ECLI:CZ:NS:2024:27.CDO.2902.2023.1
sp. zn. 27 Cdo 2902/2023-70
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, soudkyně JUDr. Lenky Broučkové a soudce JUDr. Marka Doležala, v právní věci žalobce Jakuba Horáčka , bytem v Bruntále, Květná 1822/19, PSČ 792 01, zastoupeného Mgr. Petrou Šternberskou Pospíšilovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Hlinky 162/92, PSČ 603 00, proti žalovanému Ing. Jaroslavu Palasovi , bytem v Krnově, Mikulášská 2280/27, PSČ 794 01, zastoupenému JUDr. Petrem Stoklasem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Masná 1324/1, PSČ 702 00, o zrušení smlouvy o převodu podílu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 Cm 165/2022, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2023, č. j. 5 Cmo 53/2023-32, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
1. Žalobou doručenou 21. 11. 2022 Krajskému soudu v Ostravě se žalobce domáhá zrušení smlouvy o převodu podílu ve výši 100 % ve společnosti Harke s. r. o., se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 1171/102b, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 27087832, uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 8. 11. 2017 (dále jen „smlouva“).
2. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 20. 3. 2023, č. j. 7 Cm 165/2022-17, řízení zastavil (výrok I.), rozhodl o vrácení části soudního poplatku žalobci (výrok II.) a o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
3. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně v I. a II. výroku potvrdil (první výrok), ve III. výroku jej změnil co do výše náhrady nákladů řízení (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
4. Proti v záhlaví uvedenému usnesení podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
5. Přípustnost dovolání nezakládá dovolatelem formulovaná otázka překážky věci pravomocně rozhodnuté, neboť ta byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž se (mimo jiné) podává, že:
1/ Překážka věci pravomocně rozhodnuté ( rei iudicatae ) je, v návaznosti na §159a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. o závaznosti výroku rozsudku pro účastníky řízení a jiné osoby a orgány, upravena v §159a odst. 4 o. s. ř., podle něhož, jakmile bylo ve věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
2/ Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána tehdy, má-li být v novém řízení projednána stejná věc. O stejnou věc jde zásadně tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto,
a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a v druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci
(z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení.
3/ Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je proto dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). O stejný předmět řízení tedy jde také tehdy, jestliže byl stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním.
Srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2481/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, a ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněné pod čísly 60/2001, 31/2002, 85/2003 a 84/2007 Sb. rozh. obč., rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. 24 Cdo 23/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4602/2007, ze dne 27. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3967/2011, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 26 Cdo 4433/2015, či ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 27 Cdo 2588/2017 a ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 27 Cdo 6048/2017.
6. V projednávané věci odvolací soud při posouzení námitky dovolatele, podle které je plnění jedné ze stran (dovolatele) ujednané ve smlouvě v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla druhá strana (žalovaný) ve smyslu §1793 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), uzavřel, že tato otázka byla v řízení vedeném mezi týmiž účastníky u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 Cm 247/2018 (dále jen „související řízení“), v němž se dovolatel mimo jiné [žalobní petit in eventum b) a po připuštění změny žaloby i c)] domáhal toho, že se smlouva zrušuje, již pravomocně vyřešena.
7. V souvisejícím řízení Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 6. 2020, č. j. 28 Cm 247/2018-177, nevyhověl ani jednomu z žalobních petitů, když dospěl k závěru, že smlouva je platná a účinná, přičemž žalobci (v tomto řízení dovolateli) nevzniklo právo vyplývající z §1793 o. z. Rozsudek soudu prvního stupně byl k odvolání žalobce potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 2020, č. j. 5 Cmo 193/2020-220, který byl následně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2020, č. j. 27 Cdo 1018/2021-287 (dále jen „zrušující rozhodnutí“), a věc byla vrácena Vrchnímu soudu v Olomouci. Odvolací soud rozsudkem ze dne 30. 6. 2022, č. j. 5 Cmo 193/2020-332, rozhodnutí soudu prvního stupně opětovně jako věcně správné potvrdil. Dovolání proti posledně uvedenému rozsudku Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 29. 3. 2023, č. j. 27 Cdo 2938/2022-396.
8. Dospěl-li odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) – na základě výše popsaného průběhu souvisejícího řízení – k závěru, podle něhož bylo o nároku, kterého se dovolatel v tomto řízení domáhá, již pravomocně rozhodnuto, a tudíž (opětovnému) věcnému přezkumu podmínek zrušení smlouvy podle §1793 o. z. brání překážka věci pravomocně rozhodnuté, nelze tomuto názoru ani ve světle rozhodovací praxe dovolacího soudu ničeho vytknout.
9. Namítá-li dovolatel, že v souvisejícím řízení nebylo po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu neúměrné zkrácení vyřešeno meritorně, jelikož odvolací soud své závěry (vázán názorem Nejvyššího soudu) odůvodnil toliko „procesními důvody“ (nedostatkem právního zájmu), přehlíží, že odvolací soud potvrdil (zamítavý) výrok I. rozhodnutí soudu prvního stupně v celém rozsahu, tj. ve vztahu ke všem žalobcem uplatňovaným petitům (včetně zrušení smlouvy podle §1793 o. z.), což v rozhodnutí také náležitě odůvodnil (viz odst. 52 až 54 rozsudku č. j. 5 Cmo 193/2020-332). Existenci naléhavého právního zájmu přitom zkoumal toliko ve vztahu k nároku na určení neplatnosti smlouvy (k primárnímu petitu), nároky na zrušení smlouvy (žalobní petity in eventum ) posoudil věcně.
10. Na výše uvedeném ničeho nemění ani námitky dovolatele, podle kterých se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle níž pravomocný rozsudek, jímž byla pro nedostatek naléhavého právního zájmu zamítnuta určovací žaloba, nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté pro žalobu na plnění. Je tomu tak proto, že dovolatel v probíhajícím řízení uplatňuje stejný žalobní petit, jako byl jeden z eventuálních petitů v řízení pod sp. zn. 28 Cm 247/2018 (nikoli žalobu na plnění), a činí tak přitom na základě shodných tvrzení [ze strany dovolatele ani nebylo tvrzeno, že by v tomto řízení uplatněný skutek (skutkový děj) či žalobní nárok byl odchylný oproti skutku projednávaného v souvisejícím řízení]. Argumentace dovolatele je tudíž v tomto směru nepřiléhavá.
11. Výrok o nákladech řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
12. Náklady řízení žalovaného sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 8. 9. 2023) podle §6 odst. 1, §7 bodu 5, §9 odst. 4 písm. c) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve výši 3.100 Kč a z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobce celkem 4.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 23. 4. 2024
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu