ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.792.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 792/2023-264
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 9. 2023 o dovolání obviněné T. I. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 44 To 80/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 12/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněná T. I. (dále zpravidla jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 1. 2023, sp. zn. 3 T 12/2022, uznána vinnou přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byla podle §274 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti čtyř měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněné uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradila podle svých sil škodu trestným činem způsobenou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání dvaceti čtyř měsíců a podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku jí byl uložen peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb, výše denní sazby činní 666 Kč, celkem tedy 99 900 Kč.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 podala obviněná odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 44 To 80/2023, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněná podala prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému usnesení Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku uvedla, že z provedeného dokazování nelze logicky dospět k závěru, kdo řídil vozidlo v okamžiku nehody. V této souvislosti poukázala na to, že žádný ze svědků neviděl řidiče vozidla v okamžiku, kdy k nehodě došlo. Jediný svědek, který ji poznal tak učinil až u hlavního líčení v rámci agnoskace, a proto lze k němu přihlížet, pouze jako k nepřímému důkazu. Dále uvedla, že alkohol v její krvi byl zjištěn až v čase 17:50 hod., přičemž k nehodě došlo již okolo 14:35 hod., tudíž nelze dovozovat, že by v čase nehody byla ovlivněna alkoholem. V reakci na poznámku odvolacího soudu, že nepředložila věrohodnější verzi skutkového děje, uvedla, že není její povinností předkládat orgánům činným v trestním řízení jakékoliv verze skutkového děje, jelikož jejich povinností je zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností. Vzhledem k výše uvedenému navrhla, aby byla zproštěna obžaloby.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí dosavadního průběhu řízení uvedl, že námitky obviněné nelze podřadit pod jí vytýkané ani žádné jiné dovolací důvody. V této souvislosti mj. uvedl, že obviněná svými námitkami brojí proti skutkovému zjištění soudů, k němuž tyto dospěly v reakci na vyhodnocení provedených důkazů, přičemž s jejich závěry pouze polemizuje a prosazuje své vlastní hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového děje. Státní zástupce dále uvedl, že o tom, že řidičkou předmětného vozidla byla právě obviněná, není žádných rozumných pochyb. V této souvislosti mj. konstatoval, že výpověď svědka H. a identifikace obviněné v rámci agnoskace není ojedinělým důkazem, který obviněnou usvědčuje, ale je podpořen řadou dalších nepřímých důkazů, přičemž nelze přehlédnou, že nehoda byla způsobena vozidlem užívaným právě obviněnou, když ze svědeckých výpovědí přitom vyplynulo, že vozidlo bylo řízeno ženou, obviněná byla spatřena již dříve během dne, přičemž styl její jízdy připadal svědkovi Ž., že řidička vozidla je pod vlivem návykové látky a svědci označili dům, do kterého zašla řidička vozidla BMW, které způsobilo dopravní nehodu, ve kterém obviněná bydlí a zde také byla obviněná kontaktována policií. Státní zástupce dále uvedl, že pokud jde o ovlivnění obviněné alkoholem, tak stupeň ovlivnění vyplývá nejen z výsledků měření, ale i z jejího způsobu jízdy popsaného svědky, přičemž obviněná přehlíží i to, že z dechových zkoušek provedených po nehodě vyplynulo, že byla alkoholem ovlivněna již v čase 14:57 hod. a v čase 15:02 hod. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněné odmítl, přičemž současně vyslovil souhlas s tím, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [ v případě, že odvolání obviněné je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě ] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
10. Obviněná svoji argumentaci převážně vtělila v tvrzení, že existuje rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy a nebyl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností. S ohledem na uvedená tvrzení považuje Nejvyšší soud za prvořadé uvést, že tento zjevný rozpor (tvrzený extrémní nesoulad-rozpor) však podle argumentace obviněné spočívá zejména v tom, že soudy nedostatečně či špatně vyhodnotily jednotlivé ve věci provedené důkazy a v důsledku tohoto pochybení nesprávně zjistily skutkový stav věci. V tomto směru je tedy pohled obviněné (obhajoby) na průběh skutkového děje diametrálně odlišný od skutkového zjištění, které učinil nalézací soud a s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil.
11. V reakci na námitky obviněné je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu - rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
12. S ohledem na skutečnost, že obviněná svoji argumentaci založila na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů považuje Nejvyšší soud za nezbytné obecně v souvislosti s předmětnou trestní věcí uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněné, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněnou vinnou jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněné. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
13. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněná uplatnila, musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněné musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ poukazovala mj. na to, že nebylo prokázáno, že by vozidlo řídila ona; jediný svědek ji označil jako řidičku, ale až v rámci agnoskace, při hlavním líčení; z provedeného dokazování nevyplynulo, že v době nehody byla pod vlivem alkoholu atd. ]. S námitkami, které obviněná uplatnila před soudy nižších stupňů, se řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, když např. v bodě 12. svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že „je usvědčována především svědeckou výpovědí P. H., který měl možnost pozorovat obžalovanou, ještě než opustila své vozidlo...Výpovědi svědků korespondují s výpověďmi svědků O. Ž., D. H., V. S. Dopravní nehodu sice osobně pozorovala toliko svědkyně B., avšak s ohledem na krátký časový odstup a místní poměry soud nemá pochybnosti o tom, že svědek H. pozoroval právě obžalovanou, která ujela z místa dopravní nehody. Soud neshledal na straně policejního orgánu pochybení, pokud neprovedl rekognici, neboť s ohledem na následné ztotožnění obžalované v jejím bydlišti policejní hlídkou, výpověď svědka H. a podpůrně Ž. a B. není pochyb o tom, že to byla právě obžalovaná, kdo řídil předmětné motorové vozidlo... atd.“, a následně v reakci na odvolací námitky v bodě 3. svého usnesení odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „Výpověď svědka H. je jednoznačná a navíc není osamocená, neboť na ni navazuje řada dalších důkazů. Vozidlo patřící obžalované bylo viděno již svědkem Ž., který volal policii proto, že pozoroval styl jízdy vozidla, ze kterého usoudil, že řidička vozidla je zjevně pod vlivem návykové látky. Policista svědek H. potvrdil, že se dostavil na místo předmětné dopravní nehody, vozidlo patřící obžalované našli dle popisu přítomných přihlížejících osob zaparkované poblíž místa dopravní nehody s tím, že jeho řidička zašla do přilehlého domu. Tam policie nalezla obžalovanou ve zjevně podnapilém stavu, a to v místě jejího bydliště. Svědkyně B. zaregistrovala vozidlo obžalované BMW a viděla, že toto narazilo do dvou zaparkovaných vozidel, svědkyně se pak šla osobně podívat na vozidlo pachatelky...Svědkyně sice řidičku neztotožnila, avšak svědek H., který ve svém zaměstnání poblíž uslyšel ránu, vyběhl ven ze svého zaměstnání, dle sdělení svědky B. našel zaparkované nabourané vozidlo obžalované, která se ještě nacházela ve vozidle na místě řidiče, a dle názoru svědka byla zjevně pod vlivem alkoholu. Obžalovaná pak z místa odešla a zašla do domu v XY ulici, kde nedlouho poté byla obžalovaná zajištěna policií. Svědek jednoznačně poznal obžalovanou u hlavního líčení jako řidičku vozidla BMW. Z listinných důkazů prokazujících výši alkoholu v krvi obžalované plyne, že obžalovaná byla těžce podnapilá... atd.“
14. Nejvyšší soud považuje rovněž za nutné dovolatelku upozornit na skutečnost, že na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 13.), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ .
15. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a výše uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněnou upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy nižších stupňů řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a v odůvodnění svých rozhodnutí formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (str. 4. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování a způsobem hodnocení důkazů se mj. ztotožnil také odvolací soud, který závěrům soudu prvního stupně přisvědčil (bod 3. a násl. usnesení odvolacího soudu) a sám, nad rámec úvah soudu prvního stupně, jeho závěry rozvedl. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně dospěly k závěru o vině obviněné. Nad rámec odůvodnění soudů nižších stupňů a v reakci na námitky obviněné lze i přes výše uvedené uvést, že skutečnost, že obviněná řídila předmětné vozidlo značky BMW v době nehody, vyplývá nejen z výpovědi svědka H., který obviněnou viděl na místě řidiče, a taktéž ji viděl odejít z místa nehody do domu (kde byla posléze obviněná zastižena policií), přičemž obviněnou sice ztotožnil až v rámci agnoskace při hlavním líčení, ale je nutné uvést, že jeho výpověď nestojí osamoceně, jak obviněná namítá, ale je doplněna řadou dalších nepřímých důkazů, když mj. svědek O. Ž. vypověděl, že obviněnou viděl dříve téhož dne, když vyparkovávala, přičemž se mu již v té době zdála pod vlivem alkoholu, a proto volal policejní hlídku. Z výpovědi svědkyně A. B. mj. vyplynulo, že vozidlo řídila žena, a lze také poukázat na to, že když se na místo nehody dostavil svědek D. H. a svědek V. S., bylo jim od ostatních svědků sděleno, že řidička předmětného vozidla tovární značky BMW zašla do přilehlého domu, a v daném domě byla kontaktována právě obviněná. Skutečnost, že obviněná byla řidičkou předmětného vozidla, je tedy prokázána celou řadou nepřímých důkazů, a nikoliv jedním usvědčujícím důkazem, jak obviněná namítá. Pokud pak obviněná dále poukazuje na to, že nebyla v době nehody pod vlivem alkoholu, jelikož jí byl zjištěn alkohol v krvi až v čase 17:50 hod., přičemž k nehodě došlo již v 14:35 hod., je nutné uvést, že obviněná nejen kompletně pomíjí tu skutečnost, že jí krátce po nehodě byly provedeny dechové zkoušky přístrojem Dräger, a to první v čase 14:57 hod., kdy obviněné bylo naměřeno 2,61 g/kg alkoholu, druhá v čase 15:02 hod., kdy jí bylo naměřeno 2,74 g/kg alkoholu v krvi a později téhož dne v čase 17:50 jí bylo toxikologickým vyšetřením zjištěno 2,34 g/kg alkoholu, ale také to, že z úředního záznamu vyplynulo, že z obviněné byl cítit alkohol a měla nejistou chůzi, a že i svědci vypověděli, že řidička předmětného vozidla (obviněná) byla pod vlivem alkoholu (návykové látky) v době nehody. V této souvislosti obviněná taktéž poukázala na konstatování odvolacího soudu v bodě 3. jeho usnesení, kde uvedl, že „legendy nastíněné obhajobou např. o tom, že se napila alkoholu, až po nárazu do dvou stojících vozidel nejsou přesvědčivé – jinou věrohodnější verzi ani obžalovaná orgánům činným v trestním řízení nepředložila“ s tím, že není její povinností předkládat orgánům činným v trestním řízení jakékoli verze skutkového stavu. Je pravdou, že obviněná není povinna předkládat jakékoli verze skutkového děje (vypovídat), nicméně je vhodné poukázat také na rozhodnutí Nejvyššího soud ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 6 Tdo 903/2021, kde Nejvyšší soud mj. uvedl, že „Obviněný nesmí být žádným způsobem k výpovědi nucen, a to ani výhružkou či nátlakem, že neuvede-li nic na svou obhajobu, bude obžaloba považována za pravdivou. Na druhou stranu je však třeba se ptát, zda-li je tento princip absolutní a do jaké míry může mlčení obviněného hrát roli v rozhodování soudu. Touto otázkou se opakovaně zabýval Evropský soud pro lidská práva (rozsudek ve věci John Murray proti Spojenému království ze dne 8. 2. 1996; Averill proti spojenému království ze dne 6. 6. 2000), kdy Evropský soud pro lidská práva zastává názor, že na jedné straně je zřejmě neslučitelné s právem mlčet založit odsouzení výlučně nebo hlavně na mlčení obviněného nebo na jeho odmítnutí vypovídat na otázky nebo nevypovídat. Dále však také Evropský soud pro lidská práva upozorňuje, že toto právo (mlčet, odmítnout vypovídat) nemůže bránit tomu, aby se mlčení obviněného vzalo v úvahu při hodnocení přesvědčivosti usvědčujících důkazů v situacích, které vyžadují vysvětlení ze strany obviněného...Nelze tedy říci, že rozhodnutí obviněného mlčet po celou dobu řízení nemůže mít následky, když soudce hodnotí usvědčující důkazy [viz - rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 457/05].“ , lze tedy konstatovat, že pokud se obviněná rozhodla v rámci své obhajoby neuvést věrohodnou verzi událostí, nemůže být překvapena, že i využití jejího práva nevypovídat, bylo soudy nižších stupňů posuzováno v duchu shora uvedeného rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že soudy nižších stupňů správně neuvěřily obhajobě obviněné, která je v rozporu s provedeným dokazováním, přičemž závěry obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutích jsou jasné, logické, přesvědčivé a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněné.
16. K námitkám, které obviněná uplatnila v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly [jak již bylo shora konstatováno], přičemž nelze dospět k závěru, že by ve svých rozhodnutích se s těmito řádně, logicky a přesvědčivě nevypořádaly a neodůvodnily svůj postup, lze uvést, že tyto nevykazují (odůvodnění rozhodnutí) znaky libovůle při hodnocení důkazů. Za takto zjištěné situace, kdy se soudy nižších stupňů dostatečně a přesvědčivě vypořádaly s námitkami obviněné, považuje Nejvyšší soud za potřebné, a to nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
17. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. [ též bod 16. ].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 9. 2023
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu