ECLI:CZ:NS:2023:7.TZ.87.2023.1
sp. zn. 7 Tz 87/2023-491
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 11. 10. 2023 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného J. Š. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 10 To 18/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 2 T 5/2022 a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona zamítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 8. 2022, č. j. 2 T 5/2022-330, byl obviněný J. Š. uznán vinným zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a byl odsouzen podle §198 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců s tím, že výkon trestu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Obviněnému byla podle §82 odst. 3 tr. zákoníku uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto, že obviněný je povinen nahradit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky způsobenou škodu ve výši 52 605 Kč včetně úroků z prodlení.
2. Podle zjištění Okresního soudu v Kladně spáchal obviněný uvedený trestný čin v podstatě tím, že v době od blíže neurčeného dne před 3. 8. 2020 do 5. 9. 2020 v místě společného bydliště v rodinném domě na adrese XY, XY, okres XY, opakovaně prudce třásl tělem poškozeného AAAAA (pseudonym), jehož držel za trup, při prudkém pohybu dolních končetin směrem vzad došlo k poruše nezralé kostní tkáně poškozeného, tím mu způsobil četné zlomeniny dolních končetin specifikované ve výroku o vině, dále násilným uchopením poškozeného za pravé zápěstí mu způsobil zlomeninu pravé vřetenní kosti a zlomeninu pravé loketní kosti, přímým působením tupého násilí velké intenzity na nos poškozeného mu způsobil zlomeninu hrotu nosních kůstek a působením tupého násilí velké intenzity do oblasti levé klíční kosti tlakem na klíční kost nebo pevným držením trupu při třesení mu způsobil zlomeninu pravé klíční kosti, přičemž tato zranění vyvolávala u poškozeného bolestivé vjemy při dotyku i při pasivní zátěži po dobu nejméně dvou týdnů od vzniku a běžný způsob života poškozeného byl omezen opakujícími se bolestmi a znehybněním dolních končetin sádrovými obvazy po dobu pěti týdnů.
3. Odvolání obviněného bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2023, č. j. 10 To 18/2023-389, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
4. Dovolání obviněného bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 7 Tdo 761/2023, podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
5. Ministr spravedlnosti podal dne 1. 9. 2023 u Nejvyššího soudu v neprospěch obviněného stížnost pro porušení zákona proti usnesení Krajského soudu v Praze. Namítl, že v řízení předcházejícím tomuto usnesení byl porušen zákon výrokem o trestu, který obviněnému uložil Okresní soud v Kladně, a to v ustanoveních §39 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spojení s ustanovením §198 odst. 2 tr. zákoníku. Poukázal na rozsah a bolestivost poranění, která obviněný způsobil svému ani ne šestiměsíčnímu synovi, a z toho vyvodil, že bylo možno uvažovat o nesrovnatelně citelnějším trestu, především o nepodmíněném trestu odnětí svobody. Dodal, že Okresní soud v Kladně přecenil dosavadní bezúhonnost obviněného a význam doby, která uplynula od spáchání činu, a že se naopak nezabýval tím, že obviněný nemá na věc vytvořen žádný sebekritický náhled, popírá své zavinění na zranění poškozeného a nechápe, proč ho manželka i s dětmi opustila. Podmínky stížnosti pro porušení zákona podané proti výroku o trestu (§266 odst. 2 tr. ř.) považoval ministr spravedlnosti za splněné s odkazem na věk týraného dítěte a jeho bezbrannost, na závažnost a bolestivost způsobených zranění a na množství způsobených zlomenin. Stížnost pro porušení zákona podal s vědomím, že výrok o trestu nemůže být z jejího podnětu změněn v neprospěch obviněného, přičemž uvedl, že cílem stížnosti pro porušení zákona je vytvořit podklad pro rozhodnutí Nejvyššího soudu, které by mělo judikatorní význam v otázce ukládání trestů dosud bezúhonnému pachateli závažné násilné trestné činnosti spáchané na dítěti. V této spojitosti označil za nepřijatelný závěr naznačený v rozsudku Okresního soudu v Kladně, totiž že takovému pachateli není namístě uložit nepodmíněný trest odnětí svobody. Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil vytýkané porušení zákona, ke kterému došlo ve prospěch obviněného.
6. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se v písemném vyjádření ztotožnila se stížností pro porušení zákona a uvedla, že trest uložený obviněnému považuje za zřejmě nepoměrný ke stupni škodlivosti činu pro společnost. V podrobnostech odkázala na odůvodnění stížnosti pro porušení zákona a navrhla shodně jako ministr spravedlnosti vyslovit porušení zákona ve prospěch obviněného.
7. Obviněný se ke stížnosti pro porušení zákona vyjádřil prostřednictvím zplnomocněného obhájce JUDr. Davida Volfa. Především odkázal na své stanovisko k celé věci vyjádřené v dovolání. Ačkoli s výrokem o vině a tedy ani s výrokem o trestu nesouhlasí, samotné úvahy soudu o trestu nepovažuje za jakkoli protizákonné. Obviněný konkrétně poukázal na úvahy obsažené v rozhodnutí soudu prvního stupně vztahující se k výroku o trestu. Ohradil se proti tvrzení ve stížnosti pro porušení zákona, že si na věc nevytvořil žádný náhled, že popírá jakoukoli míru svého zavinění a že nechápe, proč ho manželka opustila. To označil za subjektivní a nepodložené vyjádření osoby neznalé jeho rodinných poměrů. Zdůraznil, jak jej celá věc zasáhla, zároveň ale i svůj konstantní postoj od počátku řízení, na němž setrvává. Posouzení stížnosti pro porušení zákona ponechal obviněný na Nejvyšším soudu s tím, že nečiní závěrečný návrh.
8. Stížnost pro porušení zákona byla podána až poté, co bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 7 Tdo 761/2023, rozhodnuto o dovolání obviněného. Nepřicházel proto v úvahu postup podle §266a odst. 2 tr. ř., který zmínil ministr spravedlnosti, tj. projednání stížnosti pro porušení zákona a dovolání ve společném řízení.
9. Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. napadené usnesení ve vztahu k výroku o trestu a shledal, že stížnost pro porušení zákona není důvodná.
10. Názor, že bezúhonnému pachateli závažné násilné trestné činnosti spáchané na dítěti není namístě uložit nepodmíněný trest odnětí svobody, je sám o sobě nepřijatelný. Avšak Okresní soud v Kladně takový názor nevyslovil a své rozhodnutí o podmíněném odkladu výkonu trestu odnětí svobody zdůvodnil i dalšími okolnostmi. Těmi byla delší doba, která uplynula od spáchání trestného činu, a změna situace v tom, že obviněný již nežije v jedné domácnosti s poškozeným, takže nemůže dojít k opakování trestného činu (viz bod 29 na str. 12 odůvodnění rozsudku). Ve stížnosti pro porušení zákona jsou tedy důvody rozhodnutí Okresního soudu v Kladně o podmíněném odkladu výkonu trestu odnětí svobody interpretovány do určité míry v rozporu se skutečným obsahem odůvodnění rozsudku.
11. Pokud má být stížností pro porušení zákona napaden pouze výrok o trestu, může se tak podle §266 odst. 2 tr. ř. stát jen tehdy, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
12. V oblasti mimořádných opravných prostředků nestačí k jejich důvodnosti nepřiměřenost trestu. Shodně s úpravou stížnosti pro porušení zákona jsou v §278 odst. 1 tr. ř. stanoveny také podmínky obnovy řízení, směřuje-li návrh na její povolení jen proti výroku o trestu. V případě dovolání se podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vyžaduje nepřípustnost uloženého druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Je-li uložený trest nepřiměřený, je to podle §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. důvodem, pro který výrok o trestu zruší odvolací soud, ale pokud tak neučiní – ať už v důsledku vlastního pochybení nebo v důsledku zákazu reformace in peius (§259 odst. 4 tr. ř.) – není to důvodem k použití mimořádného opravného prostředku. Mimořádné opravné prostředky nejsou určeny ke korekci výroku, jímž byl uložen nepřiměřený trest.
13. Zákonná dikce „ve zřejmém nepoměru“ k povaze a závažnosti trestného činu, resp. „ve zřejmém rozporu“ s účelem trestu, vyjadřuje, že uložený trest je v tak hrubém rozporu se zákonnými hledisky, že to překračuje meze pouhé nepřiměřenosti. Jedná se o očividné, na první pohled patrné a zcela zjevné vybočení z rámce přiměřenosti, které má povahu výrazného až extrémního rozporu mezi trestem, jak byl uložen, a trestem, jak měl být správně uložen při respektování zákonných hledisek. Ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu je především každý trest (u mladistvého trestní opatření) uložený ve výměře nad horní hranici trestní sazby. Oproti tomu trest uložený pod dolní hranicí trestní sazby ve zřejmém nepoměru nutně být nemusí.
14. Přiměřenost trestních sankcí je v §38 odst. 1 tr. zákoníku vyjádřena tak, že trestní sankce je nutno ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele. Na to navazuje ustanovení §39 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlédne k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele a k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnosti jeho nápravy (přičemž citované ustanovení tato obecná hlediska dále podrobněji rozvádí). Podle §39 odst. 3 tr. zákoníku při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlédne k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem (§41 a §42 tr. zákoníku), k době, která uplynula od spáchání trestného činu, k případné změně situace a k délce řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu (v dalším citované ustanovení blíže rozvádí, podle jakých kritérií se posuzuje přiměřenost délky řízení).
15. Účel trestu není v trestním zákoníku výslovně upraven. V praxi se za účel trestu považuje to, aby pachateli bylo zabráněno v dalším páchání trestné činnosti, aby pachateli byla způsobena určitá újma jako odplata za trestný čin, aby pachatel byl vychován k řádnému způsobu života a aby bylo výchovně působeno i na ostatní členy společnosti.
16. V posuzované věci byl obviněnému za zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ukládán trest odnětí svobody podle §198 odst. 2 tr. zákoníku, tedy v rámci zákonné trestní sazby stanovené v rozpětí od dvou do osmi let. Obviněnému byl tento trest uložen ve výměře třiceti měsíců, tj. ve výměře dvou a půl roku, což je mírně nad dolní hranicí zákonné trestní sazby. Z obsahu stížnosti pro porušení zákona lze usuzovat, že námitky ministra spravedlnosti nesměřovaly proti takto zvolené výměře trestu, ale proti tomu, že Okresní soud v Kladně povolil podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody.
17. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku soud může podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího tři léta, jestliže vzhledem k osobě a poměrům pachatele, zejména s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a prostředí, ve kterém žije a pracuje, a k okolnostem případu má důvodně za to, že k působení na pachatele, aby vedl řádný život, není třeba jeho výkonu.
18. Obviněnému byl trest odnětí svobody uložen ve výměře, která připouští podmíněný odklad výkonu trestu. Z citovaného ustanovení jinak vyplývá, že tu jsou dva předpoklady podmíněného odkladu výkonu trestu, které musí být splněny současně. První předpoklad se týká „osoby a poměrů pachatele“ a druhý předpoklad se týká „okolností případu“.
19. Obviněný do doby spáchání trestného činu vedl řádný život, nebyl odsouzen pro žádný trestný čin a nebyl postižen ani pro přestupek. Jeho dosavadní život tedy umožňuje postup podle §81 odst. 1 tr. zákoníku. Poměry obviněného oproti době spáchání trestného činu doznaly podle zjištění Okresního soudu v Kladně významné změny v tom, že již nežije v jedné domácnosti s poškozeným, čímž je výrazně sníženo riziko opakování trestného činu. Prostředí, v němž obviněný žije a pracuje, jinak nevykazuje nic, co by mohlo úvahy o trestu nějak zásadně ovlivnit.
20. Okolnosti případu jako další hledisko postupu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku se vyznačují přítomností skutečností, které ukazují na povahu trestného činu jako činu bezcitného, násilnického, hrubého a bezohledného a které zároveň svědčí o vyšší míře jeho závažnosti. Jednání obviněného směřovalo proti několikaměsíčnímu dítěti, které bylo zcela bezbranné a odkázané na péči okolí. Obviněný způsobil poškozenému četná bolestivá zranění s nezanedbatelnou délkou léčení, v jehož rámci byl poškozený vystaven nepříjemným omezujícím opatřením, zejména v podobě sádrových obvazů. Zmíněné skutečnosti pro svou povahu a závažnost svědčí proti závěru o důvodnosti podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody.
21. Okolnosti případu ovšem zahrnují i další skutečnosti. Trest byl obviněnému ukládán s relativně delším časovým odstupem od spáchání trestného činu, a to prakticky po dvou letech. V této době se obviněný žádného dalšího protiprávního jednání nedopustil. Významnou okolností byl také odchod manželky obviněného i s dětmi ze společné domácnosti s obviněným. Za této situace není reálné, že by obviněný mohl trestný čin opakovat. K těmto okolnostem, jimiž podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody odůvodnil Okresní soud v Kladně, přistupuje také nevýrazná délka doby, po kterou trvalo jednání obviněného. Šlo o dobu nepatrně přesahující jeden měsíc. To má ten význam, že zákonný znak „týrání“ ve smyslu §198 odst. 1 tr. zákoníku, jehož naplnění vyžaduje mimo jiné také určitou soustavnost a dlouhodobost, byl naplněn relativně kratší dobou, byť k naplnění zmíněného zákonného znaku postačovala s ohledem na charakter a intenzitu jednání obviněného. Přítomnost přitěžujících okolností byla v souvislosti s podmíněným odkladem výkonu trestu odnětí svobody vyjádřena delší zkušební dobou stanovenou podle §82 odst. 1 tr. zákoníku na čtyři roky (maximální délka zkušební doby podle tohoto ustanovení činí pět let).
22. Posuzovaný případ se tedy vyznačuje jak okolnostmi, které svědčí v neprospěch obviněného, tak okolnostmi, které svědčí v jeho prospěch. Jejich vzájemný poměr ukazuje spíše na převahu okolností svědčících v neprospěch obviněného. Celkově však posuzovaný případ spadá do oblasti hraničních případů, kdy lze nalézt ještě přijatelné důvody jak pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, tak pro podmíněný odklad výkonu trestu. Ostatně tuto situaci sám ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona výstižně vyjádřil, pokud uvedl, že s přihlédnutím k charakteru spáchaného jednání „bylo možno uvažovat“ o trestu nesrovnatelně citelnějším, a to především nepodmíněném.
23. Z hlediska ustanovení namítaných ve stížnosti pro porušení zákona, tj. ustanovení §39 odst. 1, 3 tr. zákoníku, je možno připustit, že by nepodmíněný trest odnětí svobody byl lépe slučitelný s požadavkem přiměřenosti než uložený podmíněný trest, a že pokud by státní zástupce podal proti výroku o trestu odvolání v neprospěch obviněného, byl by tu jak hmotněprávní důvod, tak procesní předpoklad k tomu, aby odvolací soud zrušil výrok o trestu a uložil nepodmíněný trest. Nicméně míra nepřiměřenosti uloženého trestu nedosáhla takového stupně, aby to přesvědčivě odůvodňovalo závěr, že uložený trest je ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům obviněného, resp. že uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu, jak vyžaduje ustanovení §266 odst. 2 tr. ř.
24. Navíc tu není ani důvod předpokládat, že by vyslovení porušení zákona v této věci mělo nějaký význam pro usměrnění soudní praxe při řešení důležitých právních otázek týkajících se ukládání trestů. Konkrétně ministr spravedlnosti zmínil judikatorní význam navrhovaného rozhodnutí v otázce ukládání trestů dosud bezúhonnému pachateli závažné násilné trestné činnosti spáchané na dítěti, přičemž označil za nepřijatelný závěr, že takovému pachateli není namístě uložit nepodmíněný trest odnětí svobody. Jak už bylo zmíněno, rozhodně nelze vyloučit, aby i bezúhonnému pachateli závažné násilné trestné činnosti spáchané na dítěti byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. To je však v teorii i soudní praxi zcela nesporné a ani rozhodnutí soudů v této věci to nezpochybňují. Na druhé straně není možné formulovat ani nějaký obecný závěr, že pachateli závažné násilné trestné činnosti spáchané na dítěti je nutno vždy uložit nepodmíněný trest odnětí svobody. Podobný závěr by nejen v obecné rovině nedával žádný rozumný smysl, ale příčil by se zákonu a vůli zákonodárce, jenž zdůrazňuje individualizaci trestu a dlouhodobě formuluje zákonné podmínky pro podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody výše popsaným způsobem, aniž by z těchto pravidel vyjímal pachatele vybraných trestných činů, respektive do určité míry je vyjímá stanovením trestních sazeb a striktního pravidla, že podmíněně odložit lze pouze trest odnětí svobody nepřevyšující tři roky. Udílení nějakých „judikatorních pokynů“ Nejvyšším soudem nižším soudům nad rámec uvedených zákonných mantinelů a formulování jakési „trestní politiky“ pro vybrané případy by představovalo zásah do nezávislosti soudů garantované v čl. 81, čl. 82 odst. 1 Ústavy. Nic na tom nemění, že v posuzovaném případě lze trest uložený obviněnému považovat za nepřiměřeně mírný ve smyslu §258 odst. 1 písm. e) tr. ř.
25. Nejvyšší soud proto stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 10. 2023
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu