ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.314.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 314/2023-168
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2023 dovolání obviněného J. D. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 9 To 278/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 2 T 19/2022, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 9 To 278/2022, i rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 26. 8. 2022, sp. zn. 2 T 19/2022.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Mělníku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 26. 8. 2022, sp. zn. 2 T 19/2022, byl obviněný J. D. (dále jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za což byl podle §353 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání zaměřené proti výrokům o vině a trestu. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 9 To 278/2022, podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
3 . Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku dopustil tím, že dne 27. 4. 2022 v době od 13:45 hodin do 13:53 hodin v XY, na blíže nezjištěném místě, prostřednictvím mobilního telefonu, po předchozích slovních výčitkách ohledně rodinných vztahů vyhrožoval své vnučce takovým způsobem, že jí uvedl, že on začne být stejný hajzl jako její rodiče, on že bude střílet a je mu jedno, koho kulka zasáhne, takovým způsobem, že v této vzbudil důvodnou obavu o její život nebo zdraví a také o život nebo zdraví jejích rodičů, čímž způsobil své vnučce nezletilé „AAAAA“ (použit pseudonym) psychické rozrušení, které si vyžádalo lékařské ošetření z důvodu akutní stresové reakce s doporučenou medikací.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 9 To 278/2022, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, došlo k porušení rovnosti stran a pravidla in dubio pro reo a že odvolací soud nepřezkoumal závěry soudu prvního stupně ohledně naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu, jímž byl uznán vinným.
5. Konkrétně dovolatel vytkl, že odvolací soud nezasáhl, ačkoliv soud prvního stupně hodnotil důkazy v rozporu s jejich obsahem a logicky vadně, protože trestný čin se vůbec nestal. I kdyby došlo k vyřčení onoho výroku o použití zbraně, což podle jeho názoru nebylo prokázáno, poškozená vypověděla, že měla strach o rodiče, bála se, že na ni může děda čekat, že by jí mohl něco říci a pak třeba jet udělat něco rodičům. Z uvedeného tedy vyplývá, že poškozená měla strach zejména o třetí osobu, nikoli o sebe. Podle obviněného však k naplnění skutkové podstaty trestného činu kladeného mu za vinu musí mít poškozený strach o svou osobu, nikoli o třetí osobu. Strach poškozené, že na ni může děda čekat a mohl by jí něco říci, podle obviněného rozhodně nepředstavuje naplnění předmětné skutkové podstaty. Obviněný mínil, že nalézací soud v odůvodnění rozsudku slova poškozené překroutil. Odvolací soud k tomu uvedl, že poškozená měla strach o svou osobu a že se cítila být ohrožena fyzickou újmou, což je v přímém rozporu s tím, co vypověděla. Odvolací soud se podle obviněného nezabýval tím, jak je rozsudek soudu prvního stupně tendenční a porušuje rovnost stran. Pokud jde o zdravotní záležitosti poškozené, soud prvního stupně dospěl k závěru, že jelikož není odborníkem, nemůže ohledně zdraví činit jakékoliv soudy, zatímco zdravotní stav obviněného hodnotil, a to na mnoha místech v rozporu se zdravotní dokumentací, s čímž se odvolací soud nevypořádal. Dovolatel vznesl také pochybnosti o možnosti odsoudit jej na základě telefonátu, jehož obsah nebyl s jistotou prokázán, či tvrzení osoby blízké. Vytkl, že „zásady“ jako ultima ratio nebo in dubio pro reo jsou v právní praxi opomíjeny a ignorovány. Právě pravidlo in dubio pro reo mělo být podle něj v daném případě aplikováno.
6. Obviněný měl za to, že odvolací soud ignoroval i judikaturu Nejvyššího soudu. Nepřezkoumal závěry soudu prvního stupně v tom smyslu, že ne každý projev pachatele vůči poškozené osobě, jehož podstatou jsou výhrůžky způsobilé negativně působit na její psychiku, je možno hodnotit tak, že jeho obsahem byly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty, za kterou je stíhán, a že výroky je třeba hodnotit ve spojení s dalším jednáním pachatele. Soud nevzal v úvahu skutečnost, že obviněný by nebyl schopen ve svém zdravotním stavu ani z žádné zbraně vystřelit, když jen natažení takové zbraně vyžaduje dávku síly, kterou obviněný není schopen vyvinout, Z čeho pak soud prvního stupně vyvodil (bod 18. rozsudku), že použití střelné zbraně nevyžaduje žádnou mimořádnou fyzickou zdatnost, je obviněnému i jeho obhájci záhadou. Takové tvrzení může být pravdivé, pokud je člověku 40 let, nikoliv však v případě obviněného. Uzavřel, že mu nemůže být kladena za vinu ani neschopnost poškozené posoudit reálnost takového potenciálního útoku.
7. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a sám ve věci rozhodl rozsudkem, kterým jej zprostí obžaloby v celém rozsahu, nebo vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8 . Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně poznamenala, že dovolatel označil dovolací důvody správně a jím uplatněná argumentace jím odpovídá. Ve vztahu ke zpochybnění hodnocení důkazů a skutkových zjištění soudů konstatovala, že mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy není žádný rozpor. Za základní usvědčující důkaz označila výpověď poškozené nezletilé „AAAAA“, vnučky obviněného, která vypověděla, že dne 27. 4. 2022 v době od 13:45 hodin do 13:53 hodin iniciovala telefonát s obviněným, který je jejím dědečkem, a tento hovor trval necelých osm minut. Tyto skutečnosti nerozporoval ani sám obviněný. V předmětném hovoru obviněný vyjádřil nevoli s tím, že rodina s ním neudržuje kontakt, přičemž konkrétně mínil rodiče poškozené. V této souvislosti uvedl, že bude střílet a je mu jedno, koho kulka zasáhne. V důsledku toho se nezletilá poškozená dostala do psychické nepohody, která si vyžádala lékařské ošetření z důvodu akutní stresové reakce a jednorázovou medikaci. Z výpovědi otce poškozené L. D. bylo podle státní zástupkyně možné dovodit, že vztahy s otcem, tedy obviněným, nebyly nikdy idylické, neboť bil jeho i bratra a opakovaně na něj vzal dokonce i nůž a v rozrušení také střílel do země s revolverem. I sama vnučka, tedy poškozená, vnímala komplikovanou osobnost obviněného a jeho kolizní vztah s rodiči, přesto s ním udržovala alespoň nějaký kontakt, neboť jej měla z dětství spojeného i s pěknými vzpomínkami. Obsah telefonátu s obviněným ji však velmi rozrušil, takže kontaktovala rodiče, kteří přivolali záchrannou službu a věc nahlásili policii. Koncept rodinných vztahů vyplýval rovněž z opatřených zvukových nahrávek. Státní zástupkyně tak měla s ohledem na uvedené za to, že soudy nepochybily, pokud dospěly k závěru o tom, že skutkový děj se odehrál právě tak, jak je popsán ve výroku rozsudku. Soudy nepochybily ani v případě, pokud v rámci obsahu sdělení obviněného vyšly z výpovědi samotné poškozené, neboť soud sám si může učinit závěr o věrohodnosti svědka (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 196/2015). Pravidlo in dubio pro reo , jehož se obviněný domáhal, nebylo podle státní zástupkyně možno uplatnit, neboť v posuzované věci jsou učiněné skutkové závěry dostatečně a průkazně podložené.
9. S dovolatelem nesouhlasila, ani pokud se vymezil proti naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, když nevyhrožoval vnučce, ale jejím rodičům, a to ani v tom případě, pokud by bylo dovozeno, že jeho vnučka se jeho jednáním skutečně nemusela cítit dotčená. Konstatovala, že za určitých okolností, pokud by totiž třetí osoba uvedené výhrůžky vnímala jako osoba blízká, by se mohlo jednat o jinou těžkou újmu způsobenou právě této osobě blízké a nikoli tomu, na jehož adresu byla výhrůžka pronesena. Jestliže tedy obviněný zprostředkovaně vyhrožoval rodičům své vnučky, tedy dceři těch, na jejichž adresu byla směřována výhrůžka, není pochyb o tom, že ta jako osoba blízká tyto výhrůžky brala jako jinou těžkou újmu, která by jí byla způsobena. Podle státní zástupkyně tedy vzhledem k posuzované právní kvalifikaci nejde o nijak zásadní otázku, a to i když soudy dospěly k závěru, že výhrůžka byla adresována i samotné poškozené, a to vzhledem k slovnímu vyjádření obviněného, že je mu jedno, koho kulka zasáhne.
10. Státní zástupkyně poznamenala, že v posuzované trestní věci nebylo možno aplikovat ani princip ultima ratio . S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu konstatovala, že pro naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku nemusí důvodná obava vzniknou, ale musí být její obsah reálný (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 89/2017). Státní zástupkyně v této souvislosti akcentovala, že obviněný své výhrůžky směřoval vůči dítěti, přičemž takový čin je třeba zpravidla považovat za společensky škodlivý, neboť dítě vnímá určité projevy lidského chování citlivěji než dospělý člověk a jeho psychika je zranitelnější. Výhrůžky obviněného o použití zbraně přitom byly způsobilé u poškozené vyvolat tísnivý pocit ze zla, kterým obviněný hrozil. Dále zdůraznila, že důvodnost obavy u přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 tr. zákoníku umocňuje i samotná osoba pachatele, resp. jeho projevy. Poškozená vnučka věděla o tom, že obviněný se projevuje opakovaně agresivně a toto jeho chování se nevymykalo jeho dřívějším projevům. Závěr, že jednání obviněného bylo způsobilé vzbudit v poškozené obavu, je tak v této situaci plně odůvodněn. Skutečnost, že před spácháním tohoto přečinu byl obviněný bezúhonným, v žádném ohledu nevylučuje naplnění znaků jeho objektivní stránky spočívající ve vzbuzení důvodné obavy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1298/2014).
11. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
12 . Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., načež podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.
IV. Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
16 . V posuzované trestní věci je s ohledem na napadené usnesení odvolacího soudu, obsah dovolání a uplatněné dovolací důvody významnou otázka, zda bylo prokázáno, že obviněný jednal způsobem popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a že takovým svým jednáním naplnil objektivní stránku skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
17. Přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu, a čin spáchá vůči dítěti nebo těhotné ženě.
18 . Objektem přečinu nebezpečného vyhrožování, který je úmyslný trestný čin, je zájem na ochraně jednotlivce proti některým závažným výhrůžkám. Objektivní stránku přečinu představuje jednání spočívající ve vyhrožování, přičemž obsah výhrůžky je konkretizován (byť alternativně) usmrcením, těžkou újmou na zdraví (§122 odst. 2 tr. zákoníku) nebo jinou těžkou újmou. Jiná těžká újma musí být co do své závažnosti hodnocena jednak s přihlédnutím k těžkým újmám v tomto ustanovení výslovně uvedeným, tj. usmrcení, těžká újma na zdraví, a jednak ke konkrétním okolnostem případu s přihlédnutím i k tomu, jak subjektivně pociťuje újmu ten, komu je vyhrožováno. Vyhrožováním jinou těžkou újmou může být např. vyhrožování způsobením škody velkého rozsahu nebo škody na věci vysoké umělecké hodnoty, ke které má poškozený citový vztah. Stejně tak se může jednat o újmu nemajetkové povahy, jako je vyhrožování usmrcením nebo těžkou újmou na zdraví i osobě poškozenému blízké, únosem osoby blízké apod. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3285)
19. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný jinému vyhrožoval usmrcením, těžkou újmou na zdraví a jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to vzbudilo důvodnou obavu, a čin spáchal vůči dítěti. Z tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku se podává, že jednání obviněného mělo spočívat ve stručnosti v tom, že prostřednictvím mobilního telefonu, po předchozích slovních výčitkách ohledně rodinných vztahů, vyhrožoval své nezletilé vnučce (poškozené) takovým způsobem, že jí uvedl, že on začne být stejný hajzl jako její rodiče, on že bude střílet a je mu jedno, koho kulka zasáhne, tedy takovým způsobem, že v této vzbudil důvodnou obavu o její život nebo zdraví a také o život nebo zdraví jejích rodičů, čímž této poškozené způsobil psychické rozrušení, které si vyžádalo lékařské ošetření z důvodu akutní stresové reakce s doporučenou medikací.
20. Pokud jde o námitku dovolatele, že nebylo prokázáno, že skutečně vyřkl, že bude střílet a je mu jedno, koho kulka zasáhne, a že takové skutkové zjištění je v rozporu s provedenými důkazy a v rozporu s pravidlem in dubio pro reo , nelze jí přisvědčit. Není od věci připomenout, že pravidlo in dubio pro reo , na které dovolatel poukazoval, znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001).
21. Postupu soudu prvního stupně, který závěr o tom, co obviněný prostřednictvím telefonu sdělil své nezletilé vnučce, vyvodil především z výpovědi poškozené, nelze ničeho vytknout. Nalézací soud v tomto ohledu vyhověl požadavku Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16), podle něhož jsou obecné soudy v situaci „tvrzení proti tvrzení“ povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny. Nalézací soud důkladně posuzoval věrohodnost proti sobě stojících výpovědí obviněného a poškozené a v souladu s ustálenou judikaturou jejich výpovědi hodnotil nejen samostatně, ale především i v souvislosti s ostatními ve věci provedenými důkazy. Výpověď poškozené pak nestála osamoceně. To, že ke skutku došlo tak, jak vypověděla poškozená, potvrzuje nepřímo protokol o ohledání věci – telefonu poškozené, ve spojení s pořízenými fotografiemi obrazovky telefonu obviněného, z nichž vyplynulo, že v předmětnou dobu skutečně proběhl hovor mezi obviněným a poškozenou, který iniciovala poškozená, a že okamžitě po skončení tohoto hovoru volala poškozená své matce A. K. a o pár minut později také svému otci L. D. (viz evidence hovorů a fotografie obrazovky telefonu na č. l. 4, 29-31) Na výpověď poškozené pak navazovaly výpovědi jejích rodičů, kteří potvrdili, že jim poškozená ihned po telefonátu s obviněným volala a sdělila o tomto telefonátu stejné skutečnosti, jako vypověděla před orgány činnými v trestním řízení, což rovněž nepřímo svědčí ve prospěch věrohodnosti její výpovědi. Také motiv iniciace telefonátu poškozené s obviněným byl potvrzen, když předmětného dne měl obviněný skutečně jmeniny a poškozená mu k nim chtěla popřát. Poškozená navíc do té doby byla jedinou osobou, která z její rodiny ještě jevila jakýkoliv zájem o obviněného, a není tak jasné, z jakého důvodu by si měla slova pronesená obviněným vymyslet. O věrohodnosti její výpovědi ostatně svědčí také její psychické rozrušení, které po telefonátu následovalo a které bylo potvrzeno přivolanou záchrannou službou (zpráva na č. l. 28). Ve světle všech provedených důkazů tak není důvodu mít o věrohodnosti výpovědi poškozené a z ní vyplynuvších výroků obviněného pochyb.
22. Z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku neobstojí námitka obviněného, že nezbytnou podmínkou této právní kvalifikace je, aby „poškozený měl strach o újmu na své osobě, nikoli na třetí osobě“. K uvedenému lze toliko ve stručnosti připomenout, že objektivní stránka projednávaného přečinu je naplněna i tehdy, pokud je poškozené vyhrožováno tzv. jinou těžkou újmou, jež může být představována vyhrůžkou usmrcením či těžkou újmou na zdraví ve vztahu k osobám jí blízkým (§125 tr. zákoníku). Rodiče poškozené osobami blízkými poškozené bezpochyby jsou. S ohledem na uvedené je ve světle právního posouzení skutku ve svých důsledcích proto nepodstatné, zda výhrůžka obviněného směřovala toliko proti rodičům poškozené či rovněž proti poškozené.
23. V této souvislosti nutno ale přesto poznamenat, že závěr soudu prvního stupně, akceptovaný i odvolacím soudem, že obviněný svými vyhrůžkami vzbudil v poškozené důvodnou obavu o život a zdraví nejen jejích rodičů, což explicitně uvedla (č. l. 103, 104), ale i jí samotné, není přesvědčivě odůvodněn. Poškozená v hlavním líčení výslovně uvedla, jak správně reprodukoval také soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku (bod 3.), že po telefonátu měla strach o rodiče, asi 2 týdny se bála, že na ni může čekat děda, že by jí mohl něco říci a pak jet udělat něco rodičům (č. l. 104). Za takových okolností bez dalšího objasnění neobstojí závěr soudu prvního stupně, že vyhrožoval-li obviněný tím, že bude střílet a je mu jedno, koho kulka zasáhne, spočívá taková výhrůžka „adresovaná poškozené, a to ve vztahu k ní osobně či její rodině“, nejen v hrozbě zabití, ale případně i způsobení vážné (správně „těžké“) újmy na zdraví a jiné těžké újmy (bod 16. rozsudku), a že výhrůžky obviněného byly reálně způsobilé u poškozené vyvolat důvodnou obavu o její život a zdraví a život a zdraví její rodiny (bod 18. rozsudku). Vysvětlení odvolacího soudu, že obviněný svou vyhrůžku adresoval širokému okruhu adresátů, tj. bude střílet a je mu jedno, koho kulka zasáhne, a tedy i poškozené, nejen jejím rodičům, kteří se o ní dozvěděli zprostředkovaně od poškozené (bod 19. usnesení) postrádá zohlednění konkrétní situace, za níž byla vyhrůžka obviněného vyslovena, jakož i jejího vnímání poškozenou. Bude tedy na soudu prvního stupně, aby se touto otázkou zabýval a svůj závěr patřičně odůvodnil. Nutno ale dodat, jak již bylo předesláno, že jde o závěr, který je z pohledu naplnění zákonných znaků přečinu podle §353 tr. zákoníku nerelevantní (i kdyby nebylo prokázáno, že poškozené vyhrožoval usmrcením nebo těžkou újmou na zdraví, jednalo by se ve vztahu k ní nejméně o vyhrůžku tzv. jinou těžkou újmou).
24. Nikoliv nevýznamnými ale dovolací soud shledal výhrady obviněného týkající se důvodnosti obavy vzniklé z jeho vyhrůžky. Vyhrožování ve smyslu §353 odst. 1 tr. zákoníku musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu. Důvodnou obavou se zde rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat vyšší stupeň úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na poškozeného působeno. Důvodná obava nemusí vzniknout, ovšem její vznik musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhrožování, neboť od nebezpečného vyhrožování podle §353 tr. zákoníku je třeba odlišit projevy, při kterých sice bylo použito např. silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1360/2014). Zda je vyhrožování způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu z jejich uskutečnění, je třeba posuzovat se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze vyhrůžky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu. Například z okolnosti, že vyhrůžka byla adresována dítěti, lze zpravidla usuzovat, že vyhrožování bylo způsobilé vzbudit důvodnou obavu. Závěr, zda jde o vyhrůžky způsobilé vzbudit důvodnou obavu z jejich uskutečnění, je ale nutno vždy posuzovat na základě komplexního posouzení situace (k tomu srov. též ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3286).
25. Obviněný namítl, že soudy nižších stupňů při hodnocení způsobilosti jeho výhrůžky vzbudit důvodnou obavu ve smyslu §353 tr. zákoníku pominuly nutnost zohlednit právě konkrétní okolnosti případu, zejména fyzické a povahové vlastnosti obviněného i poškozené, když nevzaly v úvahu skutečnost, že nevlastnil střelnou zbraň, z žádné zbraně by ani nebyl s ohledem na svůj zdravotní stav a věk schopen vystřelit, neboť natažení takové zbraně vyžaduje dávku síly, kterou již není schopen vyvinout.
26. Není sporu o tom, že obsah předmětného hovoru a v něm uvedených výhrůžek je třeba hodnotit v kontextu s celkovým chováním a vztahem obviněného k nezletilé poškozené „AAAAA“, své vnučce, jakož i jejím rodičům. Poškozená v hlavním líčení vypověděla, že se s dědou příliš nestýkala, občas, přibližně jednou za měsíc, mu volala, aby zjistila, jestli nepotřebuje nakoupit či s něčím pomoci, volala mu však nerada, neboť obviněný byl nepříjemný, že se nevídají či že na něj poškozená nemá při hovoru více času, vždy při telefonátu mluvil špatně o rodičích poškozené, rodiče poškozené si nepřáli, aby se s obviněným vídala. Poškozené zákazy rodičů nevadily, neboť jí bylo nepříjemné se s dědou naživo stýkat s ohledem na jeho stěžování si, výčitky a špatné mluvení o rodičích. Uvedla, že ji obviněný nikdy neuhodil, jen jí bylo nepříjemné ho poslouchat. Agresivně ho viděla se chovat pouze jednou, a to v době, kdy jí bylo 8 až 10 let. Tehdy viděla obviněného se prát s jejím tátou, přičemž nevěděla, kdo koho uhodil. Vztah s obviněným zhodnotila tak, že obviněného měla ráda, postupně radost ze setkání vymizela. Dříve jí vyhrožoval jen tím, že když ji rodiče k němu nepouštějí, že to potáhne dál, ale nikdy dřív jí nevyhrožoval ublížením. Ublížením podle jejích informací nevyhrožoval dříve ani nikomu jinému z rodiny, kromě toho, kdy se prali s jejím tátou. Střelnou zbraň u dědy nikdy neviděla, jen vzduchovky, nikdy se s ním nebavila o tom, jestli někdy zbraň měl.
27. Pokud jde o samotnou výhrůžku, poškozená v hlavním líčení uvedla, že obviněný začal něco říkat v situaci, kdy již vnímala i dění před školou, a pak jenom slyšela (bez objasnění dalších souvislostí), jak obviněný do telefonu řekl: „budu střílet a je mi jedno, koho ta kulka zasáhne, tvoji rodiče se ke mně nechovají dobře, nelíbí se mi, jak se chovají, a to, co dělají mně, budu dělat já jim, začnu být stejný hajzl, jako je tvůj táta a máma“. Takové sdělení obviněného jistě u poškozené nemohlo vyvolat příznivou odezvu, nelze zpochybnit, že na její psychiku působilo negativně. To však neznamená, že je nutno hodnotit je tak, že jeho obsahem byly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. Vyhrůžku obviněného je třeba hodnotit zejména v návaznosti na důraz na to, že se bude chovat jako rodiče poškozené, že bude „stejný hajzl“, jakož i v kontextu celého vztahu obviněného a poškozené a jejích rodičů, když obviněný nikdy dříve poškozené či před poškozenou členům její rodiny fyzickým násilím nikdy nevyhrožoval. Poškozená byla v minulosti svědkem toliko jednoho fyzického napadení mezi jejím otcem a obviněným, nevěděla však, kdo jej začal. Poškozená neměla informace o tom, že by obviněný měl doma střelnou zbraň, kontakt s obviněným jí byl nepříjemný, neboť obviněný si vždy stěžoval, vyčítal nezájem a nedostatečnost setkávání se a telefonování s poškozenou, mluvil špatně o jejích rodičích. V daných souvislostech není ani vyloučeno, že obviněný výrok „budu střílet a je mi jedno, koho kulka zasáhne“ použil jako příliš expresivní, nešťastný slovní obrat než jako skutečnou vyhrůžku fyzickým násilím a střelnou zbraní.
28. Jak již bylo konstatováno, výroky je třeba hodnotit ve spojení s dalším konáním a projevy pachatele, nelze se omezit jen na vlastní obsah slovního prohlášení, a teprve na základě komplexního posouzení situace je možné učinit závěr, zda se jedná o vyhrůžky způsobilé vzbudit důvodnou obavu z jejich uskutečnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 8 Tdo 254/2010, publikované pod č. 21/2011 Sb. rozh. tr., přiměřeně také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 8 Tdo 521/2012). Soud prvního stupně však všechny tyto skutečnosti dostatečně nezohlednil a svůj závěr o důvodnosti obavy poškozené postavil především na tom, že obviněný již v minulosti měl potyčku s otcem poškozené a že poškozená byla svědkem tohoto násilného jednání (kdo byl původcem potyčky, nevěděla), že poškozené mělo být v minulosti sděleno, že obviněný vyhrožoval otci poškozené nožem a že obviněný poškozené vyhrožoval tím, že si něco udělá, pokud za ním nepřijde (srov. bod 18. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). I státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání obviněného zdůraznila, že důvodnost obavy je opodstatněna zejména prokázanými sklony obviněného k agresivním projevům, které měly být poškozené známy. Přitom však bylo pominuto, že poškozená ve výpovědi v hlavním líčení konstatovala, že byla svědkem toliko jednoho projevu fyzické agrese, navíc několik let před nyní projednávaným skutkem, nelze tak hovořit o poškozenou zažitých opakovaných projevech agrese obviněného či sklonech k agresi. Poškozená naopak vypovídala o opakující se slovní agresi spočívající ve výčitkách a nelichotivých hovorech o rodičích poškozené.
29. Při hodnocení, zda lze na prohlášení obviněného nahlížet jako na prohlášení, jež v poškozené, 14letém dítěti, opodstatněně vyvolávalo obavy o život či zdraví jejích rodičů (popř. i jí samotné), nutno brát na zřetel zejména vztah obviněného a poškozené, zkušenosti poškozené se způsobem jednání a vyjadřováním se obviněného, četnost jeho výtek, stížností a jeho negativní vztah k jejím rodičům (z nichž vyplývá běžnost jeho nemilého hovoření o rodičích poškozené a běžnost vyústění hovoru v nepříjemné slovní útoky), povahu a charakterové vlastnosti obviněného, jak jej poškozená znala, jakož i skutečnost, že poškozená nevěděla, zda obviněný někdy držel střelnou zbraň, a nevěděla, zda má nějakou takovou zbraň doma a zda může rodičům ublížit (jak sama v hlavním líčení uvedla).
30. K posouzení osoby obviněného, jeho zavinění a v konečném důsledku i řádnému objasnění věci se nabízí doplnit dokazování o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zaměřený na posouzení duševního stavu obviněného. Jeho vhodnost je opodstatněna nejenom reakcemi obviněného v hlavním líčení, ale také výpovědí svědka L. D., jeho syna, v níž mimo jiné sdělil, že obviněný „vždycky dostal nějaký amok, z kterého vystřízlivěl po pár minutách, pak svého činu litoval“, z čehož vyvozoval jeho blíže nespecifikovaný psychický problém (č. l. 98 a verte ), a především lékařskou zprávou z 18. 11. 2021, z níž se mimo jiné zjišťuje, že obviněný je polymorbidní pacient i s psychiatrickou komorbiditou (č. l. 86).
31. Na soudu prvního stupně tedy bude, aby v řízení po zrušení a přikázání věci k novému projednání po naznačeném doplnění dokazování (nevyvstane-li potřeba provedení důkazů dalších, nezbytných k objasnění věci) na podkladě východisek a kritérií obsažených v tomto usnesení Nejvyššího soudu znovu posoudil jednání obviněného, možnosti vyvozovat jeho trestní odpovědnost, a to i při respektu k zásadě subsidiarity trestní represe.
32. Nejvyšší soud, veden výše vyloženými důvody, rozhodl podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. tak, že zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 9 To 278/2022, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Mělníku, ze dne 26. 8. 2022, sp. zn. 2 T 19/2022, současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Mělníku přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, jehož úkolem bude, aby s přihlédnutím ke korekcím a závěrům Nejvyššího soudu doplnil dokazování o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, k objasnění duševního stavu obviněného, případně provedl i důkazy další, nezbytné k řádnému objasnění skutkového stavu, všechny provedené důkazy znovu pečlivě vyhodnotil a o vině obviněného znovu rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§265s odst. 1 tr. ř.). Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.). Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 4. 2023
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu