ECLI:CZ:NS:2023:8.TZ.57.2023.1
sp. zn. 8 Tz 57/2023-531
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. 8. 2023 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. D. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti pravomocnému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2021, č. j. 7 To 117/2021-317, a podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl takto:
Stížnost pro porušení zákona se zamítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 3. 2021, č. j. 2 T 23/2021- 281, byl obviněný J. D. (dále jen obviněný) uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně se obviněný uvedených trestných činů dopustil tím způsobem, že „ dne 9. 12. 2020 v blíže nezjištěné době do 20:20 hod. v Praze 5, XY, dosud nezjištěným způsobem neoprávněně vnikl na uzavřený oplocený pozemek zahrady rodinného domu, kde bez užití zjevného násilí vnikl do zde zaparkovaného osobního motorového vozidla značky Volvo, které prohledal a odcizil z něho 1 ks načatého balíčku papírových kapesníčků zn. Floralys v celkové hodnotě 10 Kč, nejméně 6 ks mincí nominální hodnotě 50 Kč, blíže nezjištěné množství mincí o nominální hodnotě 20 Kč a blíže nezjištěné množství mincí o nominální hodnotě 10 Kč, tedy kovové mince v celkové hodnotě 600 Kč, čímž způsobil poškozenému P. H. škodu na odcizení ve výši 610 Kč, kdy při tomto jednání byl vyrušen poškozeným, načež při útěku rozbil keramickou sošku v hodnotě 500 Kč, čímž způsobil poškozenému P. H. škodu na poškození v celkové výši 500 Kč, následně přeskočil plot do ulice XY, a z místa utekl, a shora uvedeného jednání se dopustil,
ačkoliv si byl vědom toho, že byl mimo jiné rozhodnutím soudu Spolkové republiky Německo DE-AG Regensburg spisové značky 31 Ds 140 Js 26712/19 ze dne 5. 5. 2020, které nabylo právní moci dne 3. 9. 2020, uznán vinným ze spáchání trestného činu krádeže vloupáním a krádeže podle německého trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 11 měsíců, který dosud nevykonal, a dále byl rozhodnutím Obvodového soudu v Norimberku spisové značky 50 Ds 805 Js 10416/13 ze dne 10. 11. 2014, které nabylo právní moci dne 20. 11. 2014, uznán vinným ze spáchání trestného činu krádeže vloupáním a krádeže podle německého trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, přičemž tento odsuzující cizozemský rozsudek byl uznán pro území České republiky rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky spisové značky 11 Tcu 19/2019 ze dne 28. 2. 2019, které nabylo právní moci téhož dne,
a výše uvedeného jednání se dopustil za situace, v rámci které byl na území České republiky usnesením vlády České republiky č. 957 ze dne 30. září 2020 (publikováno ve Sbírce zákonů pod 391/2020 Sb.) v souladu s čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, vyhlášen pro celé území České republiky nouzový stav od 00:00 hodin dne 5. října 2020 na dobu 30 dnů, kdy tento nouzový stav byl usnesením vlády České republiky č. 1108 ze dne 30. října 2020 v souladu s čl. 6 odst. 2 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, prodloužen do 20. listopadu 2020, a opětovně prodloužen na základě usnesení vlády České republiky č. 1195 ze dne 20. listopadu 2020 do 12. prosince 2020, z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu vysoce nakažlivého koronaviru SARS-CoV-2 způsobující nemoc COVID -19, tedy v době extrémně škodlivého stavu, v rámci kterého je potřeba směřovat veškeré lidské zdroje právě a toliko k odstranění tohoto extrémně škodlivého stavu“
za tyto trestné činy (jednání popsaná ve výroku rozsudku soudu prvního stupně) byl obviněný odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O nároku poškozeného na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř.
2. Z podnětu odvolání obviněného byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2021, č. j. 7 To 117/2021-317, podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 3. 2021, č. j. 2 T 23/2021-281, v celém rozsahu zrušen a odvolací soud nově podle §259 odst. 3 tr. ř. uznal obviněného vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkového zjištění soudu druhého stupně dopustil tím, že „ dne 9. prosince 2020 v blíže nezjištěné době do 20:20 hodin v Praze 5, v ulici XY, dosud nezjištěným způsobem neoprávněně vnikl na uzavřený oplocený pozemek zahrady rodinného domu, kde bez užití zjevného násilí vnikl do zde zaparkovaného osobního motorového vozidla značky Volvo S60 2.0T, RZ: XY, hnědé barvy, vozidlo prohledal a odcizil z něho 1 načatý balíček papírových kapesníčků značky Floralys v celkové hodnotě 10 Kč, nejméně 6 mincí v nominální hodnotě 50 Kč, blíže nezjištěné množství mincí v nominální hodnotě 20 Kč a blíže nezjištěné množství mincí v nominální hodnotě 10 Kč, tedy kovové mince v minimální hodnotě 330 Kč, čímž způsobil poškozenému P. H. škodu na odcizení ve výši 340 Kč, kdy při tomto jednání byl vyrušen poškozeným, načež při útěku rozbil keramickou sošku v nezjištěné hodnotě, následně přeskočil plot do ulice XY a z místa utekl, a uvedeného jednání se dopustil, ačkoliv si byl vědom toho, že byl mimo jiné rozhodnutím soudu Spolkové republiky Německo DE-AG Regensburg spisové značky 31 Ds 140 Js 26712/19 ze dne 5. 5. 2020, které nabylo právní moci dne 3. 9. 2020, uznán vinným spácháním trestných činů krádeže vloupáním a krádeže podle německého trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 11 měsíců, který dosud nevykonal . Za tyto trestné činy (jednání popsané ve výroku rozsudku odvolacího soudu) byl obviněný odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody 8 (osmi) měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl obviněný podle §56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a současně byl odsouzen podle §75 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu pobytu na území hl. m. Prahy na dobu 5 let. O povinnosti obviněného k náhradě škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř.
3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2021, č. j. 7 To 117/2021-317, podal ministr spravedlnosti s odkazem na ustanovení §266 odst. 1, 2 tr. ř. ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona, ve které po krátké rekapitulaci trestního řízení, které předcházelo vydání shora uvedených rozhodnutí a odkazu na zákonná ustanovení trestního zákoníku a trestního řádu, která mají vazbu k odůvodnění rozhodnutí, případně jsou podstatná pro použitou právní kvalifikaci konstatoval, že se „ v plném rozsahu ztotožňuje se skutkovými závěry odvolacího soudu, a to v tom, že obviněnému bylo prokázáno neoprávněné vniknutí na soukromý pozemek poškozeného P. H. a následné vniknutí do jeho osobního vozidla, a to v úmyslu odcizit věci, což obviněný realizoval odcizením načatého balíčku papírových kapesníčků a kovových mincí do chvíle, než byl při činu přistižen poškozeným P. H., tak jako prokázání toho, že obviněný byl v posledních 3 letech za podobný čin odsouzen“. Zároveň uvedl, že „ se lze ztotožnit s odvolacím soudem, pokud dospěl k závěru, že jednáním obviněného nedošlo k naplnění zákonného znaku podle §205 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku pro chybějící věcnou souvislost jednání obviněného s událostí vážně ohrožující život nebo zdraví lidí v podobě výskytu koronaviru označovaného jako SARS-CoV-2 a způsobujícího onemocnění COVID-19 v pandemickém rozsahu. Jednání obviněného tak bylo správně posouzeno odvolacím soudem jako přečiny krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku a porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 trestního zákoníku“ (viz bod 15. stížnosti pro porušení zákona) . Následně soudu prvního stupně vytkl, stejně jako soudu odvolacímu, že jednání obviněného právně posoudily rovněž podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když není zřejmé, na základě jakého důkazu dospěly k závěru o naplnění znaku této právní kvalifikace, tj. že čin spáchal vloupáním, když popis skutkového zjištění, stejně jako odůvodnění, konstatuje pouze to, že obviněný „dosud nezjištěným způsobem neoprávněně vnikl na uzavřený oplocený pozemek zahrady rodinného domu, kde bez užití zjevného násilí vnikl do zde zaparkovaného osobního motorového vozidla“. Ministr spravedlnosti poukazuje na to, že neoprávněnost vniknutí na oplocený pozemek byla nepochybně prokázána, přitom však bylo současně zjištěno, že nebyla nijak zamčena vrata a vrátka na pozemek, stejně tak nebylo zamčeno ani vozidlo. Vzhledem k tomu, že provedenými důkazy nebylo podle ministra spravedlnosti jednoznačně prokázáno, že by se obviněný na soukromý pozemek dostal překonáním oplocení, tudíž vloupáním, nemůže být dán ani podklad pro právní závěr, že se obviněný dopustil krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Následně ministr spravedlnosti [v porušení níže uvedených skutečností spatřuje zásadnější pochybení oproti shora zmíněnému (viz bod 24. a následující stížnosti pro porušení zákona)] poukazuje na to, že odvolací soud uložil obviněnému vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců také trest zákazu pobytu na území hl. města Prahy, aniž by v odůvodnění svého rozsudku své úvahy, které jej vedly k uložení uvedeného druhu trestu a důvodům pro jeho uložení, rozvedl. Rovněž rozvádí své úvahy k porušení zákazu reformationis in peius, když mj. argumentuje např. i tím, že pokud byl obviněnému ukládán původně rozsudkem soudu prvního stupně při kvalifikaci jeho jednání podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku trest při samé spodní hranici, a to bez uložení dalšího druhu trestu, že pak lze stěží akceptovat uložení trestu odnětí svobody podle §205 odst. 2 tr. zákoníku odvolacím soudem v trvání osmi měsíců, který již není uložen na samé spodní hranici trestní sazby, navíc za situace, kdy byl obviněnému dále bez odůvodnění uložen trest zákazu pobytu v trvání pěti let. Za takto popsané situace ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud „ podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2021, č. j. 7 To 117/2021 – 317, byl v neprospěch obviněného J. D. porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 tr. řádu, §2 odst. 5 tr. řádu, §2 odst. 6 tr. řádu, §205 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, §259 odst. 4 věty před středníkem tr. ř. a §125 odst. 1 tr. řádu; podle §269 odst. 2 tr. řádu napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze v celém rozsahu zrušil, a aby zrušil i veškerá další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 5. 2021, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 67 To 299/2021 ze dne 16. 9. 2021; a v souladu s ust. §270 odst. 1 tr. řádu Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl“.
4. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ve svém vyjádření ztotožnil s úvahou ministra spravedlnosti, že v předmětné trestní věci nebyly zjištěny rozhodné skutečnosti a nebylo tudíž jimi obviněnému prokázáno, že k trestnému činu krádeže došlo tím způsobem, že si obviněný přisvojil cizí věc tak, že se jí zmocnil, a čin spáchal vloupáním, když nebylo najisto postaveno, že na pozemek a do vozidla vnikl způsobem předpokládaným v §121 tr. zákoníku. Vedle uvedeného souhlasu s podanou stížností pro porušení zákona ve zmíněné části, vyjádřil současně své jednoznačně negativní stanovisko (nesouhlas) s argumentací ministra spravedlnosti k otázce porušení zákazu reformationis in peius, neboť podle mínění státního zástupce nedošlo při ukládání trestu odvolacím soudem k porušení této zásady. Státní zástupce dal však za pravdu ministru spravedlnosti v další části stížnosti pro porušení zákona, ve které vytýká odvolacímu soudu, že v rozporu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. neodůvodnil ve svém rozsudku, proč uložil obviněnému také trest zákazu pobytu. S ohledem na zmíněná pochybení odvolacího soudu navrhl shodný postup, který zmínil v podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti.
5. Obviněný se k podané stížnosti pro porušení zákona podrobněji nevyjádřil, uvedl pouze, že souhlasí s ministrem spravedlnosti.
6. Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
7. Ze spisového materiálnu Nejvyšší soud zjistil skutečnosti, které již vyjádřil v bodech 1., 2. svého usnesení. Ve vazbě na ministrem spravedlnosti tvrzená porušení zákona je vhodné zmínit podstatné následující skutečnosti.
8. Podle §254 odst. 1 tr. řádu platí, že nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.
9. Podle §259 odst. 3 tr. řádu rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací soud, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.
10. Podle §2 odst. 5 tr. řádu orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. V řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obviněného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí.
11. Podle §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
12. Vloupáním se podle §121 tr. zákoníku rozumí vniknutí do uzavřeného prostoru lstí, nedovoleným překonáním uzamčení nebo překonáním jiné jistící překážky s použitím síly.
13. Přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a čin spáchá vloupáním.
14. Podle §259 odst. 4 věty před středníkem tr. řádu v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného.
15. Nad rámec úvah ministra spravedlnosti a státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství považuje Nejvyšší soud za potřebné upozornit na skutečnost, které je podstatná pro stížnost pro porušení zákona, kterou však jak podaná stížnost pro porušení zákona, tak vyjádření státního zástupce k ní, zásadně pomíjí. Oběma je sice zdůrazněno, že jde o mimořádný opravný prostředek, avšak již není zmíněno, že stížnost pro porušení zákona je průlomem do právní moci rozhodnutí, a zpravidla proto narušuje stabilitu konečného a vykonatelného rozhodnutí. Vhodné je však rovněž zmínit, že v konkrétním případě musí vždy převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí (NS 2/2001 – T 38-2), avšak současně vzhledem k tomu, že jde o mimořádný opravný prostředek, je nutno zdůraznit, že tak tomu bude zejména při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kdy není možno na právní moci trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování. Uplatnění mimořádných opravných prostředků totiž znamená prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, proto je adekvátní toliko v případě výjimečných důvodů (viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/2001). V souvislosti s odkazem stížnosti pro porušení zákona na porušení §266 odst. 2 tr. ř. musí Nejvyšší soud upozornit, že podle uvedeného ustanovení lze postupovat pouze za situace, jestliže uložený trest je ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo poměrům pachatele nebo jestliže je uložený trest ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
16. Podané stížnosti pro porušení zákona je nutno přisvědčit v tom, že ze skutkového zjištění výroku rozsudku odvolacího soudu sice vyplývá, že obviněný vnikl nezjištěným způsobem na uzavřený oplocený pozemek rodinného domu, nevyplývá však z něj žádný z požadovaných znaků vloupání. Jestliže se však obviněný obsahově hájil tím, že se na pozemku nenacházel, byla zcela důvodně označena tato jeho obhajoba za účelovou a nutno zdůraznit, že tím znevěrohodnil celou svoji obhajobu, když jeho přítomnost na místě byla bez pochybností prokázána, což nerozporuje ani sám ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona (uvedenou skutečnost zmiňuje Nejvyšší soud záměrně ve vazbě na výpověď poškozeného viz níže). Ze skutkového zjištění ani odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (ale ani soudu prvního stupně) však již není patrno, jakým způsobem se tak stalo. Při takto nekonkrétním způsobu vyjádření skutkového zjištění („vnikl nezjištěným způsobem na uzavřený oplocený pozemek“) lze stěží dovozovat naplnění znaku §121 tr. zákoníku. Oproti tomu ze skutkového zjištění, které učinil odvolací soud nevznikají pochybnosti ohledně právní kvalifikace jednání obviněného podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, neboť uvedený trestný čin je spáchán za situace, „kdy pachatel nejen vnikne neoprávněně do obydlí jiného, ale také za situace, pokud tam neoprávněně setrvá“ (srovnej rozh. č. 1/1980 Sb. rozh. tr.), tj. není vázán na znak vloupání, jako je tomu v případě trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Právní kvalifikace jednání obviněného podle §205 odst. 2 tr. zákoníku nebyla zpochybněna.
17. S ohledem na shora uvedené je tak nutno přisvědčit podané stížnosti pro porušení zákona v tom, že pro uznání obviněného vinným trestným činem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku – tedy, že obviněný „čin spáchal vloupáním“, neuvedl odvolací soud žádnou skutečnost, která by tento závěr odůvodnila, a to ani ve výroku odsuzujícího rozsudku ani v jeho odůvodnění. Ze skutkového zjištění a odůvodnění rozsudku vyplývá pouze ta skutečnost, že obviněný byl přistižen ve vozidle poškozeného, kde odcizil věci specifikované ve výroku rozsudku, při tomto jednání byl vyrušen a jak vyplynulo z provedeného dokazování (výpovědí poškozeného a jeho manželky), došlo mezi poškozeným a obviněným k přetahování se o dveře u vozidla, kdy se poškozený, tím že dveře držel, bránil obviněnému z vozidla uprchnout - utéct [k otázce provázanosti popisu skutku s odůvodněním rozhodnutí se vyjádřil Ústavní soud ve svém rozhodnutí II. ÚS 4211/16]. Za takto popsané situace, kdy bylo prokázáno, že při krádeži věcí nacházejících se ve vozidle byl obviněný poškozeným vyrušen a poškozený se snažil mu zabránit z místa činu uprchnout, je na jedné straně nutno akceptovat námitku stěžovatele, že nebyl prokázán znak §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku – „vloupání“, však bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný bezprostředně poté co se zmocnil cizích věcí, snažil se tyto uchovat způsobem shora uvedeným, což lze posoudit jako násilí. Došlo tedy k naplnění znaku krádeže podle §205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku [bezprostředně po činu se snažil uchovat si odcizené věci násilím]. Takto posouzené jednání nemůže být pro obviněného překvapivou situací ve smyslu práva na spravedlivý proces, neboť sám trestnou činnost popíral a existenci u něj zajištěných peněz a papírových kapesníčků zdůvodňoval zcela účelovou obhajobou, když bylo provedeným dokazováním prokázáno, že si bezprostředně po zmocnění se cizích věcí snažil tyto uchovat násilím, a to poté co byl vyrušen [přistižen manželkou poškozeného a poškozeným ve vozidle] a utéct, což bylo popsáno v odůvodnění rozhodnutí s tím, že bylo vycházeno z výpovědi poškozeného podpořené výpovědí jeho manželky, věcí zajištěných u obviněného (viz blíže odůvodnění rozsudku). Uvedená změna právní kvalifikace se v žádném případě nedotýká výše trestu, který je v případě právní kvalifikace podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a §205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku shodný. Týká se pouze jiného znaku téhož trestného činu. Za situace, kdy obviněný trestnou činnost a svoji přítomnost na místě činu popíral, stěží by si bylo možno představit nyní jeho přiznání a obhajobu spočívající v popírání situace, jak ji popsal poškozený se svojí manželkou, tudíž lze stěží dovozovat jakékoliv porušení práva na spravedlivý proces (ve vazbě na právo na obhajobu).
18. K dalšímu okruhu námitek, tj. že obviněnému byl uložen trest v rozporu s ustanovením §259 odst. 4 věty před středníkem tr. ř. a dalším výhradám ministra spravedlnosti v souvislosti s uloženým trestem zákazu pobytu, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující skutečnosti. Předně lze za mylnou představu označit úvahy, že pokud byl původně obviněnému ukládán trest odnětí svobody v rámci trestní sazby od dvou let do osmi let [§205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku] v trvání dvou roků, pak za situace, kdy byl nově ukládán trest za nejpřísněji trestný čin v sazbě od šesti měsíců do tří let [§205 odst. 2 tr. zákoníku], měl být také tento trest uložen na samé spodní hranici zákonné trestní sazby. Jak vyplývá ze stížnosti pro porušení zákona, akceptovat by bylo možno trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců i když již není uložen na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, avšak není možno jej akceptovat za situace vedle něj uloženého dalšího druhu trestu, a to trestu zákazu pobytu, který nebyl navíc odůvodněn. Ve vazbě na shora uvedenou argumentaci je potřebné uvést, že nově byl obviněnému uložen výrazně mírnější trest odnětí svobody, a to v trvání osmi měsíců, tj. o šestnáct měsíců kratšího trvání, přičemž uvedený trest odnětí svobody byl uložen v rámci zákonné trestní sazby, a to při samé dolní hranici, a to jako trest úhrnný. Z pohledu uloženého trestu odnětí svobody nelze tudíž hovořit o porušení zákazu reformationis in peius. K porušení této zásady, tedy ustanovení §259 odst. 4 věty před středníkem tr. ř. nemohlo dojít ani tím, že ve vazbě na uložený trest odnětí svobody byl obviněnému uložen další druh trestu, tj. trest zákazu pobytu, neboť tento druh trestu není ani spojen s přímým výkonem trestu odnětí svobody. Na tomto místě lze označit za zcela přiléhavou úvahu státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který odmítl extenzivní výklad zákazu reformationis in peius v předmětné trestní věci, kdy mj. uvedl „lze si pouze těžko představit okolnosti, za kterých by obviněný preferoval trest odnětí svobody před trestem zákazu pobytu, respektive by jej považoval za mírnější“. Jak již bylo shora uvedeno, v rámci přísnější právní kvalifikace soudem prvního stupně, která byla shledána odvolacím soudem nesprávnou, byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků. Při soudem druhého stupně použité právní kvalifikaci byl obviněný ohrožen trestní sazbou od šesti měsíců do tří let, resp. do výše trestu odnětí svobody uloženého obviněnému soudem prvního stupně. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že v případě obviněného, jak vyplynulo z důkazů, které měly soudy při svém rozhodování k dispozici, nepřipadalo v úvahu uložení jiného druhu trestu než trestu nepodmíněného. Za situace, kdy byl obviněnému uložen soudem druhého stupně výrazně mírný trest odnětí svobody (při samé spodní hranici trestní sazby), nelze odvolacímu soudu vytýkat, že tuto mírnost trestu odnětí svobody alespoň částečně kompenzoval uložením jiného druhu trestu, který není spojen s přímým výkonem trestu odnětí svobody, a to trestem zákazu pobytu. S ohledem na výše uvedené nelze tedy akceptovat závěr vyslovený ve stížnosti pro porušení zákona, že postupem soudu druhého stupně byl porušen zákon v ustanovení §259 odst. 4 věta před středníkem tr. ř.
19. Souhlasit musí Nejvyšší soud se závěrem ministra spravedlnosti vyjádřeným v podané stížnosti pro porušení zákona, že zákon byl porušen postupem odvolacího soudu, pokud tento v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. svůj výrok o uložení trestu zákazu pobytu obviněnému neodůvodnil. Toto pochybení však z pohledu Nejvyššího soudu dosáhlo pouze roviny procesního pochybení, nikoli však také roviny materiální, pro které by nemohlo rozhodnutí odvolacího soudu napadené stížností pro porušení zákona obstát, a to z důvodů níže uvedených. Ze spisu bylo možno zjistit následující skutečnosti, které se neodrazily v žádné úvaze mimořádného opravného prostředku ani vyjádření k němu. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 2 T 96/2015, byl obviněnému mj. uložen trest zákazu pobytu na území hl. města Prahy na dva roky. Uvedenému druhu trestu předcházel již dříve uložený trest zákazu pobytu obviněného na území Okresu Praha-východ, který mu byl uložen Okresním soudem Praha-východ dne 18. 5. 2015, sp. zn. 38 T 30/2015. Ve vazbě k trestu zákazu pobytu na území hl. města Prahy je snad vhodné pouze zmínit, že obviněný, který do té doby měl v rejstříku trestů 26. záznamů (trestná činnost obviněného na území států Evropské unie je vyznačena ve zvláštní části opisu), se jím páchaná trestná činnost vztahovala k hlavnímu městu v 9. případech, což bezpochyby nelze při zohledňování hledisek sklonu obviněného k místu páchání trestné činnosti pominout [fikce neodsouzení nebrání tomu, aby soud při hodnocení pachatele přihlížel ke skutečnosti, že pachatel již v minulosti spáchal trestný čin, a vyvodil z této skutečnosti příslušné závěry z hlediska sklonu pachatele k trestné činnosti, jeho vztahu ke společenským hodnotám chráněným trestním zákoníkem, možnosti jeho nápravy (srovnej rozh. č. 10/1974 Sb. rozh. tr.)]. Jak již bylo shora uvedeno, uvedený druh trestu – zákaz pobytu pro hl. město Praha – byl obviněnému uložen 13. 7. 2015 a téhož dne rozhodnutí nabylo právní moci. Vzhledem ke skutečnosti, že obviněný vykonával tresty odnětí svobody od 21. 7. 2015 až do 25. 8. 2018, se mu doba strávená ve výkonu trestu odnětí svobody do trestu zákazu pobytu nezapočetla (viz §75 odst. 5 tr. ř.) a obviněný tudíž trest zákazu pobytu na území hl. města Prahy vykonal až dne 17. 8. 2020. Pro uložení trestu zákazu pobytu je dále podstatné zjištění, že v době kratší čtyř měsíců od vykonání trestu zákazu pobytu, tj. 17. 8. 2020, obviněný spáchal trestnou činnost, pro kterou byl v předmětné trestní věci odsouzen (tuto podle skutkového zjištění spáchal 9. 12. 2020). Je však nutno podotknout, že trestné činnosti se na území hl. města Prahy dopustil obviněný také dne 8. 12. 2020 [§205 odst. 2 a §178 odst. 1 tr. zákoníku] a za tuto trestnou činnost byl následně odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 9. 2021, sp. zn. 3 T 24/2021. Sklony obviněného k (ne)respektování soudních rozhodnutí – v daném případě trestu zákazu pobytu bylo možno vysledovat z rozhodnutí (trestního příkazu) Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 11. 2019, sp. zn. 1 T 63/2019, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, neboť nerespektoval rozhodnutí soudu a zdržoval se v místě, na které se vztahoval trest zákazu pobytu [uložený rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 2 T 96/2015 – viz shora]. Toto jsou skutečnosti, které prokazují důvodnost uloženého trestu zákazu pobytu obviněnému. K hypotetickým závěrům vysloveným ve stížnosti pro porušení zákona, tj. argumentaci, že uložený trest zákazu pobytu mohl mít dopad na znemožnění styku obviněného s matkou K. D. či znemožnění jeho pobytu v místě, kde měl naposledy zjištěný pobyt, je vhodné uvést snad pouze tolik, že ze spisového materiálu nevyplývá žádná skutečná vazba ve stížnosti pro porušení zákona hypoteticky zmíněná, která by bránila uložení obviněnému trestu zákazu pobytu na území hl. města Prahy. Poslední obviněným uváděná adresa trvalého pobytu je mimo Prahu, a to XY, XY (č. l. 7 spisu, ze dne 10. 10. 2020 ve 13.17 hod.). Pokud při svém výslechu uvedeného dne uvedl adresu pro doručování XY, Praha 8, pak uvedl, že tam je v podnájmu, smlouvu však nemá a pobyt tam má do 12. 12. 2020. Hodnověrnosti výpovědí obviněného bezpochyby nedodá jeho další informace (viz č. l. 31 spisu) z téhož dne (10. 10. 2020), kdy je jím udávaná doručovací adresa Praha XY, ul. XY. Pokud jde o případný styk obviněného s matkou, který zmiňuje podaná stížnost pro porušení zákona, pak tento styk reálně nebyl z žádného dokladu ve spise založeném možno dovodit, přičemž lze dodat, že na případ skutečného zájmu obviněného s matkou se stýkat pamatuje ustanovení §350a odst. 3 tr. ř. a §75 odst. 7 tr. zákoníku. Nejvyšší soud ve vztahu k uvedené problematice tedy uzavírá, že byť odvolací soud neodůvodnil své rozhodnutí stran trestu zákazu pobytu obviněnému a tím formálně porušil ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., materiálně byly podmínky vymezené v §75 odst. 1 tr. zákoníku, který odvolací soud použil, naplněny, neboť uložení tohoto druhu trestu vyžaduje dosavadní způsob života obviněného, místo páchané trestné činnosti, stejně jako ochrana majetku, přičemž na území hl. města Prahy obviněný nemá pobyt, a pokud by se snad fakticky v obvodu hlavního města Prahy zdržoval, pak z dokladů založených ve spise je zřejmé, že tomu tak není za účelem rodinných vazeb, či pracovních návyků, ale z důvodů větší anonymity k možnosti páchaní trestné činnosti.
20. Jak již uvedl Nejvyšší soud shora (viz bod 15.), je stížnost pro porušení zákona mimořádným opravným prostředkem, kdy na zájmu na stabilitě a nezměnitelnosti pravomocného rozhodnutí nebude možno trvat za situace existence zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a trvání na právní moci takového rozhodnutí by bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování. Shora již bylo rozvedeno, že byť právní kvalifikaci podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně neodůvodnily a nevypořádaly se se znakem uvedené skutkové podstaty, že „čin byl spáchán vloupáním“, bylo na druhou stranu provedeným dokazováním prokázáno, že se obviněný „bezprostředně po činu pokusil uchovat si cizí věc násilím“, tudíž naplnil skutkovou podstatu krádeže podle §205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Ve vztahu ke shora uvedenému musí Nejvyšší soud trvat na svém závěru, že uvedená skutečnost není zásadní ani podstatnou vadou, pro kterou nemůže napadené rozhodnutí obstát a trvání na právní moci takového rozhodnutí by bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování, neboť z hlediska zákonného a spravedlivého rozhodování uvedená změna se obviněného nedotýká ve zhoršení jeho postavení z hlediska ukládaného trestu ani z hlediska jeho obhajovacích práv, neboť obviněný spáchání trestné činnosti zásadně popíral (lze si tedy stěží představit jinou verzi obhajoby) a usvědčen byl na základě výpovědi poškozeného, která byla potvrzena výpovědí jeho manželky, zajištěnou daktyloskopickou stopou, protokolem o zadržení a zajištění věci, jak mj. uvedly soudy nižších stupňů ve svých rozsudcích, kdy je nutno konstatovat, že tyto skutečnosti byly obviněnému známy ze spisu a průběhu hlavního líčení či veřejného zasedání.
21. Ve vztahu k ministrem spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona tvrzenému porušení zákazu reformationis in peius, nebylo Nejvyšším soudem, a to ve shodě se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství, shledáno porušení zákona. Ve shodě s ministrem spravedlnosti bylo shledáno, a to v případě ukládaného trestu zákazu pobytu vytýkané pochybení v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., což je třeba Městskému soudu v Praze důrazně vytknout . Jak již však Nejvyšší soud uvedl shora, šlo o formální pochybení, které lze rovněž stěží označit za zásadní a podstatnou vadu, pro kterou nemůže napadené rozhodnutí obstát a trvání na právní moci takového rozhodnutí by bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování. Nejvyšší soud shora vyložil, a to na základě spisové dokumentace, která byla před soudy nižších stupňů provedena, které skutečnosti odůvodňovaly uložení trestu zákazu pobytu obviněnému. Za situace tohoto zjištění je třeba respektovat závěry nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/2001, že k uplatnění mimořádných opravných prostředků, které mj. znamená prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí je proto třeba přistupovat toliko v případě výjimečných důvodů. Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by postupem odvolacího soudu došlo k porušení zákazu reformationis in peius a pro uložení trestu zákazu pobytu byly a jsou dány materiální podmínky, stejně jako pro kvalifikaci jednání obviněného podle §205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku [namísto §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], pak zrušení rozhodnutí a následný postup podle §270 odst. 1 tr. ř., jen za účelem vydání nového rozhodnutí, které by obsahovalo odůvodnění trestu zákazu pobytu a formální změnu právní kvalifikace v rámci téhož odstavce téhož zákonného ustanovení, což již učinil Nejvyšší soud v rámci svého výkladu shora, by bylo čistým formalismem, popírajícím význam a podstatu stížnosti pro porušení zákona jako mimořádného opravného prostředku. Nejvyšší soud uvedený postup zvažoval i z pohledu, zda tímto způsobem svého rozhodnutí, tj. zamítnutím stížnosti pro porušení zákona, by nebylo možno namítat ohrožení zákonného a spravedlivého rozhodování, avšak za situace, kdy se obviněný vyjadřoval ke svým pracovním návykům, které nedokázal blíže specifikovat, přičemž tyto stejně jako jeho rodinné vazby a místa páchané trestné činnosti jsou objektivně doložena v soudních rozhodnutích, dospěl k závěru, že i přes uvedená formální pochybení nemající povahu zásadních a podstatných vad v předmětné trestní věci, může stížností pro porušení zákona napadené rozhodnutí obstát.
22. Z důvodů shora rozvedených Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona jako nedůvodnou podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 8. 2023
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu