ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.699.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 699/2023-2240
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 8. 2023 o dovolání obviněného P. T. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. 9 To 72/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 80/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný P. T. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. 12. 2022, č. j. 2 T 80/2021-2171, uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (bod I. rozsudku) a zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku (bod II. rozsudku). Za tyto trestné činy (jednání popsaná v bodech I. a II. citovaného rozsudku) byl podle §211 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) roků. O nárocích poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. ř.
2. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. 12. 2022, č. j. 2 T 80/2021-2171, napadl obviněný odvoláním, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. 9 To 72/2023, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl poměrně rozsáhlé námitky, ve kterých mj. konstatoval, že soud prvního stupně sice dospěl k závěru o vině, zároveň však v odůvodnění rozsudku uvedl, že nepochybuje o jeho úmyslu finanční prostředky poškozeným vrátit, což podle obviněného znamená, že popis skutku v bodě I. jeho rozsudku neodpovídá provedenému dokazování. V této souvislosti zdůraznil, že ho s poškozenými pojil blízký přátelský vztah, vídávali se pravidelně, přičemž i poškozená B. při hlavním líčení výslovně uvedla, že půjčku brala jako kamarádskou výpomoc. Podle obviněného tak nelze přisvědčit závěru soudu, že poškozené neinformoval o svých dluzích a finančních potížích. Navíc bylo podle mínění dovolatele prokázáno, že před poskytnutím finančních prostředků předložil poškozeným výpisy z katastru nemovitostí, kde byla vždy uvedena výše zatížení dané nemovitosti s tím, že v případě druhého úvěru poškozené v e-mailové komunikaci popsal svou nedobrou finanční situaci. Obviněný dále zdůraznil, že zápůjčka i úvěr byly sjednány jako neúčelové, kdy poškozeným sdělil, že prostředky budou vráceny z výnosu projektu B. Rovněž vyjádřil svůj nesouhlas se závěrem soudů o svém předložení, neboť smlouvy s poškozenými uzavřel jako fyzická osoba, a nikoliv jako OSVČ, tudíž závěry o předlužení nemají svoji relevanci. Podle obviněného má navíc předlužení podnikatelského subjektu vliv na stav majetku obviněného jako občana pouze částečný s tím, že provedené znalecké posudky tuto skutečnost nezohlednily a jsou tak procesně nepoužitelné, především pak znalecký posudek znaleckého ústavu zpracovaný Ing. Votavovou, který trpí formálními vadami a neobsahuje základní náležitosti podle §46 vyhlášky č. 503/2020 Sb. Ve vztahu ke skutku vymezenému v bodě II. rozsudku soudu prvního stupně dovolatel uvedl, že splacení úvěru mělo být zajištěno zástavním právem k bytové jednotce nacházející se v ulici XY, přičemž ke dni sjednání zástavního práva byla nemovitost prosta jakéhokoliv zatížení s tím, že nemohl vědět, jak dopadne řízení u Městského soudu v Praze vedené proti jeho manželce. Navíc hodnota této nemovitosti výrazně přesahovala žalovaný nárok. Rovněž zmínil, že v jeho případě došlo k porušení zásady in dubio pro reo. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že předmětná jednání byla právně kvalifikována jako trestné činy, ačkoliv se o trestné činy nejedná. Zdůraznil, že si finanční prostředky půjčil od poškozených jako svých dobrých a dlouhodobých přátel, a to ve snaze dokončit developerský projekt B. V této souvislosti uvedl, že dokončení tohoto projektu bylo špatným a pro něj samotného katastrofickým podnikatelským rozhodnutím, což však neznamená, že byl při sjednávání poskytnutí finančních prostředků veden zločinným úmyslem, neboť by příslušné smlouvy neuzavíral formou notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti. Podle obviněného se tak na porušení daných smluvních vztahů měly primárně uplatnit prostředky práva občanského v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. 9 To 72/2023, zrušil a poté podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl a zprostil jej obžaloby v plném rozsahu, nebo usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. 9 To 72/2023, zrušil a soudu prvního stupně přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
II.
Přípustnost dovolání
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§265d odst. 2 tr. ř.].
7. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněných ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněných neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. Shodně též se vyjádřil Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 581/22.
8. Ve vztahu k uvedenému lze tedy konstatovat, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení, v tomto dovolacím důvodu výslovně zmíněných . Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině [ve skutkovém zjištění] je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu relevantních námitek.
9. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03; viz shodně bod 8.).
III. Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud považuje primárně za nutné uvést, že není jeho úkolem jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný (extrémní) nesoulad. Nadto lze dodat, že existence případného zjevného nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
11. V návaznosti na obecnou charakteristiku dovolacích důvodů a význam dovolání je vhodné rovněž obecně ve vztahu k předmětné trestní věci uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci [§2 odst. 5 tr. ř.] a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením [odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.], učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
12. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě zhodnocení relevantních důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí, znaleckých posudků a dalších listinných důkazů. Nejvyšší soud tak konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný zjevný rozpor ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolací soud, který provedl přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně ve smyslu §254 tr. ř. musel konstatovat, že soud prvního stupně „ provedl dokazování v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. řádu, tedy v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí “ (bod 5. usnesení odvolacího soudu).
13. V reakci na obviněným namítané porušením zásady in dubio pro reo je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav.
14. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud předně konstatovat, že tyto jsou do značné míry obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí ( poukazoval mj. na to, že nebyl prokázán jeho úmysl půjčené finanční prostředky nevrátit; že smlouvy uzavřel formou notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti; že půjčku s poškozenou uzavřel jako nepodnikající fyzická osoba, a to jako neúčelovou aj. ), přičemž je nutno dále uvést, že soudy nižších stupňů se s těmito námitkami podrobně a řádně vypořádaly, takže Nejvyšší soud nepovažuje za nutné na učiněných závěrech cokoliv doplňovat či měnit.
15. Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny a řešeny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. “.
16. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již nižší soudy vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a pečlivě formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku na základě provedených a v odůvodnění zmíněných důkazů velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými (např. body 13, 14., 23, 25. a 26.). Postup soudu prvního stupně byl podroben přezkumu odvolacím soudem, který po postupu podle §254 tr. ř. konstatoval, že soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy „ zcela v souladu s §2 odst. 6 tr. řádu podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu “ (bod 16. usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, pokud jde o skutková zjištění, jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
17. Pokud jde o námitky vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zřejmé, že obviněný v jejich rámci předkládá vlastní skutkové závěry a hodnocení důkazů. Lze přisvědčit obviněnému, že soud prvního stupně v bodě 26. (nikoli 20. jak uvádí obviněný) svého rozsudku uvedl, že nepochybuje o tom, že obviněný byl pod velkým tlakem a chtěl projekt B. dokončit a zapůjčené prostředky poškozeným vrátit, z čehož obviněný dovozuje nenaplnění subjektivní stránky trestného činu. Obviněný však již taktně pomíjí a záměrně přehlíží bezprostředně navazující vyjádření soudu prvního stupně (ve stejném bodě rozsudku) o tom, že si musel být dobře vědom toho, že se mu nedaří dodržovat nastavené splátky a jeho finanční situace se již od roku 2012 výrazně zhoršuje . Tomuto konstatování jednoznačně odpovídají i učiněná skutková zjištění potvrzující, že předtím, než dovolatel uzavřel s poškozeným S. smlouvu o úvěru, sjednal další smlouvy o půjčkách ve výši milionů korun, které nebyly řádně spláceny (např. se společností Tribald Group ve výši 17,6 mil. Kč nebo D. V. ve výši 2,5 mil. Kč). Navíc obviněný podle skutkových zjištění poškozeným zamlčel, že je jako podnikatel předlužen, přičemž jiný zdroj příjmů, než z podnikání neměl. Odvolací soud pak zcela výstižně v bodě 14. svého usnesení konstatoval, že pro závěr, že obviněný nehodlal svůj majetek použít na úhradu svých závazků vůči poškozeným v dohodnutém termínu, svědčí jeho chování, kdy neučinil jediný krok, který by vedl ke zmenšení jeho majetku a úhradě dluhu vůči poškozeným, ačkoliv mu nic nebránilo takto učinit (prodat nemovité či movité věci, prodat pozemek, prodat byty v osobním vlastnictví). Celou situaci pak dokresluje zjištění, že obviněný z účtu, na který byla poukázána částka sjednaná na základě smlouvy o úvěru s poškozeným S., hradil nejen platby pro dcery a manželku, ale i za pobyty v hotelích a další výdaje neodpovídající tomu, co tvrdil poškozenému o účelu úvěru, který měl být použit na dokončení projektu B. (bod 24. rozsudku soudu prvního stupně a bod 9. usnesení odvolacího soudu).
18. Přisvědčit nemohl Nejvyšší soud ani námitkám dovolatele, že poškození před uzavřením smluv disponovali veškerými informacemi o jeho finanční situaci. Naopak, ze skutkových zjištění vyplývá, a to na základě výpovědí poškozených a listinných důkazů, že obviněný se poškozeným prezentoval a vystupoval jako movitý muž (bod 23. rozsudku soudu prvního stupně). Tento závěr dokládá výpověď obou poškozených, kteří shodně uvedli, že dovolatel vlastnil několik nemovitostí a měl vysokou životní úroveň, kdy jezdil na náročné dovolené, za nákupy do New Yorku apod. (body 5. a 6 rozsudku soudu prvního stupně). Ze zcela logických závěrů odvolacího soudu pak jednoznačně vyplývá, že poškozená B. nemohla z předložených výpisů z katastru nemovitostí vědět o jiných závazcích obviněného (vyjma hypotéčního úvěru u UniCredit Bank Czech republic, a.s.), neboť zástavní smlouvy týkající se dalších závazků, byly do katastru nemovitostí zaneseny až v říjnu 2013, tedy několik měsíců poté, co byla sjednána předmětná smlouva o půjčce (bod 7. usnesení odvolacího soudu). V případě úvěrové smlouvy, kterou s dovolatelem uzavřel poškozený S. a jež byla zajištěna zástavním právem k nemovitosti, a to bytové jednotce č. 8 ve vlastnictví K. T. (manželka obviněného), je pak třeba zmínit postup obviněného, který dne 18. 3. 2014 zmařil omluvou manželky jednání soudu, které mohlo vyústit v soudní zákaz dispozice s uvedeným bytem, k čemuž následně došlo, přičemž důsledkem bylo, že nedošlo k vkladu zástavního práva ve prospěch poškozeného do katastru nemovitostí. V tomto ohledu Nejvyšší soud souhlasí se závěry odvolacího soudu, že postup obviněného prokazuje úmyslnost jeho jednání, neboť jeho manželka i přes omluvu ze soudního jednání ze zdravotních důvodů, kterou za ni učinil obviněný a o které nevěděla, ve stejný den podepsala předmětnou zástavní smlouvu (bod 13. usnesení odvolacího soudu). Obviněný tak svými kroky zcela jednoznačně sledoval, aby v den podpisu úvěrové smlouvy bylo možné s danou nemovitostí disponovat a zástavní smlouva mohla být podepsána, což mělo především za účel přesvědčit poškozeného k podpisu úvěrové smlouvy a poskytnutí dohodnutých finančních prostředků a vzbudit u něj dojem, že to obviněný myslí s vrácením těchto prostředků vážně, což ostatně konstatoval již soud prvního stupně (bod 25. rozsudku).
19. Stejně tak nemohla obstát námitka obviněného, že poskytnutí daných finančních prostředků nebylo účelové. Ze skutkových závěrů obou soudů totiž vyplývá, že poškození shodně uvedli, že dané finanční prostředky byly dovolateli poskytnuty na dokončení projektu B. (body 5. a 6. rozsudku soudu prvního stupně a bod 8. usnesení odvolacího soudu). Za zmínku stojí rovněž skutečnost, že poškozený S. uvedl, že pokud by věděl, že dovolatel prostředky zamýšlí užít k jinému než sjednanému účelu, peníze by mu nepůjčil (bod 6. rozsudku soudu prvního stupně). Je tak zřejmé, že se jednalo o skutečnost rozhodující pro poskytnutí finančních prostředků obviněnému ze strany poškozených. Ve vztahu k poškozenému S. je rovněž třeba uvést skutečnost, že tento obviněnému již předtím poskytl půjčku ve výši 2,5 mil. Kč, která byla vrácena, což vzbudilo u poškozeného dojem o solidnosti obviněného (bod 6. rozsudku soudu prvního stupně).
20. Nejvyšší soud přisvědčil i závěrům odvolacího soudu ohledně námitek dovolatele, že v jeho prospěch svědčí to, že příslušné smlouvy uzavíral formou notářských zápisů, včetně doložky přímé vykonatelnosti. Odvolací soud v tomto ohledu poukázal na skutečnost, že smlouvy formou notářského zápisu byly uzavírány i s jinými subjekty (bod 6. usnesení odvolacího soudu). Zcela správně pak odvolací soud poukázal na skutečnost, že splatnost předmětných finančních prostředků byla velmi krátká (bod 10. usnesení odvolacího soudu), což svědčí pro závěr, že obviněný i s ohledem na další finanční závazky (podle zjištění soudu prvního stupně uvedeného v bodě 29. rozsudku přesáhla celková výše závazků obviněného částku 59 mil. Kč) mohl předpokládat, že půjčky nebudou ve sjednaných termínech uhrazeny, k čemuž pak reálně došlo. Za takto zjištěné situace mohla forma notářského zápisu být způsobem, kterým mohla být u poškozených vzbuzena větší důvěryhodnost jednání poškozeného.
21. Pokud jde o námitku nepoužitelnosti revizního znaleckého posudku z důvodu nenaplnění předepsaných náležitostí, touto otázkou se již zabýval soud prvního stupně v bodě 28. rozsudku. V tomto ohledu dospěl k závěru, že všechny právní úpravou [zákon č. 254/2019 Sb.] předepsané údaje jsou ve znaleckém posudku obsaženy, avšak v jiné struktuře. Navíc vytýkané vady byly odstraněny v rámci výslechu znalkyně Ing. Votavové. Soud prvního stupně dále konstatoval, že znalecké závěry jsou náležitě odůvodněny a podloženy obsahem nálezu. K takto vysloveným závěrům nemá Nejvyšší soud důvod cokoliv dodávat s tím, že znalecký posudek není v dané věci osamoceným důkazem. V souvislosti se znaleckým posudkem znalkyně Ing. Ivy Klapuchové je vhodné zmínit podle Nejvyššího soudu podstatnou skutečnost, a to, že „pokud obviněný jako podnikatel nebyl schopen hradit své závazky z podnikání, které bylo od roku 2013 omezeno a následně ukončeno, pak neměl žádný zdroj příjmů, který by mohl i jako občan využít. Ze znaleckých posudků rovněž vyplynulo, že účetní deníky obviněného neodpovídaly podnikatelské činnosti [torzo účetnictví, pohledávky, na které se obviněný dovolává jsou fiktivní atd. (viz body 13. a 14. rozsudku)].
22. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., bylo již shora uvedeno, že tento je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno především namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Pod tento dovolací důvod tak bylo možné podřadit námitky obviněného, že se v případě předmětných jednání nejedná o trestné činy a že se na porušení příslušných smluvních vztahů měly primárně uplatnit prostředky práva občanského v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. Ani těmto námitkám však nemohl Nejvyšší soud přisvědčit, a to z následujících důvodů.
23. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně [§13 odst. 1 tr. zákoníku]. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Při použití zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku je třeba zvažovat celkovou společenskou škodlivost činu, pro niž jsou určující zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka, záměr nebo cíl. Neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen základní skutkovou podstatu. Není však zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění znaků některé okolnosti zvlášť přitěžující (např. u trestných činů proti majetku při způsobení větší škody) je celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty (usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 31/2017 Sb. rozh. tr.). V dané věci však není možno spatřovat žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by neměla být trestní odpovědnost obviněného uplatněna. Naopak lze uvést, že jednání dovolatele je pro daný typ trestné činnosti typické, kdy ze skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že obviněný poškozené neinformoval o své problematické finanční situaci a činil navíc kroky, aby jim zůstala utajena s tím, že si musel být vědom skutečnosti, že předmětné finanční prostředky vzhledem ke svým značným finančním závazkům nevrátí. Jednání obviněného tak jednoznačně přesáhlo občanskoprávní rovinu, což dokládá oprávněnost uplatnění trestněprávních důsledků.
24. Ve prospěch obviněného nesvědčí ani skutečnost, že byli přátelé s poškozenými. Z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný svým jednáním uvedl jiného v omyl a zamlčel podstatné skutečnosti. Jak již bylo uvedeno, ze skutkových zjištění je zcela zřejmé, že dovolatel poškozeným nesdělil informace o své reálné finanční situaci, případně činil kroky, aby se o ní poškození nedozvěděli a finanční prostředky pak byly použity v rozporu s ujednáním s poškozenými. Přitom oba poškození výslovně uvedli, že pokud by o těchto skutečnostech věděli, prostředky by neposkytli. Je pravdou, že obviněný poškozené B. předložil výpisy z katastru nemovitostí, na nich však nebyl zachycen aktuální přehled závazků a výše nesplacených dluhů. Navíc další zástavní smlouvy byly obviněným uzavřeny po poskytnutí půjčky. Podobně i v případě poškozeného S. učinil dovolatel krok, aby mohlo dojít k uzavření zástavní smlouvy, ačkoliv si musel být vědom skutečnosti, že příslušný soud může nakládání s předmětem zástavy omezit. Jednání obviněného tak lze v souladu s konstantní judikaturou (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 36/2006 Sb. rozh. tr.) označit za podvodné.
25. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 8. 2023
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu