ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.910.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 910/2023-121
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 10. 2023 o dovolání obviněného M. K. , podaném proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 7. 2023, sp. zn. 5 To 215/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 4 T 120/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 4. 2023, č. j. 4 T 120/2022-84, byl obviněný M. K. uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to věci specifikované v rozsudku.
2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že dne 19. 8. 2022 v době mezi 15:00 hod. až 15:30 hod. v obci XY, okres XY, přišel na zahrádku restaurace XY, kde přistoupil k poškozenému R. P. se slovy „co tady děláš ty zmrde“ a vytáhl samonabíjecí pistoli ČZ Uherský Brod, typ CZ 75 SP-01 ráže 9 mm Luger, kterou natáhl a namířil s ní na trup a hlavu poškozeného.
3. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 7. 2023, č. j. 5 To 215/2023-102, bylo odvolání obviněného směřující proti výroku o vině i trestu napadeného rozsudku podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a dále jsou rozhodná skutková zjištění ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Měl za to, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou vadná pro nejasnost a neúplnost skutkových zjištění a pro nevypořádání se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, přičemž v provedeném dokazování a skutkových závěrech shledal extrémní rozpory. Soudy podle jeho přesvědčení nesprávně hodnotily provedené důkazy svědčící ve prospěch obviněného, naopak veškeré důkazy svědčící v jeho neprospěch hodnotily jednostranně a ve prospěch poškozeného, čímž se dopustily nepřípustné libovůle a porušení §2 odst. 5 a 6 tr. ř.
5. Konkrétně vyzdvihl, že soud prvního stupně své rozhodnutí opřel zejména o (ojedinělou) výpověď poškozeného R. P., kterou shledal věrohodnou, výpovědi dovolatele, svědků F. V., V. Š. a A. B. důvěryhodnými neshledal. Jestliže pak odkázal na úřední záznam o podání vysvětlení svědka V. Š., jedná se o důkaz nepřípustný a nepoužitelný v trestním řízení před soudem. Obviněný jednoznačně popřel, že by se vytýkaného jednání dopustil, přičemž jím uváděný skutkový děj podporují další důkazy, nicméně soudy považovaly výpovědi v podstatě všech svědků vyjma poškozeného za nevěrohodné, ač obviněný uvedl, že neměl žádný vliv na vyslyšené svědky a tyto ani nijak blíže nezná. K svědku A. B. uvedl, že ten se vyjadřoval toliko ve smyslu, že se potkávali či zdravili, a skutkový závěr o jejich blízkém vztahu s potenciálem ovlivnit svědka označil za zjevnou libovůli soudů. Tento svědek se naopak vyjádřil k poškozenému, s nímž se stýkal častěji, dokonce mu půjčil finance, nicméně když zjistil skutečnosti o tom, že poškozený hraje automaty, dluží peníze apod., rozhodl se jejich vztah ukončit. Soud se pak podle jeho přesvědčení zcela vyhnul skutečnosti, kdy poškozený tvrdil, že byl napaden v baru dovolatelem, přičemž tuto skutečnost měl potvrdit právě svědek A. B., který se však vyjádřil tak, že nikdy žádnému takovému konfliktu přítomen nebyl a vyjádřil svůj subjektivní názor, že si tyto skutečnosti poškozený vymýšlí. S uvedenými zásadními rozpory se soudy nevypořádaly a ignorovaly je.
6. Dále poukázal na to, že byla zcela zjevně nesprávně vyložena skutečnost, že dovolatel měl tušit, že již neobdrží finanční prostředky, které zapůjčil poškozenému. Bylo zjištěno, že poškozený v minulosti svému závazku prostředky vrátit vždy dostál. Až v posledním případě se rozhodl finance nevrátit, dokonce se snažil od obviněného získat další finanční prostředky, ač věděl, že je nikdy nesplatí, což je zaznamenáno v jejich SMS komunikaci. Poškozený se tyto skutečnosti před soudem snažil vyložit tak, že dovolatel chtěl neustále větší sumu, ačkoli situace byla taková, že poškozený byl ve finanční tísni a za účelem získání alespoň nějakých financí nabízel dovolateli, že mu vrátí více, než si půjčil, pokud mu půjčí další finance. Soudy se však k uvedeným skutečnostem vůbec nevyjádřily a nevypořádaly se s námitkami obhajoby. Důvěryhodnost tvrzených skutečností ze strany poškozeného je také zásadně podlomena tím, že poškozený dosud soudu nedoložil žádnou SMS komunikaci mezi ním a obviněným, přestože tak opakovaně soudu sliboval.
7. K dalšímu provedenému dokazování konstatoval, že z výpovědí přítomných svědků je zřejmé, že konfliktu nepřikládali téměř žádnou pozornost a nevnímali jej. Dovolatel pak neshledal žádný důvod, proč by soudy měly těmto svědeckým výpovědím nevěřit. Jestliže soud prvního stupně uvedl, že zjistil nějaké rozpory ve výpovědích svědků, obviněný byl toho názoru, že se jedná pouze o drobné odchylky, které odpovídají délce trvání trestního řízení. Za zcela zásadní pak označil výpověď P. L., který v restauraci točil pivo, neboť tento svědek na místě činu našel na zemi nůž, kterým byl dovolatel bezprostředně ohrožován poškozeným. Policejní orgán tento důkaz řádně nezajistil a důkazní materiál tak byl zcela znehodnocen. Polemizoval pak, že poškozený mohl nůž na místě vytratit omylem. Na místě činu byla tato zbraň zajištěna a zcela zjevně podporuje dějovou linii uvedenou dovolatelem, neboť si lze jen těžko představit, že by jen po pár slovech na veřejném místě před svědky mířil na někoho zbraní, aniž by k tomu měl pádný důvod. Cítil se totiž důvodně ohrožen na svém životě a zdraví, když člověk se zjevným problémem s užíváním návykových látek na něj začal být agresivní a v ruce držel nůž. Jeho reakce proto byla v dané situaci zcela adekvátní, a to zejména za situace, kdy není v dobré fyzické kondici a má problém s rovnováhou, o čemž poškozený věděl. O nevěrohodnosti výpovědi poškozeného svědčí i to, že poškozený vyhrožoval dovolateli problémy s policií, přičemž uváděl, že jej má zaznamenaného na kameře, jak poškozuje jeho vozidlo či vozidlo jeho otce, avšak žádný takový kamerový záznam neměl a jeho motivem bylo pouze zastrašit obviněného a vyhnout se hrazení jeho závazků.
8. V uvedeném pochybení obecných soudů rovněž shledal nesprávné právní posouzení skutku uvedeného v obžalobě, neboť jeho jednání zcela odpovídá činu jinak trestnému, a jedná se o tzv. nutnou obranu podle §29 odst. 1 tr. zákoníku, kdy dovolatel odvracel jemu přímo hrozící nebezpečí, neboť byl bezprostředně ohrožen na svém životu a zdraví útokem ze strany poškozeného, a to zbraní – nožem.
9. Závěrem proto s odkazem na důkazní nouzi a nutnosti vycházet v pochybnostech v jeho prospěch ( in dubio pro reo ) a respektování zásady presumpce neviny uvedl, že mu nelze klást za vinu spáchání tvrzeného skutku a měl by být zproštěn obžaloby v nezbytném rozsahu. K nesprávnému hmotněprávnímu posouzení tvrzeného skutku namítal, že je neúplné pro nedostatek skutkových zjištění. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl sám, popřípadě aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že obviněný sice pomocí důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uváděl, že jeho jednání odpovídá činu jinak trestnému, neboť šlo o nutnou obranu ve smyslu §29 odst. 1 tr. zákoníku, nicméně primárně předpokládal zpochybnění skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a teprve prostřednictvím alternativního pohledu na průběh konfliktu s poškozeným R. P. usiloval o vyloučení odpovědnosti za předmětný přečin. K tomu konstatoval, že to byl obviněný, kdo vystupoval jako iniciátor konfliktu, na zahrádce restaurace přišel za poškozeným, vulgárně ho oslovil a poté na něj namířil pistoli. Uvedl, že se skutkovou verzí ohledně vytažení nože přišel obviněný až posléze ve stadiu řízení před soudem, přičemž byla vyvrácena provedeným dokazováním, když ani slyšení svědci použití nože v rámci konfliktu mezi poškozeným a obviněným neviděli.
11. K dále deklarovanému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatoval, že ze tří skupin vad důkazního řízení podřaditelných pod tento důvod dovolání se nejblíže naznačoval extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů. Avšak výhrady obviněného podle jeho přesvědčení nabývaly povahu běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení soudy nižších stupňů ve smyslu požadavků vyplývajících z §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Současně vznesené námitky představovaly opakování obhajoby známé z předcházejících fází trestního řízení, na kterou měly soudy nižších stupňů příležitost reagovat. Podle jeho přesvědčení pak předpokládaný extrémní rozpor nebyl v posuzované věci zjištěn a nelze jej shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, jestliže mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost. Akcentoval, že konflikt mezi obviněným a poškozeným zůstal ve své celistvosti do určité míry uzavřen před pozorováním zvnějšku. Okresní soud si toho byl vědom a postupoval obezřetně při hodnocení výpovědi poškozeného a vyvozování skutkových závěrů z ní pramenících. Nepřisvědčil pak obviněnému, že by soud bez dalšího neuvěřil výpovědím avizovaných svědků, neboť tito ani nevypovídali v tom smyslu, že se obviněný vytýkaného jednání nedopustil vůči poškozenému, nýbrž zmiňovali, že toto přímo nezpozorovali. K přítomnosti nože na zahrádce konstatoval představitelnou škálu více verzí, nicméně žádná z nich není podložena spolehlivými důkazy. Nakonec uvedl, že sama skutečnost, že soud v situaci, kdy žádné pochybnosti nemá, přijme řešení, které obviněný nesdílí, nezakládá porušení zásady in dubio pro reo .
12. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
IV.
Důvodnost dovolání
14. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
15. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , ten je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Je tedy především určen k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž je předmětem trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.
16. Nejprve Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že podstatou části námitek byl deklarovaný zjevný (extrémní) rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy na základě nesprávného hodnocení důkazů, přičemž takovou argumentaci je možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitkou stran jednání v nutné obraně jakožto jedné z okolností vylučující protiprávnost dovolatel sice formálně brojil proti užité právní kvalifikaci, nicméně vystavěl ji na odlišném skutkovém podkladě, než na tom, který byl zjištěn soudy obou stupňů. Lze ji proto podřadit rovněž pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud pak uplatněnou dovolací argumentaci, jak bude rozebráno dále, shledal zjevně neopodstatněnou.
17. Nutno tedy obecně konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Tato zjištění se opírají zejména o svědeckou výpověď poškozeného R. P., což opakovaně napadal obviněný v podaném dovolání, neboť měl za to, že daná výpověď je nevěrohodná. Namítal-li však obviněný, že skutkové závěry soudů jsou založeny výhradně na základě jediného důkazu, a to výpovědi samotného poškozeného, Nejvyšší soud uvádí následující. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu za porušení zásady in dubio pro reo není považována situace, kdy je věrohodnost klíčové usvědčující výpovědi (poškozené osoby) v napadeném rozhodnutí podrobně odůvodněna a zároveň je přesvědčivě vysvětleno, proč trestní soud neuvěřil opačnému stanovisku prezentovanému obhajobou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2433/14). V aktuálně řešené věci soudy těmto požadavkům dostály. V tomto ohledu bylo zdůrazněno, že výpověď poškozeného se shodovala s výpovědí samotného obviněného v té části, že projížděl okolo, viděl poškozeného sedět na zahrádce restaurace, a proto zastavil a šel za ním, řekl mu „co tady děláš ty zmrde“ a vytáhl na něj svou zbraň (lišila se však v důvodu jejího vytažení). Poškozený pak vypovídal o průběhu incidentu podrobně a konzistentně, zmiňoval i věci, které mu moc nesvědčí. Dále lze uvést, že ani namítaná textová konverzace mezi poškozeným a dovolatelem nemůže svědčit o nevěrohodnosti poškozeného. Poškozený v ní toliko opakovaně požaduje půjčení peněz, přičemž umístění či neumístění kamery v autě otce poškozeného je pro nyní posuzovanou věc zcela nerozhodné. Naopak výpověď obviněného byla vyhodnocena jako nevěrohodná a ryze účelová.
18. Jestliže obviněný vyzdvihl výpovědi dalších svědků, kteří měli vypovídat v jeho prospěch, nutno konstatovat, že všichni přítomní popřeli, že by byli svědky nějakého konfliktu a že by někdo (v rozporu i s výpovědí obviněného) na někoho mířil zbraní. Právě z tohoto důvodu byly jejich výpovědi shledány nevěrohodnými. Konkrétně svědek F. V. v rozporu s výpovědí dovolatele popřel i to, že by obviněný poškozeného vulgárně oslovil, ačkoli seděl u stejného stolu s poškozeným. Současně byla vyvrácena jeho výpověď, neboť tvrdil, že viděl zbraň až po konfliktu (za opaskem), avšak podle verze obviněného měl jít po konfliktu do chodbičky vybít zbraň a pak zůstat v restauraci, nicméně z kamerového záznamu je zřejmé, že se obviněný během tří minut vrátil k auta, kam uschoval svou zbraň a pak šel opět do restaurace. Co se týče výpovědi svědka A. B., k této nebylo přihlédnuto z důvodu, že o samotném incidentu nic nevěděl a jeho výpověď byla ovlivněna jeho postojem vůči oběma účastníkům. Konečně svědek V. Š. vypověděl, že v restauraci byl, ale žádný konflikt si nepamatuje.
19. S ohledem na provedené důkazy a v návaznosti na výtky obviněného je pak možné učinit skutkový závěr, že obviněný nejednal v reakci na předchozí chování poškozeného, jež mělo spočívat ve vytažení nože a ohrožování obviněného. Nalézací soud se zabýval verzí obviněného, které neuvěřil z důvodů, jež náležitě vysvětlil. Bylo totiž prokázáno, že agresorem, který si chtěl vyřešit vrácení peněz, byl obviněný. Po verbálním vulgárním vyjádření a poté, co se poškozený zvedl, vytáhl zbraň, natáhl ji a mířil s ní na poškozeného. Odkazuje-li dovolatel na zásadní výpověď svědka P. L., tento nebyl jako obsluha restaurace přímo konfliktu přítomen, avšak u stolu, u kterého poškozený seděl, našel asi po 4 hodinách nůž. Nicméně daný nůž policii vydal až zhruba po třech týdnech, přičemž se nepodařilo zjistit, komu nůž patří a zda byl použit. Důležitým faktem zůstává, že poškozený popřel, že by obviněného ohrožoval nožem a explicitně uvedl, že nalezený nůž nebyl jeho, a nadto ani slyšení svědci žádný nůž při incidentu neviděli.
20. Konečně za zcela irelevantní ve vztahu k nebezpečnému vyhrožování a mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu jsou poznámky obviněného ohledně nesprávně vyložené skutečnosti, že měl tušit, že již neobdrží finanční prostředky zapůjčené poškozenému.
21. V provedených důkazech nelze shledat jakékoliv rozpory se zjištěným skutkovým stavem. Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatel dopustil shora popsaného jednání. Současně bylo zdůvodněno, proč soudy neuvěřily verzi prezentované obviněným, která byla provedenými důkazy jednoznačně vyvrácena. Námitky obviněného tak byly bezpředmětné, neboť existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
22. Pokud tedy obviněný namítal, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (což by bylo namístě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod.), nebylo možné mu přisvědčit. Tato zjištění, učiněná zejména soudem prvního stupně, totiž z provedených důkazů vyplývají. Veškeré své závěry potom soudy obou stupňů rozebraly a odůvodnily (viz zejména odstavec 14. až 15. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odstavce 6. až 7. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění obou rozhodnutí odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Neshledal-li Nejvyšší soud v posuzované věci zjevný rozpor, nemohla být ani porušena procesní zásada in dubio pro reo . Zásada in dubio pro reo , která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o průběhu skutkového děje nevznikly.
V.Závěr
23. Ze shora uvedených skutečností je tak namístě především konstatovat, že námitky obviněného neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Vznesená dovolací argumentace však byla podřaditelná pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud ji shledal zjevně neopodstatněnou.
24. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, proto Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného M. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 10. 2023
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.
předseda senátu