ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.472.2024.1
sp. zn. 30 Cdo 472/2024-205
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobců a) M. B. , b) M. K. , c) R. H. , a d) A. H. , žalobci c) a d) zastoupeni Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Brně, Špitálka 539/23e, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 231/2022, o dovolání žalobců c) a d) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2023, č. j. 11 Co 221/2023-165, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci c) a d) jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 4. 2023, č. j. 22 C 231/2022-130, připustil změnu žaloby učiněnou při jednání dne 14. 4. 2023, kterou se žalobkyně a) domáhá odškodnění újmy za období od 7. 1. 2002 do 11. 9. 2012, žalobkyně b) za období od 7. 1. 2002 do 9. 8. 2012, žalobce c) za období od 7. 1. 2002 do 19.6. 2013 s navýšením žalované částky o 8 100 Kč se zákonnými úroky z prodlení z této částky od 23. 10. 2022, a žalobkyně d) za období od 7. 1. 2002 do 16. 1. 2012 (výrok I), řízení co do požadavku všech žalobců na zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 63 900 Kč za dny 21. 10. 2022 a 22. 10. 2022, co do požadavku žalobkyně b) na zaplacení částky 900 Kč se zákonnými úroky z prodlení z této částky od 23. 10. 2022 do zaplacení, a co do požadavku žalobkyně d) na zaplacení částky 7 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 23. 10. 2022 do zaplacení, zastavil (výrok II), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně a) domáhala zaplacení částky 63 900 Kč se zákonnými úroky z prodlení z této částky od 23. 10. 2022 do zaplacení, žalobkyně b) částky 63 000 Kč se zákonnými úroky z prodlení z této částky od 23. 10. 2022 do zaplacení, žalobce c) částky 72 000 Kč se zákonnými úroky z prodlení z této částky od 23. 10. 2022 do zaplacení a žalobkyně d) částky 56 700 Kč se zákonnými úroky z prodlení z této částky od 23. 10. 2022 do zaplacení (výrok III), a uložil každému z žalobců povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 300 Kč (výrok IV).
2. K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako odvolací soud rozsudkem ze dne 1. 11. 2023, č. j. 11 Co 221/2023-165, zamítl návrh žalobců na přerušení řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), potvrdil výrok III rozsudku soudu prvního stupně, výrok IV změnil tak, že výše nákladů řízení činí 225 Kč pro každého ze žalobců, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a uložil každému z žalobců povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 225 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
3. Žalobci se po změně a částečném zpětvzetí žaloby domáhali po žalované zaplacení žalobkyně a) částky 63 900 Kč s příslušenstvím, žalobkyně b) částky 63 000 Kč s příslušenstvím, žalobce c) částky 72 000 Kč s příslušenstvím a žalobkyně d) částky 56 700 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 60 D 1307/2001 (dále jen „posuzované řízení“), v němž vystupovali jako věřitelé zůstavitele.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobce c) a žalobkyně d) včasným dovoláním směřujícím proti jeho výrokům II a III. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 a 3 věty první a §218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost.
5. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání žalobců c) a d) není přípustné v části směřující proti výroku II rozsudku odvolacího soudu v rozsahu částečné změny a částečného potvrzení výroku IV rozsudku soudu prvního stupně a dále proti výroku III rozsudku odvolacího soudu, a to podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobci c) a d) řídili nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání v tomto rozsahu, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
6. Dále není dovolání žalobců c) a d) subjektivně přípustné ohledně potvrzení výroku III rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé ve vztahu k nárokům jiného z žalobců, neboť oprávnění podat dovolání (subjektivní přípustnost) svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99).
7. Ve zbylé části dovolání se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání dle §237 o. s. ř.
8. Přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá otázka stanovení počátku dědického řízení ve vztahu k věřiteli zůstavitele, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí a odvolací soud na jejím posouzení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud totiž k obdobné argumentaci žalobců v rámci odvolání uvedl, že k ní „nepovažuje … za potřebné zaujímat stanovisko, neboť důvody, pro které soud prvního stupně žalobě nevyhověl, se od otázky účastenství neodvíjejí“ a že žalobci „nesprávné posouzení účastenství nevytýkají soudu prvního stupně (který se touto otázkou nezabýval), ale fakticky toliko polemizují s argumentací žalované“ (viz odstavec 23 rozsudku odvolacího soudu).
9. Ani druhá otázka limitace výše přiznaného zadostiučinění částkou, jíž se žalobcům c) a d) v rámci likvidace dědictví dostalo, přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud na základě skutkových zjištění (zrekapitulovaných v odstavci 26 rozsudku odvolacího soudu) uzavřel, že není důvodné, aby zadostiučinění za nemajetkovou újmu přesahovalo peněžité plnění, které se jim dostalo na uspokojení pohledávky v posuzovaném řízení, poněvadž neshledal, že by z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobci c) a d) mohli v průběhu posuzovaného řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení svých přihlášených pohledávek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4962/2016, body 39 a 40, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněný pod č. 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud rovněž nevyhověl požadavku žalobců c) a d), aby výše uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit. V této souvislosti Nejvyšší soud shodně se soudem odvolacím naopak zdůrazňuje, že žalovanou již poskytnuté zadostiučinění [žalobcům c) a d) bylo vyplaceno v souvislosti s nepřiměřenou délkou dědického řízení zadostiučinění ve výši 148 050 Kč každému z nich] je vyšší než částka, které se žalobcům c) a d) dostalo v rámci likvidace dědictví v posuzovaném řízení, a výrazně převyšuje i obvyklou výši poskytovaných náhrad nemajetkové újmy (srov. část VI stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
10. Jestliže v této souvislosti žalobci c) a d) v dovolání obecně uváděli, že při uplatnění svých pohledávek v roce 2002 vyšší míru uspokojení očekávat mohli, neboť mohli důvodně doufat v objevení majetku pořízeného za jejich prostředky, jež měly být investovány na zahraniční burze, tak tato jejich tvrzení jsou zcela vágní a ze skutkových zjištění soudů neplynou. V tomto směru je tudíž námitka žalobců c) a d) námitkou proti skutkovým zjištěním, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.). V této souvislosti pak Nejvyšší soud připomíná (byť se první otázkou s ohledem na závěr odvolacího soudu nemohl zabývat), že ve skutkově obdobné věci (jiného z věřitelů zůstavitele) shrnul v usnesení ze dne 2. 4. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3458/2023, že se věřitel zůstavitele nestává účastníkem dědického řízení jen proto, že oznámí svou pohledávku za zůstavitelem dědickému soudu, ale až okamžikem, kdy se stane účastníkem řízení o likvidaci dědictví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4163/2015), a za dobu, kdy není účastníkem dědického řízení, mu tudíž nemůže ani svědčit právo na jeho přiměřenou délku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2539/2015). Případné očekávání žalobců c) a d) mnoho let před tím, než se stali účastníky posuzovaného řízení, by tudíž nemohlo mít na výši jim náležejícího zadostiučinění za nepřiměřenou délku tohoto řízení žádný vliv.
11. Namítali-li žalobci c) a d) v této souvislosti, že odvolací soud zohlednil jen jedno z kritérií stanovených §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), které navíc nevyhodnotil úplně, pokud nepřihlédl k vysokému věku některých žalobců [čímž má být zřejmě míněna žalobkyně d); poznámka Nejvyššího soudu], tak ani v tomto směru jejich námitka přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ani v tomto směru se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Odvolací soud založil svůj závěr o přiměřené výši zadostiučinění na zhodnocení kritéria významu předmětu řízení pro žalobce, které je třeba považovat za pro stanovení formy a výše zadostiučinění určující, neboť toto kritérium vypovídá o intenzitě újmy poškozeného (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, nebo ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 89/2015). Zdůrazňovali-li žalobci c) a d) v této souvislosti, že posuzované řízení trvá přes 22 let a stále není skončeno, tak jednak žalobci c) a d) jako věřitelé zůstavitele nebyli účastníky posuzovaného dědického řízení po celou jeho dobu, ale jen po dobu likvidace dědictví, která byla navržena dne 11. 2. 2011 a nařízena usnesením Městského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2011 (jak je uvedeno výše), a v tomto řízení výslovně uplatnili nárok na odškodnění jen za omezenou dobu, a to žalobce c) za období od 7. 1. 2002 do 19. 6. 2013 a žalobkyně d) za období od 7. 1. 2002 do 16. 1. 2012. Co se pak týče věku žalobkyně d), té bylo ve vymezeném období 71 let, což za vysoký věk pro účely posuzování kritéria významu předmětu řízení pro ni považovat nelze, neboť tím je věk nad 75 let (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013). Z těchto důvodů se tedy odvolací soud nemohl odchýlit ani od závěrů žalobci c) a d) zmiňovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 2142/09.
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce c) a d), jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. 4. 2024
JUDr. David Vláčil
předseda senátu