ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.761.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 761/2023-450
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. 8. 2023 o dovolání, které podal obviněný J. Š. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 10 To 18/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 2 T 5/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 8. 2022, č. j. 2 T 5/2022-330, byl obviněný J. Š. uznán vinným zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Současně mu bylo uloženo, aby v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále bylo podle §228 tr. ř. rozhodnuto, že obviněný je povinen uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 52 605 Kč včetně úroků z prodlení.
2. Podkladem odsuzujícího výroku bylo v podstatě zjištění, že obviněný v blíže neurčené době začínající před 3. 8. 2020 až do 5. 9. 2020 v místě společného bydliště v rodinném domě na adrese XY v obci XY, okres XY, opakovaně prudce třásl s tělem poškozeného nezletilého AAAAA (pseudonym), jehož držel za trup, a při prudkém pohybu dolních končetin směrem vzad došlo k poruše nezralé kostní tkáně poškozeného, tímto jednáním mu způsobil četné zlomeniny dolních končetin (blíže ve výroku rozsudku specifikované), dále násilným uchopením poškozeného za pravé zápěstí mu způsobil zlomeninu pravé vřetenní kosti a zlomeninu pravé loketní kosti, přímým působením tupého násilí velké intenzity na nos poškozeného mu způsobil zlomeninu hrotu nosních kůstek a působením tupého násilí o velké intenzitě do oblasti levé klíční kosti tlakem na klíční kost nebo pevným držením trupu při třesení dítětem mu způsobil zlomeninu pravé klíční kosti, přičemž uvedená zranění vyvolávala u poškozeného bolestivé vjemy při dotyku i pasivní zátěži po dobu nejméně dvou týdnů od vzniku zlomenin a běžný způsob života poškozeného byl omezen opakujícími se bolestmi a následným znehybněním obou dolních končetin sádrovými obvazy po dobu pěti týdnů.
3. Odvolání obviněného, kterým napadl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o vině a trestu, Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 2. 2023, č. j. 10 To 18/2023-389, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněný podal proti rozsudku Krajského soudu v Praze dovolání. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Namítl, že došlo k neprůkaznému určení pachatele trestného činu, nebyla naplněna subjektivní stránka ve formě úmyslu, soudy neaplikovaly zásadu in dubio pro reo a opomenuly důkazy. Obviněný nesouhlasil se závěrem, že mechanismus vzniku poranění ukazuje na něj jako pachatele. Soudy měly k dispozici (kromě důkazů o samotných zraněních) pouze nepřímé důkazy, které však netvoří ucelený řetězec. Nevypořádaly se přitom s důkazy svědčícími v jeho prospěch. Obviněný uvedl, že je ve svých vyjádřeních od počátku řízení konzistentní, jsou detailní a vnitřně soudržná. Přesto soud prvního stupně shledal jeho výpověď nevěrohodnou a uvěřil matce nezletilého a dalším svědkům, aniž by tyto výpovědi hodnotil ve světle výpovědí dalších osob, které mohly alespoň částečně utvořit pohled na jeho osobu a jednání v době, kdy se o celé věci dozvídal. Soud prvního stupně přitom nezákonně srovnal výpověď obviněného s jeho podáním vysvětlení v přípravném řízení, přičemž s touto námitkou se nevypořádal ani odvolací soud.
5. Výpověď svědkyně M. Š., matky poškozeného, je podle obviněného podporována pouze výpovědí její matky a partnerky její matky, které jsou si nápadně podobné. Obě ženy domácnost často navštěvovaly, přesto neodhalily u nezletilého AAAAA jakékoli zranění. Podle obviněného je také těžko uvěřitelné, že by se jim matka poškozeného s problémy v rodině nesvěřila. Ve výpovědi M. Š. shledal obviněný rozpory. Připomněl, že je zdravotní sestra. Pokud měla podezření, že poškozeného něco bolí, není zřejmé, proč nevyhledala lékařskou pomoc dříve. Svědkyně na jednom místě výpovědi uvedla, že poškozený byl apatický, na jiném pak že si hrál na podložce. Nápadné obviněnému připadá, že M. Š., její matka M. V. a přítelkyně matky N. P. neuvedly jedinou kladnou věc směrem k jeho osobě. Ze strany posledních dvou svědkyň bylo obviněnému před soudní síní opakovaně nadáváno a vyhrožováno. V jejich výpovědích pak obviněný shledal rozpory v tom směru, že podle svědkyně M. V. poškozený křičel pokaždé, když ho obviněný vzal do ruky, což neodpovídá výpovědi matky poškozeného. Podle obviněného soudy nevzaly v potaz, že v době řízení mezi ním a matkou poškozeného probíhal rozvod manželství, soud o děti a výživné pro děti i manželku a vypořádání společného jmění. Jeho bývalá manželka tak měla zájem na tom, aby trestní řízení dopadlo pro něj co nejhůře. Obviněný dále poukázal i na znalecký posudek Mgr. Denisy Dokulilové, podle kterého je věrohodnost matky poškozeného snížená. Není podle něj také vůbec jasné, jak soudy hodnotily výpověď MUDr. Kryštofa Zusky. Svědci V. Č., M. Ch., M. Š., M. Š. a K. K. popsali osobnost obviněného, jeho vztah k dětem, že pečoval o postiženou sestřenici a že po rodině a dětech toužil. Obviněný důrazně nesouhlasí s úvahou soudu prvního stupně, že k dětem nemá vztah proto, že není jejich biologickým otcem. K odborným závěrům svědkyň obviněný namítl, že vztah k mužským postavám mohla dcera BBBBB (pseudonym) přebírat od svého okolí, tedy matky, babičky a její přítelkyně, a nebylo možné určit příčinu znaků posttraumatu, které BBBBB vykazovala. Ze znaleckého zkoumání nebylo možno určit původce zranění poškozeného. Obviněný se však domnívá, že negativa jeho osobnosti jsou méně závažná než u matky poškozeného.
6. Soud podle obviněného neprovedl dva klíčové důkazy v jeho prospěch. Jedná se o videa, která v závěru vyšetřovací fáze zakládal do trestního spisu a na kterých je zachycen, jak si hraje s dětmi. Tento důkaz byl bez odůvodnění odmítnut. Soudy se nijak nevypořádaly se závěry vyšetřovacího pokusu, jehož záznam rovněž obviněný navrhoval provést jako důkaz před soudem prvního stupně. Dále soud prvního stupně zamítl doplnění výpovědi svědka M. Ch., který si vzpomněl na podstatné skutečnosti, které chtěl soudu sdělit.
7. Podle dovolatele v rozsudku soudu prvního stupně absentuje odůvodnění zavinění. Soud se omezil na konstatování, že obviněný jednal přinejmenším v nepřímém úmyslu. Nezabýval se přitom tím, zda si následek mohl představit jako možný, zda nepočítal s nějakou okolností, která by mu mohla zabránit, a zda byl s takovým následkem srozuměn. U nepřímého úmyslu soud opomněl osvětlit, co bylo tedy primárním cílem jednání obviněného, a nezabýval se otázkou pravé či nepravé lhostejnosti.
8. Soudy se podle obviněného nevypořádaly ani s aplikací zásady in dubio pro reo. V několika případech nebylo vysvětleno, jak se vypořádaly s argumenty obhajoby a proč neuvěřily jeho skutkové verzi. Obviněný nesouhlasil ani s tím, jak neprovedení navrhovaných důkazů odůvodnil odvolací soud. Tomu dále vytkl nedostatečné odůvodnění prokázání osoby pachatele a jeho zavinění, nejasnosti při hodnocení výpovědi matky nezletilého, jeho babičky a její partnerky, vlivu dalších soudních řízení na postoj matky, nezohlednění skutečností svědčících v jeho prospěch ze znaleckého zkoumání.
9. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud změnil napadené usnesení Krajského soudu v Praze i rozsudek Okresního soudu v Kladně tak, že obviněného zprostí obžaloby, nebo aby usnesení Krajského soudu v Praze zrušil a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že námitky prezentované v dovolání uplatňuje obviněný v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení, takže se jimi soudy zabývaly. Kvalitativně přitom tyto námitky nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Jednání obviněného je prokázáno uzavřeným řetězcem důkazů, byť převážně nepřímých. Prvoinstanční soud nijak nepřecenil výpověď matky poškozeného svědkyně M. Š. ani jeho babičky a její partnerky. Především je podle státní zástupkyně třeba poukázat na závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, ke zkoumání osobností obviněného a jeho tehdejší manželky M. Š. Nalézací soud oprávněně vycházel z toho, že právě citované predispozice byly významným faktorem, který způsobil selhání obviněného, který náročnou životní situaci po narození druhého dítěte nezvládl. Tomu podle státní zástupkyně odpovídá i vyjádření M. H. a E. K., které u starší dcery obviněného shledaly problematické symptomy v podobě posttraumatu a odmítání mužské postavy a hovoru o otci. Matka poškozeného vyhledala lékařskou pomoc, zatímco obviněný svého nezletilého syna k lékaři doprovodit odmítl. Svědkyně M. Š. ani přes velmi závažná zjištění ohledně zranění svého syna o chování obviněného nikdy přímo kriticky nehovořila. Jednání obviněného tedy bylo podle státní zástupkyně provedenými důkazy prokázáno a použitá právní kvalifikace je přiléhavá. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
11. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. a s obsahovými náležitostmi podle §265f odst. 1 tr. ř., avšak je zjevně neopodstatněné.
12. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
13. Některé námitky obviněného lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze jim však přisvědčit. Pokud jde o tzv. opomenuté důkazy, soud prvního stupně z obviněným navrhovaných důkazů zdůvodnil v podstatě jen neprovedení opakovaného výslechu svědka M. Ch. S důkazními návrhy se ovšem vypořádal odvolací soud, přičemž obviněný v dovolání dává pouze najevo svůj nesouhlas s tím, jakým způsobem tak učinil. Pokud jde o videozáznam vyšetřovacího pokusu, Nejvyšší soud v protokolu o hlavním líčení neshledal návrh obviněného na jeho přehrání, především se ale zjevně nejedná o podstatný důkaz ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Není vůbec zřejmé, jakým způsobem by měl ve prospěch obviněného svědčit záznam, na kterém manipuluje s dítětem způsobem, který mu zjištěná zranění zapříčinit nemohl, za situace, kdy věděl, že je pozorován a natáčen (jak vyplývá z protokolu na č. l. 101 spisu). Soudy by pochopitelně nemohly učinit závěr, že předváděným způsobem obviněný s poškozeným manipuloval vždy. Jediný závěr, který by z vyšetřovacího pokusu mohly dovodit, by svědčil v neprospěch obviněného, a sice že obviněný dobře věděl, jakým způsobem s kojencem manipulovat. Pokud jde o doplňující výslech svědka M. Ch., lze zcela odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. V případě videozáznamů hry obviněného s dětmi se lze ztotožnit s odvolacím soudem. Podobně jako u záznamu vyšetřovacího pokusu se evidentně muselo jednat o situaci, kdy obviněný věděl, že je natáčen, proto by takový záznam nemohl nic zásadního k objasnění věci přinést. Lze shrnout, že v případě ani jednoho z důkazních návrhů se nejedná o podstatný důkaz ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani o to, že by takový důkaz nebyl proveden nedůvodně.
14. Řada námitek týkajících se hodnocení provedeného dokazování a vyvozených skutkových závěrů uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť zde obviněný pouze vytrhává z kontextu jednotlivé informace v důkazech obsažené a hodnotí je vlastním způsobem. Soudu prvního stupně přitom nelze vytknout, že by nevěnoval dostatek prostoru důkazním návrhům obviněného. Naopak vyslechl několik příbuzných a známých obviněného, kteří o samotném dění v domácnosti a zacházení obviněného s dětmi měli minimum nebo téměř žádné informace a vyjadřovali se především k charakteru obviněného a jeho chování v jiných situacích. V největším kontaktu s rodinou byly právě svědkyně M. V., babička poškozeného, a její partnerka N. P., které v rámci svých výpovědí mohly uvést i jistá vlastní pozorování interakcí obviněného s dětmi. Jejich výpovědím obviněný vytýká nápadnou shodu s výpovědí matky poškozeného M. Š., aby následně v další části dovolání upozornil na rozpory mezi výpověďmi těchto tří svědkyň. Obviněný přitom poukazuje na detaily, které rozhodně o nevěrohodnosti uvedených svědeckých výpovědí nevypovídají. V případě M. Š. sice znalkyně skutečně konstatovala její sníženou obecnou věrohodnost vlivem emotivní složky její osobnosti, nicméně v kontextu dalších důkazů výpověď poškozené k předmětu tohoto řízení obstála jako pravdivá. Nebylo v ní možno vyčíst ani nějakou účelovou snahu vypovídat nepravdivě proti obviněnému a tím mu uškodit a takový postoj nevyplývá ani z celkového postoje jmenované svědkyně k předmětným událostem a z vývoje tohoto postoje, jak je lze dovodit z obsahu provedených důkazů.
15. Obviněný nezpochybňuje vznik následku na zdraví poškozeného dítěte ani mechanismus, jímž k následku mohlo dojít. Z dokazování vyplynulo, že s poškozeným byli v bezprostředním kontaktu umožňujícím následek způsobit pouze jeho rodiče. Obhajoba obviněného, ačkoli to přímo neříká, směřuje k tomu, že zranění poškozenému způsobila jeho matka. Tuto verzi ale soudy odůvodněně vyloučily. Pokud obviněný své námitky spojil s později probíhajícím rozvodovým řízením, soudům nelze vytýkat, že se nezabývaly možností, že by matka poškozeného z důvodu zamýšleného rozvodového řízení způsobovala svému nedávno narozenému dítěti v průběhu několika týdnů závažná zranění (s možností vzniku trvalých následků na jeho zdraví), aby následně z tohoto jednání obvinila otce se zištným úmyslem výhody v řízení o výživném a vypořádání společného jmění nebo ve snaze otce vyloučit z kontaktu s dětmi. Takovou zásadní patologii v osobnosti matky poškozeného bylo možno na základě znaleckých posudků vyloučit.
16. Výpověď matky poškozeného a závěr, že pachatelem posuzovaného skutku je obviněný, jsou podporovány řadou dalších nepřímých důkazů a okolností, přičemž v tomto směru lze odkázat na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. K námitkám obviněného Nejvyšší soud dodává, že soudy objektivně hodnotily znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, zpracované k obviněnému a svědkyni M. Š. Osobnostní profily obou aktérů naznačují jistou nevyváženost v jejich vztahu (která by mohla do jisté míry vysvětlit, proč matka situaci neřešila dříve, pakliže na poškozeném pozorovala modřiny), spojenou s tím, že matka je submisivní, přizpůsobivá, s narušeným sebepojetím a pohotovostí k anxióznímu prožívání, zatímco obviněný je emočně nestabilní, s rysy nevyzrálosti, afektivně labilní, v zátěži se sníženou úrovní frustrační tolerance, sklonem k impulzivní, dráždivé reaktivitě, se slabě rozvinutými vyššími city, tendencemi k sebeprosazení, dominanci, projevy vzdorovitosti, nekooperativnosti, zvýšenou podezíravostí. Rovněž u obviněného znalci zjistili mírně sníženou věrohodnost a také zvýšený sklon ke zjednodušování, bagatelizaci a přesunu viny. Správně pak soudy podpůrně přihlížely i k odborným závěrům svědkyň E. K. a M. H. ohledně nezletilé BBBBB, starší sestry poškozeného, která vykazovala znaky posttraumatu, byla velmi bázlivá, byly jí nepříjemné mužské postavy a slovo „táta“, přičemž za poslední dobu (kdy nebyla s obviněným v kontaktu) udělala velký pokrok ve vývoji. Další objektivní okolností svědčící v neprospěch obviněného pak nepochybně byla i skutečnost, že to byla matka poškozeného, která vyhledala lékařskou pomoc, přičemž on poškozeného do nemocnice nedoprovodil.
17. Nic zásadního pak nelze vytknout ani závěru soudu, že obviněný neměl k dětem potřebný vztah, protože nebyl jejich biologickým otcem. Sama o sobě tato skutečnost o ničem nesvědčí, v daném případě však přistupují zejména poněkud zvláštní okolnosti samotného umělého početí dětí, kterého se obviněný z vlastní vůle neúčastnil. Za této situace se Nejvyššímu soudu úvaha soudu prvního stupně nejeví jako vůči obviněnému zaujatá. Pro posouzení věci není ovšem podstatný důvod, proč si obviněný k dětem nevytvořil potřebný vztah.
18. Mimo uplatněné dovolací důvody stojí námitka, že soud prvního stupně nezákonně srovnal výpověď obviněného s jeho podáním vysvětlení v přípravném řízení, aby učinil závěr o měnícím se postoji obviněného k trestné činnosti. Je sice pravda, že by soud prvního stupně neměl z protokolu o podání vysvětlení činit žádné závěry, tedy ani takový, že obviněný svou výpověď měnil, neboť ani k takovému závěru nelze dospět, aniž by se soud s obsahem protokolu seznámil a čerpal z něj informace. Na druhou stranu jde o zcela marginální závěr, při jehož vyloučení se na jinak správném postupu soudů při hodnocení důkazů a logickém a přesvědčivém výsledku tohoto postupu nic nemění. Pochybení tedy nedosahuje takové závažnosti, aby to nějakým způsobem narušilo ústavně zaručená práva obviněného. Soudy postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a jejich postup nevykazuje prvky libovůle.
19. Pokud jde výtku neaplikace zásady in dubio pro reo , obecně ji rovněž nelze citovanému dovolacímu důvodu podřadit, s výjimkou situací, kdy by porušení dosáhlo takové intenzity, že by de facto šlo o situaci dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předvídanou, tedy že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, by byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, čímž by zároveň mohlo být zasaženo do práva obviněného na spravedlivé řízení. K takové situaci, jak již bylo řečeno, v daném případě nedošlo. Zásada in dubio pro reo v podstatě znamená, že pokud nelze dostupným dokazováním odstranit pochybnosti o zásadní skutkové otázce, je třeba takovou otázku vyhodnotit ve prospěch obviněného. K aplikaci citované zásady v posuzovaném případě nebyl důvod, neboť důkazy tvořily ucelený řetězec umožňující učinit bez odůvodněných pochybností závěr o tom, že obviněný se dopustil jednání, jímž byl uznán vinným.
20. Námitky vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný v převážné části založil na odlišných skutkových zjištěních, než k jakým dospěl soud prvního stupně, neboť uvedl, že naplnění znaků skutkové podstaty nebylo v řízení prokázáno. Takové námitky uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Lze mu však podřadit tu část námitek, jimiž obviněný napadá závěr o subjektivní stránce, konkrétně o (nepřímém) úmyslu. Ačkoli je odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v tomto směru skutečně stručné (viz odst. 28 odůvodnění rozsudku), není pravda, že by soud pouze formálně konstatoval, že šlo minimálně o nepřímý úmysl, jak namítá obviněný. Závěr o toliko nepřímém úmyslu je navíc pro obviněného příznivý. Obviněný byl uznán vinným trestným činem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, který spáchal (podle tzv. právní věty výroku rozsudku) tím, že týral osobu, která byla v jeho péči, a čin spáchal zvlášť surovým a trýznivým způsobem. Trestný čin je spáchán v nepřímém (eventuálním) úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že takové porušení nebo ohrožení způsobí, byl s tím srozuměn. V přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je trestný čin spáchán, jestliže pachatel nejen věděl o možnosti způsobení následku, ale také jej způsobit chtěl. Tímto následkem ovšem u trestného činu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku není ublížení na zdraví ani těžká újma na zdraví.
21. Vzhledem k jen obecné povaze těchto dovolacích námitek Nejvyšší soud pouze dodává, že když obviněný popsaným způsobem s poškozeným nakládal, není pochyb o tom, že věděl, že jej týrá, a že tak činí zvlášť surovým a trýznivým způsobem, a zároveň s tím byl srozuměn. Vědomostní i volní složku úmyslu lze tu dovodit již ze samotného mechanismu, kterým byl skutek spáchán, tedy prudkého třesení s tělíčkem dítěte, násilné uchopení za zápěstí a úder do nosu nebo silný tlak nebo úder obličejem dítěte do tupého předmětu velké intenzity, přičemž k tomuto jednání docházelo v průběhu několika týdnů. Je vyloučeno, aby za této situace obviněný nevěděl, že poškozeného takto surovým způsobem týrá, nebo že by důvodně spoléhal na nějakou okolnost, která by znamenala, že jej surově netýrá. To by byl zjevně nesmyslný závěr. Nejen vědomost obviněného, ale i jeho srozumění s tím, co činí, lze bez pochyby dovozovat ze samotné povahy a způsobu i dlouhodobosti jednání obviněného. Nelze přehlédnout, že se obviněný popsaného násilí dopouštěl v průběhu několika týdnů, tedy musel opakovaně vnímat i reakce poškozeného v podobě intenzivního pláče, stejně tak si musel všimnout modřin na jeho těle, na něž byl navíc matkou poškozeného upozorněn a snažil se je omluvit tím, že jako muž je přirozeně hrubější. Jen nad rámec uvedeného lze dodat, že z charakteru jednání obviněného by bylo možno dokonce usuzovat, že jestliže takto surově týral poškozeného, že tak činit i chtěl.
22. V odstavci 28 odůvodnění rozsudku soud prvního stupně konstatoval, že obviněný si byl vědom toho, že má s poškozeným zacházet jemně a citlivě vzhledem k tomu, že poškozený byl jeho druhým dítětem a matkou byl o tom opakovaně poučován. Nejvyšší soud k tomu dodává, že to, jakým způsobem je třeba zacházet s kojenci, je obecně známo, vědí to už malé děti. Jestliže někdo s tělem půlročního kojence intenzivně třese, musí být srozuměn i s možnými závažnými trvalými následky na jeho zdraví a rovněž s tím, že mu způsobuje mučivou bolest. Obviněný takto jednal opakovaně v průběhu několika týdnů. Pokud namítl, že se soudy nezabývaly otázkou, zda nemohl počítat s nějakou konkrétní okolností, která by následku zabránila, sám takovou okolnost neuvedl a ani uvést nemohl, neboť si těžko lze představit okolnost, která by při popsaném způsobu jednání mohla zabránit tomu, aby poškozený prožíval intenzivní bolest a patrně i strach a jiné negativní emoce. Vědomostní složka nepřímého úmyslu pak vyplývá i z faktu, že před svědky obviněný popsaným způsobem, který vedl ke zraněním, s poškozeným nezacházel. Je ovšem namístě připomenout, že pokud dovolatel hovoří o následku, není jím u trestného činu, jímž byl uznán vinným, ublížení na zdraví ani těžká újma na zdraví. Trestný čin je dokonán samotným surovým, trýznivým týráním. Nebylo proto nutné se zabývat subjektivní stránkou činu ve vztahu k následkům na zdraví poškozeného.
23. Lze tedy uzavřít, že dovolání obviněného je z hlediska dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) i h) tr. ř. zjevně neopodstatněné. S ohledem na to je pak dovolání zjevně neopodstatněné i ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obviněný uplatnil v jeho druhé alternativě. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 8. 2023
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu