ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.733.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 733/2023-463
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 8. 2023 o dovolání obviněného T. K. , proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 9. 2. 2023, č. j. 6 To 8/2023-445, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 18 T 90/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný T. K. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 10. 11. 2022, č. j. 18 T 90/2018-414, uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle §185 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let.
2. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 9. 2. 2023, č. j. 6 To 8/2023-445, odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 10. 11. 2022, č. j. 18 T 90/2018-414, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), m) tr. ř. Po stručném shrnutí výsledků trestního stíhání, na podporu uplatněných dovolacích důvodů, uvedl, že se nemůže ztotožnit se závěry soudů nižších stupňů ať již jde o otázku viny a právní kvalifikace, tak ani s odůvodněním jejich rozhodnutí, neboť nedošlo k naplnění některých obligatorních znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu [podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku], jak jsou vymezeny a vyžadovány platnou právní úpravou. Ve vztahu k uplatněné argumentaci dále konstatoval, že „proti výše uvedeným závěrům brojil již v rámci svého odvolání ze dne 28. 11. 2022, resp. v odůvodnění odvolání ze dne 12. 12. 2022, na které by rád primárně odkázal a následně na něj navázal a rozvedl jednotlivé argumenty , u nichž má za to, že vyvrací závěry jak soudu prvního stupně, tak i pozdější závěry soudu odvolacího“. Skutková zjištění soudu prvního stupně, následně potvrzená napadeným rozhodnutím soudu odvolacího, pokládá obviněný z velké části za neprokázaná, resp. interpretovaná v rozporu s elementární logikou. Na základě takto chybně zjištěného skutkového děje dospěly podle jeho mínění soudy obou stupňů k nesprávnému rozhodnutí o jeho vině a trestu. Dále poukazuje na to, že od počátku svou vinu popírá, jednání, které je mu připisováno za vinu se nedopustil, přičemž nebylo ani fyzicky možné, aby se takového jednání vůči poškozené vůbec dopustil. V průběhu dokazování se podle jeho mínění objevilo velké množství rozporů a nepřesností ve výpovědích poškozené, skutkové závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího, který ve svém usnesení závěry soudu prvního stupně mechanicky převzal, si v řadě míst protiřečí a jsou v příkrém rozporu s ostatním důkazním materiálem, který nejenže tvrzení poškozené nepotvrdil, ale na mnoha místech dokonce vyvrátil. Dovolatel má za to, že se soud prvního stupně i soud odvolací nedostatečně vypořádal se závěry lékařských prohlídek, které neshledaly žádné známky tělesného poškození jak u osoby poškozené, tak u osoby odsouzeného. Podle dovolatele je tak zcela vyloučeno, aby sled událostí ze dne 8. 10. 2017 probíhal způsobem popsaným poškozenou, kdy lékařskou prohlídkou provedenou téhož dne nebyly na pochvě ani na konečníku poškozené pozorovány jakékoliv známky nekonsensuálního pohlavního styku. Soudům dále vytýká, že při rozhodování o jeho vině vycházely pouze z výpovědi poškozené a již vůbec nebraly v úvahu její tělesnou stavbu, když měla mít v době údajné trestné činnosti cca 100 kg, zatím co on (obviněný) cca 60 kg, stejně nebylo soudy doceněno, že několik hodin po domnělém incidentu bylo v krvi poškozené ještě zjištěno cca 1, 66 promile alkoholu. Pro jeho verzi, že šlo o dobrovolný pohlavní styk s poškozenou svědčí podle dovolatele rovněž skutečnost, že sousedé nezaznamenali žádný křik a volání o pomoc, přičemž ani poškozená ve vztahu k němu žádný odpor neprojevila, čemuž odpovídá i zjištění, že u ní nebyla nalezena žádná poranění, která by prokazovala násilné jednání obviněného a snahu poškozené bránit se projevem odporu násilnému jednání obviněného. S ohledem na výše uvedené skutečnosti závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu, zrušil rovněž rozsudek soudu prvního stupně a obviněného obžaloby podle §226 tr. ř. zprostil.
4. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že toto pokládá za zjevně neopodstatněné a navrhuje je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, neboť námitkami, které obviněný vtělil pod jím uplatněné dovolací důvody se již zabývaly soudy nižších stupňů, přičemž jednání obviněného bylo jednoznačně prokázáno výpovědí poškozené, a pokud se v jejích výpovědích objevili jisté rozpory, tyto jsou dány časovou prodlevou mezi provedenými úkony. Věrohodnost výpovědi poškozené je podle státní zástupkyně nenarušena, neboť ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a klinické psychologie sice vyplynulo, že osobnost poškozené je nezralá, introvertní a v rámci intelektové úrovně na hranici pásem průměrů a podprůměru populace, však nebyly u ní zjištěny sklony ke lhavosti a poškozená líčila skutečně prožité události. Tato skutečnost rovněž korespondovala s dalšími provedenými důkazy, výpověďmi a svědectvím osob, které sice nebyly přítomny na místě činu, ale kterým se poškozená bezprostředně po činu svěřila a které popsaly i její chování po činu. Podle mínění státní zástupkyně bylo tedy provedenými důkazy prokázáno jednání obviněného, tudíž za správnou a přiléhavou považuje i použitou právní kvalifikaci.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu dřívějších rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obviněný v dovolání rovněž uplatnil, uvádí, že tento v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
9. Ve vztahu k výše uvedenému lze tedy konstatovat, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení, v tomto dovolacím důvodu výslovně zmíněných. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině [ve skutkovém zjištění] je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jehož průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
III. Důvodnost dovolání
10. Předně musí Nejvyšší soud uvést, že pokud obviněný v dovolání uvádí, že by „rád primárně odkázal na argumenty jím dříve zmíněné v odvolání“, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 46/2013 Sb. rozh. tr. mimo jiné vyplývá, že „Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uvedeny…, …přičemž dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku…“. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k tomuto odkazu dovolatele na předchozí jím uplatněné námitky.
11. Dále musí Nejvyšší soud konstatovat, že námitky, které byly uplatněny obviněným v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů [ obviněný od počátku svoji vinu popírá; poškozená opakovaně obžalovaného vyzývala, aby se připojil k pohlavnímu styku; obžalovaný následně souhlasil s vykonáním orálního styku poškozenou, poté již nechtěl pokračovat, poškozená se oblékla a z bytu odešla. Svědci, D. O. a T. H., nebyli schopni k věci nic bližšího vypovědět, neboť nebyli přítomni na místě činu. Svědkyně K. S. vypovídala před soudem odlišně než-li v přípravném řízení, na místě činu nebyla, stejně tak T. K., který měl s poškozenou dobrovolný pohlavní styk; poškozená vypovídala v některých částech odlišně od přípravného řízení; s ohledem na fyzickou konstituci by se měla poškozená pravděpodobně obžalovanému ubránit, neboť v době činu vážila okolo 100 kg a obžalovaný jen okolo 60 kg; jediným důkazem o nekonsensuálním pohlavním styku mezi obžalovaným a poškozenou je pouze nekonzistentní výpověď poškozené; závěry soudu I. stupně nejsou dostatečně přesvědčivé a doposud přetrvávají důvodné pochybnosti o tom, zda se stíhaný skutek stal. V takovém případě by se soud měl řídit základní zásadou trestního řízení in dubio pro reo a obžalovaného v pochybnostech zprostit ], což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí.
12. S ohledem na totožnost námitek uplatněných v dovolání, které jsou obsahově shodné s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 11.), je ve vztahu k nim (míněno námitkám) nutno odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ .
13. Nejvyšší soud považuje za nezbytné s ohledem na obsahový charakter v dovolání uplatněných námitek konstatovat, že obviněný svoji argumentaci v převážné míře založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, a proto považuje Nejvyšší soud za nezbytné obecně ve vztahu k předmětné trestní věci uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám ohledně způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
14. Pokud obviněný v dovolání, obdobně jako v odvolání, poukazuje na skutečnost, že ve výpovědi poškozené existují rozpory, a proto nelze považovat její výpověď za pravdivou a relevantní důkaz, který by jej měl bez dalších přímých důkazů usvědčovat, musí Nejvyšší soud odkázat na správnost hodnotících úvah soudů nižších stupňů, kdy bylo mj. konstatováno, že poškozená D. S. vypovídala v průběhu celého trestního řízení konzistentně, drobné nesrovnalosti v její výpovědi byly podle názorů soudů nižších stupňů způsobeny jednak delším časovým obdobím od spáchání skutku, jednak možnou přirozenou snahou paměti vytěsnit nepříjemný až traumatický zážitek (viz bod 10. rozsudku), přičemž lze k uvedenému závěru soudů dodat, že pro účelovost její výpovědi v neprospěch obviněného nehovoří ani vypracovaný znalecký posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie Mgr. Michala Perničky, Ph.D., který ve svém posudku mj. uvedl, že osobnost poškozené D. S. je spíše nezralá, introvertní, se sklonem zadržovat emoce v sobě, u jmenované nebyly zjištěny zvýrazněné sklony k impulsivnímu, agresivnímu či závislostnímu jednání. Intelektová úroveň svědkyně spadá na hranici pásem průměru a podprůměru populace. Její obecná věrohodnost (čili její schopnost správně vnímat, zapamatovat si a reprodukovat prožité události), je plně zachovalá, nebyly u ní zjištěny zvýrazněné sklony ke lhavosti, bájné fantazii či záměrnému či účelovému zkreslování skutečnosti, a pokud jde o specifickou věrohodnost, pak znalec konstatoval, že výpověď poškozené je specificky věrohodná, jedná se o líčení skutečně prožitých událostí. Stěží lze soudům nižších stupňů vytknout, že v rámci hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. neuvěřily argumentaci obhajoby obviněného a naopak dospěly k závěru o jeho vině, když shora uvedené skutečnosti tvrzené poškozenou, byly nepřímo potvrzovány výpověďmi svědků S. a O., které dokreslovaly chování poškozené bezprostředně po činu a její psychický stav, když uváděli, že poškozená jim spontánně uváděla, že byla znásilněna, potvrzovali silné psychické rozrušení poškozené a zprostředkovanou informaci o znásilnění potvrdil i svědek T. H. Ve vztahu k uvedenému musí Nejvyšší soud konstatovat, že pro hodnověrnost výpovědi poškozené ohledně toho, že projevila svůj odpor a nesouhlas k provádění některých sexuálních praktik obviněným, svědčí bezpochyby i skutečnost, že sama uváděla skutečnosti, které by mohly být zneužity v rámci hodnocení její věrohodnosti, a to že souhlasila se svým spoutáním, sama přiznává, že sex obviněnému nabízela a s tímto také dobrovolně souložila až do okamžiku, kdy přistoupil k sexuálním praktikám, které se jí nelíbily, a proto také projevila svůj nesouhlas a odpor.
15. Jak již bylo shora konstatováno, obviněný podřadil své námitky pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací, že jde o situaci, kdy skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Z obsahu dovolání vyplývá, že výhrady, že by skutková zjištění byla založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, nebyly dovolatelem vzneseny. Spatřuje-li obviněný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů v tom, že důkazy byly soudy nižších stupňů hodnoceny v jeho neprospěch v rozporu se zásadou in dubio pro reo, pak k uvedenému lze pouze podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu - rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Ve vztahu k pojmu „zjevný rozpor“ je pak potřebné uvést, že pokud odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá . Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
16. Obviněný ve svém dovolání dále poukazuje na to, že byl uznán vinným za situace, kdy „nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty znásilnění dle ust. §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a rozhodnutí soudů pak vychází ze skutkových zjištění, která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů“. V reakci na toto konstatování dovolatele musí Nejvyšší soud opětovně zdůraznit, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a nikoli další fází odvolacího řízení, tudíž také povinnosti soudu dovolacího v rámci tohoto mimořádného opravného řízení nejsou shodné s povinnostmi soudu rozhodujícího o odvolání (viz shora bod 7-9.). Rovněž není povinností Nejvyššího soudu domýšlet za obviněného, který v řízení o dovolání je zastoupen osobou práva znalou, veškerý směr jeho úvah, jde-li o neurčitost námitky (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 705/2015, rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07). Hovoří-li tedy obviněný v dovolání, že shora uvedená pochybení se týkají „především subjektivní a objektivní stránky trestného činu“, pak ve smyslu závěrů vyslovených ve shora uvedených rozhodnutích Nejvyššímu soudu nezbývá než konstatovat, že ze všech znaků, které charakterizují právní kvalifikaci jednání obviněného, pro které byl uznán vinným, je v dovolání zmíněn pouze znak „úmyslu“. K tomuto znaku považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že soudy nižších stupňů po provedeném dokazování dospěly k závěru o hodnověrnosti výpovědi poškozené. Pokud pak do svých skutkových zjištění zahrnuly jako pravdivé a prokázané tvrzení poškozené, že „s tímto nesouhlasila a opakovaně jej žádala, aby svého jednání zanechal… i přes její slovní nesouhlas v jednání pokračoval… atd.“, pak bylo zcela důvodně jednání obviněného posouzeno jako úmyslné ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak ve svém rozsudku uvedl soud prvního stupně (bod 11.). K všeobecně vyjádřenému závěru obviněného, že uvedená pochybení se týkají „především subjektivní a objektivní stránky trestného činu“ musí Nejvyšší soud konstatovat, že popis skutku obsahuje všechny znaky trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným.
17. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 8. 2023
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu