ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.828.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 828/2023-927
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 8. 11. 2023 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného F. T. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2023, sp. zn. 12 To 2/2023, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 7/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. T. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2022, č. j. 2 T 7/2022-752, byl obviněný uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného zločinu tím, že v blíže nezjištěné době, nejméně od září 2019 do 21. 2. 2021, v místě svého bydliště XY, XY, využil psychické a fyzické bezbrannosti své nevlastní vnučky poškozené nezletilé AAAAA, vyplývající jak z jeho fyzické a psychické převahy, tak z jeho převahy dospělé autority – nevlastního dědečka, v době, kdy byla poškozená nezletilá svěřena své babičce ke hlídání a v úmyslu dosáhnout svého sexuálního uspokojení, vícekrát osahával poškozenou nezletilou na přirození přes i pod oblečením, nejméně ve čtyřech případech jí jazykem dráždil nahé přirození, nejméně v pěti případech jí zasouval prst do poševního vchodu, nejméně jednou jí třel penisem o její přirození a nejméně jednou po poškozené požadoval, aby vzala do ruky jeho obnažený penis a masírovala ho, což poškozená nezletilá udělala, při tomto jednání poškozené nezletilé říkal, ať o tom nikomu neříká, že je to jejich tajemství, tomuto jednání nebyla poškozená nezletilá schopna se bránit, neboť vzhledem ke svému nízkému věku nebyla po všech stránkách dostatečně vyspělá tak, aby mohla jeho jednání pochopit, domyslet či vyhodnotit a dát najevo svůj nesouhlas s jeho jednáním nebo se jinak účinně bránit, a tohoto jednání se dopustil přesto, že jako nevlastní dědeček poškozené nezletilé znal její věk a věděl, že tato dosud nedosáhla věku patnácti let.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 4. 2023, č. j. 12 To 2/2023-855, podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Soudům obou stupňů vytkl, že skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a nebyly provedeny jím navržené podstatné důkazy, přičemž i proto je rozhodnutí zatíženo vadou nesprávného právního posouzení skutku. Odvolacímu soudu doručil v příloze datové zprávy důkazní návrh obsahující notářský zápis s prohlášením H. M., který vyvrací skutkové závěry soudu prvního stupně. Ten jej však neprovedl k důkazu, ani jeho provedení řádně nezamítl, v čemž lze spatřit podstatnou vadu řízení zakládající nepřezkoumatelnost a nezákonnost rozhodnutí odvolacího soudu a porušení práva na spravedlivý proces. Soudy obou stupňů odmítly provést opětovný výslech této svědkyně, ačkoliv její výpověď je zásadní a mohla prokázat rozpory ve výpovědích dalších svědků. Je přesvědčen, že soudy její výslech odmítly provést nedůvodně, na základě nesprávných úvah a nepodložených domněnek. Za další případ nedůvodně neprovedeného důkazu označil dodatečný výslech poškozené, který navrhoval po celou dobu trestního řízení, přičemž odůvodnění soudů, proč k tomuto výslechu nepřistoupily, podle jeho názoru neodpovídá skutečnosti. Zdůraznil, že výpovědi svědků, které soudy považovaly za potvrzující výpověď poškozené, jsou toliko důkazy z doslechu a zpochybnil i věrohodnost těchto výpovědí. Závěry odvolacího soudu k otázce výslechu nezletilé poškozené, včetně jím citovaných rozhodnutí, pokládá za nepřiléhavé a nesprávné. K tomu rovněž konstatoval, že by jeho jednání, pokud by se ho skutečně dopustil, mělo být posouzeno spíše jako trestný čin pohlavního zneužití, nikoli jako zločin znásilnění. K závěru odvolacího soudu stran doby páchání činu pak doplnil, že je v rozporu s provedenými důkazy, resp. z důkazů nevyplývá.
5. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání vyjádřil a zdůraznil, že je z valné části opakováním obhajoby uplatněné již v předchozích stadiích trestního řízení. K námitkám obviněného pod dovolacím důvodem podle písmene g) konstatoval, že soud prvního stupně realizoval komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž i co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů, přičemž i odvolací soud svým povinnostem dostál, odvolání obviněného řádně přezkoumal a přesvědčivým způsobem se vypořádal s jeho námitkami. K úplnosti dokazování dále připomněl, že se soudy obou stupňů všemi důkazními návrhy zabývaly, hodnotily je z hlediska důležitosti a faktické nezbytnosti pro objasnění skutkového stavu a jejich případné neprovedení zpravidla přiléhavě a výstižně zdůvodnily. Dále připomněl ústavněprávní východiska týkající se opomenutých důkazů a doplnil, že v nyní projednávaném případě nedošlo postupem odvolacího soudu k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Soudy podle jeho názoru rovněž přesvědčivě rozvedly důvody, pro které shledaly pravdivým a naprosto věrohodným právě popis skutkového děje poškozenou, a naopak neuvěřily lživým a vzájemně rozporným vyjádřením obviněného a svědkyně H. M. S přiléhavými závěry soudů obou stupňů se tak ztotožňuje a neshledává v nich existenci zjevného nesouladu s provedenými důkazy. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle písmene h) pak konstatoval, že obviněný ve svém dovolání ani netvrdí, že by právní kvalifikace jeho jednání neodpovídala skutkovým zjištěním, ke kterým dospěly soudy, když je jeho dovolací argumentace postavená toliko na striktním popření toho, že by se jednání vůči nezletilé poškozené dopustil. Tyto námitky tak neshledal podřaditelnými pod uplatněný dovolací důvod podle písmene h).
7. Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
9. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového děje, aniž by označily evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
10. Pod uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že odvolací soud k důkazu nedůvodně nevyhověl důkaznímu návrhu obhajoby na přečtení notářského zápisu s prohlášením svědkyně H. M., a dále že soudy obou stupňů nedůvodně nevyslechly tuto svědkyni a opětovně ani poškozenou. Tyto námitky lze s určitou mírou tolerance pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, avšak s ohledem na dále uvedené je Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými.
11. Předně je namístě připomenout, že soudy nejsou podle ustálené judikatury povinny vyhovět všem návrhům obhajoby na provedení důkazů, jestliže: 1. tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, 2. důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, 3. důkaz je nadbytečný, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). V nyní projednávané věci se soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku zevrubně zabýval důkazními návrhy obhajoby a řádně vysvětlil, proč k jejich provedení nepřistoupil (srov. odst. 75 a násl. rozsudku soudu prvního stupně), když se konkrétně vypořádal i s důkazním návrhem na doplnění výslechu svědkyně H. M. a opětovného výslechu poškozené. Také odvolací soud ve svém usnesení dostatečným způsobem zdůvodnil, proč nevyhověl důkazním návrhům obviněného týkajícím se svědkyně H. M. (viz odst. 22 usnesení odvolacího soudu) a taktéž zcela přiléhavě rozvedl důvody, pro které nebylo namístě opakovat výslech poškozené (srov. především odst. 16 usnesení odvolacího soudu). Soudy obou stupňů uvedené důkazní návrhy rovněž řádně zamítly i v rámci hlavního líčení, resp. veřejného zasedání (viz protokol o hlavním líčení ze dne 5. 10. 2022 a protokol o veřejném zasedání dne 18. 4. 2023), přičemž odvolací soud při veřejném zasedání výslovně zamítl právě i důkazní návrh obhajoby na přečtení notářského zápisu s prohlášením svědkyně H. M. S ohledem na uvedené lze konstatovat, že se soudy obou stupňů důkazními návrhy obviněného dostatečným způsobem zabývaly jak v rámci hlavního líčení, resp. veřejného zasedání, tak i v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž jejich argumentaci není co vytknout. Nejvyšší soud tedy v postupu soudů obou stupňů neshledal obviněným namítané nedůvodné neprovedení navrhovaného důkazu, resp. případ opomenutých důkazů, které by uplatněný dovolací důvod naplňovaly a odůvodnily tak zásah do dovoláním napadených rozhodnutí.
12. Pokud jde o další námitky obviněného, kterými brojí proti věrohodnosti výpovědí poškozené i svědků H. V. a P. M., pak je namístě konstatovat, že takto postavené námitky nejsou s to materiálně naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť se jedná o námitky toliko polemizující s hodnocením věrohodnosti dílčích úseků svědeckých výpovědí učiněných před nalézacím soudem. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že mu nepřísluší konat zpětné hodnocení věrohodnosti svědeckých výpovědí, když tyto jsou s ohledem na zásadu bezprostřednosti a ústnosti doménou soudu, před kterým výslech svědků proběhl. Nejvyšší soud tak může toliko ověřit zákonnost postupu soudu a reagovat na případnou existenci zjevného nesouladu obsahu provedených výpovědí a skutkových zjištění, která z nich soud prvního stupně učinil. V nyní projednávané věci však takový nesoulad shledán nebyl. Nad rámec uvedeného pak Nejvyšší soud považuje za vhodné pro úplnost doplnit, že se soudy v rámci svých rozhodnutí věrohodností svědků dostatečně zabývaly. Soud prvního stupně pečlivě hodnotil věrohodnost výpovědí obviněného, poškozené a dalších svědků (srov. např. odst. 83 a násl. rozsudku soudu prvního stupně), přičemž své závěry v odůvodnění svého rozsudku správně rozvedl a zdůvodnil. Odvolací soud pak postup soudu prvního stupně přezkoumal a taktéž v něm neshledal žádných pochybení (srov. např. odst. 19, 22, 24 a další usnesení odvolacího soudu). Co se dále týče námitky obviněného, že je odvolacím soudem tvrzené období páchání trestné činnosti ve zjevném rozporu s provedeným dokazováním, resp. z důkazů nevyplývá, lze toliko konstatovat, že toto období koresponduje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně řádně vtělenými do skutkové věty, když soud vycházel především ze svědeckých výpovědí o době, kterou trávila nezletilá poškozená u prarodičů.
13. S ohledem na vše uvedené má Nejvyšší soud za to, že v nyní projednávané věci soudy obou stupňů dostály zásadám spravedlivého procesu, svá rozhodnutí zevrubně odůvodnily v souladu s §125 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., s obhajobou obviněného se v dostatečné míře vypořádaly, přičemž jejich argumentace je logická a vycházející z provedeného dokazování, které proběhlo v souladu se zásadami obsaženými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Nejvyšší soud tak v projednávaném případě neshledal jakoukoli deformaci skutkových zjištění, ani zjevný nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, ani existenci nedůvodně neprovedených, resp. opomenutých důkazů či jiného porušení práva na spravedlivý proces.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
15. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné v rámci tohoto dovolacího důvodu vytýkat výlučně vady hmotněprávní. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
16. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Dovolání založené na tomto dovolacím důvodu tak lze opírat jen o námitky hmotněprávní povahy, nikoli o námitky skutkové.
17. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
18. Se značnou mírou benevolence lze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit neurčitou poznámku obviněného, že by jeho jednání, pokud by se ho dopustil, mělo být posouzeno spíše jako trestný čin pohlavního zneužití, nikoli jako zločin znásilnění. Ani této námitce však nelze s ohledem na dále uvedené přisvědčit.
19. V nyní projednávané věci shledal soud prvního stupně obviněného vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Tento zločin spáchá ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku (odst. 1 alinea první), nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti (odst. 1 alinea druhá), a tento čin spáchá souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží, a to na dítěti mladším patnácti let. Ke vztahu tohoto ustanovení k trestnému činu pohlavního zneužití podle §187 tr. zákoníku je přitom namístě uvést, jak ostatně správně poukázal i soud prvního stupně (viz odst. 99 a násl. rozsudku soudu prvního stupně), že jednání pachatele spočívající ve vykonání pohlavního styku na dítěti mladším patnácti let při současném zneužití bezbrannosti této oběti naplňuje znaky trestného činu znásilnění podle §185 tr. zákoníku, a nikoli jen znaky trestného činu pohlavního zneužití podle §187 tr. zákoníku (srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1154/2019). Co se týče uvedeného znaku ve formě zneužití bezbrannosti, pak je dále nutné doplnit, že pokud jde o dítě tak útlého věku, že v důsledku toho nemá dostatečné znalosti a zkušenosti, aby bylo schopno posoudit význam sexuálního jednání pachatele, šlo by u něj o psychickou bezbrannost, v důsledku níž dítě vůbec nechápe, co se po něm požaduje či se s ním činí, resp. co je smyslem jednání pachatele, popř. není vůbec způsobilé domyslet a vyhodnotit důsledky takového jednání atd. (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2363-2364).
20. Soud prvního stupně v rámci tzv. skutkové věty svého rozsudku k této otázce ve stručnosti uzavřel, že obviněný využil psychické a fyzické bezbrannosti poškozené nezletilé, jakožto své nevlastní vnučky, vyplývající jak z jeho fyzické a psychické převahy, tak z jeho převahy dospělé autority, přičemž poškozená nezletilá se nebyla schopna bránit jeho jednání, neboť vzhledem ke svému nízkému věku nebyla po všech stránkách dostatečně vyspělá tak, aby mohla jeho jednání pochopit, domyslet či vyhodnotit a dát najevo svůj nesouhlas s jeho jednáním nebo se jinak účinně bránit. Z výše uvedeného je zjevné, že s ohledem na řádná skutková zjištění soudu prvního stupně, vtělená do skutkové věty jeho rozsudku, jednání obviněného naplnilo mj. i znak zneužití bezbrannosti, který odpovídá skutkové podstatě zločinu znásilnění a vylučuje tak posouzení jeho jednání pouze jako trestného činu pohlavního zneužití. Nalézací soud přitom v rámci svého rozsudku správně odůvodnil právní kvalifikaci jednání obviněného (viz odst. 96 a násl. rozsudku soudu prvního stupně), když s poukazem na přiléhavou judikaturu zevrubně rozvedl naplnění všech znaků uvedené skutkové podstaty. Tyto závěry pak přezkoumal a potvrdil i soud odvolací (viz odst. 30 usnesení soudu druhého stupně), přičemž Nejvyšší soud se s uvedenou argumentací soudů obou stupňů plně ztotožnil, a proto na ni pro úplnost dále odkazuje. Protože právní kvalifikace jednání obviněného zcela odpovídá popisu skutku uvedenému ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, je namístě shledat námitku obviněného pod tímto dovolacím důvodem zjevně neopodstatněnou.
21. Obiter dictum je rovněž vhodné doplnit, že obviněný obdobné námitky obsažené v dovolání uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
V. Závěrečné zhodnocení
22. Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 11. 2023
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D.
předseda senátu