ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.984.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 984/2023-1768
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2023 o dovolání obviněného J. V. podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. 7 To 49/2022, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 8/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2022, č. j. 42 T 8/2021-1323, byl obviněný J. V. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněných D. K. a J. S. a současně byli obvinění J. S. a R. R. zproštěni obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. pro skutky blíže specifikované v rozsudku.
2. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 1. 2023, č. j. 7 To 49/2022-1624, částečně zrušil podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněných D. K., J. V. a J. S. a odvolání státního zástupce podaného v neprospěch těchto obviněných proti výroku o vině a trestu, resp. proti výroku o zproštění obžaloby, napadený rozsudek, a to v odsuzujícím výroku o vině a trestu obviněných D. K., J. V. a J. S., a ve zprošťujícím výroku týkajícím se obviněného J. S. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný J. V. byl uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněných D. K. a J. S. Odvolání státního zástupce ohledně obviněného R. R. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
3. Uvedeného zločinu se obviněný J. V. podle zjištění soudů dopustil v podstatě tím, že poté, co se poškozený J. Š. dne 14. 1. 2021 kolem 15:30 hod. dostavil na předem sjednanou schůzku v sídle společnosti Z., s. r. o., na adrese XY, Praha 9, na které mělo být řešeno předání stavebního materiálu a vyúčtování zrušené zakázky pro firmu Fix & Flip, s. r. o., a poté, co byl instruován, kam má materiál vyložit, když obviněný J. V. čekal v blízkosti takto určeného místa a ukázal mu, že má materiál uložit do zadní malé místnosti, a když jej poškozený J. Š. uložil, byl ze strany J. V. udeřen patrně pěstí do oblasti obličeje, načež se mu J. V. představil jako "dobře placená ochranka" a ptal se ho, kde jsou peníze, které ukradl panu K., vyzval ho k vydání mobilního telefonu, což poškozený odmítl, a proto mu jej obviněný J. V. vytrhl, sdělil mu, že si má rozmyslet, co řekne, kde jsou peníze, poté z místnosti odešel a poškozeného zde uzamkl a zanechal ve tmě, přičemž se asi po třech až pěti minutách vrátil, opětovně ho udeřil zřejmě předloktím do čelisti, v důsledku čehož poškozený upadl a narazil hlavou o zeď, následně ho odvedl do kanceláře, kde již seděl obviněný D. K. a R. R. a kde přikázal poškozenému, aby si sedl na zem s tím, že jestli se zvedne, dostane další ránu a že si má rozmyslet, co bude odpovídat, poté mu obviněný D. K. řekl, že je koště a plivl mu do obličeje a začal provádět vyúčtování, tedy určoval, co zaplatí, co nikoliv, co bylo dovezeno a co chybí. Poškozený uvedl, že jsou ještě nějaké věci v přední části vozu a dobrovolně vydal klíče, obviněný R. R. věci vyložil a klíče poškozenému následně vrátil, kdy následně obviněný D. K. spočítal údajnou škodu a požadoval zaplacení částky 150 000 Kč, a vystavil poškozenému doklad na částku asi 300 000 Kč, s tím, že tuto poškozený převzal v hotovosti a všechno udělá do půlnoci, jinak se částka zdvojnásobí, když se poškozený domníval, že může odejít, zareagoval obviněný J. V. tak, že poškozený může požadované peníze poslat přes internetové bankovnictví ihned, načež se J. Š. nejprve odmítl přihlásit do internetového bankovnictví, ale poté co mu obviněný J. V. sdělil, že ví kde bydlí, zmínil jeho rodinu a uvedl, že může mít problém, poškozený dostal strach i o svou rodinu a prostřednictvím internetového bankovnictví poslal platby ve výši 42 800 Kč z firemního účtu společnosti KAZA – chimney, s. r. o., a částku 37 000 Kč z osobního účtu přítelkyně K. N., obě platby na firemní účet společnosti Z., s. r .o., které mu diktoval J. S., kdy platby ověřil poškozený J. Š. přes svůj mobilní telefon, který mu byl za tímto účelem vrácen, k čemuž mu zpřístupnil počítač obviněný J. S. nacházející se v kanceláři již v době nápadu obviněného J. V. o provedení platby přes internet, na žádost obviněného D. K. a po shora uvedené výhrůžce obviněného J. V., který již byl v tuto dobu v kanceláři přítomen, a poté, kdy zjistili, že poškozený J. Š. nedisponuje požadovanou finanční hotovostí na bankovních účtech, k nimž měl dispoziční oprávnění, zbývající částku ve výši 70 200 Kč požadoval obviněný D. K. nadále uhradit do půlnoci, a to s tím, že pokud nezaplatí, tak bude platit dvojnásobek a najdou si ho, čímž způsobili společnosti KAZA – chimney, s. r. o., škodu ve výši 42 800 Kč a K. N. škodu ve výši 37 000 Kč.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení, pokud se týká údajného spáchání zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Podle jeho přesvědčení měl být skutek, kterým byl prvoinstančním soudem shledán vinným, právně kvalifikován jakožto přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Soud druhého stupně svůj právní názor o tom, že se měl dopustit zločinu loupeže, nikterak relevantně nepodložil a nevyrovnal se s argumenty obsaženými v odvolání. Namísto toho rozhodnutí odvolacího soudu obsahuje v odůvodnění pouze shrnutí námitek dovolatele obsažených v odvolání, s nimiž se toliko ve stručnosti vyrovnal. Namítal, že jednání, jehož se měl dopustit, mělo být kvalifikováno jako přečin vydírání, neboť rozhodně nebylo vedeno úmyslem zmocnit se cizí věci, nýbrž „pouze“ tím, aby poškozený něco konal, opominul nebo trpěl. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu ve výrocích týkajících se jeho osoby a rozhodl ve věci sám. Dále učinil alternativní návrh, aby Nejvyšší soud přikázal odvolacímu soudu nové projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem, že stíhaný skutek může být posouzen jakožto vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku.
5. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedla, že je v daném případě třeba zcela souhlasit s názorem odvolacího soudu, že podle ustálené judikatury pro pachatele je cizí věc taková, kterou má poškozený ve své dispozici (nemusí být dokonce ani jejím vlastníkem), a vymáhání okamžitého zaplacení pohledávky použitím násilí anebo pohrůžky bezprostředního násilí naplňuje znaky objektivní stránky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 tr. zákoníku. Navíc peníze nejsou individuálně určenou věcí, takže pokud jde o požadování financí z účtu poškozeného, respektive ještě další poškozené, jde zcela jednoznačně o cizí věc. Právní kvalifikace jednání obviněného tedy byla přiléhavá. Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.
III.
Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
IV.
Důvodnost dovolání
7. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [byť dovolatelem nesprávně označen jako písm. g)] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Je tedy především určen k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž je předmětem trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.
8. Jediná vznesená výhrada obviněného je pak pod zvolený důvod dovolání podřaditelná, neboť dovolatel namítal, že skutek, pro který byl uznán vinným, neměl být právně kvalifikován jakožto zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku pro absenci úmyslu zmocnit se cizí věci.
9. Obecně lze proto předestřít, že zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Je sice pravdou, že jestliže pachatel odejme jinému násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí věc, která mu patří a kterou předtím napadenému svěřil, jde o vydírání (srov. závěry uveřejněné pod č. 1/1980 Sb. rozh. tr.), avšak půjčené peníze jsou pro věřitele věcí cizí, takže jejich násilné odnětí či vymáhání okamžitého zaplacení pohledávky za použití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí naplňuje znaky objektivní stránky trestného činu loupeže (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 33/1991 Sb. rozh. tr.). Z hlediska naplnění znaků základní skutkové podstaty loupeže není rozhodné, zda pachatel svým jednáním směřoval k tomu, aby si danou věc přisvojil, nebo aby ji jen přechodně užíval, aby ji zničil apod.; podstatné je jen to, že měl úmysl se této věci zmocnit (viz Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. §1 až 204. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1435).
10. Podle stabilizovaných skutkových zjištění obviněný J. V. užil násilí i pohrůžky bezprostředního násilí (s čímž ostatně ani v rámci svého mimořádného opravného prostředku nepolemizoval) za účelem a s úmyslem, aby se zmocnil finanční hotovosti poškozeného, která měla představovat vyrovnání v rámci vzájemných podnikatelských aktivit obviněného D. K. a poškozeného J. Š. Finanční prostředky poškozeného jsou s ohledem na shora uvedený výklad nepochybně věcí cizí ve smyslu přisuzované skutkové podstaty. Nelze pak připustit, že by úmysl obviněného byl veden pouze tím, aby poškozený něco konal, opominul nebo trpěl. Byť by finanční prostředky nechtěl pro sebe, ale pro spoluobviněného D. K., nic to nemění na tom, že se dopustil spáchání daného zvlášť závažného zločinu ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Lze dodat, že trestný čin loupeže je ve vztahu k trestnému činu vydírání speciální (tudíž je vyloučen rovněž jednočinný souběh mezi danými trestnými činy), neboť pachatel za použití násilí anebo pohrůžky bezprostředního násilí směřuje svůj úmysl ke zmocnění se cizí věci.
11. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že nelze přijmout ani výhrady směřující proti kvalitě odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Pakliže se podle přesvědčení dovolatele odvolací soud relevantně nevyrovnal s argumenty obviněného v podaném odvolání, kdy rozhodnutí tohoto soudu obsahuje v odůvodnění pouze shrnutí námitek obviněného obsažených v odvolání, nelze mu přisvědčit. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zejména seznatelné, jak reagoval na námitky obviněného stran právní kvalifikace přisuzovaného skutku jako zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. K dalším (již však konkrétně nevytyčeným) výtkám, na něž odvolací soud neměl reagovat, Nejvyšší soud považuje za vhodné zmínit také usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Nicméně z rozsudku odvolacího soudu je patrné, že se dotyčný soud všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a předně neopomenul odůvodnit rozporovanou právní kvalifikaci.
V.Závěr
12. Ze shora uvedených skutečností je tak namístě především konstatovat, že námitka obviněného byla podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud ji nicméně shledal zjevně neopodstatněnou. Proto dovolání obviněného J. V. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 10. 2023
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.
předseda senátu