ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.3326.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 3326/2023-80
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. spol. s r. o., zastoupené JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Příbrami, nám. T. G. Masaryka 142, proti žalované S. M., zastoupené Mgr. Martinem Dolečkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na strži 2102/61a, o určení relativní neúčinnosti právního jednání, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 4 C 72/2022, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2023, č. j. 23 Co 131/2023-61, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Žalobou podanou u Okresního soudu Praha - západ (dále také ,,soud prvního stupně“) se žalobkyně domáhá určení relativní neúčinnosti dohody o zúžení společného jmění manželů, žalované S. M. a P. M., na základě kterého nabyla žalovaná do výlučného vlastnictví nemovité věci v žalobě specifikované. Žalobkyně tvrdí, že uvedené právní jednání zkracuje uspokojení jejích pohledávek, které jí svědčí vůči P. M., jakožto jejímu bývalému společníkovi. Jde přitom o tři pohledávky, přičemž dvě z nich již byly uplatněny žalobou u Okresního soudu Praha-západ a řízení je vedeno pod sp. zn. 8 C 230/2022 a třetí má být uplatněna po vypracování znaleckého posudku, který již byl objednán. S odkazem na skutečnost, že je v uvedeném řízení 8 C 230/2022 řešena otázka (vymahatelnosti pohledávek), která by mohla mít význam pro rozhodnutí v přítomné věci, navrhla žalobkyně přerušení řízení ve smyslu §109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále ,,o. s. ř.“). Soud prvního stupně o tomto návrhu nejprve rozhodl usnesením asistenta soudce ze dne 12. 10. 2022, č. j. 4 C 72/2022-35, který návrh zamítl. Následně uvedené usnesením ze dne 7. 3. 2023, č. j. 4 C 72/2022-55, změnil tak, že řízení přerušil do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 8 C 230/2022.
2. K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále ,,odvolací soud“) usnesením ze dne 20. 6. 2023, č. j. 23 Co 131/2023-61, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh žalobkyně na přerušení řízení zamítl. Odvolací soud vyšel ze skutečností zjištěných soudem prvního stupně a otázku důvodnosti návrhu na přerušení řízení v projednávané věci posoudil i přes fakt, že žalobce nedisponuje vykonatelnou pohledávkou za dlužníkem a že jeho pohledávka je předmětem jiného probíhajícího soudního řízení odlišně. Svůj závěr odvolací soud opřel o judikaturu Nejvyššího soudu [konkrétně o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3914/2016, ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1213/2018, a usnesení ze dne 12. 4. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5506/2017 (tato usnesení jsou - stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz )], dle které v řízení o určení neúčinnosti právního jednání, k němuž došlo v době po 1. 1. 2014, není dán důvod pro přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. jen z toho důvodu, že žalobce (věřitel) nemá vykonatelnou pohledávku za dlužníkem, a že jeho pohledávka je předmětem (dosud) probíhajícího jiného soudního řízení. Rovněž uvedl, že ve vztahu k právní úpravě účinné ode dne 1. 1. 2014 se neuplatní dosavadní judikatura, která dovozovala opačný postoj k posouzení důvodnosti návrhu přerušení daného typu řízení, přičemž v tomto směru odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2719/2017.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též ,,dovolatelka“) včasné dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. pro existenci otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, případně otázky, jež má být posouzena jinak. Dovolacího soudu se táže, zda zakotvení institutu výhrady ve smyslu §593 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále ,,o. z.“) znamená, že od 1. 1. 2014 věřitel musí postupovat výlučně tímto způsobem, a to i v situaci, kdy mu k jeho využití brání objektivní okolnost, nebo zda je možné ve specifických případech i nadále postupovat tak, že věřitel podá odpůrčí žalobu a řízení o ní je dle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., přerušeno do okamžiku nabytí vykonatelnosti pohledávky věřitele vůči dlužníkovi. Dovolatelka svou otázkou míří na situaci, kdy věřitel v době uplynutí lhůt dle §590 o. z. ještě nezná konkrétní výši pohledávky vůči dlužníkovi, neboť ta závisí na znaleckém posouzení. Důvodnost dovolání žalobkyně spatřuje v nesprávném právním posouzení uvedené otázky ze strany odvolacího soudu (ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.) navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že řízení se přerušuje do pravomocného skončení věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 8 C 230/2022.
4. Žalovaná s podaným dovoláním nesouhlasila a považuje je za nepřípustné. Má za to, že jak ze zákona, tak i z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že institut výhrady ve smyslu §593 o. z. lze aplikovat i bez znalosti přesné výše pohledávky věřitele vůči dlužníkovi, a že přímo z žaloby vyplývá, že žalobkyně byla schopna stanovit všechny obligatorní náležitosti pro uplatnění institutu výhrady. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání pro nepřípustnost odmítl, popřípadě zamítl jako nedůvodné.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§237 o. s. ř.).
6. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Dovolatelkou předestřenou právní otázkou vážící se k důvodnosti návrhu na přerušení řízení o určení relativní neplatnosti právního jednání ve smyslu ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. v situaci, že žalující (věřitel) nedisponuje (prozatím) vůči dlužníku vykonatelnou pohledávkou se Nejvyšší soud již v režimu právní úpravy občanského zákoníku účinné od 1. 1. 2014 opakovaně zabýval (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3914/2016, nebo ze dne 24. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1413/2020). Dospěl přitom k odvolacím soudem citovaným závěrům, že v řízení o odpůrčí žalobě ohledně právních jednání učiněných ode dne 1. 1. 2014 není dán důvod pro přerušení řízení podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. jenom proto, že žalobce (věřitel) nemá vykonatelnou pohledávku za dlužníkem a že jeho pohledávka je předmětem (dosud) probíhajícího jiného soudního řízení. Jde přitom o závěry, se kterými je dovolatelka dle obsahu dovolání seznámena, a snaží se je svým podáním revidovat. Ke změně již judikaturou ustavených konkluzí však Nejvyšší soud v poměrech projednávané věci nevidí žádný důvod; dovolání tak není ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné nejen proto, že by dovoláním vymezená otázka nebyla v judikatuře dovolacího soudu řešena, ale ani proto, že by ji měl Nejvyšší soud nyní posoudit odlišně.
8. Podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
9. Zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby již vykonatelné, anebo bylo-li již uspokojeno (§589 odst. 1 o. z.). Neúčinnost právního jednání dlužníka se zakládá rozhodnutím soudu o žalobě věřitele, kterou bylo odporováno právnímu jednání dlužníka (odpůrčí žaloba) [§589 odst. 2 o. z.]. Neúčinnost právního jednání zakládá věřiteli právo domáhat se uspokojení pohledávky i z toho, co neúčinným jednáním z dlužníkova majetku ušlo; není-li to dobře možné, náleží věřiteli odpovídající náhrada (§595 odst. 1 o. z.).
10. Podle §593 o. z. vyhradí-li si věřitel dříve, než se jeho pohledávka stane vykonatelnou, právo dovolat se neúčinnosti právního jednání tím, že výhradu prostřednictvím notáře, exekutora nebo soudu oznámí tomu, vůči komu se neúčinnosti právního jednání může dovolat, pak věřiteli lhůta k dovolání se neúčinnosti právního jednání neběží, dokud se pohledávka vykonatelnou nestane.
11. Dovolává-li se věřitel neúčinnosti právního jednání dlužníka, aniž by se jeho pohledávka (dosud) stala vykonatelnou, není k odpůrčí žalobě věcně legitimován; soud proto odpůrčí žalobu zamítne. Současně je ovšem nepochybné, že vyčkáváním na to, až příslušné řízení bude pravomocně skončeno a až se věřitelova pohledávka stane vykonatelnou, by mohlo dojít ke zmeškání lhůt k dovolání se neúčinnosti dlužníkova právního jednání. Uvedený rozpor řeší ustanovení §593 o. z., jež věřiteli umožňuje, aby si - není-li jeho pohledávka za dlužníkem dosud vykonatelná - vyhradil právo dovolat se neúčinnosti právního jednání tím, že výhradu oznámí prostřednictvím notáře, exekutora nebo soudu tomu, vůči komu se neúčinnosti právního jednání může dovolat a vůči komu tedy bude podávat odpůrčí žalobu, stane-li se jeho pohledávka za dlužníkem opravdu vykonatelnou. Uplatní-li věřitel takovou výhradu, má to za následek, že mu neběží lhůta k dovolání se neúčinnosti právního jednání, dokud se pohledávka nestane vykonatelnou. Věřitel tudíž nemůže zmeškat lhůtu k dovolání se neúčinnosti právního jednání jen proto, že probíhá jiné řízení, jehož předmětem je dlužníkem zkracovaná pohledávka.
12. Navrhuje-li v individuálních poměrech projednávané věci dovolatelka, aby dovolací soud vyslovil názor, že ve specifických případech by měla být zachována možnost postupu, jenž bylo možné uplatnit před 1. 1. 2014 (tj. podání odpůrčí žaloby věřitelem a následně návrhu na přerušení řízení o této žalobě do skončení jiného řízení, v němž je řešena vymahatelnost pohledávky věřitele), dovolací soud konstatuje, že takovýto postup již není v souladu s koncepcí a smyslem současné zákonné úpravy. Okolností, která odůvodňovala přerušení řízení, byla skutečnost, že uplatnění odpůrčí žaloby podle §42a zákona č. 40/1964 Sb. , občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), bylo možné pouze v tříleté prekluzivní době, přičemž v praxi nezřídka docházelo k situacím, kdy v době stanovené zákonem pro odporování právního úkonu vymahatelnost pohledávky věřitele ještě nenastala (zejména v důsledku délky nalézacího řízení, v rámci něhož se věřitel domáhal vydání exekučního titulu). Za absence právní úpravy, která by tuto okolnost řešila tak, aby před tím než se pohledávka, k jejímuž zkrácení odporovaným úkonem mělo dojít, stala vymahatelnou, nedošlo k uplynutí prekluzivní doby, byly tyto závěry judikatorní praxe zcela namístě, neboť opačným postupem by byla věřitelům odňata účinná soudní ochrana jejich subjektivních práv. To ale neplatí za stavu současné právní úpravy, která dopadá právě na posuzovaný případ. Jak vyplývá z výše citovaného ustanovení §593 o. z. , zákonodárce do právního řádu s účinností od 1. 1. 2014 začlenil právní nástroj, jenž má v takových případech bránit uplynutí prekluzivní doby stanovené k podání odpůrčí žaloby za situace, kdy pohledávka věřitele před uplynutím prekluzivní doby nezískala zákonem vyžadovanou vlastnost vykonatelnosti [na odlišnost právní úpravy dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, která se také odráží v odlišném postupu soudu dle nové a staré právní úpravy v případě, že pohledávka věřitele není před uplynutím prekluzivní doby vykon atelná, poukazuje rovněž odborná literatura – k tomu srov. Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§1-654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2138 a násl. – čl. III. komentáře k §589]. Právě odlišné řešení rozhodné otázky v §593 o. z. je důvodem, pro který se možnost předčasného podání odpůrčí žaloby s následným přerušením řízení, než bude pohledávka vykonatelnou, již neuplatní, a to ani za dovolatelkou předestřených specifických okolností.
13. Nelze sdílet ani názor dovolatelky, že požadavek na vyčíslení pohledávky a uplatnění výhrady, tak jak jej popsal ve svém odůvodnění odvolací soud, je ,,přepjatý formalismus“. V projednávané věci jde totiž o dodržení stanovených náležitostí předepsaných zákonem. Pokud tedy soud požaduje po účastníku řízení dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (k tomu srovnej obdobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28.4.2015 sp. zn. I. ÚS 1092/15, jež je přístupné na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Navíc odvolací soud pouze konstatoval, že dovolatelka byla již u dvou předchozích pohledávek jejich konkrétní částku schopna vyčíslit a že i nárok, který se má odvíjet od znaleckého zkoumání lze konkrétní částkou uplatnit.
14. Namítá-li dovolatelka, že výlučnost výše nastíněného postupu jí brání se efektivně domáhat svých práv, připomíná dovolací soud ustanovení §737 o. z., jež žalobkyně ve své dovolací argumentaci zcela pomíjí. Jeho účelem je posílit ochranu třetích osob, v první řadě věřitelů, při vypořádání společného jmění manželů (dále ,,SJM“). Jde přitom o ustanovení, které se vztahuje na všechny možné způsoby vypořádání zaniklého, zrušeného nebo zúženého společného jmění manželů. Zatímco účelem výhrady věřitele je ochrana před prekluzí práva na vyloučení neúčinnosti právního jednání (srovnej závěry výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3914/2016), pak právo domáhat se neúčinnosti dohody o vypořádání SJM má obecnou promlčecí tříletou lhůtu a na rozdíl od lhůt vyjádřených v §590 odst. 1 o. z. neprekluduje. Je tedy zřejmé, že výhrada by nebyla při promlčení aplikovatelná i s ohledem na stanovený důvod stavění promlčecí lhůty podle §648 o. z. Rozdílnost obou institutů spočívá i v požadavcích na aktivně legitimovaného. Jestliže u „obecné“ odporovatelnosti je jím podle §589 odst. 1 o. z. věřitel disponující v době podání žaloby vykonatelnou pohledávkou, pak podle §737 odst. 1 o. z. je jím jakákoliv třetí osoba, která byla poškozena uzavřením dohody o vypořádání SJM, tedy odpadá požadavek na vykonatelnost pohledávky a s tím související otázka její kolize s během promlčecí lhůty. Není tudíž třeba tvrzení o vykonatelnosti pohledávky jako je tomu v §589 odst. 1 o. z., ale jen o způsobené újmě; to je samozřejmě něco jiného, újma může vzniknout i v případě, že o dotčeném právu soud dosud nerozhodoval. Ostatně vzhledem k tomu, že hypotéza §737 odst. 1 o. z. je oproti §589 odst. 1 o. z. jiná, širší, ani zde o „vykonatelné právo“ jako podmínku relativní neúčinnosti jít nemůže; jsou pod ní totiž zahrnutelné nejen (potenciálně vykonatelné) pohledávky, ale i jiná práva, která vypořádáním nesmí být dotčena (k tomu viz Zuklínová, M. in Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J., Zuklínová, M.: Občanský zákoník, Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2014, svazek III, s. 191). Relativní neúčinnost právní skutečnosti, kterou bylo vypořádáno společné jmění manželů, tak lze uplatnit (vyvolat) bez ohledu na to, že dotčené právo (či pohledávka) bylo vykonatelné. Ustanovení §593 o. z. chrání toho, kdo má proti dlužníkovi pohledávku, která se dosud vykonatelnou nestala; je tomu tak proto, že v době, kdy nastala skutečnost, kterou bylo právo plynoucí z pohledávky dotčeno, věřitel ještě nedosáhl pravomocného a vykonatelného rozhodnutí, resp. nebyla tu jiná skutečnost, zakládající vykonatelnost pohledávky, a hrozí tak prekluze práva domáhat se „ určení “ relativní neúčinnosti. Na takovou podmínku (vykonatelnost) není uplatnění relativní neúčinnosti podle §737 odst. 1 o. z. vázáno, a proto není zapotřebí chránit věřitele podobně jako v §593 o. z., a to ani prostřednictvím analogické aplikace tohoto ustanovení (výklad ustanovení §737 odst. 1 o. z. je přiléhavě podán v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 22 Cdo 140/2023).
15. Nad rámec uvedených konkluzí Nejvyšší soud uvádí, že ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. zakotvuje fakultativní případy přerušení řízení, kdy je na úvaze soudu, zda řízení přeruší či nikoliv. Z ustálené judikatury dovolacího soudu přitom plyne, že tyto úvahy odvolacího soudu o přerušení nebo nepřerušení řízení podle tohoto ustanovení může dovolací soud přezkoumat pouze v případě jejich zjevné nepřiměřenosti. Předmětem dovolacího řízení, které se připouští jen pro řešení významných právních otázek, totiž nemůže být přezkum úvah odvolacího soudu o tom, zda v té které konkrétní věci je z hlediska hospodárnosti řízení namístě řízení přerušit či nikoliv (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2094/2022, a ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1785/2020 ); konkluze odvolacího soudu o nedůvodnosti návrhu dovolatelky na přerušení řízení a úvahy k ní vedoucí přitom v poměrech přítomné právní věci zjevně nepřiměřená není.
16. Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 4. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu