ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.672.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 672/2023-849
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 8. 2023 o dovolání obviněného V. K. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 10 To 83/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 5 T 109/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný V. K. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. 5 T 109/2022, uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (pod bodem 1., spolu se spoluobviněným M. R.), přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (pod bodem 2.), přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (pod bodem 3.) a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (pod bodem 4.). Za jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku pod bodem 1., spáchané ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kvalifikované jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, spáchaný dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a za přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterými byl shledán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 5 T 54/2022, který nabyl právní moci dne 16. 8. 2022, byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 5 T 54/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za trestný čin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (jednání popsaná pod body 2. – 4. výrokové části citovaného rozsudku) byl podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O náhradě škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Kladně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 10 To 83/2023, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně uvedl, že rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. 5 T 109/2022, byl vydán kompletně vyloučeným senátem z vykonávání úkonů trestního řízení podle §30 odst. 1 tr. ř., a to pro jeho podjatost. Obviněný má za to, že podjatost uvedeného senátu vyplývá ze skutečnosti, že tento senát při hlavním líčení dne 3. 1. 2023 vydal rozhodnutí, kterým přijmul prohlášení viny spoluobviněného M. R. ke skutku, který je ve výrokové části uvedeného rozsudku označen pod bodem 1. V této souvislosti dále uvedl, že s ohledem na přijetí prohlášení viny se tento senát stal zcela neobjektivním, jelikož tímto přijetím prohlášení viny dal zcela najevo, že považuje za vinného i dovolatele, čímž došlo k porušení principu presumpce neviny. V této souvislosti poukázal na usnesení Soudního dvora EU ze dne 28. 5. 2020 ve věci C-709/18, se kterým má být postup senátu Okresního soud v Kladně v rozporu, jelikož uvedený senát, po přijetí viny spoluobviněného, opomenul uvést, že vina dovolatele nebyla zákonným způsobem prokázána a bude předmětem samostatného dokazování a rozhodnutí. Obviněný dále argumentuje tím, že v celém trestním řízení nebyl proveden jediný procesně použitelný důkaz, který by svědčil pro skutečnost, že se skutku pod bodem 1. dopustil. Ve vztahu k uvedenému skutku poukázal na jednotlivé svědecké výpovědi a na rozpory v nich, přičemž má za to, že pokud z daných výpovědí soud dovodil jeho vinu, jde o pouhé domněnky soudu prvního stupně, kterými porušil zásadu in dubio pro reo. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že námitky jsou v podstatě jen opakováním skutečností, které dovolatel uvedl již v předchozích fázích trestního řízení a soudy nižších stupňů se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly. Následně odkázal na jednotlivé části rozhodnutí soudů nižších stupňů s tím, že se s nimi ztotožňuje, přičemž taktéž uvedl, že obviněný stran námitky podjatosti okresnímu soudu pouze vytýká, že si měl předem učinit úsudek o vině obviněného, ačkoliv při řádném hodnocení procesního postupu nalézacího soudu tomu reálně nic nenasvědčuje, přičemž také uvedl, že okresní soud naopak postupoval nestranně, objektivně a nezaujatě. K druhému okruhu námitek dovolatele státní zástupce uvedl, že jimi tento míří primárně do oblasti dokazování a skutkových zjištění. V této souvislosti odkázal na jednotlivé části rozhodnutí soudů nižších stupňů s tím, že se s nimi ztotožňuje. Dále uvedl, že soudy učiněná skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování, když správně vycházely z usvědčujících důkazů v podobě svědecký výpovědí a listinných důkazů. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně vyslovil souhlas s tím, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Pro vyloučení soudce nebo přísedícího z vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v §30 tr. ř. Ty mohou být důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudce nebo přísedícího k určitým osobám zúčastněných na trestním řízení, nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích řízení. Tento důvod však nelze použít, když tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Nutno zdůraznit, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).
8. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech extrémního rozporu-nesouladu (nyní v zákoně uváděno zjevného rozporu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
10. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., musí Nejvyšší soud uvést, že tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán (viz bod 7). Současně je však nutno uvést, že tento důvod nelze použít tehdy, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo dovolání podává, známa již v původním řízení a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu je nezbytné, aby o vyloučení soudce (přísedícího) z důvodů uvedených v §30 tr. ř. nebylo rozhodnuto postupem podle §31 tr. ř. Podle §30 odst. 1 tr. ř. přitom platí, že z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, pak nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. Soudce nebo přísedící je dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení tehdy, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného (§30 odst. 2 tr. ř.). Z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak (§30 odst. 3 tr. ř.).
11. Pokud jde o požadavek nestrannosti soudu, je jí rozuměna nezávislost či nepodjatost rozhodujícího tělesa ve vztahu ke konkrétním účastníkům či k předmětu řízení. Podstatné je přitom to, že nejde pouze o subjektivní přesvědčení soudce či účastníků řízení o podjatosti či nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti, tj. to, jak by se rozhodování jevilo vnějšímu pozorovateli. Tento subjektivní i objektivní aspekt vyzdvihla judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která pravidelně používá obě tato hlediska, a k tomuto pojetí se rovněž přiklonil Ústavní soud. Důvody, které vedou k rozšíření nestrannosti až na úroveň oné objektivní roviny, osvětlil Ústavní soud například v nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04: ,, nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní. “. Vedle toho může nestrannost nabývat dvou poloh: funkcionální a personální. Zatímco v případě první roviny jde o to, zda je porušením nestrannosti, pokud stejná osoba rozhoduje na různých stupních soudní soustavy, případně se podílí na rozhodování v různých funkcích, druhá rovina se týká osobních vztahů soudce s účastníky řízení či vztahu k předmětu řízení (Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 739-740).
12. Obviněný v řízení namítl podjatost předsedy senátu JUDr. Ondřeje Nečeradského, přísedící Bc. Dany Štecové a přísedícího Mgr. Libora Pospíšila v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 5 T 109/2022. Obviněný v tomto směru poukázal na to, že zmíněný senát přijal při hlavním líčení prohlášení viny spoluobviněného R., čímž vzal za prokázané, že je vinen i dovolatel, který vinu nepřiznal a v této souvislosti poukázal na usnesení Soudního dvora EU ze dne 28. 5. 2020, ve věci C-709/18, se kterým má být postup senátu Okresního soudu v Kladně v rozporu.
13. Ze spisu Nejvyšší soud zjistil, že Okresní soud v Kladně z podnětu podané námitky podjatosti přezkoumal v souladu s §31 odst. 1 tr. ř., zda není dán důvod pro vyloučení předsedy senátu JUDr. Ondřeje Nečeradského, přísedící Bc. Dany Štecové a přísedícího Mgr. Libora Pospíšila z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněného vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 5 T 109/2022, a ve svém usnesení ze dne 20. 1. 2023, č. j. 5 T 109/2022-669, dospěl k závěru, že žádný z důvodů uplatněný obviněným dán není. Proti tomuto usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 1. 2023, č. j. 5 T 109/2022-669, podal obviněný stížnost, kterou Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22. 3. 2023, č. j. 10 To 84/2023-764, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
14. Posuzováno shora uvedenými hledisky a konkrétními okolnostmi případu je pak zřejmé, že bylo rozhodnuto o nevyloučení předsedy senátu JUDr. Ondřeje Nečeradského, přísedící Bc. Dany Štecové a přísedícího Mgr. Libora Pospíšil Okresním soudem v Kladně a následná stížnost obviněného proti tomuto usnesení byla Krajským soudem v Praze zamítnuta, přičemž Okresní soud v Kladně v bodech 8. – 13. svého usnesení podrobně rozvedl, z jakých důvodů tak učinil a Krajský soud v Praze tak učinil v bodech 7. – 9. Oba soudy shodně uvedly, že zde nejsou dány důvody pro vyloučení předsedy senátu JUDr. Ondřeje Nečeradského, přísedící Bc. Dany Štecové a přísedícího Mgr. Libora Pospíšil z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněného, přičemž je vhodné uvést, že oba soudy se zabývaly otázkou, zda postup Okresního soud v Kladně byl v souladu s usnesením Soudního dvora EU ve věci C-709/18, ze dne 28. 5. 2020, přičemž dospěly k závěru, že Okresní soud v Kladně nejednal v rozporu s daným usnesením Soudního dvora EU. Nad rámec uvedeného, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že Okresní soud v Kladně ve svém usnesení, jímž přijal prohlášení viny spoluobviněného R. výslovně uvedl, že se upouští od dokazování ve vztahu k tomuto obviněnému (č. l. 642), z čehož lze a contrario jednoznačně vyvodit, že ve vztahu k obviněnému K. bude přistoupeno ke standardnímu dokazování, což bylo následně realizováno. Z dalšího průběhu hlavního líčení je pak zřejmé, že Okresní soud v Kladně provedl řádné dokazování ve vztahu k dovolateli, přičemž závěry o vině obviněného K. dovodil nejen z výpovědi spoluobviněného R. (jak argumentuje dovolatel), ale i z dalších ve věci provedených důkazů (viz níže). Nejvyšší soud tak neshledal, že by Okresní soud v Kladně nepostupoval nestranně, neobjektivně či zaujatě vůči obviněnému K., přičemž je vhodné také uvést, že postup soudu prvního stupně, když sice přímo neuvedl, že o vině obviněného K. nebylo ještě rozhodnut (jak je presentováno v dovolání), za situace, kdy přijal prohlášení viny spoluobviněného, není v rozporu s usnesením Soudního dvora EU ve věci C-709/18, ze dne 28. 5. 2020, neboť Okresní soud v Kladně tu skutečnost, že o vině dovolatele si neučinil odsuzující závěr na základě přijetí prohlášení viny spoluobviněného R. dostatečně vyjádřil (tj. že o vině obviněného K. nebylo rozhodnuto) v konstatování a procesním postupu, že bude (bylo) přistoupeno ke standardnímu dokazování, což je zřejmé z průběhu hlavního líčení. Z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-709/18, na které obviněný odkazuje přitom vyplývá, že předmětem projednání Soudním dvorem byla zcela jiná procesní situace, než je procesní situace v předmětné trestní věci obviněného K. V předmětné trestní věci v průběhu hlavního líčení došlo k situaci, kdy obviněný R. prohlásil svoji vinu a soud prohlášení viny přijal (viz protokol o hlavním líčení ze dne 3. 1. 2023, č. l. 641 a další) a současně soud výslovně pouze uvedl, že „upouští ve vztahu k tomuto obžalovanému od dokazování skutečností v rozsahu skutkové věty 1. obžaloby“. V souvislosti s přijetím prohlášení viny nebylo vyhotovováno žádné usnesení, které by zmiňovalo osobu obviněného K. a jeho procesní postavení, ze které by bylo možno dovozovat podjatost senátu v duchu výkladu rozhodnutí Soudního dvora EU C-709/18. Samo rozhodnutí senátu Okresního soudu v Kladně, kterým bylo přijato prohlášení viny obviněného R., nemůže za takto popsané situace založit vyloučení členů zmíněného senátu. Nejvyšší soud považuje za potřebné rovněž zmínit, že podané dovolání záměrně neuvádí skutečnosti, které dokreslují průběh hlavního líčení [které shora nastínil Nejvyšší soud], ve snaze docílit pouze formalistického nazírání na uvedené rozhodnutí Soudního dvora. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 3. 1. 2023 přitom vyplývá, že po prohlášení své viny soud upustil ve vztahu k tomuto obviněnému (R.) od dokazování skutečností v rozsahu skutkové věty 1. obžaloby, přičemž obviněný R. následně uvedl, že vypovídat nebude, a pokud byl podle §207 odst. 2 tr. ř. čten protokol o výslechu spoluobviněného z přípravného řízení (č. l. 70-73), pak je nutno uvést, že v této fázi řízení rovněž obviněný R. nevypovídal. U hlavního líčení následně vypovídal po zákonném poučení obviněný K. (viz str. 4 a další protokolu) k trestné činnosti, pro kterou byl postaven před soud a za účelem dalšího dokazování bylo hlavní líčení odročeno, tudíž závěr vyslovený obviněným, že si soud prvního stupně na základě prohlášení viny spoluobviněného R., které přijal, učinil závěr o vině dovolatele, je mylný.
15. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je vhodné uvést, že obviněný do své argumentace k uvedenému dovolacímu důvodu vtělil tvrzení, že soudy nižších stupňů nerespektovaly zásadu in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch), že se dostatečně a správně nevypořádaly v rámci svých hodnotících úvah s provedenými důkazy a jeho odsouzení vybudovaly na základě výpovědí nevěrohodných svědků, což dokládal v průběhu řízení např. poukazem na nesrovnalosti či změny ve výpovědích svědků a v důsledku těchto pochybení soudy nesprávně, podle dovolatele, zjistily skutkový stav věci. V tomto směru je tedy pohled obviněného (obhajoby) na průběh skutkového děje diametrálně odlišný od skutkového zjištění, které učinil nalézací soud a s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil.
16. V reakci na tvrzené porušení zásady in dubio pro reo (zásadu presumpce neviny) je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu - rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
17. S ohledem na skutečnost, že obviněný svoji argumentaci založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů považuje Nejvyšší soud za nezbytné obecně v souvislosti s předmětnou trestní věcí uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
18. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ poukazoval mj. na to, že ve věci rozhodoval vyloučený senát soudu prvního stupně, jelikož přijal prohlášení viny spoluobviněného; k výpovědi spoluobviněného R. nemělo být přihlíženo; svědectví poškozeného je nevěrohodné, trpí značnými rozpory; žádný důkaz neprokazuje, že se skutku pod bodem 1. dopustil atd. ]. S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, když např. v bodech 46. – 48. svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že „Pokud jde o to, že obžalovaného K. jako druhého z pachatelů označil přímo poškozený D. před soudem, nelze toto tvrzení jako jednoznačný důkaz akceptovat, je zde zřejmý rozpor s tím, že poškozený při rekognici tohoto obžalovaného jako pachatele neoznačil, byť by bylo na místě očekávat, že si v minulosti pamatoval jeho podobu lépe, než s delším časovým odstupem...Důkazní síla tvrzení poškozeného, že druhým z útočníků byl obžalovaný K. je tedy slabá, rozvzpomenutí se až v řízení před soudem na obžalovaného nutně vyvolává pochybnosti, nicméně stále lze takovou výpověď považovat za indicii, že by to tomu tak mohlo skutečně být...Pokud jde o výpověď poškozeného z přípravného řízení, tak k tomu, že by se mohlo jednat skutečně o obžalovaného K. směřují veškeré dílčí údaje sdělené k osobě druhého pachatele. Poškozený D. v přípravném řízení popsal osobu odpovídající výšky, typu postavy, že šlo o osobu slovenské národnosti, i to, že se jednalo o ‚V.‘, kdy k doplňujícímu dotazu obhájce obžalovaného K. dále upřesnil, že se mu tak dotčený sám již v autobuse představil...Přímý důkaz o tom, že se skutku dopustil obžalovaný K., je pak výpověď spoluobžalovaného R., kdy je samozřejmě u spolupachatele vždy nutné počítat s variantou, že si obžalovaný může snažit polepšit v trestním řízení tím, že napomůže usvědčit spoluobžalovaného. V případě obžalovaného R. však z průběhu řízení není sklon k takovéto taktice patrný, obžalovaný R. v přípravném řízení odmítl po sdělení obvinění vypovídat, před soudem pak sice ve vztahu ke své osobě prohlásil vinu, ale následně opět odmítl vypovídat, ke změně postoje došlo až bezprostředně v návaznosti na to, že v jednací síni vyslechl výpověď poškozeného D. a měl potřebu korigovat to, co z jeho pohledu nebyla pravda...Výpověď obžalovaného R. tak nelze než hodnotit jako o snahu nepopírat základní průběh události, respektive ho korigovat v souladu s vlastní pamětí (v zásadě není významné pro věc, kdy přesně došlo k opětovnému setkání s poškozeným na XY), ale současně se snažit základní skutkový děj ku prospěchu obou obžalovaných, či spíše obžalovaného K., u kterého nedošlo k přijetí prohlášení viny, co do podrobností vylíčit příznivěji, v rozporu s obžalobou. Takový postup nesvědčí pro to, že by se obžalovaný R. snažil ‚zavděčit‘ obžalobě tím, že s ní bude bez dalšího souhlasit a spoluobžalovaného usvědčovat svou výpovědí...Pakliže na jedné straně soud posoudí výpověď tohoto obžalovaného a na druhé straně výpověď poškozeného D., tak se tyto důkazy vzájemně podporují a dávají bezpečný základ pro závěr, že se obžalovaný K. skutku dopustil...Oproti ladění poškozeného před soudem, v přípravném řízení byl poškozený v zásadě spolupracující, byť jeho tvrzení, že věc řešit nechtěl, odpovídá tomu, že dle protokolu o výpovědi neuvedl nic v rámci spontánní části výpovědi, a návazně tvrzení poškozeného, že uvedl pouze to, co po něm policista požadoval s odkazem na důsledky porušení povinnosti podat pravdivou svědeckou výpověď, odpovídá, že veškerý obsah výpovědi má povahu odpovědí na otázky. Jinak řečeno, poškozený odpověděl na to, na co se ho policista zeptal...ostatně průběhu výslechu byl přítomen obhájce obžalovaného, který by v případě nekorektnosti průběhu výslechu či podávání sugestivních otázek nepochybně podal námitky. Ostatně i před soudem poškozený výslovně potvrdil, že jméno ‚V.‘ zmínil sám od sebe, nemá ho od policie... atd.“, a následně v reakci na odvolací námitky např. bodě 8. svého usnesení odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „Ostatně velmi důkladně se okresní soud zabýval právě rozpory ve výpovědích jmenovaného poškozeného v jednotlivých fázích trestního řízení i tím, že v průběhu rekognice poškozený obžalovaného nepoznal, důkazní sílu jeho svědectví rozhodně nepřecenil a důsledně ve prospěch obžalovaného vyhodnotil jeho výpověď ‚toliko‘ jako určitou indicii, která však zapadá do rámce důkazů dalších. Zároveň neobstojí ani výhrady obhajoby spočívající v tom, že citovaný svědek byl k výpovědi v přípravném řízení policistou donucován, a taková prezentace je jen snahou ‚posunout‘ význam svědkových slov, neboť jmenovaný jednoznačně uvedl, že konflikt nechtěl popisovat, protože věc vůbec nechtěl řešit, nikoliv že byl nucen uvádět konkrétní jména nebo usvědčovat určité osoby, jak správně postřehl procesní soud... atd.“
19. Nejvyšší soud považuje rovněž za nutné dovolatele upozornit na skutečnost, že na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 13.), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
20. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes výše uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy nižších stupňů řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a v odůvodnění svých rozhodnutí formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (str. 14. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování a způsobem hodnocení důkazů se mj. ztotožnil také odvolací soud, který závěrům soudu stran hodnocení důkazů prvního stupně přisvědčil (bod 8. a násl. usnesení odvolacího soudu) a sám, nad rámec úvah soudu prvního stupně, jeho závěry rozvedl. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně dospěly k závěru o vině obviněného. Pokud obviněný ve svém dovolání poukazuje na nevěrohodnost, rozpory a změny v jednotlivých výpovědích svědků, je vhodné znovu obviněného upozornit na skutečnost, že nalézací soud se velice podrobně zabýval jednotlivými rozpory ve výpovědích a celkovou věrohodností svědků, přičemž správně došel k závěru, že byť jsou jednotlivé výpovědi v některých bodech rozporuplné a věrohodnost některých svědků, hlavně tedy věrohodnost poškozeného je částečně zpochybněna, v podstatných bodech se výpovědi shodují a navzájem se doplňují, čímž vyvářejí bezpečný závěr o tom, že se obviněný skutku pod bodem 1. dopustil. Stran námitky obviněného, že výpověď poškozeného byla ze strany policisty vynucena, lze uvést, že obviněný pomíjí tu skutečnost, že svědek sice vypověděl, že „policista na něj tlačil, tak doplnil, co policista chtěl“ , ale také vypověděl, že tak činil, jelikož celou situaci nechtěl řešit a hlásit . Poškozený po celou dobu trestního řízení přistupoval k věci způsobem, že ji nechce řešit a bagatelizoval ji, přičemž je vhodné také uvést, že výslechu poškozeného byl přítomen obhájce obviněného, který po celou dobu výslechu nevznesl námitky, kterými by poukazoval na nekorektnost výslechu. Poškozený taktéž vypověděl, že jméno „V.“, které označuje obviněného, neměl od policistů . Lze tak uzavřít, že z výpovědi poškozeného nevyplývá, že by byl policistou donucen vypovídat určitým způsobem, ale pouze ta skutečnost, že i přes svoji snahu celou situaci bagatelizovat a neřešit, byl vyslechnut, přičemž i s ohledem na jeho přístup k celé věci, kdy nechtěl celou situaci řešit, je sice jeho výpověď rozporuplná, ale v podstatných bodech dostatečně určitá, tak aby spolu s výpovědí spoluobviněného R. a výpovědí svědka P. [svědek, kterému poškozený řekl, že byl zbit, viděl na poškozeném krev a i přes jeho nesouhlas místo taxíku přivolal poškozenému sanitku] vytvářela ucelený závěr o skutkovém ději (viz bod. 18.). Je tak vhodné uvést, že soudy nižších stupňů správně neuvěřily obhajobě obviněného, která je v rozporu s provedeným dokazováním, přičemž závěry obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutích jsou jasné, logické, přesvědčivé a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
21. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 8. 2023
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu