ECLI:CZ:NS:2024:26.CDO.1109.2024.1
sp. zn. 26 Cdo 1109/2024-151
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Jitkou Dýškovou v právní věci žalobce T. V. , zastoupeného Mgr. Michalem Gebouským, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská 1383, proti žalovanému J. T. , o 165.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 109 C 15/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2023, č. j. 26 Co 122/2023-126, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Kladně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 8. 2023, č. j. 109 C 15/2020-101, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 55.000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 110.000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
2. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 29. 11. 2023, č. j. 26 Co 122/2023-126, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
3. Dovolání žalobce Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), odmítl, neboť neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání
(§237 - §238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.). V dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat.
4. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Z dovolání tak musí být patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny nebo jsou rozhodovány rozdílně, případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“)], nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o soudech a soudcích“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takový údaj se však v dovolání nenachází, dovolatel se pouze domáhá, aby dovolací soud posoudil správnost rozsudku odvolacího soudu „jinak“, tedy odlišně od rozhodnutí odvolacího soudu, a polemizuje s jeho právním názorem.
5. Chce-li dovolatel, aby dovolací soud posoudil právní otázky vyřešené odvolacím soudem „jinak“, přehlíží, že nejde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl, či výše citované R 4/2014). V tomto případě jde o situaci, kdy Nejvyšší soud jako soud dovolací se má v řízení o dovolání odchýlit nikoliv od právního názoru odvolací soudu (jak se – vzhledem k použité formulaci – snad mylně domníval dovolatel), nýbrž od (svého) právního názoru (právně aplikační úvahy) již vyjádřeného v jeho (dřívějším) rozhodnutí (prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle §20 zákona o soudech a soudcích). Konečně okolnost, že s napadeným rozhodnutím dovolatel nesouhlasí proto, že určitá právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než jak byla posouzena v tomto rozhodnutí) a že tedy – řečeno jinak – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř.; už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání.
6. Má-li dovolatel za to, že mu postupem nižších soudů bylo odepřeno právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu podle §229 odst. 3 o. s. ř., k jejíž nápravě je určena žaloba pro zmatečnost. Dovolací soud může sice přihlédnout ke zmatečnostním vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., avšak pouze za podmínky, že je dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají.
7. Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu jakoby v celém rozsahu. Dovolací soud však zastává [s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.)] názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
8. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 4. 2024
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu