ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.773.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 773/2023-350
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 9. 2023 o dovolání obviněného mladistvého AAAAA (pseudonym) proti usnesení Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 11. 4. 2023, č. j. 13 Tmo 11/2023-316, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi, soudu pro mládež, pod sp. zn. 1 Tm 10/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný mladistvý AAAAA (dále zpravidla jen „ml. obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi, soudu pro mládež, ze dne 26. 1. 2023, č. j. 1 Tm 10/2022-297, uznán vinným proviněním pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento protiprávní čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl podle §187 odst. 1 tr. zákoníku za použití §31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z.s.m.“), odsouzen k trestnímu opatření odnětí svobody na 1 (jeden) rok, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku a §33 odst. 1 z.s.m. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let. O nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
2. Proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi, soudu pro mládež, ze dne 26. 1. 2023, č. j. 1 Tm 10/2022-297, podali ml. obviněný a poškozená odvolání, která Krajský soud v Praze, soud pro mládež, usnesením ze dne 11. 4. 2023, č. j. 13 Tmo 11/2023-316, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, podal ml. obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V rámci námitek se ml. obviněný především neztotožnil s výkladem popisu skutku ze strany soudů obou stupňů, neboť v obžalobě bylo podle něj jasně vymezeno, že mezi ním a poškozenou došlo k pohlavnímu styku, který je třeba chápat pouze jako spojení pohlavních orgánů muže a ženy, avšak k jeho odsouzení došlo za jednání, které mu nebylo obžalobou kladeno za vinu. Tím bylo podle dovolatele omezeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť neměl možnost se kvalifikovaně vyjádřit k otázce viny či využít příslušných institutů trestního řádu. Dále zdůraznil, že v ústním odůvodnění zazněla ze strany soudů obou stupňů zavádějící právní domněnka, že pod pojmem soulož lze shledávat i jiné sexuální aktivity s poukazem na výkladová stanoviska vztahující se k §185 tr. zákona, což je v rozporu se samotným zněním §187 tr. zákona. Podle jeho názoru tak došlo k výkladu zákona v jeho neprospěch v rozporu se zásadou presumpce neviny a zásadou in dubio pro reo. Podle dovolatele byl v rámci trestního řízení pořízen nezákonný důkaz, a to výpověď poškozené v rozporu s §101 odst. 2 a 3 tr. ř., neboť její výpověď byla opakovaně přerušována, poškozené bylo umožněno odcházet z výslechové místnosti bez přítomnosti vyšetřovatele a obhájce, za doprovodu právního zástupce a pracovníka OSPOD, takže lze spekulovat, zda docházelo k poradám, jak odpovědět na položené otázky. Podle ml. obviněného soudy rovněž zamítly jeho návrhy na doplnění dokazování, a to provedení genetických testů zajištěných stop, provedení důkazu spisovým materiálem pod č. j. KRPS-244971/TČ-2021-010871-BÚ, KRPS-244971/TČ-2021-010871-TA, znalecké zkoumání a zajištění komunikace mezi jím a poškozenou a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie. Ve vztahu ke zmíněné komunikaci s poškozenou dovolatel zdůraznil, že nebyla zajištěna autenticita takové komunikace a skutečnost, že si s někým o určitých skutečnostech psal, neznamená, že k danému jednání došlo. S ohledem na shora uvedené skutečnosti ml. obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež ze dne 11. 4. 2023, č. j. 13 Tmo 11/2023-316, a rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi, soudu pro mládež, ze dne 26. 1. 2023, č. j. 1 Tm 10/2022-297, zrušil.
4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státní zastupitelství. Ta předně uvedla, že ml. obviněný v dovolání opakuje námitky, s nimiž se soudy obou stupňů bezezbytku a správně vypořádaly. Pokud jde o námitku týkající se nezákonného výslechu poškozené, k té státní zástupkyně uvedla, že soud prvního stupně provedl komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale i ve vztahu k navazujícímu formování skutkových závěrů. Svým povinnostem pak dostál podle jejího názoru i odvolací soud, který odvolání ml. obviněného řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se pečlivě vypořádal. Dokazování ze strany soudů bylo podle státní zástupně provedeno v souladu s požadavky §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a za dané situace tak nedošlo k porušení zásady in dubio pro reo. V této souvislosti pak rovněž nelze přisvědčit námitkám ml. obviněného, kterými brojí proti neprovedení navržených důkazů, neboť soud prvního stupně náležitě odůvodnil, z jakého důvodu považuje navržené důkazy za nadbytečné. Stejně tak se soud prvního stupně pečlivě zabýval výslechem poškozené a důkladně posuzoval, jakým způsobem docházelo k jeho přerušení a také se na základě stanoviska znalce z odvětví psychologie řádně vypořádal s tím, proč nebyl výslech poškozené následně proveden před soudem. Státní zástupkyně se dále neztotožnila s námitkou ml. obviněného, že postupem soudu mělo dojít k porušení zásady zachování totožnosti skutku. S odkazem na konstantní judikaturu (R 6/1962, R 19/1964, R 64/1973, R 1/1996 a II. ÚS 143/02) zdůraznila, že v posuzovaném případě zůstává zachována totožnost následku i totožnost jednání obviněného. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§265c tr. ř.] shledal, že dovolání ml. obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda ml. obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§265d odst. 2 tr. ř.].
8. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněných ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněných neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. Shodně též se vyjádřil Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 581/22.
9. Ve vztahu k uvedenému lze tedy konstatovat, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení, v tomto dovolacím důvodu výslovně zmíněných . Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině [ve skutkovém zjištění] je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu relevantních námitek.
10. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03; viz shodně bod 9.).
III. Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud považuje primárně za nutné uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný (extrémní) nesoulad. Nadto lze dodat, že existence případného zjevného nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
12. V návaznosti na obecnou charakteristiku dovolacích důvodů a význam dovolání je vhodné rovněž obecně ve vztahu k předmětné trestní věci uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci [§2 odst. 5 tr. ř.] a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením [odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.], učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
13. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě zhodnocení relevantních důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí, znaleckých posudků a dalších listinných a jiných důkazů. Nejvyšší soud tak konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný zjevný rozpor ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolací soud, který přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně ve smyslu §254 tr. ř. konstatoval, že soud prvního stupně „ provedl ve věci dostatek důkazů potřebných k tomu, aby zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 trestního řádu) “ (bod 11. usnesení odvolacího soudu), přičemž s uvedeným závěrem se Nejvyšší soud ztotožňuje.
14. V reakci na obviněným namítané porušením zásady in dubio pro reo je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav.
15. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci ml. obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud předně konstatovat, že tyto jsou do značné míry obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněné musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí ( poukazoval mj. na to, že jej soud prvního stupně odsoudil za jednání, jež nebylo obsaženo v obžalobě v rozporu s §2 odst. 8 tr. ř. a §220 odst. 1 tr. ř.; že byl připuštěn nezákonný důkaz, a to výslech poškozené provedený v rozporu se zákonem aj. ), přičemž je nutno dále uvést, že soudy nižších stupňů se s těmito námitkami podrobně a řádně vypořádaly, takže Nejvyšší soud nepovažuje za nutné na učiněných závěrech cokoliv doplňovat či měnit (viz blíž bod 11.).
16. Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny a řešeny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. “.
17. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již nižší soudy vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné ml. obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a pečlivě formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku popsal výpověď dovolatele, poškozené, svědků a znalců (bod 2. a násl.), aby následně podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými a proč důkazy navržené obhajobou shledal nedůvodnými (bod 22.). Jak již bylo shora uvedeno (bod 13.), postup soudu prvního stupně byl podroben přezkumu odvolacím soudem, který konstatoval, že soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy „ jednotlivě i ve vzájemné souvislosti (§2 odst. 6 trestního řádu), přičemž obžalovanému nelze přisvědčit, že by přitom postupoval neobjektivně a že by některé důkazy nadhodnotil či upřednostnil v jeho neprospěch či se jinými důkazy nezabýval “ (bod 11. usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, pokud jde o skutková zjištění, jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině ml. obviněného.
18. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možno podřadit námitky ml. obviněného týkající se nezákonnosti důkazu výslechem poškozené, námitky, že ze strany soudů nebyly akceptovány obviněným učiněné důkazní návrhy ve vazbě, že k předmětnému jednání nedošlo. Těmto námitkám však nemohl Nejvyšší soud přisvědčit, a to z následujících důvodů.
19. Otázce zákonnosti výslechu poškozené věnoval dostatečnou pozornost již soud prvního stupně. Z jeho zjištění je zřejmé, že poškozená byla vyslechnuta jako osoba mladší 18 let podle §102 odst. 1 tr. ř. Její výslech byl po 20 minutách ukončen, neboť nebyla schopna z psychických důvodů pokračovat (bod 3. rozsudku soudu prvního stupně). Výslech byl opakovaně přerušován z důvodu nevolnosti poškozené, a to maximálně na 10 minut. Soud prvního stupně dospěl dále k závěru, že z protokolu o výslechu poškozené nevyplývá, že by k přerušení výslechu došlo po položení otázky (bod 4. rozsudku soudu prvního stupně). Na takto zjištěných závěrech nemá Nejvyšší soud důvod cokoliv doplňovat či měnit s tím, že lze souhlasit se závěrem, že §102 odst 2 tr. ř. s přerušením výslechu osoby mladší 18 let za určitých podmínek výslovně počítá. Navíc soud prvního stupně vysvětlil, proč se spokojil pouze se čtením výpovědi poškozené učiněné v přípravném řízení, kdy vyšel ze stanoviska znalce z odvětví psychologie PhDr. Slavomila Fischera, Ph.D., MBA, který výslech poškozené před soudem nedoporučil, neboť by mohlo dojít k negativním psychickým a zdravotním dopadům na její osobu včetně suicidality (bod 4. rozsudku soudu prvního stupně). V tomto ohledu považuje Nejvyšší soud rovněž za potřebné uvést, že ml. obviněný uvedenou námitku formuloval v podaném dovolání pouze ve spekulativní rovině, kdy výslovně uvedl, že „ lze pouze spekulovat, zda-li došlo k poradám, jak odpovědět na položené otázky či nikoliv “, aniž by předložil jakékoliv argumenty, že tomu tak skutečně bylo. Z předmětného protokolu o výslechu osoby mladší 18 let přitom Nejvyšší soud zjistil, že vždy po návratu poškozené a pokračování v jejím výslechu, byla poškozené vždy pokládána postupně celá řada otázek, a to různými subjekty, na které tato odpovídala. Stěží se tedy svým odchodem z výslechové místnosti mohla připravit na celou škálu ještě nevyřčených otázek, jak by rovněž mohlo vyplývat z argumentace obhajoby, a lze tedy uzavřít, jak již bylo uvedeno výše, že v tomto směru jde o ničím nepodložené spekulace obhajoby, že odchodem z výslechové místnosti se mohla poškozená připravit na již položenou otázku.
20. Ve vztahu k námitce ml. obviněného, že soudy odmítly provést jím navržené důkazy, Nejvyšší soud konstatuje, že soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků (viz. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). V tomto ohledu z bodu 22. rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že důkazy navržené obhajobou soud neprovedl z důvodu jejich nadbytečnosti, neboť jednání obviněného považoval za prokázané na základě již provedených důkazů. Uvedenou námitku ml. obviněného tak Nejvyšší soud považoval za neopodstatněnou.
21. Přisvědčit nemohl Nejvyšší soud ani námitce dovolatele, že k předmětnému jednání z jeho strany nedošlo. Oba soudy totiž zcela přesvědčivě uvedly, jaké důkazy jeho vinu potvrzují. Z odůvodnění obou soudních rozhodnutí je totiž zřejmé, že spáchání předmětného skutku je především potvrzováno výpovědí poškozené, na niž navazují a doplňují ji výpovědi svědků B., Z. a M. Tyto důkazy však nestojí osamoceně, ale jsou doplněny i písemnou komunikací obviněného s poškozenou prostřednictvím mobilního telefonu a sociálních sítí. Například odvolací soud v tomto ohledu zmínil, že poškozená obviněnému napsala, jak se po události cítila s tím, že na to obviněný reagoval poznámkou, že „ je špatná a neumí ani prcat “ (bod 13. usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud rovněž neopomenul zdůraznit skutečnost, že obviněný poškozené vyhrožoval a požadoval, aby komunikaci s ním vymazala (bod 13. usnesení odvolacího soudu). Na takto učiněných zjištěních a závěrech tudíž nemá Nejvyšší soud důvod cokoliv měnit. Nutno rovněž zdůraznit, což již v dovolání obhajobou zmíněno není, že způsob postupně uplatňované obhajoby se reálně vyvíjel v souvislosti s důkazní situací, což ve svém důsledku může mít dopad na celkovou věrohodnost následné argumentace ml. obviněného (obhajoby).
22. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., bylo již shora uvedeno, že tento je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). Pod tento dovolací důvod pak bylo možno s jistou mírou tolerance podřadit ml. obviněným uplatněné námitky týkající nesprávného výkladu §187 tr. zákoníku. Ani těmto námitkám však nemohl Nejvyšší soud přisvědčit, a to z následujících důvodů.
23. Pokud jde o námitku ml. obviněného, že došlo k porušení obžalovací zásady zakotvené v §2 odst. 8 tr. ř. a současně nebyla dodržena totožnost skutku předpokládaná §220 odst. 1 tr. ř., pak je třeba uvést, že institut totožnosti skutku ve smyslu §220 tr. ř. stojí mimo rámec všech dovolacích důvodů ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1066/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 3 Tdo 751/2020), nicméně pro dodržení maximy práva na spravedlivý proces se jí Nejvyšší soud zabýval.
24. K uvedenému považuje Nejvyšší soud za nutné v obecné rovině uvést, že trestní řízení se vede pro skutek. Momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky, je následek závažný z hlediska trestního práva, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit. Za jeden skutek lze považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro tento následek kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním. Soud může podle §220 odst. 1 tr. ř. rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Nejvyšší soud považuje za vhodné obhajobu upozornit na skutečnost, že obžalovací zásada uvedená v citovaném ustanovení neznamená, že mezi skutkem, který je uveden v žalobním návrhu, a skutkem uvedeným ve výroku rozsudku, musí být úplná shoda. Některé skutečnosti mohou odpadnout, a naopak jiné přistoupit, avšak nesmí se změnit podstata skutku. Podstata skutku je určována účastí obviněného na určité události popsané v žalobním návrhu, z níž vzešel následek porušující nebo ohrožující společenské zájmy chráněné trestním zákonem. Totožnost skutku je přitom zachována v případě úplné shody alespoň v jednání při rozdílném následku, alespoň v následku při rozdílném jednání, nebo i tehdy, jsou-li jednání nebo následek alespoň částečně shodné. Shoda musí být dána v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Následkem z hlediska zachování totožnosti skutku je přitom třeba rozumět porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (rozhodnutí uveřejněné pod č. 1/1996 Sb. rozh. tr.). Současně je podstatné, že od skutku je nutno odlišovat popis skutku jako obligatorní náležitost příslušného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení. Soud je sice vázán skutkem uvedeným v žalobním návrhu, ale nikoli jeho popisem v obžalobě. Proto není povinen bez dalšího převzít popis skutku z obžaloby, ale při zachování totožnosti skutku soud musí přizpůsobit jeho popis tak, aby odpovídal jeho zjištěním a použité právní kvalifikaci skutku. Byť tedy v jednotlivých fázích trestního stíhání musí jít vždy o skutek totožný s tím, který je popsán ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání, a posléze v podané obžalobě, nelze vyloučit možnost následné změny či upřesnění skutkových okolností v průběhu dalších fází trestního stíhání (Šámal, P. a kol., Trestní řád II. §157 až 314 s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2722; dále rozhodnutí uveřejněná pod č. 1/1996, 6/1962 a 24/1981 Sb. rozh. tr.).
25. Otázce totožnosti skutku se věnoval již odvolací soud v bodě 9. svého usnesení, když zcela správně uzavřel, že soudem prvního stupně došlo na základě provedeného dokazování pouze k dílčí úpravě skutku, která spočívala ve změně slovního spojení „ vykonal soulož s nezletilou “ na „ pohlavně zneužil nezletilou “ a tudíž se nejedná o zásah narušující zásadu totožnosti skutku. Lze rovněž souhlasit s názorem státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství, že v posuzovaném případě zůstává zachována totožnost následku i totožnost jednání, což odpovídá závěrům Nejvyššího soudu vysloveným výše (bod 24.). Námitka dovolatele je tak v tomto ohledu neopodstatněná a nedošlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
26. Pokud jde o námitky ml. obviněného týkající se právní kvalifikace jeho jednání, pak je nutno uvést, že provinění pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo vykoná soulož s dítětem mladším patnácti let nebo kdo je jiným způsobem pohlavně zneužije. Z dikce toho ustanovení je zřejmé, že obsahuje alternativně vedle zákonného znaku „vykoná soulož s dítětem mladším patnácti let“, také znak „nebo je jiným způsobem pohlavně zneužije“. Pro naplnění znaků uvedeného provinění tak není nezbytné, aby pachatel vykonal pouze soulož s dítětem mladším 15 let, k naplnění této skutkové podstaty dojde i pokud pachatel takové dítě pohlavně zneužije jiným způsobem, než souloží.
27. Z rozsudku soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá, že ml. obviněný byl uznán vinným právě tím, že pohlavně zneužil dítě mladší 15 let (jiným způsobem než vykonáním soulože). V této souvislosti platí, že soudní praxe za jiný způsob pohlavního zneužití považuje např. také orální pohlavní styk, a také i ohmatávání prsou nebo pohlavních orgánů, které směřují k sexuálnímu vzrušení pachatele (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 4 Tdo 566/2022). Ze skutkových zjištění vyplývá, že ml. obviněný se pokusil nejméně jednou zasunout penis do pochvy poškozené, dále jí do pochvy strkal prsty a poškozená ho vedle toho uspokojovala orálně [tyto skutečnosti jsou shodně popsány jak v obžalobě, tak ve výroku rozsudku, což obhajoba patrně přehlédla; tudíž nelze přijmou její argumentaci, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces, neboť neměla možnost se kvalifikovaně vyjádřit k otázce viny či využít příslušných institutů trestního řádu (viz ve vztahu k bodu 2., 24. a 25. tohoto usnesení). Je nezpochybnitelné, že obhajoba ml. obviněného se mohla vyjadřovat nejen k otázce „vykonání pohlavního styku s nezletilou“, ale rovněž k výše uvedeným skutečnostem (snaze zasunout penis do pochvy poškozené, zasouvání prstů jí do pochvy, přičemž vedle toho ho poškozená uspokojovala orálně), které patří ke škále aktivit naplňujících přečin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku, pro který byla obžaloba podána a pro který byl ml. obviněný také odsouzen]. S ohledem na již zmíněnou judikaturu tak dovolatel znaky jiného způsobu pohlavního zneužití evidentně naplnil. Jeho námitkám tudíž Nejvyšší soud nemohl přisvědčit.
28. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání ml. obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 9. 2023
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu