ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.1049.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 1049/2023-597
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 11. 2023 o dovolání obviněného Z. D. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 5 To 413/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 7 T 78/2021, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 5 To 413/2022, a rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 25. 8. 2022, sp. zn. 7 T 78/2021.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Mostě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 25. 8. 2022, č. j. 7 T 78/2021-523, byl obviněný Z. D. (dále též jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným v bodě 1) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a v bodech 2)–37) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle §337 odst. 1, §43 odst. 1 a §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu v počtu 80 denních sazeb v částce 375 Kč, tedy celkem 30 000 Kč. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 18 měsíců.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti výroku o vině a trestu. Totéž učinil státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, a to v neprospěch obviněného, se zaměřením na výrok o trestu. Obě podaná odvolání byla usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 5. 2023, č. j. 5 To 413/2022-560, podle §256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil shora označených přečinů tím, že
ačkoliv si byl vědom toho, že mu byla rozhodnutím vedoucího Územního odboru Most, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, ve věcech kázeňských, č. MO-27/2017 ze dne 26. 6. 2017, které osobně převzal dne 28. 6. 2017 a které nabylo právní moci dne 4. 12. 2017 ve spojení s rozhodnutím ředitele Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, č. j. KRPU 143127-59/ČJ-2017-0400KR-PK, ze dne 29. 11. 2017, uložena mimo jiné sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců, přičemž v době od 12. 12. 2017 do 20. 8. 2020 došlo k přerušení sankce z důvodu podání správní žaloby u Krajského soudu v Ústí nad Labem, který podanou žalobu rozsudkem ze dne 4. 8. 2020, č. j. 15 A 320/2017-123, zamítl, kdy tento rozsudek byl doručen právnímu zástupci obviněného dne 21. 8. 2020, tak
1) dne 11. 12. 2017 v době od 18:35 hod. do 19:45 hod. řídil na trase Praha – XY, během které ujel 112 km, služební motorové vozidlo tov. zn. Škoda Octavia, reg. značka XY,
2)–37) v období od 22. 8. 2020 do 3. 11. 2020 v celkem 36 případech řídil služební motorová vozidla, obě tov. zn. Škoda Octavia, první reg. zn. XY [v bodech 2)–32)], druhé reg. zn. XY [v bodech 33)–37)], ve 29 bodech výroku je specifikován čas jízdy, trasa (mezi XY na straně jedné a Prahou, Ústím nad Labem, Libercem, XY nebo XY na straně druhé) a počet ujetých km, v bodech 4), 8), 9), 13), 15), 20) a 27) je pouze uvedeno místo a čas, kde bylo služební vozidlo řízené obviněným zaznamenáno.
4. Pro úplnost je vhodné uvést, že soudy nižších stupňů nerozhodovaly ve věci obviněného Z. D. poprvé. Nejprve byl Okresním soudem v Mostě vydán trestní příkaz ze dne 27. 10. 2021, č. j. 7 T 78/2021-446, jehož výrok o vině i trestu byl zcela shodný jako u výše citovaného rozsudku soudu prvního stupně č. j. 7 T 78/2021-523. Odporem podaným obviněným byl trestní příkaz zrušen a ve věci bylo nařízeno hlavní líčení. Prvním rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 25. 4. 2022, č. j. 7 T 78/2021-498, byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 30. 9. 2021, č. j. 1 KZV 38/2021-80, neboť v žalobním návrhu popsané skutky nejsou trestnými činy. K odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. 5 To 196/2022, napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušen v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 5 To 413/2022, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, ve kterém odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
6. Dovolatel vznesl nejprve výhrady proti závěrům soudů ohledně skutku v bodě 1). Zopakoval, že o rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje ze dne 29. 11. 2017, č. j. KRPU-14312759/ČJ-2017-0400KR-PK, se dozvěděl od svého právního zástupce Mgr. Václava Strouhala současně s informací, že proti tomuto rozhodnutí byla podána správní žaloba. S obhájcem byl předem dohodnut, že v případě negativního rozhodnutí správního orgánu bude tato žaloba bezodkladně podána. Soudy však vycházely z ničím neprokázané premisy, že obviněný věděl o tom, že mu byl rozhodnutím správního orgánu o odvolání pravomocně uložen zákaz řízení, a od této skutečnosti pak dovodily jeho údajnou absenci aktivity ve vztahu ke zjištění, zda byla správní žaloba ve věci opravdu podána. Jediný důkaz, který mohl potvrdit, případně vyvrátit, uvedené spekulace soudů, byl výslech Mgr. Václava Strouhala, který ale ve věci nebyl připuštěn. Dovolatel se pozastavil také nad stanoviskem obou soudů, že to měl být ve všech případech on, kdo měl aktivně zjišťovat stav věci. Taková hypotéza nekoresponduje s žádným důkazem provedeným v této věci ani s právní úpravou zastoupení a stavovskými předpisy. Zastoupenému totiž není žádným právním předpisem uložena povinnost aktivně ve věci jednat místo svého zástupce. Obviněný poukázal i na čl. 9 odst. 1 usnesení předsednictva České advokátní komory č. 1/1997 ze dne 31. 10. 1996, podle něhož je advokát povinen klienta řádně informovat. Z toho je zřejmé, na čí straně je v dané situaci povinnost aktivně konat. Vzhledem k tomu, že to byl výlučně Mgr. Václav Strouhal, kterému bylo doručováno rozhodnutí o odvolání ve správní věci, lze skutkové zjištění o tom, kdy a jak informoval dovolatele o výsledku odvolacího řízení, prokázat pouze výslechy obou zúčastněných. Nezbytnost výslechu bývalého obhájce plyne i z existence dalších důkazů svědčících o jeho laxní komunikaci. Ostatně z tohoto důvodu advokát odmítl na počátku řízení vypovídat, nicméně v návaznosti na uplynutí promlčecí doby jeho kárné odpovědnosti by již byl ochoten jako svědek vypovědět. Obviněný proto vyjádřil názor, že ve věci nelze dovozovat nepřímý úmysl, pokud se neubezpečil, zda byla správní žaloba podána, nebylo-li prokázáno, že o pravomocném zákazu řízení před podáním správní žaloby skutečně věděl.
7. Obdobná situace panuje i ve vztahu k dílčím útokům po právní moci rozhodnutí o zamítnutí správní žaloby, tj. útokům v bodech 2) až 37). Soudy opět vycházely z ničím nepodložené premisy, že i v případě zastoupení advokátem to má být klient, kdo bude ve věci aktivní a sám bude zjišťovat, zda již bylo o správní žalobě rozhodnuto či nikoliv. Taková povinnost ovšem neplyne z žádného právního předpisu. Nadto bylo zjištěno, že dovolatel byl informován, že řízení o správní žalobě může trvat i roky, přičemž existovala dohoda mezi ním a jeho obhájcem, že ten jej bude o výsledku předmětného řízení informovat. Obviněný tak v době jednotlivých jízd automobilem neměl informaci o tom, že by došlo k doručení rozhodnutí o správní žalobě, a tudíž měl za to, že dosud nebylo učiněno. Zákon mu přitom jakožto zastoupenému neukládá povinnost zjišťovat stav řízení o správní žalobě, když je naopak povinností jeho zástupce informovat jej o průběhu a výsledku řízení. Též bylo prokázáno, že Mgr. Václavu Strouhalovi bylo rozhodnutí o správní žalobě doručeno dne 21. 8. 2020 fikcí, a není tedy zřejmé, zda se on sám seznámil s obsahem předmětného rozhodnutí a informoval o něm dovolatele. Skutečnost, že nebyl informován, nelze hodnotit jako výpadek v komunikaci, kterého si měl být obviněný vědom a v důsledku toho činit nějaké zvláštní úkony. Spoléhal na to, že jeho obhájce hlídá stav řízení a bude jej o výsledku informovat, což byla ostatně jeho povinnost od převzetí právního zastoupení. Nepřímý úmysl pak podle názoru dovolatele nevyplývá ani z dalšího dokazování, kdy bez ohledu na správnost či nesprávnost záznamů v jeho evidenční kartě řidiče ani z ní neplynul žádný aktivní zákaz řízení. Dále obviněný poukázal na konstantní judikaturu, v níž je vyžadováno, aby byl závěr o zavinění pachatele vždy prokázaný na základě provedeného dokazování. Zopakoval, že mu nelze klást k tíži, že jednal v důvěře ve svého tehdejšího právního zástupce, a opětovně s odkazem na relevantní právní úpravu i příslušnou judikaturu zdůraznil, že pokud má účastník řízení zástupce, písemnost je zasílána pouze jemu. Znovu vyzdvihl nutnost výslechu Mgr. Václava Strouhala, upozornil na značné problémy v komunikaci s ním, kterou mohli potvrdit i další dva navržení svědci M. a P. K. Shrnul proto, že soudy nesprávně hodnotily subjektivní stránku posuzovaných přečinů, která s ohledem na nesporné právní zastoupení Mgr. Václavem Strouhalem může naplňovat maximálně nevědomou nedbalost.
8. Dovolatel ještě ve stručnosti poukázal na další nedostatky napadeného rozhodnutí. Uvedl, že ke dni 31. 7. 2022 požádal o uvolnění ze služebního poměru. Odvolací soud ale danou změnu nereflektoval a neshledal potřebu přezkoumávat jeho majetkové poměry ve vztahu k uloženému peněžitému trestu. Zároveň si povšiml, že v textu napadeného usnesení se podává, že mělo být vyhlášeno v neveřejném zasedání, což ovšem odporuje §263 odst. 1 tr. ř. Z obsahu spisu však plyne, že dne 23. 5. 2023 se konalo veřejné zasedání. V tomto pochybení spatřoval obviněný známku toho, že odvolací soud se věcí nezabýval dostatečně.
9. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil (návrh na další procesní postup již neučinil).
10. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve se zamýšlel nad úplností návrhu na rozhodnutí, nakonec ovšem neshledal tuto vadu natolik významnou, aby mohlo být dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř.
11. Státní zástupce poznamenal, že dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poněkud nadbytečně. Soudy obou stupňů totiž jeho verzi skutkového děje jednoznačně nevyloučily, nicméně dospěly k závěru, že ani obviněným uváděné okolnosti nemohou ničeho změnit na závěru o naplnění subjektivní stránky jeho jednání. Státní zástupce se proto zaměřil na výhrady uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které ale nepovažoval za důvodné. Konstatoval, že skutečnost, že obviněný byl v řízení týkajícím se uložení sankce zákazu řízení motorových vozidel zastoupen advokátem, kterému byla doručována všechna rozhodnutí v řízení učiněná, nemá z hlediska existence subjektivní stránky trestného činu takový význam, jaký mu přikládá dovolatel. V daném směru poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve skutkově obdobné věci sp. zn. 7 Tdo 498/2013, z jehož závěrů vyplývá, že osoba, která ví o tom, že jí byla ve správním řízení, byť zatím nepravomocně, uložena sankce zákazu činnosti a která tuto činnost nadále vykonává, se musí zajímat o stav řízení o této sankci a o to, zda se již sankce nestala pravomocnou, i když správní rozhodnutí jsou doručována pouze jejímu zástupci. Přesto se obviněný v případě skutku pod bodem 1) výroku o vině nezajímal o to, zda správní žaloba již byla skutečně podána (a také o to, zda jí byl přiznán odkladný účinek – §73 s. ř. s.). Ještě jednoznačnější je situace v případě skutku pod bodem 2) výroku o vině. Obviněný opakovaně řídil motorová vozidla, přestože od zahájení řízení o správní žalobě již uplynula doba téměř tří let. Obviněný při tom samozřejmě nemohl předpokládat, že řízení o správní žalobě potrvá neomezeně dlouhou dobu, stejně jako nemohl spoléhat na to, že správní žaloba bude úspěšná. Neprojevil však žádný zájem o průběh a výsledek řízení o správní žalobě, přestože si musel být vědom toho, že o ní již mohlo být rozhodnuto. Podle názoru státního zástupce tedy obviněný jednal minimálně v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a to i v případě pravdivosti jeho tvrzení o laxním přístupu a nečinnosti jeho právního zástupce.
12. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., načež podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Na tomto základě dospěl k závěru, že dovolání je zčásti důvodné.
IV. Důvodnost dovolání
14. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
16. Na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
17. Obviněný vznesl ve vztahu k oběma skutkům dva druhy dovolacích námitek. V prvé řadě zpochybnil skutková zjištění, podle nichž měl vědět o pravomocném a vykonatelném zákazu řízení. Rozporoval tedy, že by měl informaci o rozhodnutí správního orgánu o jeho odvolání [u skutku v bodě 1)] a taktéž o rozhodnutí soudu o správní žalobě [u skutku v bodech 2)–37)]. Vedle toho nesouhlasil s názorem soudů obou stupňů, že ač byl ve správním a následně i soudním řízení zastoupen advokátem, měl to být on, kdo měl aktivně konat a zjišťovat stav věci. Celou svou argumentací dovolatel brojil proti závěru obou soudů, že posuzovaným jednáním naplnil subjektivní stránku obou přečinů maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání ve formě úmyslu nepřímého. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství hodnotil výhrady uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jako nadbytečné. Tomu by v jistém ohledu bylo možno přitakat, jelikož soudy obou stupňů nepovažovaly skutečnost, zda obviněný byl či nebyl informován o aktivním zákazu řízení, za relevantní z hlediska rozhodnutí ve věci. Nicméně Nejvyšší soud je ve vztahu k tomuto konkrétnímu případu (s ohledem na jeho specifika) přesvědčen, že skutečnosti uváděné na obhajobu obviněného mohly mít určitý význam i v rámci právního posouzení skutku, a proto bylo potřeba se jimi zabývat. To, že se tak doposud nestalo, znamená, že skutková zjištění nelze v dané věci označit za úplná. I judikatura, na kterou v projednávaném případě poukazovala v neprospěch obviněného obžaloba, totiž vyzdvihuje přístup pachatele k průběhu správních (případně i soudních) řízení ohledně deliktu, za nějž může být uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel. Tento přístup pak hraje nezanedbatelnou roli při hodnocení subjektivní stránky posuzovaného jednání, čímž dovolatel vcelku relevantně argumentoval s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
18. Obou přečinů maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se obviněný podle tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně dopustil tím, že mařil výkon rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonával činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána. Jde o přečin úmyslný, přičemž postačí zavinění ve formě eventuálního úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Podle §15 odst. 2 tr. zákoníku srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
19. Zavinění jakožto psychický stav pachatele ke skutečnostem odpovídajícím znakům uvedeným v zákoně tu musí být v době činu, v okamžiku trestného jednání pachatele. Bezvýznamné jsou představy a vůle pachatele před činem nebo po něm. Tento vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele. V odborné trestněprávní literatuře a v judikatorní praxi byl opakovaně vysloven názor, že úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy. Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu (viz např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).
20. Z hlediska rozlišení úmyslu od nedbalosti je rozhodující volní složka, která u nedbalosti chybí. Volní složka zahrnuje aktivní kladný vztah k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností, aniž by bylo vyžadováno, aby pachatel pociťoval tyto skutečnosti jako pro sebe příjemné či nepříjemné (i nepříjemnou skutečnost pachatel může chtít nebo s ní být srozuměn, jestliže se chce vyhnout skutečnosti ještě nepříjemnější anebo jestliže podlehne své vášni nebo jiným citovým hnutím). Aktivní vztah k zamýšleným nebo uvažovaným skutečnostem musí tu být z toho důvodu, že vůle musí potencovat jednání pachatele, a proto nepostačuje jen jeho „pasívní přístup“, který se neprojeví v jednání (konání nebo opomenutí) pachatele (tzv. neprojevená vůle nebo i vůle projevená). Kladný pak tento vztah musí být z toho důvodu, že vůle směřuje k vyvolání rozhodných skutečností vlastním jednáním; pokud by byl záporný, nesměřovala by vůle pachatele k jejich vyvolání. Kladný vztah zde není jen u „chtění“ ve smyslu přímého úmyslu, ale také u „srozumění“, které provází činnost směřující k následku (popř. k jiné skutečnosti vyžadující zavinění), třebaže vlastním objektem chtění tu je něco jiného, přičemž však srozumění musí pokrývat i následek relevantní z hlediska trestního práva.
21. V posuzované trestní věci je relevantní otázka naplnění znaků nepřímého (eventuálního) úmyslu. U této formy úmyslného zavinění pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele (viz shora) k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění pak při uvedeném aktivním kladném vztahu k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě rozhodných okolností usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného.
22. Odvolací soud, který zrušil prvý zprošťující rozsudek soudu prvního stupně, konstatoval, že dovolatel si řádně neověřil v prvém případě, že správní žaloba již byla podána, ve druhém, že tato žaloba již byla zamítnuta, a trest zákazu řízení motorových vozidel tak znovu nabyl účinnosti. Ke skutku pod bodem 1) soud uvedl, že obviněný si okamžik podání žaloby nijak neověřoval a vozidlo řídil, aniž měl jistotu o tom, že pominula vykonatelnost uloženého zákazu řízení. Ke skutku v bodech 2)–37) poznamenal, že obviněný mohl řídit vozidlo pouze za situace, kdy si řádně ověřil, že odkladný účinek nadále trvá. V této souvislosti poukázal na několik způsobů, jimiž bylo možno stav řízení ověřit. Odmítl ovšem akceptovat aktivitu dovolatele ve směru k Magistrátu města Most, neboť mu muselo být zřejmé, že záznamy v evidenční kartě řidiče jsou uvedeny chybně. Soud proto konstatoval, že obviněný „zcela rezignoval na jakékoliv zjišťování stavu řízení o správní žalobě, a to i přesto, že dle jeho tvrzení s ním jeho právní zástupce nekomunikoval, a neměl tak žádné aktuální informace, z nichž by mohl učinit závěr o trvání odkladného účinku správní žaloby“. Ač odvolací soud opakovaně deklaroval, že uplatněné obhajobě neuvěřil, rozhodně nelze shledat, že by se jí detailně zabýval a ve všech aspektech se mu ji podařilo vyvrátit. O nic takového se ostatně ani nepokoušel, jelikož skutkovou verzi obviněného nepovažoval za způsobilou ke změně právního posouzení obou skutků. Podstatné je, že stejným způsobem postupoval i soud prvního stupně, který po zrušení svého prvního zprošťujícího rozsudku prakticky jen zopakoval právní názory odvolacího soudu, jimiž byl v dalším řízení vázán. V souladu s náhledem soudu druhého stupně vystupovala v řízení také obžaloba, státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem argumentoval tím, že dovolatel se nezajímal, jak rozhodne správní orgán a posléze správní soud, přičemž odkazoval na celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu ve skutkově obdobných případech (srov str. 8 podané obžaloby, č. l. 444).
23. Nejvyšší soud se nejprve zaměřil na shora zmíněnou judikaturu, která v posuzované věci ovlivnila nejen postoj státních zástupců, ale zcela zjevně i odvolací soud. V usnesení ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 498/2013, Nejvyšší soud řešil případ obviněného, který byl ve správním řízení zastoupen obhájcem, jemuž bylo rozhodnutí o odvolání taktéž doručeno fikcí. Rozhodnutí, jímž byl obviněnému v dané věci uložen trest zákazu řízení, nabylo právní moci dne 30. 1. 2012, následně – dne 9. 3. 2012 – byl obviněný přistižen při řízení osobního motorového vozidla. V předmětném usnesení Nejvyššího soudu není žádná informace o tom, že by obviněný jakkoli komunikoval se svým obhájcem. Zdejší soud vyslovil názor, že „bylo věcí obviněného, aby se zajímal o rozhodnutí v odvolacím řízení. Okolnost, že se obviněný vůbec nezajímal o to, jak rozhodl odvolací správní orgán o jeho odvolání proti rozhodnutí, kterým mu byl uložen zákaz řízení všech motorových vozidel, nemůže být právně relevantní obhajobou toho, že nevěděl o tom, že mu byl pravomocně uložen zákaz řízení motorových vozidel všeho druhu“. V usnesení Nejvyššího soudu 30. 4. 2019, sp. zn. 3 Tdo 210/2019, byl projednáván případ obviněného, jenž vůbec nekomunikoval se svým obhájcem, který se mu marně snažil rozhodnutí sdělit i doručit. Trest zákazu činnosti se stal vykonatelným dne 16. 5. 2017, obviněný řídil vozidlo dne 29. 9. 2017. Nejvyšší soud nejprve citoval z rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 498/2013 a doplnil, že „po pěti měsících nelze tvrdit, že by šlo o prostou lhostejnost, jež by zakládala pouze nedbalostní formu zavinění. V tak dlouhé době obviněný vůbec nezjišťoval a neřešil výsledek odvolání … a byl minimálně smířen i s existencí pro něj negativního rozhodnutí“. Ve věci řešené Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 7 Tdo 202/2012, bylo prokázáno, že obviněný dělal obstrukce a nečetl poštu doručovanou do jeho datové schránky. V rozsudku téhož soudu ze dne 29. 11. 2001, sp zn. 5 Tz 261/2001, byla primárně řešena otázka, zda rozhodnutí nabylo právní moci, bylo-li doručováno pouze obhájci a nikoliv obviněnému, jinak bylo v řízení prokázáno, že obviněný o pravomocném zákazu činnosti věděl. Z usnesení ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 7 Tdo 923/2017, vyplývá, že obviněný neměl obhájce, poštu si běžně přebíral, avšak rozhodnutí o zamítnutí jeho odvolání nikoliv, při řízení vozidla byl přistižen až po devíti měsících od podání odvolání.
24. Citovaná judikatura by nemusela být na posuzovaný případ úplně přiléhavá, zejména pokud by se potvrdila obhajoba dovolatele, kterou se soudy dosud zabývaly pouze nedůsledně. Z předchozích rozhodnutí je totiž patrná o poznání větší míra nezájmu tehdejších obviněných o rozhodnutí správních orgánů, když tito buď nekomunikovali se svými právními zástupci, anebo nepřebírali poštu, někteří dokonce činili obstrukce a obvykle byli přistiženi při řízení motorových vozidel až několik měsíců poté, co rozhodnutí správních orgánů nabyla právní moci (v žádném z odkazovaných případů nerozhodovaly správní soudy, před kterými trvá řízení podstatně déle). Ani ze shora popsaných rozhodnutí tedy bez dalšího nevyplývá, že trestní odpovědnost by v případech tohoto druhu měla být dovozena zcela automaticky, pokud se pachatel s existencí pravomocného rozhodnutí o zákazu řízení motorových vozidel z jakéhokoli důvodu neseznámí. Ostatně takový právní názor by zcela odporoval koncepci úmyslného zavinění v trestním právu, které nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Jak již bylo zmíněno výše, závěr o úmyslu i jeho formě lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy. Je proto nepochybné, že ve světle poukazované judikatury bylo nutno dovolateli prokázat nedostatek aktivity a opravdový nezájem o stav správního a posléze i soudního řízení. K tomu ovšem v projednávané věci prozatím nedošlo, jelikož soudy obou stupňů se skutečnostmi, které obviněný na svou obhajobu tvrdil, nezabývaly dostatečně pečlivě a jeho argumenty v podstatě označily za irelevantní ve vztahu k jejich meritornímu rozhodnutí.
25. Dovolatel přitom namítal, že byl v řízení zastoupen obhájcem, s nímž se dohodl, že jej bude o výsledku obou řízení informovat. V roce 2017 s ním měl být předem domluven, že v případě negativního rozhodnutí odvolacího orgánu bude ihned podána žaloba ke správnímu soudu. Podle jeho slov se o obou skutečnostech (tj. o zamítnutí jeho odvolání i podání správní žaloby) od svého obhájce dozvěděl někdy v prosinci 2017, v ten samý okamžik, oba dokumenty viděl současně. K tomu je potřeba doplnit, že správní žaloba byla podána dne 12. 12. 2017, nicméně datována byla dnem 11. 12. 2017 (č. l. 127, 129) – týž den v době od 18:35 hod. do 19:45 hod. měl být spáchán skutek pod bodem 1). Pokud jde o skutek spáchaný v roce 2020, obviněný u hlavního líčení popisoval, že po podání správní žaloby advokáta zprvu kontaktoval často, třeba každý týden, přičemž bylo mu opakovaně řečeno, že je to věc, která může trvat roky, poté jej kontaktoval namátkově jednou za jeden či dva měsíce. V září 2020 se mu s ním však nedařilo delší dobu spojit, proto si dne 15. 9. 2020 na Magistrátu města Mostu zajistil výpis z evidenční karty řidiče (č. l. 471 a násl.). V ní byl sice uveden mylný zápis, jelikož trest zákazu činnosti měl být účinný od 4. 12. 2017 do 4. 6. 2018, nicméně z takového zápisu nevyplývalo, že by správní soud již vydal své rozhodnutí a trest zákazu činnosti by byl v dané době vykonatelný (č. l. 419). Ke komunikaci se svým obhájcem dovolatel namítal, že Mgr. Václav Strouhal byl poměrně laxní a vzhledem k jeho velké vytíženosti se stávalo, že se jej ne vždy dařilo kontaktovat. V tomto směru je vhodné poznamenat, že pro tvrzení obviněného o nedostatečné komunikaci ze strany jeho tehdejšího obhájce svědčí i několik dalších provedených důkazů (které nebylo namístě bagatelizovat tak, jak učinil odvolací soud). Nadto nelze opomenout ani časové souvislosti, a to, že správní řízení bylo zahájeno dne 12. 12. 2017, zatímco rozhodnutí o správní žalobě nabylo účinnosti dne 21. 8. 2020, což je časové období dvou a třičtvrtě roku, přičemž obviněný poté, co mu neodpovídal jeho právní zástupce a přestože byl informován, že správní řízení obvykle trvá několik let, již 15. 9. 2020, tedy něco přes tři týdny po nabytí právní moci rozhodnutí o správní žalobě, si zajistil výpis z evidenční karty řidiče.
26. Z takto vystavěné obhajoby obviněného, o níž Nejvyšší soud nechce tvrdit, že je ve všech ohledech pravdivá, nicméně nižší soudy ji doposud spolehlivě nevyvrátily (resp. tak primárně neučinil nalézací soud, který má v hlavním líčení nejvýznamnější postavení v přijímání závěrů o skutkovém stavu věci), nevyplývá, že by dovolatel nevyvinul žádnou aktivitu ke zjištění stavu dotčených řízení, jinými slovy, že by se o jejich průběh vůbec nezajímal. Přitom ale judikatura Nejvyššího soudu (rozebraná v bodě 23. tohoto usnesení) vyžaduje právě nezájem pachatele o stav příslušného řízení, aby bylo možno konstatovat jeho aktivní kladný vztah k možnosti, že řídí motorové vozidlo v době účinnosti pravomocného zákazu této činnosti, a tedy i jeho srozumění s tím, že se dopouští trestného činu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Lze připustit, že dovolatel nepodnikl veškeré možné kroky, které si představoval odvolací soud, přesto však využil hned dvou způsobů, jak stav řízení zjistit. Na rozdíl od odvolacího soudu i obžaloby nelze odhlížet od skutečnosti, že obviněný byl po celou dobu řízení zastoupen advokátem s tím, že rozhodnutí byla doručována pouze jemu. Pokud ten neplnil své povinnosti vůči klientovi, nehájil dostatečně jeho zájmy a neinformoval jej o vydaných rozhodnutích, nelze bez dalšího (automaticky) přenášet odpovědnost i potřebnou aktivitu na klienta, a to přinejmenším za situace, kdy klient od obhájce informace vyžadoval, za tímto účelem jej pravidelně kontaktoval a spoléhal se na to, že je obdrží řádně a včas. Rovněž aktivita dovolatele ve vztahu k Magistrátu města Mostu není bez významu, jelikož bez ohledu na správnost zápisu v evidenční kartě řidiče může svědčit minimálně o zájmu obviněného o danou záležitost a snaze zjistit skutečný stav věci.
27. Dále nelze pominout ani časové souvislosti, které nepochybně hrají roli při úvahách o nezájmu obviněného o průběh správního (popř. soudního) řízení a na něj navazujícím srozumění s možným porušením zákona. Zejména v usnesení sp. zn. 3 Tdo 210/2019 byla tato okolnost zcela důvodně vyzdvihnuta. V judikovaných věcech obvinění nečinili žádné kroky, aby sledovali průběh správního řízení a seznámili se s rozhodnutím správního orgánu po delší časové období. Následně byli při řízení motorového vozidla přistiženi až po několika měsících po vydání příslušného rozhodnutí. Nelze si nepovšimnout, že v posuzované trestní věci jsou dovolateli přičítány také útoky, které měl spáchat velmi krátce po vydání rozhodnutí, jež znamenalo, že trest zákazu činnosti se stal vykonatelným. Skutek pod bodem 1) byl dokonán týden poté, co nabylo právní moci rozhodnutí odvolacího orgánu. Neuplynula ještě tak dlouhá doba, aby obviněný musel nutně předpokládat, že předmětné rozhodnutí již mohlo být vydáno a doručeno obhájci, zejména když ještě neměl žádnou informaci od svého právního zástupce, s nímž měl být navíc domluven na dalším postupu ve věci. Z hlediska závěru o naplnění subjektivní stránky by mohla mít význam i ta okolnost, že dovolatel se teoreticky mohl seznámit s vypracovaným návrhem správní žaloby (s datem 11. 12. 2017) ještě předtím, než ten den usedl ve večerních hodinách za volant. I kdyby tomu tak ale nebylo, stále lze uzavřít, že v tak krátkém časovém období a za výše popsaných okolností, mohl ještě spoléhat na informace od jeho obhájce, aniž by absence jeho vlastních kroků musela nutně znamenat naplnění subjektivní stránky přečinu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku u skutku pod bodem 1). Proto bude na soudu prvního stupně, aby okolnosti předmětného jednání v dalším stadiu řízení důkladněji osvětlil a teprve poté zvažoval, zda došlo k naplnění skutkové podstaty podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku i po stránce subjektivní. V tomto ohledu se jeví vhodným doplnit dokazování nejméně o doplňující výpověď obviněného, popř. za splnění potřebných procesních podmínek a při respektu k jeho právu mlčenlivosti v postavení svědka i Mgr. Václava Strouhala.
28. Ještě problematičtější je situace ve vztahu k úvodním dílčím útokům druhého skutku, kdy k jednání pod bodem 2) došlo jeden den a pod bodem 3) dva dny poté, co bylo rozhodnutí správního soudu doručeno Mgr. Václavu Strouhalovi do datové schránky, v krátkém časovém sledu pak následovaly i další dílčí útoky. Přitom řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem trvalo téměř tři roky a rozhodnutí bylo obhájci doručeno fikcí. V tomto případě lze jen stěží přičítat dovolateli k tíži, že jej obhájce opomenul informovat a vyčítat mu nedostatek jeho vlastní aktivity, zejména pokud nebude vyvrácena jeho obhajoba, že se svým právním zástupcem snažil udržovat kontakt (jednou za měsíc či dva) a ptal se jej na stav řízení. V souvislosti s úvodními dílčími útoky druhého skutku (ze srpna a září 2020) považuje Nejvyšší soud za vhodné v další fázi řízení vyhodnotit nejen již opakovaně zmíněný výpis z evidenční karty řidiče ze dne 15. 9. 2020, který obsahoval mylný zápis o trvání trestu zákazu činnosti. Určité informace by mohl přinést i další listinný důkaz, a to kasační stížnost podaná Mgr. Václavem Strouhalem k Nejvyššímu správnímu soudu (č. l. 478), kterou se doposud okrajově zabýval pouze nalézací soud ve svém prvním zprošťujícím rozsudku. Toto podání datované dnem 4. 9. 2020 je blanketní, v bodě I. je uvedeno, že dne 24. 8. 2020 obdržel stěžovatel rozsudek krajského soudu a podle bodu IV. měl stěžovatel svoji kasační stížnost blíže odůvodnit po poradě s klientem. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 9. 9. 2020, č. j. 5 As 286/2020-4, vyzval, aby stěžovatel ve lhůtě 1 měsíce od doručení usnesení uvedl důvody, pro které napadá rozsudek krajského soudu, a dále jej vyzval k zaplacení soudního poplatku ve lhůtě do 15 dní od doručení tohoto usnesení. Usnesení (výzva) bylo doručeno zástupci stěžovatele do datové schránky dne 15. 9. 2020, soudní poplatek ve výši 5 000 Kč byl na účet soudu připsán dne 17. 9. 2020, avšak kasační stížnost ve stanovené lhůtě doplněna nebyla. Proto ji Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 5 As 286/2020, odmítl, jelikož nebyly odstraněny vady tohoto podání (č. l. 479). Nejvyšší soud v této fázi řízení nehodlá činit z citovaných listin jakékoliv závěry, ani jim nepřipisuje zcela kardinální význam. Přesto je toho názoru, že zde obsažené informace mohou mít určitou váhu, a nebylo by proto od věci osvětlit okolnosti podání této kasační stížnosti již avizovanými doplňujícími výpověďmi obviněného i svědka Mgr. Václava Strouhala. V daném ohledu připomíná i tvrzení dovolatele u hlavního líčení, že hluché období (v komunikaci s právním zástupcem) bylo od poloviny září do poloviny listopadu 2020 (č. l. 473).
29. U skutku z roku 2020 má tedy zdejší soud největší pochybnosti o naplnění subjektivní stránky u počátečních dílčích útoků, zatímco situaci kolem poloviny září 2020 prozatím považuje za velmi nejasnou. Dozajista ale dění v celém posuzovaném období je hodno dalšího osvětlení. Výjimkou může být jen závěrečná fáze druhého skutku, ohledně které by i Nejvyšší soud již v tomto stadiu řízení u obviněného dovodil naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu nepřímého. V tomto směru je možno předeslat, že oba soudy dosud postupovaly v projednávané trestní věci poněkud neobjektivně a nevyváženě. Zatímco odvolací soud dospěl k závěru o úmyslném zavinění dovolatele ve své podstatě automaticky a uplatněnou obhajobu odmítl, aniž by se s ní odpovídajícím způsobem a v plném rozsahu vypořádal, nalézací soud v kontrastu s tím měl (ve svém prvním zprošťujícím rozsudku) tendenci přehlížet skutečnosti, které by mohly vyznívat v neprospěch obviněného.
30. Podle názoru zdejšího soudu má ve věci zásadní význam výzva Magistrátu města Most ze dne 24. 9. 2020 (č. l. 414). V její hlavičce jsou bezchybně uvedeny všechny osobní údaje dovolatele (jméno, adresa a především datum narození – XY). V textu je konstatováno, že „dne 21. 8. 2020 nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 15 A 320/2017-123, dle kterého byla panu Z. D., nar. XY zamítnuta žaloba“. Obviněný byl vyzván, aby „neprodleně, nejpozději však ve lhůtě 5 pracovních dnů od doručení této výzvy odevzdal řidičský průkaz č. EJ 822046“. Tato výzva byla dovolateli vhozena do schránky dne 12. 10. 2020 (č. l. 422). Hned následující den – 13. 10. 2020 – obviněný zaslal magistrátu svou reakci, v níž poukázal na nesprávný údaj v jeho datu narození, na základě čehož uzavřel, že výzva je určena jiné osobě, nikoli jemu, jedná se patrně o shodu jmen. Dále s odkazem na zjevně nesprávný výpis z evidenční karty řidiče ze dne 15. 9. 2020 sdělil, že zákaz řízení byl jeho osobě uložen dne 4. 12. 2017 a ukončen byl 4. 6. 2018. Proto se doslova vyjádřil tak, že výzvě k odevzdání řidičského průkazu 2 roky a 4 měsíce po skončení trestu vůbec nerozumí. Nesprávný výpis z evidenční karty řidiče poslal jako přílohu tohoto přípisu (č. l. 423). Dne 22. 10. 2020 magistrát odpověděl, že skutečně došlo k chybě v datu narození. Výzva k odevzdání řidičského průkazu a nový výpis z evidenční karty řidiče byly dovolateli poslány jako příloha. Byla mu též sdělena přesná doba trvání zákazu činnosti s tím, že trest začal znovu běžet dne 21. 8. 2020 (č. l. 424). Dne 4. 11. 2020 byla zásilka vhozena do schránky (č. l. 425), načež obviněný dne 12. 11. 2020 odevzdal řidičský průkaz (č. l. 426).
31. Z předmětných listinných důkazů lze dovodit následující skutečnosti. Nejpozději od 13. 10. 2020 (pokud se tak nestalo již dříve) dovolatel prokazatelně disponoval informací, že o jeho správní žalobě již bylo rozhodnuto a trest zákazu činnosti opět nabyl účinnosti. Tento údaj pocházel z důvěryhodného zdroje – Magistrátu města Mostu, orgánu veřejné správy a obviněný jej v žádném případě neměl brát na lehkou váhu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 3 Tdo 961/2016, nebo ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 8 Tdo 1266/2021). Měl-li pochybnosti, mohl je dále ověřit, především ale měl neprodleně skončit s řízením motorových vozidel, což neučinil. Z textu celé výzvy je jednoznačně patrné, komu byla určena, neboť je v ní obsažena celá řada osobních i jiných údajů, které se vztahují k dovolateli i jeho soudnímu řízení. Pochybení v datu narození (byť na jiném místě výzvy byl i tento údaj uveden správně) byl na první pohled pouhým překlepem, který nebyl způsobilý správnost zbytku obsahu výzvy nikterak narušit. Pokud obviněný přesto zneužil této drobné nesprávnosti, aby argumentoval tím, že výzva nebyla určena jemu, a navíc k tomu využíval výpis evidenční karty řidiče, o němž on sám velmi dobře věděl, že je mylný, nejednalo se o nic jiného než pouhou obstrukci, kterou se marně snažil oddálit odevzdání řidičského průkazu a podrobení se trestu zákazu činnosti, s jehož vykonatelností byl již přinejmenším srozuměn.
32. Pokud tedy obviněný řídil motorové vozidlo i po 13. 10. 2020, tedy v případech popsaných v bodech 26) až 37) výroku o vině, nelze shledat žádnou okolnost, která by jej zbavila trestní odpovědnosti. Za těchto okolností totiž nemohl počítat s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku v podobě porušení zájmu na řádném výkonu (realizaci) rozhodnutí orgánů veřejné moci, který si vzhledem k informacím, které obdržel ve výzvě ze dne 26. 9. 2020, musel představovat jako možný. Písařská chyba v osobním údaji ani následné obstrukční jednání v žádném případě nemohly být tou okolností, jež by škodlivému následku zabránily. Je proto možno konstatovat, že dovolatel byl prokazatelně srozuměn s tím, že řízení motorových vozidel po datu 13. 10. 2020 předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo. Navzdory tomu však pokračoval ve svém protiprávním jednání až do 3. 11. 2020 a dopustil se dalších 12 dílčích útoků.
33. Lze tedy uzavřít, že Nejvyšší soud v tomto stadiu řízení nemá pochybnosti o naplnění skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve vztahu k dílčím útokům popsaným v bodech 26) až 37) výroku o vině. Pochybnosti ovšem na jeho straně v různé míře přetrvávají, pokud se jedná o skutek pod bodem 1) i dílčí útoky vtělené do bodů 2) až 25) výroku prvoinstančního rozsudku.
34. Nejvyšší soud, veden výše vyloženými důvody, rozhodl podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. tak, že zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 5 To 413/2022, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 25. 8. 2022, sp. zn. 7 T 78/2021, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Mostě přikázal, aby věc obviněného v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
35. Bude tedy na soudu prvního stupně, aby znovu posoudil otázku, zda byla naplněna subjektivní stránka jednotlivých dílčích útoků, které by bylo nutno posoudit alespoň do jisté míry individuálně. Soud by se měl v rámci možností zaměřit na vztah dovolatele s jeho obhájcem a na otázku, nakolik námitky o nedostatečné komunikaci a laxním přístupu Mgr. Václava Strouhala odpovídaly skutečnému stavu věci. K tomu by bylo vhodné oba zúčastněné opětovně vyslechnout, jak již bylo opakovaně zmíněno. Pozornost by měl soud věnovat také dalším důkazům, které Nejvyšší soud vyzdvihl v předchozích pasážích tohoto usnesení. Vyvstane-li v průběhu dokazování v dalším řízení potřeba provedení i důkazních prostředků dalších, dosud nezmiňovaných a nezbytných k řádnému objasnění věci, bude povinností soudu opatřit a provést i tyto. Uzná-li soud prvního stupně dovolatele vinným, bude moci znovu uvažovat také o výměře uloženého peněžitého trestu. K němu totiž obviněný ve svém dovolání uplatnil některé námitky, jimiž se zdejší soud s ohledem na způsob jeho rozhodnutí nezabýval, nicméně dovolatel bude mít prostor znovu je vznést během dalšího hlavního líčení před soudem prvního stupně.
36. Je namístě připomenout, že soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (srov. §265s odst. 1 tr. ř.). Rozhodnutí soudů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného jmenovaným obviněným, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (srov. §265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 11. 2023
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu