ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.755.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 755/2023-664
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 9. 2023 o dovolání obviněné R. B. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. 3. 2023, č. j. 31 To 42/2023-635, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 2 T 187/2021, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. 3. 2023, č. j. 31 To 42/2023-635, jakož i rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 24. 11. 2022, č. j. 2 T 187/2021-604. Současně se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Liberci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Obviněná R. B. (dále zpravidla jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) byla rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 24. 11. 2022, č. j. 2 T 187/2021-604, uznána vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byla podle §143 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání patnácti (15) měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti (30) měsíců. O nárocích poškozených na náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. ř.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Liberci podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci svým usnesením ze dne 22. 3. 2023, č. j. 31 To 42/2023-635, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněná podala prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku a posléze v jeho doplnění uvedla, že soudy nižších stupňů se dopustily řady zásadních pochybení, jež dosahují ústavněprávních rozměrů, spočívající mj. v porušení zásady in dubio pro reo a práva na spravedlivý proces. Obviněná má za to, že počátek pochybení orgánů činných v trestním řízení je již v rámci přípravného řízení, jelikož i přes opakované návrhy obhajoby nebyli v procesně použitelném postavení vyslechnuti klíčoví svědci, kteří byli vyslechnuti až při hlavním líčení, tedy s časovým odstupem téměř dvou let, přičemž má obviněná za to, že odvolací soud se totožnou námitkou zabýval pouze obecně a její skutečné výhrady tak zůstaly odvolacím soudem nezodpovězeny. Rovněž je přesvědčena, že při hodnocení výpovědí svědků D. Š. st. a D. Š. ml. nebyla dostatečně hodnocena věrohodnost jejich výpovědí, a to i právě ve vztahu k časovému úseku, který uplynul od dané události. Soudům rovněž vytkla, že měly připustit záznam zachycující vyjádření poškozeného. V této souvislosti odkázala na rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 808/2022, a také poukázala na znění trestního řádu ve vztahu k tomu, co vše lze použít jako důkaz k objasnění věci. Dále poukázala na to, že argumentace soudů stran nepřipuštění daného důkazu je protiústavní, jedná se o přepjatý formalismus a pokud orgány činné v trestním řízení při pořízení záznamu jakkoli pochybily, nelze tuto skutečnost přičítat k její tíži, jak v podstatě soudy nižších stupňů učinily. Oběma soudům vytýká, že odmítly prověřit a připustit alternativní verze skutkového děje, které předkládala, a které vyplynuly z provedeného dokazování. V této souvislosti také uvedla, že je otázkou, zda obviněný byl vůbec oprávněn v daný okamžik do tramvaje nastupovat, když tramvaj byla rozjetá a z větší části již vyjetá mimo nástupní ostrůvek. Taktéž poukázala na to, že v té době již byla bezesporu povinna věnovat pozornost situaci před sebou, a že soudní znalec připustil jako možný mechanismus pád poškozeného či jeho zakopnutí vlivem těžké opilosti, tudíž [ne] existenci příčinné souvislosti. Je přesvědčena, že se odvolací soud nevypořádal s její námitkou stran objektivní nemožnosti průběhu skutkové děje podle svědeckých výpovědí, jelikož není možné, aby silně podnapilá osoba urazila vzdálenost 45 metrů za pár sekund. Vzhledem k výše uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, případně sám o věci rozhodl tak, že obviněnou zprošťuje obžaloby. Taktéž navrhla, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265o odst. 1 tr. ř.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení uvedl, že námitky uplatněné obviněnou proti skutkovým zjištěním žádnému dovolacímu důvodu neodpovídají a jedná se pouze o argumentaci, kterou obviněná uplatnila v rámci své obhajoby již v předchozích fázích trestního řízení. Dále však konstatoval, že námitky, kterými obviněná brojí proti právnímu posouzení skutku, jsou důvodné. Státní zástupce poukázal na to, že soudy za jedinou povinnost, kterou poškozená porušila a kterou se měla na smrtelném následku poškozeného podílet, byla povinnost zastavit tramvaj v zastávce, a to podle vnitřního provozního předpisu dopravního podniku. V této souvislosti však zmínil, že z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 5 Tdo 118/2022, publikované pod č. 30/2022 Sb. rozh. vyplývá, že je nutno zabývat se otázkou, jakému účelu daná povinnost slouží. Státní zástupce je přesvědčen, že účelem zastavování na zastávkách je přeprava cestujících a nikoli jejich bezpečnost, což je patrno ze skutečnosti, že při služebních jízdách tramvaje v zastávkách také nezastavují, přičemž obviněná se ve své podstatě zachovala stejně jako při služební jízdě. Státní zástupce má tak za to, že ze skutečnosti nezastavení tramvaje v zastávce, nelze dovozovat porušení důležité povinnosti, jak učinily soudy. Dále se vyjádřil k některým argumentům soudů nižších stupňů, přičemž uvedl, že nesouhlasí s argumentací, že nebyly splněny podmínky pro vyloučení poškozeného z přepravy, jelikož osoba v daném stupni opilosti, 3,5g/kg alkoholu v krvi, není způsobilá k přepravě tramvají, přičemž umožnění nástupu takové osoby by nejen ohrozilo bezpečnost a plynulost dopravy, ale také by vzbudilo veřejné pohoršení. Rovněž konstatoval, že nalézací soud učinil právní posouzení na základě nikým netvrzeného zjištění, když uvedl, že se obviněná rozjela v době, kdy se o tramvaj poškozený opíral, a že o jeho opírání věděla, přičemž ze skutkových zjištění nevyplynulo, že by se rozjížděla s vědomím, že se o tramvaj poškozený opírá. V této souvislosti také poukázal na to, že skutečnou příčinou pádu a zranění poškozeného nebyla skutečnost, že obviněná tramvaj nezastavila, ale zcela nečekaná a absurdní snaha poškozeného nastoupit zavřenými dveřmi do rozjeté tramvaje. Státní zástupce dále uvedl, že považuje za zcela nelogické, aby řidička tramvaje pozorovala při zrychlování prostor středních dveří, zda se jimi někdo nepokouší za jízdy nastoupit namísto toho, aby sledovala prostor před tramvají v koridoru své jízdní dráhy, přičemž v této souvislosti poukázal na zprošťující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2020, sp. zn. 7 Tdo 752/2020, a dále poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 8 Tdo 638/2016, s tím, že také opření se chodce o bok jedoucí tramvaje je jednání natolik neobvyklé, že takovou dopravní situaci není nikdo povinen předvídat. S ohledem na shora vyslovené úvahy dospěl státní zástupce k závěru, že mezi jízdou tramvaje a smrtí poškozeného neexistuje žádná příčinná souvislost, ale právě naopak, existuje zjevná a nepochybná příčinná souvislost mezi jednáním poškozeného, který se opřel o jedoucí tramvaj a jeho následným pádem a smrtelným zraněním. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil, a aby odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž současně vyslovil souhlas s tím, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [ v případě, že odvolání obviněné je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod (stejně jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.) uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě; což bylo učiněno ] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
9. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uvádí, že tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud musí předně konstatovat, že námitky stran dokazování a zjišťování skutkového stavu uplatněného v dovolání obviněnou jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci její obhajoby vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ poukazovala mj. na to, že přímí svědci byli vyslechnuti až s časovým odstupem necelých dvou let; jejich hodnověrnost nebyla dostatečně zkoumána, a to i s ohledem na časový odstup jejich výslechu od dané události; vyjádření poškozeného mělo být připuštěno jako důkaz; orgány činné v trestním řízení odmítly připustit alternativní verzi skutkového děje; skutkový děj, který soudy vzaly za prokázaný, není objektivně možný, jelikož se poškozený za tak krátký čas nemohl přemístit z místa od dopravní značky na nástupní ostrůvek, jelikož se jedná o vzdálenost cca 45 metrů atd. ]. Vedle shora uvedených námitek, které vesměs ústí v závěr, že nebyla respektována zásada in dubio pro reo, je nutno zmínit rovněž výhrady obviněné ke způsobu vzniku následku, existenci příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a následkem, stejně jako výhrady k posouzení jejího jednání, které spočívalo v nezastavení v zastávce, jako porušení důležité povinnosti. Ve shodě se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství musí Nejvyšší soud konstatovat, že za situace, kdy jednání dovolatelky bylo právně posouzeno jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť tato svým jednáním jinému z nedbalosti způsobila smrt a takový čin spáchala proto, že porušila důležitou povinnost vyplývající z jejího zaměstnání, je nutno její výhrady (vyjádřené v bodě 26. dovolání) učiněné v souvislosti s tvrzeným porušením jejich povinností vyplývajících z jejího zaměstnání, ve vazbě k výhradám k příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a následkem, podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
12. S ohledem na námitky dovolatelky k nesprávné právní kvalifikaci jejího jednání minimálně v rozsahu „porušení důležité povinnosti“, jako kvalifikačního znaku §143 odst. 2 tr. zákoníku, které byly shledány relevantními, musel Nejvyšší soud ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné (§265k tr. ř.).
13. Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, se kterým se ztotožnil odvolací soud, který odvolání obviněné podle §256 tr. ř. zamítl, vyplývá, že obviněná „ v XY v ulici XY, poblíž domu č. p. XY, dne 29. 8. 2020, kolem 20.55 hodin, jakožto řidička tramvaje typu T3R.SLF, ev. č. XY, v rozporu s §17 odst. 1 písm. a) a §18 odst. 1 Provozního předpisu pro provoz MHD Dopravního podniku měst XY a XY, a. s., OS 19006, nezastavila ve stálé tramvajové zastávce XY, přestože na nástupním ostrůvku stál alkoholem ovlivněný R. P., nar. XY, ale pouze snížila rychlost na 8 km/h, kterou však ihned začala zvyšovat a způsobila tak, že když chtěl poškozený P. otevřít dveře tramvaje a pokusil se stisknout tlačítko k ovládání dveří, pozbyl zrychleným pohybem tramvaje rovnováhu, upadl pod ni a byl vláčen po kolejovém svršku; vlivem takto utrpěných zranění dne 14. 9. 2020 poškozený zemřel “. Lze připustit, že takto popsaný skutkový děj by bylo snad teoreticky možno kvalifikovat podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, avšak stěží tak může být posouzen za situace, kdy jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací shodně v odůvodnění svých rozhodnutí uvádějí, že v krvi poškozeného bylo zjištěno 3,53 promile alkoholu (3,53 g/kg etanolu), podle svědků, které soudy považují za věrohodné, se poškozený, který byl opilý, motal a potácel, nesrovnalosti existovaly rovněž v tom, zda poškozený se snažil nastoupit do jedoucí tramvaje atd. Soudy nižších stupňů uvedené skutečnosti na rozdíl od Nejvyššího soudu patrně nepovažovaly za podstatné a svůj závěr o naplnění znaku porušení důležité povinnosti dovodily, stejně jako před nimi policejní orgán a státní zástupce, pouze ze skutečnosti, že když obviněná na zastávce, kde měla povinnost zastavit nezastavila a přitom došlo k zachycení poškozeného blíže neupřesněným způsobem (již nezmíněno opilého – ve stavu těžké opilosti až otravy alkoholem, potácejícího se, v důsledku zakopnutí či pádu, či v důsledku snahy dostat se do jedoucí tramvaje) tramvají, kterou řídila a usmrcení poškozeného, porušila svým jednáním důležitou povinnost a tudíž mezi jejím jednáním a následkem je příčinný vztah.
14. Nejvyšší soud takový postup – dovození porušení důležité povinnosti soudy nižších stupňů (stejně tak policejním orgánem a státním zástupcem), považuje ve smyslu výkladu rozhodnutí č. 30/2022 Sb. rozh. tr. za značně formální, neboť ze zmíněného rozhodnutí mj. vyplývá, že „ porušením důležité povinnosti ve smyslu §143 odst. 2 tr. zákoníku řidičem motorového vozidla není pouhé nerespektování dopravního značení, které primárně neslouží k ochraně života a zdraví. Zároveň musí být dána příčinná souvislost mezi účelem porušené normy a způsobeným následkem…. “. Jak již bylo shora uvedeno (bod 13.), obviněná byla shledána vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, přičemž soudy nižších stupňů označily za obviněnou porušenou důležitou povinnost její povinnost vyplývající z §17 odst. 1 písm. a) a §18 odst. 1 Provozního předpisu pro provoz MHD Dopravního podniku měst XY a XY, a. s., OS 19006, když nezastavila ve stálé tramvajové zastávce XY, přestože na nástupním ostrůvku stál poškozený. Ve shodě se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství (také NSZ) musí Nejvyšší soud konstatovat, že z pouhé skutečnosti (ve vazbě na uvedené rozhodnutí č. 30/2022 Sb. rozh. tr.), že obviněná porušila povinnost zastavit na zastávce, ještě nevyplývá, že byla dána příčinná souvislost mezi účelem porušené povinnosti a způsobeným následkem. V této souvislosti (jak i správně poznamenal státní zástupce NSZ) lze uvést, že účelem zastavování na zastávkách je primárně přeprava cestujících, a nikoli jejich bezpečnost, jelikož pokud by účelem zastavování tramvají na zastávkách byla bezpečnost cestujících, musely by na nich stavět i tramvaje, které vykonávají např. tzv. služební jízdy, což se neděje. Lze také uvést, že obviněná se ve své podstatě zachovala jako tzv. služební jízda, když při příjezdu na zastávku pouze zpomalila a nezastavila.
15. Soud prvního stupně ve svém skutkovém zjištění sice konstatuje, že poškozená tramvaj při průjezdu zastávkou XY nezastavila, ale pouze snížila rychlost na 8 km/h, kterou následně začala zvyšovat. Současně ze skutkového zjištění vyplývá, že v této době, kdy tramvaj nestála se měl poškozený snažit u této otevřít tlačítkem dveře a do této snad se snažit vstoupit. Je pak s podivem, že soudy vycházejí ze skutečnosti, že tramvaj nezastavila a tuto skutečnost jednoznačně hodnotí jako porušení důležité povinnosti, ale zcela bez povšimnutí nechávají situaci, kdy poškozený těžce opilý se snaží do jedoucí tramvaje nastoupit . Na druhou stranu současně v odůvodnění uvádějí (resp. soud prvního stupně a s jeho závěry se odvolací soud ztotožnil), že „ soud neshledal žádný důvod výpovědím svědků (Š.) nevěřit “ – následně se závěrem, že „ přijela tramvaj a poškozený šel k jejím dveřím a zmáčkl tlačítko pro otevření dveří, současně se o tramvaj opřel, tramvaj se po chvilce zase rozjela… “, takto popsaná situace podle mínění Nejvyššího soudu nezachycuje objektivně dynamiku předmětné situace, neboť objektivně bylo prokázáno, že tramvaj v zastávce nezastavila, tudíž bylo nutno výpovědi svědků velmi pečlivě hodnotit ve vztahu ke všem důkazům (v této části tedy není odůvodnění rozhodnutí v souladu se skutkovým zjištěním). Nadto lze dodat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů již nevyplývá žádné zjištění, zda poškozený svým jednáním, tj. tím, že se snažil nastoupit do jedoucí tramvaje, neporušil např. také ustanovení přepravního řádu či jiného předpisu, které zakazuje cestujícímu za jízdy vystupovat nebo do vozidla nastupovat, v této souvislosti Nejvyšší soud zde pouze informativně zmiňuje ustanovení §16 odst. 2, vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů č. 175/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ze kterého mj. vyplývá, že „ cestující může do vozidla nastoupit nebo z něj vystoupit jen ve stanici, a není-li vozidlo v pohybu “. Nejvyšší soud již dále (s ohledem na způsob svého rozhodnutí) se ani nezabýval problematikou zmíněnou státním zástupcem NSZ ohledně důvodů pro vyloučení některých cestujících z přepravy.
16. V návaznosti na zjištění shora uvedených nedostatků, které odůvodňují zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů, má Nejvyšší soud za to, že je jeho povinností v rámci tzv. spravedlivého procesu (tato námitka byla rovněž uplatněna) poukázat rovněž na některá pochybení, která jsou vázána ke skutkovým zjištěním a mají dopad nejen na již zmíněnou námitku ohledně nesprávné právní kvalifikace (porušení důležité povinnosti), ale mohou mít dopad na celkové posouzení postavení obviněné před soud (ev. důvodnost).
17. Jak již bylo shora uvedeno, orgány činné v trestním řízení (mj. také v přípravném řízení) se zaměřily na to, že obviněná nezastavila v zastávce XY tramvaj a v důsledku jejího nedbalého jednání, které bylo posouzeno jako porušení důležité povinnosti, způsobila smrt poškozeného. Objektivně bylo zjištěno místo, kde byla krevní stopa, místo, kde tramvaj zastavila. Velmi podrobně se k pohybu tramvaje v tomto směru ve svém odborném vyjádření vyjádřil Ing. Miroslav Tesař. Orgány činné v trestním řízení pak ve svých rozhodnutích, obžalobě, rozsudku či usnesení operovaly tímto odborným vyjádřením a závěry, které z něj vyplývaly, a to zejména ve vazbě, jakou rychlostí se tramvaj k zastávce přibližovala, po jak dlouho dobu a na kolik kilometrů v hodině svoji rychlost snižovala a následně zvýšila, brzdila a zastavila, a to ve spojení s již zmíněným Provozním předpisem pro MHD Dopravního podniku měst XY a XY. Verze skutkového děje, který předkládala obviněná, byla již v počátcích odmítnuta jako nevěrohodná, a to zejména s ohledem na argumentaci obviněné, že na nástupním ostrůvku, ani v jeho blízkosti nikdo nebyl. Tato skutečnost tvrzená obviněnou (na zastávce nikdo nestál) je i dle názoru Nejvyššího soudu značně zpochybněna již zmíněnou krevní stopou, ať již na vozovce či na tramvaji, neboť prokazuje, že k zachycení či pádu poškozeného pod tramvaj muselo v blízkosti nástupního ostrůvku dojít, na druhou stranu však již nebylo např. zjišťováno, zda se nemohl poškozený na zastávku dostat v okamžiku, kdy mohl být mimo zorné pole obviněné, která s tramvají přijížděla do zastávky (viz níže bod 18. – „došel na zastávku současně s tramvají“). Odhlédne-li Nejvyšší soud od nesrovnalostí ve výpovědích svědků Š., které soud prvního stupně zmiňuje ve svém rozsudku (viz bod 13.), považuje Nejvyšší soud za podstatné také jiné skutečnosti, které ve výpovědích uvedených svědků zazněly, a které v souvislosti s vypracovaným odborným vyjádřením (viz shora) a výpovědí Ing. Miroslava Tesaře u hlavního líčení (č. l. 565-566), ale také výpovědí T. A. u hlavního líčení (č. l. 566-567), vzbuzují pochybnosti o tom, zda skutkový stav věci byl soudy zjištěn v rozsahu nezbytném tak, aby nevzbuzoval důvodné pochybnosti.
18. Aniž by Nejvyšší soud zasahoval do hodnotících úvah soudů nižších stupňů je s podivem, že vzhledem k obhajobě obviněné a sdělení shora uvedeného svědka Ing. M. Tesaře, který uvedl, že k otázce, zda poškozený na zastávce stál, byl v pohybu a co mohlo mít vliv na jeho zachycení tramvají by se vyjádřil biomechanik a svědka T. A,, který uvedl, že za situace, kdyby byl poškozený střízlivý a dotýkal se tlačítka otevření dveří s největší pravděpodobností by k pádu poškozeného v důsledku přenesení váhy nedošlo, nebylo reagováno např. na tvrzení svědka D. Š. ml., který uvedl u hlavního líčení k dotazu státního zástupce, že poškozený došel na zastávku současně s tramvají , aby na následující opětovné dotazy státního zástupce uvedl, že myslí, že poškozený na zastávce pár sekund stál. Předtím měl podle svědka poškozený cca 20 sekund objímat sloup a následně, krátce, motavě přeběhnout silnici (k pohybu osoby ve stavu těžké opilosti se vyjádřil svědek T. A.). Svědek D. Š. st. pak uvedl, že když tramvaj přijížděla, poškozený přecházel silnici (k dotazu senátu). K dotazu státního zástupce uvedl, že se po nástupním ostrůvku pohyboval směrem dolů (k zastávce), „jakmile tramvaj zastavila, přistoupil k tramvaji“ (objektivně zjištěno však bylo, že tramvaj nezastavila). Tudíž bylo třeba si položit otázku, zda bez znaleckého posudku, který by se zabýval pohybem tramvaje, poškozeného atd. (viz shora i níže, a to i s přihlédnutím k průběhu skutkového děje, který zmínila obviněná), bylo možno dospět k závěru, který učinily soudy nižších stupňů, že poškozený na nástupním ostrůvku, když tramvaj přijížděla již stál (několik sekund), když z výpovědi jiného svědka nepřímo může vyplývat závěr, že na zastávku došel současně s tramvají a při svém pohybu po nástupním ostrůvku ve směru jízdy tramvaje (směrem dolů k zastávce), k ní přistoupil jakmile tramvaj zastavila .
19. Nejvyšší soud je toho názoru, že za takto popsané situace bylo vhodné vypracování znaleckého posudku, který by určil se zakreslením situaci (při rozfázování pohybu poškozeného a tramvaje podle verze svědků i obviněné), kdy obviněná a v kterém místě poškozeného registrovala, místo odkud sledovali poškozeného, ale i přijíždějící tramvaj svědci D. Š. ml. a D. Š. st., a v jaké vzdálenosti v uvedenou chvíli byla tramvaj řízená obviněnou, délku tramvaje a délku tramvajového ostrůvku, místo, kde přecházel poškozený silnici ve směru k tramvajovému ostrůvku a tyto skutečnosti, tj. tvrzení uváděná svědky, stejně jako obhajobu obviněné [tedy, zda poškozený na zastávce stál, na zastávku dobíhal např. v době, kdy již nemusel být v přímém zorném poli obviněné, jak dlouhou dobu se v prostoru nástupního ostrůvku pohybovala tramvaj a jakou dobu obviněný] posoudit technickou přijatelnost uváděných skutečností s objektivními údaji, které byly již zaznamenány v odborném vyjádření Ing. M. Tesaře. Přehlédnuta rovněž nemohou být rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 638/2016 či sp. zn. 7 Tdo 752/2020.
20. Lze tak uzavřít, že soudy pochybily, pokud porušení důležité povinnosti ve smyslu §143 odst. 2 tr. zákoníku dovodily pouze ze skutečnosti, že obviněná na zastávce XY nezastavila. Nejvyšší soud považuje za vhodné také uvést, že byť samotné nezastavení na zastávce lze stěží v daném případě považovat za porušení důležité povinnosti ve smyslu §143 odst. 2 tr. zákoníku, nemusí být vyloučeno, že by mohlo dojít k porušení i jiné povinnosti vyplývající ze zaměstnání, avšak není přijatelné zcela formálně porušení jakékoli povinnosti vyplývající ze zaměstnání, spojovat s porušením důležité povinnosti v případě, že dojde ke smrti. V předmětné trestní věci navíc vedle shora uvedeného je nutno se zabývat také situací zcela důvodně zmíněnou státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství ohledně blíže soudy nevyjasněné skutečnosti těžce opilého poškozeného, domáhajícího se nastoupení do jedoucí tramvaje, ve své podstatě tedy, zda obviněná jako řidička pohybující se tramvaje mohla předpokládat smrtelný následek takto jednajícího poškozeného, který státní zástupce výlučně spojuje s vlastním jednáním poškozeného.
21. Nejvyšší soud na základě shora rozvedených skutečností napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. 3. 2023, č. j. 31 To 42/2023-635, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 24. 11. 2022, č. j. 2 T 187/2021-604, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Liberci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť již jeho odsuzujícím rozsudkem bylo založeno chybné rozhodnutí o podané obžalobě. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, na němž v prvé řadě bude, aby se zabýval skutečnostmi shora zmíněnými Nejvyšším soudem, a to nejen ve vztahu k právní kvalifikaci trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. odst. 2 tr. zákoníku, tj. zda došlo k porušení důležité povinnosti, ale primárně zejména z pohledu, zda mezi způsobem jízdy tramvaje řízené obviněnou a následným pádem poškozeného a smrtelným zraněním existuje příčinná souvislost (v této souvislosti není ani vyloučeno vypracování znaleckého posudku z oboru Kriminalistika, specializace forenzní biomechanika). Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí poukázal na celou řadu nesrovnalostí a způsob možného řešení těchto nedostatků, aby byl skutkový stav věci zjištěn bez důvodných pochybností pro rozhodnutí. Bude na soudu prvního stupně, aby reagoval, provedl a vyhodnotil po vrácení věci skutečnosti zmíněné Nejvyšším soudem, případně vyjde-li v průběhu dalšího řízení najevo potřeba provést další důkazy, na něž v tomto stadiu řízení nemohlo být pamatováno, tyto provedl, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
22. Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (srov. §265s odst. 1 tr. ř.). Jelikož napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněnou, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch (srov. §265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 9. 2023
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu