ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.911.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 911/2023-188
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 11. 2023 o dovolání, které podal obviněný A. M. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2023, č. j. 67 To 140/2023-144, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 153/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný A. M. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 52 T 153/2022, uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl podle §274 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnáct) měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 18 (osmnáct) měsíců.
2. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 52 T 153/2022, napadl obviněný odvoláním, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 5. 2023, č. j. 67 To 140/2023-144, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2023, č. j. 67 To 140/2023-144, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V dovolání výslovně uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Byť bylo dovolání podáno prostřednictvím obhájce, není Nejvyššímu soudu zřejmé a není ani obhajobou rozvedeno, zda dovolání ve své podstatě nebylo podáno z dovolacích důvodů účinných do 31. 12. 2021, čemuž by odpovídala nejen citace znění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [nyní §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. - ten však dovolatel nezmiňuje], ale také skutečnost, že odvolání obviněného bylo zamítnuto podle §256 tr. ř., což by odpovídalo tehdejšímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Z charakteru dovolacích námitek lze na druhou stranu při zvýšené toleranci Nejvyššího soudu dovodit, že námitky v dovolání uplatněné by obsahově mohly naplňovat i dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, přestože mj. chybí odkaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který by odpovídal dřívějšímu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který obviněný uplatnil ve vazbě na dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz shora). S ohledem na uvedené skutečnosti postupoval Nejvyšší soud podle §59 odst. 1 tr. ř. a podané dovolání posoudil podle jeho obsahu, přičemž uplatněné námitky podřadil pod dovolací důvody vymezené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. (podle platného znění trestního řádu – v době podání dovolání).
4. Pokud jde o uplatněné námitky, obviněný uvedl, že předmětný skutek měl být posouzen jako přestupek a soud měl věc postoupit příslušnému správnímu orgánu. Podle dovolatele soudy založily jeho vinu na nezákonném důkazu (odběru krve), který je navíc v posuzované věci jediným usvědčujícím důkazem. V této souvislosti argumentoval tím, že není dostatečně průkazné, z jakých důvodů a jakou metodou mu byla odebrána krev za účasti policie a kdo odběr prováděl. Obviněný dále považuje za opomenutý důkaz neprovedený výslech zdravotní sestry, která odběr prováděla. Rovněž uvedl, že nebylo objasněno, proč bylo nutné překonat jeho odpor k odběru krve a zda takový odběr byl vůbec nutný, přičemž vyjádřil názor, že k takovému úkonu nebyl důvod. V této souvislosti s odkazem na výpověď jednoho z policistů zmínil, že pro policisty kontrola skončila u „žurnálního lékaře“ a na interně šlo o vyšetření mimo kontrolu. Měl být proto poučen o skutečnosti, že již kontrola neprobíhá a je plně na něm, zda vyšetření absolvuje či nikoliv. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2023, č. j. 67 To 140/2023-144, zrušil a příslušnému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státní zastupitelství. Ten předně uvedl, že lze přisvědčit námitkám obviněného, že soudy vycházely z procesně nepoužitelného listinného důkazního prostředku o výši hladiny alkoholu v jeho krvi, avšak současně je podle státního zástupce z dalších procesně použitelných důkazů zřejmé, že obviněný nebyl po předchozím požití alkoholu schopen bezpečně řídit motorové vozidlo. Podle státního zástupce si orgány činné v trestním řízení měly vyžádat údaje o ovlivnění dovolatele alkoholem postupem podle §8 odst. 5 tr. ř., k čemuž nedošlo. Podle jeho názoru však tento nezákonný důkaz nestojí osamoceně a otázka ovlivnění obviněného alkoholem byla spolehlivě vyřešena jinými důkazy, a to především výpověďmi osob, které s dovolatelem přišly v daný okamžik do styku, přičemž z nich jednoznačně vyplývá, že obviněný řídil vozidlo nestandardním způsobem jízdy, měl špatnou koordinaci pohybů, nesrozumitelně artikuloval, opilecky vykřikoval a z jeho dechu byl cítit alkohol. Ve vztahu k námitkám dovolatele týkajícím se neprovedení navržených důkazů státní zástupce uvedl, že oba soudy dostatečně odůvodnily, proč nepřikročily k provedení důkazních návrhů. V závěru svého vyjádření konstatoval, že ačkoliv rozhodná skutková zjištění stojí také na shora zmíněném procesně nepoužitelném důkazu, není třeba tuto vadu napravit zrušením předmětných rozhodnutí, neboť nové projednání věci by s ohledem na obsah dalších procesně použitelných důkazů nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. (viz shora bod 3).
7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
8. Nejvyšší soud ve vztahu k problematice dovolání dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§265d odst. 2 tr. ř.].
9. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K uvedenému ustanovení je vhodné uvést (v souvislosti s bodem 3), že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněných ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněných neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. Shodně též se vyjádřil Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 581/22.
10. Ve vztahu k uvedenému lze tedy konstatovat, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení, v tomto dovolacím důvodu výslovně zmíněných . Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině [ve skutkovém zjištění] je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu relevantních námitek.
11. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03; viz shodně body 3, 9).
12. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. [dříve §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který obviněný zmiňuje v dovolání] uvádí, že tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
III. Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud považuje primárně za nutné uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný (extrémní) nesoulad. Nadto lze dodat, že existence případného zjevného (extrémního) nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
14. V návaznosti na obecnou charakteristiku dovolacích důvodů a význam dovolání, je rovněž vhodné obecně ve vztahu k předmětné trestní věci uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci [§2 odst. 5 tr. ř.] a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením [odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.], učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
15. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě zhodnocení relevantních důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí a listinných důkazů. Nejvyšší soud tak konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný zjevný rozpor ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolací soud přezkoumal na základě odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu §254 tr. ř. a dospěl k závěru, že soud prvního stupně „ provedl dokazování tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro správné rozhodnutí ve věci “ (bod 7 usnesení odvolacího soudu).
16. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud předně konstatovat, že tyto jsou do značné míry obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí ( poukazoval mj. na porušení zásady sebeobviňování; že vyšetření krve a zjištěný obsah alkoholu v krvi je nezákonným důkazem; že i přes důkazní návrh obhajoby nebyly ve věci vyslechnuty sestry nacházející se na místě odběru krve aj. ), přičemž je nutno konstatovat, že soudy nižších stupňů se s těmito námitkami dostatečně a řádně vypořádaly, takže Nejvyšší soud nepovažuje za nutné na učiněných závěrech cokoliv doplňovat či měnit.
17. Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny a řešeny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. “.
18. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již nižší soudy vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za nezbytné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně zmínit, že se soudy řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a pečlivě formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku rozvedl vedle výpovědi obviněného rovněž výpovědi ve věci slyšených svědků, stejně jako listinné důkazy, které provedl, včetně svých hodnotících úvah (viz body10 – 15), aby podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. Postup soudu prvního stupně byl, jak uvedeno shora, podroben přezkumu odvolacím soudem, který konstatoval, že soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy „ v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů vyjádřenou v §2 odst. 6 tr. řádu “, s tím, že „ řádně zjištěný skutkový děj posoudil správně i po stránce právní “ (bod 7 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, pokud jde o skutková zjištění, jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
19. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možné podřadit námitky obviněného, že soudy založily jeho vinu na nezákonném důkazu (odběru krve), který je navíc v posuzované věci jediným usvědčujícím důkazem a že nedošlo k výslechu sestry, která odběr prováděla. Těmto námitkám však nemohl Nejvyšší soud přisvědčit, a to z následujících důvodů. Podstata námitky obviněného spočívala v tom, že odběr krve nebyl nutný, na interně k němu nebyl dán důvod. V tomto směru státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství však námitku obviněného spatřuje nikoli v uváděné skutečnosti, ale v nesprávném procesním postupu orgánů činných v trestním řízení, kdy tyto nepostupovaly v souladu s ustanovením §8 odst. 5 tr. ř., tudíž se obsahově nekryje s argumentací dovolatele, kterou je v tomto směru Nejvyšší soud povinen přezkoumávat.
20. Nejvyšší soud předně považuje za nezbytné obviněného upozornit na skutečnosti, které rovněž prokazují základní znak přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky a vyvracejí jeho tvrzení, že shora uvedený odběr krve byl jediným usvědčujícím důkazem, které patrně dovolatel přehlédl, a to že z výpovědí zakročujících policistů totiž vyplynulo, což obhajoba taktně přehlíží, že jízda obviněného s vozidlem „od krajnice ke středové čáře a kličkování“ byla důvodem, pro který byl obviněný jako řidič motorového vozidla kontrolován, a že z obviněného byl cítit alkohol (svědci R. a S.). To, že byl obviněný pod vlivem alkoholu, potvrzuje i nezávislá svědkyně K. N., podle níž byl obviněný neklidný, hlasitý a nespolupracující, což jsou podle jejího vyjádření symptomy alkoholové opilosti. Tu skutečnost, že obviněný byl pod vlivem alkoholu převezen k odběru krve a z obviněného byl cítit alkohol, potvrdil také další z lékařů, který přišel s obviněným do styku, a to Š. (viz bod 5 rozsudku). Pokud obviněný výše popsaným způsobem řídil motorové vozidlo, jednalo se z jeho strany o činnost, při které ohrožoval nejen majetek, ale také životy a zdraví lidí. Nejen výpovědi policistů, ale i další, zcela nezaujatí svědci, případně provedené listinné důkazy tak zcela jednoznačně prokazují řízení obviněného pod vlivem alkoholu ve stavu, který předpokládá ustanovení §274 tr. zákoníku. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné upozornit dovolatele např. na rozhodnutí z nichž vyplývá, že závěr o naplnění znaků trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. ř. je možný též tehdy, je-li v konkrétním případě zjištěno, že i menší množství alkoholu v krvi řidiče vylučovalo jeho způsobilost řídit motorové vozidlo, v takových případech může jít o důkazy – výslechy spolujezdců, zasahujících policistů, stejně jako i výpovědi jiných osob o chování řidiče, event. o jeho způsobu jízdy [rozhodnutí č. 12/1985, č. 26/2008 a další].
21. Dále je s ohledem na argumentaci obhajoby vhodné doplnit, že za důkaz může podle §89 odst. 2 tr. ř. sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. České trestní řízení přitom v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů vychází z formálně-materiální povahy důkazu a zpravidla jen takové vady úkonu, které porušují právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy), vedou k vyloučení důkazu, přičemž jakékoli pochybení při opatřování důkazu automaticky nezpůsobuje jeho nepoužitelnost, ale vždy je třeba konkrétně posuzovat, jak intenzivní bylo dané pochybení a zda vůbec bylo způsobilé chování dotčené osoby a proces provádění důkazu ovlivnit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/13). Dokazování v trestním řízení se řídí pravidly stanovenými trestním řádem (nikoli soukromoprávními předpisy), jenž sice vyžaduje pro některé důkazy zvláštní podmínky jejich opatření a provedení, ale pro jejich nesplnění zpravidla výslovně nestanoví jako důsledek neplatnost, neúčinnost apod. Činí tak pouze v případě, když by porušení podmínek provedení důkazu způsobilo státu nebo osobě, proti níž se řízení vede, vážnou škodu nebo ohrozilo jiné státem uznané zájmy, přičemž pouze takové důkazy jsou v trestním řízení nepřípustné. Mezi tyto patří důkaz získaný nezákonným donucením či hrozbou takového donucení (§89 odst. 3 tr. ř.) nebo důkaz, jenž byl proveden v rozporu s kogentními procesními podmínkami (stanovenými např. v §99, §100, §102 odst. 1, 2 tr. ř. atd.) [srov. Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2017, str. 878]. Důkazem získaným v rozporu s §89 odst. 3 tr. ř. pak může být např. násilným způsobem provedený odběr krve obviněného. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva se právo obviněného nepřispívat k vlastnímu obvinění (vyplývající ze zásady nemo tenetur se ipsum accusare ) nevztahuje na použití těch důkazů, jež existují nezávisle na jeho vůli (což je mimo jiné případ vzorků krve), jelikož nepřípustné je požadovat toliko aktivní přispění obviněného při opatřování těchto důkazů. Povinnost podrobit se odběru krve (a obdobným tzv. invazivním úkonům) vymezená v §114 odst. 2 tr. ř. je obecně ospravedlněna jako nezbytná pro ochranu společnosti před trestnými činy (čl. 8 odst. 2 Úmluvy), přestože tyto mohou představovat zásah do práva obviněného (podezřelého) na soukromý život (blíže viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st. 30/10). Dané ustanovení pak stanovuje podmínku, že odběr krve může být proveden jen lékařem nebo odborným zdravotním pracovníkem za předpokladu, že není spojen s nebezpečím pro zdraví obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 6 Tdo 377/2017). Obviněný sám celou dobu argumentuje a dožaduje se výslechu sestry (bezpochyby zdravotnického pracovníka – viz shora), provádějící odběr krve, z čehož vyplývá, že odběr byl proveden odborným zdravotnickým pracovníkem.
22. Otázkou nezákonnosti důkazu odběrem krve se oba soudy důkladně zabývaly, přičemž Nejvyšší soud se s jejich argumentací zcela ztotožňuje a plně na ni odkazuje. Pouze dodává, že žádný důkaz obsažený ve spisovém materiálu nepotvrzuje, že by odběr krve byl proveden donucením či hrozbou takového donucení. Obviněný byl policisty pouze přidržován, aby nepadal z vozíku (bod 8 usnesení odvolacího soudu). Za této situace je dále vhodné zmínit, že argumentace obviněného k tomu, že odběr krve byl proveden nezákonně a z něj plynoucí závěry nelze akceptovat, je pouhou polemikou s odůvodněním rozhodnutí soudu prvního (resp. druhého) stupně. Nad rámec úvah soudů nižších stupňů považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že k předmětnému odběru došlo z důvodu chování obviněného po jeho převezení k lékařskému vyšetření, kdy začal omdlévat, chrčel, držel se za krk a nechal se hlídkou policie nést na lůžko k vyšetření, přičemž existovaly důvodné obavy o jeho zdraví, což byl důvod, pro který byl obviněný převezen na internu , což obhajoba opět taktně pomíjí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 6 Tdo 42/2016). V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že k převozu k lékařskému vyšetření po nemožnosti provedení dechové zkoušky dal obviněný souhlas, což potvrzují svědkové M., R. a S. Zarážející je pak v souvislosti s následnou obhajobou obviněného skutečnost, že obviněný vykazoval příznaky, pro které vznikly obavy o jeho život a zdraví pouze v okamžicích, kdy mu měl být kontrolován tlak, provedena prohlídka krku – na jehož bolestivost si stěžoval, kdy se choval shora popsaným způsobem. Žádné obdobné příznaky však předtím nevykazoval cestou do nemocnice, kdy podle policistů patrně i spal a nevykazoval je ani při skončení vyšetření, resp. odběru krve a převozu na služebnu policie. Skutečnost potřeby vyšetření a odběru krve, ke které byl převážen (se souhlasem – viz shora), byla na místě samém s ohledem na chování se obviněného z důvodu obav o jeho život a zdraví prováděna také za účelem vyloučení takové obavy (což bylo následně vyloučeno, a to i při zvážení celkového chování obviněného – účelovém jednání), což ve svém dovolání v rámci objektivity nezmiňuje obviněný (obhajoba), ale ani státní zástupce ve svém vyjádření (viz bod 7). Nad skutečnosti výše uvedené lze zmínit, že z ustanovení §23 odst. 4 písm. c) zák. č. 86/1992 Sb, zákona o péči o zdraví lidu ve znění změn a doplňků vyplývá mj., že „bez souhlasu nemocného je možné provádět vyšetřovací a léčebné výkony není-li možné vzhledem ke zdravotnímu stavu nemocného vyžádat si jeho souhlas a jde-li o neodkladné výkony nutné k záchraně života či zdraví“. Ze shora uvedeného vyplývá, že veškerá vyšetření na interně byla činěna z důvodu vyloučení ohrožení života či zdraví obviněného a tento závěr, že nešlo o ohrožení či zdraví mj. prokazovaly zprávy soudy citované (č. l. 14, 17), které mj. konstatovaly množství alkoholu v krvi obviněného, což umožňovalo při neexistenci ohrožení zdraví převézt obviněného na služebnu policie. Účelovost jednání obviněného v nemocnici lze pak dovodit z následného chování obviněného (též cesty do nemocnice). Lze tudíž stěží dovozovat porušení §8 odst. 5 tr. ř. jak činí ve svém vyjádření státní zástupce, když vydané materiály sloužily jako doklad prokazující, že nešlo o ohrožení života a zdraví obviněného v souvislosti s jeho chováním v nemocnici, navíc za situace, kdy obviněný účelově mařil dechovou zkoušku tvrzením, že ho bolí v krku (či nefoukal do přístroje), na druhou stranu souhlasil s převozem do nemocnice za účelem podrobení se lékařskému vyšetření. Věděl o tom, že je u něj policisty prováděna dechová zkouška za účelem zjištění množství alkoholu v jeho dechu (krvi), a pokud souhlasil s podrobením se lékařskému vyšetření, šlo o jeho souhlas k tomuto úkonu (vyšetření k hladině alkoholu v krvi), tudíž veškerou následnou argumentaci a chování obviněného v souvislosti s děním v nemocnici je nutno označit za účelovou, ve snaze svůj souhlas zpochybnit.
23. Ve vztahu k námitce obviněného, že soudy odmítly provést výslech sestry provádějící odběr krve, Nejvyšší soud konstatuje, že soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků (viz. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). V tomto ohledu z bodu 9 rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že uvedený důkaz neprovedl z důvodu jeho nadbytečnosti, neboť k samotnému odběru byli vyslechnuti 3 policisté a 2 lékaři s tím, že danou situaci popsali totožně. Uvedenou námitku obviněného tak Nejvyšší soud považoval za neopodstatněnou.
24. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., bylo již shora uvedeno, že tento je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). Pod tento dovolací důvod pak bylo možné podřadit námitku spočívající v tom, že jednání obviněného mělo být právně kvalifikováno jako přestupek, a nikoliv jako trestný čin. Ani této námitce však nemohl Nejvyšší soud přisvědčit, a to z následujících důvodů.
25. Z konstantní judikatury vyplývá, že je-li u řidiče motorového vozidla zjištěno, že v době jízdy měl nejméně jedno promile alkoholu v krvi, pak je v důsledku toho vždy vyloučena jeho způsobilost řídit motorové vozidlo (usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2008 Sb. rozh. tr.). Dále však platí, že závěr o naplnění zákonných znaků trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky je možný též tehdy, je-li v konkrétním případě zjištěno, že i menší množství alkoholu v krvi řidiče blížící se hranici jednoho promile vylučovalo jeho způsobilost řídit motorové vozidlo (srov. č. 12/1985 Sb. rozh. tr., s. 141).
26. Ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný řídil motorové vozidlo, přičemž na základě lékařského vyšetření bylo zjištěno, že se v jeho krvi nacházelo nejméně 1,83 g/kg alkoholu, a to cca 1 hodinu po kontrole ze strany policejní hlídky. O tom, že obviněný řídil předmětné vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost, primárně svědčí styl jeho jízdy, kdy, jak již bylo výše uvedeno, po silnici kličkoval, dával znamení o změně směru jízdy, ačkoliv jel rovně a byl z něj cítit alkohol . Obviněný tak jednoznačně naplnil znaky skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, jehož spácháním byl uznán vinným.
27. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 11. 2023
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu