ECLI:CZ:NS:2024:27.CDO.2388.2023.3
sp. zn. 27 Cdo 2388/2023-2124
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Lenky Broučkové a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce Mgr. Radoslava Lavičky , se sídlem v Olomouci, Hodolanská 413/32, PSČ 779 00, identifikační číslo osoby 10639250, jako insolvenčního správce dlužnice
MORA – TOP s. r. o., se sídlem v Uničově, Šumperská 1349, PSČ 783 91, identifikační číslo osoby 25869001, zastoupeného JUDr. Tomášem Čejnou, advokátem, se sídlem v Přerově, Dr. Skaláka 1447/10, PSČ 750 02, proti žalovanému Ing. Pavlu Juříčkovi, Ph.D. , bytem v Brance u Opavy, Rychnovské nábřeží 72, PSČ 747 41, zastoupenému JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, PSČ 110 00, o zaplacení 17.085.109,33 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 23 Cm 156/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 4. 2023, č. j. 4 Cmo 127/2022-2006, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 62.242,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 5. 2022, č. j. 23 Cm 156/2014-1893, uložil žalovanému zaplatit žalobci společně a nerozdílně s již dříve zavázaným žalovaným Ing. Michailem Kosovským (dále též jen „M. K.“) na základě rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 2. 2015, č. j. 23 Cm 156/2014-804, ve znění usnesení ze dne 11. 2. 2015, č. j. 23 Cm 156/2014-840, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 6. 2017, č. j. 7 Cmo 245/2016-1121, ve znění usnesení ze dne 29. 8. 2017, č. j. 7 Cmo 245/2016-1129, 17.085.109,33 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výroky II. a III.), o náhradě nákladů řízení státu (výrok IV.) a o poplatkové povinnosti (výrok V.).
[2] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Předchozí rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 2. 2015, č. j. 23 Cm 156/2014-804, ve znění usnesení ze dne 11. 2. 2015, č. j. 23 Cm 156/2014-840, jímž soud uložil M. K. a žalovanému zaplatit žalobci společně a nerozdílně 17.085.109,33 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (výrok I.), uložil M. K. zaplatit žalobci 11.939.365,27 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (výrok II.) a zamítl žalobu, aby byl žalovaný povinen zaplatit společně a nerozdílně s M. K. 11.939.365,27 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (výrok III.), Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce a žalovaného rozsudkem ze dne 22. 6. 2017, č. j. 7 Cmo 245/2016-1121, ve znění usnesení ze dne 29. 8. 2017, č. j. 7 Cmo 245/2016-1129, potvrdil ve vztahu k žalovanému ve výrocích I., III. a ve výrocích IV., VI. a VIII. týkajících se náhrady nákladů řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 10. 2019, č. j. 27 Cdo 5003/2017-1518, jako nepřípustné odmítl. Žalovaný podal proti usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. IV. ÚS 118/20, odmítl.
[4] Proti rozsudkům soudu prvního stupně (č. l. 804) a odvolacího soudu (č. l. 1121) podal žalovaný žalobu pro zmatečnost. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 29. 1. 2020, č. j. 23 Cm 156/2014-1616, žalobu pro zmatečnost zamítl. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného usnesením ze dne 12. 11. 2020, č. j. 5 Cmo 62/2020-1669, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobci společně a nerozdílně s M. K. 17.085.109,33 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení týkajících se žalovaného a zrušil rozsudek odvolacího soudu v části prvního výroku co do potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému ve výrocích I., IV., VI. a VIII. a ve druhém výroku.
[5] Proti (v záhlaví označenému) rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[6] V dovolání zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož dovolatel nevykonával funkci jednatele s péčí řádného hospodáře, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[7] Z té se podává, že:
1) Jednatel společnosti s ručením omezeným odpovídá za řádný (v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře jsoucí) výkon funkce, nikoliv za výsledek své činnosti. Jedná-li s péčí řádného hospodáře, není povinen hradit společnosti škodu, byť by v důsledku takového jednání vznikla.
2) Pro posouzení, zda rozhodnutí, která jednatel společnosti s ručením omezeným přijal při výkonu své funkce, byla učiněna v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, není významné, k jakým následkům taková rozhodnutí vedla (jakkoli by byly pro společnost negativní). I kdyby se očekávaný výsledek činnosti jednatele nedostavil, nebylo by z toho možné vyvozovat, že jednatel postupoval protiprávně. Teprve je-li zjištěno, že jednatel společnosti s ručením omezeným nevynaložil úsilí odpovídající hlediskům péče řádného hospodáře, lze zvažovat, zda je povinen společnosti nahradit újmu vzniklou v důsledku takového jednání.
3) Aby dostál požadavku péče řádného hospodáře, je jednatel společnosti s ručením omezeným povinen jednat při výkonu své funkce (mimo jiné) s potřebnými znalostmi, a tedy i informovaně, tj. při konkrétním rozhodování využít rozumně dostupné (skutkové i právní) informační zdroje a na jejich základě pečlivě zvážit možné výhody i nevýhody (rozpoznatelná rizika) existujících variant podnikatelského rozhodnutí. Splnění této povinnosti je ovšem nezbytné posuzovat z pohledu ex ante , tj. prizmatem skutečností, které jednateli byly či při vynaložení příslušné péče (při využití dostupných informačních zdrojů) mohly a měly být známy v okamžiku, v němž dotčená podnikatelská rozhodnutí učinil. Rozhodnutí jednatele nelze posuzovat podle skutečností, které se udály či vyšly najevo teprve ex post , tj. poté, kdy bylo přezkoumávané podnikatelské rozhodnutí učiněno.
4) Součástí péče řádného hospodáře je i povinnost nezbytné loajality, tj. povinnost jednatele dát při rozhodování přednost zájmům společnosti před zájmy svými či zájmy třetích osob, včetně zájmů společníka, který jej do funkce jednatele vahou svých hlasů prosadil.
5) Při posuzování, zda určité jednání jednatele společnosti s ručením omezeným bylo v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, musí soud (mimo jiné) přihlédnout ke všem okolnostem projednávané věci; zpravidla nelze učinit paušální závěr, podle něhož by určité jednání bylo vždy ( per se ) v rozporu s péčí řádného hospodáře.
6) Jednatel nemusí být vybaven všemi odbornými znalostmi, schopnostmi či dovednostmi potřebnými pro výkon veškerých činností spadajících do působnosti statutárního orgánu. Nicméně nemá-li pro zařízení záležitosti spadající do výkonu jeho funkce potřebné odborné znalosti, je povinen zajistit její posouzení osobou, která potřebné znalosti má; součástí péče řádného hospodáře je přitom schopnost rozpoznat, které činnosti již není s to vykonávat či které potřebné znalosti a dovednosti nemá.
7) Volený kolektivní orgán právnické osoby zásadně může (nevylučuje-li to zákon či zakladatelské právní jednání) pověřit výkonem části své působnosti i jen jednoho ze svých členů (tzv. vnitřní delegace).
8) Pověří-li jednatel výkonem činností spadajících do jeho působnosti jinou osobu, je jeho povinností nejen prověřit, zda jde o osobu kvalifikovanou, ale také vytvořit jí podmínky pro výkon svěřené působnosti a efektivně kontrolovat, zda a jak je svěřená působnost vykonávána.
9) Jestliže jednatel svoji funkci zastává toliko formálně, tj. ve skutečnosti funkci nevykonává a plnění povinností statutárního orgánu bez dalšího přenechává druhému jednateli (popř. zaměstnancům společnosti), a ani nekontroluje, jak je společnost řízena a jak jsou její záležitosti spravovány, zpravidla nelze než uzavřít, že s péčí řádného hospodáře nejedná.
Srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2363/2011, uveřejněný pod číslem 75/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5036/2015, uveřejněný pod číslem 131/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3325/2016, uveřejněný pod číslem 88/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019, uveřejněný pod číslem 24/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 24/2020“), odst. 32, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 134/2011, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2869/2011, ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3915/2012, ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1972/2018, odst. 30 a 31, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 124/2005, uveřejněné pod číslem 18/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 18/2006“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3235/2016, ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5279/2016, ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 844/2018, či ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 5003/2017, vydané mezi týmiž účastníky.
[8] V poměrech projednávané věci odvolací soud uzavřel, že bylo povinností dovolatele „zjistit, kam zboží vyrobené v takovém objemu bude expedováno a na základě jaké právní skutečnosti se tak stane. Pokud se dovolatel ve vztahu k tomuto zboží ‚spokojil‘ pouze s reportací probíhající jednou za měsíc, aniž by zjišťoval další okolnosti a podrobnosti, pak takovýto výkon funkce jednatele nelze označit za řádný a obezřetný“ a dále že dovolatel „spoléhal na třetí osoby, aniž by sám společnost operativně řídil“.
[9] Závěru odvolacího soudu, podle něhož uvedené jednání odporuje požadavku péče řádného hospodáře, nelze s ohledem na shora citované judikatorní závěry ničeho vytknout.
[10] Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky vlivu rozdělení působnosti mezi jednateli na jejich odpovědnost za škodu způsobenou porušením péče řádného hospodáře. Dovolatel namítá, že dle dohody jednatelů byla jeho role „strategicko-investiční a kontrolní“ s tím, že „obchody s východním trhem … a zastoupení dlužnice v Rusku“ měl na starosti M. K.
[11] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že rozdělí-li si mezi sebou jednatelé působnost [tj. v případě tzv. vnitřní (horizontální) delegace], nezbavuje je to odpovědnosti za kontrolu, tj. povinnosti, aby dohlíželi na to, zda a jak jsou záležitosti společnosti kompetentním jednatelem spravovány. Požadavek přiměřené kontroly výkonu delegovaných činností předpokládá rovněž řádné nastavení kontrolních mechanismů [srovnej obdobně pro případ tzv. vnější (vertikální) delegace za všechna rozhodnutí např. R 18/2006, rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 134/2011, a ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1209/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2452/2022; k tomu, že pro vnitřní delegaci platí obdobně závěry formulované pro delegaci vnější, srovnej R 24/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2021, sp. zn. 27 Cdo 1668/2019].
[12] Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že dovolatel nepochybně byl povinen přiměřeně kontrolovat výkon delegovaných činností ve vztahu k ostatním jednatelům. Nedohlížel-li dovolatel řádně na to, jak M. K. spravuje jemu svěřené záležitosti, nezasahoval do „zaběhnuté společnosti“ a do „rozpracovaných obchodních případů“ s tím, že všechny obchodní transakce byly dohodnuté a nastavené ostatními jednateli, „day-to-day provoz a řízení“ přenechal těm, kdo ho „znali v detailu“, a nenastavil-li ani potřebné kontrolní mechanismy, když jeho „kontrola“ spočívala pouze v měsíčních, případně týdenních, reportech obchodních výsledků ze strany ostatních jednatelů, pak takové jednání odporuje požadavku péče řádného hospodáře. Nedostatek efektivní kontroly jde v projednávané věci k tíži dovolatele.
[13] Přípustnost dovolání nezakládá dovolatelem formulovaná otázka promlčení žalobou uplatněného nároku. Odvolací soud vyšel ve svém rozhodnutí z toho, že za okamžik, kdy se společnost s ručením omezeným dozví ve smyslu §398 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), o vzniku škody způsobené jí jejím jednatelem, je třeba zásadně považovat okamžik, kdy se o vzniku škody dozví nebo mohl dozvědět společník, popřípadě jiná osoba, která je oprávněna nárok na náhradu škody vůči jednateli uplatňovat. Tento závěr je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3526/2007, uveřejněný pod číslem 82/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2308/2009, či ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3688/2011), od níž se Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit ani v projednávané věci.
[14] Namítá-li dovolatel, odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1313/2014, že soudy pochybily, neboť otázku promlčení posoudily, aniž „bylo v průběhu řízení objasněno, kdy došlo ke vzniku škody a kdy se poškozený o vzniku škody dozvěděl“, přehlíží, že je tomu právě naopak. Odvolací soud uzavřel, že subjektivní promlčecí doba počala běžet poté, kdy byl žalobce pravomocně ustanoven (usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2013, č. j. KSOL 10 INS 15659/2013-A6) do funkce insolvenčního správce dlužnice.
[15] Dovolatelem předestřená otázka, „kdo nese důkazní břemeno ve vztahu k předpokladům vzniku odpovědnosti člena orgánu společnosti za škodu a kdo je povinen prokazovat naplnění předpokladů vzniku odpovědnosti člena statutárního orgánu za škodu“, a námitka, že je žaloba nesrozumitelná a neurčitá, přípustnost dovolání nezakládají. Je tomu tak proto, že na jejich posouzení napadené rozhodnutí nespočívá, a proto se jejich řešení nemůže projevit v poměrech dovolatele založených napadeným rozhodnutím (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, uveřejněné pod číslem 102/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 3754/2016).
[16] Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na tom, že by dovolatel neunesl důkazní břemeno (tedy že by se nepodařilo prokázat skutečnosti objasňující, zda dovolatel jednal s péčí řádného hospodáře), naopak měl za prokázány všechny předpoklady pro vznik odpovědnosti dovolatele, včetně porušení povinnosti péče řádného hospodáře. Rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá ani na závěru, že je žaloba z důvodu jakýchkoli vad neprojednatelná.
[17] Taktéž výhrada, podle které se soudy obou stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 245/2000, a ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2363/2011, uveřejněného pod číslem 75/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), neboť opomněly, že „příčinou vzniku škody může být pouze ta okolnost, bez jejíž existence by ke škodnému následku nedošlo“, nečiní dovolání přípustným. Názor soudů obou stupňů je se závěry dovolatelem citovaných rozhodnutí dovolacího soudu v souladu, neboť soudy vycházely z toho, že pokud by dovolatel řádně vykonával funkci jednatele s péčí řádného hospodáře, ke vzniku škody by nedošlo (tj. vnímaly porušení standardu péče řádného hospodáře jako okolnost, bez jejíž existence by ke škodnému následku nedošlo).
[18] Dovolání nečiní přípustným ani otázka, zda „je přípustné, aby soud prvního stupně rozhodl v rozporu se zásadou vázanosti soudu uplatněným procesním nárokem … o něčem jiném, než čeho se žalobce v řízení domáhal“. Dovolatel namítá, že soudy obou stupňů rozhodly nikoli o škodě, která měla dlužnici vzniknout v důsledku neuhrazení pohledávky, ale o škodě vzniklé dlužnici v souvislosti s údajnou ztrátou kontroly nad zbožím v Ruské federaci.
[19] Judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena v závěru, že v tzv. sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce vymezil předmět řízení. Předmět řízení žalobce vymezuje v žalobě vylíčením skutečností (skutkových tvrzení), jimiž uvádí skutkový děj, na jehož základě žalobním petitem uplatňuje svůj nárok, či jinak řečeno nárok uplatněný žalobou je vymezen vylíčením skutkových okolností, z nichž žalobce nárok dovozuje (právní důvod nároku), a žalobním návrhem (petitem). Právní charakteristika vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby) není součástí vymezení předmětu řízení a žalobce ji není povinen uvádět; uvede-li ji, není pro soud závazná, neboť soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a pro jeho rozhodnutí není významné, jak žalobce nebo jiný účastník řízení skutkový stav věci právně posuzuje. K tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 210/2008, ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010, ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněný pod číslem 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2716/2013.
[20] Uzavřely-li soudy obou stupňů, že škodu představují „zcela zjevně nevymahatelné a nedobytné“ pohledávky dlužnice představující cenu zboží vyvezeného do Ruské federace a vyúčtovaného fakturami v celkové výši 659.672,50 EUR (viz odst. 93 a 94, resp. 17 odůvodnění rozsudků), rozhodovaly o předmětu řízení, jak jej žalobce vylíčením skutkových tvrzení v žalobě vymezil, aniž by bylo třeba rozhodnutí o připuštění změny žaloby.
[21] Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že se nevypořádal „se všemi právně relevantními námitkami vznesenými účastníky v průběhu řízení“, pomíjí, že soud není povinen budovat vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010), jako je tomu i v poměrech napadeného rozhodnutí.
[22] Ani námitka dovolatele, podle níž se soudy obou stupňů dopustily „svévolného zjištění, které nemá oporu v přednesech účastníků, ani v soudem provedených důkazech“, nečiní dovolání přípustným. Je tomu tak proto, že (posuzováno podle obsahu) jde o námitku, která jednak (nepřípustně) zpochybňuje skutkové závěry, na jejichž základě odvolací soud vybudoval své právní posouzení věci, čímž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012, který od 1. 1. 2013 k dispozici nemá (odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1255/2006, je z tohoto důvodu nepřípadný), a jednak vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů odvolacím soudem; to však – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
[23] Ze stejných důvodů nezakládá přípustnost dovolání ani „otázka“, zda „může soud i přes poučení dle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a nesplnění takových výzev na doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů soudu žalobcem, nerozhodnout v neprospěch takového žalobce“. Posuzováno podle obsahu je totiž i tato výhrada toliko polemikou (vyjádřením nesouhlasu) s hodnocením důkazů ze strany soudů obou stupňů. Navíc je třeba zopakovat, že svá rozhodnutí soudy obou stupňů nezaložily na tom, že by kterákoli ze stran sporu neunesla důkazní břemeno.
[24] Nejvyšší soud shrnuje, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů v souladu s §132 o. s. ř., důkazy hodnotily jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti, přičemž přihlédly ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Nesouhlas dovolatele s tímto hodnocením, jak výše řečeno, nepředstavuje přípustný dovolací důvod.
[25] Namítá-li dovolatel, že soudy obou stupňů „v řízení provádí důkazy, aniž by bylo zřejmé, ke kterým tvrzením žalobce se vztahují, kterého z účastníků se týkají, a jejichž provedení žádný z účastníků nežádal“, poukazuje na údajné vady řízení. V této souvislosti dovolací soud připomíná, že k vadám řízení (jsou-li skutečně dány) přihlíží jen, je-li dovolání přípustné; vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání založit, neboť není způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.).
[26] Nadto lze uzavřít, že vytýkanými vadami řízení ani netrpí. Závěr, podle něhož soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede a není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, plyne zcela zřejmě z §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., jakož i ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, uveřejněný pod číslem 3/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009, popř. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sen. zn. 29 NSCR 91/2014).
[27] Ze stejného důvodu, jak je uvedeno v bodu [25], není způsobilá založit přípustnost dovolání ani další dovolatelem vytýkaná vada řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Jak se totiž podává z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1951/2018).
[28] V poměrech projednávané věci je přitom z odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela zřejmé, proč (z jakých důvodů) odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a dovolateli nic nebránilo, aby řešení otázek, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, Nejvyššímu soudu v souladu s §237 o. s. ř. předestřel. Rozsudek odvolacího soudu tak nepřezkoumatelností zjevně netrpí.
[29] Vytýká-li dovolatel soudu prvního stupně, že postupoval podle §119 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy byly zrušeny rozsudky soudů obou stupňů z důvodu, že soud prvního stupně byl v řízení nesprávně obsazen, poukazuje na údajnou vadu řízení, která přípustnost dovolání nezakládá.
[30] Přípustnost dovolání neotevírá ani námitka, že soudy obou stupňů rozhodly o povinnosti dovolatele zaplatit žalobci kromě jistiny i úroky z prodlení za dobu, kdy žalobce prokazatelně disponoval „jak jistinou, tak i úroky z prodlení“, tj. od 23. 11. 2017 do 15. 2. 2022, neboť k předpokladům přípustnosti dovolání dovolatel ničeho neuvedl, a žádný předpoklad přípustnosti dovolání tudíž nevymezil.
[31] Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), byl dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a blíže je specifikovat, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16 (k významu a smyslu požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání srov. zejména odst. 32 až 35 označeného stanoviska)].
[32] Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou přitom v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti (spočívající pouze v přečtení relevantních zákonných ustanovení) vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést (srovnej např. důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14).
[33] A konečně namítá-li dovolatel, že řízení „je i nadále stiženo vadou nesprávně obsazeného soudu“, neboť soud prvního stupně (v rozporu s právním názorem obsaženým ve zrušujícím usnesení) nenapravil „závadný stav“ spočívající v nesprávnosti, resp. netransparentnosti přidělení věci, vystihuje tím (údajnou) zmatečnostní vadu řízení podle §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Zmatečnostní vady řízení však nejsou způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., neboť k jejich prověření slouží žaloba pro zmatečnost (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 27. 11. 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže z matečnostní vady řízení jako způsobilý dovolací důvod výslovně vylučuje §241a odst. 1 věta druhé o. s. ř., nelze pro jejich projednání připustit dovolání.
[34] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 24. 4. 2024
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu