ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.945.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 945/2023-356
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 11. 2023 o dovolání, které podal obviněný Ondřej Strenk , nar. 22. 4. 1978 v Chebu, trvale bytem Malá Roudka – Skočova Lhota 1, 679 63 Malá Roudka – Skočova Lhota, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2023, sp. zn. 3 To 97/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 4/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2022, č. j. 49 T 4/2022-44, byl obviněný Ondřej Strenk (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 2, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně) byl podle §211 odst. 6 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šest) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 100 (jedno sto) denních sazeb, kdy denní sazba činí 15 000 (patnáct tisíc) Kč, celkem ve výměře 1 500 000 (jeden milion pět set tisíc) Kč, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací na dobu 6 (šesti) let, o nároku poškozených bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. ř.
2. Odvolání podané obviněným proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2023, sp. zn. 3 To 97/2022, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spatřuje v tom, že soudy nižších stupňů dospěly k nesprávnému právnímu závěru, když u něj dovodily minimálně zavinění ve formě nepřímého úmyslu k té části předmětného zločinu (podle odst. 1.), v rámci které měl při sjednávání úvěru uvést nepravdivé a hrubě zkreslené údaje a v rámci zločinu (podle odst. 2.) měl ve formě nepřímého úmyslu peněžní prostředky použít v rozporu s účelem deklarovaným v úvěrové smlouvě. V dovolání poukazuje na to, že z pozice laika nemohl sám rozpoznat, že závěry znaleckého posudku Ing. Hudečka (odsouzeného) nejsou správné, přičemž nesprávnost znaleckého posudku nezjistili ani k tomu pověření pracovníci Metropolitního spořitelního družstva (dále MSD), kteří posudek ani po věcné stránce nepřezkoumávali, přestože tak měli v rámci posuzování úvěrů činit. S ohledem na tuto skutečnost lze podle dovolatele stěží jemu klást za vinu, že neodhalil věcnou nesprávnost druhého odsouzeného. Poukazuje rovněž na to, že na uvedenou skutečnost již upozorňoval ve svém odvolání, ale odvolací soud se s jeho námitkou vypořádal tím způsobem, že ve své podstatě zopakoval argumentaci nalézacího soudu. Je přesvědčen, že odvolací soud se měl řádně zabývat otázkou, zda neexistovaly okolnosti, které by mohly jeho případné pochybnosti v tomto směru rozptýlit. Dále argumentuje tím, že nebyla u něj zjištěna vědomost toho, že znalec není oprávněn ocenit pozemky s přihlédnutím k budoucím skutečnostem a on jako laik posuzoval znalecké posudky pouze z formální stránky. V další části svého dovolání (bod III.) soudům vytýká nesprávnost jejich závěru, že vyplacený úvěr byl použit v rozporu se sjednaným účelem, neboť soudy nižších stupňů se nezabývaly možností nákupu pozemků zprostředkovaně třetími osobami, když tato skutečnost nebyla podle dovolatele vyloučena. Poukazuje dále na to, že nebyla brána v úvahu ta skutečnost, že ve vztahu k němu, resp. ke společnosti Q2 ENERGIE s. r. o. byla společnost GEOTONER s. r. o. (na jejíž účet odeslal částku 89 000 000 Kč z poskytnutého 90 000 000 Kč úvěru) obchodním partnerem, s nímž uzavřel dohodu o zprostředkování nákupu pozemků. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. konstatoval, že „konkrétně nebyly ani zjišťovány majetkové poměry odsouzeného“ a soud přistoupil k odhadu těchto poměrů nikoli na základě relevantních skutečností, ale na základě libovůle. V návaznosti na uvedenou argumentaci odkazuje na citaci z rozhodnutí soudů nižších stupňů ve vztahu k uloženému peněžitému trestu a vazbě k zákonným ustanovením §67 a §68 tr. zákoníku. Soudy stanovenou denní sazbu ve výši 15 000 Kč považuje za „výsledek zjevné libovůle obou soudů nižších instancí“. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a Vrchnímu soudu v Praze přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
4. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření navrhl dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V úvodu nejprve rekapituloval dosavadní průběh trestního řízení, aby následně konstatoval, že s ohledem na skutečnost, že odvolání obviněného bylo zamítnuto, bylo potřebné zmíněné dovolací důvody uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě. Podle státního zástupce je v dovolání uplatněná argumentace pouhým opakováním obhajoby, přičemž výhrady uplatněné v dovolání zmínil obviněný také v řádném opravném prostředku. Státní zástupce je toho názoru, že uplatněné námitky jsou veskrze námitkami, které směřují proti skutkovému zjištění učiněnému soudy na základě jejich hodnotících úvah, a pouze s velkou dávkou tolerance je lze považovat za námitky hmotněprávní povahy (otázka úmyslu). V dalších částech svého vyjádření (viz bod 15. a další) rozvádí své úvahy k argumentaci obviněného, přičemž zdůrazňuje, že závěry soudů nižších stupňů, pokud tyto konstatovaly, že obviněný jednal minimálně v úmyslu nepřímém, považuje za správné a s hodnotícími úvahami zmíněných soudů se ztotožňuje. Bez jakýchkoliv pochybností bylo podle státního zástupce prokázáno, že zmíněnou trestnou činností obviněný získal majetkový prospěch, což obviněný popírá, avšak ze skutkového zjištění je mj. zřejmé, že si částku 1 milion Kč ponechal na účtu Q2 ENERGIE s. r. o. a „z valné většiny vybral v hotovosti“. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. konstatoval, že námitky obviněným v dovolání uplatněné stěží dovolatel formuloval tak, aby je bylo možno prostřednictvím uvedeného důvodu akceptovat, neboť dovolatel nenamítá uložení trestu, který zákon nepřipouští, ani to, že byl uložen mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně a nenamítá ani extrémní nepřiměřenost uloženého peněžitého trestu.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř., byť musí Nejvyšší soud konstatovat, a to ve shodě se státním zástupcem, že v daném případě, kdy bylo odvolání zamítnuto, bylo třeba dovolací důvody uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, která uvádí, že „dovolání lze podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§265d odst. 2 tr. ř.].
8. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. V souvislosti s výše uvedeným je vhodné obviněného upozornit na to, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení, v tomto dovolacím důvodu výslovně zmíněných . Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině [ve skutkovém zjištění] je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu relevantních námitek.
9. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je dán v případě, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl vyměřen ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
III.
Důvodnost dovolání
10. Předně považuje Nejvyšší soud za nutné uvést následující skutečnosti. Obviněný v rámci své argumentace uvádí v dovolání námitky obsahově shodné s těmi, které uplatňoval v rámci své obhajoby nejen v řízení před soudem prvního stupně, ale také v řízení o odvolání. Již soud prvního stupně se musel při svém rozhodování vypořádat s tvrzením obviněného, že dokumenty byly pro něj připravené a ty na smluvené schůzce podepsal; poskytnutý úvěr byl na základě smluvní dokumentace poskytnut na nákup nemovitostí třetí osobě – společnosti GEOTONER s. r. o.; GEOTONER s. r. o. svůj závazek vůči němu nesplnila, neboť tato společnost měla obdobný vztah k další společnosti (Realitní obchodní společnost), která vůči ní svůj závazek nesplnila; o společnost Q2 ENERGIE s. r. o. s celou svojí historií projevil v roce 2013 zájem „člen vietnamské komunity působící v Bratislavě“ a následně neprovedený zápis měl za následek, že mu nebyla vrácena kompletní dokumentace, kterou k tomuto úkonu poskytl; uvedl, že chtěl ve znaleckém posudku uvést tržní ocenění pozemků ve stavu, v jakém byly pozemky zapsány v listu vlastnictví (LV) a nepožadoval, aby byly oceněny jako stavební; neví, kdo formuloval zadání pro znalce; znalci neposkytoval žádné informace o záměru změny povahy pozemků. Jak již ve svém usnesení uvedl soud druhého stupně (bod 8.), obviněný v odvolání uplatnil „prakticky totožné námitky s těmi, které uplatnil již před nalézacím soudem a s nimiž se nalézací soud v napadeném rozsudku náležitě a příkladně vypořádal“. S uvedeným závěrem odvolacího soudu musí Nejvyšší soud souhlasit, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je nezpochybnitelné, že na obhajobu obviněného bylo reagováno, byť obviněný s hodnotícími úvahami nalézacího soudu nesouhlasí a považuje je za nepřezkoumatelné, neboť neodpovídají jeho představám. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani námitkám dovolatele, že obdobné vady jako rozhodnutí soudu prvního stupně obsahuje také usnesení odvolacího soudu. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit např. na skutečnost, že Vrchní soud v Praze doplnil dokazování a v rámci hodnotících úvah precizoval závěry soudu prvního stupně, když v odůvodnění svého usnesení (viz bod 8.) rozvedl tok peněžních prostředků po poskytnutí úvěru obviněnému - jím obratem zaslaných na čísla účtů dalším subjektům, z čehož zcela důvodně dovodil, že obviněný nebyl v postavení bílého koně, v pasivní roli osoby stojící zcela stranou páchané trestné činnosti. Z dovolací argumentace obviněného je zřejmé, že tento se závěry soudů nižších stupňů nesouhlasí a prosazuje vlastní verzi skutkového děje, tj. že se trestného činu nedopustil. Na případ obsahově shodných námitek pamatuje judikatura Nejvyššího soudu ve svém rozhodnutí ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [(srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck), avšak pouze za předpokladu, že v dovolání byly uplatněny relevantní námitky, které byly shledány zjevně neopodstatněnými].
11. Byť obviněný v rámci své argumentace výslovně neuvádí, že postupem soudů nižších stupňů došlo při hodnocení důkazů k porušení zásady in dubio pro reo, musí Nejvyšší soud uvést, a to rovněž ve shodě s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že svým obsahem jsou námitky obviněného spíše skutkového charakteru, zpochybňující správnost aplikace §2 odst. 5, 6 tr. ř. V souvislostí s takto obsahově koncipovanými námitkami [k námitkám ohledně úmyslu, což je hmotně právní termín, kterou Nejvyšší soud považoval s vyšší dávkou tolerance za relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (viz níže bod 8.] je nutno uvést (k porušení zásady in dubio pro reo), že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, naposledy též sp. zn. III. ÚS 1559/23, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav.
12. K otázce zjišťování skutkového stavu věci je nutno uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci [§2 odst. 5 tr. ř.] a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením [odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.], učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
13. Jak již bylo Nejvyšším soudem shora uvedeno, byť je obviněným jeho úmysl zpochybňován v kontextu nesprávného hodnocení důkazů (viz bod 11.), dospěl dovolací soud k závěru, že s vyšší mírou tolerance [úmysl je upraven ustanovením hmotného práva] a v rámci přesvědčivosti soudních rozhodnutí a výkladu práva na spravedlivý proces, je vhodné k uvedené námitce uvést následující. Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 681/04, mj. také uvedl, že „čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy“. K vlastní problematice úmyslu uvádí Nejvyšší soud následující. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (viz §15 odst. 1 tr, zákoníku). Srozuměním se rozumí smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestní zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (viz §15 odst. 2 tr. zákoníku) .
14. V rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně bylo mj. konstatováno, že se obviněný hájil tím, že znalci neposkytl žádné informace o záměru, tj. změně pozemků nebo něco podobného. Oproti tomu svědek V. H. [rovněž obviněný; mj. ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 813/2021, ve které bylo jeho dovolání odmítnuto, odsouzený podle §24 odst. 1 písm. c) k §211 odst. 1, 2, 6 písm. a) tr. zákoníku; či Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 211/2023, ve které bylo jeho odvolání odmítnuto, odsouzený podle §24 odst. 1 písm. c) k §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku)] uvedl, že objednatelem posudků (ocenění pozemků jako zastavitelného území obce) byla společnost Q2 ENERGIE s. r. o. Jak již bylo shora uvedeno, sám obviněný uvedl, že v rozhodné době byl jednatelem výše uvedené společnosti. Sám také uvedl, že podepsal úvěrovou smlouvu , avšak na pobočku MSD [Metropolitní spořitelní družstvo] se dostavil pouze k podpisu, přičemž podklady a smlouvu vypracoval někdo jiný. V žádosti o úvěrovou smlouvu bylo mj. uvedeno, že účelem je nákup nemovitostí a úvěr bude splacený prodejem nemovitostí [tj. nemovitostí, ke kterým zpracoval již dne 9. 9. 2011 znalecké posudky Ing. Hudeček, kdy využití záleží na pořizované změně územně plánovací dokumentace, která je již ve fázi zpracování…]. Nelze ponechat stranou zjištění vyplývající z výpovědi svědkyně H., že zásadní pro poskytnutí úvěru bylo zajištění majetkem, jehož hodnota (tržní) musela být znalecky oceněna, přičemž správnost a pravdivost údajů o jejich hodnotě v době podání žádosti byla zásadní a nezastupitelná. Vhodným je rovněž uvést, že bianko směnka sloužila pouze jako institut dozajištění úvěru. K rozhodné skutečnosti pro poskytnutí úvěru – hodnotě pozemků, kterou obviněný mj. podpisem úvěrové smlouvy deklaroval ve výši 229 940 720 Kč, na základě posudků zpracovaných In. Hudečkem, jehož zadavatelem podle znalce byla společnost Q2 ENERGIE s. r. o., jejímž jednatelem byl obviněný, lze ve vztahu k úmyslnému jednání obviněného dále uvést následující skutečnosti.
15. Soud prvního stupně v rámci hlavního líčení vyslechl celou řadu svědků – znalců, kteří tržní hodnotu předmětných pozemků, stanovili na částku 6 153 712 Kč (tedy hodnota předmětných pozemků, které byly předkládány k zajištění úvěru, podle posudků Ing. Hudečka byla cca 37násobně nadhodnocena). Z jejich výpovědí soudy rovněž vzaly za prokázané, že obvyklá cena se stanovovala k datu ocenění, tj. dni kdy znalec pozemky navštívil, přičemž rovněž znalci se vyjadřovali k termínu cena obvyklá (tržní), případně cena zjištěná (administrativní), přičemž z jejich výpovědí vyznělo, byť ne jednomyslně, že odhad znaleckým posudkem do budoucna nejde dělat (např. znalec M. Dvořák), a pokud by jej dělat šlo, pak by ze závěrů takového posudku muselo vyplývat jaké podmínky musí v budoucnu nastat, aby takový závěr o ceně platil. Další podstatnou skutečností, pak bylo zjištění, které výstižně zmínil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud, že „obviněný ani jako laik nemohl přehlédnout, že nemovitosti, které nedlouho před jejich znaleckým ohodnocením pořídil za částku mírně převyšující 5 100 000 Kč, byly následně znalcem Ing. Hudečkem pro potřeby uzavíraného úvěru oceněny na částku 229 940 720 Kč“. Nutno podotknout, že pokud krátce před žádostí o úvěr pořídil obviněný předmětné pozemky za částku mírně převyšující 5 100 000 Kč (což mu bylo známo) a tyto pozemky měly sloužit jako zástava k zajištění úvěru ve výši 90 000 000 Kč, pak mu bylo zřejmé, že v době uzavírané úvěrové smlouvy tuto hodnotu [dosahující výše poskytnutého úvěru 90 000 000 Kč] neměly a již vůbec neměly hodnotu 229 940 720 Kč. Obviněný nemohl ani do budoucna očekávat, že by uvedené pozemky mohly dosáhnout hodnoty jemu poskytnutého úvěru, když věděl o jejich charakteru, a pro takový závěr neměl žádný reálný podklad. V té souvislosti je nutno uvést, že z výpovědí slyšených znalců a vyžádaných zpráv (viz např. body 273 a násl. rozsudku soudu prvního stupně) mj. vyplynulo, kdy se na příslušné orgány obviněný obracel s žádostmi o pořízení změny územního plánu atd. Z nich vyplynulo, že žádosti či dotazy na příslušné instituce ke změně charakteru předmětných pozemků, sloužící k budoucí výstavbě adresoval obviněný až po 5. 10. 2011, přestože k žádosti o úvěr ze dne 24. 10. 2011, byl jako podklad předložen znalecký posudek Ing. Hudečka o ceně předmětných nemovitostí 229 940 720 Kč, zpracovaný však již dne 9. 9. 2011 (viz též shora). Uvedené skutečnosti prokazují, že žádosti byly příslušným orgánům zaslány až po zpracování znaleckých posudků, tudíž údaje předkládané objektivně neodpovídaly skutečnosti. Pokud obviněný zpochybňuje ve svém dovolání závěry soudů nižších stupňů ohledně „zavinění minimálně ve formě nepřímého úmyslu, a to ve vztahu k té části skutkové podstaty předmětného zločinu, v rámci které měl při sjednávání úvěru uvést nepravdivé a hrubě zkreslené údaje“, pak Nejvyšší soud ve shodě se závěry vyslovenými odvolacím soudem v odůvodnění jeho usnesení (viz bod 9.) musí konstatovat, že ze skutečností shora uvedených ve spojení s velmi podrobným odůvodněním usnesení odvolacího soudu a rozsudkem soudu prvního stupně je nezpochybnitelné, že obviněný byl při sjednávání úvěrové smlouvy minimálně srozuměn s tím, že Metropolitnímu spořitelnímu družstvu (MSP) jsou předkládány znalecké posudky hrubě zkreslující hodnotu pozemků sloužících jako zástava poskytovanému úvěru, když znal původní cenu pozemků, přestože tvrdí, že nebyl zadavatelem posudků, na druhou stranu však po jejich zpracování činil dotazy či žádosti na příslušné orgány ohledně změny charakteru předmětných pozemků, což svědčí pro závěr, že byl informován o rozhodných skutečnostech pro vypracování hodnoty pozemků neodpovídající znaleckým posudkům, což ve svém důsledku při sjednávání úvěrové smlouvy stvrdil svým podpisem [tj. že údaje uvedené v žádosti o úvěr a v jeho přílohách jsou správné a pravdivé, tj. včetně předmětných znaleckých posudků (srovnej přiměřeně rozh. 36/2009 Sb. rozh. tr. - trestní odpovědnost pachatele za uvedení nepravdivých údajů je dána v případě úvěrového podvodu nejen v případě, že pachatel takové údaje uvede (příp. je sdělí, poskytne, doloží apod.) v úvěrové smlouvě samotné, ale i tehdy, jestliže je úmyslně uvede, sdělí, poskytne nebo doloží v některém z tzv. pomocných dokumentů, které byly předloženy v průběhu procesů sjednávání smlouvy , atd.]. Za hrubě zkreslené údaje se považují takové údaje, které mylně nebo neúplně informují o podstatných a důležitých okolnostech pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro čerpání úvěru, což může vést k zásadě nesprávným závěrům o skutečnostech rozhodných pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro poskytnutí peněžních prostředků. Úvěrovým podvodem může být jednání, jímž se dosáhne poskytnutí úvěru bankou v důsledku hrubě zkreslených údajů, které se týkají zejména možné návratnosti úvěru, pokud již při poskytnutí úvěru nebyla jeho návratnost reálná a ani použitý zajišťovací institut nebyl způsobilý zajistit návratnost úvěru (např. v důsledku záměrně a několikanásobně nadhodnocené nemovité zástavy) – viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 1903 s.
16. K tvrzení obviněného ohledně nesprávného právního závěru stran toho, že je u něj dáno „zavinění minimálně ve formě nepřímého úmyslu ve vztahu k té části skutkové podstaty předmětného zločinu, v rámci které měl odsouzený použít peněžní prostředky v rozporu s účelem deklarovaným v úvěrové smlouvě“, považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat na výše uvedené zákonné znění „úmyslu“ (viz bod 13.) a odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, která se uvedenou problematikou zabývala, přičemž se se závěry vyslovenými soudy nižších stupňů v odůvodnění jejich rozhodnutí Nejvyšší soud ztotožňuje. Nad rámec uvedeného je potřebné uvést, že obviněný patrně v rámci své argumentace přehlédl, že při sjednávání úvěrové smlouvy podle skutkového zjištění soudů uvedl, že finanční prostředky z úvěru použije na nákup dalších nemovitostí. Je pak s podivem, když dne 25. 10. 2011 jsou obviněnému vyplaceny finanční prostředky ve výši 90 000 000 Kč z čerpaného úvěru, a to na účet č. 2106380207/2700 společnosti Q2 ENERGIE s. r. o. a již následujícího dne, tj. 26. 10. 2011 je z tohoto účtu [č. 2106380207/2700 společnosti Q2 ENERGIE s. r. o.] poukázána částka 89 000 000 Kč na účet společnosti GEOTONER s. r. o., když tato společnost žádné protiplnění v uvedené době neposkytla. Stěží lze akceptovat obhajobu obviněného, že společnosti GEOTONER s. r. o., měla podobný vztah nastavený s další společností – Realitní obchodní společností, která mu sdělila, že akvizice jsou připraveny, ale realizace vázne, přičemž na nátlak vůči této společnosti nešlo přistoupit, neboť nebyl smluvním partnerem ve vztahu k Realitní obchodní společnosti. Vrchní soud v Praze ve svém usnesení poukázal mj. na to, že „ z této částky z účtu GEOTONER s.r.o. ještě téhož dne odchází 70 000 000 Kč na účet Realitní a.s. a v následujících dnech další již drobnější částky rovněž na účet Realitní a.s. (14 550 000 Kč), ale také na účet MSD, Daubresse s.r.o. a rovněž i Q2 ENERGIE s.r.o. (shodou okolností ve výši 680 000 Kč, rovnající se nikoli náhodou první splatné splátce úvěru). Pokud jde o částku 70 000 000 Kč, připsanou dne 26.10.2011 na účet Realitní a.s., ještě téhož dne bylo 69 000 000 Kč rozesláno na účty společností RAY-ON a.s. a AWAC Trade Energy a.s. a zbytek této částky ve výši 1 000 000 Kč v kombinaci s částkou ve výši 14 550 000 Kč, připsanou na účet Realitní a.s. dne 27.10.2011, byl rozdroben na 13 menších plateb ve prospěch řady různých dalších společností, ale též MSD “. Uvedené skutečnosti zcela jednoznačně prokazují správnost úvah odvolacího soudu, když uvedl, že „ již tento stručný popis peněžních toků vylučuje vážně míněné ekonomické nakládání s peněžními prostředky poskytnutými úvěrem, tím spíše, mělo-li se jednat o nákup nemovitostí. Okamžité zbavení se peněžních prostředků z poskytnutého úvěru obžalovaným, vyjma částky 1 000 000 Kč, kterou si obžalovaný ponechal a z valné části následně vybral v hotovosti, nemá s avizovaným nákupem nemovitostí nic společného. Naopak do popředí vyvstává pravý důvod celého počínání, tedy vylákání peněžních prostředků z MSD, a jejich v podstatě okamžité rozdrobení mezi celou řadu dalších subjektů. Tyto skutečnosti, pokud jde o čísla jednotlivých účtů a toky peněžních prostředků, jsou zřejmé již z výpisů z účtů dotčených subjektů, které byly provedeny před nalézacím soudem v průběhu hlavního líčení, jakkoliv jim nalézací soud v odůvodnění napadeného rozsudku nevěnoval významnější pozornost. Vrchní soud v Praze doplnil dokazování o usnesení Policie ČR ze dne 17.8.2021, Č.j. NCOZ-1587-172/TČ-2019-417604-F, kterým bylo podle §160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání obviněných Vladimíra Lejnara (GEOTONER s.r.o.), Petra Kunce (Realitní a.s.) a Davida Šaffera (RAY-ON a.s.) pro přečin legalizace výnosu z trestné činnosti z nedbalosti podle §217 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zákoníku, a obviněných Tomáše Ullmanna a Alice Bláhové pro přečin podílnictví z nedbalosti podle §215 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zákoníku, když právě v tomto usnesení jsou čísla účtů přiřazena jednotlivým subjektům a jednotlivé peněžní toky zachyceny v širších souvislostech. To, jak bylo s peněžními prostředky po poskytnutí úvěru naloženo, zároveň vylučuje nikoli pasivní roli obžalovaného, který rozhodně nebyl v postavení bílého koně nebo dokonce osoby stojící zcela stranou páchané trestné činnosti, ale byl naopak velice aktivním článkem v celé struktuře osob na trestném činu se podílejících. Byl to on, kdo zcela ovládal svoji společnost Q2 ENERGIE s.r.o., na níž byl úvěr dojednán, byl to on, kdo zajistil nemovitosti pro účely zástavy za zlomek částky, která měla být předmětem úvěru, a byl to také on, kdo ihned po poskytnutí úvěru téměř celou poskytnutou částku odeslal pryč, aby následně inkasoval peněžní prostředky na úhrady první splátky, jejíž úhrada (jakož i úhrada dalších splátek) byla nutná pro oddálení odhalení celé trestné činnosti “. Nejvyšší soud ani v této části námitek dovolatele neshledal jejich důvodnost, naopak, plně se ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů, že obviněný byl minimálně srozuměn s tím, že peněžní prostředky úvěrovou smlouvou mu poskytnuté, nebyly použity k účelu v úvěrové smlouvě uvedenému.
17. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené, kdy námitky obviněného stran úmyslného jednání pouze s ohledem na jejich vymezení v trestním zákoníku posoudil Nejvyšší soud jako hmotněprávní (byť ve své podstatě obviněný soudům vytýká nesprávnost postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř) a akceptoval jejich podřazení pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ve vztahu k uvedenému dovolacímu důvodu jde o námitky zjevně neopodstatněné a přichází v úvahu jejich odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
18. Ve vztahu k námitkám uplatněných obviněným pod dovolacím důvodem §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je možno konstatovat, že obviněný soudům nižších stupňů vytýká, že „si soud nezajistil pro stanovení výše peněžitého trestu potřebný podklad (konkrétně nebyly zjišťovány majetkové poměry odsouzeného)“. „Ani odvolací, ani nalézací soud se ani nepokusily zjistit osobní a majetkové poměry odsouzeného…., a proto nelze nahlížet na denní sazbu peněžitého trestu ve výši 15 000 Kč jinak než jako na výsledek libovůle soudů obou nižších instancí“. Již v bodě 9. tohoto usnesení bylo konstatováno, že dovolací důvod podle §265i odst. 1 písm. i) tr. ř. je dán v případě, že „obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští“ (první alternativa), nebo „mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným“ (druhá alternativa). Ze shora uvedeného (stejně jako doslovného znění dovolání v bodě IV.) nevyplývá, že by obviněný brojil proti tomu, že mu byl uložen peněžitý trest z důvodu, že to zákon v jeho případě nepřipouští. K otázce peněžitého trestu je vhodné uvést, že tento druh trestu může soud uložit, jestliže pachatel pro sebe nebo jiného úmyslným trestným činem získal nebo se snažil získat majetkový prospěch [§67 odst. 1 tr. zákoníku (závěry soudů nižších stupňů ohledně právní kvalifikace a že jde o úmyslný trestný čin, kterým získal obviněný majetkový prospěch, byly dovolacím soudem shledány správnými)]. První alternativa §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. tedy nebyla uplatněna. Pokud jde o druhou alternativu – „byl mu uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestní zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným“, pak je možno konstatovat, že peněžitý trest mohl být obviněnému uložen v počtu nejméně 20 a nejvíce 730 celých denních sazeb (§68 odst. 1 tr. zákoníku), avšak ani tuto část zákona obviněný nenapadá. Obviněný výslovně brojí proti tomu, že výše denní sazby byla stanovena částkou 15 000 Kč, aniž by byly zjišťovány jeho majetkové poměry. Lze souhlasit s argumentací dovolatele, že uvedená denní sazba byla stanovena bez bližšího zkoumání jeho majetkových poměrů. Na druhou stranu však nelze pominout, že to byl sám obviněný, který již v přípravném řízení (za přítomnosti téhož obhájce) uvedl, že využívá svého práva a k věci nebude vypovídat, současně však ke svým majetkovým poměrům neuvedl nic a velmi stručně (řádkový záznam) se vyjádřil ke své osobě (viz č. l. 145). Za tohoto stavu lze stěží vytýkat soudům nižších stupňů konstatování, že neměly k dispozici objektivizované majetkové a příjmové poměry obviněného a vycházely z toho, co uváděl sám obviněný o svém podnikání s bratry L. Mimo pozornost odvolacího soudu nezůstala ani skutečnost, že pokud po přeposlání částky 89 000 000 Kč na účet společnosti GEOTONER s. r. o. zůstala na účtu společnosti Q2 ENERGIE s. r. o. zbylá částka 1 000 000 Kč z čerpaného úvěru na nákup pozemků, pak to byl obviněný coby jednatel, který tuto částku v hotovosti vybral, si ponechal, a to v rozporu s účelem úvěru. Nad rámec úvah soudů nižších stupňů ohledně výše denní sazby v částce 15 000 Kč, přičemž podmínky pro její výši nebyly podle dovolatele dostatečně zjišťovány, považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit, že svědek J. L. ve své výpovědi mj. uvedl, že obviněný a jeho firma Vrchovina se stal významným členem družstva MSD s vkladem 100 milionů korun (bod 156. rozsudku), což bezpochyby odůvodňuje uložený peněžitý trest s parametry v něm uvedenými.
19. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel předmětnou trestní věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 11. 2023
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu