ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.959.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 959/2023-596
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 11. 2023 o dovolání obviněného Martina Lorenze , nar. 21. 5. 1968 v Bílovci, trvale bytem A. Dvořáka 707, Studénka, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2023, sp. zn. 7 To 352/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 3 T 126/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Martina Lorenze odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 4. 10. 2022, č. j. 3 T 126/2021-443, byl obviněný Martin Lorenz uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému dále s přihlédnutím k §48 odst. 4 tr. zákoníku uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil zaplatil poškozené společnosti škodu, kterou jí přečinem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozené společnosti na náhradu škody.
2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že ačkoliv si byl jakožto jeden ze dvou jednatelů a jeden ze dvou rovnodílných společníků společnosti Mlýn Jaroslavice, s. r. o., vědom skutečnosti, že jedná neoprávněně, neboť předmětnou majetkovou dispozici, ačkoliv byla opakovaně projednávána, valná hromada společnosti Mlýn Jaroslavice, s. r. o., neschválila, kdy zároveň jednal bez souhlasu a vědomí druhého jednatele společnosti, Jaromíra Mačudy, ačkoliv se jednalo o majetkovou dispozici přesahující rámec běžného obchodního vedení společnosti a ve svém souhrnu přesahující společenskou smlouvou stanovený limit ve výši 300 000 Kč pro samostatné právní jednání jednoho jednatele společnosti, tedy vědomě v rozporu s čl. VII. odstavcem 2 společenské smlouvy společnosti Mlýn Jaroslavice, s. r. o., a dále v rozporu s §195 odst. 2 a §55 a §56 zákona č. 90/2012, o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obchodních korporacích“), zadal neoprávněně 2 příkazy k převodu finančních částek z účtu č. XY ve vlastnictví společnosti Mlýn Jaroslavice, s. r. o., k němuž měl jakožto jednatel společnosti dispoziční právo, přičemž na základě jím zadaných příkazů k úhradě došlo dne 2. 3. 2020 k převodu částky 279 510 Kč a dne 3. 3. 2020 k převodu částky 279 510 Kč z účtu společnosti Mlýn Jaroslavice, s. r. o., na účet č. XY, jehož je jediným majitelem a disponentem, kdy takto v souhrnu odčerpal z majetku společnosti Mlýn Jaroslavice, s. r. o., částku ve výši 559 020 Kč, přičemž k uvedené majetkové dispozici doložil faktury vystavené podnikatelským subjektem Lorenz Martin, A. Dvořáka 707, 742 13 Studénka 3, IČ: 75062992, jakožto dodavatelem odběrateli Mlýn Jaroslavice, s. r. o., a to konkrétně fakturu č. 200100001 vystavenou dne 2. 3. 2020 znějící na částku 279 510 Kč včetně DPH, splatnou dne 16. 3. 2020, jejímž předmětem mělo být vyúčtování vrácení bezdůvodného obohacení z titulu užívání technologické části výrobny FVE ve vlastnictví dodavatele, a to za období od 1. 12. 2016 do 31. 10. 2017 a fakturu č. 200100002 vystavenou dne 2. 3. 2020 na částku 279 510 Kč včetně DPH, splatnou dne 16. 3. 2020, jejímž předmětem mělo být vrácení bezdůvodného obohacení z titulu užívání technologické části výrobny FVE ve vlastnictví dodavatele, a to za období od 1. 11. 2017 do 30. 9. 2018, ačkoliv si byl vědom, že jím provedená fakturace je neoprávněná, neboť společnost Mlýn Jaroslavice, s. r. o., užívala technologickou část výrobny elektřiny o výkonu 0,028 MW umístěné v nemovitosti – průmyslovém objektu bez čísla popisného nebo evidenčního, nacházejícího se na parcele č. XY v obci Jaroslavice, k. ú. Jaroslavice na základě Dohody o užívání technologické části výrobny elektřiny ze dne 4. 11. 2014 uzavřené mezi Martinem Lorenzem jako vlastníkem a poskytovatelem technologie a společností Mlýn Jaroslavice, s. r. o., jako uživatelem technologie a žadatelem o licenci pro provozování výrobny elektřiny, aniž by byla v předmětné dohodě sjednána úplata, což nevyplývalo ani z žádných navrhujících jednání, kdy mezi obviněným a Jaromírem Mačudou jakožto společníky společnosti Mlýn Jaroslavice, s. r. o., sice v době neoprávněného převodu finančních prostředků z účtu společnosti na soukromý účet obviněného probíhala jednání o způsobu a výši majetkoprávního vypořádání v souvislosti s užíváním technologické části výrobny elektřiny společností Mlýn Jaroslavice, s. r. o., avšak tato jednání nevedla k žádnému konkrétnímu a závaznému výsledku i z důvodu dlouhodobých sporů mezi zúčastněnými stranami, přičemž uvedeným jednáním způsobil poškozené společnosti Mlýn Jaroslavice, s. r. o., škodu ve výši 559 020 Kč.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2023, č. j. 7 To 352/2022-511, byl podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. k odvolání obviněného podaného proti všem výrokům napadeného rozsudku zrušen napadený rozsudek toliko v celém výroku o trestu, včetně výroku o povinnosti uložené obviněnému podle §82 odst. 2 tr. zákoníku, a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že byl obviněný Martin Lorenz odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení. Podle jeho přesvědčení existoval extrémní nesoulad skutkových zjištění s učiněnými právními závěry. Namítal, že jeho jednání coby jednatele společnosti s ručením omezeným bylo v souladu se zněním zákona a společenskou smlouvou, a daný skutek neměl být posuzován z hlediska trestní odpovědnosti, toliko mohl být předmětem řízení civilního. Soudy obou stupňů učinily nesprávná a neúplná skutková zjištění, přičemž následně věc nesprávně posoudily po stránce právní, a závěr o spáchání trestného činu zpronevěry je neakceptovatelný, neboť se nejednalo o trestný čin.
5. Soudy se nezabývaly oprávněností jednání jednatele, jenž po předchozí analýze stavu společnosti rozhodl o provedení úhrad každé jedné faktury z titulu bezdůvodného obohacení. Nesprávně pak vyhodnotily ve spise založené důkazy, neboť obviněný objasnil motivaci svého jednání jako jednatele, který chtěl v situaci, kdy společnosti hrozil zánik licence a konec podnikání, vyplacením bezdůvodného obohacení vypořádat dluhy společnosti a zajistit její další existenci. Jeho úmyslem pak nikdy nebyl zájem na způsobení jakékoli škody společnosti, neboť jednal jako oprávněný jednatel a řádný hospodář. Konkrétně pak předestřel, že dohodu ze dne 4. 11. 2014 učinil vlastník technologie se společností prostřednictvím jednatele Jaromíra Mačudy právě k tomu, aby společnost fotovoltaickou elektrárnu provozovala. Bylo dohodnuto, že tuto technologii její vlastník za její cenu převede do majetku jimi založené společnosti, která pak bude nadále splácet z výnosu své činnosti daný úvěr. Nicméně k převodu technologie do společnosti nedošlo, a společnost ode dne 5. 12. 2014 tuto užívá a výnosy si ponechává, přičemž úvěr jako investor dané elektrárny nadále splácí ze svého její vlastník.
6. Obviněný spatřoval pochybení soudů také v tom, že dovodily sjednání bezúplatného užívání technologie s ohledem na skutečnost, že v dohodě o poskytnutí technologické části vlastníkem k užívání třetí osobě úplata sjednána nebyla. Poukázal na skutečnost, že tiskopis Energetického regulačního úřadu ani s tímto soukromoprávním ujednáním nepočítá. Odůvodnění soudu označil za ryze formální a neakceptovatelné. Nemá-li předmětná dohoda žádné ujednání o úplatě, není vyloučeno, aby bylo ujednáno později, na druhou stranu to nemůže zakládat domněnku, že je dohoda bezúplatná. Akcentoval, že bylo prokázáno, a to z výpovědi svědka Jaromíra Mačudy, z protokolu o jednání Okresního soudu ve Frýdku-Místku v opatrovnické věci dovolatele, z protokolu o hlavním líčením před soudem prvního stupně a dalších, že dohoda mezi dovolatelem a Jaromírem Mačudou jako společníkem o tom, že technologie bude za úplatu do společnosti dovolatelem převedena, opakovaně učiněna byla. Pakliže k převodu technologie do společnosti nedošlo, avšak tato ji nadále užívá bez adekvátní úplaty, jedná se o skutečnost rozhodnou z hlediska vzniku bezdůvodného obohacení. Předmětná dohoda ze dne 4. 11. 2014 byla nesprávně hodnocena podle soukromého práva, ač se ve skutečnosti jednalo o vztah podle veřejného práva a příslušných právních norem energetického zákona jako jednu z podmínek podle tohoto zákona, jejíž účelem bylo toliko splnění zákonem vyžadovaných podmínek k získání licence na výrobu elektrické energie ve správním řízení. Hodnocení ze strany soudů o bezúplatnosti považoval rovněž za v rozporu s počínáním podnikatele, když jedním ze znaků živnosti je její provozování za účelem dosažení zisku. Již v odvolání pak namítal, že soud prvního stupně oproti znění skutkové věty v podané obžalobě změnil text ve výrokové části skutkové věty doplněním slov „což nevyplývalo ani z žádných navrhujících jednání“, přičemž tato skutečnost nebyla odůvodněna.
7. Odmítl pak výhradu soudů, že dohoda mezi společníky obviněným a Jaromírem Mačudou se netýká společnosti, jako zcela formální tvrzení, jelikož oba spolu budovu mlýna koupili za účelem zprovoznění fotovoltaické a malé vodní elektrárny. Obě technologie dovolatel zakoupil ze svého a dosud ze svého splácí, když žádná ze společností na úhradu úvěru ničeho nepřispívá. Odmítá-li od roku 2018 společník a jednatel Jaromír Mačuda jednat na valné hromadě o schválení roční účetní závěrky, rozdělení zisku apod., jakož i s novým spoluvlastníkem mlýna sjednat jím navrženou dohodu o vydání bezdůvodného obohacení za užívání části nemovitosti a uzavřít nájemní smlouvu do budoucna, jedná se o dlouhodobé obstrukce. Tato skutečnost byla konstatována, ale nepromítnuta do závěrů soudů, byť odvolací soud z tohoto důvodu snížil trest odnětí svobody, ale současně svým výrokem o zrušení omezení podle §82 odst. 2, resp. 3 tr. zákoníku určil dovolateli lhůtu tří dnů k zaplacení údajné škody, namísto původního omezení, aby tak učinil ve zkušební době.
8. K závěru soudů stran účelovosti jeho jednání, jež obcházelo omezení samostatné majetkové dispozice jednatele do výše 300 000 Kč, konstatoval, že jako jednatel a příjemce vystavených faktur účetní s ohledem na fakturovaná období a daňové aspekty již nezkoumal výši uvedených účtovaných částek na každé jedné faktuře, neboť to v dané chvíli nebylo rozhodující pro rozhodnutí o jejich úhradách. Soudy dle jeho názoru bez jakéhokoli právního základu učinily závěr o sčítání dvou majetkových dispozic ze dvou dnů a výslednou částku pojaly jako závěr o výši škody. Přitom žádné omezení ani zákon o obchodních korporacích ani společenská smlouva neuvádí, neexistuje žádná soudní judikatura, která se případným překročením limitu částek k majetkové dispozici jednatelů podrobně zabývala a toto vyloučila. K tomu, aby jako jednatel mohl rozhodnout o úhradě každé jedné doručené faktury nebylo třeba souhlasu valné hromady ani druhého jednatele, přičemž soud dovozuje podmínky, které společenská smlouva ani zákon pro jednání jednatele nestanoví. Vyslovil domněnku, že podle soudy uvedené teorie sčítání by snad škodou byla až uskutečněná druhá dispozice ve výši 279 510 Kč, neboť první dispozice žádný limit nepřekročila.
9. Učinil pak další výhrady vůči výši škody, která má být i kvalifikačním momentem pro trestní sazbu. Užívá-li společnost bezplatně cizí technologii a generuje svůj zisk, tak se podle názoru obviněného obohacuje, a tedy v případě úhrady části tohoto bezdůvodného obohacení u ní nemůže dojít ke vzniku škody. Soudy se vůbec nezabývaly případnou výší škody, když ve spisu založený znalecký posudek zcela ignorovaly, byť k němu měl dovolatel řadu výhrad. Podle jeho názoru je však jím uhrazená částka na účet vlastníka výrobny v obou případech o 150 491 Kč nižší než výše částek stanovená za stejné období soudním znalcem. Byl proto přesvědčen, že on jako jednatel nezpůsobil žádnou škodu. Pro úplnost dodal, že závěrem znalec v posudku určil částku 7 000 Kč za měsíc, avšak bez řádného odůvodnění, což bylo opakovaně obviněným namítáno.
10. Podle názoru dovolatele nedošlo ani k porušení §195 odst. 2 zákona o obchodních korporacích, obdobně mu nelze za jeho činnost přičítat porušení §55 téhož zákona. Jestliže jako jednatel se společností žádnou smlouvu neuzavíral, pak ani nebyl povinen kohokoli informovat, i když tuto informaci měla k projednání valná hromada opakovaně od roku 2019. Za zcela mylné označil i porušení §56 zákona o obchodních korporacích z jeho strany, když tento jako člen voleného orgánu neměl žádné dluhy, které by společnost byla nucena zajišťovat či utvrzovat. Uvedená právní kvalifikace či jen odkaz na právní předpis bez jakéhokoli dalšího smysluplného odůvodnění je zřejmá vada řízení aplikace nesprávného právního předpisu.
11. Závěrem namítal, že postupem soudů obou stupňů bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a jeho základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně nesouhlasil s uloženým trestem, neboť uvedený skutek není trestným činem, ani s uloženou povinností k náhradě škody. Navrhl proto, aby dovolací soud napadený rozsudek po provedeném přezkumu extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními v celém rozsahu zrušil a dovolatele obžaloby zprostil a aby zrušil uloženou povinnost dovolatele k náhradě škody.
12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (byť nesprávně označený) lze podřadit skupinu námitek spočívajících v tom, že soudy obou stupňů nesprávně právně hodnotily úhradu fakturovaných částek bez ohledu na údajné plnění z titulu bezdůvodného obohacení poškozené společnosti tím, že bezplatně využívala technologickou část elektrárny dodanou obviněným, a dále argument, že obviněný nepostupoval v rozporu se společenskou smlouvou a zákonem o obchodních korporacích. Námitkám však po věcné stránce nepřisvědčil, přičemž opakovaně předkládaná obhajoba obviněného již byla podle jeho názoru soudy obou stupňů vypořádána. Okresní soud přiléhavě vysvětlil, proč se v daném případě nemohlo jednat o plnění na úhradu bezdůvodného obohacení, neboť se plnilo na základě platného právního titulu (nikoli bez právního titulu), jímž byla dohoda o užívání technologické části výrobny elektřiny ze dne 4. 11. 2014. Podle státního zástupce i kdyby byla tato dohoda primárně administrativním titulem pro udělení licence ze strany Energetického regulačního úřadu, obviněný měl uzavřít dohodu o úplatě s poškozenou společností zvlášť. Připomenul, že dovolatel byl v dané době 50% společníkem v poškozené společnosti, tedy bezplatné užívání technologie fotovoltaické elektrárny ve společnosti bylo potenciálně způsobilé se odrazit v majetkové sféře obviněného v případných výplatách na zisku.
13. Ve skutkové větě rozsudku je pak správně uvedeno, že obviněný postupoval v rozporu se společenskou smlouvou společnosti Mlýn Jaroslavice, s. r. o., a dále v rozporu s §195 odst. 2, §55 a §56 zákona o obchodních korporacích. Za této situace nebyl obviněný oprávněn uhradit faktury v souhrnné výši 559 020 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, ani kdyby reálně vzniklo, neboť se jednalo o částku převyšující limit 300 000 Kč pro samostatné právní jednání jednoho jednatele podle společenské smlouvy. Rovněž postupoval v rozporu s §55 zákona o obchodních korporacích, neboť v případě záměru uzavření smlouvy mezi ním a společností měl bez zbytečného odkladu informovat nejvyšší orgán společnosti, jímž byla valná hromada. Stejně měl obviněný podle §56 odst. 1 téhož zákona postupovat, pokud obchodní korporace měla utvrdit, resp. uznat jeho dluh. Valná hromada přitom měla možnost uzavření takové dohody (resp. uznání dluhu) v souladu s §56 odst. 2 zákona o obchodních korporacích zakázat. Akcentoval proto, že k výplatě bezdůvodného obohacení nemohlo dojít bez souhlasu druhé strany (domněle obohacené společnosti Mlýn Jaroslavice, s. r. o.) nebo bez odpovídajícího soudního rozhodnutí. V tomto smyslu tedy akceptování vyčíslení bezdůvodného obohacení bylo uzavřením smlouvy, resp. uznáním dluhu.
14. Zcela se pak ztotožnil s argumenty nalézacího soudu stran účelového rozdělení souhrnné částky do dvou samostatných faktur, kdy se jednalo o dvě opakující se platby za dvě kontinuálně navazující období, která samostatně neodpovídala ani jednomu kalendářnímu roku. V tomto smyslu uvedl, že nelze dost dobře ani rozumět argumentaci obviněného, že se tak mělo stát z důvodu vystavení faktur účetní s ohledem na daňové aspekty. Soudy podle jeho názoru proto nijak nepochybily v právním posouzení skutku, ani v jiném hmotněprávním posouzení.
15. Dále konstatoval, že v části dovolání se citované námitky prolínají s námitkami skutkové povahy, zejména tehdy, pokud bylo uváděno, že úplata za využívání technologické části elektrárny měla vyplynout z provedeného dokazování. Státní zástupce pak měl za to, že uplatněné námitky obviněným nejsou obsahově takového charakteru, aby mohly naplnit důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný nijak blíže nekonkretizuje, z jakých důkazů měl vyplynout vznik úplaty za využívání technologické části elektrárny. V daném případě tak není z ničeho zřejmé, že by nalézací soud dospěl ke skutkovým zjištěním, která by byla v jakémkoli, natož zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jakož není ani tvrzeno, že by skutková zjištění spočívala na procesně nepoužitelných důkazech nebo k nim nebyly provedeny navrhované důkazy.
16. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
IV.
Důvodnost dovolání
18. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že obviněný nejednoznačně uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť namítal, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení. Lze tedy předpokládat, že nereflektoval posun v dikci zákona provedený novelou č. 220/2021 Sb. S účinností od 1. 1. 2022 byl totiž pod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zařazen nový dovolací důvod, který je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Vymezení tohoto důvodu v zásadě úzce navazuje na Ústavním soudem vymezená pochybení stran vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces, která ovšem nyní nejsou součástí extenzivního výkladu některého z dovolacích důvodů, ale přímým obsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022.
19. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze pak dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Je tedy především určen k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž je předmětem trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.
20. S ohledem na obsah vznesených námitek dovolatelem je předně nutno poznamenat, že v podaném mimořádném opravném prostředku se prolínají námitky skutkové i právní povahy. Byť obviněný formálně brojil proti užité právní kvalifikaci, částečně svou argumentaci vystavěl na odlišném skutkovém podkladě než na tom, který byl zjištěn soudy obou stupňů, neboť deklaroval oprávněnost jeho nároku z titulu bezdůvodného obohacení poškozené společnosti s ohledem na skutečnost, že byla sjednána úplata za převod technologie (případně užívání v rámci úplatného nájmu). Takto formulovanou námitku lze proto i s ohledem na současně výslovně namítaný extrémní rozpor mezi (rozhodnými) skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestných činů s obsahem provedených důkazů podřadit pod neuplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Současně lze připustit, že obviněný právně relevantně v souladu s §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatnil i námitky vůči nesprávnému hmotněprávnímu posouzení daného skutku, zejména brojil-li proti závěru soudů o protiprávnosti jeho počínání, které mělo být v souladu se společenskou smlouvou i zákonem o obchodních korporacích, a závěru o sčítání dvou majetkových dispozic. Nejvyšší soud pak uplatněnou argumentaci, jak bude rozebráno dále, shledal zjevně neopodstatněnou.
21. Profilující námitka dovolatele spočívala v oprávněnosti jeho nároku na vyfakturované a proplacené finanční částky, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Opakovaně argumentoval tím, že technologie neměly být společností Mlýn Jaroslavice, s. r. o., užívány bezplatně, nýbrž měl proběhnout úplatný převod technologie FVE do společnosti. Tudíž lze podle jeho přesvědčení dospět k závěru, že společnost technologii užívala bez právního důvodu. Současně v tomto ohledu akcentoval dlouhodobé obstrukce ze strany druhého společníka a jednatele předmětné společnosti Jaromíra Mačudy.
22. Nejvyšší soud považuje nejprve za nutné uvést, že bylo prokázáno, že platby v celkové výši 559 020 Kč byly obviněným poukázány (což ostatně ani nerozporoval) na účet, jehož byl jediným oprávněným disponentem, přičemž tak bylo učiněno bez legitimního důvodu na straně dovolatele. Jinak řečeno, s ohledem na provedené dokazování nalézací soud logicky zdůvodnil, že obviněný poukázal prostředky poškozené společnosti ve svůj prospěch na základě titulu, jenž nebyl druhým jednatelem odsouhlasen (resp. jenž druhý jednatel neuznal), přičemž za takové situace bylo vystavení faktur a jejich proplacení projevem svévole obviněného (viz odstavec 29. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
23. Se zřetelem k provedeným důkazům a v návaznosti na výtky obviněného je pak možné učinit skutkový závěr, že užívání technologie ze strany společnosti Mlýn Jaroslavice, s. r. o., nebylo sjednáno jako úplatné. Z výpovědí obviněného i svědka Jaromíra Mačudy vyplynulo, že se nepočítalo s platbami za užívání vyplácené obviněnému jako majiteli technologie poškozenou společností, nýbrž se počítalo s tím, že se obviněný stane společníkem společnosti MVE Jaroslavice, s. r. o., k čemuž však (bezesporu v souvislosti s probíhajícím rozvodem obviněného) nedošlo. Z výpovědí i listinných důkazů (zejména vzájemné elektronické komunikace obou společníků) je rovněž zřejmé, že k žádné následující dohodě o tom, že dohoda o užívání nebude dále bezplatná, nedošlo, ač se tak stalo zejména s ohledem na fakt, že chod společnosti byl po mnoho let zablokován a paralyzován (přičemž obstrukce ze strany svědka Jaromíra Mačudy byly především odvolacím soudem citlivě posuzovány). Nelze pak ani nalézacímu soudu vytýkat, že upřesnil skutkovou větu rozsudku doplněním slov „což nevyplývalo ani z žádných navrhujících jednání“, neboť tato skutečnost vzešla z provedeného dokazování, byla řádně odůvodněna, a především se stále jednalo o týž skutek.
24. Lze pak souhlasit se závěrem, že k vyplacení prostředků z majetku poškozené společnosti ve prospěch obviněného došlo bez právního důvodu a o bezdůvodné obohacení se tak jednat nemohlo, neboť se plnilo na základě platného právního titulu. Společnost Mlýn Jaroslavice, s. r. o., užívala technologickou část výrobny elektřiny na základě Dohody o užívání technologické části výrobny elektřiny ze dne 4. 11. 2014 uzavřené mezi obviněným jako vlastníkem a poskytovatelem technologie a společností Mlýn Jaroslavice, s. r. o., jako uživatelem technologie a žadatelem o licenci pro provozování výrobny elektřiny. Jestliže se dovolatel obsáhle vyjadřuje k významu a nesprávnému hodnocení předmětné dohody, lze uvést, že i kdyby daná dohoda byla primárně administrativním titulem pro udělení licence ze strany Energetického regulačního úřadu, nebyla s poškozenou společností ani zvlášť uzavřena dohoda o úplatě. Absenci takové dohody o úplatě pak nebylo možné nahradit k tíži poškozené společnosti jednostranným vyčíslením bezdůvodného obohacení, jak učinil obviněný.
25. Obviněný dále soudům vytkl, že jednal v souladu se společenskou smlouvou i vytýkanými ustanoveními zákona o obchodních korporacích, neboť byl oprávněn jako jednatel rozhodnout o úhradě každé jedné doručené faktury bez souhlasu valné hromady či druhého jednatele, přičemž soudy učinily nepřípustný závěr o sčítání účtovaných částek.
26. Lze přisvědčit dovolateli, že podle společenské smlouvy mohl každý z jednatelů disponovat prostředky do 300 000 Kč. Nicméně v souladu s názorem soudů obou stupňů i Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se jednalo o účelové rozdělení souhrnné částky do dvou samostatných faktur za účelem navození dojmu o zdánlivém neporušení předmětných ustanovení společenské smlouvy. Lze tedy zopakovat i konkrétně vymezené důvody, které soudy k takovému závěru vedly, a to že obviněný fakturoval pouze za dvě jím vymezená období, která neodpovídala počtem měsíců ani kalendářnímu roku, přičemž se jednalo o kontinuálně navazující období a opakující se platby ze stejného tvrzeného důvodu, aniž by existoval důvod k jejich rozdělení daným způsobem. Úhrada byla nadto fakturována až od prosince 2016, ačkoli dohoda o užívání již v té době dva roky platila bez jakýchkoliv plateb. Je tedy zřejmé, že obviněný účelově obešel stanovenou výši 300 000 Kč dvěma platbami provedenými ve dvou po sobě jdoucích dnech, a to fakturací jen nepatrně nižších částek. Činil tak bezesporu proto, aby jednotlivé fakturované částky nepřesáhly limit stanovený společenskou smlouvu a mohl tak dispozici z účtu provést.
27. Jestliže se obviněný neztotožnil ani s určením výše škody, je nejprve vhodné připomenout, že škodou způsobenou trestným činem zpronevěry se rozumí celá skutečná hodnota zpronevěřené věci v době, kdy si ji pachatel přisvojil. Touto optikou je nutno nahlížet na výši škody v nyní posuzované věci (objektivně prokázanou listinnými důkazy, zejména výpisy z bank), která je rovna součtu neoprávněně odčerpaných peněžních prostředků ve výši 559 020 Kč. Nelze tudíž přistoupit na námitku obviněného, že škodou by měla být toliko druhá dispozice ve výši 279 510 Kč, neboť i první uskutečněná dispozice představovala přisvojení si svěřených finančních prostředků. Za této situace jsou i závěry ve spise založeného a obviněným poukazovaného znaleckého posudku (jenž měl stanovit obvyklou cenu fakturovaného plnění vyšší, než bylo poškozené společnosti reálně fakturováno) zcela irelevantní, když tento nebyl ani proveden k důkazu (srov. odstavec 35. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
28. Konečně dovolatel namítal, že neporušil ani §195 odst. 2, §55 a §56 zákona o obchodních korporacích. Podle §195 odst. 2 věty první zákona o obchodních korporacích se přitom jednatel řídí zásadami a pokyny schválenými valnou hromadou, pokud jsou v souladu s právními předpisy a společenskou smlouvu. Ustanovení §55 a §56 zákona o obchodních korporacích pak dopadají na pravidla o střetu zájmů při uzavírání smlouvy mezi členem voleného orgánu obchodní korporace a danou obchodní korporací, respektive v případě zajištění nebo utvrzení dluhů těchto osob (přičemž tato pravidla byla i vtělena do společenské smlouvy). Nalézací soud nepochybil, konstatoval-li, že obviněný porušil, resp. obešel pravidla o střetu zájmů mezi jednatelem a obchodní korporací, jelikož o zamýšleném počínání neinformoval (bez zbytečného odkladu) valnou hromadu dané společnosti, jakož ani druhého jednatele.
29. Soudy tedy správně posoudily jednání obviněného jako přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, když obviněný v rozporu se společenskou smlouvou a zákonem o obchodních korporacích a zároveň bez jiného legálního důvodu převedl ve svůj prospěch finanční částku ve výši 559 020 Kč náležející poškozené společnosti. Naložil tedy s cizí věcí, která mu byla svěřena, v rozporu s účelem, ke kterému mu tato věc byla dána do dispozice, a takovým činem způsobil na cizím majetku větší škodu.
30. Lze dodat, že obviněný v závěru svého dovolání nesouhlasil s uloženým trestem, neboť tvrdil, že uvedený skutek není trestným činem. Současně (bez bližší argumentace) nesouhlasil ani s uloženou povinností k náhradě škody. Takto formulované námitky však nejsou podřaditelné pod uplatněný ani žádný jiný důvod dovolání. Zásah dovolacího důvodu by přicházel v úvahu toliko v případě naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jestliže by byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo by mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, nebo v případě uložení excesivně přísného trestu, který by odporoval ústavní zásadě proporcionality trestní represe, což však obviněný nenamítal ani k tomu v daném případě nedošlo. K nespecifikované námitce stran nesprávnosti výroku o náhradě škody pak lze akcentovat, že dovolací soud není povinen (ale ani oprávněn) dotvářet argumentaci dovolatele a předmětnou obecně vznesenou námitkou se tudíž nezabýval.
31. Nad rámec lze poznamenat, že činil-li obviněný výhradu k postupu odvolacího soudu, který mu snížil trest odnětí svobody, nicméně současně zrušením omezení podle §82 odst. 2 tr. zákoníku (resp. správně od 1. 1. 2022 odst. 3 s ohledem na novelu č. 220/2021 Sb.) určil dovolateli lhůtu tří dnů k zaplacení specifikované škody namísto původního omezení, aby tak učinil ve zkušební době, je nutné upozornit na následující skutečnosti. Předně není zřejmé, jaký cíl obviněný takto formulovanou námitkou sledoval. Proto lze jen upozornit na skutečnost, že odvolací soud výslovně v rámci svých úvah o uložení trestu (zejména za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody) akcentoval, že povinnost podle §82 odst. 3 tr. zákoníku obviněnému již znovu neukládal, a to s ohledem na okolnosti případu, zejména na dlouhodobé obstrukce ze strany druhého jednatele, Jaromíra Mačudy. Stran výroku o náhradě škody, který učinil již soud nalézací, však zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
V.Závěr
32. Ze shora uvedených skutečností je tak namístě především konstatovat, že naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) či h) tr. ř. nebylo možné na základě předložené argumentace dovodit.
33. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, proto Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného Martina Lorenze podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 11. 2023
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.
předseda senátu