ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.979.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 979/2023-805
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 11. 2023 o dovolání, které podal obviněný I. A. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 9 To 29/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 38/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 9. 9. 2022, sp. zn. 1 T 38/2022, byl obviněný I. A. (dále „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným v bodě 1) přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku, v bodech 2), 3) zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že
1) v průběhu měsíce února roku 2021 ve svém rodinném domě v obci XY č. p. XY, ve třetím patře, po předchozí hádce, svoji manželku A. A., nar. XY, uzamkl proti její vůli minimálně v jednom případě v ložnici a v jednom případě v dětském pokoji vždy na celou noc od večera do rána, čímž jí vytvořil nesnadno překonatelnou překážku, s úmyslem jí bránit ve volném pohybu, poškozenou pustil vždy až v ranních hodinách poté, co bouchala na dveře a křičela,
2) dne 10. 3. 2021 v době kolem 16:00 hodin v obci XY, na dětském hřišti přibližně 100 metrů od jeho rodinného domu č. p. XY, se záměrem zmocnit se mobilního telefonu zn. iPhone 7 + v hodnotě 2.000 Kč manželky A. A., k ní přistoupil, uchopil telefon s kruhovým úchytem, který poškozená pevně svírala v ruce s úchytem navlečeným na prstu, přetahoval se s ní o něj, ačkoli se snažila pevným úchopem ruky zabránit ve vytržení telefonu, následně se mu podařilo za použití síly a fyzické převahy jí ho z ruky vytrhnout, si ho ponechal a odešel s ním, a již jí ho nevrátil, tímto jednáním způsobil poškozené škodu ve výši 2.000 Kč,
3) dne 11. 3. 2021 v blíže nezjištěné době v odpoledních hodinách v obci XY, ve svém domě v prvním patře v kuchyni, po předchozí hádce se záměrem zmocnit se zlatého snubního prstenu poškozené A. A. v hodnotě 3.200 Kč, k poškozené přistoupil, uchopil levou ruku poškozené a se slovy „ty kurvo, spíš se všemi“ jí za užití násilí pravou rukou snubní prsten strhl z levého prsteníčku, prsten si ponechal, a již jí ho nevrátil, tímto jednáním jí způsobil škodu ve výši 3.200 Kč.
2. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců. Podle §82 odst. 3 tr. zákoníku za použití §48 odst. 4 písm. e) tr. zákoníku mu bylo uloženo omezení zdržet se jakékoli formy styku, osobního i pomocí prostředků dálkové komunikace, včetně sociálních sítí, s poškozenou, a to nad rámec obstarávání neodkladných právních záležitostí týkajících se společného majetku a trvání manželství a předávání nezletilých dětí. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto rovněž o náhradě škody a nemajetkové újmy.
3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 9 To 29/2023, rozhodl z podnětu odvolání obviněného tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a výroku o náhradě škody znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let.
II. Dovolání obviněného
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, neboť má za to, že v řízení před soudem došlo k porušení zásad spravedlivého procesu (čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod – dále „Úmluva“), neboť soudy nerespektovaly rovné postavení stran, když prováděly důkazy jen jednostranně s ohledem na požadavky státního zástupce a poškozené, která prostřednictvím tohoto trestního řízení chtěla získat výhodnější pozici v opatrovnickém řízení, a proto se snažila v rámci obce, v níž bydleli, opatřit u různých osob svědectví o násilném nebo podobném jednání obviněného k ní. Tyto skutečnosti se obviněný snažil prokázat jím navrhovanými důkazy, čemuž však soudy pro nadbytečnost nevyhověly, a tak porušily právo obviněného vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch. Tento vadný postup se odrazil v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, když straně obžaloby byly provedeny všechny jí navržené důkazy (včetně důkazů nezákonných), zatímco obhajobě žádný.
5. Obviněný orgánům činným v trestním řízení vytýkal neodpovědný postoj, pokud nevyhověly jeho návrhům směřujícím k prokázání své obhajoby na výslech tří svědků, od kterých poškozená požadovala, aby svědčili proti němu, s odůvodněním, že se nejedná o přímé svědky a nejsou důvodné pochybnosti o chování poškozené. Obviněný se neztotožnil s odvolacím soudem, pokud tento postup označil za správný, protože v něm shledal porušení zásady kontradiktornosti trestního řízení, podle níž nestačí, aby soud vyložil, proč vnímá důkazní návrh obviněného jako nadbytečný, ale obviněný musí mít reálnou možnost výslechu svědka dosáhnout. V tomto světle není spravedlivým procesem takové trestní stíhání před soudem, v němž soud nejprve provede důkazy navrhované státním zástupcem a následně prohlásí, že již tyto důkazy jsou dostačující pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a že důkazy navrhované obhajobou jsou již nadbytečné. To platí zvláště tehdy, mají-li důkazy navrhované obviněným vyvracet věrohodnost prakticky jediného přímého důkazu proti obviněnému.
6. K tomu obviněný poukázal na to, že v české literatuře je dlouhodobě kritizováno, že pokud soud zná podrobně celý spis vzniklý v přípravném řízení a přijme po jeho prostudování k projednání obžalobu (tzn. nevrátí věc státnímu k zástupci k došetření) a nařídí ve věci hlavní líčení, má již o věci vytvořen svůj pracovní názor, který se snaží v hlavním líčení potvrdit a dokázat. Takový soud poté podle dovolatele již nevnímá přínosně aktivitu stran v hlavním líčení. Má-li být hlavní líčení skutečně kontradiktorní, musí mít každá strana trestního řízení právo „představit svůj případ“ a ke svým tvrzením navrhnout i adekvátní důkazy. S přihlédnutím k obvyklé důkazní aktivitě státního zástupce, který navrhuje v písemném vyhotovení obžaloby provedení důkazů, je třeba poskytnout obviněnému adekvátní možnost vyvinout obdobnou důkazní rovnováhu.
7. V posuzované věci soudy však včasným požadavkům obviněného nevyhověly, protože soud prvního stupně neshledal potřebu poškozenou údajně přemlouvané svědky vyslechnout proto, že jde pouze o tvrzení obviněného, čímž spolu s odvolacím soudem odepřel obviněnému možnost své tvrzení prokazovat a zkrátil jej na právu na obhajobu. Protože není znám obsah neprovedených důkazů, je nemístná i argumentace odvolacího soudu v bodě 20. odůvodnění jeho rozsudku, že šlo o nepodstatné porušení procesního práva nemající ústavněprávní rozměr, protože teprve na podkladě řádného provedení daných důkazů by mohlo být hodnoceno, zda jde o důkaz významný či nikoliv.
8. Ze všech těchto důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, popřípadě aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a shodný příkaz učinil tomuto soudu.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.) v přezkoumávaných rozhodnutích a řízení jim předcházejícím vytýkané nedostatky neshledala. Naopak upozornila, že obviněný prostřednictvím většiny dovolacích námitek pouze opakuje svou obhajobu z předchozích fází řízení, s níž se soudy nižších stupňů vypořádaly náležitým, zákonu odpovídajícím a přesvědčivým způsobem. V takovém případě jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
10. Poukázala však na zásadu, že pokud jde o rozsah provedeného dokazování v trestním řízení, závisí na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede, což plyne z principu nezávislosti soudů (viz čl. 82 Ústavy). Rozhodně není povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh, avšak odmítne-li provést důkaz, který byl navržen, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění však samo o sobě nevede k závěru o porušení práva na spravedlivý proces, neboť to je založeno až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti. V posuzované věci naznačené pochybení v postupu soudů neshledala, a proto neprovedením dalších důkazů právo obviněného na spravedlivý proces garantované v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“) porušeno nebylo, neboť faktická nadbytečnost důkazu je uznávaným důvodem pro zamítnutí důkazního návrhu, a tedy nezakládá ani vadu opomenutých důkazů.
11. Konstatovala, že nalézací soud provedl náležité a pečlivé dokazování, které podrobně odůvodnil (viz body 56. až 75. odůvodnění jeho rozsudku). Zabýval se také návrhy na doplnění dokazování, které obviněný předložil a s těmito se vypořádal (viz body 47. až 52. a 54., 55. tamtéž). Dospěl-li k závěru, že se jedná o návrhy nadbytečné, vyložil důvody, které jej k tomu vedly, a odvolací soud na obsahově stejné námitky obviněného rovněž reagoval (viz bod 14. odůvodnění napadeného rozsudku). Podle názoru státní zástupkyně z uvedených důvodů soud provedl dokazování v rozsahu, který odpovídá požadavkům §2 odst. 5 tr. ř., provedené důkazy vyhodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a dospěl ke správným skutkovým závěrům, které v potřebné míře za podmínek §125 odst. 1 tr. ř. odůvodnil. Vzhledem k tomu, že dospěla k závěru, že rozhodnutí soudů obou stupňů netrpí vytýkanými nedostatky, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovila souhlas s tím, aby toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., též §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
12. Případnou reakci obviněného, jemuž bylo toto vyjádření zasláno, Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání neobdržel.
IV. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. K důvodům dovolání
14. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je možné podat pouze na podkladě důvodů uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto je Nejvyšší soud povinen posoudit, zda uplatněné výhrady zákonnému vymezení označených dovolacích důvodů odpovídají. Na jejich podkladě může napadená rozhodnutí přezkoumat jen tehdy, pokud byly námitky uplatněny v souladu se zákonným vymezením označených důvodů, což má význam zásadně pro to, že Nejvyšší soud je při své přezkumné činnosti vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
15. V posuzované věci obviněný dovolání podal s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který se lze opřít, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Vždy však je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).
16. Nejvyšší soud, jenž zkoumá, zda vytknuté nedostatky korespondují s použitým dovolacím důvodem, je mimo zákonem stanovené podmínky povinen dbát na to, aby byly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
VI. K námitkám obviněného
17. Obviněný dovolání zaměřil toliko proti provedenému dokazování, a to zásadně proti tomu, že soudy nevyhověly jeho návrhům a neprovedly důkazy, jimiž se domáhal doplnit zjištěné skutečnosti o to, co vyplývá z jeho obhajoby založené na tvrzení, že poškozená neuvádí skutečnosti pravdivě a že sháněla svědky, aby vypovídali v souladu s jejími tvrzeními. Důvody, pro něž byly důkazy odmítnuty, nepovažoval za objektivní a učiněné v souladu se zásadou kontradiktornosti řízení. Soudy proto podle něj zkrátily jeho právo na obhajobu a spravedlivý proces. Takto vyjádřené námitky se dotýkají alternativy důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda jsou důvodné.
18. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je ze zjištěných skutečností patrné, že trestná činnost, která je obviněnému kladena za vinu, vychází z velmi neurovnaných rodinných a manželských vztahů mezi ním a poškozenou, do nichž byly vtaženy i jejich společné děti. Soudy obou stupňů si byly všech těchto skutečností vědomy, braly je do úvahy, a i ve vztahu k nim se věcí zabývaly, jak plyne z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí. Soud prvního stupně v bodech 2. až 45. rozsudku podrobně rozvedl obsah provedených důkazů, zejména svědeckých výpovědí poškozené a jejích dětí, včetně toho, jak na ně obviněný v průběhu hlavního líčení reagoval, aby na tuto obsahovou stránku posuzovaných důkazů mohl navázat při jejich pečlivém posouzení a vzájemného hodnocení s dalšími ve věci provedenými důkazy. Se zřetelem na to soud zkoumal zejména výpovědi syna AAAAA (pseudonym), jenž v průběhu vyšetřování změnil obsah svých tvrzení. Zatímco v první výpovědi popisoval událost v souladu s výpovědí matky (poškozené), v další fázi trestního řízení uváděné skutečnosti zcela změnil ve prospěch obviněného. Soud se s uvedenou skutečností vypořádal na základě okolností, které vyplynuly z dalších ve věci provedených důkazů, zejména z výpovědi svědka Michala Svobody, u něhož AAAAA po určitou dobu po předmětné událost žil, a který tak mohl sledovat vývoj v jeho postojích k rodičům. Soud se opíral i o obsah znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, podle něhož má AAAAA narušenou osobnost se známkami úzkostného prožívání emoční nestability a impulzivity, byl ovlivněn otcem, byly u něj zjištěny primární znaky týrané osoby v důsledku špatného zacházení ze strany otce. Kromě této výpovědi však soud v dané konfliktní situaci prováděl důkazy svědčící jak v neprospěch obviněného, jak on tvrdí v dovolání, tak i v jeho prospěch (srov. např. výpověď N. M.), a vedle svědectví osob čerpal své poznatky i z dalších podkladů a důkazů, které byly k velmi neutěšeným poměrům v rodině A. shromážděny od nezaujatých orgánů policie, orgánů místní správy i z komunikace zachycené v SMS zprávách.
19. S ohledem na způsob provádění důkazů nelze ve věci shledat porušení zásady kontradiktornosti trestního řízení, vůči níž obviněný v dovolání brojil. Vyplývá ze zásady obžalovací, podle níž ve smyslu §2 odst. 8 tr. ř. má státní zástupce (§2 odst. 5 a 180 odst. 3 tr. ř.) před soudem povinnost provádět se souhlasem nebo na výzvu předsedy senátu důkazy, které podporují obžalobu (srov. §203 a 215 odst. 2 tr. ř.). Strana obhajoby má právo navrhovat a předkládat důkazy svědčící ve prospěch zvolené obhajoby. Předseda senátu straně obhajoby vyhoví, avšak nikoliv ve všech případech. Takto vymezené oprávnění obhajoby je rovné s právem státního zástupce a je též v souladu se zásadou presumpce neviny podle §40 odst. 2 Listiny. Procesní postavení základních stran v řízení před soudem – na jedné straně státního zástupce a na druhé straně obžalovaného s obhájcem – je zásadně rovné, a to rovné v právech, nikoli v povinnostech (strana obhajoby nemá a nemůže mít v trestním řízení povinnost prokazovat svou nevinu). Obě strany, jak strana obžaloby, tak i strana obhajoby, mají právo protivýslechu osoby, kterou vyslýchala podle §180 odst. 3 a §215 odst. 2 tr. ř. strana druhá (§215 odst. 3 tr. ř.), a mají též právo vznášet kdykoli v průběhu výslechu protistranou námitky proti způsobu provádění výslechu (srov. §180 odst. 4 tr. ř.). Pouze kontradiktorní uspořádání procesu na základě zásady obžalovací umožňuje všestranné objasnění věci, a to jak z hlediska obžaloby, tak i z hlediska obhajoby, čímž významnou měrou napomáhá k řádnému a úplnému zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (srov. §2 odst. 5 tr. ř.), a tím ke spravedlivému rozhodnutí. Soud pak především projednávání obžaloby (návrhu na potrestání) v hlavním líčení řídí tak, aby trestní řízení včetně činnosti stran probíhalo v souladu se zákonem, přičemž do dokazování při dostatečné aktivitě stran zasahuje zásadně jen v tom rozsahu, aby řízení vedlo ke správnému a spravedlivému rozhodnutí (srov. §2 odst. 5 poslední věta tr. ř.; srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 46). Uvedený princip kontradiktornosti řízení, resp. rovnosti zbraní v trestním řízení navazuje i na článek 37 odst. 3 Listiny, článek 96 odst. 1 Ústavy České republiky, článek 6 odst. 1 Úmluvy. Uplatňuje se jak v nalézacím, tak i v přezkumném řízení, v obou pak v celém jejich rozsahu, zejména v řízení důkazním (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01). Podle judikatury ESLP je zásada rovnosti zbraní definována jako požadavek, aby každá ze stran řízení mohla obhajovat svou věc za podmínek, které ji, z pohledu řízení jako celku, podstatným způsobem neznevýhodňují vzhledem k protistraně (srov. rozsudek ve věci Nideröst-Huber proti Švýcarsku ze dne 18. 2. 1997, stížnost č. 18990/91, §23; a rozsudek ESLP ve věci Foucher proti Francii ze dne 18. 3. 1997, stížnost č. 22209/93, §34). Jejím cílem je dosažení „spravedlivé rovnováhy“ mezi stranami sporu (srov. rozsudek ESLP ve věci Dombo Beheer B. V. proti Nizozemsku ze dne 27. 10. 1993, stížnost č. 14448/88, §33). Z těchto principů je zjevné, že zásadu kontradiktornosti řízení nelze vykládat tak, že soud je povinen provádět důkazy, které obhajoba navrhuje, protože takový požadavek z jejích pravidel neplyne. Je jí zajišťován spravedlivý proces systémem práv seznámit se se všemi dokumenty, stanovisky a důkazy, být přítomen při jejich provádění a moci se k nim vyjadřovat. Mezi ně patří i právo důkazy navrhovat (srov. rozhodnutí ESLP Stanford proti Spojenému království ze dne 23. 2. 1994, stížnost č. 16757/90). Jde o možnost obou stran řízení seznámit se se stanovisky a důkazy předloženými soudu s cílem ovlivnit jeho rozhodnutí, ať už tato stanoviska a důkazy předložila protistrana, nebo jiný subjekt, od něhož si soud vyjádření nebo důkaz vyžádal, přičemž ruku v ruce se seznámením se s takovými důkazy jde o možnost vyjádřit se k nim (srov. J. Kmec, D. Kosař, J. Kratochvíl, M. Bobek: Evropská úmluva o lidských právech, Komentář, C. H. Beck, Praha 2012, s. 740).
20. V posuzované věci nic nesvědčí o tom, že by uvedená zásada nebyla soudy dodržena, protože i když soud neprovedl obviněným navržené důkazy, neznamená to samo o sobě, že rovnost stran v posuzované věci nerespektoval, neboť zásada rovnosti účastníků neznamená, že by byl soud povinen vyhovět všem návrhům účastníků (viz článek 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy). Nejde totiž jen o zájem na tom, aby nedošlo k nespravedlivému odsouzení nevinného, nýbrž i na tom, aby byl skutečný pachatel spravedlivě potrestán. Obecný soud musí sám rozhodnout o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat okolnosti, které jsou důležité pro náležité zjištění skutečného stavu věci a pro správné posouzení viny či neviny obžalovaného. Vyplývá to z ústavního principu nezávislosti soudců při výkonu jejich funkcí a z jejich vázanosti pouze zákonem. Podstata tohoto principu spočívá mimo jiné v tom, že soudcům není možné přikazovat, jaké důkazy mají v zájmu zjištění skutečného stavu věci provést a jakým způsobem je mají hodnotit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95). Rozhodné je objasnění skutkového stavu věci, které záleží na tom, aby soud na podkladě důkazů, které provedl, objasnil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (viz §2 odst. 5 tr. ř).
21. Z obsahu rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že soud prováděl důkazy zajištěné v přípravném řízení. Podkladem pro závěr o vině obviněného nebyla pouze jím zpochybňovaná výpověď poškozené, ale celý komplex důkazů, jimiž se soud s potřebnou pečlivostí a nezbytnou mírou odpovědnosti, co do jejich věrohodnosti, zabýval. Dokazování bylo zaměřeno na objasnění všech rozhodných skutečností tak, aby podle nich bylo možné dostatečně objektivně posoudit rozhodné skutkové okolnosti. Podle způsobu, jak soud postupoval a jak se v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku s jednotlivými jím popsanými důkazy vypořádal, není pochyb o tom, že na průběh jednotlivých činů usuzoval na základě takových důkazů, které skutkové okolnosti v bodech 1), 2), 3) objasnily (srov. body 2. až 46. rozsudku soudu prvního stupně). Soud v bodech 57. až 62. vysvětlil, jak podstatné důkazy hodnotil, a v bodech 63. až 75. své závěry konkretizoval ke každému ze skutků i s výsledkem, k němuž na základě výsledků provedeného dokazování dospěl, a tedy Soud splnil povinnost u svědků ověřit pravdivost jejich skutkových tvrzení a jejich věrohodnost (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. ÚS I. ÚS 481/04). Obviněný měl možnost se ke každému z provedených důkazů vyjádřit. Všechny zajištěné a provedené důkazy dávají potřebný podklad pro posouzení okolností, za kterých došlo k popsaným skutkům, v nichž jsou spatřovány trestné činy obviněnému kladené za vinu. Z obsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zjevné, že soud popsal dostatečně srozumitelně a věcně, z jakých důvodů a kterým ze slyšených osob věřil, případně, proč takový závěr nemohl učinit o výpovědi obviněného, anebo i u dalších osob, z nichž pro své závěry nevycházel. K námitkám obviněného je rovněž vhodné podotknout, že soud v potřebné míře reagoval i na jeho obhajobu, kterou nepominul, ale rozvedl, proč ji nepovažoval za věrohodnou.
22. Vady v postupu soudu prvního stupně neshledal ani odvolací soud (vyjma zrušené části výroku o trestu v rozsahu uloženého přiměřeného omezení), který rozsudek nalézacího soudu přezkoumával na podkladě odvolání obviněného obsahově v zásadě shodného s nyní podaným dovoláním. Ani on nepřisvědčil obhajobě obviněného o účelovosti podaného trestního oznámení poškozenou kvůli získání výhodnějšího postavení v řízení o svěření dětí do péče, ale správným shledal postup soudu prvního stupně, jenž vyústil v nevyhovění návrhům na doplnění dokazování, které přednesl obviněný, resp. obhajoba, k čemuž rovněž své úvahy v odůvodnění rozsudku vyložil a důvody vysvětlil (viz body 13. až 18. napadeného rozsudku).
23. Nejvyšší soud s ohledem na obsah přezkoumávaných rozhodnutí dospěl k závěru, že námitky obviněného nemají oporu v postupech soudů ani ve výsledcích provedeného dokazování. Soudy věnovaly dostatečnou pozornost prověření obhajoby obviněného a vyložily závěry, k nimž došly, poukázaly důsledně na konkrétní skutečnosti plynoucí z výsledků provedeného dokazování, které tvrzení obviněného vyvrací, zabývaly se konkrétními souvislostmi, které se činu týkaly, především pak měly na zřeteli, že v případě obviněného a poškozené jde o manžele a že na místě svědků byli slyšeni i jejich nezletilí synové, k jejichž osobnostem a právům soud přistupoval obzvláště obezřetně a šetrně, vědom si jejich věku, práv i citlivosti problematiky týkající se jejich obou znesvářených rodičů, což je pro děti obzvláště traumatizující.
24. Nejvyšší soud po posouzení všech rozhodných skutečností shledal, že byly provedeny důkazy, které objasnily skutkové okolnosti v bodech 1), 2), 3), a že soud jednotlivé důkazy hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemném kontextu (§2 odst. 6 tr. ř.), a dospěl k závěru o vině obviněného, který nevzbuzuje pochybnosti. Soudy své závěry vysvětlily a nic nevyvrací to, že důvodně nepřisvědčily obhajobě obviněného, že poškozená nevypovídala pravdivě a že si za účelem dotvrzení své verze obstarávala důkazy, které by ji proti obviněnému podporovaly. Opíral se o důkazy, které si navzájem v zásadních rysech neodporují, a poukazoval zejména na takové důkazy, které poškozená nemohla ovlivnit, což byly především znalecké posudky, jež dotvářejí charaktery jednotlivých osob. Ty zejména doplňují a dotvářejí ucelený obraz o průběhu a motivech skutků. Soudy respektovaly i princip presumpce neviny, z něhož kromě zásady, že obviněnému musí být vina zákonným způsobem prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo (§2 odst. 1, odst. 2, odst. 5 tr. ř., článek 40 odst. 2 Listiny a článek 6 odst. 2 Úmluvy). Toto pravidlo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. např. nálezy ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 nebo ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11). Uplatnění zásady presumpce neviny je tedy namístě až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). Z posuzované věci, jak již bylo výše rozvedeno, je zjevné, že o takovou situaci nešlo, protože vina obviněného z provedeného dokazování vyplynula.
25. Právě ohled a zřetel na osoby nezletilých synů BBBBB (pseudonym) a CCCCC (pseudonym) byl jedním z důvodů, proč soud nevyhověl návrhu obviněného na opakování jejich výslechů ani návrhu na znalecké zkoumání věrohodnosti syna AAAAA, jak přesvědčivě vysvětlil (viz body 47., 48. rozsudku soudu prvního stupně). Lze tedy uzavřít, že v postupu soudu prvního stupně ani odvolacího soudu nejsou zjevné takové skutečnosti, které by svědčily o poukazovaných nedostatcích. Naopak Nejvyšší soud shledal, že soudy postupovaly odpovědně při respektu k zásadám plynoucím z §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §125 odst. 1 tr. ř. (srov. například rozsudek ESLP ze dne 24. 7. 2008 ve věci Melich a Beck proti České republice , stížnost č. 35450/04). Lze proto uzavřít, že soudy činné v přezkoumávané věci dostály všem uvedeným povinnostem, vůči nimž obviněný především brojil. Lze proto uzavřít, že si soudy obstaraly dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v §2 odst. 6 tr. ř. (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03), a proto nejde o žádnou ze situací, na něž dopadá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Není porušením obecných zásad pro dokazování, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09).
26. Nejvyšší soud se s obviněným neztotožnil ani v tom, že soudy pochybily, jestliže neprovedly důkazy, který obviněný navrhoval, a že věc bez jím požadovaných důkazů nebyla řádně objasněna. Soud v bodech 37., 47. až 55. pečlivě zvažoval důkazní návrhy obhajoby a podrobně na ně reagoval, přestože většině z nich nevyhověl, u každého z nich vysvětlil, co jej k takovému postupu z důvodu závěru o jejich nadbytečnosti a minimálním či vůbec žádném očekávatelném přínosu pro další rozhodnutí ve věci vedlo (body 47. až. 55. rozsudku). Rovněž vysvětlil s odkazem na aktuální judikaturu Ústavního soudu, proč některé námitky obviněného vůči realizaci dokazování, zejména vůči procesní použitelnosti některých důkazů, nepovažoval za důvodné (bod 37. rozsudku). Pokud jde o požadavek na opakování výslechu nezletilých synů, respektoval judikaturu ESLP, z níž nevyplývá žádné obecné právo znovu v řízení před soudem slyšet svědka, kterého již obhajoba měla možnost vyslechnout. Provádět výslech svědka mladšího než osmnáct let o okolnostech uvedených v §102 odst. 1 tr. ř. (tj. o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat jeho duševní a mravní vývoj) v pozdějším než přípravném řízení (zejména v řízení před soudem) je možné jen v nutných případech. Posouzení, zda jde o takový případ, záleží na všech okolnostech konkrétní trestní věci, především na důkazní situaci. Jedním z důvodů může být nutnost respektovat právo obviněného na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, podle něhož má obviněný právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě. Právo obviněného na spravedlivý proces není nadřazeno jinému základnímu lidskému právu, a to právu na zvláštní ochranu dětí zaručenému jak v článku 32 odst. 1 větě druhé Listiny, tak i ve zvláštní mezinárodní smlouvě, která je součástí právního řádu a má přednost před zákonem ve smyslu článku 10 Ústavy a kterou je Úmluva o právech dítěte, publikované pod č. 104/1991 Sb. (srov. též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 1499 až 1501). V posuzované věci však již nezletilí synové byli vyslechnuti. AAAAA jak v přípravném řízení, tak i při hlavním líčení, BBBBB a CCCCCale v přípravném řízení, požadavku na jejich další výslech soud nepřisvědčil a důvodně jej odmítl právě s odkazem na §102 tr. ř., a to právě se zřetelem na vypjaté emocionální vztahy v rodině (viz bod 47.). Obdobně se soud vyjádřil ke každému z návrhů obviněného a vysvětlil, z jakých důvodů je nepovažuje za nutné provádět, a to pro jejich nadbytečnost, když vysvětlil, jakými jinými důkazy byla vina obviněného u jednotlivých skutků prokázána, a na základě jakých skutečností je provádění navrhovaných důkazů nadbytečné. I přesto, že soudy neprovedly všechny obviněným navrhované důkazy, nejedná se o důkazy nedůvodně neprovedené, protože soud splnil stanovené povinnosti a své názory v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí rozvedl a vysvětlil. Je totiž třeba připomenout, že rozsah dokazování nemůže být bezbřehý, soud nemusí vyhovět všem důkazním návrhům stran a je limitován rozsahem „nezbytným pro rozhodnutí“. Soudy však musí dbát zásady vyhledávací a objasňovat všechny okolnosti případu, jež jsou podstatné (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. II. ÚS 1974/11, či ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2447/09 aj.).
27. Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že nejde o tzv. opomenuté důkazy, které spočívají v tom, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o návrzích na provedení důkazů ve vztahu k jejich zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). Pojem tzv. opomenutých důkazů je třeba vykládat ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů tak činí. Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit pouze třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Pouze tehdy, jestliže tak obecný soud nepostupuje, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté, především článku 36 odst. 1, článku 38 odst. 2 Listiny (srov. nález Ústavního soudu 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, aj.). Posoudí-li se přezkoumávaná rozhodnutí z hlediska takto stanovených požadavků a kritérií, je zřejmé, že soud prvního stupně a v návaznosti na něj i odvolací soud na obdobné námitky obviněného rovněž reagoval a výsledkům provedeného dokazování se věnoval v bodě 12., s námitkami obviněného se vypořádal v bodě 13. až 20. a v bodě 31. vysvětlil, z jakých důvodů neshledal porušení spravedlivého procesu. Je zjevné, že soudy se všem rozhodným skutečnostem věnovaly a uvedená pravidla vztahující se k nutnosti provádět dokazování tak, aby nedošlo k pochybení tzv. opomenutých důkazů, respektovaly, když důvody, proč návrhům obviněného nevyhověly, pečlivě vysvětlily.
28. Nejvyšší soud na základě obsahu přezkoumávaných rozhodnutí konstatuje, že řízení, jež vydání přezkoumávaných rozhodnutí předcházelo, netrpí ani jinými procesními nedostatky, které by svědčily o vadách zakládajících porušení zásad spravedlivého procesu, protože soudy dodržely pravidla pro řádné zjištění všech rozhodných skutečností v rámci stanoveném §2 odst. 5, 6 tr. ř. a splnily povinnost své závěry odůvodnit. Vytýkaných chyb se tudíž nedopustily (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 4093/17, též např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz proti Španělsku , stížnost č. 30544/96, bod 26., nebo rozsudek ze dne 4. 10. 2007 ve věci Sanchez Cardenas proti Norsku , stížnost č. 12148/03, bod 49. a další).
29. K námitkám obviněného je proto možné uzavřít, že jeho vina byla objasněna a závěry soudů k tomu rozvedené byly srozumitelně a jasně vyloženy, a proto o ní nevznikají obviněným uváděné pochybnosti. Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že přezkoumávaná věc nevykazuje známky procesních vad či nelogických rozporů ve skutkových zjištěních, z nichž vyvozené právní závěry k činům ad 1), 2), 3) mají ve výsledcích provedeného dokazování potřebný podklad. Nedošlo ani k opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10). Přezkoumávaná rozhodnutí a řízení jim předcházející nesvědčí ani o libovůli nebo snaze vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto se v projednávané věci nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), a tudíž ani pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).
VII. Závěr
30. Nejvyšší soud po uvážení všech rozvedených skutečností dospěl k závěru, že skutková zjištění popsaná v napadených rozsudcích byla v potřebné míře a bez důvodných pochybností objasněna, aniž současně došlo k porušení pravidel spravedlivého procesu. Tento závěr mohl učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné okolnosti, a proto po zjištění, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 11. 2023
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu