ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.2977.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 2977/2022-401
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: T. P. , zastoupená JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem se sídlem Malé náměstí 124/5, Hradec Králové, proti žalovaným: 1. Středočeský kraj , IČO 70891095, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, 2. Česká republika – Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy , IČO 00006947, se sídlem Karmelitská 529/7, Praha 1, 3. město Kutná Hora , IČO 000236195, se sídlem Havlíčkovo náměstí 552/1, Kutná Hora, o uložení povinnosti odstranit následky diskriminačního jednání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 69/2015, o dovolání 2. žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2022, č. j. 29 Co 466/2017-381, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se domáhala po žalovaných odstranění následků diskriminačního jednání, spočívajícího v tom, že její rodiče částečně nesli náklady spojené s působením asistenta pedagoga ve třídě základní školy, kterou žalobkyně jako jejich dcera navštěvovala, a náhrady nemajetkové újmy způsobené jí tímto diskriminačním jednáním.
2. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 5. 2022, č. j. 29 Co 466/2017-381, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 5. 2017, č. j. 21 C 69/2015-228, v zamítavém výroku II [tímto výrokem soud prvního stupně zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala vůči všem žalovaným (1. kraj, 2. stát, 3. město) zaplacení 329 000 Kč], a to ohledně 112 000 Kč ve vztahu mezi žalobkyní a 2. žalovanou. Odvolací soud o věci rozhodoval opětovně poté, co jeho předchozí rozsudek částečně zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 10. 2020, č. j. 25 Cdo 3821/2018-330. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně je postižena atypickým autismem se středně těžkou symptomatikou a vývojovou poruchou řeči. Její postižení jí umožňuje zařazení do hlavního proudu vzdělávání, avšak pro efektivní výuku byla psychology doporučena přítomnost asistenta pedagoga. Od září 2012 žalobkyně navštěvovala Základní školu XY. Ředitel školy požádal o souhlas se zřízením pozice asistenta pedagoga pro třídu, kterou žalobkyně navštěvovala a 1. žalovaný tento souhlas udělil. Následně Krajský úřad Středočeského kraje (dále jen „krajský úřad“) rozhodl o poskytnutí finančního zabezpečení pracovního místa asistenta pedagoga nad rámec normativního financování, poskytnuté plnění však zcela nepokrývalo plat asistenta na celou dobu výuky. Škola rovněž neměla prostředky na dofinancování, proto byla rodičům ředitelem školy nabídnuta možnost na plat asistenta přispívat. Ředitel školy rovněž nabídl rodičům možnost dofinancování platu ze strany soukromé nadace, ti však tuto možnost odmítli jako nesystémové řešení. Rodiče žalobkyně tak ve školních letech 2012/2013, 2013/2014 a 2014/2015 přispěli na plat asistenta celkem 112 000 Kč (prostřednictvím občanského sdružení Rada rodičů). Od 1. 9. 2015 rodiče přispívat přestali z důvodu finanční tísně, asistent ve třídě žalobkyně však i nadále působil. Krajský úřad rozepisoval a přiděloval školám, které zřizují obce, finance na mzdové náklady z prostředků státního rozpočtu. V rozhodném období byly prostředky na plat asistenta pedagoga poskytovány normativně (základní zdroj financování – základní částka a příplatek) a nenormativně (jednotná částka podle disponibilních zdrojů z vytvořené rezervy). Krajské normativy vytvářel krajský úřad podle vyhlášky Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č. 492/2005 Sb., o krajských normativech, stejně tak i tvorba rezervy byla v kompetenci krajského úřadu. Odvolací soud uzavřel, vázán výše zmíněným rozsudkem Nejvyššího soudu a v něm obsaženým závazným právním názorem, že 2. žalovaná nenakládala s žalobkyní diskriminačně, neboť v rozhodné době neměla jakýkoliv zákonný nástroj k ovlivnění financování konkrétního asistenta pedagoga. Financování bylo naopak zákonem svěřeno řediteli školy, jenž nakládal s finančními prostředky poskytnutými od krajského úřadu, který je přiděloval školám a školským zařízením zřizovaným obcemi, svazky obcí, nebo krajem v souladu s §160 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 561/2004 Sb., školský zákon, ve znění účinném do 31. 8. 2016 (dále jen „školský zákon“). Vzhledem k uvedenému a k tomu, že 2. žalovaná pouze prováděla administrativu souhrnného financování platů pedagogických pracovníků formou tzv. normativů, nelze dojít ani k závěru, že se dopustila vůči žalobkyni diskriminačního opomenutí (omisivního jednání), neboť zde k žádnému odlišnému zacházení se žalobkyní ze strany 2. žalované nedošlo a dojít ani nemohlo. Státní rozpočet sice je primárním zdrojem financování platů pedagogických pracovníků, školský zákon však výslovně předpokládá, že mohou nastat situace, kdy tento rozpočet nepokryje veškeré náklady potřebné na financování podpůrných opatření pro zajišťování vzdělávání pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. V takovém případě finanční prostředky nad rozsah prostředků ze státního rozpočtu hradí právnické osoby vykonávající činnost škol a školských zařízení z dalších finančních zdrojů (§160 odst. 6 školského zákona).
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z §237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, zda je žák se speciálními vzdělávacími potřebami podle školského zákona ve znění do 31. 8. 2016 přímo diskriminován ze strany státu, pokud jeho rodiče přispívají na plat asistenta pedagoga zřízeného pro třídu, kterou tento žák navštěvuje, a zda je založena povinnost státu zajistit úhradu nákladů potřebných na financování podpůrných opatření pro zajišťování vzdělávání pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami ve smyslu §16 školského zákona, konkrétně na zřízení funkce asistenta pedagoga ve třídě, v níž se vzdělává žák se speciálními vzdělávacími potřebami, jež by měly být dovolacím soudem posouzeny jinak (odlišně od jeho předchozího rozsudku ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3821/2018). Právní názor, že 2. žalovaná provádí pouze administrativu souhrnného financování platů pedagogických pracovníků formou tzv. normativů, dovolatelka považuje za nesprávný, porušující její ústavně zaručené právo na vzdělání ve spojení s právem nebýt diskriminována a je též v rozporu se závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodního práva. Poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 99/21, dle kterého je to stát, kdo garantuje bezplatné a současně inkluzivní vzdělávání. Za diskriminaci dovolatelky má být tedy shledána odpovědnou 2. žalovaná. V opačném případě by nastala protiústavní situace, kdy by dovolatelka sice objektivně byla diskriminována, avšak neexistoval by žádný subjekt, vůči kterému by mohla své nároky efektivně uplatnit. Dále dovolatelka poukazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 10. 9. 2020 ve věci L. C. proti Itálii, stížnost č. 59751/15, dle kterého neposkytnutím podpůrných opatření dívce s autismem během prvních dvou let povinné školní docházky s odvoláním na nedostatek finančních prostředků došlo k porušení článku 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva“) ve spojení s článkem 2 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Z odůvodnění rozsudku ESLP mimo jiné vyplývá, že článek 14 Úmluvy musí být vykládán v souladu s Úmluvou OSN o právech osob se zdravotním postižením, která pro tyto osoby mimo jiné zakládá právo na inkluzivní vzdělávání s přiměřenými úpravami nezbytnými pro konkrétní situaci. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
4. Ve vyjádření k dovolání 2. žalovaná uvedla, že s právní i skutkovou argumentací žalobkyně v něm uvedenou v celém rozsahu nesouhlasí, přičemž odkázala na svá dřívější vyjádření předložená v předmětné právní věci a dále na skutkové a právní posouzení věci, obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2020, č. j. 25 Cdo 3821/2018-330, a v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Má za to, že zřízení pozice asistenta pedagoga je pouze jedním z možných podpůrných opatření při vzdělávání žáků, na které nebyl právní nárok (odkazuje zde na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 8 As 4/2013). Ředitel školy měl možnost zřídit tuto pozici i s vyšším pracovním úvazkem, než jaký vyplýval z výše příspěvku ze státního rozpočtu, přičemž náklady jdoucí nad jeho rámec mohly být hrazeny i z prostředků jiných osob, například z prostředků rodičů žalobkyně. Takový postup není odepřením ústavně zaručeného práva na vzdělání, neboť toto právo nepůsobí bezprostředně, ale je vydáno zákonodárci, aby jej naplnil obsahem; v tomto případě tak učinil prostřednictvím školského zákona. V daném případě se navíc jednalo o soukromé rozhodnutí rodičů připlácet na navýšený úvazek asistenta pedagoga, který podle stanoviska příslušného správního orgánu nebyl v tomto navýšeném rozsahu nezbytný. Namítá, že jelikož úprava školského zákona před 1. 9. 2016 umožňovala financování úvazku asistenta pedagoga nad rámec prostředků ze státního rozpočtu i z jiných zdrojů, zejména z příjmů školy, prostředků zřizovatele či jiných osob, nešlo v případě žalobkyně o přímou diskriminaci ve smyslu §2 odst. 3 antidiskriminačního zákona. Takový postup prošel i testem ústavnosti, jak dle 2. žalované dokládá usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 365/14. I v případě, že by došlo k diskriminaci žalobkyně, není podle 2. žalované dána její pasivní legitimace, neboť neměla v rozhodné době jakýkoliv vliv na stanovení financování konkrétního asistenta pedagoga. Takové rozhodnutí je svěřeno řediteli školy, který dostává finanční prostředky od krajského úřadu; ministerstvo pouze provádí administrativu souhrnného financování platů pedagogických pracovníků formou normativů. S ohledem na princip enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí 2. žalovaná nemohla poskytnout plný příspěvek na plat asistenta pedagoga. Odkazy dovolatelky na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 99/21 a rozsudek ESLP ve věci G. L. proti Itálii označila 2. žalovaná za nepřiléhavé. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl a přiznal 2. žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.
6. Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3821/2018, vydaném v projednávané věci, dovolací soud mimo jiné uvedl, že diskriminace v občanskoprávních vztazích je ve smyslu zákona č. 198/2009 Sb., antidiskriminačního zákona, ve znění účinném v rozhodné době 1. 9. 2012 – 31. 8. 2015 (dále jen „antidiskriminační zákon“) charakterizována jako jednání (komisivní nebo omisivní), které směřuje přímo nebo nepřímo (prostřednictvím zdánlivě neutrálních úkonů) ke znevýhodnění jedné nebo i více osob ve srovnání s jinými osobami ve srovnatelné situaci, jejíž pohnutkou (motivem) jsou zákonem stanovené diskriminační důvody (srov. obdobně v pracovněprávních vztazích rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2754/2014). V občanskoprávních vztazích je zakázána přímá i nepřímá diskriminace osoby z důvodu zdravotního postižení; smyslem tohoto zákazu v oblasti vzdělávání je pak zabránit tomu, aby se zdravotní postižení stalo kritériem, které bude osoba poskytující vzdělávání nelegitimně uplatňovat vůči osobě se zdravotním postižením a porušovat tak její právo na rovné zacházení a zákaz diskriminace ve věcech přístupu ke vzdělání a jeho poskytování. Takové jednání by bylo diskriminační.
8. Dovolací soud se ve zmíněném rozsudku sp. zn. 25 Cdo 3821/2018 dále zabýval výkladem §2 odst. 3 antidiskriminačního zákona, se zřetelem na specifika dovolatelky. Posouzení, zda došlo v daném případě k přímé diskriminaci, předpokládá provedení testu, spočívajícího v zodpovězení následujících otázek: 1. jde o srovnatelného jednotlivce nebo skupiny?, 2. je s nimi nakládáno odlišně na základě některého z diskriminačních důvodů?, 3. je jim odlišné zacházení k tíži (uložením břemene nebo odepřením dobra)?, 4. je toto odlišné zacházení ospravedlnitelné, tj. a) sleduje legitimní zájem a b) je přiměřené? [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 53/04, (N 160/47 SbNU 111; 341/2007 Sb.), bod 29; ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1609/08, (N 105/53 SbNU 313); ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 4/07, (N 249/55 SbNU 397; 10/2010 Sb.); rozsudek velkého senátu ESLP ve věci D. H. proti České republice ze dne 13. 11. 2007 č. 57325/00, §175; rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Carson proti Spojenému království ze dne 16. 3. 2010 č. 42184/05, §61; Wagnerová, E. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 101; či Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1214]. O přímou diskriminaci pak jde tehdy, jsou-li odpovědi na první tři otázky kladné a na čtvrtou záporná.
9. V posuzované věci odvolací soud porovnával žalobkyni jako žákyni se speciálními vzdělávacími potřebami s jinými žáky téže třídy bez speciálních vzdělávacích potřeb. K tomu dovolací soud ve zmíněném předchozím rozsudku k projednávané věci uvedl, že jde o srovnatelného jednotlivce nebo skupinu, neboť jakýkoliv z těchto žáků bez specifických vzdělávacích potřeb (bez zdravotního postižení) v rámci třídy, kterou žalobkyně navštěvovala, je tím subjektem (komparátorem), který zavádí určitý standard, jenž určuje odpovídající zacházení, v daném případě ohledně jeho přístupu a podmínek ke vzdělání v rámci své třídy. Odpověď na první otázku výše zmíněného testu je tedy kladná. Jde-li o druhou otázku, zda s nimi bylo ze strany 2. žalované nakládáno odlišně na základě některého z diskriminačních důvodů, Nejvyšší soud uzavřel, že nebylo, neboť 2. žalovaná v rozhodné době neměla jakýkoliv zákonný nástroj k ovlivnění financování konkrétního asistenta pedagoga, neboť toto bylo zákonem svěřeno řediteli školy, jenž pracoval s finančními prostředky poskytnutými od krajského úřadu, který je přiděloval školám a školským zařízením zřizovaným obcemi, svazky obcí, nebo krajem v souladu s §160 odst. 1 písm. c) a d) školského zákona.
10. Vzhledem k uvedenému a k tomu, že 2. žalovaná pouze prováděla administrativu souhrnného financování platů pedagogických pracovníků formou tzv. normativů, nelze dojít ani k závěru, že se dopustila vůči dovolatelce diskriminačního opomenutí (omisivního jednání), neboť zde k žádnému odlišnému zacházení s dovolatelkou ze strany 2. žalované nedošlo a dojít ani nemohlo. I když státní rozpočet je primárním zdrojem financování platů pedagogických pracovníků, školský zákon výslovně předpokládá, že mohou nastat situace, kdy tento rozpočet nepokryje veškeré náklady potřebné na financování podpůrných opatření pro zajišťování vzdělávání pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. V takovém případě však finanční prostředky nad rozsah prostředků ze státního rozpočtu hradí právnické osoby vykonávající činnost škol a školských zařízení z dalších finančních zdrojů (§160 odst. 6 školského zákona). V projednávané věci je takovou právnickou osobou Základní škola XY, příspěvková organizace. Pokud tedy měla tato škola primární zákonnou povinnost hradit finanční prostředky na plat asistenta pedagoga zřízeného pro třídu, kterou navštěvovala dovolatelka (jelikož tento plat již nepokryly prostředky ze státního rozpočtu), a to ze zákonem předpokládaných zdrojů (jak se v daném případě stalo), není jakýkoliv důvod stanovit tuto povinnost nad rámec zákona 2. žalované. Již vyřešení druhé otázky výše zmíněného testu tedy vede k závěru, že k přímé diskriminaci dovolatelky ze strany 2. žalované nedošlo.
11. Nyní napadený rozsudek odvolacího soud respektuje výše zmíněné závěry, od nichž nemá dovolací soud důvod se odchylovat (není tedy splněn předpoklad, aby tato již dovolacím soudem vyřešená právní otázka byla ve smyslu §237 o. s. ř. vyřešena jinak).
12. Dále je třeba uvést, že pokud dovolatelka ve svém dovolání uvádí, že její rodiče „byli nuceni“ ze svého přispívat na financování nákladů na plat asistenta pedagoga ve třídě základní školy, v níž se vzdělávala, a že její vzdělávání v hlavním proudu vzdělávání „bylo podmíněno finančním příspěvkem rodičů“ dovolatelky na financování platu asistenta pedagoga, jedná se o tvrzení, která nekorespondují se skutkovými závěry, ke kterým dospěly soudy. V řízení bylo po skutkové stránce prokázáno (správnost skutkových zjištění nepodléhá dovolacímu přezkumu – §241a odst. 1, 6 a §242 odst. 3 o. s. ř.), že krajský úřad rozhodl o poskytnutí finančního zabezpečení pracovního místa asistenta pedagoga nad rámec normativního financování, poskytnuté plnění však zcela nepokrývalo plat asistenta na celou dobu výuky. Škola rovněž neměla prostředky na dofinancování, proto byla rodičům ředitelem školy nabídnuta možnost na plat asistenta přispívat. Ředitel školy rovněž nabídl rodičům možnost dofinancování platu asistenta ze strany soukromé nadace, ti však tuto možnost odmítli. Z takto uvedeného závěru o skutkovém stavu věci tak podle dovolacího soudu nijak nevyplývá, že by rodiče dovolatelky byli jakkoliv „nuceni“ přispívat na plat asistenta pedagoga, ani to, že by bylo vzdělávání dovolatelky v hlavním proudu vzdělávání jakkoliv „ podmíněno finančním příspěvkem rodičů“ . Už vůbec pak nelze učinit závěr, že rodiče dovolatelky k uvedenému finančnímu přispívání „nutila“ 2. žalovaná, která s nimi nijak nejednala.
13. Ani z obecného legislativního nastavení systému financování podpůrných opatření podle školského zákona, jak byl vyložen výše, nelze podle dovolacího soudu dospět k závěru o opodstatněnosti tvrzení o diskriminaci žalobkyně ze strany 2. žalované. Uvedený systém totiž sám o sobě ani v projednávaném případě (jak vyplývá ze zjištěného skutkového stavu) nevylučoval zajištění rovného přístupu zdravotně postižených osob ke vzdělání.
14. Pokud dovolatelka dále namítala, že jí 2. žalovaná odepřela ústavní právo na vzdělání, je třeba k tomu uvést, že Ústavní soud již dříve rozlišil, že práva a svobody obsažené v hlavě čtvrté Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), vyžadují ke své realizaci v zásadě součinnosti dalších faktorů a nepůsobí bezprostředně jako práva základní [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 35/95, Sb. n. u., sv. 5, str. 487 (493)]. Právo na vzdělání podle čl. 33 odst. 1 Listiny je tak omezeno mezemi zákonů, které toto ustanovení provádí (čl. 41 odst. 1 Listiny), v daném případě mezemi školského zákona. Podobný typ omezení obecně není u hospodářských, sociálních a kulturních práv nezvyklý. Ostatně i ESLP dodává, že právo na vzdělání, zaručené článkem 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě, ze své povahy vyžaduje provedení další úpravou přijatou státy, která se může lišit v místě a čase podle potřeb a zdrojů společnosti (komunity) a jednotlivců. Ani ESLP nepovažuje právo na přiměřené úpravy za bezbřehé. Ve věci T. H. proti Bulharsku (rozsudek ze dne 11. 4 2023 č. 46519/20) ESLP uvedl, že čl. 14 Úmluvy vyžaduje přiměřené úpravy, nikoli jakékoli myslitelné úpravy, které by mohly být provedeny za účelem zmírnění rozdílů vyplývajících z něčího zdravotního postižení bez ohledu na jejich náklady a praktické dopady. Také náklady na požadované úpravy, jejich praktický dopad a faktická spolupráce zákonných zástupců tedy hrají roli při posuzování otázky přijetí přiměřených úprav ze strany školského zařízení. I Ústavní soud pak konstatoval, že na činnost asistenta pedagoga lze samozřejmě využít také finanční prostředky z jiných zdrojů, například z prostředků zřizovatele školy, z prostředků získaných vlastní činností právnické osoby plnící úkoly školy, ze sponzorských darů či z Evropského sociálního fondu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 365/14). Pokud tak v daném případě činnost asistenta pedagoga nebyla zcela financována ze zdrojů státního rozpočtu, nejednalo se podle dovolacího soudu o odepření ústavně garantovaného práva na vzdělání dovolatelky, případně o svévolné či neodůvodněné rozdílné zacházení s ní a ostatními žáky v její třídě.
15. Odkaz dovolatelky na rozsudek ESLP ze dne 10. 9. 2020 ve věci L. C. proti Itálii, stížnost č. 59751/15, pak není přiléhavý, neboť v něm byla řešena odlišná situace, kdy bylo stěžovatelce s autismem správními orgány zcela odepřeno podpůrné opatření ve vzdělání a její rodiče byli následně nuceni vyřešit situaci tím, že jí zajistili specializovanou asistenci od soukromého subjektu. To však není případ dovolatelky, když v jejím případě byl naopak asistent pedagoga její třídě přidělen, přičemž byl v souladu s §160 odst. 6 školského zákona financován z vícero zdrojů (včetně státního rozpočtu), rodičům žalobkyně byla nabídnuta možnost dofinancování platu asistenta soukromou nadací, ti však této možnosti nevyužili.
16. Odmítnout je třeba i dovolací námitku, že 2. žalovaná má být shledána odpovědnou za diskriminaci dovolatelky, neboť v opačném případě by neexistoval žádný subjekt, vůči kterému by mohla své nároky efektivně uplatnit. Vzhledem k závěru, že vůči dovolatelce v souvislosti se zajištěním asistenta pedagoga nedošlo k diskriminačnímu jednání ve smyslu antidiskriminačního zákona, nemůže dojít k odepření spravedlnosti, neboť nárok, kterého se domáhá, není důvodný. Protiústavní situace odepření spravedlnosti ( denegatio iustititiae ) tak v projednávané věci nemohla nastat.
17. Jelikož dovoláním předestřené právní otázky nezakládají přípustnost dovolání žalobkyně, které tudíž směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
18. Tímto rozhodnutím se řízení nekončí; o náhradě případných nákladů tohoto dovolacího řízení tak bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 4. 2024
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu