ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.928.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 928/2023-623
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 11. 2023 o dovolání obviněného B. S. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 5 To 91/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 4 T 112/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. S. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obviněný B. S. (dále též „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. 2. 2023, sp. zn. 4 T 112/2021, uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tak, že
mezi obcemi XY a XY, okres Zlín, dne 2. 8. 2020 ve 14.20 hodin na silnici č. XY řídil motocykl zn. Suzuki V-Strom 650, RZ XY, přičemž před křižovatkou s místní komunikací vedoucí k zadní bráně společnosti XY., nerespektoval dopravní značku „Zákaz předjíždění“ a levým odbočovacím jízdním pruhem přes plnou souvislou čáru předjížděl před ním jedoucí nezjištěný osobní automobil, čímž porušil §4 písm. a), c), §5 odst. 1 písm. b) a §17 odst. 1, odst. 5 písm. e) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále „zákon č. 361/2000 Sb.“), a v důsledku toho zezadu narazil nejprve do před osobním automobilem jedoucího skútru zn. Shenke VIA 50 MP KORADO, RZ XY, řízeného M. K., nar. XY, který, ač se zapnutým ukazatelem změny směru jízdy vlevo, nedbal zvýšené opatrnosti a včas se nezařadil do odbočovacího jízdního pruhu sloužícího pro odbočení na místní komunikaci vedoucí k zadní bráně společnosti XY., a přejel od pravého okraje vozovky z přímého směru jízdy do tohoto levého odbočovacího jízdního pruhu přes podélnou čáru souvislou až v místě vyústění křižovatky, kde chtěl odbočit vlevo do areálu XY, a vjel tak do jízdní dráhy motocyklu řízeného dovolatelem, čímž porušil ustanovení §4 písm. a), písm. c), §5 odst. 1 písm. b), §12 odst. 5, §21 odst. 3, odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., přičemž v důsledku srážky motocyklu a skútru utrpěl dovolatel popsaná závažná zranění žeber, otřesu mozku a další zlomeniny a kontuzi plic s dobou léčení 6 měsíců s citelným omezením v běžném způsobu života po dobu nejméně 8 týdnů, spoluobviněný M. K. utrpěl popsaná zranění, zejména zlomeninu VI. krčního obratle s posunem a poraněním míchy s částečným ochrnutím horních a dolních končetin a další zranění, v důsledku poranění míchy není schopen chůze, neovládá jemnou motoriku rukou a je odkázán na invalidní vozík, jeho pracovní schopnost poklesla o 70 % a od 19. 3. 2021 mu byla přiznána invalidita 3. stupně.
2. Za uvedený přečin byl obviněný B. S. odsouzen podle §147 odst. 1 tr. zákoníku za použití §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dva roky. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného M. K., který odvolání proti tomuto rozhodnutí nepodal, a o náhradě škody.
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 5 To 91/2023, odvolání obviněného B. S. jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému usnesení podal obviněný B. S. prostřednictvím obhájce podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, které zaměřil proti výroku o vině, protože nesouhlasí se skutkovými i právními závěry soudů nižších stupňů. Poukazoval na to, že měl sice v úmyslu předjetí nezjištěného osobního automobilu, avšak žádný důkaz neprokazuje, že k předjetí skutečně došlo, protože samotný úmysl předjíždět či pokus o předjíždění není trestným jednáním (viz §6 odst. 3 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich; dále „zákon č. 250/2016 Sb.“). Vzhledem k tomu, že se jeho motocykl nedostal před předjížděné vozidlo (viz též bod 14. přezkoumávaného usnesení) a neexistuje žádná příčinná souvislost mezi údajným předjížděním a vznikem dopravní nehody, nelze v jeho činu shledávat porušení pravidel podle zákona č. 361/2000 Sb., protože takové zjištění neplyne z žádného důkazu a nelze předjímat, jak by se choval za místem střetu. Nelze odhlédnout ani od toho, že obviněnému M. K. je kladeno za vinu porušení §4 písm. a), písm. c), §5 odst. 1 písm. b), §12 odst. 5, §21 odst. 3, odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., čímž tento další účastník silničního provozu ohrozil i omezil při přejíždění z jednoho jízdního pruhu do druhého dovolatele, což mělo primární vliv na zavinění dopravní nehody, a proto předjíždění automobilu dovolatelem nebylo jednoznačně příčinou nehodového děje.
5. Rozhodné podle dovolatele je, že v daném místě šlo o pozemní komunikaci o třech jízdních pruzích, kdy dva byly v jeho směru jízdy, a levý nelze považovat za odbočovací, ale za řadící, a proto v daném místě nemohlo dojít k porušení pravidel o odbočování. I když zezadu narazil do před ním jedoucího skútru, nic neprokazuje, že by k tomu došlo v důsledku předjíždění automobilu. Nebylo zohledněno porušení povinnosti řidiče M. K., které bylo primární a vedlo k následku, protože náhle změnil směr jízdy, a šlo o nečekané vyjetí do trajektorie motocyklu dovolatele, jenž nemohl již reagovat tak, aby nehodě zabránil. Porušení §4 písm. a), c), §5 odst. 1 písm. b) a §17 odst. 1, odst. 5 písm. e) zákona č. 361/2000 Sb. je proto u dovolatele nesprávné, mimo jiné i proto, že se soud nezabýval tím, že podle fotodokumentace je zjevné celkové „vyblednutí“ směrových světel mopedu (skútru), a proto ho obviněný ani nemohl dobře vidět.
6. Extrémní rozpor v posouzení všech rozhodných skutečností spatřoval v tom, že soudy dostatečně nezjistily, že primárním podnětem pro jeho reakci bylo náhlé vjetí mopedu (skútru) do jeho jízdního pruhu, a to s poukazem na závěry znalce Ing. Františka Kropáče, který za podstatu pro zabránění střetu řidičem skútru označil pouze to, že by M. K. nevjel do jízdní dráhy dovolatele, tj. do odbočovacího jízdního pruhu (viz strany 18, 43, 44 posudku). Možnost zabránění střetu u dovolatele znalec jednoznačně neurčil. S ohledem na tyto skutečnosti je zřejmé, že soudy nemohly skutkový stav jasně zjistit, a proto měla být užita zásada in dubio pro reo , kterou však neaplikovaly.
7. Obviněný rovněž zdůraznil, že v jeho způsobu jízdy byla vyloučena příčinná souvislost se vznikem dopravní nehody, i proto, že znalec uvedl, že když jel jeho motocykl rychlostí 46 km/h, mohl i přesto odbočit vlevo, neboť měl možnost snižovat rychlost během jízdy „po oblouku“. Proto nelze souhlasit s argumentací soudu prvního stupně týkající se příčiny dopravní nehody a zavinění z jeho strany. Právní posouzení dovolatel považuje za nesprávné, protože jeho jízda až do střetu obou motocyklů nebyla závislá na tom, zda šlo o odbočení vlevo nebo o předjíždění. V dopravě je určitá hranice okolností, které může či nemůže řidič předvídat, na něž nelze dovozovat jen hypoteticky, ale je třeba vycházet z objektivních okolností konkrétní dopravní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů. Z hlediska zavinění z nedbalosti to znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i subjektivní vymezení spočívající v míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1052/2015, ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001). Podle obviněného, který se pohyboval (z jakéhokoli důvodu) v levém jízdním pruhu v prostoru, kde jsou jízdní pruhy odděleny podélnou čarou souvislou, rozhodně neměl žádný důvod očekávat, že jiný účastník provozu na pozemních komunikacích takovým způsobem do toho pruhu přejede. Z tohoto důvodu je nelogické a nepodložené tvrzení odvolacího soudu, že „mohl a měl předpokládat, že může ze strany těchto vozidel dojít k přejetí z průběžného do odbočovacího pruhu“. Protiprávní přejetí podélné čáry souvislé takovým způsobem, jak k němu došlo ze strany obviněného M. K., dovolatel rozhodně nemohl očekávat.
8. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že dostatečně nereagoval na jeho tvrzení o rozdílu mezi odbočovacím a řadícím pruhem, a ač jde o podstatnou okolnost, dostatečně se jí nevěnoval (nenapravil nedostatky soudu prvního stupně). V důsledku toho po celé řízení nebyla respektována pravidla pro zjišťování materiální pravdy a bylo porušeno právo na spravedlivý proces (viz čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy). Soudy se nevypořádaly s argumentací obviněného, a proto žádá, aby tak učinil Nejvyšší soud, zejména proto, že příčinou dopravní nehody bylo jednání obviněného M. K., nikoliv dovolatele, u nějž k žádnému porušení právních předpisů, které by mělo příčinnou souvislost se zaviněním dopravní nehody, nedošlo.
9. Na podkladě těchto námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o jeho vině a trestu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství a replika obviněného
10. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství poukázal na to, že obviněný v dovolání opakuje obhajobu uváděnou v dřívějších fázích trestního řízení, s níž se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodněních přezkoumávaných rozhodnutí (viz body 9. až 17. rozsudku a body 14. až 21. usnesení). Ztotožnil se s jimi rozvedenou argumentací a v podrobnostech na ni odkázal. Poukázal na zvláštnost této věci, kde se na dopravní nehodě v zásadě stejnou měrou podíleli oba řidiči s tím, že vyšší zavinění shledal na straně dovolatele.
11. Státní zástupce poukázal na to, že v obsahu dovolání neshledal výhrady dopadající na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podstatná skutková zjištění významná pro posouzení věci jsou dostatečně objasněna a spočívají na tom, že obviněný vjel vlevo v místě, kde bylo zakázáno předjíždění, aby předjel nezjištěný automobil zn. Fiat, a na stejném místě se objevil pozdě odbočující M. K. na skútru a došlo ke střetu, jemuž již nebylo možné zabránit. Tato zjištění dovolatel nezpochybňuje, ale brojí výlučně proti právnímu posouzení ve smyslu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s vadně posouzenými povinnostmi řidičů podle zákona č. 361/2000 Sb., a jeho ustanovení vykládá proti jejich smyslu ve snaze dovodit, že žádnou povinnost neporušil. Jestliže obviněný poukazoval na rozlišení „pokusu předjíždět“ od dokonaného předjíždění, k němuž nedošlo, odvolací soud důvodně takový názor považoval za absurdní, a proto jej ponechal „bez jakéhokoliv komentáře“ (viz bod 16. usnesení). Státní zástupce však zdůraznil, že smyslem zákazu předjíždění není dosáhnout „lepšího“ umístění v koloně vozidel, ale to, aby vozidla nevybočovala do protisměru nebo jiného pruhu tam, kde je to nebezpečné nebo kde by to zdržovalo provoz (srov. §17 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb.). Pokud by zákonodárce chtěl zakazovat pouhou změnu pořadí vozidel, jak tvrdí dovolatel, formuloval by takový zákaz jako „zákaz předjetí“, nikoliv „předjíždění“. Smyslem uvedeného zákazu předjíždění v místě dopravní nehody bylo zjevně zamezení tomu, aby se vlevo vedle jakéhokoliv vozidla vyskytlo jiné vozidlo právě proto, aby bylo umožněno bezpečné odbočení vlevo vozidlům jedoucím z pravého jízdního pruhu. Pro obviněného M. K. měl tento zákaz ten význam, že pokud za ním zpomalovalo vozidlo Fiat, mohl očekávat, že je možno bezpečně přejet do odbočovacího pruhu, což učinil, avšak v nesprávném místě na podélně čáře, tedy náhle a na poslední chvíli, čímž i on porušil povinnosti mu kladené za vinu. Je tak zřejmé, že porušení zákazu předjíždění dovolatelem bylo jednou z dostatečně významných příčin škodlivého následku.
12. Obviněnému státní zástupce nepřisvědčil ani v tom, když tvrdil, že se střetu nemohl vyhnout, protože se v daném místě vůbec neměl nacházet, když automobil před ním jedoucí též předjíždět nesměl. Vzhledem k těmto závěrům státní zástupce shledal, že námitky obviněného buď na jím označený důvod nedopadají nebo nejsou důvodné, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
13. S tímto vyjádřením státního zástupce se obviněný (prostřednictvím obhájce) neztotožnil a uvedl, že trvá na svých tvrzeních popsaných v dovolání. Upozornil na přesný význam dopravní značky B 21a (zákaz předjíždění) s tím, že nelze přesně určit, jakým způsobem se vztahuje na motocykly, neboť absentuje důvodová zpráva k vyhlášce, která ji stanoví. Zopakoval, že nebylo podstatné, zda chtěl v jízdě pokračovat rovně nebo odbočit, protože by k nehodě došlo stejně. Proto absentuje příčinná souvislost mezi jeho jednáním a dopravní nehodou. Názorům státního zástupce oponoval i tím, že obviněný se může bránit jakýmkoliv způsobem, který uzná za vhodný, a nevidí důvod, proč by jeho výklad měl být považován za absurdní, když pokus přestupku není protiprávní. Měl za to, že soudy vůbec nepochopily jeho obhajobu a účelově rozhodly o jeho vině. Závěr o předjíždění vyplývá toliko z doznání obviněného a nelze k němu přihlížet, protože nic nedokazuje. Nesprávné posouzení odbočovacího a řadícího pruhu mělo zásadní vliv na tvrzení o porušení jeho povinností. Poukázal na povahu a smysl ustanovení §4 písm. c) a 17 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. a značek upravujících odbočovací a řadící pruh a setrval na svých argumentech, že jeho způsob jízdy nebyl v příčinné souvislosti s dopravní nehodou a on nic nezavinil, neboť jediným, kdo za nehodu mohl, byl obviněný M. K., a proto na podaném dovolání trvá.
IV. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., a bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
15. S ohledem na výhrady obviněného je třeba zmínit, že Nejvyšší soud může přezkoumávat dovolání pouze ve vztahu k činu kladeném za vinu dovolateli, protože §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. zakotvuje, že obviněný (fyzická i právnická osoba) má právo podat dovolání jen ve svůj prospěch a pouze proti takovému výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká (viz rozhodnutí č. 26/2012 Sb. rozh. tr.). Obviněného se bezprostředně týká takový výrok, jímž bylo rozhodnuto o jeho vině, trestu nebo o jeho povinnostech či právech, a proto se může dovoláním domáhat změny napadeného rozhodnutí jen ve svůj prospěch. Týká-li se napadené rozhodnutí více osob, je obviněný oprávněn podat dovolání jen proti té části rozhodnutí, jež se ho bezprostředně týká, a tudíž nemůže podat dovolání ve prospěch či v neprospěch svého spoluobviněného, zúčastněné osoby apod. (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3210). Nejvyšší soud proto ani v tomto případě nemůže přezkoumávat výhrady dovolatele, které neuplatnil vůči porušení svých povinností, ale poukazoval na ty, které podle skutkových zjištění porušil obviněný M. K., protože v této části to není výrok, který by se dovolatele bezprostředně týkal. Je však třeba v této věci klást důraz na to, že s ohledem na skutečnosti, za kterých došlo ke kolizi vozidel řízených pachateli, kdy každý porušil zákonem stanovené povinnosti, v jejichž důsledku u obou došlo ke vzniku závažného zranění druhé z nich, a je nutné brát v úvahu podíl porušených povinností i u druhého z pachatelů, neboť jeho jednání se dovolatele bezprostředně dotýká. Nejvyšší soud však i s ohledem na tuto okolnost nemůže posuzovat a hodnotit správnost skutkových a právních závěrů ve vztahu k tomu pachateli, který dovolání (ani odvolání) nepodal, tzn. posuzovat, které povinnosti a v jakém rozsahu M. K. porušil, ale pro závěr o vině dovolatele se může opírat o závěry, jež z přezkoumávaných rozhodnutí k tomuto druhému pachateli soudy učinily.
V. Obecně k důvodům dovolání
16. V rámci dovolacího řízení má Nejvyšší soud možnost přezkoumat správnost napadených rozhodnutí tehdy, jestliže námitky uvedené v dovolání korespondují s důvody, o které dovolatel dovolání opřel, protože dovolání jako mimořádný opravný prostředek je možné podat pouze za splnění zákonem stanovených kritérií. Označené důvody přitom musí být obsahově tvrzeny a odůvodněny konkrétními vadami, neboť dovolání je možné podat pouze na podkladě důvodů uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. Nejvyšší soud je povinen posoudit, zda uplatněné výhrady zákonnému vymezení označených dovolacích důvodů odpovídají, a pro rozsah přezkumné povinnosti v konkrétní věci je vázán jednak uvedenými důvody a jednak jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.), a proto není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
17. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Jeho prostřednictvím nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021).
18. Důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento důvod slouží k odstranění právních vad, pokud skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Neslouží však k přezkoumání správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřování rozsahu provedeného dokazování a správnosti hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., ani s odkazem na něj nelze vytýkat vady v celém procesním postupu zejména úkonů přípravného řízení, protože na takové nedostatky nedopadají žádné dovolací důvody [srov. §265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř.]. Tyto zásady je možné prolomit jen tehdy, když nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Úmluvy a články 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
VI. Důvodnost dovolání
19. Podle obsahu dovolání je zjevné, že obviněný argumenty uvedenými v dovolání splnil formální požadavky zákonem vymezené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože brojil proti skutkovým závěrům o porušení povinností vyplývajících z pravidel silničního provozu, tedy namítal, že se nedopustil ve skutku popsaného protiprávního jednání, které bylo příčinou vzniklé dopravní nehody. V souvislosti s tím vytýkal nesprávné hodnocení důkazů a extrémní rozpor ve skutkových zjištěních, a tedy v souladu s uvedeným důvodem tvrdil, že jde o skutková zjištění, která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Pokud namítal vadné právní posouzení jím porušených povinností podle zákona č. 361/2000 Sb. a nesprávnost použité právní kvalifikace, jde o výhrady konstatované podle důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a proto Nejvyšší soud mohl na jejich podkladě zkoumat důvodnost dovolání.
20. Posouzením obsahu dovolání obviněného lze shledat, že zásadně směřuje proti tomu, že soudy vadně posoudily jemu za vinu kladené porušení pravidel silničního provozu. Tvrdí, že příčinou nehody nebylo to, že porušil zákaz předjíždění, ani to, že v důsledku toho zezadu narazil do skútru obviněného M. K., ale že příčinou nehody bylo pouze vadné odbočení tohoto druhého účastníka. Rovněž vytýká, že soudy k závěru o tom, že předjížděl, a nikoliv že by chtěl odbočovat, neprovedly žádné důkazy a zásadně vycházely jen z jeho doznání, a že nezáleželo na tom, z jakého důvodu se v levém jízdním pruhu nacházel, protože pokud by odbočoval, byl v něm oprávněně a k nehodě by stejně došlo. K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že dokazování, na jehož základě byly skutkový stav i porušené povinnosti obou účastníků nehody zjištěny, nevykazuje nedostatky ani vady, které by se týkaly nedostatečného nebo neúplného dokazování, protože byly provedeny dostupné a nabízející se důkazy. Ostatně neúplnost důkazů ani dovolatel nevytýkal, a proto je možné odkázat na provedené dokazování při hlavním líčení (viz č. l. 518 až 533 spisu) a závěry, které soud prvního stupně zpracoval, posoudil a zhodnotil v rozsudku v bodech 1. až 9. Protože obvinění i státní zástupce prohlásili za nesporné skutečnosti vztahující se ke vzniklým zraněním u obou obviněných, soud ve smyslu §206d tr. ř. rozhodl o upuštění dokazování k těmto skutečnostem, o nichž nevznikaly žádné pochybnosti, a považoval rozsah a povahu zranění u obou pachatelů za prokázané.
21. K závěru soudů, že obviněný B. S. v době nehody předjížděl, soudy vycházely mimo jiné i z jeho obhajoby, kterou takto uplatnil, což trestní řád nevylučuje (srov. §33 odst. 1 tr. ř.), avšak opíral své závěry i o další důkazy. Přesto je k uvedenému argumentu obviněného vhodné uvést, že obviněný postupoval v souladu s právem vyjádřit se ke všem skutečnostem, které mu jsou kladeny za vinu, a tedy nevyužil práva nevypovídat, a proto mohl soud jím učiněná tvrzení brát za podklad svého rozhodnutí, protože tvrzení obviněného byla podána za splnění všech dalších procesních předpokladů, zejména že obsah doznání je věrohodný, neboť jeho věrohodnost byla přezkoumána dalšími důkazy (srov. rozhodnutí č. 38/1968-II. Sb. rozh. tr.). V posuzované věci je třeba poukázat na to, že obviněný byl vyslechnut v přípravném řízení (viz č. l. 265 až 267 spisu), a to za přítomnosti obhájkyně Mgr. Šárky Hrbáčkové Lysáčkové, kde své jednání, tj. způsob své jízdy, skutečnost, že si všiml značky zákaz předjíždění, i úvahy o tom, proč se rozhodl předjíždět, popsal. Lze jen zmínit, že vysvětlil, že důvodem pro to, že se rozhodl vozidla předjet, k čemuž využil odbočovací pruh, bylo, že vozidla před ním jela pomalu. U hlavního líčení sice uvedl, že se rozhodl pomalu jedoucí vozidla před ním „objet“, setrval však na tom, že vjel do vedlejšího, odbočovacího pruhu, proto, aby se dostal před tato pomalu jedoucí vozidla. Takto jím uváděné skutečnosti soud posuzoval a soustředil se i na vzniklý rozpor s jeho tvrzením u hlavního líčení, kde poukazoval na možnost „objíždění“. K tomu je možné připomenout, že soud na tuto obhajobu reagoval v bodě 12. rozsudku, kde poukázal na smysl a význam objíždění (§16 zák. č. 361/2000 Sb.), pro které v této konkrétní věci nebyly splněny žádné podmínky. K tomu jen Nejvyšší soud dodává, že jízda rychleji jedoucího vozidla podél pomaleji jedoucího vozidla je předjížděním, a to bez ohledu na to, zda při něm řidič vozidla přejíždí z jednoho jízdního pruhu do druhého, či nikoliv. Ani velmi pomalu jedoucí vozidla netvoří sama o sobě překážku provozu a lze je tedy pouze předjíždět, nikoliv objíždět, přitom není rozhodující druh těchto vozidel ani to, zda užívají světelná výstražná znamení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. 4 As 48/2012). Soud prvního stupně se vypořádal s věrohodností výpovědi obviněného v rozsudku dále popsaným způsobem, a to se zřetelem na ostatní ve věci provedené důkazy, kromě jiného i závěry znalce Ing. Františka Kropáče, Ph. D. (viz č. l. 91 až 177 a 524v až 528 spisu) doplněné zákresem do ortofotomapy, který byl pořízen v průběhu hlavního líčení, a znalec jej rovněž posuzoval. Soud tedy v souladu s požadavky kladenými na hodnocení výpovědi obviněného postupoval v souladu s §2 odst. 5 tr. ř., podle něhož doznání obviněného nezbavuje soudy povinnosti přezkoumávat všechny podstatné okolnosti případu. Rovněž odvolací soud vysvětlil, že nepřisvědčil námitkám obhajoby, které se týkaly údajně neúplně objasněných skutkových zjištění a v postupech soudu prvního stupně neshledal nedostatky (viz body 14. až 16 usnesení). Nejvyšší soud proto předmětné námitce obviněného, že soudy nesprávně vycházely z jeho obhajoby, nebo vadně jím uváděné skutečnosti posoudily, nemůže přisvědčit, protože v obsahu obou rozhodnutí neshledal takové nedostatky, které by svědčily o porušení práv obviněného nebo vadném posouzení jím uváděných skutečností. Naopak shledal, že z obsahu odůvodnění obou rozhodnutí plyne, že se právě obhajobě obviněného věnovaly s potřebnou pečlivostí (srov. např. 6. až 9. rozsudku).
22. Uváží-li se rozsah a obsah provedeného dokazování, nebylo možné přisvědčit obviněnému, že soudy porušily a nerespektovaly zásadu in dubio pro reo , kterou nelze vykládat tak, že by jakékoli nepodstatné nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09). V přezkoumávané věci soudy svým povinnostem dostály, a lze jen dodat, že zejména soud prvního stupně všechny důkazy procesně správným způsobem provedl, následně také vyhodnotil v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, přičemž proti sobě stojícím výpovědím věnoval potřebnou pozornost a pečlivě je posuzoval (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02, a nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16).
23. Z uvedeného plyne, že Nejvyšší soud neshledal nedostatky v rozsahu provedeného dokazování, neboť učiněné skutkové závěry dávají dostatečné podklady pro závěry o průběhu nehody a jejích příčinách, které soudy, jak plyne z popisu skutku, posoudily jako vzniklé v důsledku porušení ve výroku popsaných povinností obou řidičů. Pro úplnost lze shrnout, že soud prvního stupně podle výsledků provedeného dokazování u obviněného B. S. shledal porušení zákona v tom, že před místem, kde se jízdní pruh vozovky ve směru na XY rozděluje na průběžný a odbočovací pruh, nerespektoval umístěnou svislou dopravní značka B21a „Zákaz předjíždění“ (délka odbočovacího pruhu činila 170 až 180 m), a jel v tomto pruhu v době, kdy obviněný M. K. (i když věděl, že bude odbočovat vlevo do areálu svého zaměstnavatele, jel i v době, kdy již byl v úrovni odbočovacího jízdního pruhu stále zcela vpravo při jeho krajnici, směrovými světly signalizoval změnu směru jízdy a opětovným pohledem do zpětného zrcátka se přesvědčil, že za ním jedoucí automobil jej nepředjíždí) započal odbočující manévr asi 5 sekund před střetem, neboť neviděl motocykl obviněného B. S. a vjel do odbočovacího pruhu již přes plnou čáru ve vzdálenosti asi 12 metrů od křižovatky, kde se již nacházel motocykl dovolatele (v čase 1,5 až 2,5 sekundy před střetem). Střetu se nedalo zabránit, a tak v pravé části odbočovacího pruhu v místě asi 7 metrů před příčnou čárou souvislou dovolatel narazil přední části motocyklu do zadní části skútru v době, kdy jejich podélné osy byly v podstatě rovnoběžné. Rychlost skútru v okamžiku střetu byla 15 až 20 km/h, rychlost motocyklu byla 40 až 46 km/h.
24. Pokud obviněný tvrdil, že mu nelze klást za vinu porušení povinností plynoucích z §4 písm. a), c), §5 odst. 1 písm. b) a §17 odst. 1, odst. 5 písm. e) zák. č. 361/2000 Sb., tím, že nerespektoval dopravní značku „Zákaz předjíždění“, a levým odbočovacím jízdním pruhem přes plnou souvislou čáru předjížděl před ním jedoucí nezjištěný osobní automobil, protože z jeho strany nedošlo k porušení uvedených povinností, nelze jím uváděným argumentům přisvědčit, byť jde o právní výhrady, které dopadají na důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Je třeba zdůraznit, že obviněný pro tyto právní námitky proti výroku o vině vyšel ze své obhajoby, jak byla rozvedena výše, a soudům vytýkal, že nepochopily, že jeho obhajoba směřovala k tomu, že i kdyby chtěl odbočovat, a byl tak v uvedeném jízdním pruhu důvodně, došlo by ke stejnému následku. Jeho výhrady však nemají opodstatnění.
25. Nejprve je třeba zmínit, že každou dopravní nehodu je třeba hodnotit z hlediska zavinění osob, které se na ní účastnily, z hlediska konkrétní situace, jejích příčin a vzniklých následků u každého z nich. Vždy je třeba mít na mysli, že většina nehod je způsobena chybou lidského činitele, velký podíl nehod zapříčiňuje spolupůsobení více faktorů (dopravní prostor, lidský činitel, vozidlo). Dopravní systém by měl minimalizovat negativní dopady chyb lidského činitele, tedy dopravní infrastruktura i dopravní prostředky by měly být svými parametry upraveny tak, aby v případě chybného chování byly vážné následky na zdraví co nejmenší (viz Frič, J. Hloubková analýza dopravních nehod: Jaké jsou skutečné příčiny havárií? Pojistný obzor, 2016, č. 3, s. 42). I v posuzované věci nelze vycházet z jiných skutečností, než které byly v této věci zjištěny, a jestliže důvodem, pro který se obviněný se svým motocyklem v levém odbočovacím pruhu objevil, byla jeho snaha vozidla před ním jedoucí předjet, je nezbytné pro závěr o příčině posuzované nehody vycházet z této okolnosti, a nikoli jiné, např. odbočování nebo objíždění, které výsledky provedeného dokazování nebyly zjištěny. Jestliže obviněný odbočovat nechtěl, a dodržel by v daném místě pravidla stanovené silničním značením (zákaz předjíždění), k nehodě by vůbec nedošlo. Proto nelze přisvědčit obhajobě obviněného, že nezáleželo na tom, z jakého důvodu se v levém odbočovacím pruhu nacházel, a že bylo „jedno“, zda tam byl pro to, aby objížděl před ním jedoucí vozidla (což bylo dokazováním vyloučeno), nebo že by odbočoval (což rovněž z výsledků provedeného dokazování nevyplynulo), ale podkladem pro posouzení porušených povinností bylo výsledky provedeného dokazování zjištěné předjíždění. Závěr o porušení povinností a určení příčin dopravní nehody musí mít vždy podklad v provedeném dokazování a nelze je dovozovat z jiných neprokázaných nebo dokazováním vyloučených příčin. Z těchto důvodů i v této trestní věci je třeba brát za podklad tu situaci, která byla skutečnou příčinou dopravní nehody, a to je to, že obviněný s motocyklem se nacházel v jízdním pruhu proto, že chtěl předjet pomalu před ním jedoucí vozidlo Fiat.
26. Přečinu těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví. Jde o nedbalostní trestný čin, a proto se z hlediska subjektivní stránky vyžaduje nedbalost. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 11 pod č. T 279). Z nedbalosti je trestný čin podle §16 odst. 1 tr. zákoníku spáchán, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (vědomá nedbalost), nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nevědomá nedbalost). Vědomá nedbalost podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterou v činu obviněného soudy shledaly, je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákoníkem. Nepřiměřené důvody, které vedly pachatele k tomu, že spoléhal, že k následku nedojde, není možno zaměňovat s omylem, při kterém pachatel jedná pod vlivem nesprávné znalosti skutečnosti. Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá v neznalosti tohoto stavu, ale v tom, že pachatel nedocenil možné následky svého jednání. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí. S tím souvisí i zachovávání potřebné míry opatrnosti pachatelem. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. Subjektivní vymezení míry opatrnosti vyžaduje, aby mimo míry povinné opatrnosti (objektivní kritérium) bylo vzato v úvahu i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě. Je to tedy individuální hledisko. Proto o zavinění z vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně. Nedostatek jedné z těchto složek znamená, že čin je nezaviněný (srov. rozhodnutí č. 6/1988 Sb. rozh. tr.) [srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I . 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 370 až 372].
27. Pro subjektivní stránku ve vztahu ke konkrétnímu trestnímu činu, v přezkoumávané věci přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku je typické, že podle zásady vyslovené přímo v §16 tr. zákoníku okolnost, zda byl nebo nebyl zachován určitý předpis vydaný k vyloučení následku uvedeného ve zvláštní části trestního zákoníku, je sama o sobě pro posouzení otázky odpovědnosti pachatele za následek nerozhodná. Rozhodným je, zda pachatel věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením některého předpisu bude jednat za takových okolností, že tím může způsobit následek uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku. Porušení předpisů, které mají zabránit následku, nestačí pro nedbalost tam, kde pachatel mohl vzhledem k novým poznatkům nebo i vzhledem ke svým odborným znalostem předpokládat, že postupem jím zvoleným následek způsoben nebude. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně (srov. rozhodnutí č. 43/2002 Sb. rozh. tr.).
28. Uváží-li se tyto obecné principy ve vztahu k posuzované věci, je vhodné zmínit, že zavinění obviněného vychází z toho, že jako řidič motorového vozidla nerespektoval povinnost vyplývající z §17 odst. 1, odst. 5 písm. e) zákona č. 361/2000 Sb., podle něhož se předjíždí vlevo. Při jízdě v připojovacím nebo odbočovacím pruhu se smí vpravo předjíždět též vozidlo jedoucí v průběžném pruhu. Odbočovací pruh je přídatný jízdní pruh určený pro odbočování (vyřazování) vozidel z průběžného jízdního pruhu. Řidič nesmí předjíždět, dává-li řidič vpředu jedoucího vozidla znamení o změně směru jízdy vlevo a není-li možné předjetí vpravo podle odstavce 1 nebo předjetí v dalším volném jízdním pruhu vyznačeném na vozovce v tomtéž směru jízdy. Uvedená pravidla o předjíždění jsou v silničním provozu regulována dopravními značkami, které určují konkrétní situaci na pozemních komunikacích. Uvedené porušení spočívalo v tom, že obviněný předjížděl v místě, kde to bylo dopravní svislou značkou B21a „Zákaz předjíždění“ (viz vyhláška č. 294/2015 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích, dále „vyhláška č. 294/2015 Sb.“) zakázáno, a rovněž nerespektoval dopravní značení vodorovné, protože s ohledem na to, kde k nehodě došlo, předjížděcí manévr nemohl dokončit, aniž by nutně nemusel přejet podélnou čáru souvislou na vozovce, a předjížděl v místě, kde se průběžný jízdní pruh rozdělil na pruh průběžný a odbočovací.
29. V této souvislosti se nelze ztotožnit s obviněným o nesprávném posouzení rozdílu mezi odbočovacím a řadícím pruhem, protože značka IP 19 „Řadící pruhy“ podle vyhlášky č. 294/2015 Sb. vyznačuje způsob řazení do jízdních pruhů před křižovatkou nebo místem odbočení a stanovený směr jízdy. Na značce lze v odůvodněných případech užít i symbol příslušné informativní značky za předpokladu, že příslušný řadicí pruh je určen k příjezdu pouze k tomuto cíli. Naproti tomu značka IS 6g „Směrová návěst před odbočením“ informuje zpravidla v místě začátku odbočovacího pruhu o cíli (cílech) a počtu jízdních pruhů ve směru odbočení. Při umístění nad vozovkou šipky současně vyjadřují způsob řazení před křižovatkou. Značku lze použít také jako předzvěstnou, v takovém případě se na značce uvede příslušná vzdálenost. Za pozornost stojí taktéž vymezení odbočovacího pruhu v §17 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., který stanoví, že odbočovací pruh je přídatný jízdní pruh určený pro odbočování (vyřazování) vozidel z průběžného jízdního pruhu. Z uvedeného je patrné, že se obě mohou užívat k vyjádření způsobu řazení před křižovatkou. Znění zákona pak upřesňuje, že odbočovací pruh je pruhem přídatným sloužícím k odbočování vozidel z průběžného jízdního pruhu. Pro posouzení toho, o jaký pruh se jednalo v přezkoumávané věci, bylo nutné zkoumat i dopravní značení v místě nehody. Je pravdou, že značka, která udávala počet jízdních pruhů, a která se nachází před křižovatkou, v níž došlo k dopravní nehodě, má povahu dopravní značky IP 19 „Řadící pruhy“, neboť vymezuje, jakým způsobem bude řešena křižovatka, respektive to, že průběžný jízdní pruh se nadále bude větvit na pruh určený pro odbočení vlevo a průběžný jízdní pruh určený pro jízdu rovně, a stanovuje způsob řazení do těchto pruhů. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v tomto úseku vznikal jízdní pruh pro odbočení vlevo zcela nově, tudíž se nejednalo o situaci, kdy by vozidla mohla jet již předtím ve více průběžných pruzích a byla pouze upozorňována na to, jak se mají řadit před křižovatkou, nýbrž o situaci, kdy vznikal jízdní pruh určený pro vyřazení vozidel z pruhu průběžného. Již podle tohoto popisu je zjevné, že nový přídatný pruh byl určený výlučně pro vozidla odbočující z průběžného pruhu. S ohledem na tato zjištění pak není pochyb o tom, že jízdní pruh, který zde vznikl, měl povahu odbočovacího pruhu podle §17 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. Pokud ho obviněný využil k předjíždění, učinil tak v rozporu s jeho určením, obzvláště, když předjíždění v tomto úseku bylo svislou dopravní značkou zakázáno. Pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že v konkrétní dopravní situaci nehraje roli jen obecné znění dopravních značek a toho, k čemu byly určeny, nýbrž také to, jak je jimi konkrétní dopravní situace řešena přímo v daném úseku vozovky.
30. Z uvedeného vyplývá, že obviněný při nerespektování popsaných pravidel nedbal přiměřené opatrnosti, aby neohrozil zdraví a majetek cizích osob. V této konkrétní situaci, když konal tak, jak neměl, bylo odůvodněné očekávání toho, že některé z vozidel může odbočovat vlevo, když podélné značení takový úkon umožňovalo, a na možnost odbočení vlevo upozorňovalo i svislé značení „V 9a“ s uvedením směrových šipek ve dvou jízdních pruzích, a to v pravém pro přímý směr a v levém pro odbočení vlevo, přičemž oba tyto pruhy byly mezi sebou odděleny nejprve podélnou čárou přerušovanou [V 2b], a posléze podélnou čárou souvislou [V 1a]. Obviněný proto mohl předpokládat, že může dojít ke srážce, obzvláště když měl přes nezjištěné před ním jedoucí vozidlo ztížený výhled, a proto nemohl pozorovat chování skútru jedoucího před tímto automobilem, a dostatečně včas na jím prováděné úkony reagovat.
31. Na základě způsobu jízdy i vzniklého následku nebylo možné přisvědčit obhajobě obviněného, že šlo z jeho strany jen o pokus předjetí, protože to, že vyjel ze svého jízdního pruhu a byl celým vozidlem v odbočovacím pruhu, v němž se po určitou dobu, až to do kolize s druhým motorovým vozidlem, pohyboval, dostatečně svědčí o realizovaném „předjíždění“, které nedokončil jen v důsledku střetu se skútrem M. K. (podle výsledků ohledání místa dopravní nehody a závěrů znalce Ing. Františka Kropáče, Ph.D.) v odbočovacím jízdním pruhu cca 7 metrů od hranice křižovatky (tj. před příčnou čárou souvislou [V 5]). Dopravní značka B21a „Zákaz předjíždění” zakazuje řidičům předjíždět motorové vozidlo vlevo s výjimkou motocyklu bez postranního vozíku, proto, pokud by obviněný předjížděl pouze skútr M. K., tak takové přejíždění by nebylo v rozporu s uvedenou zákazovou značkou. To se však v této věci nestalo, protože obviněný předjížděl i neustanovené motorové vozidlo zn. Fiat, což v daném úseku bylo zakázáno. Vhodné je uvést i to, že při předjíždění jednostopých vozidel se nesmí stát, aby vozidlo, které předjíždí, jakýmkoli způsobem během procesu předjíždění, které po určitou dobu trvá (vybočení, souvislá jízda, zařazení se před pomaleji jedoucí vozidlo), přejelo podélnou čáru souvislou (značka V 1a), což by v situaci obviněného prokazatelně nastalo, pokud by předjíždění dokončil. Značka B 21a byla v daném úseku umístěna, aby akceptovala potřebu místní úpravy provozu na pozemních komunikacích, kde je předjíždění s ohledem na charakter místa obzvláště nebezpečné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 1 As 27/2009, a body 14. a 15. usnesení odvolacího soudu).
32. K obhajobě obviněného uplatněné u hlavního líčení, že šlo o objíždění, Nejvyšší soud připomíná, že za předjíždění se považuje i jízdní úkon, jímž se řidič vozidla vyhýbá vozidlu, které řidič před ním zastavil v reakci na dopravní situaci vzniklou nezávisle na jeho vůli, a to přesto, že se toto vozidlo nepohybuje (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 1 As 196/2016). V ostatních případech je vždy jízda rychleji jedoucího vozidla podél pomaleji jedoucího vozidla předjížděním, a to bez ohledu na to, zda při něm řidič vozidla přejíždí z jednoho jízdního pruhu do druhého, či nikoliv. Ani velmi pomalu jedoucí vozidla netvoří sama o sobě překážku provozu a lze je tedy pouze předjíždět, nikoliv objíždět, přitom není rozhodující druh těchto vozidel, ani to, zda užívají světelná výstražná znamení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. 4 As 48/2012) [srov. Novopacký, D. a spol. Komentář k §17 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů. Dostupný v právním informační systému ASPI ke dni rozhodnutí Nejvyššího soudu].
33. Rovněž je vhodné k námitkám obviněného doplnit, že podélná čára souvislá doplněná čárou přerušovanou (č. V 3), má-li blíže ve směru jízdy podobu souvislé čáry, sama o sobě předjíždění nezakazuje, řidič však při předjíždění nesmí tuto dopravní značku přejíždět nebo ji nákladem přesahovat, s výjimkou předjíždění cyklistů. Uvedené vodorovné dopravní značení se užívá i ve spojení se svislou dopravní značkou zakazující předjíždění (č. B 21a nebo č. B 22a). Ani v tomto případě při předjíždění motocyklu bez postranního vozíku není dovoleno podélnou čáru souvislou nebo dvojitou podélnou čáru souvislou přejíždět nebo nákladem přesahovat, protože s ohledem na odlišný význam obou značek se nejedná o případ nadřazenosti svislého dopravního značení vodorovnému (srov. Novopacký, D. a spol. Komentář k §17 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů. Dostupný v právním informační systému ASPI ke dni rozhodnutí Nejvyššího soudu).
34. Obviněný nerespektoval též povinnosti řidiče podle §4 písm. a), c) zákona č. 361/2000 Sb., které stanoví, že při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen a) chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu, c) řídit se světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály, dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace. Jestliže obviněný vědomě předjížděl v úseku, kde platila dopravní značka B 21a „Zákaz předjíždění“, tuto nerespektoval, choval se neukázněně a neohleduplně, a také ohrozil zdraví jiného účastníka silničního provozu, porušil též §5 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb., neboť jako řidič byl též povinen věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích, což se zřetelem na shora uvedená porušení uvedených pravidel, nedodržel.
35. Přisvědčit není možné ani námitce obviněného o špatně viditelných směrových světlech u skútru M. K., a lze jen dodat, že k jeho obhajobě, že nevěděl, zda by M. K. dával směrovými světly znamení, soud prvního stupně konstatoval v souladu s výpovědi tohoto druhého účastníka silničního provozu, že znamení o změně směru jízdy dal zavčas. To, že znamení o změně směru jízdy použil, se podává také z reakce řidiče blíže neustanoveného vozidla, který brzdil a pomalu jedoucímu M. K. umožnil odbočení provést, což potvrdil i sám obviněný, který na pomalou jízdu obou vozidel poukazoval, a byla u něj impulzem k zahájení předjíždění (viz bod 5. rozsudku soudu prvního stupně). Nutné je brát v potaz i to, že obviněný začal předjíždět v době, kdy před ním jel osobní automobil značky Fiat, a proto skútr M. K. vůbec nemusel vidět tak, aby směrová světla zaznamenal. Rozhodné ovšem je, že v době, kdy se M. K. rozhodl odbočovat vlevo a směrová světla měl zapnutá, se obviněný nacházel v místě vozovky, kde pro předjíždění vůbec neměl být, a kde neměl dostatečný výhled na to, co se před ním děje. Nelze však pomíjet ani to, že důvodem dopravní nehody bylo i zaviněné jednání M. K., který do křižovatky vjel pozdě, na podélně čáře, a tedy neočekávaně.
36. Nejvyšší soud shledal závěry soudů obou stupňů správnými i ohledně toho, že čin obviněného byl jednou z příčin vzniklého následku, a to zranění M. K., jak rozvedl soud prvního stupně v bodě 16. rozsudku a odvolací soud na jeho úvahy navázal (viz body 19., 20., 21. a 24. usnesení). K tomu Nejvyšší soud dodává, že požadavek trestněprávně relevantního příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestně odpovědná jen tehdy, jestliže svým protiprávním jednáním, které naplňuje znaky trestného činu, následek důležitý z hlediska skutkové podstaty trestného činu skutečně způsobila. Příčinný vztah znamená, že určitá osoba svým jednáním následek skutečně způsobila a že jednání nese znaky zavinění (srov. rozhodnutí č. 46/1963 a č. 20/1981 Sb. rozh. tr.). Za příčinu je považován každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal. Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem (účinkem) se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Není také rozhodující, zda následek nastal působením více okolností, nejenom tedy jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která způsobila následek (např. smrt jiného), působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit smrt sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí č. 47/1970-II Sb. rozh. tr.). Příčinná souvislost by se přerušila (nedospěla by až k účinku), např. tehdy, kdyby tu byla další příčina jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila účinek bez ohledu na jednání pachatele. K příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem je rovněž vhodné doplnit, že mezi porušením bezpečnostního předpisu nebo uznávaného pravidla a následkem musí být mimo obecně vyžadovaného příčinného vztahu ještě další vztah mezi účelem předpisu a následkem vyplývajícím z toho, že smyslem bezpečnostního předpisu je zabránit právě následkům toho druhu, jaký v konkrétním případě právě nastal (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník . 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 375). V daném případě obviněný splnil oba předpoklady, protože to, že porušil shora uvedeným způsobem pravidla silničního provozu, resp. je vědomě nedodržel, došlo k dopravní nehodě a k vážnému zranění M. K., na němž se však i ten spolupodílel (jak bylo soudy zjištěno a ve skutkové větě popsáno), což však příčinnou souvislost mezi jednáním dovolatele nepřerušilo, ale toliko to jako příčina ke vzniklému následku přistoupilo, neboť pokud z hlediska vzniku uvedeného následku má příčinný význam i jednání jiné osoby než dovolatele, není to důvodem k tomu, aby dovolatel nebyl uznán vinným, a to za situace, kdy ona jiná osoba není ani trestně stíhána (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1300/2003).
37. Se zřetelem na všechna učiněná zjištění a shora popsané úvahy není možné souhlasit s tvrzením dovolatele, že jedinou příčinou vzniklé dopravní nehody byla jízda M. K., který začal odbočovat až ve chvíli, kdy už odbočovat nesměl, ačkoli lze připustit, že jeho jednání významně ke vzniku nehody přispělo. Ve shodě se soudy nižších stupňů lze vycházet z toho, že ačkoli M. K. vytvořil svým nesprávným odbočením vlevo obviněnému v jeho jízdní dráze překážku, tak obviněný svým bezohledným, riskantním neopatrným předjížděcím manévrem v odbočovacím pruhu před křižovatkou, za současného nerespektování jasného zákazu předjíždění, se spolupodílel na vzniku předmětného nehodového děje. Jednání obviněného proto mělo povahu příčiny i tehdy, když kromě jeho jednání k následku vedlo i jednání další osoby (M. K.), poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a následkem se nepřerušila tím, že k jeho jednání přistoupila i další skutečnost, jež spolupůsobila při vzniku následku. Na uvedeném závěru nic nemění ani zjištění plynoucí ze znaleckého posudku Ing. Františka Kropáče, Ph. D., který se vyjadřoval k tomu, zda obviněný mohl dopravní nehodě zabránit, neboť toto sdělení je pro závěr o vině obviněného zcela bezvýznamné, když znalcem byla posuzována situace plynoucí z existujícího skutkového děje, a neznamená to, že by se obviněný zjištěného protiprávního jednání nedopustil, když tento nehodový stav sám svou nezodpovědnou jízdou vyvolal.
VII. Závěr
38. Výše popsané skutečnosti jsou dostačující pro závěr o nedbalostním zavinění obviněného podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť z nich je patrné, že věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Nejvyšší soud z popsaných důvodů shledal, že soudy správně posoudily všechny rozhodné skutečnosti, obhajobě obviněného se dostatečně věnovaly a v právním posouzení věci nepochybily, jestliže shledaly, že obviněný z vědomé nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví M. K. a při závěru i o jeho spoluzavinění shledal naplněnými znaky skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku.
39. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud z uvedených důvodů námitky obviněného neshledal důvodnými a uzavřel, že důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebyly naplněny, a protože uvedené závěry vyplynuly již z napadených rozhodnutí a příslušného spisu, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 11. 2023
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu