ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.615.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 615/2023-603
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 8. 2023 o dovolání obviněného Nikolase Šulce , nar. 25. 2. 1989 v Jablonci nad Nisou, trvale bytem Josefův Důl č. p. 356, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Nové Sedlo, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2023, sp. zn. 44 To 390/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 47/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Nikolase Šulce odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 7. 2022, sp. zn. 2 T 47/2022, byl obviněný Nikolas Šulc uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil zkráceně tak, že společně s již odsouzenou Alicí Koravskou, nar. 25. 5. 1992, po vzájemné dohodě a v úmyslu se neoprávněně obohatit na úkor poškozené obchodní společnosti Invest MR, s. r. o., IČO 073 31 924 (dále jen „poškozená společnost“), za kterou jednal Michal Raab, nar. 11. 8. 1977, před ním předstírali záměr splatit závazek z titulu zápůjčky přijaté společností GRANDE PLANADA, s. r. o., IČO 024 87 179, se sídlem Za Poříčskou bránou 315/10, Praha 8 (dále „společnost GRANDE“), kterou fakticky zcela ovládal a řídil obviněný Nikolas Šulc prostřednictvím obviněné Alice Koravské, která ve společnosti zastávala formálně postavení jednatelky a jediného společníka, a současně oba obvinění zamlčeli Michalu Raabovi jednak svou osobní neutěšenou finanční situaci, protože obviněný Nikolas Šulc byl postižen nejméně sedmi exekučními řízeními a obviněná Alice Koravská neměla žádný relevantní majetek či stabilní příjem, jednak zcela neutěšenou finanční situaci společnosti GRANDE, konkrétně nesplacený dluh převyšující 1 milion Kč z čerpaného kontokorentního úvěru v rámci bankovního účtu, a zápůjčku ve výši 200.000 Kč, a nemá žádný vlastní, natož zpeněžitelný majetek, obviněný pod lživým příslibem vrácení poskytnutých peněžních prostředků nejpozději do 9. 1. 2019 a zaplacení úroku ve výši 1 % přiměl Michala Raaba uzavřít se společností GRANDE Smlouvu o zápůjčce ve výši 300.000 Kč, podepsané na adrese Apolinářská 445/6, Praha 2, v kanceláři notářky JUDr. Vladimíry Ostrožlíkové, která zároveň sepsala notářský zápis č. NZ 1110/2018, N 1080/2018, v jehož rámci obviněná Alice Koravská přistoupila k závazku společnosti GRANDE a svolila k jeho přímé vykonatelnosti vůči společnosti i vůči své osobě, Michal Raab převedl dne 9. 10. 2018 do dispozice obviněných částku ve výši 300.000 Kč na bankovní účet společnosti GRANDE č. XY,
obviněný v době do 13. 12. 2018 obdobně pod lživým příslibem vrácení poskytnutých peněžních prostředků nejpozději do 18. 3. 2019 a za obdobných podmínek přiměl Michala Raaba za poškozenou společnost poskytnout společnosti GRANDE částku 200.000 Kč, jíž Michal Raab převedl dne 13. 12. 2018 na bankovní účet obviněné Alice Koravské č. XY, o čemž byla dne 18. 12. 2018 v téže notářské kanceláři sepsána další Smlouva o zápůjčce a notářský zápis č. NZ 1488/2018 a N 1448/2018, v jehož rámci obviněná Alice Koravská přistoupila k závazku společnosti GRANDE a současně svolila k jeho přímé vykonatelnosti vůči společnosti i vůči své osobě. Následně obviněný využil svých dispozičních oprávnění k oběma těmto účtům a obratem tyto peněžní prostředky vybral z účtu v hotovosti a naložil s nimi přesně nezjištěným způsobem, poškozené společnosti zapůjčené peníze nevrátil, vyjma částky 40.000 Kč, kterou ve dnech 11. 3. a 10. 4. 2019 vložil na bankovní účet poškozené společnosti č. XY a na osobní účet Michala Raaba č. XY, čímž poškozené způsobil celkovou větší škodu ve výši 460.000 Kč.
2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Semilech ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 5 T 73/2020, který nabyl právní moci dne 15. 12. 2020, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Bylo rovněž podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody.
3. Městský soud v Praze jako odvolací soud usnesením ze dne 20. 2. 2023, sp. zn. 44 To 390/2022, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Z dovolání obviněného
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., protože nebyla dána příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 2, ale příslušným byl Obvodní soud pro Prahu 8, čímž bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce. Skrze důvod v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. vytýkal, že v řízení byl nesprávně poučen o právu na obhájce, a tudíž bylo porušeno jeho právo na obhajobu. Nedostatky podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spatřoval ve své nepřítomnosti u veřejného zasedání odvolacího soudu dne 20. 2. 2023, o jehož konání byl nesprávně vyrozuměn. Důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. shledával naplněným tím, že proti němu bylo vedeno v této věci trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. K důvodu vymezenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejprve zmínil, že soudy pominuly důkazy, ze kterých vyplývá, že úvěry chtěl splácet, a že skutková zjištění jsou nesprávná ohledně uhrazených částek, což má vliv na závěry o vině, trestu i náhradě škody. S odkazem na §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. poukázal na nesprávnou právní kvalifikaci pro porušení ustanovení hmotného práva. S poukazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. namítal, že mu byl uložen trest mimo zákonnou trestní sazbu, a důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spatřoval naplněným proto, že výrok o vině v části vymezeného skutku je neúplný ve svém popisu a nelze dovodit trestnost jednání.
5. V odůvodnění tohoto dovolání se zaměřil na rozvedení pouze některých z vytyčených důvodů, a to podle §265b odst. 1 písm. c), d), g) tr. ř. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uvedl, že dne 10. 10. 2022 při vazebním zasedání konaném na základě příkazu k zatčení před soudem prvního stupně prohlásil, že podává odvolání do protokolu, do něhož následně nadiktoval skutkové okolnosti. Toto vyjádření má v zásadě dvě části. První je formální podání opravného prostředku a v druhé jde o jeho výpověď. Nejde však o odůvodnění odvolání. Nebyl totiž účasten hlavního líčení a chtěl tím nahradit svoji výpověď. Odvolací soud i přesto, že dovolání bylo podáno pouze do protokolu, ho projednal a zamítl, přestože podání učiněné ústně do protokolu při vazebním zasedání nesplňuje zákonem stanovené náležitosti odvolání ve smyslu §249 odst. 1 tr. ř. Podle obviněného byl tento postup v rozporu s §251 odst. 2 tr. ř. Zejména nebyl soudem poučen a nebyl vyzván k doplnění odvolání, což mělo za následek, že předseda senátu ve smyslu uvedených zákonných podmínek nepostupoval podle §251 odst. 2 tr. ř., a pokud si obviněný obhájce sám nezvolil, mu jej neustanovil. Obviněný tudíž nemohl dostatečně uplatnit své právo na účinnou obhajobu, poněvadž v řízení neměl obhájce, ač ho mít měl.
6. Na základě důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný namítal porušení zásad o přítomnosti u veřejného zasedání dne 20. 2. 2023, jež proběhlo bez jeho účasti i bez účasti jeho obhájce, který mu měl být ze zákona ustanoven. Absencí vyrozumění o konání veřejného zasedání došlo k nemožnosti doplnit do protokolu učiněné podání a uvádět skutečnosti ve svůj prospěch.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný brojil proti výši jím uhrazené částky, protože i když z výpovědi poškozeného plyne, že splatil pouze 16.000 Kč ve dvou splátkách po 8.000 Kč, soudy mu vadně neuvěřily, že doložil elektronickou komunikací přes platformu Messenger potvrzení, že s poškozeným o dalších splátkách hovořili a jednali. Při analýze účtů poškozeného bylo zjištěno, že došlo ke splacení většího množství peněžních prostředků, než poškozený tvrdil, a to částka dvakrát 15.000 Kč a dvakrát 5.000 Kč, celkem tedy 40.000 Kč, což vzal soud za pravdivé zjištění se závěrem, že tuto částku poškozenému uhradil. Obviněný však nesouhlasil s tím, že mu v adhezním řízení byla uložena povinnost uhradit 460.000 Kč, a tvrdil, že neměl v úmyslu půjčku nesplatit, závazek vůči poškozenému splácel, a to celkem v pěti nebo šesti splátkách po 20.000 Kč. Není možné, aby výše škody byla označena jako dostatečně zjištěná, pokud existují pochybnosti o její výši.
8. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nevyužil oprávnění ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. a k podanému dovolání se nevyjádřil. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí o podaném dovolání učinil v neveřejném zasedání.
IV. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. K dovolání a jeho důvodům obecně
11. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§265a odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v §265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. ř.). Pro rozsah přezkumné povinnosti je Nejvyšší soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
12. Nejvyšší soud se zabýval obsahem podaného dovolání se zřetelem na takto vymezené zásady a na to, jaké výhrady k jednotlivým označeným důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. a), c), d), e), g), h) i), l) tr. ř. obviněný rozvedl, a posuzoval, zda zákonné podmínky splňují.
13. Posoudí-li se z těchto hledisek obsah podaného dovolání, je zřejmé, že obviněný je dodržel jen u některých z jím vyjmenovaných dovolacích důvodů.
VI. K důvodům řádně nevymezeným
14. Podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí Nejvyšším soudem z podnětu konkrétního dovolání a v něm obsaženého důvodu je, aby takové dovolání splňovalo zákonem vymezené náležitosti. Tuto povinnost však obviněný nesplnil u §265b odst. 1 písm. e), h), i) tr. ř., protože k důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jen konstatoval, že „namítá, že proti němu bylo vedeno v této trestní věci stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné“, k §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že „důvody uvedené k §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mají vliv na nesprávnou právní kvalifikaci jak výroku o vině, tak i výroku o náhradě škody, a byla tedy porušena ustanovení hmotného práva, pokud byly tyto výroky soudem prvého stupně vyneseny“. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. jen zmínil, že „s ohledem na dovolací důvody podle §265b odst. písm. g), a h) tr. ř. mu byl uložen trest mimo zákonnou trestní sazbu“. Z hlediska možného přezkumu dovoláním napadeného rozhodnutí Nejvyšším soudem je zjevné, že jde o zcela nedostatečné odůvodnění, resp. vůbec nejsou popsány žádné argumenty, na jejichž podkladě by byl přezkum dovoláním napadeného rozhodnutí možný, protože jen citace zákonného označení dovolacích důvodů či odkaz na jiný dovolací důvod nesplňují výše uvedené požadavky na odůvodnění mimořádného opravného prostředku, u něhož je právě rozvedení a vytyčení konkrétních vad dopadajících na konkrétní dovolací důvod zcela nezbytnou a nutnou podmínkou, neboť právě vytyčením, popsáním, rozvedením vad a nedostatků v posuzovaném rozhodnutí nebo mu předcházejícím řízení se Nejvyšší soud při svém přezkumu řídí a je jím navíc i vázán (srov §265f odst. 1 tr. ř.).
15. Vzhledem k tomu, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku k důvodům podle §265b odst. 1 písm. e), h), i) tr. ř. neuvedl konkrétní argumentaci, která by měla zakládat existenci těchto dovolacích důvodů, protože obviněný napadenému rozsudku, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by je zakládala, nýbrž pouze konstatoval jejich v zákonně uvedené slovní vyjádření, Nejvyšší soud nebyl oprávněn za obviněného domýšlet a dotvářet dovolací argumentaci, neboť odpovědnost za formulaci dovolacích námitek leží primárně na obviněném (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 791/2014, ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 6 Tdo 263/2014, či usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07), a proto z hlediska těchto jen formálně uvedených důvodů se přezkoumávaným rozhodnutím nezabýval.
VII. K důvodům, jež obviněný odůvodnil
a) k důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
16. O dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání opřít, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Tento důvod slouží k nápravě vad týkajících se věcné nepříslušnosti soudu, anebo nesprávného obsazení soudu, a souvisí s otázkou zákonného soudce, která spadá do rámce základního práva na zákonného soudce. Podle něj je možné zkoumat jen nedodržení podmínek plynoucích z pravidel vymezujících věcnou příslušnost soudů v ustanoveních §16 a 17 tr. ř., tedy zejména případy, kdy rozhodoval v prvním stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud (§12 odst. 4 tr. ř. ), přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle §17 odst. 1 tr. ř. v prvním stupni konat řízení krajský soud, apod. (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 8 Tdo 187/2015, nebo ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 6 Tdo 547/2011). Již ze samotné citace tohoto dovolacího důvodu je zjevné, že předmětem přezkumu mohou být jen výhrady proti věcné nepříslušnosti soudů, a tedy dovolacím důvodem podle tohoto ustanovení není skutečnost, že v řízení došlo k porušení zásad o místní příslušnosti soudů ve smyslu §18 tr. ř. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3157). Navíc je potřeba zdůraznit, že obviněný má možnost vznést námitku místní příslušnosti soudu jen do doby, než se soud odebere k závěrečné poradě, tedy po podání obžaloby (návrhu na potrestání), avšak pouze v průběhu hlavního líčení před závěrečnou poradou soudu (srov. §222 odst. 1 tr. ř.).
17. Obviněný však v podaném dovolání k důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. pouze uvedl, že „nebyla dána příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 2, ale příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 8, čímž bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce“. Přestože obviněný zmiňuje jen „příslušnost“, a tedy neuvádí „místní“, je s ohledem na to, že zmiňuje dva soudy téhož stupně, zjevné, že jde o místní příslušnost, neboť nedostatky ve věcné příslušnosti v tomto případě nepřicházejí do úvahy. Z obsahu posuzovaného dovolání je proto zřejmé, že obviněný argumenty vztahujícími se k důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. jednak nedostál požadavkům na odůvodnění tohoto důvodu ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř., a jednak naznačil údajně nesprávnou místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 2, proto tento dovolací důvod ani po věcné stránce nenaplnil. I přesto Nejvyšší soud zmiňuje, že trestní řízení bylo v této věci vedeno u toho soudu, u něhož byla podána státním zástupcem obžaloba (srov. §22 tr. ř.; č. l. 364) a tedy rozhodl místně příslušný soud.
b) k důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
18. Důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
19. Uvedený důvod dopadá především na situace, kdy v příslušné trestní věci byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu §36 tr. ř., tzn. obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným (§37 tr. ř.) nebo ustanoveným (§38 tr. ř.), a přitom žádného obhájce neměl. Jeho prostřednictvím je tak poskytována možnost zjednání nápravy, jestliže došlo k porušení práva na obhajobu jako jednoho ze základních práv garantovaných v článku 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“) [srov. např. Magee proti Spojenému království , rozsudek z 6. 6. 2000, č. 288135/95] a také článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále „Listina“). Uvedený dovolací důvod se může vztahovat i na situaci, kdy obviněný sice obhájce, ať již zvoleného nebo ustanoveného má, ale ze strany orgánů činných v trestním řízení nejsou plněny jejich zákonné povinnosti, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění mohl vůbec vykonávat. Tento dovolací důvod je tak dán např. za situace, když v odvolacím řízení se obhájce obviněného neúčastnil veřejného zasedání odvolacího soudu, v němž bylo učiněno rozhodnutí o podaném odvolání, protože o veřejném zasedání nebyl vůbec vyrozuměn (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 11 Tdo 636/2002).
20. Na základě takto vymezené rozhodovací praxe soudů je zřejmé, že posuzovaný dovolací důvod je svým obsahem užší, než je obecné právo obviněného na obhajobu, neboť nezahrnuje jakékoli porušení tohoto práva, ale toliko takové, kdy obviněný, ačkoli byly splněny zákonné podmínky nutné obhajoby, neměl v trestním řízení obhájce vůbec, anebo jej neměl po určitou část řízení, po kterou orgány činné v trestním řízení prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr., přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/1996, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, svazek 17, č. T 413, věta 2.).
21. Citovaný dovolací důvod se však může vázat i na nerespektování práva obhajoby obviněného v případech, kdy se o nutnou obhajobu ve smyslu §36 tr. ř. nejedná, ale obviněný obhájce má a měl mít, např. jestliže v této souvislosti byla postupem soudu obhájci znemožněna účast na jednání, v němž bylo učiněno i rozhodnutí ve věci samé (např. obhájce nebyl ani vyrozuměn o konání veřejného zasedání odvolacího soudu a nebyl mu přítomen), pak je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 53/2010 Sb. rozh. tr., obdobně též usnesení Nejvyššího soud ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1020/2009).
22. O nutnou obhajobu ve smyslu §36 tr. ř. podle obsahu spisu a stavu řízení v této trestní věci nešlo, protože obviněný je svéprávný a po celé trestní řízení byl na svobodě [srov. §36 odst. 1 písm. a) až c) tr. ř.], nevznikly pochybnosti o jeho tělesné a duševní způsobilosti (viz §36 odst. 2 tr. ř.) a na přečin podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pro nějž se trestní řízení vede, nedopadají podmínky §36 odst. 3 tr. ř. V takovém případě záleželo jen na vůli obviněného, zda využije práva si obhájce zvolit, což po celé trestní řízení neučinil. Nepožadoval ani ustanovení obhájce soudem proto, že nemá dostatek finančních prostředků (srov. §33 odst. 2 tr. ř.). Ze všech těchto důvodů je zjevné, že obviněný v řízení před soudy prvního a druhého stupně nevyužil zákonných prostředků k tomu, aby byl obhájcem zastoupen, a proto v dovolání již nemůže úspěšně namítat, že v řízení neměl obhájce, ač ho podle zákona měl mít. Pokud se těchto svých práv domáhá až dodatečně, nemůže být naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 29/2010 Sb. rozh. tr.).
23. Obviněný uvedený důvod dovolání dovozoval z toho, že řádně neodůvodnil odvolání učiněné jen ústně do protokolu o vazebním zasedání, a že ho soud řádně nepoučil a nepostupoval v souladu s ustanoveními §251 odst. 2 a §249 odst. 1 tr. ř. I přesto, že tato argumentace je zcela mimo obviněným označený důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., který z důvodů výše uvedených nebyl vůbec naplněn, je třeba zmínit, že i když postup soudu nebyl zcela standardní, bylo to zejména proto, že obviněný v průběhu řízení před soudy nespolupracoval, když zejména opakovaně nepřebíral doručované písemnosti na adresách, které uvedl jako adresy svého bydliště, případně adresy pro doručování (č. l. 382), a proto nebylo možné zajistit jeho účast u soudu, případně doručení mu soudních písemností. To bylo důvodem, proč muselo být opakovaně odvoláno hlavní líčení (č. l. 384) a dvakrát vydán příkaz k zatčení (č. l. 386, 455), aby bylo možné obviněnému vůbec doručit písemnosti podstatné pro další průběh a možnost konání hlavního líčení či veřejného zasedání, k nimž se i přesto, že termín jejich konání vzal na vědomí (viz předvolání k hlavnímu líčení převzaté obviněným tzv. krátkou cestou při vazebním zasedání dne 13. 6. 2022 na č. l. 456), bez omluvy nedostavil.
24. S ohledem na tato zjištění není porušením práva na obhajobu ani další námitka, že nebyl řádně poučen a vyzván k odstranění vad odvolání, které podal ústně do protokolu při vazebním zasedání dne 10. 10. 2022 poté, co mu byl v jeho průběhu (tzv. krátkou cestou) doručen rozsudek soudu prvního stupně, proto, že se tak soud snažil zajistit skončení věci. Z protokolu o vazebním zasedání (č. l. 519) je zřejmé, že obviněný rozhodnutí soudu druhého stupně převzal a měl i možnost se s jeho obsahem seznámit. Obviněný ani v této situaci nepožadoval obhájce, ale sám na základě své vůle při tomto zasedání prohlásil, že podává odvolání. Rovněž rozvedl, že tak činí proti výroku o vině i trestu, načež popsal okolnosti týkající se viny a skutkových okolností posuzované věci.
25. Výhradám obviněného o tom, že nebyl dostatečně poučen o podmínkách odvolání, rovněž nelze přisvědčit, protože z obsahu rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že v závěrečném poučení byl informován (mimo jiné) o tom, že proti uvedenému rozsudku má právo podat odvolání do 8 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Městskému soudu v Praze prostřednictvím soudu prvního stupně (č. l. 503). Nepovažoval-li obviněný své ústní podání učiněné do protokolu o vazebním zasedání za dostatečný, srozumitelný a úplný projev svého odvolání, měl i po tomto vazebním zasedání, v jehož závěru byl propuštěn na svobodu, dostatek času k tomu, aby toto své podání zpracoval písemně a doplnil, případně si za tímto účelem zvolil obhájce (viz §33 odst. 1 tr. ř.). Protože k osobnímu převzetí odvolání došlo při vazebním zasedání dne 10. 10. 2022, lhůta k podání odvolání běžela až do 18. 10. 2022.
26. Pochybení za této situace nelze spatřovat ani v tom, že odvolací soud rozhodl o odvolání obviněného v tom rozsahu, jak jej u vazebního zasedání do protokolu odůvodnil (viz č. l. 519). Podle §249 odst. 1 tr. ř. musí být odvolání ve lhůtě uvedené v §248 tr. ř. nebo v další lhůtě k tomu stanovené předsedou senátu soudu prvního stupně podle §251 tr. ř. také odůvodněno tak, aby bylo patrno, v kterých výrocích je rozsudek napadán a jaké vady jsou vytýkány rozsudku nebo řízení, které rozsudku předcházelo, o čemž musí být oprávněné osoby poučeny. Jak bylo výše uvedeno, obviněný poučen byl, a jak z jeho vyjádření u vazebního zasedání konaného dne 10. 10. 2022 (č. l. 519 spisu) plyne, také důvody, proč odvolání podal, rozvedl. Odvolací soud se jimi řídil a v bodě 3. svého usnesení je popsal. Rovněž na ně v obsahu přezkoumávaného rozhodnutí reagoval (viz body 5. až 9. usnesení). Z těchto důvodů nebyl prostor pro to, aby bylo po podání odvolání obviněným postupováno podle §251 odst. 1 tr. ř., neboť se zřetelem na uvedené skutečnosti nešlo o odvolání, které nesplňovalo náležitosti odvolání podle §249 odst. 1 tr. ř., a proto nebyl důvod, aby ho předseda senátu vyzýval k odstranění vad, ani pro postup podle §249 odst. 2 tr. ř.
27. Z těchto důvodů námitkám obviněného nebylo možné přiznat opodstatnění, neboť soudy dosud činné ve věci nepochybily a procesní práva obviněného respektovaly.
c) k důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
28. Výhrady obviněný uplatnil i podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., o který je možné dovolání opřít, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, ale jen v takové, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného. V citovaném ustanovení se tedy předpokládá, že v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl zkrácen na svém právu ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Podle tohoto článku má každý právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Jak však z uvedeného zákonného vymezení tohoto důvodu plyne, jeho účelem je náprava vad spočívajících v nepřítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání a v nemožnosti obviněného vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu podle obžaloby kladeno za vinu, a k jednotlivým důkazům, na nichž je postavena obžaloba. Uvedené plyne z principu, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, má mít v rámci práva na soudní a jinou ochranu možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne (k tomu srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 238/2000, ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 200/96, aj.).
29. Dovolání s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný podal proto, že nebyl přítomen veřejnému zasedání dne 20. 2. 2023, o kterém nebyl řádně vyrozuměn, a vytýkal, že mu nebyl přítomen ani obhájce, kterého sice neměl, ale měl mu být soudem ustanoven.
30. Přítomnost osob při veřejném zasedání upravuje §234 odst. 1, 2 tr. ř. jen formálně a přítomnost při něm není konkrétněji vymezena ani v žádném jiném ustanovení trestního řádu. Za jakých okolností je účast obviněného při veřejném zasedání nutná, je možné vyvodit ze smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř., podle něhož předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná, což je zejména v případech, kdy považuje za nezbytné je vyslechnout. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu není nutná, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět nebo jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena. Je tedy možné, aby obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměn, avšak za dodržení této podmínky a se zřetelem ke skutečnostem uvedeným v ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle kterého v nepřítomnosti obviněného nelze veřejné zasedání konat, je-li vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, ledaže by výslovně prohlásil, že se účasti při něm vzdává (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp zn. III. ÚS 95/04).
31. Nejvyšší soud již shora podle obsahu spisu konstatoval, že obviněný se v době projednávání jeho odvolání před odvolacím soudem nacházel na svobodě, a tedy bylo možné při dodržení všech zásad pro doručování veřejné zasedání konat v jeho nepřítomnosti (viz č. l. 539), i když bylo konáno bez obhájce, jehož si po celé řízení obviněný nezvolil ani nepožadoval o jeho ustanovení. Obesílal-li ho soud na adresu XY, XY, kterou jako adresu pro doručování obviněný výslovně určil do protokolu při vazebním zasedání dne 10. 10. 2022 [§63 odst. 2 ve spojení s §55 odst. 1 písm. c) tr. ř.; č. l. 519], zjistil, že tato neexistuje. Proto obviněného obeslal a o veřejném zasedání vyrozuměl na adresu trvalého bydliště Josefův Důl č. p. 356, PSČ 468 44 Josefův Důl, kterou obviněný uvedl při vazebním zasedání dne 10. 10. 2022, a též na adresu jeho pracoviště XY, XY, (viz č. l. 537 verte).
32. Pro vyrozumění obviněného odvolací soud zvolil tomuto povídající obálku typu I. podle Instrukce Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 27. 9. 2011, č. j. 145/2011-OD-ST, kterou se vydávají vzory obálek pro doručování písemností soudů a státních zastupitelství, potvrzení o přijetí, vzory výzvy a sdělení pro vyvěšení na úřední desce soudu a státního zastupitelství, protože bylo doručováno „vyrozumění“ o konání veřejného zasedání, tedy nikoliv zásilka, která se podle §64 odst. 1 tr. ř. doručuje do vlastních rukou ve smyslu písm. a) [obžaloba, návrh na schválení dohody o vině a trestu, návrh na potrestání a předvolání], nebo b) [jde o osobu oprávněnou podat proti rozhodnutí opravný prostředek opis tohoto rozhodnutí]. Podle §64 odst. 2 tr. ř. nebyl-li adresát písemnosti, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, písemnost se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout [§64 odst. 3 písm. c) tr. ř.]. V takovém případě podle §64 odst. 4 tr. ř. platí, že nevyzvedne-li si adresát písemnost do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování, anebo jde o adresu uvedenou v §63 odst. 3 tr. ř. Doručující orgán po marném uplynutí této lhůty vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky, ledaže odesílatel vhození písemnosti do schránky vyloučí. Není-li takové schránky, písemnost se vrátí odesílateli a vyvěsí se o tom sdělení na úřední desce. Tento postup zakotvený v §64 odst. 4 tr. ř. však nelze použít v případech uvedených v §64 odst. 5 tr. ř., a to tehdy, doručuje-li se a) obviněnému usnesení o zahájení trestního stíhání, obžaloba, návrh na potrestání, návrh na schválení dohody o vině a trestu, rozsudek, trestní příkaz nebo předvolání k hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání, nebo b) jiná písemnost, jestliže to předseda senátu, státní zástupce, nebo policejní orgán z důležitých důvodů nařídí.
33. Takto vymezené podmínky znamenají, že v případě, je-li doručována jiná než některá z naposledy vyjmenovaných písemností, lze zásadně vycházet pro okamžik doručení z fikce doručení podle §64 odst. 4 tr. ř., avšak toliko v případě, že předseda senátu (samosoudce) z důležitých důvodů nenařídil jiný způsob doručení. V takové situaci nelze fikci doručení uplatnit a musí být postupováno v souladu s pokynem předsedy senátu, resp. samosoudce, a na jeho základě určeným typem obálky.
34. V posuzované věci byl obviněný vyrozuměn o veřejném zasedání obálkou typu I. bez toho, aby byla fikce doručení vyloučena, což svědčí o tom, že uložení zásilky podle §64 odst. 2 tr. ř. a z něj vyplývající fikce doručení zásilky obsahující vyrozumění o veřejném zasedání obviněnému byla v posuzované věci zásadně možná (srov. rozhodnutí č. 38/2003-II. Sb. rozh. tr.). Soud nejprve (podle §63 odst. 2 tr. ř.) obviněnému doručoval na adresu, kterou za tím účelem jako doručovací uvedl (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2007, sp. zn. 11 Tdo 110/2007, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2007, sv. 34, pod č. T 983). V případě, že se obviněnému doručuje na adresu, kterou označil pro účely doručování ve smyslu §55 odst. 1 písm. c) tr. ř., nemusí být pro možnost uložení zásilky podle §64 odst. 2 tr. ř. splněna podmínka, že se adresát v místě doručení zdržuje. Teprve až když taková adresa za podmínek §55 odst. 1 písm. c) tr. ř. uvedena nebyla, je nutné zkoumat, zda adresa, na níž se obviněnému doručuje, je tou, u níž předpokládá, že mu na ni bude doručováno. K uvedené povinnosti soudu je třeba přistupovat v souladu s tím, co z obsahu spisového materiálu vyplývá, a jak obviněný v konkrétním případě požadavek ve smyslu §55 odst. 1 písm. c) tr. ř. vznesl, a jak a kam mu bylo po celé trestní řízení doručováno (srov. rozhodnutí č. 18/2010 Sb. rozh. tr.).
35. Podle obsahu spisu je zřejmé, že obviněný se řízení před soudem vyhýbal, nevyzvedával si zásilky soudu, jemuž i vědomě uváděl adresu, která v jím sdělované podobě nebyla známa (srov. č. l. 519). Z těchto důvodů se soud snažil obviněného obeslat i na jiné jím uváděné adresy, což s ohledem na uvedené okolnosti nebylo vyloučeno. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že odvolací soud nepochybil, jestliže byl obviněný o veřejném zasedání toliko vyrozumíván (nebyl k němu předvoláván), když jeho přítomnost nepovažoval za nezbytnou, a důvodně zvolil způsob doručení, u něhož zákon připouští doručení tzv. fikcí po uplynutí desetidenní úložní doby, po kterou byla zásilka připravena k vyzvednutí u držitele poštovní licence, a obviněný byl o tomto uložení i době, po kterou bude zásilka připravena k vyzvednutí, i o tom, co bude následovat po uplynutí této desetidenní úložní doby, vhodným způsobem vyrozuměn v zanechané poštovní výzvě. Je tedy zjevné, že soud vynaložil veškeré úsilí, které po něm bylo možné spravedlivě požadovat, za účelem zajištění účasti obviněného při veřejném zasedání (viz též dva postupně vydané a provedené příkazy k zatčení, které nevedly k vazbě obviněného, ale byly určeny jen k tomu, aby bylo možné mít s obviněným kontakt a případně mu doručit zásilky, neboť dobrovolně se soudem nekomunikoval č. l. 452 až 455, 513 až 518).
36. O porušení práv při nepřítomnosti obviněného u veřejného zasedání nesvědčí ani to, že se neúčastnil hlavního líčení (viz č. l. 487 až 494), protože ač v jeho průběhu pro svou absenci nemohl být slyšen a být přítomen provedenému dokazování, soud o jeho práva dbal, když jej vyslechl v průběhu vazebního zasedání dne 13. 6. 2022 a dne 10. 10. 2022. Tím bylo zajištěno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, či ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 927/06, aj.), a bylo zajištěna možnost zúčastnit se řízení před soudem ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 1330/11, ze dne 10. 2 2015, sp. zn. I. ÚS 2826/13, a ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1414/16). Rovněž ke způsobu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž obviněný v důsledku svých obstrukcí přítomen nebyl, je vhodné uvést, že odvolací soud v jeho nepřítomnosti rozhodl znovu ve shodě s rozsudkem soudu prvního stupně, neboť jím podané odvolání zamítl. Nic proto nesvědčí o tom, že by šlo o rozhodnutí překvapivé či pro obviněného nepředvídatelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07).
37. Z rozvedených důvodů k porušení práv podle důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nedošlo.
d) k důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
38. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto alternativních podmínek. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.
39. Z dikce tohoto ustanovení je zřejmé, že se týká postupu při dokazování a zjišťování skutkového stavu věci, což jsou nedostatky, které obviněný s odkazem na tento důvod vytýkal, neboť brojil proti způsobu, jakým soud objasňoval a určil výši způsobené škody, která je současně okolností a znakem určujícím pro naplnění skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
40. Nejvyšší soud na základě obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i stavu řízení shledal, že soudy se skutkovým stavem a tím, jak k činu došlo, zabývaly a lze jen ve stručnosti poznamenat, že právě výši způsobené škody a to, jakou částku obviněný dodatečně po spáchání přečinu poškozené společnosti uhradil, zkoumaly. Soud prvního stupně za tímto účelem prováděl dokazování a jeho výsledky posuzoval podle zásad stanovených v §2 odst. 6 tr. ř. (srov. body 6. až 23. rozsudku) a na jejich podkladě vysvětlil, z jakých důvodů považoval za vyvrácenou obhajobu obviněného, že poškozené společnosti uhradil větší část z podvodně vylákané částky v celkové částce 500.000 Kč, když tvrdil, že splatil minimálně 100.000 Kč. Soud rovněž rozvedl, z jakých důvodů vzal za prokázanou úhradu 40.000 Kč. Vysvětlil, proč pro tento závěr vycházel z tvrzení svědka Michala Raaba a ze zjištění, že to byla snaha ze strany Michala Raaba, který podnikal kroky k tomu, aby poškozený dlužnou částku zaplatil, avšak obviněný v březnu a v dubnu 2019 uhradil pouze 40.000 Kč, což soud zohlednil v konečném stanovení výše škody způsobené trestným činem odpovídající částce 460.000 Kč. Soud zdůraznil, proč neuvěřil obhajobě obviněného ani v tom, že částku 500.000 Kč použil na složení „zálohy na automyčku“ v téže výši a zároveň prostředky použil na provozní výdaje společnosti. Ze všech zjištěných skutečností naopak vyplývá, že zápůjčku obviněný domluvil a čerpal s podvodným záměrem ji neuhradit, což je rovněž skutečnost, která má oporu ve výsledcích provedeného dokazování (viz body 35. až 40. rozsudku soudu prvního stupně).
41. Soudem prvního stupně zajištěné dokazování včetně způsobu hodnocení provedených důkazů z podnětu odvolání obviněného posuzoval i odvolací soud, jenž k obsahově totožným výhradám neshledal v tomto postupu žádné vady, se závěry ohledně viny včetně výše způsobené škody i částky, jíž obviněný dodatečně uhradil, se rovněž ztotožnil. Potvrdil i správnost použité právní kvalifikace a důvodnost uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody (viz body 4. až 8. napadeného usnesení).
42. Posuzují-li se takto soudy učiněné závěry z hlediska obviněným uváděných nedostatků, nelze se s nimi ztotožnit, protože soudy rozvedené závěry jsou logické a vycházejí z podkladů, které vyplynuly z výsledků provedeného dokazování, které není zatíženo libovůlí ani jednostranným hodnocením rozhodných skutečností. Nejvyšší soud jen na doplnění k učiněným správným závěrům soudů nižších stupňů s ohledem na námitky obviněného uvádí, že částka 40.000 Kč, kterou vzaly soudy za prokázanou úhradu vzniklé škody, má dostatečnou oporu nejen ve výpovědi svědka Michala Raaba, ale byla objasněna i výpisy z bankovních účtů poškozené společnosti a Michala Raaba na č. l. 269 až 272, 276 až 286, 287 až 289. Pokud tedy z původně zapůjčené částky ve výši 500.000 Kč obviněný po urgencích Michala Raaba uhradil 40.000 Kč, učinil tak až poté, co byl přečin podvodu dokonán, a proto má tato skutečnost vliv na adhezní výrok, jímž soud prvního stupně obviněného zavázal k náhradě 460.000 Kč, ač podvodně vylákána byla částka 500.000 Kč. Všechny zjištěné skutečnosti svědčí pro závěr, že obviněný v době, kdy si peníze údajně půjčoval, nebyl veden tím, že je skutečně poškozené společnosti ve slíbeném termínu vrátí, neboť jak on coby fyzická osoba, tak jeho spolupachatelka Alice Koravská, ani společnost GRANDE neměli žádné prostředky ani možnosti, odkud by takové prostředky čerpali, protože byli nesolventní, předlužení a věděli, že jejich finanční situace je natolik neutěšená, že dostát smluvně převzatým závazkům není zcela objektivně v jejich možnostech. Úmysl obviněného [přímý ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak dovodily soudy] od počátku směřoval ke způsobení škody odpovídající výši celé zapůjčené částky, tj. 500.000 Kč, nikoli pouze 460.000 Kč, jak soudy ne zcela přesně (avšak ku prospěchu obviněného) dovodily. Pro právní závěry o výši způsobené škody ve smyslu §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku je určující, s jakým záměrem a za jakých okolností obvinění předmětnou částku vylákali, a tedy, kdy byl čin dokonán. Podle výsledků provedeného dokazování je zjevné, že k dokonání činu došlo okamžikem, kdy jim byla předána poslední částka ve výši 200.000 Kč, tedy dne 13. 12. 2018, kdy pod lživým příslibem vrácení poskytnutých peněžních prostředků nejpozději do 18. 3. 2019 ji pod nepravdivou záminkou vylákali. V tento okamžik proto vznikla škoda, která v součtu s předchozí stejně vylákanou částku 300.000 Kč činila 500.000 Kč. Pokud k částečné úhradě došlo ještě v termínu údajné splatnosti, neznamená to, že byl závazek splněn, protože nešlo o úhradu dobrovolnou a řádnou, jak se obviněný v těchto smluvních dokumentech zavázal, ale vyvolanou zvýšenou a naléhavou aktivitou Michala Raaba.
43. Jen pro úplnost lze poznamenat, že výše soudy zvažované škody 460.000 Kč nebo 500.000 Kč nejsou významné z hlediska použité právní kvalifikace přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť se ho dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí takovým činem větší škodu. Větší škodou se ve smyslu §138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (ve znění novely provedené zákonem č. 333/2020 Sb., účinné od 1. 10. 2020, která je pro obviněného z hlediska zásad o časové působnosti trestního zákona vymezených v §2 tr. zákoníku příznivější) rozumí škoda dosahující nejméně 100.000 Kč. Další hraniční částkou je podle §138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku 1.000.000 Kč pro určení škody značné.
44. Nejvyšší soud z uvedených důvodů shledal, že námitky obviněným přiřazené k důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejsou opodstatněné, protože soudy dostatečně a logicky správně na základě výsledků provedeného dokazování objasnily všechny rozhodné skutečnosti významné z hlediska použité právní kvalifikace a jejich postup nevykazuje vady, na něž obviněný poukazoval.
e) k důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
45. Nedůvodnými jsou i námitky obviněného uplatněné prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., na jehož základě lze namítat, že v dovoláním napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. V rozhodnutí soudu druhého stupně je chybějícím typicky výrok o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním (např. chybějící výrok o zamítnutí nedůvodného odvolání jednoho z více odvolatelů, z nichž některému bylo vyhověno – srov. rozhodnutí č. 34/2000 Sb. rozh. tr.). Druhou alternativou je, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3173, 3174).
46. Obviněný skrze tento dovolací důvod vytýkal neúplnost popisu skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině, neboť z ní podle jeho názoru nevyplývá trestnost činu, který je mu kladen za vinu. Taková námitka však na uvedený dovolací důvod vůbec nedopadá, protože trestností činu (jde o pojem hmotného práva) se rozumí možnost, že pachatel bude pro určitý trestný čin odsouzen (srov. rozhodnutí č. 11/1991 Sb. rozh. tr.). Je charakteristikou určitého činu jako činu soudně trestného, jehož druh, povaha a sankce musí být popsána v trestním zákoně (srov. §110 tr. zákoníku). Jsou to tedy všechny podmínky relevantní pro výrok o vině i o trestu (viz §2 odst. 1 tr. zákoníku, k tomu viz výklad ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 3 vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 73) Proto uvedené tvrzení obviněného, že chybějícím výrokem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je nedostatek popisu skutkových okolností rozhodných z hlediska trestnosti činu, se s uvedeným pojmem, který nepředstavuje žádný konkrétní výrok, neslučuje.
47. Nejvyšší soud může jen konstatovat, že ve výroku o vině neshledal ani po stránce jeho úplnosti žádné nedostatky, protože soud všem požadavkům podle §120 tr. ř. dostál a popsaný skutek obsahuje výstižný popis všech rozhodných skutkových okolností tak, že nemůže být zaměněn s jiným, přičemž z něj vyplývají i okolnosti objektivní povahy charakterizující zákonné znaky jak objektivní, tak subjektivní stránky předmětného přečinu, jímž byl obviněný zcela správně uznán vinným.
48. Námitky obviněným podřazené pod důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. proto nejsou důvodné.
VIII. Závěr
49. Nejvyšší soud po uvážení všech rozvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněný učiněnými námitkami označené dovolací důvody zčásti nenaplnil, zčásti jde o výhrady zjevně neopodstatněné. Pouze pro úplnost připomíná, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15), čemuž soudy v přezkoumávané věci dostály, a proto lze konstatovat, že jejich postupem nedošlo ani k porušení pravidel spravedlivého procesu garantovaného čl. 36 až 40 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
50. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek shledal zjevně neopodstatněným, podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. je odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 8. 2023
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu