené škody oproti službám, které pro poškozenou společnost V., s. r. o., byly společností G., s. r. o., poskytnuty, mají proto toliko charakter náhrady škody.
20. V návaznosti na učiněná skutková zjištění je i zvolená právní kvalifikace správná. Obviněný sice prezentoval vlastní předpoklad o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku, nicméně i ten užil v návaznosti na svou verzi přehodnoceného skutkového děje. Přisvojení si cizí věci, jež bylo s ohledem na shora uvedený výklad jednoznačně prokázáno, je diferenciačním znakem oproti trestnému činu porušení povinnosti při správě cizího majetku. Trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku je pak subsidiární k ustanovení o trestném činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 6 Tdo 12/2016, k tomu blíže Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 271. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2598).
21. Konečně ve vztahu ke skutku pod bodem 3) výroku rozsudku nalézacího soudu bylo ze strany dovolatele namítáno, že popis skutku je nejednoznačný a nepřezkoumatelný, neboť z něj není patrno, koho měl uvést v omyl, ohledně jaké skutečnosti, jakož i popis příčinného vztahu mezi uvedením v omyl a vzniklou škodou. V tomto ohledu však lze zcela odkázat na tzv. skutkovou větu rozsudku nalézacího soudu, z níž je patrné, že v omyl byla uvedena svědkyně T. K. ohledně údajné dohody o proplacení faktury s finančním ředitelem poškozené společnosti V., s. r. o., M. K., která ve skutečnosti neexistovala a jejíž existenci obviněný toliko předstíral. Stran příčinné souvislosti lze konstatovat, že její naplnění je rovněž zřejmé, neboť pokud by svědkyně T. K. v omylu nepředpokládala existenci obviněným smyšlené dohody, k úhradě předložené faktury by nedošlo, a tudíž by ani společnosti V., s. r. o., nevznikla škoda.
22. Zároveň se obviněný neztotožnil s tím, že by kohokoli uvedl v omyl ohledně skutečnosti, že je vlastníkem vozidla, neboť takový závěr není důkazně podepřen. Lze však konstatovat, že podstatou uvedení v omyl nebyla informace stran jeho vlastnictví vozidla, nýbrž předstírání existence dohody se svědkem M. K. o proplacení zálohové faktury, přičemž tento svědek na ničem takovém s obviněným nebyl domluven a vyplacení částky neodsouhlasil, o platbě se pak dozvěděl až při kontrole bankovního účtu společnosti. Skutečnost, že obviněný ani společnost G., s. r. o., neměla předmětné vozidlo v rozhodné době ve svém vlastnictví, toliko podporuje závěr o podvodném úmyslu obviněného, stejně jako následný sled událostí, neboť obviněný slíbené vozidlo nikdy nedodal ani nezajistil vrácení částky 175 450 Kč, kterou prokazatelně převzal. I v tomto případě lze pak akcentovat, že následný zápočet ze strany poškozené společnosti V., s. r. o., je nutno vnímat toliko jako náhradu způsobené škody. Konstatoval-li dovolatel dále možnost alternativní právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu zpronevěry s použitím tzv. živého nástroje či trestného činu neoprávněného užívání cizí věci, nelze mu přisvědčit. Na základě stabilizovaných skutkových zjištění je zřejmé naplnění všech znaků trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť se v tomto případě jednalo o podvodné vylákání peněžité částky pod smyšlenou záminkou. Při daných skutkových zjištěních pak nevzniká prostor pro úvahy, zda jednání obviněného nemělo být kvalifikováno případně jako jiný trestný čin.
23. V provedených důkazech tedy nelze shledat rozpory se zjištěným skutkovým stavem, neboť ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatel dopustil shora popsaných jednání. Námitky obviněného tak byly bezpředmětné, neboť v nyní projednávané věci nelze shledat zjevný rozpor předpokládaný důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zjištění učiněná soudy totiž z provedených důkazů vyplývají. Lze také konstatovat, že veškeré své závěry soudy obou stupňů rozebraly i odůvodnily (viz zejména odstavce 46. až 53. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odstavce 9. až 11. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění obou rozhodnutí odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry, přičemž při zdůvodnění svých závěrů dodržely ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř.
24. Souhrnně řečeno, naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e), g) či h) tr. ř. tedy nebylo možné na základě předložené argumentace dovodit.
25. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného L. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 8. 2023
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.
předseda senátu