ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.967.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 967/2023-494
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 11. 2023 o dovolání, které podala obviněná M. M. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 3. 2023, č. j. 3 To 42/2023-456, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 38 T 103/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněná M. M. (dále zpravidla jen „obviněná“, příp. „dovolatelka”) byla rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 12. 2022, č. j. 38 T 103/2022-422, uznána vinnou přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 4 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byla podle 337 odst. 4 tr. zákoníku za užití §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k peněžitému trestu ve výměře 40 (čtyřicet) denních sazeb po 700 (sedm set) Kč, tedy v celkové výši 28 000 (dvacet osm tisíc) Kč. Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku bylo obviněné povoleno hradit uložený peněžitý trest ve splátkách, a to vždy ve výši 2 000 (dva tisíce) Kč měsíčně, splatných nejpozději k 15. dni v daném kalendářním měsíci počínaje právní mocí uvedeného rozsudku, pod ztrátou výhody splátek peněžitého trestu, pokud obviněná nezaplatí dílčí splátku včas.
2. Rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 12. 2022, č. j. 38 T 103/2022-422, napadla obviněná odvoláním, které Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 29. 3. 2023, č. j. 3 To 42/2023-456, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Pokud jde o uplatněné námitky, obviněná předně uvedla, že soudy nedostatečným způsobem posoudily společenskou škodlivost jejího jednání, přičemž s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe postačilo řešení věci v civilním, exekučním řízení, v jehož rámci došlo k dočasnému odnětí dítěte, čímž byla již velmi citelně potrestána. V této souvislosti zdůraznila, že pro posouzení společenské škodlivosti je významné, že otec neměl mít nezletilou ve své či střídavé nebo společné péči, ale naopak s ní směl realizovat pouze několikahodinová asistovaná setkání, a to jednou za 14 dní, o což však neprojevil žádný zájem. Ve vztahu k tzv. návratovým rozsudkům dovolatelka uvedla, že se s dcerou snažila vrátit do XY, nicméně byla neúspěšná, neboť se jí nedařilo zajistit ubytování. Později však získala nájem ve městě XY, který se nachází v blízkosti XY. V této souvislosti uvedla, že výkonem tzv. návratových rozhodnutí byla navíc nucena jako občanka ČR opustit svoji zemi. Dále namítla, že předmětný skutek není trestným činem, neboť nebyly naplněny všechny jeho znaky. Rovněž zdůraznila, že z její strany nemohlo dojít k naplnění subjektivní stránky daného trestného činu ve formě úmyslu, neboť výzva ve smyslu §501 odst. 1 z.ř.s. jí byla doručena fikcí a o její existenci se tudíž nedozvěděla. Navíc její bratr P., který byl pověřen k vybírání pošty nenalezl žádné oznámení o tom, že příslušná zásilka byla z důvodu nedoručení uložena na poště. Fikce doručení tak podle jejího názoru nemůže mít trestněprávní důsledky, jak dovozují soudy obou stupňů. Rovněž namítla, že časové vymezení skutku neodpovídá vlastním skutkovým závěrům soudů obou stupňů. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 3. 2023, č. j. 3 To 42/2023-456, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta uvedla, že s ohledem na obviněnou zmiňovanou zásadu subsidiarity trestní represe nelze přehlédnout, že ačkoliv byla výzva podle §501 z.ř.s. doručena fikcí, z kontextu jednání dovolatelky vyplývá, že se doručení předmětné výzvy, jakož i snaze orgánu sociálně-právní ochrany dětí ji dobrovolně vyzvat k plnění návratového rozhodnutí, vyhýbala. Argumenty obviněné, jimiž odůvodnila nemožnost se setkat s pracovnicí orgánu sociálně-právní ochrany dětí, považuje státní zástupkyně za výmluvy, které vyznívají nevěrohodně, především pak s ohledem na ostatní řízení před soudem, v jejichž rámci byla obviněná aktivní. Podle názoru státní zástupkyně tak nelze dospět k závěru, že by se její jednání vyznačovalo tak nízkou společenskou škodlivostí, aby nemohlo být postiženo v rámci trestního řízení. Státní zástupkyně dále s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2045/15, uvedla, že pokud se dovolatelka obhajuje věcnou nesprávností návratového rozhodnutí, je třeba upozornit na to, že objektem trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 tr. zákoníku je zájem na řádném výkonu rozhodnutí orgánů veřejné moci, přičemž není nutné, aby trestní soudy zkoumaly věcnou správnost mařených rozhodnutí. Stejně tak s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 5 Tdo 1628/2005) zdůraznila, že za neopodstatněnou je třeba považovat i námitku obviněné, že v projednávané věci nemohla být naplněná skutková podstata předmětného trestného činu, neboť nebyla bezvýsledně použita alespoň 2 opatření. Podobně státní zástupkyně odmítla námitku obviněné, že výkonem návratových rozhodnutí byla nucena jako občanka ČR opustit svoji zemi, neboť touto námitkou se již zabýval Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 2670/21, který závěry dovolatelky nesdílel. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§265d odst. 2 tr. ř.].
8. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněných ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněných neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. Shodně též se vyjádřil Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 581/22.
9. Ve vztahu k uvedenému lze tedy konstatovat, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení, v tomto dovolacím důvodu výslovně zmíněných . Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině [ve skutkovém zjištění] je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu relevantních námitek.
10. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03; viz shodně bod 9.).
11. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obviněná v dovolání rovněž uplatnila, uvádí, že tento v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
III. Důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud považuje primárně za nutné uvést, že není jeho úkolem jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný (extrémní) nesoulad. Nadto lze dodat, že existence případného zjevného (extrémního) nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněná předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
13. V návaznosti na obecnou charakteristiku dovolacích důvodů a význam dovolání je vhodné, a to rovněž obecně ve vztahu k předmětné trestní věci, uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci [§2 odst. 5 tr. ř.] a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením [odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.], učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněné, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněnou vinnou jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněné. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
14. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě zhodnocení relevantních důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí a listinných důkazů. Nejvyšší soud tak konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný zjevný rozpor ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu §254 tr. ř. a dospěl k závěru, že soud prvního stupně „ si v souladu se zásadou zakotvenou v §2 odst. 5 tr. řádu vytvořil dokazováním provedeným v průběhu celého hlavního líčení podklad pro rozhodnutí o vině obžalované “ (bod 23. usnesení odvolacího soudu).
15. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněná uplatnila, musí Nejvyšší soud předně konstatovat, že tyto jsou do značné míry obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněné musely zabývat soudy nižších stupňů. Obviněná v dovolání výslovně uvedla, že uplatněné námitky „ uplatnila již v rámci odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně, a se kterými se (včetně hmotně právního posouzení) odvolací soud v napadeném rozhodnutí nevypořádal správně “ s tím, že dále zdůraznila, že „ odvolací námitky činí součástí své dovolací argumentace “.
16. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zmínit, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že se opakujícími námitkami obviněné ( poukazovala mj. na absenci společenské škodlivosti předmětného jednání; že výzva podle §501 odst. 1 z.ř.s. jí nebyla z důvodu užití institutu fikce doručení fakticky doručena; že v případě daného jednání absentuje subjektivní stránka tr. činu aj. ) podrobně a řádně vypořádaly, takže Nejvyšší soud nepovažuje za nutné na učiněných závěrech cokoliv doplňovat či měnit, přičemž na ně v plném rozsahu odkazuje. Pro úplnost však dodává následující.
17. Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny a řešeny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. “.
18. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již nižší soudy vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněnou upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a pečlivě formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (mj. bod 15. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. Postup soudu prvního stupně byl podroben přezkumu odvolacím soudem, který konstatoval, že soud prvního stupně „ z provedených důkazů vyvodil odpovídající věcně správné skutkové závěry “, s tím, že „ hodnotící úvahy soudu prvního stupně plně respektují zásadu volného hodnocení důkazů dle §2 odst. 6 tr. řádu “, přičemž odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně plně ztotožnil (bod 7. usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, pokud jde o skutková zjištění, jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněné.
19. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možné podřadit námitky obviněné, že časové vymezení skutku neodpovídá ani vlastním závěrům obou soudů. Z charakteru této námitky je však zcela zjevné, že jde o prostou polemiku se skutkovými zjištěními, která jsou navíc obsažena ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Pokud obviněná namítá, že soud prvního stupně podstatným způsobem po zásahu odvolacího soudu doplnil dokazování a upravil popis skutku, pak lze uvést, že jde o obvyklý postup předpokládaný trestním řádem, přičemž výše bylo zmíněno, že těžiště dokazování spočívá v řízení před soudem prvního stupně, který především formuje příslušné skutkové závěry. Námitky obviněné tak jsou v tomto ohledu neopodstatněné.
20. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., bylo již shora uvedeno, že tento je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). Pod tento dovolací důvod bylo možno podřadit námitku spočívající v nedostatku společenské škodlivosti jednání obviněné, námitku týkající se absence subjektivní stránky předmětného trestného činu a s jistou mírou tolerance i námitku, že obviněná byla jako státní občan ČR v podstatě donucena žít na území cizího státu. Ani těmto námitkám však nemohl Nejvyšší soud přisvědčit, a to z následujících důvodů.
21. Pokud jde o námitku obviněné týkající se nenaplnění společenské škodlivosti jejího jednání, podle §12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně [§13 odst. 1 tr. zákoníku]. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do tr. zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. st). Při použití zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku je třeba zvažovat celkovou společenskou škodlivost činu, pro niž jsou určující zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka, záměr nebo cíl. Neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen základní skutkovou podstatu. Není však zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění znaků některé okolnosti zvlášť přitěžující (např. u trestných činů proti majetku při způsobení větší škody) je celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty (usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 31/2017 Sb. rozh. tr.).
22. V souvislosti s předmětnou trestnou činností je vhodné uvést, že o bjektem trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 tr. zákoníku je zájem na řádném výkonu rozhodnutí soudů a jiných orgánů veřejné moci. Trestněprávní ochrana je tímto ustanovením poskytována nejen řádnému výkonu pravomocných rozhodnutí, ale též výkonu rozhodnutí, která v době činu sice nebyla pravomocná, ale byla vykonatelná (např. rozhodnutí o předběžném opatření vydané v občanskoprávním řízení, které je vykonatelné, jakmile je doručeno povinnému bez ohledu na to, kdy nabude právní moci) – srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník: Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3186. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1230/2015.
23. Ze skutkových zjištění mimo jiné vyplývá, že obviněná, ačkoliv měla podle rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2021, č. j. 82 Nc 2502/2021-89, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2021, č. j. 20 Co 138/2021-158 (s nabytím právní moci dne 7. 8. 2021), uloženou povinnost navrátit svoji nezletilou dceru do místa jejího obvyklého bydliště ve městě XY ve Spolkové republice Německo, takto ve stanovené lhůtě ani později neučinila, což vyústilo v nařízení výkonu uvedených rozsudků, ke kterému došlo poté, co Městský soud v Brně zaslal bezvýsledně obviněné podle §501 odst. 1 z.ř.s. výzvu ke splnění uložených povinností a poté, co v návaznosti na žádost Městského soudu v Brně ve věci konal taktéž bezvýsledně Magistrát města České Budějovice, orgán sociálně-právní ochrany dětí. V dané věci tak není podle názoru Nejvyššího soudu možno spatřovat žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by neměla být trestní odpovědnost obviněné uplatněna. Naopak lze uvést, že jednání dovolatelky je pro daný typ trestné činnosti typické, kdy navíc skutková zjištění potvrzují, že obviněná, ač si byla jednoznačně vědoma, jaké povinnosti jí byly zmíněnými rozhodnutími uloženy, cíleně činila kroky, aby těmto rozhodnutím nebylo vyhověno , především zamlčovala místo pobytu nezletilé. Jak navíc vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, dovolatelka sama uvedla, že o existenci rozhodnutí ukládajících jí uvedené povinnosti věděla (bod 32.), avšak dané povinnosti dobrovolně nesplnila. Svým jednáním tak obviněná bez jakýchkoliv pochyb naplnila skutkovou podstatu trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání a uplatněné námitky jsou v tomto ohledu zjevně neopodstatněné. Za zcela výstižné pak Nejvyšší soud považuje konstatování soudu prvního stupně, že nerespektováním rozhodnutí soudů (stejně tak i orgánů veřejné moci) by vznikla naprostá anarchie a tato rozhodnutí je třeba respektovat, i když s nimi ti, na něž dopadají, vnitřně nesouhlasí (bod 44. rozsudku soudu prvního stupně).
24. Pokud jde o námitku týkající se nenaplnění subjektivní stránky (úmyslu) předmětného trestného činu, a to z důvodu, že soudní výzva podle §501 odst. 1 z.ř.s. byla obviněné doručena fikcí (uložením) a tudíž se o ní nemohla dozvědět, platí, že doručení tzv. fikcí je způsobem doručení úředních písemností, který lze použít za podmínek vymezených právními předpisy. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že fikce doručení má především zamezit tomu, aby se adresáti příslušných písemností jejich doručení vyhýbali a znemožňovali tak vznik právních účinků s doručením spojených. Z těchto důvodů platí, že již marným uplynutím desetidenní lhůty bylo možno považovat výzvu za doručenou, a to bez ohledu na to, zda posléze došlo k jejímu faktickému předání obviněné či nikoli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 3 Tdo 765/2020). V této souvislosti soud prvního stupně zcela přiléhavě poukázal na skutečnost, že adresu, na kterou byla výzva doručována, obviněná označila jako adresu pro doručování, přičemž na udanou adresu písemnosti doručovány byly (bod 33. rozsudku soudu prvního stupně). Ostatně vzhledem k tomu, že byla účastnicí příslušných řízení, musela si být dovolatelka vědoma, že na předmětnou adresu jí budou písemnosti doručovány a této skutečnosti se měla přizpůsobit a zajistit, aby se písemnosti dostaly do její dispozice. To, že se tak nestalo lze označit za její pochybení, kterého ji nemůže zbavit ani skutečnost, že vybíráním pošty pověřila svého bratra. Navíc podle odvolacího soudu byla obviněná celkově nekontaktní (bod 30. usnesení odvolacího soudu), což svědčí pro závěr, že se přijetí výzvy vyhýbala. To ostatně dokládá i konstatování soudu prvního stupně, že obviněná byla na doručování výzvy upozorněna pracovnicí orgánu sociálně-právní ochrany dětí (bod 33. rozsudku soudu prvního stupně). Za tohoto stavu věci tak lze podle názoru Nejvyššího soudu dospět k závěru o úmyslném zavinění obviněné, a to (minimálně) v podobě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 3 Tdo 765/2020).
25. Odvolací soud se rovněž vypořádal s námitkou obviněné týkající se činnosti příslušného orgánu sociálně–právní ochrany dětí. V tomto ohledu zdůraznil, že dne 1. 9. 2021 byl tento orgán ze strany Městského soudu v Brně požádán podle §501 odst. 2 z.ř.s. o součinnost s tím, že na 8. 9. 2021 byla s obviněnou sjednána schůzka, ze které se obviněná pouhých 5 minut před uskutečněním omluvila z důvodu pracovního (není zřejmé jakého) vytížení. Odvolací soud pak dále detailně rozvedl své úvahy o tom, proč považuje postup dovolatelky za vyhýbání se kontaktu s orgánem sociálně–právní ochrany dětí. Závěry odvolacího soudu tak považuje Nejvyšší soud za pečlivě odůvodněné, logické, přičemž nemá důvod na nich cokoliv doplňovat či měnit. Nutno podotknout, že velmi detailně popsané jednání obviněné soudem prvního stupně v odůvodnění jeho rozsudku, např. od okamžiku ukončení práce v Německu (např. bod 29.) a důvodů pro ukončení, dokládá účelovost jednání obviněné ve vztahu nerespektovat rozhodnutí, která jí nevyhovují, snahu vyhýbat se těmto rozhodnutím a činit vše pro toto nerespektování. Přiléhavě pak vyznívá také vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, a to ohledně obhajoby – výmluv obviněné, které státní zástupkyně s ohledem na veškeré další důkazy ve věci provedené, označila jako nevěrohodné, jako účelovou snahu obviněné plnění rozhodnutí se vyhýbat.
26. Nejvyšší soud dále zjistil, že rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2021, č. j. 82 Nc 2502/2021-89 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2021, č. j. 20 Co 138/2021-158, napadla obviněná ústavní stížností, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 2670/21, odmítl (odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu rovněž uvedla státní zástupkyně ve vyjádření k podanému dovolání). V uvedeném usnesení se Ústavní soud mimo jiné zabýval námitkou dovolatelky uplatněnou i v rámci podaného dovolání, že uvedená rozhodnutí soudů ji proti její vůli nutila vycestovat z ČR. Z citovaného usnesení Ústavního soudu vyplývá, že soudy dospěly ke správnému závěru, že bydliště nezletilé dcery obviněné se nachází ve Spolkové republice Německo s tím, že jejich závěry byly podloženy provedenými důkazy. V této souvislosti Ústavní soud poukázal na zjištění obecných soudů, že nezletilá se narodila v Německu, od narození zde žila, navštěvovala zde mateřskou školu i lékaře. Oba rodiče i nezletilá měli německé státní občanství, nezletilá a obviněná též české, nicméně dovolatelka ve Spolkové republice Německo žila, studovala a pracovala téměř 20 let až do svého odchodu s nezletilou do České republiky, ke kterému otec nezletilé nikdy nedal souhlas, přičemž se navíc svého práva na péči o nezletilou nevzdal. Podle Ústavního soudu tak obecné soudy neporušily základní právo obviněné nebo její dcery na respektování rodinného a soukromého života, když dospěly k závěru, že obvyklé bydliště nezletilé se nachází ve Spolkové republice Německo, a na základě toho dovolatelce nařídily, aby nezletilou do tohoto státu navrátila. Uplatněná námitka je tak i ve vztahu k dovolacímu řízení zjevně neopodstatněná.
27. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 11. 2023
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu