ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.990.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 990/2023-518
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 11. 2023 o dovolání obviněného M. Š. , a obviněné právnické osoby MALKIN FUTURE s. r. o. , IČ: 28652070, se sídlem Karvinská 1237, 735 53 Dolní Lutyně, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2023, č. j. 6 To 102/2023-464, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 10 T 36/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
Odůvodnění:
1. Obvinění M. Š. a právnická osoba MALKIN FUTURE s. r. o. (dále zpravidla jen „obvinění“, popř. každý samostatně jako “obviněný” a „obviněná“) byli rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 1. 2023, č. j. 10 T 36/2021-410, uznáni vinnými, a to obviněný M. Š. přečinem podvodu podle §209 odst.1, odst. 3 tr. zákoníku a za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §67 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu. Podle §68 odst. 1, odst. 2, odst. 3, odst. 5 tr. zákoníku byla výměra peněžitého trestu stanovena v počtu 200 denních sazeb ve výši 300 Kč, tedy celkem 60 000 (šedesát tisíc) Kč a obviněná právnická osoba MALKIN FUTURE s. r. o. byla rovněž uznána vinnou přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byla podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §18 odst. 1, odst. 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, odsouzena k peněžitému trestu, jehož výměra byla stanovena v počtu 80 denních sazeb ve výši 1000 Kč, tedy celkem 80 000 (osmdesát tisíc) Kč. Poškozená okresní správa sociálního zabezpečení byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Karviné podali obvinění a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné (v neprospěch obviněné do výroku o trestu) odvolání. Z podnětu podaných odvolání (všech) Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 5. 2023, č. j. 6 To 102/2023-464, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se obviněný M. Š. uznává vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle §209 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu. Podle §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byla výměra peněžitého trestu stanovena v počtu 50 denních sazeb ve výši 500 Kč, tedy celkem 25 000 (dvacetipětitisíc) Kč a obviněná právnická osoba MALKIN FUTURE s. r. o. byla rovněž uznána vinnou přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byla podle §18 odst. 1, odst. 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim a za použití §68 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k peněžitému trestu, jehož výměra byla stanovena v počtu 50 denních sazeb s výši denní sazby 1 000 Kč, tedy celkem 50 000 (padesáttisíc) Kč. Poškozená Česká republika, okresní správa sociálního zabezpečení byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný M. Š. v dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V rámci tohoto mimořádného opravného prostředku poukázal na to, že odvolací soud se dopustil zjevné chyby, když ze skutkové věty vypustil část jednání, která se týkala peněžité pomoci v mateřství, avšak ponechal dobu páchání skutku až do 26. 6. 2019, přestože nemocenské dávky byly pobírány pouze do 12. 12. 2018. Dále uvedl, že v řízení nebyla prokázána jakákoli dohoda se svědkyní H. a je zcela evidentní, že nemohl ovlivnit její pracovní neschopnost, přičemž také uvedl, že i chronologii popisovanou svědkyní zcela vyvrátil. V této souvislosti poukázal na to, že k podpisu pracovní smlouvy došlo v době, kdy byl na dovolené. Dále vyjádřil své přesvědčení, že nemohl vědět, jaký bude zdravotní stav svědkyně H., přičemž o vzniku dočasné pracovní neschopnosti rozhoduje ošetřující lékař. V této souvislosti také uvedl, že nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který nevyhověl důkaznímu návrhu na výslech obou lékařů. Podle dovolatele je zjištění odvolacího soudu o tom, že svědkyně docházela do zaměstnání ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, stejně tak skutečnost, že pobírala mzdu za vykonanou práci, která nebyla v řízení prokázána. Poukázal rovněž na některé části výpovědí svědků, které podle něj znevěrohodňují výpověď uvedené svědkyně. Rovněž uvedl, že spoluobviněná právnická osoba nebyla nikdy provozovatelem restaurace, a že z předávacích protokolů vyplynulo, že svědkyně vracela notebook a mobilní telefon již v říjnu 2018, což v žádném případě nesvědčí o výkonu práce do 12. 12. 2018. Dále je přesvědčen, že odvolací soud zcela nedostatečně a nesprávně posoudil otázku subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
4. Obviněná právnická osoba MALKIN FUTURE s. r. o. v dovolání podaném prostřednictvím obhájkyně uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. s argumentací, že svědkyně H. pro ni v době své nemocenské žádnou práci nevykonávala. Dále uvedla, že nikdy nebyla provozovatelem restaurace, takže pokud svědkyně uváděla, že v době nemocenské pracovala jako servírka, nemohlo se jednat o práci pro obviněnou. Podle obviněné odvolací soud nesprávně posoudil otázku subsidiarity trestní represe. Soudům nižších stupňů vytkla, že se nezabývaly rozpory ve výpovědi svědkyně H., jejíž výpověď byla podle mínění obviněné vyvrácena dalšími ve věci provedenými důkazy. V této souvislosti mimo jiné poukázala na to, že pokud svědkyně uváděla, že chodila do práce do měsíce listopadu, pak není zřejmé, proč již v říjnu vracela zaměstnavateli pomůcky pro výkon práce. Poukázala na to, že žádný ze slyšených svědků nepotvrdil, že by svědkyně v době pracovní neschopnosti pracovala v její kanceláři, stejně tak nebylo prokázáno, že by svědkyni byla vyplácena mzda. Podle obviněné, pokud jí byl ze strany svědkyně předložen nemocenský lístek, pak neměla jinou možnost, než tento přijmout a akceptovat, jelikož je nucena respektovat rozhodnutí lékaře, který rozhoduje o vzniku pracovní neschopnosti. V této souvislosti uvedla, že nebyly provedeny jí navrhované důkazy, tedy výslech dvou lékařů. Rovněž konstatovala, že odvolací soud v popisu skutku nesprávně uvedl, že se obviněná dopouštěla trestné činnosti až do 26. 6. 2019 i přesto, že svědkyně H. pobírala nemocenské dávky pouze do 12. 12. 2018. S ohledem na výše uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
5. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni konání neveřejného zasedání k podaným dovoláním nevyjádřil.
II.
Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
8. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
9. Ve vztahu k uvedenému lze tedy konstatovat, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení, v tomto dovolacím důvodu výslovně zmíněných. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině [ve skutkovém zjištění] je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
10. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03; viz shodně bod 9.).
11. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
12. Obvinění svoji argumentaci částečně vtělili v tvrzení, že existuje rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy, přičemž s ohledem na uvedená tvrzení považuje Nejvyšší soud za prvořadé uvést, že tento zjevný rozpor (tvrzený extrémní nesoulad-rozpor) však podle argumentace obviněných primárně spočívá v tom, že soudy nedostatečně či špatně vyhodnotily jednotlivé ve věci provedené důkazy a v důsledku tohoto pochybení nesprávně zjistily skutkový stav věci. V tomto směru je tedy pohled obviněných (obhajoby) na průběh skutkového děje diametrálně odlišný od skutkového zjištění, které učinily soudy nižších stupňů.
13. S ohledem na skutečnost, že obvinění svoji argumentaci v převážné míře založili na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za nezbytné obecně v souvislosti s předmětnou trestní věcí uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněných, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného (obviněnou) vinnými jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněných. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
14. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obvinění uplatnili, musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že tyto jsou částečně obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněných musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ poukazovali mj. na to, že nenesou odpovědnost za to, že lékař vystavil nemocenskou; o těhotenství nevěděli; soudy měly uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe; svědkyně práci nevykonávala, což i vyplynulo z provedeného dokazování; žádnou práci ani vykonávat nemohla, jelikož vrátila notebook a mobilní telefon atd. ]. S námitkami, které obvinění uplatnili před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, když např. v bodech 20. – 21. svého rozsudku soud prvního stupně mimo jiné uvedl, že „okolnosti, které byly prokázány, tedy, že obžalovaná H. sice formálně dne 25. 5. 2018 nastoupila do pracovního poměru u Malkin Future s. r. o., ale její působení zde budí pochybnosti, dle názoru soudu ve skutečnosti vykonávala práci stejnou jako do 24. 5. 2018 pro R. A. S. Z. s. r. o., kdy se i nadále řídila příkazy a pokyny obžalovaného Š., kterého považovala za svého nadřízeného, nikoliv pokyny M. M., žádné nové pracovní povinnosti jí fakticky nevznikly, i nadále pracovala v provozu spojeném s restaurací a penzionem, který M. M. dle svého vlastního vyjádření neřídil a pracovní činnost, kterou vykonávala H., dle názoru soudu neměla ani společnost Malkin Future s. r. o. v předmětu svého podnikání dle výpisu z obchodního rejstříku a živnostenského rejstříku, neboť hostinskou činnost v té době nevykonávala. Ze žádného důkazu nevyplynulo, že by obžalovaná H. vykonávala práci provozní celého objektu pro Malkin Future s. r. o., tedy celé nemovitosti, naproti tomu bylo prokázáno, že vykonávala činnosti související se servisem, tedy s provozem restaurace a penzionu, zajišťovala chod restaurace a penzionu, kdy její pracovní zařazení bylo stejné jako pracovní zařazení v době pracovního poměru u společnosti R. A. S. Z. s. r. o., kde vykonávala pozici vedoucí servisu všech částí restaurace XY a od přesně nezjištěného dne v roce 2017 byla v podstatě na pozici provozní restaurace a penzionu, když takto ji vnímaly servírky...Je zjevné, že výše mzdy byla obžalované H. účelově navýšena, když do 24. 5. 2018 beze změn v pracovních povinnostech a náplni práce z pracovního poměru činila její mzda 14 900 Kč. Tato výše mzdy byla účelově navýšena navíc s vědomím, že obžalovaná H. nastoupí na dočasnou pracovní neschopnost, a tudíž jí bude mzda za vykonanou činnost vyplácena na ruku bez evidence a bez povinných odvodů... Výpověď P. H., kterou usvědčuje obžalované M. Š. a právnickou osobu, není osamocena, je podporována dalšími důkazy, které vyvracejí výpovědi obžalovaných M. Š. a právnické osoby, a to svědeckými výpověďmi M. F., J. N., T. R., M. M., P. J., které potvrdily, že H. chodila do práce i jako těhotná, rozhodně si tam nechodila povídat, o tom, že by před nástupem na mateřskou byla na dlouhodobé nemocenské, nevěděly, podle nich vykonávala pořád stejnou práci, plánovala směny servírkám, objednávala zboží, komunikovala s klienty, připravovala akce, na kterých také vypomáhala jako servírka, zajišťovala rezervační systém penzionu, rozhodně jim nebylo nic známo o tom, že by měla vykonávat jiný druh práce. Svědkyně její činnost považovaly za práci provozní...Vyjma těchto důkazů pak je protiprávní jednání obžalovaných zadokumentováno listinnými důkazy, pracovními smlouvami H., e-mailovou komunikací mezi ní a M. Š., z níž vyplývá, že pracovní podmínky H. zůstaly k 1. 6. 2018 beze změny, i to, že nadále skutečně pracovala, a to i v době pracovní neschopnosti, když z mailu vyplývá, že M. Š. vyžadoval její přítomnost ve firmě, kdy se dovolával jejich dohody na spolupráci a na to, že jí výrazně finančně vypomohl... Pokud bylo poukazováno na rozpory týkající se data uzavření pracovní smlouvy, kdy obžalovaný Š. dokládal, že byl v té době na zahraniční dovolené a nemohl tedy uzavírat s obžalovanou H. smlouvu, tak soud uvádí, že tyto nesrovnalosti nelze nikterak přeceňovat. Soud poukazuje na to, že i podle výpovědi samotného obžalovaného Š., právnické osoby a svědkyně M. Š. ještě před dovolenou byl přechod H. do jiné firmy v podstatě dojednán, přičemž datum ukončení pracovního poměru ve firmě R. A. S. Z. s. r. o. 24. 5. 2018 v podstatě koresponduje s tím, že den předtím obžalovaná H. měla najisto od lékaře potvrzeno těhotenství, kdy se nepodařilo najisto prokázat, zda pracovní smlouva byla podepsána skutečně 25. 5. 2018 a nebo později s tím, že pracovní poměr vznikl zpětně k tomuto dni, když samotná obžalovaná H. připouštěla, že pracovní smlouva jí mohla být dána k podpisu účetní, tak, jak v podstatě to je běžné z praxe... atd.“, a následně v reakci na odvolací námitky např. v bodě 9. svého rozsudku odvolací soud, který mimo jiné uvedl, že „Krajský soud konstatuje, že jak z výpovědi P. H., tak z výpovědí svědkyň M. F., J. N., T. R., P. J. i M. M. vyplývá, že P. H. pracovala jako provozní a částečně vypomáhala jako servírka. Všechny tyto svědkyně také potvrdily, že P. H. v době nemocenské chodila do práce a vykonávala práci provozní. Tomuto závěru nasvědčuje i skutečnost, že P. H. ve své výpovědi uvedla, že dostávala tzv. na ruku zhruba 17 000 – 18 000 Kč podle odpracovaných hodin, tj. mzdu v tzv. čistém, která odpovídá hrubé mzdě asi 25 000 Kč... bylo prokázáno, že P. H. pracovala pro obžalovaného jako provozní i v době, kdy jí byly vypláceny dávky při dočasné pracovní neschopnosti. Obžalovaný i obžalovaná si byli této skutečnosti vědomi, neboť obžalovaný v právnické osobě obžalované vykonával činnost způsobem, že měl rozhodný vliv na řízení obžalované, přestože statutárním orgánem byla jiná osoba. Jak obžalovaný, tak obžalovaná věděli, že na Okresní správu sociálního zabezpečení v Karviné byla ohlášena dočasná pracovní neschopnost P. H., přesto umožnili P. H., aby vykonávala svou práci...“
15. Nejvyšší soud považuje rovněž za nutné obviněné upozornit na skutečnost, že na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 14.), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ .
16. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněné upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy nižších stupňů řádně a pečlivě zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a pečlivě formulovaly příslušné závěry . Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování, způsobem hodnocení důkazů se mj. ztotožnil také odvolací soud, přičemž z nich vyvodil své vlastní výsledné skutkové a právní závěry (bod 8. rozsudku odvolacího soudu). Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně dospěly k závěru o vině obviněných, přičemž takto učiněná zjištění vyplývají nejen z výpovědi svědkyně P. H., o jejíž věrohodnosti neměly soudy nižších stupňů pochybnosti, jelikož je podpořena celou řadou dalších ve věci provedených důkazů – svědeckých výpovědí a listinných důkazů. I přes výše uvedené a v reakci na námitky obviněných považuje Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že ze svědeckých výpovědí M. F., J. N., T. R., P. J., M. M., jakož i z listinných důkazů vyplynulo, že svědkyně P. H. docházela do práce v době své pracovní neschopnosti a nikoliv pouze jako návštěva, jak obvinění poukazují, ale svoji práci vykonávala stejným způsobem, jako před těhotenstvím a tedy i stejným způsobem, jakým ji vykonávala před její pracovní neschopností, přičemž obvinění M. Š. a právnická osoba MALKIN FUTURE s. r. o. si této skutečnosti byli vědomi. S ohledem na skutečnost, že výpověď svědkyně H. je v podstatných bodech podporována dalšími svědeckými výpověďmi, stejně jako i listinnými důkazy, přičemž soudy nižších stupňů správně uzavřely, že její výpověď je věrohodná, lze uzavřít, že svědkyně za dobu své nemocenské nejenže chodila do práce vykonávat svoji práci jako v minulosti, ale také za ni dostávala mzdu tzv. na ruku, jak svědkyně vypověděla, i když formálně (fiktivně pro výplatu vyšších dávek nemocenské) měla pracovní smlouvu uzavřenou s obviněnou, u které měla oproti původnímu zaměstnavateli navýšenou mzdu z důvodu výplaty vyšších dávek nemocenské při dočasné pracovní neschopnosti. Pokud pak obviněný ve svém dovolání poukazuje na některé rozpory ve výpovědích a snaží se bagatelizovat svoji účast na trestné činnosti, lze uvést, že pomíjí tu skutečnost, že z trestné činnosti je usvědčován nejen svědeckými výpověďmi, ale také e-mailovou komunikací mezi ním a svědkyní H., ze které vyplývá nejen skutečnost, že svědkyně i přes svoji pracovní neschopnost nadále vykonávala svoji práci, ale také to, že obviněný si byl vědom skutečnosti, že je svědkyně na dočasné pracovní neschopnosti. Obvinění také ve svých dovoláních uvedli, že odvolací soud ve skutkové větě ponechal dobu páchání trestné činnosti až do 26. 6. 2019. Nejvyšší soud považuje za vhodné k danému uvést, že odvolací soud nově rozsudkem rozhodl tak, že vypustil ze skutkové věty část jednání týkající se peněžité pomoci v mateřství za období 13. 12. 2018 až 26. 6. 2019 a měl tak tedy i opravit dobu páchání trestné činnosti do 12. 12. 2018, což neučinil. I přes tuto nepřesnost v rozhodnutí odvolacího soudu lze však uvést, že se jedná toliko o formální nepřesnost, jež nemá žádný vliv na posouzení viny obviněných, případně na výši jejich trestu, neboť z odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, ale i skutkového zjištění je nezpochybnitelné, že obvinění byli uznáni vinnými pouze pro jednání spáchané do 12. 12. 2018, a to v souvislosti s neoprávněně pobíranou nemocenskou svědkyní P. H. Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněných.
17. Dále je třeba reagovat na námitky obviněných ohledně neprovedení navrhovaných důkazů, byť obvinění pouze nesouhlasí s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu stran doplňování dokazování. Ohledně této problematiky považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že k otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (…) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. řádu), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
18. Z napadených soudních rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě relevantních důkazů, ať již jde o svědecké výpovědi či listinné důkazy. Dále je zřejmé, že byly vzaty v potaz i obviněnými učiněné důkazní návrhy, přičemž odvolací soud dostatečně odůvodnil, proč považoval jejich provedení za nadbytečné. Pokud tedy obvinění vznáší výhrady k otázce provedených, příp. neprovedených důkazů, pak Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na skutečnosti zmíněné v rozhodnutích soudů nižších stupňů k této problematice a dodává, že na návrh obviněných na doplnění dokazování bylo odvolacím soudem řádně reagováno a odvolací soud dostatečně vysvětlil, proč nepovažuje provádění dalšího dokazování za nezbytné [viz bod 7. rozsudku].
19. Pokud jde o obviněnými namítané pochybení soudů, že tyto neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe a s ní související porušení principu ultima ratio, pak k uvedeným pojmům je vhodné uvést následující. Zásada „ultima ratio“ je upravena v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a byla rozvedena v rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr., ve kterém k otázce společenské škodlivosti Nejvyšší soud uvedl: že zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
20. Z výše uvedeného rozhodnutí stejně jako např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2523/10 vyplývá, že potřeba uplatnění principu ultima ratio orgány činnými v trestním řízení se uplatní, jestliže se v daném individuálním případě vyskytnou mimořádné skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň trestního bezpráví je extrémně nízký, takže nejsou naplněny definiční znaky trestného činu. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit nápravu. V dané věci také není možné spatřovat žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by neměla být trestní odpovědnost obviněných uplatněna. Naopak lze uvést, že jednání obviněných je pro daný typ trestné činnosti typické. Za takto zjištěného skutkového stavu je odkaz obviněných na nutnost postupu podle §12 tr. zákoníku zcela nepřiléhavý.
21. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud závěrem opětovně konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněnými vytknutá . Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
22. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněných meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovoláních rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 11. 2023
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu