ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.768.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 768/2023-685
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 9. 2023 o dovoláních obviněných 1. R. H. a 2. P. Š. podaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 2. 2023, sp. zn. 50 To 333/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 1 T 25/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných R. H. a P. Š. odmítají .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 4. 10. 2022, č. j. 1 T 25/2020-597, byli obvinění R. H. a P. Š. uznáni vinnými přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za které byli shodně odsouzeni k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 a 2 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody.
2. Uvedených přečinů se podle zjištění soudu prvního stupně obvinění dopustili v podstatě tím, že dne 12. 7. 2019 v době kolem 12:30 hod. v době výkonu služby ve Věznici XY v zóně B na strážním stanovišti č. XY, místnosti č. XY, v souvislosti s výkonem pravomoci orgánu veřejné moci, tedy v době, kdy vykonávali činnost v postavení úřední osoby ve smyslu ustanovení §127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, užili své pravomoci mimo rámec zákonného oprávnění, neboť s odsouzeným L. M. jednali nejméně v rozporu s čl. 7 odst. 2 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále §6 odst. 1, 2 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky a dále §2 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, když jej bez právního důvodu fyzicky napadli tím způsobem, že obviněný R. H. nejprve udeřil odsouzeného pěstí do obličeje, poté, co odsouzeny ́ upadl na zem, jej několikrát, nejméně však jednou, udeřil pěstí do stejného místa, obviněný P. Š. jej následně několikrát, nejméně však jednou, kopl do levé části hrudníku až břicha a na stejné místo několikrát, nejméně však jednou, skočil, čímž mu společným jednáním způsobili zranění spočívající v sériové zlomenině 5., 6., 8. a 9. žebra vlevo s posunem úlomků, úrazovém pneumotoraxu (vzduch v dutině pohrudniční), úrazovém haemothoraxu (krev v dutině pohrudniční), vícečetných oděrkách a pohmoždění obličeje (nejvíce v oblasti levé tváře a levého ušního boltce), oděrce levé části krku a krajiny klíční kosti, oděrce a pohmoždění v krajině pravého i levého ramene a oděrce v krajině levého kolena, která si vyžádala lékařské ošetření na chirurgické ambulanci NEMOS SOKOLOV, následný převoz do Thomayerovy nemocnice v Praze, kde byl v místním znecitlivění zaveden do levé pohrudniční dutiny trubicový drén napojeny ́ na podtlak, aby byl od čerpán vzduch z dutiny pohrudniční a následně byl hospitalizován ve Vězeňské nemocnici Praha – Pankrác v období od 13. 7. 2019 do 13. 8. 2019, v rámci hospitalizace byly prováděny rentgenové kontroly a bylo nutné podávat léky proti bolesti a léky na usnadnění odkašlávání, celková doba léčení nepřekročila 6 týdnů, avšak poškozeny ́ byl omezen v běžném způsobu života, a to citelně po dobu 4 dnů, kdy byl upoután na lůžko a odkázán na pomoc druhé osoby, dále bolestmi hrudní stěny, které byly výrazné po dobu 7 až 10 dnů a následně docházelo k postupnému zmírňování bolestí, které trvalo cca 3 až 4 týdny, přičemž léčení nebylo nijak komplikováno a není předpoklad zanechání trvalých následků.
3. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6. 2. 2023, č. j. 50 To 333/2022-648, zrušil podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody ve vztahu k této poškozené a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. o nároku této poškozené na náhradu škody. Odvolání obviněných R. H. a P. Š. podaná do všech výroků napadeného rozsudku podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podali oba obvinění – R. H. a P. Š. dovolání.
5. Obviněný R. H. opřel své dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení. Podle jeho přesvědčení nalézací soud provedl ve věci rozsáhlé důkazní řízení, provedené důkazy však nesprávně vyhodnotil, a proto dovodil i nesprávný právní závěr, s čímž se odvolací soud ztotožnil. Rozporoval hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř., jelikož nalézací soud významným způsobem porušil právní zásadu in dubio pro reo . Pokud by tuto zásadu respektoval, musel by rozhodnout ve prospěch obviněného, existují-li o jeho vině pochybnosti, které nelze odstranit.
6. Za jediný usvědčující důkaz označil výpověď poškozeného L. M., přičemž všechny ostatní důkazy jsou od ní toliko odvozené. Soud prvního stupně se spokojil s aplikací zásady bezprostřednosti a ústnosti, když považoval výpověď poškozeného za věrohodnou, nicméně odpovídajícím způsobem se již nevypořádal s posouzením zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného. V této souvislosti poukázal na to, že poškozený L. M. tvrdil, že se bolestí pomočil, až v řízení před soudem. Žádný z na místě přítomných příslušníků Vězeňské služby pak neuvedl, že by u poškozeného pomočení registroval (popsali přitom jiné viditelné změny na těle poškozeného i jeho klidné vystupování a nestěžování si na bolest ani po cestě do nemocnice), stejně tak tuto skutečnost nepotvrdil ani první ošetřující lékař ve věznici MUDr. Oleksij Nevidomyj. Dále poukázal na skutečnost, že na místě incidentu byla zjištěna na stěně i podlaze krev obviněného, což označil za jednoznačný důkaz toho, že byl fyzicky napaden ze strany poškozeného. Stanovisko znalce MUDr. Libora Chrastila se přitom v průběhu řízení změnilo, kdy výslovně připustil, že mechanismus vzniku zranění poškozeného by mohl odpovídat tomu, jak průběh incidentu i pádu popisoval sám obviněný. Odvolací soud se pak s uvedenou námitkou vypořádal nepřesvědčivě. Akcentoval, že není jednoznačně vyloučeno, že by zdravotní újma nemohla poškozenému vzniknout v souvislosti s tím, že měl obviněný na těle 40 cm dlouhý obušek, kovové spony, přičemž při potyčce na něj mohl spadnout a při pádu mohly kovové části výstroje či obušek způsobit později zjištěná zranění. Tento znalec opakovaně zmínil, že u zlomeniny žeber jde o velmi bolestivé zranění, přičemž „by byl člověk schvácený bolestí, pokud by však nebyl ovlivněn pervitinem“. Uvedl také, že u něj nebyl dán objektivní důvod k tomu, aby nebyl schopen močit.
7. Soudy se nevypořádaly ani s námitkou, že poškozený v době konfliktu působil jako osoba pod vlivem drog. Nebyl mu proveden biologický odběr na přítomnost alkoholu či omamných látek. Tři členové eskorty, svědci M. H., F. B. a F. K. přitom shodně potvrdili, že poškozený odmítl poskytnout biologický materiál a jeho chování během přepravy nenasvědčovalo tomu, že by utrpěl velmi bolestivé poranění. Poškozený však před soudem popřel, že by odmítl biologický materiál dát. Svědek P. T. pak vypověděl, že se v případě odmítnutí poskytnutí moči bere odsouzený jako tzv. pozitivní, o čemž je poučen. Soudy se nevyrovnaly s obsahem výpovědí zmíněných tří svědků a nezaujaly stanovisko, proč jejich výpověď neberou v úvahu, ačkoli ani u jednoho nelze předpokládat zájem na výsledku řízení. Naopak akcentoval zájem poškozeného na výsledku trestního řízení s ohledem na uplatněný nárok na náhradu škody ve výši 6 mil. Kč, přičemž na podkladě pravomocného odsuzujícího rozsudku může vůči obviněným nárokovat náhradu tvrzené újmy. Právě skutečností, že byl poškozený v době incidentu pod vlivem drog, lze vysvětlit jeho agresivní chování vůči obviněným, pro které muselo dojít k použití donucovacích prostředků. Soudy nevzaly v potaz ani to, že ze strany věznice prokazatelně došlo k vážnému porušení interních předpisů, neboť nebylo postupováno podle zápisu č. 54/2017, jenž ukládá povinnost v případě napadení ze strany odsouzeného provést odběr tělních tekutin na drogy a alkohol. Pochybnost, zda byl poškozený pod vlivem drog či nikoliv by měla být hodnocena ve prospěch obviněného, neboť jeho věrohodnost by musela být hodnocena důsledněji z toho úhlu pohledu, zda byl za takového stavu schopen registrovat skutečný průběh celého incidentu.
8. Dále akcentoval, že poškozený je osobou se sklony k páchání násilí, jde o osobu 17krát soudně trestanou, v minulosti se dopouštěl násilné trestné činnosti i závažně sexuálně motivovaných deliktů. Předvolanému svědku L. M. byla po celou dobu hlavního líčení na příkaz soudce a žádost eskorty ponechána pouta s poutacím opaskem a sám se k tomu vyjádřil tak, že je pokládán za nebezpečného vězně. Z důkazního řízení navíc vyplynulo, že poškozený svévolně neplnil pokyny, které mu byly dávány příslušníky vězeňské služby, hrubě účelově zkresloval okolnosti, za nichž mu bylo odebráno jídlo, které neoprávněně přenášel mezi objekty věznice. Svědek P. B. vyloučil, že by poškozený procházel věznicí bez kontroly mezi objektem č. 11 při cestě do místnosti č. 8, kde došlo k incidentu.
9. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Obviněný P. Š. rovněž podal dovolání, neboť měl za to, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou nesprávná a spočívají na chybném právním posouzení žalovaného skutku, jakož i nesprávném výkladu hmotněprávního posouzení a s ohledem na nedostatek důkazů byla porušena i zásada in dubio pro reo . Závěrem svého mimořádného opravného prostředku pak uvedl důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož uplatnění spatřoval v souvislosti s tím, že soudy neměly pochybnosti ohledně výpovědi poškozeného.
11. Měl za to, že soudy posoudily jeho jednání v rozporu s objektivní pravdou a při svém rozhodování vycházely především z vyhotoveného znaleckého posudku MUDr. Libora Chrastila a z výpovědi poškozeného. Nevzaly v potaz další relevantní související okolnosti, jako je například osoba samotného poškozeného, který byl v minulosti mnohokrát soudně trestán. Dovolatel byl na druhé straně za dobu své činnosti mnohokrát kázeňsky odměněn a po dobu jeho služby s ním nebyly žádné problémy, před nástupem jako příslušník armády a rekrut absolvoval veškeré nutné psychologické testy, kdy tento psychologický profil soudy nebraly vůbec v úvahu. Dále poukázal na možnost oprávnění člena vězeňské služby k jednání, které by jinak mohlo být skutečně hodnoceno jako přečin. V daném případě měl za to, že jednání obviněných nepřekročilo nutnou mezi. Dovolatel přiběhl na místo konfliktu mezi poškozeným a spoluobviněným, neboť zjistil, že v prostoru umývárny došlo k fyzickému kontaktu mezi uvedenými osobami a zachoval se přesně způsobem předpokládaným ve služebním řádu. Měl za to, že oba obvinění plnili svou zákonnou povinnost zamezit tomu, aby odsouzení poškodili zdraví či ohrozili život dalších osob a konali podle svého nejlepšího svědomí v souladu s platnými zákony. Nepřiměřenost zásahu podle jeho přesvědčení nebyla prokázána právě pro existenci řady pochybností, které by neměly vést k uznání viny. V této souvislosti poukázal na mediálně cílené kampaně proti členům ozbrojených složek a snahu uměle vytvořit odstrašující příklady v návaznosti na evropský způsob ochrany lidských práv.
12. Uvedl, že charakter zranění poškozeného i podle znaleckého posudku nevyloučil způsob fyzického kontaktu mezi dovolatelem a poškozeným, byť jej nepovažoval za pravděpodobný. Znalec MUDr. Libor Chrastil připustil, že mechanismus zranění poškozeného mohl odpovídat popisu, jenž uváděli oba obvinění. V řízení před soudem prvního stupně nebylo provedeno hodnocení hmotnosti všech účastníků konfliktu a soudy se nezabývaly váhovými rozdíly účastníků potyčky, přičemž váha dovolatele byla vyšší než 100 kg a v případě, že by na poškozeného skočil (nebo skákal po hrudníku), jeho poškození zdraví by bylo daleko fatálnější. Poukázal na možnost, že ke zranění mohlo dojít vlivem působení výstroje druhého obviněného, kdy oba dva s poškozeným spadli na zem.
13. Dále konstatoval, že ze strany vězeňské služby prokazatelně došlo k porušení interních předpisů, neboť nebylo postupováno podle příkazu a zápisu č. 54/2017, podle něhož byla ředitelem věznice uložena povinnost v případě napadení ze strany odsouzeného provést odběr tekutin na drogy a alkohol. Absence odběru krve a moči spíše vzbuzuje pochybnosti v celém případu, protože otázka užívání drog mohla zásadním způsobem ovlivnit chování samotného poškozeného a míru jeho fyzické aktivity v průběhu konfliktu.
14. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu nalézacího a tomuto soudu uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
15. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněných R. H. a P. Š. uvedl, že dovolatelé opakují obhajobu, kterou uplatnili před nalézacím soudem a shrnuli ve svých odvoláních. K namítanému jinému průběhu konfliktu a nevěrohodnosti poškozeného uvedl, že s těmito námitkami se již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. S jejich argumentací se ztotožnil a odkázal na ni, kdy považoval za zcela logickou úvahu odvolacího soudu, že poškozený neměl žádný motiv k napadení dovolatelů, kdežto obviněný R. H. měl prokazatelný a silný motiv k napadení poškozeného. Z hlediska dovolání považoval za podstatné, že oba dovolatelé brojí pouze proti učiněným skutkovým zjištěním s odkazem na zásadu in dubio pro reo . Ve věci neshledal vadná zjištění ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť soudy řádně odůvodnily, proč uvěřily poškozenému. Obvinění ani neoznačili konkrétní zjevný rozpor nebo nezákonný či opomenutý důkaz, neboť namítali toliko porušení zásady in dubio pro reo . K porušení této zásady podle jeho přesvědčení nedošlo, neboť soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, proč žádné pochybnosti o vině dovolatelů nemají. Alternativní tvrzený skutkový děj je spekulativní a zcela nepravděpodobný. V této souvislosti s odkazy na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu učinil závěr, že Nejvyšší soud je oprávněn a povinen posoudit, zda porušení předmětné zásady nabylo závažnosti porušení ústavního práva obviněného na spravedlivý proces a v takovém případě by se i porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem. Nicméně samotné nedodržení zásady in dubio pro reo dovolacím důvodem není (nejedná-li se o její extrémní porušení), a proto námitky argumentující jejím porušením nemohou samy o sobě založit ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud obě dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak jsou zjevně neopodstatněná.
IV.
Důvodnost dovolání
17. Dovolání obviněného P. Š. bylo opřeno o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ačkoli výslovně necitoval jeho znění. Tento lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatněný výslovně obviněným R. H. a obsahově bez označení tohoto konkrétního důvodu dovolání i obviněným P. Š., je pak dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
19. Podstatou argumentace obou dovolatelů byl nesouhlas se soudy provedeným hodnocením důkazů při současném porušení zásady in dubio pro reo . Shodně namítali nevěrohodnost ústředního usvědčujícího důkazu, a to výpovědi poškozeného L. M. s odkazy na ostatní provedené důkazy, jeho trestní minulost i závěry znalce MUDr. Libora Chrastila, který nevyloučil způsob vzniku zranění předkládaný obviněnými. Lze tedy konstatovat, že jejich námitky směřovaly primárně do oblasti skutkové. Rozporovali-li proto oba formálně nesprávné právní posouzení skutku, fakticky svou argumentaci vystavěli výlučně na odlišném skutkovém podkladě než na tom, který byl zjištěn soudy obou stupňů. Platí přitom, že v rámci zvoleného dovolacího důvodu je skutkový stav hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Vznesenou dovolací argumentaci pak není možno podřadit ani pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť ani jeden z dovolatelů výslovně nedeklaroval předvídaný zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů.
20. Dále je nutno k podaným mimořádným opravným prostředkům akcentovat, že dovolací námitky jsou pouze opakováním námitek obviněných, které uplatňovali v průběhu celého trestního řízení, a soudy obou stupňů se s nimi řádně vypořádaly. Těžiště dovolacích námitek obviněných pak shodně spočívalo ve zpochybnění učiněných skutkových zjištění na základě nesprávného hodnocení důkazů, neboť namítali jiný průběh konfliktu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je však dostatečně zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, je na místě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., k čemuž však, jak bude vyloženo dále, nedošlo.
21. Nejprve je nutno konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Skutková zjištění se opírají zejména o svědeckou výpověď poškozeného L. M., která však nestojí osamoceně, ale koresponduje s dalšími ve věci provedenými důkazy, zejména znaleckým posudkem znalce MUDr. Libora Chrastila, protokolem o prohlídce těla, pořízenou fotodokumentací a lékařskými zprávami.
22. K otázce namítané nevěrohodnosti poškozeného svědka L. M. lze pak konstatovat, že již nalézací soud se jí pečlivě věnoval, neboť se jednalo o jediného přímého účastníka jednání obviněných, a zasadil ji do kontextu ostatních ve věci provedených důkazů. Proto Nejvyšší soud považuje za nutné vyzdvihnout, že nalézací soud v souladu se zásadou bezprostřednosti a ústnosti uvěřil verzi poškozeného, jenž podrobně popsal konkrétní způsoby, jakým ho jednotliví obvinění fyzicky napadli, přičemž jeho výpověď byla konzistentní, neobsahovala vnitřní logické rozpory ani nezveličoval průběh dané události. Současně poškozený neměl důvod ke křivému obvinění dovolatelů a jeho výpověď je objektivně potvrzována dalšími, shora uvedenými důkazy. Nebyla opomenuta ani trestní minulost poškozeného, přičemž soud prvního stupně s ohledem na vystupování svědka dospěl k závěru, že specifická věrohodnost v dané věci nebyla narušena. Nelze pak hodnotit k jeho tíži, že mu byla v době výslechu před okresním soudem ponechána pouta, pokud z jeho hodnocení za dobu výkonu trestu nevyplývají žádné negativní poznatky. Naopak, svědek L. M. měl v době incidentu výborné hodnocení, pochvaly za úklidové práce, pracovní výsledky, estetizaci ubytovny, mimopracovní aktivity, volný pohyb v areálu věznice, I. prostupnou skupinu vnitřní diferenciace, což svědčilo o bezkonfliktním průběhu výkonu trestu odnětí svobody. Skutečnost, že poškozený tvrdil až v řízení před soudem, že se pomočil, se pak jeví jako podružná a nezakládá pádný důvod pro nevěrohodnost výpovědi tohoto svědka. Rovněž nebylo prokázáno, že by se v době napadení nacházel pod vlivem drog, což se oba obvinění snažili podepřít skutečností, že během transportu neměl jevit známky bolesti, přičemž znalec MUDr. Libor Chrastil připustil, že vliv na vnímání bolesti by mohlo mít i případné užití drogy. Jak již akcentoval odvolací soud, z vypovědí svědků J. K. a M. J. vyplývá, že si poškozený ihned stěžoval na bolest žeber, pročež nebyl schopen poskytnout moč. Obvinění rovněž selektivně ignorují vyjádření uvedeného znalce v tom smyslu, že pokud má osoba vysoký práh bolestivosti, nemusí dávat najevo bolest. Rozhodně nelze z tvrzeného klidu poškozeného během transportu usuzovat na to, že by byl ovlivněn drogou, neboť to sám poškozený vyloučil a z lékařských zpráv nevyplývá žádná skutečnost, která by domněnku dovolatelů potvrdila. V tomto ohledu lze opětovně připomenout, že poškozený za celou dobu pobytu ve výkonu trestu odnětí svobody neměl žádné problémy s drogami, přičemž byl opakovaně na drogy testován s negativním výsledkem. Konečně ani výši požadované náhrady nemajetkové újmy nelze vnímat jako skutečnost zpochybňující jeho věrohodnost. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, že ač poškozený žádal velmi vysokou částku (6 mil. Kč), nečinil žádné aktivní kroky směřující k tomu, aby uvedenou částku získal, nepodal ani odvolání proti napadenému rozhodnutí. Požadavek poškozeného na náhradu nemajetkové újmy pak nelze hodnotit jako důvod k pochybnostem o jeho věrohodnosti.
23. Lze akcentovat, že naopak motiv k fyzickému napadení poškozeného byl shledán na straně obviněného R. H. Tento byl označen jako nevhodně vyjádřená stavovská solidarita, neboť před projednávaným incidentem došlo k nedorozumění mezi poškozeným a svědkyní M. R., načež si poškozený na danou svědkyni stěžoval svědku P. B., který informoval jejího přímého nadřízeného M. H. Nález krevní stopy obviněného R. H. na místě činu neprokazuje, že osobou, která by začala fyzický konflikt, byl poškozený, jelikož svědčí toliko o tom, že se na daném místě odehrál konflikt, v jehož průběhu se krev tohoto obviněného ocitla na místech zřejmých z protokolu o ohledání místa činu. Dosavadní bezúhonnost obviněných jakož i skutečnost, že byli kázeňsky odměňováni, pak byla zohledněna při ukládání trestu. Konečně v návaznosti na shodnou argumentaci dovolatelů, že znalec MUDr. Libor Chrastil v podaném znaleckém posudku připustil, že k úrazu poškozeného mohlo dojít i mechanismem uváděným obviněnými (tj. komprese hrudníku s přihlédnutím k tomu, že poškozený je slabší konstituce a nějakým způsobem se bránil), Nejvyšší soud konstatuje následující. Obvinění v tomto ohledu zcela opomíjí, že pravděpodobnost takového průběhu znalec označil za raritní, kdy uvedl, že způsob poranění žeber při současném pádu dvou osob je nepravděpodobný, byť za určitých připustitelných okolností jej nelze absolutně vyloučit. Naopak akcentoval, že verze uváděná poškozeným velmi dobře (přesně) odpovídá zjištěným zraněním. Znalec rovněž nezaznamenal ve výpovědi poškozeného žádný moment, který by neodpovídal způsobeným zraněním.
24. V provedených důkazech tudíž nelze shledat jakékoliv rozpory se zjištěným skutkovým stavem. Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatelé dopustili shora popsaného jednání. Současně byla vyvrácena obhajoba obou obviněných, kteří svou vinu popírali s odkazem na to, že obviněný R. H. byl nejprve poškozeným napaden a obviněný P. Š. mu přispěchal na pomoc, přičemž jejich zásah byl přiměřený.
25. Nejvyšší soud tak mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Sokolově, z nichž v napadeném rozsudku vycházel Krajský soud v Plzni, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal zjevný rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž řádně odůvodnil. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry, když při zdůvodnění svých rozhodnutí dodržely ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Neshledal-li Nejvyšší soud v posuzované věci zjevný rozpor, nemohla být ani porušena procesní zásada in dubio pro reo . Zásada in dubio pro reo , která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o průběhu skutkového děje nevznikly.
V.Závěr
26. Ze shora uvedených skutečností je tak namístě především konstatovat, že dovolací námitky neodpovídaly uplatněným dovolacím důvodům.
27. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání obviněných R. H. a P. Š. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 9. 2023
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.
předseda senátu