ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.778.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 778/2023-5989
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 19. 9. 2023 o dovolání obviněného M. K. podaném proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2022, sp. zn. 3 To 61/2022, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 62 T 5/2019 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. 6. 2021, č. j. 62 T 5/2019-5106, byl obviněný M. K. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 dílem alinea prvá, dílem alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento zločin a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. 12. 2019, sp. zn. 2 T 179/2019, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích, družstvech či jiných obdobných společnostech na dobu pěti let a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let a šesti měsíců. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. ř. zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Svitavách ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. 2 T 269/2019, a z trestního příkazu Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. 12. 2019, sp. zn. 2 T 179/2019, včetně rozhodnutí navazujících.
2. Zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby se obviněný podle výroku o vině odsuzujícího rozsudku dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) s dalšími spoluobviněnými se záměrem snížit zákonnou povinnost platby daně z přidané hodnoty a získat majetkový prospěch zakládali do účetnictví různých obchodních společností faktury vystavené společnostmi, které ve skutečnosti nevykonávaly činnost, na neexistující plnění, v některých případech na existující plnění, avšak mezi faktickým dodavatelem a odběratelem figurovala při fakturaci další společnost, která nevykonávala žádnou činnost, přičemž došlo k navýšení ceny plnění. Platby za tato plnění byly poukazovány na účet společnosti SIRLEN OPTIMAL LLC se sídlem v USA, která nebyla evidována u žádného z českých správců daně, přičemž osobou oprávněnou disponovat s finančními prostředky na jejích účtech byl obviněný M. K., který tyto finanční prostředky vybíral a předával spoluobviněnému S. P. staršímu (nar. XY), načež s nimi naložili nezjištěným způsobem. Fiktivní daňové doklady spoluobvinění uplatnili v daňových přiznáních od prosince 2014 do ledna 2017. Konkrétně se takto obviněný M. K. podílel ke škodě České republiky na snížení daňové povinnosti a vylákání výhody na dani (v osmi bodech výroku o vině) o celkovou částku 23 615 913,80 Kč (podrobně viz rozsudek soudu prvního stupně).
3. Odvolání obviněného, kterým napadl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o vině a trestu, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 12. 2022, č. j. 3 To 61/2022-5553, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
4. Obviněný podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., slovy však vyjádřil dovolací důvod podle písmene h) tohoto ustanovení. Namítl, že nalézací soud při jednoznačnosti skutkových zjištění pochybil v otázce právní kvalifikace. Činnost, kterou obviněný prováděl jako zástupce společnosti SIRLEN OPTIMAL LLC, není trestným činem. Navíc nemohlo dojít k naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §24 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku [ pozn.: správně §240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ] tím, že obviněný trestnou činnost spáchal nejméně se dvěma osobami. V tom případě je podle obviněného nutné, aby pachatel o součinnosti s nejméně dalšími dvěma osobami věděl, což v jeho případě nebylo potvrzeno. Spoluobviněné neznal, s většinou se před zahájením trestního stíhání nesetkal, tedy ani nemusel vědět, že neoprávněně uplatňovali jménem svým či svých podnikatelských subjektů nárok na odpočet daně. Obviněný nebyl osobou, která vystavovala fiktivní faktury. O těch rovněž nemohl cokoli vědět. Proplácení těchto faktur přes společnost SIRLEN OPTIMAL LLC obviněný nepovažuje za jakkoli nestandardní. Pokud soud dovodil, že pokyny obviněnému uděloval spoluobviněný S. P. st., pak z toho neplyne, že obviněný věděl o ostatních členech údajného řetězce. Mohl se domnívat, že i tento řetězec je vytvořen fiktivně spoluobviněným S. P. st.
5. V další části dovolání obviněný namítl, že soud prvního stupně v předchozím řízení již jednou rozhodl tak, že jej a spoluobviněné zprostil obžaloby. Toto rozhodnutí bylo zcela správné. V opakovaném hlavním líčení nebyly provedeny žádné nové důkazy, které by o vině obviněných svědčily. Naopak bylo prokázáno, že domnělé fiktivní obchodní případy byly zcela reálnými. Obviněný následně zjistil, že předseda senátu soudu prvního stupně v mezidobí absolvoval stáž na Vrchním soudu v Praze, dokonce ve stejném senátu, který rozhodl v projednávané věci. Obviněný má za to, že během stáže došlo k udělení pokynů či sdělení očekávání, jak má ve věci rozhodnout. Z projednávání předmětné věci měl být proto předseda senátu soudu prvního stupně vyloučen.
6. Obviněný se domáhal toho, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněného částečně odkázala na své vyjádření v související věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo779/2003 a připomněla, že právě dovolatel představoval společný mezičlánek skrze obchodní společnost SIRLEN OPTIMAL LLC, na jejíž tuzemské účty proudily platby za fiktivní plnění, které dovolatel jako jediný disponent účtu obratem vybíral. K námitce týkající se stáže předsedy senátu soudu prvního stupně u Vrchního soudu v Praze státní zástupkyně uvedla na pravou míru, ve kterém senátu tuto stáž vykonával (tj. nikoli v senátě, který rozhodoval v projednávané věci), a konstatovala, že samotný výkon stáže soudcem u nadřízeného soudu jeho podjatost nezakládá a spekulace o jeho ovlivnění ze strany nadřízeného soudu nejsou ničím podložené. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
8. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. a s obsahovými náležitostmi podle §265f odst. 1 tr. ř., avšak je zjevně neopodstatněné.
9. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
10. V první části dovolání obviněný napadl skutková zjištění, která byla podkladem pro závěr o naplnění kvalifikované skutkové podstaty spáchání skutku nejméně se dvěma osobami. Tuto část argumentace lze s jistou dávkou tolerance podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť obviněný výslovně neuvádí, s jakými důkazy je uvedené skutkové zjištění v rozporu. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by pak mohla odpovídat ta část argumentace, v níž dovolatel tvrdí, že pro naplnění daného znaku kvalifikované skutkové podstaty by o tom, že trestnou činnost páchá nejméně se dvěma osobami, musel vědět.
11. Skutkový závěr soudů je ovšem takový, že obviněný se na celé trestné činnosti svou částí aktivně a vědomě podílel, znal podstatu a princip této trestné činnosti a tudíž věděl o účasti nejméně dvou dalších osob na ní. Takový závěr je přijatelný a není ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, naopak z něho vyplývá. Obviněný jako jediný disponoval s účty společnosti SIRLEN OPTIMAL LLC, z nichž vybíral finanční prostředky, které tam zasílaly další osoby. Tyto finanční toky by při dodržení zákonných ustanovení nedávaly ekonomický smysl. Již z nich samotných muselo být zřejmé, že jejich cílem bylo „protočit peníze“ a snížit tím daňovou povinnost, resp. vylákat výhodu na dani. Obviněný tak musel vědět a také být srozuměn s tím, že i tyto další osoby se na trestné činnosti podílejí. Spoluobviněný S. P. st. tudíž nebyl jedinou osobou, o spolupráci s níž na trestné činnosti by dovolatel věděl. Jinak řečeno, z úlohy a smyslu mezičlánku, který představoval dovolatel, vyplývalo i zapojení dalších osob, které také musely zasílat finanční prostředky na účty ovládané dovolatelem. Uvedený závěr o subjektivní stránce potvrzuje i sériová povaha posuzované trestné činnosti. Bez odůvodněných pochybností lze vyloučit verzi předestřenou dovolatelem, že by se mohl domnívat, že řetězec subjektů podílejících se na mechanismu trestné činnosti je vytvořen pouze fiktivně spoluobviněným S. P. st. a tedy že se dovolatel mohl domnívat, že se na trestné činnosti podílí pouze s ním. Je totiž zjevné, že podobným způsobem by tato trestná činnost reálně fungovat nemohla, a závěr soudů o řetězci obchodních společností, o němž dovolatel věděl, se opírá o celý souhrn provedených důkazů, včetně důkazů listinných a obsahu vzájemné komunikace mezi spoluobviněnými. Podrobně se ostatně subjektivní stránkou činu zabýval Vrchní soud v Praze v odst. 12 napadeného usnesení. Právní kvalifikací skutku se pak zabýval v odst. 14, kde mimo jiné správně připomněl, že spáchání činu se dvěma osobami nutně neznamená, že pachatel tyto osoby musí osobně znát. Pro úplnost lze dodat, že nenaplnění okolnosti uvedené v §240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku by v daném případě nemělo vliv na trestní sazbu, v jejímž rámci byl obviněnému ukládán trest, a podle názoru Nejvyššího soudu ani na konkrétní druh a výměru uloženého trestu.
12. V další části dovolání obviněný vyjádřil nesouhlas s odsuzujícím rozhodnutím, které soud prvního stupně vynesl poté, co byl odvolacím soudem zrušen předchozí zprošťující rozsudek. Otázkou přípustnosti změny názoru nalézacího soudu po vytknutí zjištěných nedostatků odvolacím soudem se obecně i ve vztahu k dané konkrétní věci podrobně zabýval v odst. 10 odůvodnění napadeného rozhodnutí Vrchní soud v Praze. Na jeho výklad lze odkázat s tím, že závěr o nepřípustnosti takové změny po kritice vyslovené v odvolacím řízení by do značné míry popíral smysl dvouinstančnosti řízení a zákonné přezkumné povinnosti odvolacího soudu. Ta se týká i skutkové stránky věci, což nachází odraz mimo jiné v ustanovení §258 odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož odvolací soud zruší (i v případech úplného dokazování) napadený rozsudek pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění nebo proto, že se soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Odvolací soud tedy musí přezkoumat i kvalitu a úplnost hodnocení důkazů, jinak řečeno celý postup nalézacího soudu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. Není přitom pochyb o tom, že povinnost odvolacího soudu zrušit rozsudek soudu prvního stupně při naplnění kasačního důvodu podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. se týká i případů, kdy je přezkoumáván rozsudek zprošťující. Odvolací soud sice nemůže sám uznat obviněného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn [§259 odst. 5 písm. a) tr. ř.], to však neznamená, že jednou nalézacím soudem chybně vydaný zprošťující rozsudek by už byl nezměnitelný.
13. Dovolatel přisuzuje vydání odsuzujícího rozsudku (odlišného od prvního, zprošťujícího rozsudku) stáži, kterou předseda senátu soudu prvního stupně absolvoval u Vrchního soudu v Praze, a z toho vyplývající údajné podjatosti tohoto soudce. Uvedená námitka nespadá pod uplatněný dovolací důvod. Podřadit by ji bylo možno pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., nelze jí však přisvědčit. Z dovolání přitom není zřejmé, zda se obviněný o stáži předsedy senátu dozvěděl již v předchozím řízení a zda tedy mohl tuto skutečnost namítnout. Faktem je, že jde o informaci zveřejněnou v rámci rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze na webových stránkách www.justice.cz . Navíc stejnou námitku v předchozím řízení vznesl spoluobviněný S. P. st. a bylo o ní rozhodnuto usnesením ze dne 12. 7. 2021, sp. zn. 62 T 5/2019, tak, že předseda senátu Mgr. Roman Drahný není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení podle §30 tr. ř. Stížnost proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 3 To 87/2021. Proti tomuto usnesení podal S. P. st. ústavní stížnost, která byla zamítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3409/22. Námitka spoluobviněného S. P. st. i jeho stížnost přitom obsahují z velké části totožnou argumentaci jako dovolání obviněného M. K. včetně nepřesné informace o tom, že se stáž Mgr. Romana Drahného měla konat v senátu, který v projednávané věci rozhodoval. V dalších podrobnostech je možno odkázat na odůvodnění citovaných rozhodnutí, ale i rozhodnutí o námitce podjatosti, kterou spoluobviněný S. P. st. vznesl proti odvolacímu senátu Vrchního soudu v Praze, kde uplatnil obdobné důvody, a to usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2023, sp. zn. 3 To 106/2022, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 11 Tvo 6/2023. Ve všech těchto rozhodnutích bylo mimo jiné s odkazy na příslušnou judikaturu správně konstatováno, že kolegiální vztah soudců nezakládá důvod pro vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení v projednávané věci. Tvrzení, že měl Mgr. Roman Drahný obdržet od Vrchního soudu jakési pokyny mimo obsah zrušovacího usnesení, je zcela nepodložené a spekulativní. Lze rovněž poukázat na skutečnost, že obsahově shodnou námitkou vyloučení soudce se Nejvyšší soud v této věci zabýval také ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. 7 Tdo 777/2023.
14. S ohledem na shora uvedené je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud je proto odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 9. 2023
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu