ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.568.2023.2
sp. zn. 8 Tdo 568/2023-11459
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 9. 2023 o dovoláních obviněných 1) M. L. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, a 2) M. Š. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 5. 2022, sp. zn. 5 To 43/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 7/2017, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují
1. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 5. 2022, sp. zn. 5 To 43/2021,
- ohledně obviněného M. L. ve výroku, jímž zůstal nezměněn výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně týkající se tohoto obviněného, ve výroku o trestu a ve výroku, jímž bylo tomuto obviněnému uloženo, aby (společně a nerozdílně s obviněným V. K.) nahradil majetkovou škodu poškozené společnosti Home Credit, a. s., se sídlem Nové Sady 996/25, Brno, IČ 26978636,
- ohledně obviněného M. Š. ve výroku, jímž zůstal nezměněn výrok o vině pod body XI. 1)–55) a XII. 42), 45) týkající se tohoto obviněného, výrok o souhrnném trestu za trestné jednání pod body XI. a XII. v rozsudku soudu prvního stupně a ve výroku, jímž bylo tomuto obviněnému uloženo, aby (společně a nerozdílně s obviněnými V. K. a M. L.) nahradil majetkovou škodu poškozené společnosti Home Credit, a. s., se sídlem Nové Sady 996/25, Brno, IČ 26978636;
2. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2021, sp. zn. 45 T 7/2017,
- ohledně obviněného M. L. v celém rozsahu,
- ohledně obviněného M. Š. ve výrocích o vině pod body XI. 1)–55) a XII. 42), 45), ve výroku o souhrnném trestu za trestné jednání pod body XI. a XII. a ve výroku o náhradě majetkové škody poškozeným společnosti Kouzelná půjčka, s. r. o., Praha 1, Těšnov 1059/1, a K. N., nar. XY, a M. N., nar. XY, oba bytem XY, XY, jakož i ve výroku, jímž byli tito poškození se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Ostravě, aby věc obviněných M. L. a M. Š. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Jinak zůstávají rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 5. 2022, sp. zn. 5 To 43/2021, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2021, sp. zn. 45 T 7/2017, beze změny.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2021, č. j. 45 T 7/2017-10541, byl obviněný M. L. (dále též jen „dovolatel“) uznán vinným jednak v bodech I. 1), 3), 6), II.–3), III. 3), 7), IV. 3), VI. 1), XI. 4), 5), 6), 14), 15), 21), 24), 31), 34), 37), 41), 47), 55), XIII. 1) až 4), 10) až 16), 20), 21) pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak v bodech I. 2), 4), 5), 7), 8), II. 1), 2), 4), III. 1), 2), 4), 5), 6), IV. 1), 2), XI. 1), 2), 3), 7) až 13), 16) až 20), 22), 23), 25) až 30), 32), 33), 35), 36), 38), 39), 40), 42) až 46), 48) až 54) pokračujícím zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak v bodech I. 1) až 8), II. 1) až 4), III. 1) až 7), IV. 1), 2), 3), VI. 1), VII., XI. 1) až 55), XII., XIII. 1) až 4), 10) až 16), 20), 21) pokračujícím zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak v bodech I. 1) až 8), II. 1) až 4), III. 1) až 7), IV. 1), 2), 3), VI. 1), VII., XI. 27), 35), 42), 49) pokračujícím přečinem poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 74 T 4/2019, jenž nabyl právní moci dne 27. 3. 2019, a sbíhající se pokus zločinu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a pokus zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §21 odst. 1 k §348 odst. 1 alinea druhá, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, za které byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2019, sp. zn. 1 T 14/2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 5 To 34/2020, byl obviněnému M. L. uložen podle §209 odst. 5 a §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen podle §70 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí věci, která je bezprostředním výnosem z trestné činnosti, a to aktuálního zůstatku na bankovním účtu (ve výroku konkretizovaném) vedeném na jeho jméno, a zároveň podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věcí, a to dvou kusů mobilních telefonů (s příslušenstvím) přesně specifikovaných v daném výroku (srov. str. 149). Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 18 měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2019, sp. zn. 1 T 14/2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 5 To 34/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. Shora označeným rozsudkem soudu prvního stupně byl podle §45 odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu k obviněnému M. Š. (dále též jen „dovolatel“) zrušen rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 4. 2015, sp. zn. 7 T 42/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 2 To 145/2015, a to ve výroku o vině, v navazujícím výroku o trestu odnětí svobody, způsobu jeho výkonu a výroku o náhradě škody. Následně byl obviněný M. Š. uznán vinným jednak v bodech I. 1), 3), 6), II. 3) pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, jednak v bodech I. 2), 4), 5), 7), 8), II. 1), 2), 4), V. 1), 2), 3), 4), 5) pokračujícím zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak v bodech I. 1) až 8), II. 1) až 4), V. 1) až 7) pokračujícím zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak v bodech I. 1) až 8), II. 1) až 4) pokračujícím přečinem poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak v bodech XI. 4), 5), 6), 14), 15) pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, jednak v bodech XI. 1), 2), 3), 7) až 13), 16), 17), 18), 27) pokračujícím zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak v bodech XI. 1) až 18), 27) pokračujícím zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak v bodě XI. 27) pokusem přečinu poškození cizích práv podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jednak v bodech XI. 21), 24), 31), 34), 37), 41), 47), 55) pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, jednak v bodech XI. 19), 20), 22), 23), 25), 26), 28), 29), 30), 32), 33), 35), 36), 38), 39), 40), 42) až 46), 48) až 54), XII. 42), 45) pokračujícím zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak v bodech XI. 19) až 26), 28) až 55), XII. 42), 45) pokračujícím zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak v bodech XI. 35), 42), 49) pokračujícím přečinem poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za trestné jednání (trestné činy) pod body I. až V. byl obviněný M. Š. podle §211 odst. 5, §45 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému společnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 10 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věcí, a to 6 kusů mobilních telefonů ve výroku specifikovaných (srov. str. 150). Za trestné činy pod body XI. až XII. a sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pro který byl odsouzen pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 71 T 88/2015, byl obviněnému M. Š. uložen podle §211 odst. 5 a §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků a 4 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 roků a 6 měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 71 T 88/2015, který nabyl právní moci dne 19. 8. 2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Krajský soud v Ostravě rozhodl citovaným rozsudkem také o vině a trestu dalších šesti obviněných (v podrobnostech srov. str. 142–152). Hlavním pachatelem a organizátorem této velmi rozsáhlé trestné činnosti byl obviněný V. K., nar. XY. Ten byl (v konkrétních bodech vyjmenovaných ve výroku o vině) uznán vinným jednak pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. a), písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak pokračujícím zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak pokračujícím zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a), písm. b) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak pokračujícím přečinem poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl obviněný V. K. podle §209 odst. 4 a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci a podle §71 odst. 1 trest propadnutí náhradní hodnoty. Nalézací soud taktéž rozhodl o vině a trestu ohledně obviněných F. M., nar. XY, M. B., nar. XY, J. Z., nar. XY, M. D., nar. XY, a R. V. (roz. L.), nar. XY, jejichž podíl na projednávané trestné činnosti byl spíše okrajový.
4. Soud prvního stupně také zavázal jednotlivé obviněné (v závislosti na jejich účasti na konkrétních dílčích útocích) k náhradě majetkové škody či nemajetkové újmy v penězích celé řadě poškozených fyzických a právnických osob. Ve stručnosti lze vyzdvihnout alespoň ty výroky, které se týkají obou dovolatelů. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla uložena (mimo jiné) povinnost: obviněnému M. Š. zaplatit poškozené společnosti GE Money Bank, a. s., částku 233 000 Kč; obviněným V. K. a M. L. společně a nerozdílně zaplatit poškozeným: společnosti Equa bank, a. s., částku 689 000 Kč, K. G. částku 300 000 Kč, společnosti Zaplo Finance, s. r. o., částku 4 000 Kč; obviněným V. K. a M. Š. společně a nerozdílně zaplatit poškozené Kouzelná půjčka, s. r. o., částku 10 000 Kč; obviněným V. K., M. L. a M. Š. společně a nerozdílně zaplatit poškozeným: manželům K. N. a M. N. částku 200 000 Kč, M. Z. částku 100 000 Kč, která představuje nemajetkovou újmu, společnosti Friendly Finance, s. r. o., částku 4 500 Kč, společnosti Via SMS CZ, s. r. o., částku 4 500 Kč, společnosti Home Credit, a. s., částku 426 136 Kč; obviněným V. K., M. L. a F. M. společně a nerozdílně zaplatit poškozené společnosti Equa bank, a. s., částku 960 000 Kč. O dalších uplatněných nárocích na náhradu škody soud rozhodl výroky podle §229 odst. 1 nebo odst. 2 tr. ř. (dále srov. str. 152–153).
5. V poslední části výroku rozsudku nalézacího soudu byli obvinění M. L., M. Š., F. M., J. Z., M. D. a R. V. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby Krajského státního zástupce v Ostravě ze dne 10. 11. 2017, sp. zn. 4 KZV 43/2015, a to pro celou řadu skutků (dílčích útoků) popsaných v tomto výroku (str. 155–218), neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchali obvinění.
6. O odvoláních obviněných V. K., M. L., M. Š., M. B. a R. V. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2021, č. j. 45 T 7/2017-10541, rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. 5. 2022, sp. zn. 5 To 43/2021. Výrokem I. byl podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněných M. L., M. Š., M. B. a R. V. a podle §261 tr. ř. též ve vztahu k obviněným V. K., F. M. a J. Z. napadený rozsudek částečně zrušen, a to u obviněného M. L. ve výroku o trestu jemu uloženém a u obviněných V. K., M. L., M. Š., M. B., R. V., F. M. a J. Z. ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozeným Friendly Finance, s. r. o., Via SMS, s. r. o., Zaplo Finance, s. r. o., ve vymezeném rozsahu též ke společnostem Home Credit, a. s., a Equa bank, a. s., a dále vůči poškozeným K. G. a M. Z.. Výrokem II. bylo za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodnuto tak, že obviněný M. L. byl za trestné činy z napadeného rozsudku, ve vztahu ke kterým zůstal výrok o vině obviněného beze změny, a za sbíhající se pokus zločinu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a pokus zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §21 odst. 1 k §348 odst. 1 alinea druhá, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2019, sp. zn. 1 T 14/2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 5 To 34/2020, podle §209 odst. 5 a §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci (a to ve stejném rozsahu jako v rozhodnutí soudu prvého stupně). Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2019, sp. zn. 1 T 14/2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 5 To 34/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Následně byla nově uložena povinnost obviněných V. K., M. L. a M. Š. vůči poškozené společnosti Home Credit, a. s., a to tak, že byla uložena povinnost zaplatit: obviněným V. K. a M. L. společně a nerozdílně částku 31 136 Kč, obviněným V. K., M. L. a M. Š. společně a nerozdílně částku 200 000 Kč a obviněnému V. K. částku 125 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla označená poškozená společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Výrokem III. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného V. K. jako nedůvodné. Podle výroku IV. zůstal v ostatních výrocích napadený rozsudek beze změn.
7. Trestná činnost projednávaná v tomto případě byla nesmírně rozsáhlá, ve skutkové větě Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2021, č. j. 45 T 7/2017-10541, byla rozdělena do 13 větších celků, přičemž do bodu V. výroku o vině bylo přejato sedm útoků, za jejichž spáchání byl obviněný M. Š. odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 4. 2015, sp. zn. 7 T 42/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 2 To 145/2015. Trestná činnost obviněných M. L. a M. Š., jimiž oba naplnili zákonné znaky skutkových podstat shora označených trestných činů, spočívala podle skutkových zjištění soudu prvního stupně (detailně popsaných na str. 3–136 jeho rozsudku) ve zkratce v tom, že
I.
obvinění V. K. společně s obviněnými M. L. a M. Š. a s dalšími doposud neznámými spolupachateli, po předchozí vzájemné domluvě, vedeni společným záměrem získat takto pro sebe neoprávněný majetkový prospěch,
poté, co obvinění V. K., M. L. a M. Š. v přesně nezjištěnou dobu před 6. 8. 2014 v Ostravě získali z veřejně dostupných zdrojů skutečnou identitu existující osoby jménem Martin Zedníček, nar. XY, r. č./XY, vyrobil obviněný V. K. … za zneužití nacionálů této osoby … podvrhy osobních dokladů na osobu jménem Martin Zedníček, nar. XY, r. č./XY, konkrétně občanský průkaz …, k čemuž využil fotografie obviněného M. L., který mu je za tímto účelem vědomě poskytl, dále kartičku zdravotního pojištění …, nepravdivé potvrzení o příjmu …, nepravdivé přiznání k dani z příjmu fyzických osob … a nepravdivé výpisy z bankovního účtu … (vše blíže konkretizované v předmětném výroku),
obviněný M. L., v přítomnosti obviněného M. Š., jenž mu poskytoval krytí a případnou podporu, a v koordinaci s obviněným V. K., na zneužitou identitu M. Z. … za použití padělků osobních a jiných dokladů této osoby, založil dne 6. 8. 2014 … bankovní účet …, všichni tři jmenovaní obvinění souběžně, pro účely budoucí elektronické komunikace pod zneužitou identitou M. Z. … založili e-mailovou adresu … a zakoupili SIM karty s dvěma telefonními čísly (vše opět blíže konkretizované v předmětném výroku str. 4),
následně se obvinění V. K., M. L. a M. Š. dopustili ve dnech 6.-7. 8. 2014 osmi útoků, popsaných v bodech I. 1)–8) daného výroku (blíže srov. str. 4–9 rozsudku), které spočívaly v tom, že
obviněný V. K. v koordinaci s obviněnými M. L. a M. Š. pod zneužitou identitou M. Z. … za využití padělaných osobních dokladů a dalších listin, nově vytvořené e-mailové adresy, založeného bankovního účtu a telefonního čísla, elektronickou cestou zažádal u celkem osmi bankovních či nebankovních společností o poskytnutí úvěrů či zápůjček v různé výši,
vzápětí se ve dvou případech, bodech I. 1)–2) výroku, obviněný M. Š., v koordinaci s dalšími dvěma obviněnými, vydával za osobu M. Z. a s využitím osobních údajů z padělaných osobních dokladů, jakož i údajů k vytvořené e-mailové adrese, pořízenému telefonnímu číslu i zřízenému bankovnímu účtu, jednou či opakovaně telefonicky komunikoval s poškozenou nebankovní společností,
v bodě I. 8) výroku obviněný M. L., vydávaje se za osobu M. Z., vybaven padělanými osobními a dalšími doklady navíc osobně navštívil pobočku České spořitelny, a. s., a vyslovil požadavek na poskytnutí úvěru ve výši 250 000 Kč,
načež poškozené společnosti v bodech I. 1)–7) výroku podané žádosti akceptovaly, vyhotovily potřebné smluvní dokumenty (tj. smlouvy o zápůjčce či úvěru), obviněným poskytly požadované finanční prostředky ve výši 2 000 až 4 500 Kč, které zaslaly na bankovní účet zřízený na osobu M. Z., příslušnou finanční částku pak s výjimkou bodu I. 5) vybral v hotovosti obviněný M. L., obvinění si získanou částku v přesně nezjištěném poměru rozdělili, aniž by hradili splátky poskytnuté zápůjčky či úvěru,
naproti tomu v bodě I. 8) poškozená Česká spořitelna, a. s., po posouzení a vyhodnocení předkládaných dokladů jako nevěrohodných požadovaný hotovostní úvěr ve výši 250 000 Kč neposkytla,
a takto obvinění V. K., M. L. a M. Š. jednali, ačkoliv si byli při uzavírání smlouvy o zápůjčce či úvěru, případně jen při požadování úvěru v bodě I. 8), a při čerpání získaného finančního produktu plně vědomi skutečnosti, že je jeho poskytnutí požadováno za použití padělaných osobních dokladů na zneužitou identitu existující osoby, cíleně vytvořených pro tento účel, že v žádném případě nehodlají zápůjčku či úvěr hradit a dostát tak závazkům domnělého klienta, vyplývajících ze smluvních podmínek vylákané zápůjčky nebo úvěru, a že neoprávněně získané finanční prostředky společně zužitkují,
II.
obvinění V. K. společně s obviněnými M. L. a M. Š. a s dalšími doposud neznámými spolupachateli jednali obdobným způsobem jako v bodě I., kdy obviněný V. K. získal z veřejně dostupných zdrojů skutečnou identitu existující osoby jménem M. T., nar. XY, r. č./XY, následně vyrobil podvrhy osobních dokladů, k čemuž využil fotografie obviněného M. Š., který mu je za tímto účelem poskytl, dále obviněný M. Š. v koordinaci s dalšími dvěma obviněnými založil na tuto zneužitou identitu dva bankovní účty, obvinění založili též dvě e-mailové adresy a zakoupili SIM kartu s dvěma telefonními čísly (blíže srov. str. 9–10 rozsudku),
následně se obvinění V. K., M. L. a M. Š. dopustili ve dnech 20.–22. 8. 2014 čtyř útoků, popsaných v bodech II. 1)–4) daného výroku (blíže srov. str. 10-12 rozsudku), které spočívaly v tom, že obviněný V. K. v koordinaci s dalšími dvěma obviněnými elektronickou cestou zažádal u čtyř bankovních či nebankovních společností o poskytnutí úvěrů či zápůjček v různé výši, obviněný M. Š. v bodě II. 1), vydávaje se za M. T., osobně navštívil pobočku Raiffeisenbank, a. s., kde (mimo jiné) vyslovil požadavek na poskytnutí úvěru, tentýž obviněný v bodě II. 3) jménem M. T. telefonicky komunikoval s poškozenou společností DOLLAR FINANCIAL CZECH REPUBLIC, s. r. o., poškozené finanční ústavy ve všech čtyřech případech žádosti o poskytnutí úvěru či zápůjčky akceptovaly a obviněným zaslaly na jimi vytvořené bankovní účty částky od 2 000 Kč do 101 000 Kč, které vybral obviněný M. Š., získané částky si obvinění v přesně nezjištěném poměru rozdělili, stanovené splátky nehradili a ani tak nemínili učinit,
III.
obviněný V. K. společně s obviněným M. L. jednali obdobným způsobem jako v předchozích bodech, kdy obviněný V. K. získal z veřejně dostupných zdrojů skutečnou identitu existující osoby jménem J. N., nar. XY, r. č./XY, za zneužití nacionálů této osoby vyrobil padělky osobních dokladů, k čemuž použil fotografie obviněného M. L., jenž mu je za tímto účelem vědomě poskytl, obviněný M. L. založil na tuto zneužitou identitu bankovní účet, dále na ni obvinění založili e-mailové adresy a zakoupili SIM kartu (blíže srov. str. 12–13 rozsudku),
následně se obvinění V. K. a M. L. dopustili ve dnech 10.–12. 9. 2014 sedmi útoků, popsaných v bodech III. 1)–7) daného výroku (blíže srov. str. 13–17 rozsudku), které spočívaly v tom, že obviněný V. K. v koordinaci s obviněným M. L. elektronickou cestou zažádal u bankovních či nebankovních společností o poskytnutí úvěrů či zápůjček v různé výši, v bodech III. 3) a III. 6) se obviněný V. K. vydával za osobu Jiřího Nováka a telefonicky komunikoval se dvěma poškozenými společnostmi, výsledky ověřovacího hovoru a získané informace pak předal spoluobviněnému, poškozené finanční ústavy ve všech sedmi případech žádosti o poskytnutí úvěru či zápůjčky akceptovaly a obviněným zaslaly na jimi vytvořené bankovní účty částky od 2 000 Kč do 12 000 Kč, které v hotovosti vybral blíže nezjištěný obviněný, vylákané finanční částky si obvinění v přesně nezjištěném poměru rozdělili, stanovené splátky nehradili a ani tak nemínili učinit,
IV.
obviněný V. K. společně s obviněným M. L. jednali obdobným způsobem jako v předchozích bodech, kdy obviněný V. K. získal z veřejně dostupných zdrojů skutečnou identitu existující osoby jménem K. Z., nar. XY, r. č./XY, za zneužití nacionálů této osoby vyrobil podvrhy osobních dokladů, k čemuž použil fotografie obviněného M. L., jenž mu je za tímto účelem vědomě poskytl, obviněný M. L. založil na tuto zneužitou identitu bankovní účet a pronájem zamykatelné poštovní přihrádky, dále na ni obvinění založili e-mailové adresy a zakoupili SIM kartu (blíže srov. str. 17 rozsudku),
následně se obvinění V. K. a M. L. dopustili dne 9. 10. 2014 tří útoků, popsaných v bodech IV. 1)–3) daného výroku (blíže srov. str. 18–20 rozsudku), které spočívaly v tom, že
obviněný V. K. v koordinaci s obviněným M. L. v bodech IV. 1)-2) elektronickou cestou zažádal o poskytnutí dvou úvěrů v různé výši, přičemž společnost UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., v bodě IV. 1) poskytnutí úvěru ve výši 100 000 Kč zamítla, zatímco společnost Home Credit, a. s., v bodě IV. 2) žádosti vyhověla a poskytla spotřebitelský úvěr ve výši 34 980 Kč na zakoupení dvou mobilních telefonů, obvinění uhradili pouze první splátku ve výši 3 844 Kč, a poškozené společnosti tak způsobili škodu ve výši 31 136 Kč (blíže srov. str. 18–19 rozsudku),
v bodě IV. 3) prostřednictvím portálu Bankerat.cz zažádal obviněný V. K. o půjčku ve výši 300 000 Kč, u níž byla nabídnuta záruka ve formě zástavy nemovitostí fakticky zapsaných pro skutečného vlastníka K. Z., kteréžto informace obvinění předtím vyhledali a získali v příslušných evidencích, nato byla žadateli Karlu Zatloukalovi učiněna nabídka zapůjčitele Kamila Grosse, nar. XY, po jejímž přijetí žadatelem byly dne 20. 10. 2014 administrátorem (tj. společností Bankerat, a. s.) zhotoveny a žadateli odeslány příslušné (ve výroku definované) smluvní dokumenty, na které dne 21. 10. 2014 připojil podpisy obviněný M. L., který se s využitím padělků osobních dokladů a dat v nich uvedených vydával za K. Z. a jeho podpis nechal (v případě dvou kontraktů) úředně ověřit na jedné z poboček České pošty, podepsaná smluvní dokumentace byla vrácena zpět administrátorovi, připojeny podpisy zbývajících účastníků, zapůjčitelem K. G. byla poskytnuta částka ve výši 300 000 Kč, která byla ve faktické výši 277 145 Kč zaslána na bankovní účet vytvořený obviněnými, tato byla vzápětí z jejich strany v hotovosti vybrána, rozdělena mezi ně v přesně nezjištěném poměru, aniž by byla uhrazena jediná splátka zápůjčky, čímž obvinění způsobili poškozenému škodu ve výši 300 000 Kč (srov. str. 19–20 rozsudku),
VI.
obviněný V. K. společně s obviněným M. L. a s dalšími doposud neznámými spolupachateli jednali obdobným způsobem jako v předchozích bodech, kdy obviněný V. K. získal z veřejně dostupných zdrojů skutečné identity existujících osob jménem J. F., nar. XY, r. č./XY a M. D., nar. XY, r. č./XY, za zneužití nacionálů těchto osob vyrobil podvrhy osobních dokladů, k čemuž použil fotografie obviněného M. L., jenž mu je za tímto účelem vědomě poskytl, a fotografie dalších neznámých osob, obviněný M. L. zřídil na obě zneužité identity za použití padělků jejich osobních dokladů na dvou pobočkách České pošty pronájem dvou zamykatelných poštovních přihrádek, obviněný V. K. založil na zneužitou identitu J. F. bankovní účet, souběžně obvinění založili na identitu J. F. e-mailové adresy a zakoupili SIM kartu (blíže srov. str. 21–22 rozsudku),
následně obviněný V. K. v koordinaci s obviněným M. L. zažádal dne 3. 11. 2014 prostřednictvím portálu Bankerat.cz jménem J. F. o půjčku ve výši 130 000 Kč, u níž byla nabídnuta záruka ve formě ručitelského závazku ze strany Michala Doležela, na jejímž základě byla žadateli Jiřímu Forejtkovi učiněna nabídka zapůjčitele J. S., nar. XY, po jejímž přijetí žadatelem byly dne 4. 11. 2014 administrátorem zhotoveny a žadateli odeslány příslušné (ve výroku definované) smluvní dokumenty, na které dne 7. 11. 2014 připojil obviněný M. L. podpisy fiktivního žadatele J. F. a ručitele M. D., jež nechal obviněný M. L., vydávaje se za tyto osoby a využívaje osobní údaje a data z vyrobených padělků, úředně ověřit na dvou pobočkách České pošty, nejprve úspěšně v případě žadatele J. F., posléze neúspěšně v případě ručitele M. D., kde pracovnice na přepážce rozeznala padělek v předkládaném občanském průkazu a podpis na listině neověřila, v důsledku čehož nemohla být řádně podepsaná smluvní dokumentace, kterou obviněný M. L. fyzicky ponechal na předmětné pobočce pošty, a k vlastní realizaci nabízené půjčky tak fakticky nedošlo, tímto způsobem se obvinění ke škodě poškozeného J. S. neúspěšně snažili vylákat poskytnutí zápůjčky ve výši 130 000 Kč (blíže srov. str. 22–23 rozsudku),
VII.
obviněný V. K. společně s obviněným M. L. a s dalšími doposud neznámými spolupachateli jednali obdobným způsobem jako v předchozích bodech, kdy obviněný V. K. získal z veřejně dostupných zdrojů identitu existující osoby P. C., nar. XY, r. č./XY, za zneužití nacionálů této osoby vzápětí vyrobil podvrh občanského průkazu na tuto identitu, k čemuž použil fotografii obviněného M. L., jenž mu ji za tímto účelem vědomě poskytl (blíže srov. str. 23 rozsudku),
načež obviněný M. L., v koordinaci s obviněným V. K., na zneužitou identitu P. C., za použití vytvořeného padělku občanského průkazu, požádal dne 14. 11. 2014 na pobočce Equa bank, a. s., o založení běžného účtu, ke kterému však nedošlo, neboť pracovnice banky rozeznala padělek v předkládaném občanském průkazu v důsledku čehož obviněný M. L. ponechal daný padělek na místě a banku obratem opustil (blíže srov. str. 23 rozsudku),
XI.
obvinění V. K. společně s obviněnými M. L. a M. Š. a s dalšími doposud neznámými spolupachateli jednali obdobným způsobem jako v předchozích bodech, kdy obviněný V. K. získal z veřejně dostupných zdrojů skutečné identity přinejmenším čtyř existujících osob jménem D. Č., nar. XY, r. č./XY, P. M., nar. XY, r. č./XY, O. K., nar. XY, r. č./XY a J. P., nar. XY, r. č./XY, které navíc dále upravil na smyšlené identity osob D. Č., nar. XY, r. č./XY, P. M., nar. XY, r. č./XY, O. K., nar. XY, r. č./XY a J. P., nar. XY, r. č./XY, a současně vytvořil smyšlené identity osob M. K., nar. XY, r. č./XY, M. T., nar. XY, r. č./XY a R. H., nar. XY, r. č./XY, vzápětí obviněný V. K. za zneužití nacionálů existujících osob či za použití nacionálů osob smyšlených vyrobil podvrhy osobních a dalších dokladů (jejichž přehled je v podrobnostech uveden na str. 35–36 rozsudku), k jejichž zhotovení použil (přinejmenším ve dvou případech) fotografie obviněného M. L., který mu je za tímto účelem vědomě poskytl, a fotografie dalších neznámých osob, dále obviněný V. K. v koordinaci s obviněnými M. L. a M. Š., na upravené či vytvořené falešné identity, za použití zhotovených padělků osobních dokladů těchto osob, zřídil bankovní účty prostřednictvím webového rozhraní či na pobočkách ZUNO BANK AG (konkretizované na str. 36–37 rozsudku), dále obvinění V. K., M. L. a M. Š. souběžně, pro účely budoucí elektronické komunikace pod těmito existujícími, upravenými a zcela falešnými identitami, založili e-mailové schránky a zakoupili SIM karty (opět přesně definované na str. 37 rozsudku),
následně se obvinění V. K. v koordinaci s obviněnými M. L. a M. Š. dopustili v období od 11. 12. 2014 do 16. 4. 2015 celkem 55 útoků, popsaných v bodech XI. 1)–55) daného výroku (blíže srov. str. 37–68 rozsudku), které spočívaly v tom, že obviněný V. K. pod některou ze shora uvedených smyšlených či upravených identit (a v nemnohých případech i zneužitých identit existujících osob) elektronickou cestou zažádal u bankovních či nebankovních společností o poskytnutí úvěrů či zápůjček v různé výši, v bodě XI. 9) tak učinil prostřednictvím internetové aukce administrované společností LOANIS INVESTMENT, a. s., vzápětí se obviněný V. K. v několika bodech, např. XI. 1), 7), 16), 23), 33), 54), vydával za některou z jím použitých identit při telefonické komunikaci s poškozenými společnostmi, přičemž využíval údaje z jím vyhotovených padělků, v bodě XI. 40) se za upravenou identitu D. Č., nar. XY, vydával obdobným způsobem blíže nezjištěný obviněný, poškozené finanční ústavy ve většině případů žádosti o poskytnutí úvěru či zápůjčky akceptovaly, stejně tak učinili poškození manželé K. a M. N. v bodě XI. 9) prostřednictvím internetové aukce, načež poškození zaslali na vytvořené bankovní účty finanční částky v různé výši (od 1 500 Kč do 200 000 Kč), které vybral v bankomatu blíže nezjištěný obviněný, vylákané finanční částky si obvinění v přesně nezjištěném poměru rozdělili, stanovené splátky nehradili a ani tak nemínili učinit,
XII.
obvinění V. K. společně s obviněnými M. L. a M. Š. a s dalšími doposud neznámými spolupachateli jednali obdobným způsobem jako v předchozích bodech, kdy obviněný V. K. získal z veřejně dostupných zdrojů skutečné identity přinejmenším šesti existujících osob Ing. P. P., nar. XY, r. č./XY, K. N., nar. XY, r. č./XY, P. V., nar. XY, r. č./XY, M .B., nar. XY, r. č./XY, P. K., nar. XY, r. č./XY a J. J., nar. XY, r. č./XY, které navíc dále upravil na smyšlené identity osob P. P., nar. XY, r. č./XY, K. N., nar. XY, r. č./XY, P. V., nar. XY, r. č./XY, M. B., nar. XY, r. č./XY, P. K., nar. XY, r. č./XY, J. J., nar. XY, r. č./XY, a J. J., nar. XY, r. č./XY, a současně vytvořil smyšlené identity osob L. B., nar. XY, r. č./XY, P. B., nar. XY, r. č./XY, M. D., nar. XY, r. č./XY, a E. D., nar. XY, r. č./XY, vzápětí obviněný V. K. za zneužití nacionálů existujících osob či za použití nacionálů osob smyšlených vyrobil podvrhy osobních a dalších dokladů (jejichž přehled je v podrobnostech uveden na str. 68–69 rozsudku), k jejichž zhotovení použil (přinejmenším v pěti případech) fotografie obviněného M. L., který mu je za tímto účelem vědomě poskytl, a fotografie dalších neznámých osob, následně obviněný V. K., případně v koordinaci s dalšími doposud neznámými spolupachateli, na upravené či vytvořené falešné identity, za použití zhotovených padělků osobních dokladů těchto osob, zřídil bankovní účty, ve většině případů u ZUNO BANK AG (všechny specifikované na str. 70 rozsudku), a dále obviněný V. K., případně v koordinaci s dalšími doposud neznámými spolupachateli, založil e-mailové schránky a zakoupil SIM karty (vše vyjmenované na str. 70–71 rozsudku),
následně se obviněný V. K., v koordinaci s dalšími neznámými spolupachateli a v bodech XII. 42) a 45) s obviněným M. Š. dopustil v období od 4. 2. 2015 do 22. 6. 2015 celkem 55 dílčích útoků, popsaných v bodech XII. 1)–55) daného výroku (blíže srov. str. 71–103 rozsudku), které spočívaly v tom, že obviněný V. K. na některou ze shora uvedených zneužitých, upravených či smyšlených identit elektronickou cestou zažádal u bankovních či nebankovních společností o poskytnutí úvěrů či zápůjček v různé výši, v bodě XII. 55) tak učinil prostřednictvím internetové aukce administrované společností LOANIS INVESTMENT, a. s., v některých bodech buď obviněný V. K. sám – např. XII. 14), 17), 21), 28) – nebo na základě pokynů obviněného V. K. blíže nezjištěný spolupachatel – např. XII. 1), 6), 49), 55) – nebo v bodech XII. 42), 45) obviněný M. Š., se vydávali za některou ze shora zmíněných identit falešných žadatelů o úvěr či zápůjčku (případně falešných ručitelů) a telefonicky komunikovali s poškozenými společnostmi, přičemž využívali údaje z padělků vyhotovených obviněným V. K., poškozené finanční ústavy ve většině případů žádosti o poskytnutí úvěru či zápůjčky akceptovaly, stejně tak učinil poškozený M. P. v bodě XII. 55) prostřednictvím internetové aukce, načež poškození zaslali na vytvořené bankovní účty finanční částky v různé výši (od 1 500 Kč do 215 597 Kč), které vybrala v bankomatu blíže nezjištěná osoba, vylákané finanční částky si obvinění v přesně nezjištěném poměru rozdělili, stanovené splátky nehradili a ani tak nemínili učinit,
XIII.
obviněný V. K. buď sám, nebo v konkrétních bodech daného výroku s obviněnými M. L., F. M., R. V., M. D., M. B. nebo J. Z., případně i s dalšími dosud neznámými pachateli [přičemž obviněný M. L. se s obviněným V. K. dopustil dílčích skutků pod body XIII. 1) až 3), 12), 20), 21) a s obviněnými V. K. a F. M. dílčích skutků pod body XIII. 4), 10), 11), 13) až 16)],
se v období od 1. 7. 2015 do 29. 9. 2015 dopustili dílčích útoků popsaných v bodech XIII. 1)-34) , které spočívaly v tom, že obviněný V. K. vytvořil 33 rozličných smyšlených identit, k nimž zhotovil padělky osobních a jiných dokladů, k čemuž využil fotografie neznámých osob nebo dalších obviněných, kteří se na tom konkrétním útoku podíleli a svou fotografii za tímto účelem vědomě poskytli, naproti tomu v bodě XIII. 17) získal obviněný V. K. za pomoci některého ze spolupachatelů do své (neoprávněné) dispozice občanský průkaz existující osoby Radima Siláka, nar. XY,
nato obviněný V. K., případně v koordinaci s dalšími obviněnými nebo neznámými osobami, v předmětném období pod vybranou identitou (ve 33 případech falešnou) podal 34 webových žádostí o půjčky u Equa bank, a. s., v různé výši pohybující se od 80 000 Kč do 156 000 Kč, na jejímž základě tato banka (pokud žádost nezamítla nebo nestornovala) vyhotovila příslušnou rámcovou smlouvu o poskytování bankovních a platebních služeb Equa bank a současně též návrh na uzavření smlouvy o půjčce na částku požadované výše,
následně vždy některý ze spolupachatelů, který byl instruován obviněným V. K., případně i dalším obviněným, pod zvolenou falešnou identitou tuto smluvní dokumentaci na různých místech České republiky převzal od kurýrní společnosti, na místě se legitimoval pomocí připraveného podvrhu občanského průkazu a dalšího padělaného dokumentu (např. kartičky pojištěnce, rodného listu), současně ji jménem tohoto smyšleného klienta podepsal a obdrženou smluvní dokumentaci a další příslušenství k souběžně zřízenému bankovnímu účtu předal sám nebo zprostředkovaně obviněnému V. K. (dokud nebyl tento obviněný zadržen), v některých případech, opět na různých místech České republiky, se ještě konala další schůzka s kurýrem, na níž některý ze spolupachatelů, na základě instrukcí od obviněného V. K. nebo jiného obviněného, převzal platební kartu, kterou předal přímo nebo zprostředkovaně obviněnému V. K.,
posléze, došlo-li k akceptaci návrhu na uzavření smlouvy o půjčce ze strany Equa bank a připsání půjček v dohodnuté výši na nově vytvořený bankovní účet, obviněný V. K., jakožto osoba, která disponovala nezbytnými přístupovými a ovládacími prvky pro vzdálenou – elektronickou správu tohoto bankovního účtu, inicioval převody částí těchto poskytnutých finančních částek na jiné bankovní účty, založené na další falešné identity na základě padělaných dokumentů, posléze byly příslušné částky vybírány z bankomatů blíže nezjištěnými osobami, příp. obviněnými, získané finanční prostředky byly rozděleny v přesně nezjištěném poměru mezi jednotlivé obviněné,
takto obvinění od poškozené společnosti Equa Bank, a. s., ve 27 případech úspěšně vylákali poskytnutí půjček ve výši od 115 000 Kč do 156 000 Kč, jejichž podstatné části se jim podařilo (s výjimkou dvou závěrečných útoků) fakticky vybrat, naopak v sedmi případech zůstalo jejich jednání ve stadiu pokusu (blíže srov. str. 103–135 rozsudku),
čímž ke škodě poškozených bankovních a nebankovních institucí obvinění vylákali a pokusili se vylákat celkem 189 finančních půjček a úvěrů v souhrnné výši 10 069 924 Kč, přičemž úspěšně získali poskytnutí 155 půjček a úvěrů v částce 6 503 424 Kč a neúspěšně se pokusili získat poskytnutí 34 půjček a úvěrů v částce 3 566 500 Kč, když
obviněný V. K. se podílel na 184 útocích a vzniklé či hrozící škodě 9 499 924 Kč,
obviněný M. L. se podílel na 90 útocích a vzniklé či hrozící škodě 4 024 430 Kč,
obviněný M. Š. se podílel na 76 útocích a vzniklé či hrozící škodě 2 032 994 Kč,
přičemž v případě trestného činu podvodu se jednalo o 75 dílčích útoků s celkovou škodou 6 436 888 Kč, z toho fakticky způsobenou 61 útoky ve výši 4 434 888 Kč a hrozící ze 14 útoků ve výši 2 002 000 Kč, když
obviněný V. K. se podílel na všech 75 útocích a vzniklé či hrozící škodě 6 436 888 Kč,
obviněný M. L. se podílel na 33 útocích a vzniklé či hrozící škodě 2 258 394 Kč,
obviněný M. Š. se podílel na 17 útocích a vzniklé či hrozící škodě 149 994 Kč,
v případě trestného činu úvěrového podvodu se jednalo o 114 dílčích útoků s celkovou škodou 3 633 036 Kč, z toho fakticky způsobenou 94 útoky ve výši 2 068 536 Kč a hrozící ze 20 útoků ve výši 1 564 500 Kč, když
obviněný V. K. se podílel na 109 útocích a vzniklé či hrozící škodě 3 063 036 Kč,
obviněný M. L. se podílel na 57 útocích a vzniklé či hrozící škodě 1 766 036 Kč,
obviněný M. Š. se podílel na 57 útocích a vzniklé či hrozící škodě 1 883 600 Kč,
v případě trestného činu padělání a pozměnění veřejné listiny se jednalo o 191 dílčích útoků s celkovou škodou 9 989 224 Kč, z toho fakticky způsobenou 155 útoky ve výši 6 503 424 Kč a hrozící z 36 útoků ve výši 3 486 500 Kč, když
obviněný V. K. se podílel na 184 útocích a vzniklé či hrozící škodě 9 419 924 Kč,
obviněný M. L. se podílel na 90 útocích a vzniklé či hrozící škodě 4 024 430 Kč,
obviněný M. Š. se podílel na 76 útocích a vzniklé či hrozící škodě 2 032 994 Kč,
a v případě trestného činu poškození cizích práv se jednalo o 51 dílčích útoků s celkovým prospěchem 2 989 935 Kč, z toho fakticky získaným 35 útoky ve výši 1 198 935 Kč a zamýšleným v 16 případech ve výši 1 791 000 Kč, když
obviněný V. K. se podílel na všech 51 útocích a získaném či zamýšleném prospěchu 2 989 935 Kč,
obviněný M. L. se podílel na 28 útocích a získaném či zamýšleném prospěchu 1 356 436 Kč,
obviněný M. Š. se podílel na 16 útocích a získaném či zamýšleném prospěchu 757 000 Kč.
8. Pro úplnost je vhodné připomenout, že soudy obou stupňů nerozhodovaly ve věci obviněných poprvé. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2019, č. j. 45 T 7/2017-9983, byl obviněný M. L. uznán vinným spácháním všech skutků pod body I.–IV. a VI.–XI., a to včetně všech dílčích útoků uvedených pod všemi těmito body, dále skutkem pod bodem XII. – tentokrát bez jeho dílčích útoků, a skutky pod body XIII. 1)-4), 10)–16), 20) a 21). Jeho jednání bylo v jednotlivých bodech označených ve výrokové části rozsudku právně kvalifikováno jako pokračující zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, pokračující zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, pokračující zločin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a pokračující přečin poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl obviněný M. L. podle §348 odst. 3 a §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 10 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, dále k trestu propadnutí věci podle §70 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a trestu zákazu činnosti podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Současně byl zrušen výrok o trestu z pravomocného trestního příkazu Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 74 T 4/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Prvním rozsudkem soudu prvního stupně byl obviněný M. Š. uznán vinným spácháním všech skutků pod body I.–XI., a to ze všech zde uvedených dílčích útoků, dále skutků pod bodem XII. 42) a 45). Jeho jednání bylo v konkrétních bodech vymezených ve výrokové části rozsudku právně posouzeno v prvém okruhu (první samostatný skutek) jako pokračující zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, pokračující zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, pokračující zločin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a pokračující přečin poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ve druhém okruhu (druhý samostatný skutek) pak jako pokračující zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, pokračující zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, pokračující zločin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a pokračující přečin poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a ve třetím okruhu (třetí samostatný skutek) jako pokračující zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, pokračující zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, pokračující zločin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a pokračující přečin poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za skutky pod body I.–V. byl obviněný M. Š. podle §211 odst. 5, §45 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému společnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci. Za skutky pod body VI.–XII. byl podle §211 odst. 5 a §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu svobody v trvání 3 roků a 4 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti. Soud prvního stupně dále rozhodl o vině a trestu ohledně obviněných V. K., F. M., M. B., J. Z., M. D. a R. V., následně rozhodl výroky podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1, 2 tr. ř. o uplatněných nárocích na náhradu škody. Lze doplnit, že všichni obvinění byli uznáni vinnými ve všech bodech podané obžaloby, které se jich týkaly, proto předmětný rozsudek neobsahoval žádný zprošťující výrok.
9. Z podnětu odvolání obviněných M. L., M. Š., M. B., J. Z., M. D., R. V. a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě byl usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 4. 2020, č. j. 5 To 99/2019-10176, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušen a věc byla podle §259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu prvého stupně. Odvolací soud na str. 18 a 19 svého rozhodnutí poukázal na příliš stručnou hodnotící pasáž napadeného rozhodnutí, která by, podle jeho názoru, nebyla na závadu, pokud by úvahy zde obsažené neodporovaly zjištěním popsaným v předchozích pasážích (reprodukujících obsah provedených důkazů) a hodnotící úvahy soudu by nebyly v rozporu se zásadami formální logiky a in dubio pro reo . Dále vytkl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, zejména ve vztahu k obviněným M. L. a M. Š. Konstatoval, že závěry znaleckého zkoumání z oboru fonetiky se pohybují toliko v rovině pravděpodobnosti, a proto na nich nelze vystavět závěr o vině obviněných bez opory dalších provedených důkazů. Takové důkazy je však nutno v odůvodnění napadeného rozsudku uvést konkrétně, včetně konkrétních skutečností, které jsou jimi prokazovány. V neposlední řadě nebylo možno akceptovat dvojí hodnocení výpovědi obviněných (pro případ obou dovolatelů je rozhodující zejména výpověď obviněného V. K.) ve vztahu k závěru o vině dalších obviněných.
II. Dovolání a vyjádření k nim
10. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 5. 2022, sp. zn. 5 To 43/2021, podali prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání jednak obviněný M. L., který odkázal na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř., jednak obviněný M. Š., jenž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
11. Obviněný M. L. nejprve vznesl námitky vůči výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Konstatoval, že se již v rámci přípravného řízení doznal ke spáchání skutků, na jejichž realizaci se spolu s dalšími obviněnými skutečně podílel. Jedná se o skutky pod body č. I.–I. 7), II. 2), 3), 4), III. 1), 2), 5), 6), 7), IV. 1), 2), VI., XIII. 1), 2), 3), 4), 10), 11), 12), 13), 14), 15), 16) a 20) rozsudku soudu prvního stupně. K jiným skutkům neměl dovolatel co sdělit, jelikož se udály bez jeho vědomí a přičinění a opak nevyplývá ani z provedeného dokazování. Soudy obou stupňů však rezignovaly na posouzení individuální viny obviněných zohledňující důkazní situaci ve vztahu k jednotlivým vytýkaným skutkům, a proto byly dovolateli přičteny také skutky, z jejichž spáchání jej výslovně vyviňuje přímo strůjce předmětných trestných činů, obviněný V. K. Minimálně v těchto případech bylo na místě zprostit dovolatele obžaloby, ne jej uznat vinným. Poté v podrobnostech připomenul jednotlivé výpovědi obviněného V. K., jenž označil skutky, které spáchal sám nebo bez účasti a vědomí dovolatele, konkrétně šlo o skutky pod body „XI. až XI. 55)“. Dovolatel považoval za nepochopitelné, že ačkoli jej soud prvního stupně zprostil viny ohledně některých skutků, z jejichž spáchání jej vyviňoval spoluobviněný V. K., neučinil tak v případě právě uvedených skutků, u nichž tento krok odůvodňují naprosto stejné důvody. S touto částí výpovědí spoluobviněného se soud prvního stupně vůbec nevypořádal, a přitom ani nezmínil žádné důkazy, které by svědčily ve prospěch viny dovolatele v bodech XI. až XI. 55). Soud ve svém rozsudku dokonce nepravdivě konstatoval, že spoluobviněný jej ze spáchání předmětných skutků „v žádném případě nevyviňuje.“ Zároveň soud popřel sám sebe, když na jednu stranu uvedl, že nebylo možno hodnotit výpověď obviněného V. K. dvojím způsobem, a na druhou stranu se k takovému hodnocení (bez objektivního důvodu a v rozporu se zásadou in dubio pro reo ) fakticky uchýlil. Minimálně ze spáchání výše uvedených skutků měl být dovolatel zproštěn obžaloby a stejně tak i ze spáchání všech dílčích útoků, k nimž se v řízení nedoznal a u nichž nebyla jeho vina dostatečně prokázána. Odůvodnění napadených rozsudků soudů obou stupňů považoval dovolatel ve vztahu k prokázání jeho viny za zcela nedostatečná a vyslovil názor, že daná rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná.
12. V souvislosti s výše namítaným neprokázáním viny u některých skutků dovolatel napadl též výrok o náhradě škody. Konstatoval, že se nepodílel na způsobení škody poškozeným manželům Kateřině a Michalu Naimanovým ve výši 200 000 Kč.
13. Dovolatel nesouhlasil ani s výrokem o trestu. Uložený nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 6 let a 6 měsíců hodnotil jako příliš přísný. Vyzdvihl, že vyjma trestu odnětí svobody v trvání 5 let, jenž mu byl uložen ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 14/2018, byl v době rozhodování soudu osobou netrestanou (na všechna jeho další odsouzení se vztahovala fikce neodsouzení). Vedle toho poukázal na skutečnost, že hlavnímu pachateli celé projednávané trestné činnosti, obviněnému V. K., byl vyměřen trest o dva a půl roku nižší. Následně porovnával svou osobu právě s tímto spoluobviněným, zaměřil se nejen na konkrétní podíl na dané protiprávní činnosti a výši způsobené škody, ale také na trestní minulost. Poté zdůraznil, že je otcem tří dětí velmi nízkého věku, o které bude po dobu jeho pobytu ve výkonu trestu pečovat pouze jejich matka. Poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, II. ÚS 2027/17, který klade důraz na nejlepší zájem dítěte, dokonce i při určování trestu. Dovolatel taktéž upozornil, že se k vytýkané trestné činnosti doznal a upřímně svého jednání litoval, před nástupem do výkonu trestu žil řádným životem a pracoval, a zároveň že i krajský státní zástupce ve své závěrečné řeči navrhoval uložení souhrnného trestu ve výměře od 5 maximálně do 6 let. Odvolací soud opomenul zohlednit, že v rámci souhrnného trestu již na rozdíl od soudu nalézacího nezahrnul trest uložený trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 74 T 4/2019. Naproti tomu soud při úvahách o výši trestu postupoval nesprávně, když posuzoval trestný čin a hrozící výši škody v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 14/2018, a toto považoval za přitěžující okolnost. Podle názoru dovolatele není na místě, aby byl opakovaně postižen za to, zač byl již v minulosti odsouzen. S ohledem na zanedbatelnou škodu v posuzované věci v poměru ke škodě hrozící v naposledy zmíněné věci se jeví trest ve výměře 5 let jako zcela dostačující, a proto mělo být upuštěno od jeho navýšení uložením souhrnného trestu. Jakýkoli delší trest odnětí svobody je vzhledem k okolnostem případu neadekvátní a neúčelný.
14. Z výše uvedených důvodů obviněný M. L. navrhl, aby Nejvyšší soud oba napadené rozsudky v dovoláním napadené části ve výrocích o vině, o trestu a o uložené povinnosti k náhradě škody zrušil a aby přikázal soudu prvního stupně (či soudu druhého stupně) věc znovu v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout.
15. Obviněný M. Š. namítl zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, že spáchal trestnou činnost v plném rozsahu pod body I., II., V., XI., a XII. 42) a 45) výroku rozsudku soudu prvního stupně. V řízení doznal, že se dopustil pouze útoku pod bodem I., II., II. 1), 2) a 4). Naopak spáchání skutku pod bodem II. 3) výslovně popřel. Dále uvedl, že v bodech, kde se k trestné činnosti doznal, on ani obviněný M. L. nezakládali e-mailové schránky ani nezískávali identity, nikdy nic nevyhledávali na internetu. Toto vše vymyslel a naplánoval obviněný V. K. Dovolatel nesouhlasil s tvrzením soudu, že o jeho účasti na spáchání všech skutků v bodech I. a II. jednoznačně hovoří obvinění V. K. a M. L. Daný závěr považoval za nepřezkoumatelný, jelikož spoluobvinění v řízení vypovídali několikrát a obě soudní rozhodnutí ani neuvádějí, kterými jejich výpověďmi by měl být usvědčován. Navíc obviněný M. L. uvedl pouze to, že dovolatel se účastnil útoku pod bodem I., kdy byl přítomen zakládání účtu na identitu M. Z., a na dalších skutcích pod body I. 1) až 8) se již nepodílel. Spoluobviněný také nikdy netvrdil, že by se dovolatel měl účastnit zakládání e-mailových adres nebo zakoupení SIM karet za účelem budoucí elektronické komunikace. Obviněný V. K. se nevyjádřil k tomu, zda se dovolatel účastnil útoků v bodech I. 1) až 8) s tím, že se měl dopustit pouze jednání pod bodem II. Oba spoluobvinění uvedli, že pokud se měli dopustit nějakých dalších útoků uvedených v napadeném rozhodnutí, bylo to vždy bez účasti dovolatele. Obviněný V. K. podle své vlastní výpovědi sám vyhledával identity, vyráběl fotografie i padělané doklady, zakládal bankovní účty, zatímco obvinění M. L. a M. Š. neměli ani připojení k internetu.
16. Ve zjevném rozporu s provedenými důkazy je podle názoru dovolatele také závěr soudu prvního stupně, že ze spáchání všech skutků pod bodem I. je usvědčován také výsledky znaleckého posudku z odvětví fonetiky. Ten označil obviněného M. Š. jako pravděpodobně totožného s mluvčím na telefonních nahrávkách v případě identity osoby M. Z. Dovolatel namítl, že v přípravném řízení bylo vypracováno 10 znaleckých posudků z oboru kriminalistiky, odvětví fonoskopie. Z napadeného rozhodnutí ovšem nevyplývá, o který znalecký posudek se má jednat a v kterých útocích uvedených v bodech I. 1) až 8) má znalecký posudek dovolatele ze spáchání trestné činnosti usvědčovat. Samotné závěry znaleckého posudku jsou navíc neprůkazné a nejednoznačné a uvádějí pouze stupnici pravděpodobnosti totožnosti mluvčího, ve které ale dovolatel nebyl nikdy uveden jako osoba jednoznačně totožná s mluvčím na nahrávkách. Znalecké posudky pouze vyjadřují podezření, že dovolatel může (ale také nemusí) být totožný s mluvčím na zkoumaných nahrávkách. Proto na základě zásady in dubio pro reo proti němu neměly být závěry znaleckých posudků použity jako důkaz. Soudy obou stupňů se navíc nevypořádaly ani s výhradou obhajoby o procesní nepoužitelnosti těchto znaleckých posudků jako důkazu v trestním řízení. Zmíněné posudky totiž neodpověděly na tu nejpodstatnější otázku zadavatele, tj. zda jsou nahrávky předložené poškozenými společnostmi způsobilé k fonoskopickému zkoumání. Všechny znalecké posudky pouze shodně uvedly, že nahrávky jsou z hlediska určování mluvčího obtížně (v jednom případě velmi obtížně) zpracovatelné. Následkem této skutečnosti nelze podle názoru dovolatele nahrávky zkoumat v rámci audioexpertízy či fonoskopického zkoumání. Poukázal rovněž na závěry všech posudků i výpověď jejich zpracovatele L. V., podle nichž má použitá elektroakustická metoda omezenou rozlišovací schopnost v závislosti na rozsahu a kvalitě zkoumaných materiálů. Ze všech uvedených důvodů dovolatel hodnotil předmětné znalecké posudky jako procesně nepoužitelné důkazy. Zároveň vytkl, že soudy obou stupňů se touto jeho obhajobou vůbec nezabývaly. Vyjádřil přesvědčení, že opomenutým důkazem je i takový důkaz, který soudy sice provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Vedle toho ještě namítal nepřezkoumatelnost a libovůli obou soudních rozhodnutí a z toho plynoucí porušení jeho práva na obhajobu i na spravedlivý proces.
17. Dovolatel vznesl své výhrady i ke skutkům pod body XI. 1)–55) a XII. 42) a 45) výroku o vině. Kategoricky nesouhlasil s odůvodněním nalézacího soudu, že obviněný V. K. jej ze spáchání výše uvedených jednání „nevyviňuje“ a současně „nelze přehlédnout ani obsah elektronické komunikace mezi obviněnými v inkriminovaném období“, stejně jako obsah dalších listinných důkazů. Daná tvrzení soudu jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. V prvé řadě nebylo prokázáno, že by obviněný V. K. měl dovolatele jakkoliv usvědčovat. Nadto se spoluobviněný ve věci vyjadřoval opakovaně – k jednotlivým usnesením o zahájení trestního stíhání, a tedy i k různým skutkům. Soud ovšem v rozporu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. ve svém rozhodnutí neuvedl konkrétní výpovědi a k nim nepřiřadil konkrétní hodnotící úvahy. Není tudíž zřejmé, na základě jakých informací soudy obou stupňů dospěly k rozhodným skutkovým zjištěním o vině dovolatele a jak se v těchto bodech vypořádaly s jeho opakovanou obhajobou. Takto realizované hodnocení důkazů dovolatel označil za svévolné, nejasné, nepřezkoumatelné a vnitřně rozporné.
18. Z důvodů již shora naznačených dovolatel namítl nepřezkoumatelnost skutkových závěrů obou soudů. V odůvodnění jejich rozhodnutí není uvedeno, jakými úvahami a na základě jakých důkazů dospěly ke skutkovým zjištěním o vině dovolatele spácháním skutků pod body XI. 1)–55) a XII. 42) a 45) výroku rozsudku soudu prvního stupně. Odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu na str. 246 označil za vnitřně rozporné, zatímco odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu považoval za zcela nekonkrétní. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že obviněný V. K. jej ze spáchání trestné činnosti v uvedených bodech nijak neusvědčoval. Nebylo mu jasné, jaké slovní projevy jmenovaného spoluobviněného považoval soud za „jednoznačně nevyviňující“, v rozhodnutí absentovaly úvahy, jimiž se soud řídil při posuzování otázky dostatečného nebo nedostatečného vyvinění. Dovolatel naopak zdůraznil, že obviněný V. K. nikdy neuvedl, že by se právě on dopustil trestné činnosti pod body XI. 1)–55) a XII. 42) a 45). Argumentoval-li nalézací soud obsahem telefonické komunikace mezi obviněnými, dovolatel připomenul, jak má vypadat náležité odůvodnění, v němž má být konkrétně uvedeno, co bylo kterým důkazem zjištěno. Naopak v případě, že odůvodnění obsahuje pouhé odvolání na obsah spisu, je předmětné rozhodnutí nepřezkoumatelné (pro nedostatek důkazů a nesrozumitelnost), což vyplývá i z nálezů Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 103/99 a sp. zn. IV. ÚS 503/03. Dovolatel doplnil, že odůvodnění napadených rozhodnutí neobsahuje žádná konkrétní skutková zjištění o tom, že se jej uvedená komunikace týká a jakým způsobem. Stejně tak není zřejmé, který ze dvou znaleckých posudků z oboru kriminalistiky, odvětví analýza dat a zkoumání nosičů dat má vůči němu něco prokazovat. Ani v části odůvodnění popisující tyto listinné důkazy soud prvního stupně nezmínil, ve vztahu ke kterému z obviněných, resp. komunikujících, učinil svá nekonkrétní skutková zjištění. Dovolatel zopakoval, že jde o opomenutý důkaz, pokud jej soud sice provede, ale následně jej vůbec nezhodnotí. Dovolatel proto shrnul, že mu vůbec není známo, na základě jakých důkazů byl odsouzen za spáchání trestné činnosti pod body XI. 1)–55) a XII. 42) a 45). Následně se teoreticky věnoval obsahu práva na spravedlivý proces, povinnosti soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, tematice „zjevného rozporu“ mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů apod. Závěrem ještě vznesl námitku, že soud zcela pominul trestnou činnost pod body V. 1)–7), kterou on v celém rozsahu popřel a k nimž nemá ani znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví fonetiky žádnou vypovídající hodnotu.
19. Dovolatel nesouhlasil ani se závěrem soudů, že by se trestné činnosti dopustil ve spojení s organizovanou skupinou. Ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů se nachází především závěr, že vůdčí úlohu měl při páchání posuzované trestné činnosti obviněný V. K. a společně s ním měli vedoucí postavení i obvinění M. L. a M. Š. Nic takového ovšem nebylo prokázáno, dovolatel nikoho jiného nevedl a nic jiným neorganizoval. Stejně jako ostatní obvinění se na trestné činnosti podílel dílčím způsobem pod vedením obviněného V. K. Zejména u skutků po body XI. 1)–55) a XII. 42) a 45) absentují důkazy i rozhodující skutková zjištění prokazující jakým konkrétním jednáním se měl dopustit vytýkaného jednání ve formě člena organizované skupiny. V řadě bodů výroku o vině je pouze uvedeno, že se příslušného dílčího skutku dopustil v koordinaci s obviněnými V. K. a M. L., aniž by v následujícím popisu děje byla zmíněná koordinace jakkoli konkretizována či prokázána.
20. Velmi podobnou argumentaci vznesl dovolatel i v rámci ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když konstatoval, že skutky, z jejichž spáchání byl uznán vinným, jsou ve skutkové části výroku o vině (až na vyjmenované výjimky) popsány tak, že nevykazují zákonné znaky vytýkaných trestných činů. Z jejich popisu neplynou žádná skutková zjištění, která by bylo možno podřadit pod zákonné znaky objektivní či subjektivní stránky příslušné skutkové podstaty a znaky kvalifikované skutkové podstaty vztahující se ke spáchání skutku členem organizované skupiny. Jak již bylo zmíněno výše, ve skutkové větě je mnohdy bez jakéhokoliv bližšího vysvětlení popsáno, že dovolatel se jednání dopustil v koordinaci s dalšími obviněnými s tím, že skutková zjištění svědčící o naplnění konkrétní formy součinnosti jednání s ostatními absentují. Ve skutkové větě ani v odůvodnění pak není popsána činnost dovolatele jako člena organizované skupiny. Konkrétní skutková zjištění nelze nahradit pojmem „v koordinaci“, který žádné jednání pachatele trestného činu nepopisuje. Dovolatel namítl též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Podle jeho názoru mu neměly být uloženy dva samostatné úhrnné tresty odnětí svobody, nýbrž podle §45 odst. 1, 2 tr. zákoníku jeden společný souhrnný trest k rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 4. 2015, sp. zn. 7 T 42/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 2 To 145/2015, a k rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 71 T 88/2015.
21. Dovolatel se dále zaměřil na trest odnětí svobody v celkové délce 6 let a 2 měsíců. Ten považoval za extrémně přísný, rozporný s ústavním principem proporcionality trestní represe a nezákonným zásahem do jeho práva na soukromý a rodinný život ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Zdůraznil, že hlavním organizátorem celé trestné činnosti byl obviněný V. K., který potřeboval spolupracující osoby zejména pro vykonání marginálních činností. Proto se i úloha dovolatele omezovala na plnění úkolů, které mu hlavní pachatel přidělil. Sám přitom neměl ani potřebné znalosti ani technické vybavení, aby mohl celou akci vymyslet a zrealizovat. Jeho méně významnému postavení ovšem neodpovídá výše trestu, který mu byl uložen. Dále připomenul, že čin spáchal pod vlivem tíživých životních okolností, poškozeným se omluvil a zavázal se nahradit škodu. Vyzdvihl, že na něj již bylo působeno nepodmíněným trestem odnětí svobody (4 roky a 4 měsíce), během něhož pracoval jako zdravotník a byl kladně hodnocen. Toto výchovné působení považoval za dostatečné a další nepodmíněný trest odnětí svobody již, podle jeho názoru, není nutný. Po propuštění na svobodu začal ihned pracovat, plnil své vyživovací povinnosti, našel si nový vztah, věřitelům navrhl splátkový kalendář a v současné době je v insolvenčním řízení v ochranné lhůtě. Byl by ochoten přijmout dodatková omezení na svobodě, např. ve formě dohledu, aby mu soud mohl uložit trest odnětí svobody nespojený s jeho přímým výkonem.
22. Na základě shora uvedených skutečností obviněný M. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 5. 2022, č. j. 5 To 43/2021-10846, následně i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2021, č. j. 45 T 7/2017-10541, dále aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na citovaná rozhodnutí a aby podle §265 l tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
23. Obviněný M. Š. dále Nejvyššímu soudu navrhl, aby před rozhodnutím o jeho dovolání přerušil podle §265o odst. 1 tr. ř. výkon napadeného rozhodnutí, a to nepodmíněný výkon trestu odnětí svobody, který v současnosti vykonává ve Věznici v Ostravě-Heřmanicích.
24. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k oběma podaným dovoláním písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Výtky obou obviněných považoval za neopodstatněné. Obviněným jde primárně o nesouhlas s tím, jak byly hodnoceny důkazy, nicméně z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 1368/2021 vyplývá, že zásah dovolacího soudu do oblasti dokazování a skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v řešené kauze tedy na základě konstatování „zjevného rozporu“. Avšak zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů by mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
25. Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř., a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná. Není chybou, pokud soudy pracovaly s výpovědí spoluobviněného V. K. v podstatě jako s usvědčujícím důkazem. Platí totiž, že citovaný důkaz není osamocený, naopak koresponduje i s dalšími ve věci provedenými důkazy, např. se závěry znaleckého zkoumání či s důkazy listinnými a ve vztahu k obviněnému M. Š. též s výpovědí spoluobviněného M. L.. Při porovnání obsahu soudy zmíněných usvědčujících důkazů s učiněnými skutkovými zjištěními je zřejmé, že mezi nimi zjevný rozpor ve shora naznačeném smyslu neexistuje. Učiněná skutková zjištění totiž v provedených důkazech podklad mají. Závažné vnitřní rozpory státní zástupce nezjistil. Důkazy byly řádně hodnoceny a z nich dovozená skutková zjištění jsou adekvátní – vina byla prokázána bez důvodné pochybnosti i v těch bodech, které obvinění sporují.
26. Státní zástupce se neztotožnil s výhradou obviněného M. Š. týkající se opomenutých důkazů. Konstatoval, že k provedení podstatných důkazů došlo, přičemž soudy žádný z nich nepřehlédly ani v rámci svých hodnotících úvah. Všechny byly naopak zohledněny. Stejně tak státní zástupce nepřitakal tvrzení téhož obviněného o procesní nepoužitelnosti jím označených znaleckých posudků. K tomu stručně poznamenal, že dovolatel ani neuvedl konkrétní příčiny, které by vedly k procesní nepoužitelnosti, resp. nepřípustnosti nebo nezákonnosti posudků, pouze pochyboval o jejich kvalitě, obsahu a správnosti vyhodnocení jejich obsahu soudy. Takovéto výtky však nemohou uplatněný dovolací důvod naplnit. Vzhledem k neexistenci zjevného rozporu státní zástupce též odmítl námitku obviněného M. L. vztahující se k náhradě škody, neboť tu dovolatel vybudoval právě na základě zpochybňování soudy učiněných skutkových zjištění.
27. Státní zástupce se rovněž neztotožnil s výhradami obviněného M. Š. uplatněnými v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Zdůraznil, že rozhodná skutková zjištění, z nichž je nutno v posuzované věci vycházet, vykazují veškeré znaky deliktů, kterými byl dovolatel uznán vinným. Platí to jak z hlediska subjektivní stránky, kdy lze jednoznačně říci, že je dáno úmyslné zavinění, tak i z hlediska objektivní stránky, když byla zjištěna nejen škoda v odpovídající výši, ale rovněž i další objektivní prvky inkriminované trestné činnosti, zejména zásah do majetkových i nemajetkových práv poškozených. Co se týče výhrad dovolatele k uloženému trestu, státní zástupce poznamenal, že pro požadavek uložení jediného společného souhrnného trestu neexistuje v přezkoumávaných rozhodnutích opora. Ve věci činné soudy naopak řádně vyložily, proč jsou ukládány dva samostatné tresty, přičemž s jejich názorem státní zástupce souhlasil. V závěru ještě vysvětlil, proč nejsou námitky obou obviněných ohledně nepřiměřené přísnosti uloženého trestu podřaditelné pod kterýkoli ze zákonem vymezených dovolacích důvodů.
28. S ohledem na shora uvedené státní zástupce Nejvyššímu soudu navrhl dovolání obviněných M. L. i M. Š. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
29. Na vyjádření státního zástupce reagoval prostřednictvím obhájce obviněný M. Š. svou replikou datovanou dnem 16. 5. 2023. Zdůraznil, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze nedeklaroval, nýbrž v příslušných částech podaného dovolání uvedl, v čem konkrétně spatřuje zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Znovu také vyzdvihl, že se soudy bezdůvodně nevyjádřily k uplatněné obhajobě a že obě rozhodnutí jsou pro nedostatek řádného odůvodnění nepřezkoumatelná. Z tohoto důvodu dovolatel nesouhlasil s tvrzením státního zástupce, že oba soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 a §125 odst. 1 tr. ř. Následně dovolatel zopakoval část své argumentace vztahující se k bodům ad. I. a II. výroku o vině – nejprve ve shodě s podaným dovoláním rozebíral výpovědi spoluobviněných V. K. a M. L., posléze nesouhlasil s tvrzením státního zástupce, že v dovolání neuvedl žádné konkrétní příčiny, které měly vést k procesní nepoužitelnosti znaleckých posudků z odvětví fonetiky. Státní zástupce zcela pominul výhradu, že s uplatněnou obhajobou se v daném směru soudy obou stupňů vůbec nevypořádaly. Dovolatel zopakoval i své (nezměněné) stanovisko k tématu opomenutých důkazů.
30. Dovolatel se opětovně vyjádřil i k bodům XI. 1)–55) a XII. 42) a 45) výroku o vině. Státní zástupce se podle jeho názoru vůbec nezabýval jeho konkrétními argumenty. On sám trval na tom, že skutková zjištění v označených bodech jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů s tím, že v celém trestním řízení nebyly zjištěny žádné důkazy svědčící o tom, že by se těchto 57 skutků dopustil. Zdůraznil, že obviněný V. K. jej v žádné ze svých pěti výpovědí ze spáchání předmětných skutků neusvědčoval, ani se nevyjádřil, že by dovolatel měl s uvedenou trestnou činností cokoli společného. Nebyly provedeny ani žádné listinné důkazy prokazující jeho vinu v těchto 57 bodech. Ani z obsahu telefonické komunikace mezi obviněnými v inkriminovaném období, na který soudy poukazovaly, v daném ohledu nevyplývají žádná rozhodná skutková zjištění a soudy je ani neuvedly v odůvodnění svých rozhodnutí. Jde o pouhý odkaz na obsah spisu, což podle judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zakládá vadu opomenutého důkazu. Podle dovolatele v odůvodnění rozhodnutí absentuje vyjádření soudů, co a z jaké telefonické komunikace a z jejího obsahu nelze ve vztahu k jeho osobě přehlédnout a na základě jakých rozhodných skutečností mají soudy za prokázané, že se právě on dopustil konkrétních skutků vymezených v bodech XI. a XII. Dovolatel proto uzavřel, že ze zmiňovaných 57 skutků byl neoprávněně a bez jakýchkoli důkazů odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 4 měsíců. Podle jeho názoru jde o svévolné a nepřezkoumatelné hodnocení důkazů a jejich deformaci mající za následek porušení jeho práva na spravedlivý proces.
31. Dovolatel nesouhlasil ani s postojem státního zástupce k jeho hmotněprávním námitkám. Znovu vyzdvihl, že jeho součinnost je ve skutkové větě vyjádřena obecnou formulací, že předmětných jednání se dopustil „v koordinaci“ s dalšími obviněnými, aniž by byla konkrétní forma této koordinace, tj. konkrétní jednání, jímž se měl na určitém skutku podílet, ve výroku blíže popsána. Asentují proto skutková zjištění, která by vykazovala znaky deliktů, jimiž byl uznán vinným. Stejně tak chybí skutková zjištění prokazující jeho úmyslné zavinění a znaky spáchání trestné činnosti ve formě organizované skupiny. Dovolatel závěrem zdůraznil, že na námitkách uvedených ve svém dovolání i nadále trvá.
III. Přípustnost dovolání
32. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obě podaná dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že ani jedno dovolání nebylo možné odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., načež podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti nimž byla dovolání podána, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovoláních, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Na tomto základě dospěl k závěru, že dovolání obou obviněných jsou důvodná.
IV. Důvodnost dovolání
33. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný M. L. odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř., zatímco obviněný M. Š. na ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
34. Obviněný M. Š. zvolil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., na jehož základě lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až l ) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3174–3175.): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř.
35. Obviněný M. Š. výslovně zvolil posledně uvedenou variantu, když citovaný dovolací důvod uplatnil (i ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně) ve spojení s dalším dovolacím důvodem, který deklaroval také obviněný M. L. a který je zakotven v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na jeho základě lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
36. Oba dovolatelé argumentovali v podstatě shodně tím, že se nedopustili zdaleka všech skutků, jimiž byli v projednávané trestní věci uznáni vinnými. Přestože oba doznali, že některých útoků popsaných v odsuzujícím výroku rozsudku soudu prvního stupně se opravdu dopustili, spáchání dalších skutků po celou dobu řízení popírali a v těchto bodech kategoricky nesouhlasili se závěrem soudů o jejich vině. V takovém případě pak ve smyslu první alternativy uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítali, že učiněná (a rozhodná) skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Státní zástupce sice ve svém stručném vyjádření oponoval, že se jednalo o pouhý „prostý“ nesouhlas s hodnocením důkazů, který do rámce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nezapadá, nicméně z obou podaných dovolání je patrný pravý opak, tedy že shora zmíněný „zjevný rozpor“ byl oběma obviněnými nejen výslovně vytknut, ale také odpovídajícím způsobem zdůvodněn. Nejvyššímu soudu tedy nic nebránilo, aby napadená rozhodnutí ve vytýkaném směru věcně přezkoumal s tím, že na základě uplatněných námitek obou dovolatelů, studia napadených rozhodnutí i spisového materiálu jej v určitých bodech nakonec skutečně potvrdil. Kromě toho nebylo možno zcela pominout ani výhradu obou dovolatelů týkající se nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí. Je tedy zřejmé že rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jakož i Vrchního v Olomouci, nemohly obstát.
37. V obecné rovině Nejvyšší soud konstatuje, že obě napadená rozhodnutí vykazují závažné vady. Již na první pohled je zjevná neurčitost a stručnost jejich odůvodnění, která ostře kontrastuje s rozsahem posuzované trestné činnosti. V případě rozsudku soudu prvního stupně budí jisté rozpaky již pasáž, kde jsou reprodukovány provedené důkazy, která je v řadě bodů natolik vágní, že přesný obsah popisovaných důkazů je buď pouze naznačen, anebo dokonce zůstává téměř úplně skryt. Příkladem může být přepis výpovědi obviněného V. K. ze dne 13. 10. 2015 (str. 219, bod 3.), kde je zmíněno, že obviněný „konkretizoval skutky, které prováděl zcela sám, a jednání, která provedl společně se spolupachateli M. L. a M. Š.“, nicméně již zde není uvedeno, o které skutky se vlastně jedná. Obdobně jsou na str. 229, v bodě 14. rozebírány dva znalecké posudky z oboru kriminalistiky, odvětví analýza dat a zkoumání nosičů dat, v nichž byl zachycen obsah mobilních telefonů užívaných obviněnými. Na základě prvního znaleckého posudku byla zjištěna telefonická komunikace, ke které soud prvního stupně poznamenal, že „zejména z přepisů jednotlivých SMS zpráv je zřejmé, v jakém období probíhala komunikace mezi volanými, kteří vystupují pod jednotlivými přezdívkami, o nichž se v rámci svých výslechů obžalovaní také zmiňují a vyjádřili se k nim. Komunikující mezi sebou hovoří o nutnosti získat další lidi, jakož i o způsobu předávání zásilek jednotlivými kurýry.“ Z citovaného prohlášení ovšem není zřejmé, kdo měl s kým a v jakém období komunikovat, přičemž ani obsah dané komunikace není důsledně vyjasněn. Ještě spornější je odkaz na druhý znalecký posudek z téhož odvětví, který „zkoumal 27 předložených telefonů a dva flash disky“ a měl se podle nalézacího soudu zabývat „shodnými skutečnostmi“. Z takového popisu klíčových důkazů lze jen stěží dovodit nějaké konkrétní informace k jednání toho či onoho pachatele ve vztahu k některému ze 185 zažalovaných dílčích skutků nebo některé z jejich přípravných fází. Nadto se v dalších pasážích rozsudku nenachází žádné upřesnění obsahu zmíněných důkazů, přestože právě ony jsou následně vyzdvihnuty jako zásadní (a fakticky jediné) důkazy usvědčující oba dovolatele ze spáchání více než 50 dílčích útoků posuzované pokračující trestné činnosti.
38. Hodnotící pasáž rozsudku soudu prvního stupně je pak ještě problematičtější. Je pravdou, že v případě některých dílčích skutků měl soud k dispozici dostatek důkazů k rozhodnutí o vině příslušného obviněného a zároveň tyto důkazy, včetně skutečností z nich plynoucích, alespoň ve stručnosti shrnul do svých úvah o skutkovém stavu věci. Naproti tomu u jiných dílčích útoků se soud prvního stupně omezil na zcela neurčitý odkaz na vybraný důkaz, jehož obsah nijak blíže nespecifikoval ani neoznačil konkrétní skutečnosti, na jejichž základě by svůj závěr jakkoli vysvětlil. V jednom případě dokonce jen poukázal vedle nekonkrétního odkazu na výpověď spoluobžalovaného na „další listinné důkazy“ (str. 246 k tzv. třetímu samostatnému celku, k námitkám obviněného shrnutým pod bodem 17. tohoto usnesení), aniž by ovšem zmínil, jaké z celé řady listinných důkazů měl na mysli. Z takto povrchního a nedůsledného odůvodnění ovšem nelze zjistit, jakou část z obsahu předmětných důkazů soud zahrnul do svého hodnocení, jaké dílčí závěry z toho dovodil a proč, a tedy na základě čeho dospěl k závěru o vině konkrétního obviněného ze spáchání konkrétního skutku popsaného ve výrokové části rozsudku. Uvedený postup soudu prvního stupně není v souladu se základními zásadami trestního řízení ani právem na spravedlivý proces.
39. Podle §125 odst. 1 věty prvé a druhé tr. ř. platí, že pokud rozsudek obsahuje odůvodnění, soud v něm stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. K tomu je vhodné v teoretické rovině doplnit, že pro subjekty zúčastněné v trestním řízení je mimořádně důležité dozvědět se nejen to, jak soud rozhodl o podané obžalobě, ale i proč právě tak rozhodl. Těžiště přesvědčivosti rozsudku je právě v jeho odůvodnění. Náležitě odůvodněný rozsudek, vedle samozřejmého požadavku zákonnosti jeho výroku, má potřebný výchovný účinek a může působit na obžalovaného i další členy společnosti. Celý rozsudek, a odůvodnění z toho nevyjímaje, je završením soudního procesu, vyvrcholením trestního stíhání, a především významným dokumentem. Jeho formální a obsahová úroveň musí být vizitkou práce každého soudce a známkou jeho úrovně odborné, jazykové i stylistické. Řádné odůvodnění rozsudku má význam i pro přezkumnou činnost odvolacího (a též dovolacího) soudu. Odůvodnění všech výroků i okolností s nimi souvisejících musí vždy vycházet ze zhodnocení důkazů (srov. §2 odst. 6 tr. ř.), na jejichž základě soud dospěl k závěru vyjádřenému ve výroku rozsudku. Odůvodnění výroku o vině musí být výrazem naprosto jednoznačného, žádné důvodné pochybnosti nevzbuzujícího závěru, že se právě obžalovaný dopustil skutku uvedeného ve výroku rozsudku, že tento skutek vykazuje znaky některého trestného činu uvedeného ve zvláštní části trestního zákona ve spojení se znaky části obecné (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §1 až 156. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1693 a násl.).
40. Obdobné stanovisko zaujal také Ústavní soud ve své judikatuře. V nálezu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, konstatoval, že mezi principy řádného a spravedlivého procesu vylučující libovůli při rozhodování patří povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, a to v trestním řízení (v případě rozsudku) způsobem zakotveným v ustanovení §125 tr. ř.; pokud z odůvodnění nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, pak odůvodnění nevyhovuje zákonným hlediskům a je v podstatě nepřezkoumatelné. Taktéž v nálezu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08, Ústavní soud shledal porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a konstatoval, že volné hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. neznamená libovůli, resp. svévoli orgánů činných v trestním řízení. Uplatnění této zásady je totiž neoddělitelně spjato s požadavkem transparentnosti rozhodování, spočívajícím v povinnosti důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom musí zůstat bez jakéhokoli zkreslení v procesu jeho hodnocení zachována a výlučně jen jako taková se může promítnout do konečného úsudku soudu.
41. Soud prvního stupně ovšem shora nastíněná zákonná, judikaturní a teoretická východiska v případě některých bodů odsuzující části svého rozsudku nedodržel. Oba dovolatelé tak vznesli námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí zcela důvodně a víceméně v odpovídajícím rozsahu. Není též bez zajímavosti, že nepřezkoumatelnost (právě ve vztahu k závěru o vině obviněných M. L. a M. Š.) byla jedním z důvodů zrušení prvního rozsudku ze dne 31. 7. 2019, č. j. 45 T 7/2017-9983, a vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Lze tedy konstatovat, že ani zrušení jeho prvního rozhodnutí nalézací soud dostatečně nemotivovalo k tomu, aby respektoval požadavky §125 odst. 1 tr. ř. a aby se také vyhnul dalším pochybením, které mu Vrchní soud v Olomouci vytkl ve svém zrušujícím usnesení ze dne 21. 4. 2020, č. j. 5 To 99/2019-10176. Je totiž zřejmé, že veškeré tyto vady vytknuté odvolacím soudem (které jsou shrnuty v bodě 9. tohoto usnesení Nejvyššího soudu a kromě porušení §125 odst. 1 tr. ř. se týkají především nerespektování §2 odst. 6 tr. ř.) jsou přítomny i v druhém rozsudku ze dne 5. 3. 2021, č. j. 45 T 7/2017-10541, byť v menším rozsahu, než tomu bylo poprvé. Je tedy s podivem, že odvolací soud již druhé rozhodnutí soudu prvního stupně akceptoval, byť ten ne zcela napravil pochybení, které mu druhý soud předtím sám vytýkal. Namísto toho odvolací soud doslova okopíroval neurčité hodnotící pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně do svého vlastního rozsudku ze dne 5. 3. 2021, č. j. 45 T 7/2017-10541. Tímto nejenže do jisté míry rezignoval na svou povinnost napadené rozhodnutí řádně přezkoumat (§254 tr. ř.), nýbrž se fakticky dopustil těch samých pochybení jako soud prvního stupně, tj. shora probíraného porušení §125 odst. 1 tr. ř., řady dílčích vad vedoucích k porušení pravidel volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. (které budou rozebrány níže), a v případě jednání uvedených pod body XI. 1)–55) výroku o vině k tomu všemu přistoupily ještě vady v popisu dílčích skutků znamenající rozpor také s §120 odst. 3 tr. ř. (srov. níže).
42. Pokud jde o námitky obou dovolatelů, obviněný M. L. se explicitně vymezil toliko proti skutkům pod body XI. 1)–55) výroku o vině. Ohledně dalších bodů odsuzující části výroku rozsudku nalézacího soudu uvedl, že spáchal jen ty útoky, které doznal, a namítl, že soudy rezignovaly na posouzení individuální viny ve vztahu k jednotlivým vytýkaným skutkům. Žádné konkrétní výhrady k některému z dalších individuálně určených jednání ovšem nevznesl. Naproti tomu obviněný M. Š. napadl v zásadě všechny body odsuzujícího výroku, které se jej týkaly, a ke všem z nich také uplatnil své námitky. Zásadním rozdílem mezi oběma dovolateli je v posuzované trestní věci fakt, že veškeré skutky, z jejichž spáchání byl obviněný M. L. uznán vinným, byly posouzeny jako dílčí útoky jediné pokračující trestné činnosti. Naopak jednání, jehož spácháním byl uznán vinným obviněný M. Š., muselo být vzhledem k jeho další trestné činnosti a časovému řazení sdělování obvinění (§12 odst. 11 tr. ř.) rozděleno na tři samostatné skutky (a tedy do tří okruhů), které byly samostatně právně kvalifikovány. Navíc za první dva skutky v bodech I. až V. a samostatný skutek v bodech XI. až XII. mu byly uloženy dva samostatné tresty. Z hlediska rozhodování Nejvyššího soudu je tedy podstatné, že trestnou činnost obviněného M. L. řešenou v přezkoumávané věci je nutno chápat jako jeden celek a o tomto jediném celku také rozhodnout, zatímco o jednotlivých samostatných skutcích, jimiž je tvořena trestná činnost obviněného M. Š., na něž jsou navázány jiné výroky o trestech, je možno rozhodnout odděleně. Proto postačuje, aby se dovolací soud ve vztahu k obviněnému M. L. zabýval jím vyzdvihovanými body XI. 1)–55), aniž by se dále pokoušel domýšlet jeho argumentaci v ostatních bodech, jejichž spáchání nedoznal, a přesto byl uznán vinným (ostatně vzhledem ke způsobu rozhodnutí Nejvyššího soudu dovolateli nic nebrání, aby své případné výhrady uplatnil v další fázi trestního řízení před soudem prvního stupně). Námitky obviněného M. Š. bude dovolací soud hodnotit v rámci jednotlivých skutků, o nichž je povinen rozhodnout samostatně.
43. Posledně jmenovaný dovolatel zpochybnil závěr soudů obou stupňů, že se dopustil veškerého jednání zahrnutého pod body I. a II. výroku o vině. Sám se doznal pouze ke spáchání útoků pod body I., II. 1), 2) a 4). Naproti tomu popřel jakýkoli svůj podíl na skutcích pod body I. 1) až 9) i II. 3) a v návaznosti na to vyjádřil přesvědčení, že skutková zjištění o jeho vědomé účasti na označených dílčích útocích jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Již ve vztahu k příslušným závěrům soudů obou instancí namítal nepřezkoumatelnost napadených rozsudků, dále nesprávné hodnocení výpovědi spoluobviněných, procesní nepoužitelnost znaleckých posudků z odvětví fonetiky a opomenuté důkazy. Nejvyšší soud ovšem shledal, že rozhodnutí soudů v těchto bodech nejsou stižena tak závažnými vadami, jako je tomu v případě jiných bodů odsuzujícího výroku. Je pravdou, že odůvodnění (zejména soudu prvního stupně) by mohlo být i v bodech I. a II. podrobnější a přesnější, nicméně v daném případě se stále pohybuje v rámci požadavků §125 odst. 1 tr. ř., a nelze tedy hovořit o jeho nepřezkoumatelnosti. Nejpodstatnější je v uvedeném směru skutečnost, že k bodům I. a II. byly důkazy jednak provedeny v dostatečném rozsahu, jednak vyhodnoceny v souladu s jejich skutečným obsahem, tj. nedošlo k porušení §2 odst. 6 tr. ř. Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tato část dovolací argumentace obviněného M. Š. není opodstatněná.
44. Nalézací soud na str. 244 svého rozsudku vyzdvihl, že o účasti dovolatele na spáchání těchto skutků jednoznačně hovoří spoluobvinění V. K. i M. L. Blíže svou úvahu nerozvedl, což dovolatel považoval za nedostatečné a současně zpochybnil i validitu tohoto tvrzení soudu. Nejvyšší soud je sice toho názoru, že první soud mohl usvědčující výpovědi spoluobviněných trochu více přiblížit, na druhou stranu ovšem zjistil, že uvedený závěr je v souladu se skutečným stavem věci. Obviněný V. K. totiž ve své výpovědi v přípravném řízení ze dne 13. 10. 2015 (srov. č. l. 445 a násl.) doslovně souhlasil s formulací skutku v bodě I, včetně všech jeho dílčích útoků [pozn. tehdy se jednalo o body 1–1.1 až 1.9 usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 30. 9. 2015, které však v plném rozsahu odpovídají bodu I. 1) až 8) rozsudku soudu prvního stupně]. K celému bodu II. (resp. 10. téhož usnesení o zahájení trestního stíhání, který rovněž naprosto odpovídá bodu II. rozsudku) obviněný konstatoval, že popis souhlasí v plném rozsahu, i co se týče účasti M. L. a M. Š., oba jmenovaní obvinění „udělali to, co se popisuje“. Obecně k podílu obou dovolatelů obviněný V. K. prohlásil, že v bodech, kde byla účast vícečlenná, nikdo nedominoval, on vyráběl občanské průkazy, M. L. a M. Š. to prováděli. Oba právě jmenovaní nakupovali mobilní telefony. Všichni tři zakládali účty a měli přístup k internetovému bankovnictví. Fotografie si vždy pořizoval sám ten, kdo měl jít zařizovat účet nebo založit P. O. Box či jiný úkon s padělaným občanským průkazem. Obviněný M. Š. telefonicky jednal s poskytovateli půjček či úvěrů v bodech I. a II. (1. a 10.) a v bodě II. (10.) vybíral peníze přímo na přepážce u Raiffeisenbank. Výnos si rozdělili na třetiny. Obviněný M. L. ve výpovědi v přípravném řízení ze dne 15. 10. 2015 (srov. č. l. 481 a násl.) k bodům I. 1)–8) výroku o vině (1.1 až 1.9) uvedl, že to je pravda, byli tam všichni, tedy on V. K. a M. Š., do banky šel ale pouze s M. Š.. K výnosu z dílčích útoků pod bodem I. uvedl, že peníze si rozdělil s V. K., M. Š. mu byl pouze pomocníkem a nic nedostal. Ke skutkům pod bodem II. (10.) se s výjimkou jednoho dílčího útoku doznal (ovšem bez uvedení jakýchkoli dalších podrobností). Je tedy zřejmé, že oba spoluobvinění dovolatele ze spáchání všech útoků pod body I. a II. opravdu a poměrně jednoznačně usvědčili. Nebyl přitom žádný důvod, proč jejich citovaným výpovědím nevěřit a nevycházet z nich při přijímání skutkových zjištění. Obě výpovědi byly ve vzájemném souladu, navíc byly v určitých aspektech podpořeny i některými dalšími důkazy a v neposlední řadě spoluobvinění (především obviněný V. K.) nejevili žádné známky snahy uškodit některému z dalších obviněných a přenést na něj svou vinu.
45. Soud prvního stupně v rámci svých hodnotících úvah ohledně bodů I. 1)–8) poukázal také na závěry znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví fonoskopie. Dovolatel opět (a vcelku pochopitelně) vytýkal, že není jasné, o který z 10 znaleckých posudků se má jednat a v kterých útocích jej má ze spáchání trestné činnosti usvědčovat. Nelze nezmínit, že nalézací soud měl být i v tomto ohledu poněkud sdílnější a své myšlenkové procesy více přiblížit. Jistě mohl důkladněji popsat i celkové výsledky tohoto znaleckého zkoumání v pasáži shrnující důkazy, než jak učinil na str. 231–232 svého rozsudku. Přesto lze ale dovodit, že v daném kontextu měl na mysli znalecký posudek ze dne 25. 7. 2016, č. j. KUP-5727-1/ČJ-2016-2301AV (č. l. 8000 a násl.), na základě kterého byl dovolatel označen jako pravděpodobně totožný s mluvčím vystupujícím pod identitou M. Z. ve třech telefonních hovorech ze dne 6. 8. 2014 s poškozenými společnostmi DOLLAR FINANCIAL CZECH REPUBLIC, s. r. o., a Friendly finance, s. r. o. Jednalo se tedy o útoky pod body I. 1) a I. 2) výroku o vině. Nad rámec zmíněného považuje Nejvyšší soud za vhodné poukázat také na znalecký posudek ze dne 25. 6. 2015, č. j. KUP-4236-1/ČJ-2015-2301AV (č. l. 5087 a násl.), podle kterého byl dovolatel označen jako s velkou pravděpodobností totožný s mluvčím vystupujícím pod identitou M. T. v nahrávkách třech hovorů s poškozenou společností DOLLAR FINANCIAL CZECH REPUBLIC, s. r. o., ze dne 20. 8. 2014 [přes odchylku v datech jde zřejmě o skutek II. 3) výroku o vině, který měl být podle soudu spáchán dne 22. 8. 2014]. V této souvislosti je nezbytné doplnit, že ke všem znaleckým posudkům, včetně posledně uvedeného, byl u hlavního líčení vyslechnut jejich zpracovatel L. B., proto je možno využít i závěru znaleckého posudku ze dne 25. 6. 2015, byť trestní stíhání obviněného M. Š. bylo zahájeno až dne 30. 9. 2015. Dovolatel i jeho obhájce se výslechu svědka dne 8. 10. 2018 osobně účastnil a mohl mu klást otázky i vznášet námitky (srov. protokol o hlavním líčení z 8.–11. 10. 2018, č. l. 9577 a násl.).
46. Dovolatel vznesl výhradu procesní nepoužitelnosti všech těchto znaleckých posudků. Jako důvod označil skutečnost, že ani jeden z nich neodpověděl na první položenou (a nejpodstatnější otázku), tj. zda je možné předložené sporné zvukové nahrávky zkoumat v rámci audioexpertízy, popř. zda jsou nahrávky poškozených společností způsobilé k fonoskopickému zkoumání. V úzké souvislosti s tím namítl jejich nejednoznačné a neprůkazné výsledky, a to s přihlédnutím k nízké kvalitě, kratšímu rozsahu a obtížné zpracovatelnosti zkoumaných nahrávek. K tomu je potřeba v prvé řadě zdůraznit, že přibližné a nejednoznačné výsledky znaleckého zkoumání nejsou důvodem procesní nepoužitelnosti tohoto listinného důkazu jako takového, uvedená okolnost však musí být zohledněna v rámci hodnocení důkazů. Nelze se ztotožnit ani s názorem dovolatele, že by znalecké posudky neodpověděly na otázku zadavatele ohledně způsobilosti předmětných nahrávek k odbornému zkoumání. Ačkoliv zpracovatel znaleckého posudku na položené otázky odpověděl poněkud jinými slovy, je ze všech deseti znaleckých posudků patrné, že nahrávky bylo možno v požadovaném směru zkoumat (také tak bylo fakticky učiněno), avšak s ohledem na jejich kvalitu nebylo možno dospět k jednoznačným a přesvědčivým výsledkům. Konkrétně je ve většině posudků konstatováno, že z hlediska určování mluvčího jsou nahrávky obtížněji zpracovatelné. V posledním znaleckém posudku ze dne 31. 1. 2017, č. j. KUP-9273-2/ČJ-2016-2301AV, který je z hlediska posouzení jednání dovolatele také významný (č. l. 8070 a násl.), jsou dokonce nahrávky označeny za velmi obtížně zpracovatelné, kratšího rozsahu a s nízkou kvalitou (č. l. 8075). Dále zde bylo doplněno, že pro zkoumání byla využita elektroakustická analýza, která má omezenou rozlišovací schopnost v závislosti na rozsahu a kvalitě zkoumaných materiálů, nalezené znaky v tomto případě nemají dostatečnou individuální hodnotu pro stanovení závěru zkoumání s vyšším stupněm pravděpodobnosti (č. l. 8080). Tyto skutečnosti pak prakticky ve vztahu ke všem znaleckým posudkům prezentoval i svědek L. B. u hlavního líčení s tím, že ani v jednom případě nebyl některý z mluvčích určen jednoznačně.
47. Ze všech shora probraných skutečností tedy vyplývá, že k obsahu znaleckých posudků z oboru kriminalistiky, odvětví fonoskopie, bylo sice možno v řízení přihlížet, nicméně jejich vypovídací hodnota nebyla příliš vysoká, jelikož veškeré závěry se pohybovaly toliko v rovině pravděpodobnosti. Odvolací soud tedy ve svém prvním meritorním rozhodnutí správně požadoval, aby na nich nebyl vystavěn závěr o vině obviněných bez opory dalších provedených důkazů. S tím Nejvyšší soud bezezbytku souhlasí, poněvadž takový postup odpovídá jedné ze základních zásad trestního řízení – in dubio pro reo a zároveň konstantní judikatuře Ústavního soudu vyjádřené např. v jeho nálezech ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 787/13, ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. III. ÚS 3579/17, ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09, apod. Jinými slovy lze shrnout, že vývody těchto 10 znaleckých posudků v řízení sloužily jako nepřímý důkaz, jehož význam byl v rámci hodnocení důkazů omezený, nikoliv ovšem zcela nulový. V žádném případě tedy závěr, že určitý obviněný je „pravděpodobně totožný“ s pachatelem zachyceným na některé z nahrávek doložených poškozenými společnostmi, nemohl osamoceně vést až k odsouzení kohokoliv z nich za spáchání některého z dílčích skutků projednávané trestné činnosti. Nicméně v případě existence dalších věrohodných důkazů o vině mohl alespoň podpořit skutkové zjištění o podílu některého z obviněných na určitém útoku. Soud prvního stupně proto mohl při hodnocení jednání dovolatele v bodech I. a II. výroku o vině podpůrně přihlédnout i k závěrům znaleckých posudků z odvětví fonetiky a poukázat na ně v odůvodnění svého rozhodnutí. V daném případě totiž disponoval jednak výpovědí obviněného V. K., jenž výslovně potvrdil, že s poškozenými společnostmi v těchto bodech telefonicky komunikoval právě dovolatel, jednak částečným doznáním dovolatele samotného, který např. ve vztahu ke skutku pod bodem II. 2) uvedl, že věc připravil obviněný V. K., předal jemu a M. L. mobilní telefony a oni čekali na zavolání a ověření od poskytovatele (srov. výpověď dovolatele ze dne 2. 11. 2015, č. l. 512).
48. K posuzovanému jednání dovolatele je ovšem nutno vyzdvihnout ještě jednu okolnost, která byla v řízení bez důvodných pochybností prokázána, a tou je jeho účast na přípravných fázích útoků pod zneužitými identitami M. Z. a M. T. V bodě I. všichni tři obvinění společně vyhledali osobní údaje poškozeného M. Z., posléze šel dovolatel společně s obviněným M. L. založit za pomoci padělaných dokumentů bankovní účet u ČSOB, který byl následně využit při páchání dílčích útoků pod tímto bodem. V bodě II. dovolatel poskytl obviněnému V. K. svou fotografii za účelem výroby padělků osobních a jiných dokladů na zneužitou identitu poškozeného M. T. a následně, vybaven zmíněnými padělky, založil účet u Raiffeisenbank. Tato přípravná fáze spočívající ve vytváření falešných identit žadatelů o půjčky a zajišťování potřebného zázemí (bankovních účtů, e-mailových adres, telefonních čísel atd.) byla nezbytnou podmínkou pro páchání veškerých dílčích útoků spočívajících v podávání podvodných žádostí o půjčky jménem daných falešných identit a jejich následné čerpání spojené se záměrem nehradit stanovené splátky. Dovolatel přitom velmi dobře věděl, za jakým účelem všechny tyto přípravné úkony činil a co bude následovat. Vedle toho byl v bodě I. i II. v případě potřeby připraven vydávat se za žadatele o půjčku při ověřovacím telefonickém hovoru s některou z poškozených společností. Za této situace, kdy se aktivně a zcela vědomě podílel na přípravě podvodného jednání (především založení účtu), se může jen stěží zbavit odpovědnosti za následné dílčí útoky, které by se bez této přípravné fáze nemohly vůbec odehrát. Pokud byl ještě k tomu doložen jeho aktivní podíl na některých dílčích útocích (telefonická komunikace s poškozenými, výběry peněz apod.) platí tento závěr dvojnásob.
49. Dovolatel vznesl výhrady i proti skutkovým zjištěním v bodě V. výroku o vině. Nicméně sedm dílčích skutků, které daný bod tvořily, byly do výroku rozsudku soudu prvního stupně zakomponovány z výroku pravomocného rozhodnutí v jiné trestní věci, konkrétně z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 4. 2015, sp. zn. 7 T 42/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 2 To 145/2015, poněvadž se jednalo o dílčí skutky téhož pokračování v trestném činu. Soudy nižších instancí v této trestní věci tedy pouze v intencích §45 odst. 1 tr. zákoníku doslovně přejaly skutková zjištění soudů činných v této druhé trestní věci, jimiž byly vázány, aniž by samy cokoli hodnotily a o čemkoli rozhodovaly. Proto ani Nejvyšší soud v tomto řízení o dovolání není nadán přezkumnou povinností (resp. oprávněním) ve vztahu k předmětným sedmi dílčím skutkům.
50. Je tak možno uzavřít, že rozhodnutí o vině obviněného M. Š. v bodech I., II. a V. výrokové části rozsudku soudu prvního stupně a na to navazující další výroky rozsudků soudů obou stupňů (zejména o úhrnném společném trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 10 měsíců se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou a trestu propadnutí věci) nejsou zasaženy takovými vadami, které by znamenaly jejich nezákonnost, případně i zásah do práv dovolatele na spravedlivý proces. Nejvyšší soud se s napadenými rozhodnutími ve všech vyjmenovaných bodech týkajících se tohoto dovolatele ztotožnil, a z již vyložených důvodů je v této části ponechal beze změny a nepostupoval podle §265k odst. 1, 2 tr. ř.
51. Oba dovolatelé namítli zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a přijatými skutkovými zjištěními také v bodech XI. 1)–55), obviněný M. Š. ještě v bodech XII. 42) a 45). Současně s tím vytkli nepřezkoumatelnost napadených rozsudků v dotčených částech. S argumentací obou z nich se Nejvyšší soud v plném rozsahu ztotožnil. K porušení §125 odst. 1 tr. ř. a s tím související nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí se dovolací soud vyjadřoval již v bodech 37. až 41. tohoto svého usnesení. Je přitom zcela zřejmé, že zmíněné závažné pochybení se nejvíce týká právě dílčích skutků v naposledy označených a oběma dovolateli napadaných bodech. Ještě závažnější byl ale v daném směru způsob, jakým došlo k zásahu do zákonných požadavků volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. a požadavku zjištění skutkového děje bez důvodných pochybností na základě §2 odst. 5 tr. ř.
52. Ohledně závěru o vině dovolatelů v bodech XI. 1)–55) se soud prvního stupně omezil na strohé a prakticky nepřezkoumatelné konstatování, že v případě obviněného M. L. jej spoluobviněný V. K. z této trestné činnosti „v žádném případě nevyviňuje“. Současně podle názoru soudu nelze přehlédnout ani obsah telefonické komunikace mezi oběma obviněnými v inkriminovaném období, jak to vyplývá ze znaleckých posudků z oboru kriminalistiky, odvětví analýza dat a zkoumání nosičů dat (srov. str. 243 rozsudku). Takřka stejné hodnocení důkazů vyjádřil i k jednání obviněného M. Š. s těmi drobnými nuancemi, že obviněný V. K. jej „jednoznačně nevyviňuje“ a zároveň nelze přehlédnout ani obsah telefonické komunikace mezi obviněnými v inkriminovaném období, jak to vyplývá z výše zmíněných znaleckých posudků (srov. str. 246 rozsudku). Nejvyšší soud nebyl na základě citovaných „hodnotících úvah“ schopen vydedukovat, na základě jakých konkrétních skutečností dospěl prvoinstanční soud k závěru, že oba dovolatelé se dopustili všech dílčích útoků popsaných v bodě XI. odsuzujícího výroku. Skutkové závěry soudů však nejsou podloženy ani obsahem spisového materiálu, s nímž bylo nezbytné se seznámit a v němž jsou vybrané důkazy založeny.
53. Již samotné tvrzení, že spoluobviněný V. K. dovolatele buď „v žádném případě“, nebo alespoň „jednoznačně nevyviňuje“, je poněkud kontroverzní. V trestním řízení je totiž obvykle potřeba, aby důkazy zakládající odsouzení obviněného jej z trestného činu usvědčovaly, a nikoli pouze „nevyviňovaly“. Především ale platí, že v trestním řízení by měl být dán prostor výhradně faktům. V posuzovaném případě vypovídal obviněný V. K. jednou ve vazebním zasedání, čtyřikrát před policejním orgánem a dvakrát u hlavního líčení. Ve svých úvodních výpovědích se vyjadřoval k trestné činnosti popsané v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 30. 9. 2015 (č. l. 1 a násl). To je poměrně významná okolnost, jelikož trestní stíhání obviněných bylo v průběhu přípravného řízení opakovaně rozšiřováno v návaznosti na to, jak vyplývala na povrch další dílčí jednání této rozsáhlé pokračující trestné činnosti. Popis skutku v usnesení ze dne 30. 9. 2015 obsahoval body 8. a 9. V bodě 8. bylo popsáno celkem 38 útoků, které byly v rozsudku soudu prvního stupně následně zahrnuty pod bod XI. a 5 útoků (na zneužitou identitu J. F.), které se staly součástí bodu X. rozsudku. V bodě 9. bylo definováno jednání, které je v rozsudku označeno bodem XI. 42). Jak během vazebního zasedání konaného dne 2. 10. 2015 (srov. č. l. 375 a násl.), tak u svého prvního výslechu na policii ze dne 13. 10. 2015 (srov. č. l. 445 a násl.) obviněný V. K. výslovně uvedl, že všech jednání pod body 6, 7, 8, 9 předmětného usnesení (tj. bod VIII. a částečně body X. a XI. rozsudku) se dopustil pouze on sám, a tedy že obvinění M. L. a M. Š. se na něm žádným způsobem nepodíleli. V dalších dvou výpovědích v přípravném řízení – dne 4. 11. 2015 (č. l. 453 a násl.) a dne 2. 3. 2016 (č. l. 463 a násl.) – se obviněný V. K. vyjadřoval toliko ke skutkům uvedeným pod bodem XIII. rozsudku.
54. Dne 21. 10. 2016 bylo podle §160 odst. 1, 5 tr. ř. zahájeno trestní stíhání obviněných pro další skutky (srov. č. l. 135 a násl.), mezi něž patřilo mimo jiné i 17 útoků, které byly posléze vtěleny do bodu XI. rozsudku. Kromě toho bylo zahájeno také trestní stíhání obviněného V. K. a M. L. pro bod 5., tj. bod XII. rozsudku, kdy prvnímu jmenovanému bylo kladeno za vinu spáchání veškerého zde popsaného jednání se všemi 55 dílčími útoky, zatímco druhému z nich pouze přípravná fáze specifikovaná v bodě XII. K obsahu tohoto usnesení o zahájení trestního stíhání vypovídal obviněný V. K. dne 8. 11. 2016 (srov. č. l. 473 a násl.). Opět se vyjádřil tak, že obviněný M. Š. se nepodílel na skutcích uvedených v bodech 3.1 až 3.17, tedy na oněch 17 dalších útocích bodu XI. Na druhou stranu začal poměrně vyhýbavě hovořit o úloze obviněného M. L., kdy sice u dvou skutků pod bodem X. rozsudku (2.–2.2 usnesení) zmínil, že těchto se nedopustil ani M. L. ani M. Š., nicméně u dalších útoků, včetně těch pod body 3.1 až 3.17, uváděl, že se jich nedopustil toliko obviněný M. Š. Tři z těchto skutků pak popřel i on sám. Na přímou otázku ohledně podílu obviněného M. L. na nově stíhané trestné činnosti odpověděl, že k jeho osobě by se nechtěl vyjadřovat (č. l. 475). Ještě zbývá doplnit, že usnesením ze dne 17. 2. 2017 (srov. č. l. 286 a násl.) bylo zahájeno trestní stíhání obviněného M. Š. z přípravné fáze dvou útoků na upravenou identitu P. K., tedy ze skutků vtělených do bodů XII. 42), 45) výroku rozsudku. Po tomto momentu vypovídal obviněný V. K. ještě dvakrát u hlavního líčení, ani v jednom případě se ovšem nechtěl jakkoli vyjadřovat k úloze někoho ze spoluobviněných.
55. Ze shora uvedeného rozboru lze shrnout následující poznatky: obviněný V. K. v průběhu jednotlivých výslechů uvedl, že obviněný M. Š. se nedopustil žádného ze skutků v bodě XI. výroku rozsudku. K jeho případnému podílu na útocích pod body XII. se žádným způsobem nevyjádřil. Obviněný V. K. dále popřel, že by se obviněný M. L. dopustil 38 skutků z celkových 55. Další tři skutky se podle jeho názoru vůbec nestaly. O podílu obviněného M. L. na posledních 14 skutcích se ve své podstatě odmítl vyjádřit, avšak s ohledem na vyznění celé výpovědi by se dalo konstatovat, že ze spáchání těchto 14 útoků jej opravdu „nevyvinil“. Lze upřesnit, že se jednalo o skutky pod body XI. 7), 9), 16), 17), 22), 23), 27), 33), 35), 40), 46), 48), 49) a 54). Je tedy zřejmé, že soud prvního stupně měl tendenci některá zjištění paušalizovat a vztahovat i na další jednání a dokonce i další obviněné, kterých se však vůbec netýkaly. Jeho tvrzení, že obviněný V. K. dovolatele ze spáchání dané trestné činnosti nevyviňuje, lze ve vztahu k obviněnému M. Š. označit za zcela nepravdivé, ve vztahu k obviněnému M. L. přinejlepším za polopravdu, která je ale více než zavádějící a zveličená. Nadto i v případě shora vyjmenovaných 14 skutků je velice diskutabilní, aby „mlčení obviněného V. K.“ posloužilo (zejména bez opory dalších důkazů) jako usvědčující důkaz o vině dovolatele.
56. Soud prvního stupně odkázal ještě na další důkaz, který měl svědčit o vině dovolatelů v bodě XI. (případně i XII.) odsuzující části jeho výroku, jimiž měl být obsah telefonické komunikace mezi obviněnými v inkriminovaném období, jak vyplývá ze znaleckých posudků z oboru kriminalistiky, odvětví analýza dat a zkoumání nosičů dat. K tomu je vhodné nejprve uvést, že ve věci byly vypracovány dva znalecké posudky, a to první ze dne 13. 10. 2015, č. j. KRPT-4481-1/KT-2015 (srov. č. l. 2492 a násl.), a druhý ze dne 24. 3. 2016, č. j. KRPT-4481-2/KT-2015 (srov. č. l. 2639 a násl.). Na jejich základě byly extrahovány obsahy 29 mobilních telefonů a dvou flash disků. Nejvyšší soud se opět pokusil zjistit, co z obsahu těchto poměrně rozsáhlých listinných materiálů mohlo v očích soudu prvního stupně posloužit jako důkaz o vině obou dovolatelů. Výsledky jeho hledání však byly rozpačité.
57. Bezesporu nejvýznamnější je přepis komunikace SMS zajištěný hned prvním znaleckým posudkem (srov. č. l. 2492 a násl.). Jejich prostřednictvím se obviněný V. K., dovolatel M. L. vystupující pod přezdívkou „Mio“ a další tři pachatelé pod přezdívkami „Negr“, „Duc“ a „Doghouse“ (jejichž identita nebyla v řízení zjištěna) prokazatelně domlouvali na páchání trestné činnosti. Psali si především o schůzkách s kurýry na různých místech České republiky, dodávání fotografií, telefonátech ohledně těchto záležitostí atd. Jde tedy bezpochyby o usvědčující důkaz vyznívající v neprospěch obviněných V. K. i M. L. Určitým problémem je ale období, kdy daná interakce probíhala. Z datování jednotlivých zpráv totiž vyplývá, že k popisované činnosti docházelo v září 2015, což jednoznačně svědčí o tom, že pachatelé se dopouštěli jednotlivých útoků pod bodem XIII. výroku rozsudku (to je mimochodem dovoditelné i ze samotného obsahu písemné konverzace, neboť právě toto jednání bylo ve zdaleka nejvyšší míře charakterizováno schůzkami s kurýry). Naproti tomu k útokům pod bodem XI. docházelo v období od 11. 12. 2014 do 16. 4. 2015 a pod bodem XII. od 4. 2. do 22. 6. 2015. Podle mínění Nejvyššího soudu ve vztahu k těmto jednáním tedy poukazovaná komunikace mezi obviněnými nemůže dokládat nic relevantního.
58. Ve věci byl ovšem vypracován ještě druhý znalecký posudek, jímž byly zjištěny obsahy dalších 27 mobilních telefonů a dvou flash disků. Získané informace byly zachyceny v jednotlivých zprávách o extrakci, které jsou přílohami tohoto znaleckého posudku. I zde se objevují určité důkazy o páchání trestné činnosti, například fotografie určené k výrobě padělků, snímek neoprávněně získaného občanského průkazu a také několik málo textových zpráv, které se zjevně dotýkají skutků projednávaných v této trestní věci. Zajímavé jsou například zprávy o extrakci telefonů označených jako č. 15200_6M (č. l. 2660 a násl.) a č. 15200_11M (č. l. 2682 a násl.). I ty ovšem spadají do časového období páchání skutku pod bodem XIII. Faktem rovněž je, že z přepisu obsahu dalších zkoumaných mobilních telefonů a SIM karet Nejvyšší soud neodhalil žádné skutečnosti, které by přinášely jakékoli informace o přezkoumávané věci, byť v této souvislosti musí zdůraznit, že např. z výpisu volaných telefonních čísel nemohl zjistit, komu bylo voláno (ostatně není soudem prvního stupně, který provádí důkazy a je oprávněn k přijímání skutkových závěrů). Mnohdy se jednalo pouze o osobní zprávy určené přátelům či rodinným příslušníkům. Totéž platilo pro mobilní telefony, jež se následně staly předmětem trestu propadnutí věci uloženého oběma dovolatelům podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku – většina z nich byla nějakých zájmových informací prosta. V daném směru mohl zaujmout např. výpis zpráv z mobilního telefonu 15200_17M (č. l. 2718 a násl.), kde je odesílatelem zprávy nejprve osloven obviněný M. L., následně obviněný F. M., a to přesto, že příslušný telefon byl nakonec zabaven obviněnému M. Š. Zdá se tedy, že jeden telefon mohlo postupně užívat i více obviněných.
59. Ve vztahu ke skutku pod bodem XI. má ovšem význam obsah mobilního telefonu zn. Samsung GT-E117i a jeho SIM karty, který byl nalezen při domovní prohlídce u obviněného M. Š. V dotčených zprávách o extrakci ze zařízení č. 15200_14M a č. 15200_14S (srov. č. l. 2705 a násl.) je zachycena konverzace mezi pachatelem vystupujícím jako falešný žadatel o půjčky, a to přinejmenším pod smyšlenou identitou Michala Turečka v období od 28. 12. 2014 do 30. 1. 2015. Jde patrně o jediný z důkazů tohoto typu, který má nějaký vztah alespoň k některým skutkům pod bodem XI. Nelze si nicméně nepovšimnout, že v daném případě se nejedná o komunikaci mezi obviněnými, na kterou poukazoval soud prvního stupně. Proto stále není jasné, jakou komunikaci vzal vlastně v potaz v rámci svých hodnotících úvah. I kdyby to byla přeci jenom tato, není zřejmé, proč by své rozhodnutí o vině obviněného M. Š. paušálně vztáhl na veškeré skutky pod body XI. 1)–55), jelikož zajištěná mobilní aktivita se zjevně netýká celého rozsahu zde uvedených skutků. Stejně tak se soud nikterak nevypořádal s obhajobou dovolatele i tvrzením obviněného V. K., že mobilní telefon patří jemu a pouze jej nechal u obviněného M. Š. v autě (č. l. 475), případně i s dílčím závěrem znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví fonoskopie, podle něhož se měl při jednání v bodě XI. 16) vydávat za tuto identitu právě obviněný V. K. (srov. č. l. 8070 a násl.) atd. Zcela nezodpovězená ovšem zůstává otázka, co by mohl obsah této telefonické komunikace dosvědčit o trestné činnosti obviněného M. L..
60. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v předchozích odstavcích svého rozhodnutí se snažil toliko dohledat informace a vystopovat důvody, které vedly soud prvního stupně k závěru o trestní odpovědnosti obou dovolatelů za skutky v bodech XI. 1)–55), případně v bodech XII. 42) a 45) u obviněného M. Š.. Dovolací soud v žádném případě nehodlal závazně hodnotit důkazy, které ostatně ani sám neprováděl, a dotvářet přijatá skutková zjištění, to ani není jeho úlohou v trestním procesu. Nadto záznamy telefonické komunikace by zasluhovaly ještě důkladnější pozornost, kterou by jim měl věnovat soud prvního stupně v další fázi tohoto trestního řízení, zejména pokud opět shledá důvod, aby na nich vystavěl závěry o vině některého z obviněných. V této fázi řízení lze s ohledem na výše popsané skutečnosti konstatovat, že strohý odkaz na jakousi telefonní komunikaci mezi obviněnými, bez jakékoli bližší specifikace a uvedení konkrétních skutečností rozhodně nemůže obstát jako usvědčující důkaz, že některý z dovolatelů se dopustil některého či dokonce všech opakovaně zmiňovaných dílčích skutků.
61. Soud prvního stupně při hodnocení viny obviněného M. Š. v bodech XI. 19) až 26), 28) až 55) a XII. 42) a 45) v návaznosti na své předchozí hodnocení důkazů ohledně skutků pod bodem XI. konstatoval, že na tento celek jeho jednání „lze použít zcela shodné hodnocení důkazní situace jako v případě dalších skutků uvedených pod bod XI. 1) až 18) a 27) výroku rozsudku“, neboť závěr o vině dovolatele je postaven na výpovědi spoluobviněného a „dalších listinných důkazech“. Ač není zřejmé, kterého spoluobviněného měl soud na mysli, lze pouze ve stručnosti připomenout, že obviněný M. L. o podílu dovolatele na těchto dílčích útocích v žádné své výpovědi nehovořil a obviněný V. K. uvedl, že dovolatel se ani jednoho ze skutků pod bodem XI. nedopustil a k jeho jednání v bodech XII. 42) a 45) se nevyjádřil (srov. bod 53. a 54. tohoto usnesení Nejvyššího soudu).
62. Dovolací soud se již v bodech 37. až 41. svého rozhodnutí vyjadřoval k otázce souladu, resp. v daném případě spíše nesouladu, napadených rozsudků s §125 odst. 1 tr. ř. s tím, že hodnocení spočívající v odkazu na „další listinné důkazy“ nemůže předepsaným zákonným požadavkům dostát. Co do odkazu na „další listinné důkazy“, Nejvyšší soud si nemohl nepovšimnout, že trestní stíhání obviněného M. Š. bylo dne 17. 2. 2017 rozšířeno právě o dílčí skutky pod body XII. 42), 45) výroku rozsudku (srov. č. l. 286 a násl.). Stalo se tak bezprostředně poté, co byl do spisu založen poslední ze znaleckých posudků z oboru kriminalistiky, odvětví fonoskopie, ze dne 31. 1. 2017, č. j. KUP-9273-2/ČJ-2016-2301AV (srov. č. l. 8070 a násl.). Jím bylo mimo jiné zjištěno, že dovolatel je „pravděpodobně totožný“ s mluvčím vystupujícím pod upravenou identitou Petra Kratochvíla při ověřovacích telefonních hovorech ze dne 25. 5. 2015 s poškozenými společnostmi KOUZELNÁ PŮJČKA, s. r. o., a Ferratum Bank P. L. C. Právě tato skutečnost byla jediným důvodem rozšíření trestního stíhání dovolatele, což je patrné z odůvodnění usnesení ze dne 17. 2. 2017, v němž jsou kromě nových poznatků plynoucích z výše označeného znaleckého posudku pouze shrnuty informace o předchozích skutcích, ve vztahu k nimž bylo trestní stíhání dovolatele zahájeno již dříve.
63. Nejvyšší soud má tak důvod se domnívat, že soud prvního stupně vystavěl svá skutková zjištění ve shora uvedených bodech pouze a jedině na citovaných závěrech znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví fonoskopie. V takovém případě by ovšem opřel svůj závěr o vině dovolatele toliko o nepřímý důkaz, který v řízení stojí prakticky osamoceně a netvoří ucelený řetězec s dalšími provedenými důkazy (není totiž zřejmé, jaké další listinné důkazy by měly dovolatele ze spáchání daných útoků usvědčovat). V bodech 46. a 47. tohoto usnesení Nejvyšší soud v souladu s názorem odvolacího soudu zdůrazňoval, že s ohledem na nejednoznačnost výsledků předmětného znaleckého zkoumání (která byla mimochodem nejvýraznější právě u posledního posudku ze dne 31. 1. 2017, srov. bod 46. tohoto usnesení) na nich nemohl být založen závěr o vině kteréhokoliv z obviněných bez podpory dalších provedených důkazů. Dokonce i sám nalézací soud při hodnocení důkazů vztahujících se k jednání dovolatele v jiných bodech (srov. str. 246 rozsudku) označil znalecký posudek z odvětví fonetiky pouze za nepřímý důkaz s tím, že jeho závěry nejsou jednoznačné, vyjadřují pouze určitou míru pravděpodobnosti a bez spojení s jinými důkazy nelze o vině dovolatele spolehlivě rozhodnout. Zdá se ale, že soud prvního stupně postupoval v daném směru nedůsledně, když své vlastní stanovisko v některých bodech respektoval, avšak v případě skutků pod body XII. 42) a 45) nikoliv, čímž se odchýlil také od základní zásady trestního řízení – in dubio pro reo .
64. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k oběma podaným dovoláním připomínal, že zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů by mohl být shledán tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že o takový případ se v posuzované věci nejedná. Nejvyšší soud dospěl k opačnému názoru, jelikož nemalá část skutkových zjištění soudu prvního stupně (především v bodě XI.) potvrzených i soudem odvolacím, vysokou měrou naplňuje právě citovanou definici, která byla vyjádřena v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021. Způsob, jakým nalézací soud hodnotil provedené důkazy, vykazuje prvky svévole, která je v právním státě nepřípustná a narušuje ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené primárně v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
65. Přestože shora podrobně probraná pochybení byla tím nejzásadnějším důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí, nelze ignorovat ani další, neméně závažnou vadu, kterou namítl obviněný M. Š. v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejprve je vhodné zmínit, že na jeho základě lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
66. Dovolatel v této souvislosti namítl, že z popisu jednotlivých dílčích skutků v bodech I. 3)–8) a XI. 1)–55) nevyplývají žádná skutková zjištění, která by bylo možno podřadit pod zákonné znaky objektivních i subjektivních stránek vytýkaných trestných činů, zpochybnil i naplnění zákonného znaku „spáchání činu jako člen organizované skupiny“. Takto pojatá argumentace, týkající se naplnění zákonných znaků trestného činu, je v obecné rovině podřaditelná pod ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nicméně v této konkrétní trestní věci je problém poněkud jinde, jelikož i v tomto případě vše primárně vyvěrá z učiněných skutkových zjištění, která ne vždy odpovídají obsahu provedených důkazů. Zatímco v bodech I. 3)–8) lze i popis skutku akceptovat a konstatovat, že z něj vyplývají i zákonné znaky všech aplikovaných trestných činů, u skutků pod body XI. 1)–55) tomu tak není – v daném případě se absence důkazů usvědčujících dovolatele ze spáchání této trestné činnosti promítla i do nicneříkajícího popisu jeho (údajného) jednání, ze kterého lze jen obtížně dovodit, jakým způsobem se na skutku, zejména jeho dílčích útocích, podílel.
67. Je vhodné uvést, že podle §120 odst. 3 tr. ř. „výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání …“. V přezkoumávané trestní věci je klíčová právě naposledy citovaná část, zakotvující požadavek na přesný popis způsobu spáchání trestného činu, který musí být definován skutkově, nikoli právně, tj. uvedením zcela konkrétního, individualizovaného konání toho kterého obviněného. V témže duchu vyznívá také usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 1994, sp. zn. 3 To 105/93, publikované pod č. 43/1994-I. Sb. rozh. tr., vyjadřující tento právní názor: „Ve výroku rozsudku, v tzv. skutkové větě, musí soud uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty příslušného zákonného ustanovení, podle kterého byl čin obžalovaného právně posouzen. Nestačí proto, aby se soud při popisu jednání obžalovaného omezil, byť jen v některých směrech, na citaci těchto zákonných znaků. Taková citace tvoří tzv. právní větu výroku rozsudku.“
68. Pokud jde o skutky v bodech I. 3)–8) výroku o vině, Nejvyšší soud již v bodě 48. svého usnesení zdůrazňoval důležitost přípravné fáze, popsané v bodě I., která byla nutnou podmínkou páchání navazujících dílčích jednání. Lze opětovně připomenout, že identita poškozeného M. Z. byla jediná, kterou všichni tři zainteresovaní obvinění vyhledali společně (v dalších případech tak činil obviněný V. K. sám). Všichni jednali s vědomím, že jeho osobní údaje budou zneužity k výrobě padělaných dokumentů, a to s cílem vylákat na jejich základě poskytnutí půjček nebo úvěrů od poškozených bankovních či nebankovních společností. Za tímto účelem založil obviněný M. L. s pomocí dovolatele účet na zneužitou identitu výše jmenovaného poškozeného. Navíc dovolatel byl ochoten se (podvodně) vydávat za osobu poškozeného M. Z. v telefonickém kontaktu s poškozenými finančními ústavy, z čehož lze dospět k závěru, že tak byl připraven učinit nejen v bodech I. 1) a 2), ale eventuálně i v dalších bodech, poněvadž útoky v bodech 1) až 7) se odehrály v rámci jediného dne - 6. 8. 2014. V jeho průběhu to musel být právě on, kdo měl k dispozici mobilní telefon se SIM kartou zakoupenou speciálně za tímto účelem a především veškeré padělky obsahující potřebné nepravdivé údaje, které měly být sděleny při případných ověřovacích hovorech. Ovšem již jen samotná aktivní účast na vyhledávání identity poškozeného M. Z. a účast na založení účtu s vědomím všech souvislostí je zcela dostačující pro závěr o jeho úmyslném podílu na všech skutcích pod body I. 1) až 8) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.
69. Podstatné je, že tyto informace byly ve výroku rozsudku popsány dostatečně konkrétním způsobem. Postačuje přitom, že byly uvedeny v úseku týkajícím se úvodní, přípravné fáze, která je zároveň první fází všech dílčích útoků v bodech I. 1)–8). Z tohoto důvodu není nutné, aby byl znovu zopakován konkrétní podíl dovolatele na dílčích skutcích v bodech I. 3)–8) v té části popisu skutku, která se daných dílčích jednání přímo týká, poněvadž aktivní účast dovolatele vyplývá z celkového popisu skutku pod bodem I. Informace zde uvedené v sobě obsahují jednoznačný závěr, že dovolatel se vědomě podílel na uvádění poškozených společností v omyl, případně uvádění nepravdivých údajů při sjednávání úvěrové smlouvy, a to ve snaze způsobit poškozeným společnostem škodu v podobě vylákané finanční částky, kterou obvinění od samého počátku nehodlali splácet. Stejně tak je z nich zřejmé, že dovolatel cíleně přispěl k tomu, aby byla padělána veřejná listina a tato následně úmyslně užita jako pravá a zároveň, aby byla jinému způsobena vážná újma na právech.
70. Z popisu skutku v bodě I. a II. lze také velmi jednoduše dovodit, že obvinění se předmětného jednání dopustili jako členové organizované skupiny, za kterou se považuje sdružení více osob (nejméně tří trestně odpovědných osob fyzických nebo právnických), v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho závažnost, resp. společenskou škodlivost. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena skupiny nebo výslovné přistoupení ke skupině, postačí, když se do ní pachatel včlenil a aktivně se na její činnosti podílel (k tomu rozhodnutí uveřejněná pod č. 53/1976-II., č. 45/1986 nebo č. 22/2011-I. Sb. rozh. tr., viz ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 568). Je více než zřejmé, že tři trestně odpovědní obvinění – V. K., M. L. a M. Š. – provedli sérii předem naplánovaných a dobře koordinovaných útoků, na jejichž základě podvodně vylákali poskytnutí úvěrů či zápůjček v různé výši. Je nepochybné, že takto sofistikovanou pokračující trestnou činnost, která vyžadovala provedení hned několika nutných postupných kroků, by bez předchozího naplánování a koordinace nebylo možno vůbec zrealizovat. Také rozdělení úkolů mezi hlavním pachatelem V. K. a jeho dvěma „spolupracovníky“ M. L. a M. Š. bylo ze skutkových zjištění soudu prvního stupně velmi dobře patrné, když dovolatel se podílel na založení bankovních účtů, telefonické komunikaci s poškozenými a v bodě II. umožnil výrobu padělaných dokumentů dodáním své fotografie. O naplnění znaků kvalifikovaných skutkových podstat §209 odst. 4. písm. a), §211 odst. 5 písm. a), §348 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku tedy neměl Nejvyšší soud ve vztahu k dovolateli v bodech I. až V. (ani jinému obviněnému) pochyb.
71. Popisu skutku v bodech XI. 1)–55) a z toho plynoucího vyjádření všech znaků objektivních i subjektivních stránek základních i kvalifikovaných skutkových podstat aplikovaných trestných činů se může Nejvyšší soud věnovat již fakticky nad rámec tohoto dovolacího řízení, poněvadž předmětné útoky nepovažuje ve vztahu k oběma dovolatelům za spolehlivě prokázané. Nelze si ovšem nepovšimnout, že i popis skutku a jeho dílčích útoků je v daném směru velmi nejednoznačný, což je možno hodnotit právě jako projev nedostatku usvědčujících důkazů. Veškeré konkrétní kroky vedoucí k dokonání jednotlivých skutků jsou totiž připisovány takřka výlučně obviněnému V. K., který se ke spáchání této trestné činnosti doznal. Právě on měl získat, případně vytvořit veškeré identity, vyrobit všechny padělky, založit bankovní účty, u všech 55 dílčích útoků zažádat o půjčky a v případě potřeby se vydávat za některého z falešných žadatelů při ověřovacím telefonním hovoru (toliko v jednom případě tak měl učinit „blíže nezjištěný obviněný“). Peníze měl v bankomatu vybírat taktéž „blíže nezjištěný obviněný“. Podíl obou dovolatelů na vyjmenovaných protiprávních aktivitách definoval soud prvního stupně obvykle tak, že obviněný V. K. se jich dopustil „v koordinaci s obviněnými M. L. a M. Š.“. V plném souladu s výhradami dovolatele zastává i Nejvyšší soud názor, že taková formulace je příliš obecná, nejednoznačná a jen stěží může svědčit o naplnění kteréhokoli ze znaků té či oné skutkové podstaty.
72. Konkrétnější informace o aktivitách dovolatelů v bodech XI. 1)–55) se v popisu skutku objevují jen sporadicky a pouze v rámci přípravné fáze bodu XI. Podle první z nich použil obviněný V. K. k výrobě některých padělků fotografie obviněného M. L., „který mu je za tímto účelem vědomě poskytl“. V tomto případě ovšem není vůbec jasné, proč nalézací soud uznal tohoto dovolatele paušálně vinným všemi 55 dílčími skutky, když obviněný V. K. využil jeho fotografii pouze na výrobu jedné z verzí padělků občanských průkazů u dvou upravených identit (D. Č. a J. P.) s tím, že v bodě XI. spáchal skutky přinejmenším na sedm dalších identit. Především ale není jisté, že by verze padělků občanských průkazů s fotografií M. L. vůbec použil (v popisu dílčích skutků na shora označené identity jsou vždy zmiňovány pouze padělky s fotografiemi neznámých osob). Lze navíc poukázat na to, že v bodě XII. výroku o vině považoval soud prvního stupně pouhé poskytnutí fotografie za dostačující k odsouzení obviněného M. L. toliko za onu přípravnou fázi (tj. bod XII.), bez dílčích útoků. To Nejvyšší soud v souladu se zásadou zákazu reformace in peius plně respektuje, ostatně sám akceptuje postoj, že k uznání trestní odpovědnosti za dílčí útoky by bylo třeba aktivnějšího, zásadnějšího jednání v přípravné fázi, spočívajícího např. v zakládání bankovních účtů, P. O. Boxů apod (srov. výše). Při úvaze, zda neměl soud prvního stupně v bodě XI. postupovat obdobně jako v bodě XII. je ovšem nezbytné vyzdvihnout, že obviněný V. K. ve své výpovědi dne ze 4. 11. 2015 dosvědčil pouze to, že obviněný M. L. mu poskytl svou fotografii k výrobě padělků osobních dokladů na identitu Lubomíra Bárty využitou v bodě XII. (srov. č. l. 454). O ničem podobném ve vztahu k identitám sloužícím pro páchání útoků spadajících pod bod XI. nehovořil, a není tedy jisté, zda nemohl například použít fotografie dovolatele, které mu předal za účelem spáchání trestné činnosti popsané v bodech I.–IV., VI. a VII. Každopádně by bylo vhodné se na dané okolnosti zaměřit v další fázi tohoto řízení.
73. Druhá konkrétnější informace v popisu skutku spočívá v tom, že obvinění V. K., M. L. a M. Š. měli pro účely budoucí elektronické komunikace založit e-mailové schránky a zakoupit SIM karty na sedm existujících, upravených či zcela falešných identit. Neexistuje ovšem jediný důkaz, který by něco takového dokládal. Naopak obviněný V. K. ve svých výpovědích tvrdil, že vše bylo pouze jeho záležitostí. Navíc takový paušální popis ani není úplně uspokojivý, neboť z něho není jasné, kdo co kupoval nebo zakládal, což je ale pochopitelně významné pro hodnocení podílu toho kterého obviněného na dílčích útocích spáchaných na konkrétní identitu. S tím souvisí rovněž úvaha, že pokud byl obviněný V. K. schopen zajistit prakticky veškeré potřebné úkony sám, proč by potřeboval hned dva pomocníky k takto banálním činnostem, kvůli kterým by se pak musel rozdělit i o zisk z předmětné trestné činnosti. Lze tedy uzavřít, že zejména v případě obviněného M. Š. absentuje v popisu skutku v bodě XI. 1)-55) jakýkoliv konkrétní a smysluplný údaj o jeho faktickém jednání, které by naplňovalo skutkovou podstatu nějakého trestného činu. Lze proto konstatovat i porušení pravidel uvedených v §120 odst. 3 tr. ř.
74. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněných M. L. a M. Š. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 5. 2022, sp. zn. 5 To 43/2021, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2021, č. j. 45 T 7/2017-10541, a to v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto usnesení. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil současně také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc obviněných M. L. a M. Š. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil na základě §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
75. Věc se tak vrací zpět Krajskému soudu v Ostravě. Jeho úkolem bude znovu posoudit otázku viny obou obviněných na přezkoumávané trestné činnosti v rozsahu, v jakém Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil, a to v souvislostech které byly naznačeny výše. Podstatné bude, aby soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy pouze v intencích §2 odst. 6 tr. ř. a aby přijal jen taková skutková zjištění, která z obsahu provedených důkazů opravdu vyplývají (§2 odst. 5 tr. ř.). Za tímto účelem se jeví jako vhodné opětovně vyslechnout V. K., nebo se alespoň důkladněji zabývat obsahem jeho dosavadních výpovědí. Totéž platí o rozhodujících listinných důkazech, jejichž obsah by mohl být podrobněji vyhodnocen a důkladněji popsán v odůvodnění nového rozhodnutí – příkladem může být telefonická komunikace plynoucí ze znaleckých posudků z oboru kriminalistiky, odvětví analýza dat a zkoumání nosičů dat. Stejně tak by se měl první soud věnovat i dalším listinným důkazům (hlavně znaleckým posudkům), i těm které Nejvyšší soud v tomto usnesení přímo nezmiňoval. Zdejší soud totiž nepřezkoumával skutková zjištění v celé jejich šíři, nýbrž pouze z hlediska námitek uplatněných obviněnými. Provádění důkazů a jejich vyčerpávající zhodnocení je vždy úloha soudu prvního stupně – to vše by měl realizovat právě Krajský soud v Ostravě v dalším stadiu tohoto řízení. Jeho další meritorní rozhodnutí by mělo dostát požadavkům §125 odst. 1 tr. ř., a mělo by z něj být zcela jasné, jakým způsobem soud vyhodnotil provedené důkazy, a na základě jakých úvah dospěl ke svému rozhodnutí.
76. Při úvahách o trestu, bude-li znovu rozhodnuto o vině obviněného M. L. (ať již parciálně či v plném rozsahu) na soudu prvního stupně také bude, aby se důsledně vypořádal s otázkou zákonných předpokladů pro ukládání souhrnného trestu ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku. Dovolací soud v této souvislosti konkrétně upozorňuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2022, sp. zn. 49 T 9/2021, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 5 To 67/2022, jímž byl tento obviněný uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 alinea první, písm. a), odst. 3 písm. b), písm. d) tr. zákoníku, spáchanými ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (doba páchání rok 2016). Za uvedené trestné činy a za pokus zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a pokus zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §348 odst. 1 alinea 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2019, sp. zn. 1 T 14/2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 5 To 34/2020, byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 6,5 roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl jmenovanému obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena jakékoliv obchodní společnosti nebo družstva na dobu 7 let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku pak byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2019, sp. zn. 1 T 14/2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 5 To 34/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Lze očekávat, že důsledným respektováním podmínek pro ukládání souhrnného trestu dojde k napravení vady, k níž došlo při ukládání souhrnného trestu takto označeným rozsudkem.
77. Závěrem lze ještě připomenout, že soud prvního stupně je v dalším řízení vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§265s odst. 1 tr. ř.). Rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného obviněnými, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 9. 2023
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu