ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.686.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 686/2023-365
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 8. 2023 o dovolání obviněné J. V. J. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. 2. 2023, č. j. 31 To 304/2022-322, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 3 T 100/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněná J. V. J. (dále zpravidla jen „obviněná“, příp. „dovolatelka”) byla rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 18. 3. 2022, č. j. 3 T 100/2020-249, uznána vinnou dvěma přečiny křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku (body 1. a 2. rozsudku) a přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (bod 3. rozsudku). Za tyto trestné činy (jednání popsaná v bodech 1. až 3. citovaného rozsudku) a za sbíhající se přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 28. 4. 2021, č. j. 18 T 32/2020-712, který nabyl právní moci dne 10. 11. 2021, a to ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. 11. 2021, č. j. 31 To 330/2021-766, byla podle §345 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen se zkušební dobou v trvání 4 (čtyř) let. Podle §82 odst. 3 tr. zákoníku, ve smyslu §48 odst. 4 tr. zákoníku byla obviněné uložena povinnost zdržet se neoprávněných zásahů do práv, nebo právem chráněných zájmů poškozeného M. J., zejména pokračovat v obviňování poškozeného z nevhodného chování vůči AAAAA (pseudonym). Podle §71 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to osobního automobilu Ford Focus DA3, barva černá-metal, VIN XY, technického průkazu od vozidla: XY, osvědčení o technickém průkazu: XY a 2 ks klíčů od vozidla včetně 1 ks černé kapsy s manuálem. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 28. 4. 2021, č. j. 18 T 32/2020-712, který nabyl právní moci dne 10. 11. 2021, a to ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. 11. 2021, č. j. 31 To 330/2021-766, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
2. Rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 18. 3. 2022, č. j. 3 T 100/2020-249, napadla obviněná odvoláním, které Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 1. 2. 2023, č. j. 31 To 304/2022-322, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Podle jejího mínění existuje v případě trestných činů vymezených pod body 1. a 2. rozsudku soudu prvního stupně zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Nesprávné hmotněprávní posouzení namítla pouze ve vztahu k trestnému činu vymezenému v bodě 3. rozsudku soudu prvního stupně. Pokud jde o trestný čin vymezený v bodě 1. rozsudku soudu prvního stupně, pak podle dovolatelky neexistuje jediný důkaz, který by potvrzoval závěr soudů, že trestní oznámení podala v úmyslu se poškozenému pomstít. To, že by kontaktovala Poradnu pro oběti násilí, dětského krizového centra Nomia a zabezpečila své dceři psychoterapeutickou pomoc s vědomím, že tvrzení uvedená v trestním oznámení jsou objektivně nepravdivá, považuje za absurdní. Podle obviněné nelze učinit závěr o tom, že se pan J. pohlavního zneužití nedopustil pouze na základě skutečnosti, že si nezletilá záležitost nepamatuje, neboť jí v dané době byl 1 rok, resp. 3 roky. Podle dovolatelky tak nebylo prokázáno (vyvráceno), zda k pohlavnímu zneužití došlo či nikoliv, tudíž nemohl být ani prokázán její úmysl dopustit se trestného činu. Stejně tak se v případě trestného činu vymezeného v bodě 2. rozsudku soudu prvního stupně nepodařilo podle jejího názoru prokázat její úmysl se poškozenému pomstít a vědomost o tom, že skutečnosti, o kterých informovala, jsou objektivně nepravdivé. V této souvislosti uvedla, že se na orgány činné v trestním řízení obrátila nikoli v pomstychtivém úmyslu, nýbrž v trestním oznámení uváděla skutečnosti, o nichž byla subjektivně přesvědčena, že jsou pravdivé. Navíc policejní orgán podle ní v usneseních o odložení věci neuvádí, že by poškozený nejednal způsobem, který popsala, ale pouze konstatuje, že jeho jednání nedosáhlo požadované míry společenské škodlivosti. K trestnému činu vymezenému pod bodem 3. rozsudku soudu prvního stupně uvedla, že informování K. J. o jednání poškozeného nebylo vedeno snahou o narušení rodinných vztahů, tudíž i chybí specifický úmysl, což způsobilo nesprávnou právní kvalifikaci jejího jednání podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. V této souvislosti rovněž namítla nedostatek společenské škodlivosti svého jednání, neboť předmětný e-mail zaslala pouze z upřímného zájmu, aby se K. J. dozvěděla pravdu a z přesvědčení, že se vše stalo tak, jak uváděla. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. 2. 2023, č. j. 31 To 304/2022-322, zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten předně uvedl, že obviněná v dovolání opakuje námitky, které již uplatnila v řízeních před soudy obou stupňů s tím, že soudy se s nimi vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž s jejich závěry se státní zástupce ztotožnil. Podle jeho názoru oba soudy řádně odůvodnily, proč dovodily nepravdivé tvrzení dovolatelky a její záměr dosáhnout nejen trestního stíhání poškozeného, ale i narušit jeho rodinné vztahy. Pokud jde o námitky týkající se trestného činu vymezeného v bodě 1. rozsudku soudu prvního stupně, ty podle státního zástupce směřují spíše k porušení zásady in dubio pro reo, což žádný dovolací důvod nenaplňuje. Ve vztahu k námitkám vůči trestnému činu pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně státní zástupce uvedl, že již před podáním trestního oznámení obviněná věděla, že předmětné jednání poškozeného není trestným činem (stalkingem) ani přestupkem. Navíc předmětný skutek podle něj spočíval nejen v nepravdivém oznámení nebezpečného pronásledování, ale i v nepravdivém oznámení, že obviněná je poškozeným týrána. V případě námitek vůči trestnému činu vymezenému v bodě 3. rozsudku soudu prvního stupně uvedl, že směřují proti skutkovým zjištěním a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nenaplňují. Tomuto důvodu by podle státního zástupce mohla odpovídat námitka „nedostatečné společenské škodlivosti“, která však byla obviněnou odůvodněna rovněž nesouhlasem s učiněnými skutkovými zjištěními, což uplatněnému dovolacímu důvodu rovněž neodpovídá. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§265d odst. 2 tr. ř.].
8. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněných ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněných neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. Shodně též se vyjádřil Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 581/22.
9. Ve vztahu k uvedenému lze tedy konstatovat, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatelka vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení, v tomto dovolacím důvodu výslovně zmíněných . Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině [ve skutkovém zjištění] je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu relevantních námitek.
10. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03; viz shodně bod 9.).
III. Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud považuje primárně za nutné uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující pro něj, jako soud dovolací je, že mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný (extrémní) nesoulad. Nadto lze dodat, že existence případného zjevného (extrémního) nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněná předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
12. V návaznosti na obecnou charakteristiku dovolacích důvodů (viz shora) a význam dovolání je vhodné rovněž obecně ve vztahu k předmětné trestní věci uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci [§2 odst. 5 tr. ř.] a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením [odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.], učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněné, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněnou vinnou jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněné. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
13. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě zhodnocení relevantních důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí, znaleckých posudků a dalších listinných důkazů. Nejvyšší soud tak konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný zjevný rozpor ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolací soud, který provedl přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně ve smyslu §254 tr. ř., musel konstatovat, že soud prvního stupně „ provedl dokazování ve zcela dostatečném rozsahu, který odpovídá §2 odst. 5 tr. řádu “ (bod 5. rozsudku odvolacího soudu), když s uvedeným závěrem se Nejvyšší soud ztotožnil.
14. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněná uplatnila, musí Nejvyšší soud předně uvést, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněné musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí ( poukazovala mj. na to, že soudu prvního stupně stačilo pro vyslovení viny, že policejní orgán jí podané trestní oznámení odložil; že se z její strany nemohlo jednat o úmyslnou lež aj. ), přičemž je nutno dále uvést, že soudy nižších stupňů se s těmito námitkami podrobně a řádně vypořádaly, takže Nejvyšší soud nepovažuje za nutné na učiněných závěrech cokoliv doplňovat či měnit.
15. Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny a řešeny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. “.
16. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již nižší soudy vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za potřebné obviněnou upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za vhodné opětovně uvést, že se soudy řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a pečlivě formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 1. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. Postup soudu prvního stupně byl navíc podroben přezkumu odvolacím soudem, který konstatoval, že soud prvního stupně zhodnotil provedené důkazy „ v souladu s ust. §2 odst. 6 trestního řádu způsobem, který neodporuje zákonitostem logiky a se zřetelem na všechny podstatné okolnosti významné pro správné zjištění a posouzení stavu věci “ (bod 5. usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud dále konstatoval, že „ skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná a jsou řádně odůvodněna “ (bod 5. usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, pokud jde o skutková zjištění, jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněné.
17. Pokud jde o námitky vztahující se k trestným činům skutkově popsaných v bodech 1. a 2. rozsudku soudu prvního stupně, pak je zřejmé, že obviněná v rámci dovolacích námitek předkládá vlastní skutkové závěry, a to na základě vlastního hodnocení důkazů, které je diametrálně odlišné od hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a primárně zjevný nesoulad nespočívá v žádném z důvodů v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vymezených (viz body 8. 9), ale spočívá podle obsahové argumentace dovolatelky právě v jí odlišném způsobu hodnocení důkazů. Oba soudy nižších stupňů dospěly shodně k závěrům, že obviněná podala předmětná trestní oznámení v úmyslu pomstít se poškozenému M. J. za to, že na ni podal trestní oznámení pro přečin úvěrového podvodu, přičemž v nich vědomě uvedla nepravdivé informace o skutečnostech týkajících se pohlavního zneužívání jejich společné nezletilé dcery a o možném týrání a nebezpečném pronásledování její osoby ze strany poškozeného. Nejvyšší soud v tomto ohledu opětovně konstatuje, že soudy obou stupňů pečlivě odůvodnily, jak ke svým závěrům dospěly, jakými úvahami se řídily, přitom pečlivě zkoumaly, zda obviněnou oznámené skutky se staly či nikoliv a detailně odůvodnily, na základě kterých skutečností dospěly k závěru, že obviněná uváděla objektivně nepravdivé skutečnosti, kdy za zmínku stojí především to, že nezletilá dcera znalci uvedla, že informace o osahávání ze strany otce (skutek pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně) je informací předanou jí matkou (obviněnou), kterou jí tato měla několikrát opakovat (bod 13. rozsudku soudu prvního stupně a bod 7. usnesení odvolacího soudu). Stejně tak soudy hodnotily časový kontext podání trestních oznámení obviněnou, které navazovalo na trestní oznámení podané poškozeným s tím, že zdůraznily, že je podivné, proč dovolatelka trestní oznámení podala s výrazným časovým odstupem, když se poškozený J. měl dopouštěl tak závažné trestné činnosti zejména vůči nezletilé dceři (bod 13. rozsudku soudu prvního stupně a bod 7. usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud pak rovněž reagoval na skutečnost, že předmětná věc (skutek pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně) byla před podáním trestního oznámení šetřena Městským úřadem v České Lípě, který oznámení ve věci přestupku odložil, neboť neshledal závažnost jednání M. J. dokonce ani v přestupkové rovině (bod 11. usnesení odvolacího soudu). I přes toto zjištění, kdy je zřejmé, že obviněná byla jednoznačně seznámena se skutečností, že jednání poškozeného nenaplňuje znaky přestupku či trestného činu, přesto podala trestní oznámení, jímž jednoznačně sledovala trestní stíhání poškozeného. Stejně tak odvolací soud zdůraznil, že z obsahu policejního spisu KRPL-78934/TČ-2019-180171, nijak nevyplývá, že poškozený obviněnou fyzicky a psychicky týral, když své závěry odůvodnil zejména výpovědí svědkyně K. J., která nezaznamenala, že by vztah poškozeného a obviněné nebyl v pořádku, a pokud se hádali, šlo o běžné partnerské hádky (bod 11. usnesení odvolacího soudu). Vzhledem k uvedeným skutečnostem tak nemá Nejvyšší soud na závěrech obou soudů nižších stupňů důvod cokoliv měnit či k nim něco doplňovat. Pokud z argumentace dovolatelky vyplývá, že kroky vůči poškozenému činila v zájmu nezletilé, pak je s podivem, a to ve vztahu k jejímu tvrzení, že protispolečenského jednání vůči nezletilé se měl poškozený dopustit již v době, kdy nezletilé byl cca jeden rok, že to byla právě ona, kdo nezletilé dceři, jak tato nezletilá sama uvedla, informace o osahávání ze strany otce (poškozeného) měla několikrát opakovat a s trestním oznámením přišla až poté, co bylo vůči ní zahájeno z podnětu poškozeného trestní stíhání. Zcela důvodně odvolací soud neuvěřil tvrzení obviněné, že nechtěla svou dceru traumatizovat (viz blíže bod 13. usnesení).
18. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., bylo již shora uvedeno, že tento je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno především namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. V tomto ohledu Nejvyšší soud souhlasí se závěry vyslovenými státním zástupcem činným u Nejvyššího státního zastupitelství, že i v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatnila obviněná námitky [s vyšší mírou tolerance bylo možno tolerovat, i když tato námitka je do značné míry vázána na hodnocení důkazů – „specifický úmysl §345 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku“, dále námitku společenské škodlivosti] vůči skutkovým zjištěním, které jí zmíněný dovolací důvod nenaplňují. V souvislosti s tvrzením, že nebyl naplněn specifický znak §345 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku – „v úmyslu narušit rodinné vztahy“, musí Nejvyšší soud odkázat nejen na závěry k uvedenému trestnému činu vyjádřené soudy nižších stupňů, které jsou již pregnantně popsány ve skutkovém zjištění a následně logicky vysvětleny v odůvodnění jejich rozhodnutí, ale také přiměřeně na rozhodnutí č. 30/2019 Sb. rozh. tr., ze kterého mj. vyplývá, že „k naplnění tohoto znaku postačuje tzv. dolus eventualis (nepřímý úmysl), tedy že pachatel ví, že může svým křivým obviněním jinému narušit jeho rodinné vztahy, a přesto tak jedná, neboť je s tím srozuměn (přičemž postačí i smíření s tím ve smyslu §15 odst. 2 tr. zákoníku)“. S jistou mírou tolerance pak mohla být pod uvedený dovolací důvod podřazena i námitka týkající se „nedostatečné společenské škodlivosti“ jednání dovolatelky, avšak ani jí nemohl Nejvyšší soud přisvědčit, a to z následujících důvodů.
19. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně [§13 odst. 1 tr. zákoníku]. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. st). Při použití zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku je třeba zvažovat celkovou společenskou škodlivost činu, pro niž jsou určující zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka, záměr nebo cíl. Neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen základní skutkovou podstatu. Není však zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění znaků některé okolnosti zvlášť přitěžující (např. u trestných činů proti majetku při způsobení větší škody) je celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty (usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 31/2017 Sb. rozh. tr.). V dané věci však není možno spatřovat žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by neměla být trestní odpovědnost obviněné uplatněna. Naopak lze uvést, že jednání dovolatelky je pro daný typ trestné činnosti typické, kdy ze skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že obviněná ze své e-mailové adresy zaslala starší dceři poškozeného lživé a obviňující informace o zneužívání její sestry poškozeným, ačkoliv jednoznačně věděla, že nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by opravňovaly zahájení trestního stíhání poškozeného, což jednoznačně dokládá oprávněnost uplatnění trestněprávních důsledků.
20. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 8. 2023
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu