ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.378.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 378/2023-177
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 5. 2023 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného J. O., nar. XY, trvale bytem XY, fakticky bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 6 To 291/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 2 T 64/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 22. 8. 2022, sp. zn. 2 T 64/2022, byl obviněný J. O. uznán vinným zločinem šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil skutkem popsaným tak, že
s vědomím, že byl dne 30. 11. 2021 pozitivně testován na onemocnění COVID-19, o čemž byl vyrozuměn formou SMS zprávy dne 1. 12. 2021 ve 13.46 h, s níž se přečtením seznámil, a s vědomím infekčnosti prodělávaného onemocnění dne 3. 12. 2021 v XY na ulici XY na ubytovně společnosti P. T., kde ve 2. patře pobýval, neinformoval o svém onemocnění osoby, s nimiž přišel do přímého kontaktu, a to zejména spolubydlícího R. V., nar. XY, správcovou ubytovny I. Š., nar. XY, a uklízečku M. T., nar. XY, bez pozvání a souhlasu J. D., nar. XY, vstoupil na pokoj, ve kterém byl ubytován, dne 3. 12. 2021 kolem 13.00 h po otevření neuzamčených dveří, v době vstupu neměl nasazenou roušku ani respirátor, na výzvu poškozeného ležícího na posteli pokoj odmítal opustit a setrval zde zhruba po dobu deseti minut, během kterých se slovy „zkurvím ti život, mám covid“ zhruba 10x plivnul směrem na poškozeného, kdy jeho sliny zasáhly deku a stolek, a následně z pokoje utekl pryč, přičemž COVID-19 je nemocí uvedenou v příloze č. 1 nařízení vlády č. 453/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za nakažlivé lidské nemoci, nakažlivé nemoci zvířat, nakažlivé nemoci rostlin a škůdce užitkových rostlin (dále „nařízení č. 453/2009 Sb.“), a tohoto jednání se dopustil v době nouzového stavu vyhlášeného pro území České republiky na dobu 30 dnů od 00.00 h dne 26. 11. 2021 usnesením vlády ČR č. 1065 ze dne 25. 11. 2021 z důvodu ohrožení zdraví lidí v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru označovaného jako SARS CoV-2 na území České republiky.
2. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §152 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců.
3. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 6 To 291/2022, z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, a to na základě nově popsaného skutku spočívajícího v tom, že
obviněný dne 3. 12. 2021 kolem 13.00 h v XY na ulici XY na ubytovně společnosti P. T., po otevření neuzamčených dveří bez pozvání a souhlasu poškozeného J. D., nar. XY, vstoupil na pokoj č. 213 ve druhém poschodí obývaného poškozeným, odmítal na jeho výzvu pokoj opustit a setrval zde po dobu asi 10 minut s vědomím, že byl dne 30. 11. 2021 pozitivně testován na onemocnění COVID-19 a s vědomím infekčnosti prodělávaného onemocnění, se slovy „zkurvím ti život, mám covid“, zhruba desetkrát plivnul směrem na poškozeného a následně utekl z pokoje pryč.
4. Za tento přečin obviněného odsoudil podle §178 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu dvou let.
II. Dovolání nejvyššího státního zástupce a vyjádření k němu
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolání, neboť se neztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že obviněný činem, jak byl popsán v rozsudku soudu prvního stupně, nenaplnil znaky zločinu šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Za nesprávné označil úvahy odvolacího soudu, jimiž doložil, že o uvedený zločin nejde, a přiklonil se k úvahám, které na podporu závěru, že obviněný uvedený zločin spáchal, v odůvodnění rozvedl soud prvního stupně. Neztotožnil se zejména s odkazem odvolacího soudu na rozhodnutí publikované pod č. 18/2019 Sb. rozh. tr., protože v posuzovaném případě byla nakažlivou nemocí ohrožena pouze jedna osoba. Srovnání s tímto publikovaným rozhodnutím nepovažoval za vhodné pro skutkové odlišnosti obou porovnávaných věcí. V judikované věci byla pachatelka nositelkou chronické virové hepatitidy typu C, která je nakažlivá a přenosná krví a sexuálním kontaktem, a s poškozeným nitrožilně aplikovala pervitin a uskutečnila s ním několik nechráněných pohlavních styků formou soulože. Rozšíření virové hepatitidy je přitom předurčeno přenosem takové nakažlivé nemoci, tj. krevní cestou buď společným užíváním injekční stříkačky, popřípadě uskutečněním nechráněné soulože. Z povahy tohoto onemocnění a formy jeho přenosu je přitom zřejmé, že zpravidla bude takovým přenosem ohrožena právě jedna osoba, k níž si pachatel takto rizikově počíná, když pachatelka ani poškozený se dále nedopouštěli ohrožujícího jednání vůči dalším osobám. Reálné ohrožení nakažlivým onemocněním hepatitidy typu C se tak týkalo skutečně pouze jediného poškozeného. Jinak tomu však bylo u nemoci COVID-19, kde je forma přenosu diametrálně odlišná, neboť jde o vysoce infekční onemocnění přenášející se na druhou osobou nejen kontaktem s kapénkami, ale i vzduchem či jen kontaktem s infikovaným povrchem. Virus se může šířit až dva dny předtím, než se u infikované osoby projeví příznaky, a i od jedinců, kteří nikdy nepociťují příznaky. Lidé zůstávají infekční po dobu až deseti dnů při středně závažných případech a dva týdny ve vážných případech. K infekci dochází, když jsou lidé dostatečně blízko sebe, a proto je nezbytné dodržovat karanténu. Z těchto důvodů nebylo vhodné se odvolávat na závěr popsaný v rozhodnutí č. 18/2019 Sb. rozh. tr.
6. Nejvyšší státní zástupce zdůraznil jedinečná rizika přenosu nemoci COVID-19 vyznačující se vysokou infekčností, při níž jsou při úmyslným jednáním nakažené osoby možnosti přenosu nesrovnatelně širší a širší je i možné ohrožení dalších osob. Odvolací soud se však nezabýval odlišnostmi konkrétního charakteru infekčního onemocnění a možnostmi jeho šíření na větší počet ohrožených osob ve věci nyní předkládané oproti věci judikované. Podle dovolatele nezohlednil ani to, že v případě úmyslné snahy obviněného nakazit poškozeného „volněji šiřitelným“ virem, jsou i při cílení takového útoku vůči této jediné osobě fakticky ohroženy osoby další. Poukázal i na to, že předmětný judikát, o nějž se odvolací soud opřel, byl zveřejněn před vydáním nařízení vlády č. 75/2020 Sb., účinným od 13. 3. 2020, kterým byla do přílohy č. 1 nařízení vlády č. 453/2009 Sb. doplněna nakažlivá lidská nemoc COVID-19 (a tomuto nařízení předcházelo i samotné rozhodnutí ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1163/2015), a proto v nich uvedené názory nelze na posuzovaný případ aplikovat.
7. Dovolatel dále zdůraznil, že v nyní předkládané věci si byl obviněný zjevně vědom, že několika plivnutími směrem na poškozeného může dojít k jeho nákaze, což doprovodil i odpovídajícím slovním projevem. Tímto úmyslným jednáním nejen přímo ohrozil nakažením samotného poškozeného J. D., ale zároveň s tím, vzhledem k vysoké nakažlivosti onemocnění COVID-19, zvýšil nebezpečí rozšíření tohoto onemocnění vůči dalším osobám, které by s poškozeným J. D. přišly do styku či se by ocitly v prostoru, kde k jednání obviněného došlo. Pro právní závěry v posuzované věci poukázal i na to, že odvolací soud nebral do úvahy, že byť nakonec nedošlo ke skutečnému nakažení další osoby, ale stále šlo o jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu, a bylo možné nezvažovat posouzení jako pokusu zločinu šíření nakažlivé lidské nemoci podle §21 odst. 1 k §152 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku.
8. Kromě těchto výhrad vztahujících se k přezkoumávané věci nejvyšší státní zástupce poukázal na názorovou nejednotnost výkladu ustanovení §152 odst. 1 tr. zákoníku ohledně míry (počtu osob), v jaké musí být způsobeno nebo zvýšeno nebezpečí zavlečení či rozšíření nakažlivé lidské nemoci. Obsahuje-li toto ustanovení pojem „u lidí“, neznamená to, že by ohroženo muselo být více osob, tímto slovním obratem se toliko poukazuje na to, že se jedná o lidskou nemoc (oproti trestným činům podle §306 či §307 tr. zákoníku; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1163/2015, či ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník: komentář . Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1323-1324; též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 4 Tdo 613/2018, či ze dne 15. 8. 2018 sp. zn. 3 Tdo 878/2018). V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1163/2015 (bod 63.), bylo vyloženo, že musí jít o zvýšení nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nemoci „u lidí“, přičemž odmítl argumentaci obviněného, že je třeba ohrozit alespoň sedm osob, jako je tomu u trestného činu obecného ohrožení podle §272 tr. zákoníku, s čímž korespondují i některá rozhodnutí Nejvyššího soudu v trestních věcech, v nichž byla ohrožena pouze jedna osoba, a přesto bylo jednání posouzeno právě jako trestný čin šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 tr. zákoníku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1545/2016, ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1283/2020). V té souvislosti upozornil, že nastolená právní otázka není v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena zcela konzistentně, přičemž ani publikovaný rozsudek č. 18/2019 Sb. rozh. tr. nevedl k žádoucímu sjednocení judikaturní praxe (viz např. právní závěry později vydaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1283/2020). Vzhledem k tomu by bylo namístě uplatnit postup ve smyslu §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 6/2002 Sb.“).
9. Ze všech takto rozvedených důvodů nejvyšší státní zástupce v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 6 To 291/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
10. Na toto dovolání písemně reagoval obviněný, který je prostřednictvím obhájkyně označil za nedůvodné, neboť se ztotožnil se závěry krajského soudu, na něž odkázal. Zmínil, že se choval tak zodpovědně, jak jen to způsob života na ubytovně umožňuje. Má za to, že jeho jednání nemohlo naplnit znaky skutkové podstaty tohoto zločinu podle §152 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Za přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku setrval i nadále na tom, že se tohoto jednání nedopustil a že tvrzení poškozeného J. D. se nezakládají na pravdě a jeho výpověď je nevěrohodná. V ostatním připomenul obsah svého odvolání proti rozsudku okresního soudu. Současně udělil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
12. Konkrétně uplatněné námitky, jež dovolatel opírá o dovolací důvod uvedený v §265b tr. ř., musí věcně odpovídat zákonnému mezení takového dovolacího důvodu. Nejvyšší státní zástupce dovolání opřel o důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž je určen k nápravě rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
V. K obsahu dovolání
13. Nejvyšší státní zástupce dovoláním brojil proti tomu, že odvolací soud v činu, jenž byl obviněnému obžalobou i rozsudkem soudu prvního stupně kladen za vinu, neshledal obviněného vinným vedle přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku (proti němu dovolání nesměřovalo) i zločinem šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Na rozdíl od odvolacího soudu státní zástupce vyjádřil názor, že obviněný v této věci znaky tohoto zločinu naplnil, a to včetně znaku „zavlečení nebo rozšíření nakažlivé nemoci u lidí“. Tyto argumenty dopadají na jím označený důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a proto Nejvyšší soud posuzoval jejich důvodnost.
14. Podle obsahu dovolání je zjevné, že dovolatel se domáhal zásadně toho, aby Nejvyšší soud revidoval s ohledem na jím učiněné námitky závěry odvolacího soudu, že nebyly naplněny znaky objektivní stránky uvedeného zločinu. Brojil proti tomu, co uvedl odvolací soud (srov. bod 9. rozsudku odvolacího soudu), že když obviněný plival na poškozeného J. D., nejednal ve smyslu znaku „u lidí“, a že přenesení infekce jen na jednoho člověka, o které obviněný usiloval, není požadovaným „rozšířením nemoci“ a nedochází tedy k naplnění objektivní stránky tohoto zločinu. Z povahy takto podaného dovolání, a to i z požadavku dovolatele týkajícího se vhodnosti předložení věci velkému senátu podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. s ohledem na nejednotnou soudní praxi při rozhodování jednotlivých senátů Nejvyššího soudu o trestném činu podle §152 tr. zákoníku, je zřejmé, že se dovolatel domáhal toho, aby byl obviněný J. O. v této trestní věci uvedeným trestným činem uznán vinným.
15. Nejvyšší soud však tomuto požadavku dovolatele nevyhověl. Nutné je zdůraznit, že skutková podstata zločinu šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel úmyslně způsobí nebo zvýší nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé nemoci u lidí a spáchá takový čin za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek. Trestní zákoník sám přímo nedefinuje pojem nakažlivé nemoci, ale podle §154 tr. zákoníku tuto definici přenechává prováděcímu předpisu, a je to vláda, která nařízením stanoví, co se považuje za nakažlivé nemoci. Tímto prováděcím předpisem je nařízení vlády č. 453/2009 Sb. Katalog nakažlivých lidských nemocí je obsažen v příloze č. 1 k tomuto vládnímu nařízení.
16. Onemocnění COVID-19 bylo do tohoto seznamu zařazeno s účinností od 13. 3. 2020 (srov. nařízení vlády č. 75/2020 Sb. ze dne 13. 3. 2020). Podmínkou pro to, aby mohl být pachatel trestně odpovědný za trestný čin podle §152 tr. zákoníku, je nezbytné, aby nemoc, o jejíž šíření jde, byla nakažlivou nemocí, tzn. aby byla uvedena ve zmíněném katalogu nemocí stanoveném vládou. Pokud taková nemoc v katalogu není zanesena, nemůže být jejím šířením, resp. úmyslným způsobením nebo zvýšením nebezpečí jejího zavlečení nebo rozšíření u lidí naplněna skutková podstata tohoto trestného činu. Jde o ohrožovací delikt, který je dokonán již tím, že pachatel úmyslně způsobí nebo zvýší nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé lidské nemoci. Pro závěr o trestní odpovědnosti pachatele je tak rozhodné, aby v době jeho jednání byla uvedená nemoc jako nakažlivá ve vládním nařízení uvedena.
17. Z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin podle §152 tr. zákoníku je podstatné však nejen to, aby nemoc, o jejíž šíření jde, byla do seznamu nakažlivých nemocí zapsána v době jeho jednání. Pro případ, že byla později z tohoto seznamu vyškrtnuta (vypuštěna), je třeba uvedené změny posuzovat podle zásad vymezených v §2 odst. 1 tr. zákoníku o časové působnosti zákonů, podle něhož se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Trestností se rozumí možnost, že pachatel bude pro určitý trestný čin odsouzen, tj. po zažalování bude pro tento trestný čin uznán vinným a uložen mu trest či jiná trestní sankce (srov. rozhodnutí č. 11/1991 Sb. rozh. tr.). Trestnost činu je tedy charakteristikou určitého činu soudně trestného, jehož druh, povaha a sankce musí být popsána v trestním zákoně (srov. §110 tr. zákoníku). Jsou to tedy všechny podmínky relevantní pro výrok o vině i o trestu, popř. ochranném opatření (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 46). U časové působnosti zákonů podle §2 odst. 1 tr. zákoníku je rozhodné, aby pozdější zákon byl pro pachatele příznivější. Zákonem se rozumí jak trestní zákoník, tak i zákon o soudnictví ve věcech mládeže a zákon o odpovědnosti právnických osob (viz §110 tr. zákoníku). Trestný čin šíření nakažlivé nemoci podle §152 tr. zákoníku je skutkovou podstatou s popisnou dispozicí, popisuje znaky trestného činu, a jedním z nich i znak nakažlivé nemoci (není skutkovou podstatou s blanketní dispozicí), jejíž vymezení je trestním zákoníkem ve zmocňovacím ustanovení §154 tr. zákoníku svěřeno vládě, která v rámci své pravomoci vládním nařízením tyto nemoci určuje. Vládní nařízení č. 453/2009 Sb., byť není samo o sobě zákonem ve smyslu §110 tr. zákoníku, je právní normou, jejíž zmocnění uvádí zákon (§154 tr. zákoníku) a která stanoví kritéria pro vyvození trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin podle §152 tr. zákoníku, a proto i změna tohoto vládního nařízení má dopad z hlediska zásad uvedených v §2 odst. 1 tr. zákoníku na posouzení trestnosti činu pachatele.
18. Nejvyšší soud v posuzovaném případě shledal, že nemoc COVID-19 byla v době jednání obviněného v uvedeném smyslu nakažlivou nemocí, protože obviněný čin spáchal dne 30. 11. 2021, což bylo v době nařízení vlády č. 453/2009 Sb. účinného od 13. 3. 2020, jímž byla tato nemoc v Příloze 1 uvedena mezi nakažlivé nemoci. Mezi nakažlivými nemocemi byl až do doby změny tohoto nařízení vlády, k níž došlo nařízením vlády č. 101/2023 Sb., jež nabylo účinnosti dne 20. 4. 2023, jímž bylo z výčtu nakažlivých lidských nemocí uvedených v Příloze 1 vypuštěno onemocnění COVID-19, neboť toto onemocnění přestalo vykazovat rysy pandemie či epidemie.
19. Na základě tohoto zjištění je třeba konstatovat, že v době podání obžaloby dne 16. 5. 2022, rozhodování soudů obou stupňů ve dnech 22. 8. 2022 a 22. 11. 2022, jakož i v době 3. 2. 2023, kdy je dovolání datováno, resp. dne 19. 4. 2023, kdy bylo předloženo Nejvyššímu soudu soudem prvního stupně, byla dána trestnost činu obviněného z hlediska naplnění znaku „nakažlivé nemoci“, protože nemoc COVID-19 byla mezi nakažlivými nemocemi zařazena. Pokud odvolací soud v nyní dovoláním napadeném rozhodnutí ze dne 22. 11. 2022 dospěl k závěru, že se v posuzované věci o trestný čin podle §152 tr. zákoníku nejedná, avšak z jiného důvodu, když neshledal naplněnými jiné znaky této skutkové podstaty, nelze se domáhat toho, aby byl tímto trestným činem uznán vinným, protože by takový postup byl v rozporu s pravidly stanoveným podle §2 odst. 1 tr. zákoníku.
20. Z tohoto důvodu se Nejvyšší soud nemůže zabývat důvodností dovolání nejvyššího státního zástupce domáhajícího se rozhodnutí, že o uvedený zločin jde. Tomu, aby nyní Nejvyšší soud posuzoval správnost úvah a závěrů odvolacího soudu, jenž obviněného tímto trestným činem neuznal vinným, brání ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku o časové působnosti trestních zákonů. V době, kdy Nejvyšší soud o dovolání nejvyššího státního zástupce rozhoduje, tzn. na základě nařízení vlády č. 453/2009 Sb. účinného od 20. 4. 2023, které již mezi nakažlivé nemoci COVID-19 neřadí, neboť jej z jejich katalogu vypustilo, musí vycházet z toho, že tato nová právní úprava je pro obviněného příznivější, než byla ta, která byla účinná v době, kdy čin spáchal.
21. Vzhledem k těmto legislativním změnám, k nimž po podání dovolání nejvyššího státního zástupce došlo, je třeba ve prospěch obviněného z hlediska pro něj příznivější právní úpravy učinit závěr, že se činem, jenž mu je kladen za vinu, nemohl dopustit zločinu podle §152 tr. zákoníku, protože v době, kdy je o dovolání rozhodováno, tato nemoc není nakažlivou nemocí zařazenou do předmětného seznamu.
22. Nejvyšší soud, když se nemůže z uvedených důvodů, protože nejde o zločin podle §152 tr. zákoníku, zabývat důvodností námitek dovolatele, jenž usiloval o to, aby v činu obviněného byl shledán uvedený zločin, nemá podklad pro posouzení možnosti a důvodnosti předložení věci velkému senátu Nejvyššího soudu ve smyslu §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., jak se dovolatel rovněž domáhal. Podle uvedeného ustanovení platí, že dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu. Při postoupení věci svůj odlišný názor zdůvodní. Pokud senát Nejvyššího soudu v této věci nemohl z výše uvedených závěrů dojít k závěru o trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin podle §152 tr. zákoníku, protože nedospěl k právnímu názoru, který by byl odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, a nejsou tedy splněny podmínky ani předložení věci velkému senátu podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb.
VI. Závěr
23. Nejvyšší soud na základě všech uvedených úvah a zjištění shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce podané proti rozsudku odvolacího soudu není důvodné. Takový závěr bylo možné učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné skutkové i právní okolnosti. Z těchto důvodů dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.)
V Brně dne 17. 5. 2023
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu